Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrt, nejhorší přítel srdce

Smrt, nejhorší přítel srdceKaždého zničí smrt blízkého člověka. Ztratíš milovanou osobu, se kterou jsi sdílel život. Jak se s takovou situací vypořádá Bella? Jak se změní? A pomůže jí někdo, aby se dostala zpět k normálnímu životu? KacenQaCullen. Věnováno Contaester.

 

 

 

 

Smrt, nejhorší přítel srdce

Kdysi dávno jsem byla dívka s hnědými vlasy, čokoládovýma očima, sladkou tvářičkou, lítostivou, velkorysou a přátelskou povahou, zkrátka dcera, jak má být. Rodiče si na mě nemohli stěžovat. Ovšem přišla událost, která mě nadosmrti změnila… smrt mé matky Renée. Byla pro mě vším, nejlepší kamarádkou, mámou, učitelkou, i když jsme se hádaly, v nitru bych ji samou láskou snědla…

Klečela jsem u postele a v ruce třela dlaň mé matky. Byla tak slabá, její končetiny byly odkázané na vozíček, sama neměla dosti síly na biologické potřeby. Její tělo bylo jen pouhou schránkou, která čekala než duše, jež skrývá mnoho tajemství, opustí již staré tělo a odletí do nebe. I když se to lehce vysvětlovalo, moje srdce bylo obalené úzkostí a tiše vzlykalo.

„Mami, prosím, vydrž, doktor přijde brzy,“ prosila jsem matku a modlila se k Bohům.

„Vše bude jako dřív, jen vydrž,“ přesvědčovala jsem ji. Ale spíše jsem přesvědčovala samu sebe, neboť moje duše i srdce byly na pokraji kolapsu.

„Be-llo, mám tě r… ráda, nezapomeň na to, vždycky jsem tě mi… lo… vala,“ z posledních sil vyslovovala ta slova.

„Maminko moje, prosím vydrž, už jen chvilinku, přeci to nevzdáš, jsi silná, prosím, neopouštěj mě,“ zoufale jsem prosila. Slaná voda přetekla, smáčela můj obličej a dopadala na zem vedle postele. Bouřka zahřměla a z nebe se začalo mrholit. Déšť sílil, až z toho byl liják.

Renée ztěžka oddechovala a z posledních sil mi stiskla ruku.

„Nezapomeň na to, že jsi čestná žena, chovej se slušně a zachovej si mě v paměti v dobrém světle.“ Dech zrychlil, oči se začaly protáčet a tep srdíčka pomalinku slábl.

„Mami, prosím, vydrž. Tohle mi nemůžeš udělat, co tu budu dělat bez tebe?“

„Bello, jsi šikovná, poradíš si i beze mě, jsem stará a je potřeba, abych uvolnila místo jiným lidem.“

„Prosím, nemluv tak, nejsi stará a už vůbec není nikde napsáno, že zrovna ty musíš zemřít. Sakra bojuj,“ z posledních sil už jsem křičela. Byla jsem plná zoufalství, nemůže zemřít, ne pokud tu jsem já.

„Sakra, kde ten doktor je?“

„Bello, pojď blíž ke mně.“ Přisunula jsem se blíže k obličeji a prohlížela si její obličej, snažila jsem se vštípit poslední vzpomínky na mou maminku. Co to plácám? Ona nezemře, nesmí.

„Miluju Tě, a pořád budu, tady v srdíčku.“ Rukou si sáhla na levou stranu hrudi.

„Já tebe taky miluju.“ Než jsem stačila něco říci, stroj, který kontroloval tep srdce, začal vydávat divný zvuk. Lekla jsem se, pustila matčinu ruku. Její víčka byla zavřená. Srdce vydávalo poslední údery.

„Ne, prosím, mami,“ plakala jsem. Spadla jsem na zem a složila hlavu do klína. Slzy tekly, smáčely mi celé tričko. Hlava mě bolela jako ostrý střep. Tlumeně jsem vzlykala, dokud se neotevřely dveře a neobjevil se doktor Stuart. Hned poznal, co se stalo, a soucitně se na mě zahleděl. Bylo to ještě horší. Moje hruď se otřásala pod náporem tlumených vzlyků, teprve teď jsem si uvědomila, že moje matka zemřela a já byla při tom. Viděla jsem ji jako poslední, slyšela jsem poslední údery srdce, jako poslední jsem držela její ruku ve své a mluvila k ní.

„Proč jste nepřišel dřív? Mohl jste ji zachránit, ale vy ne. Radši se opozdíte, proč?“ Matku jsem milovala a jediný člověk mi odešel vzhůru, teď jsem tu na celém světě sama, nikoho nemám. Vztek a zoufalství jsem si vybíjela na doktorovi, ale lépe mi nebylo.

Celé tři dny a noci jsem nespala. Hlídala jsem Renée, aby se jí nepřitížilo, ale nebylo to k ničemu, tento čas musel přijít, ať už dříve či později. Víčka se mi zavřela, poslala jsem sebe i svou mysl do říše snů, kde si každý vytváří své fantazie, které se málo kdy naplní…

 

… Od této doby jsem se změnila. Nic mě ve světě nečekalo, žádné radosti, žádná rodina, nic. Tato událost pro mě byla bolestivá, ale snažila jsem se ji předejít, i když je to velmi těžké, když vám na každém rohu města říkají, že jste podobná své matce. Stala se ze mě tvrdá, nedobytná, nelítostná žena. Moje motto? Užít si na jednu noc, a pak ho pustit k vodě. Žádný závazek, nic, jen pobavení.

Přebarvila jsem si vlasy na černo, začala nosit kontaktní čočky barvy zelené, oblékala na sebe jen černé kožené oblečení, které dokonale vystihlo mou postavu. Od smrti mé matky jsem si nepřála, aby mě někdo oslovoval Bello, pouze Is, nebo Isi, kdo mě oslovil jinak, řádila jsem jako tajfun. Nespočetněkrát mě považovali za nedobytnou krásku Forks.

Do jisté míry by to všechno bylo v pohodě, kdyby do Forks nepřijela nová rodina. Cullenovi. Ze začátku to pro mě nebyla nová událost, někdo se přistěhoval, je potřeba omrknout loviště, toť vše, ale jeden z nich mi změnil život od základu. Zasáhl mou duši šípem Amora a já neměla sílu, abych ho z duše vytáhla…

… S naší partou jsme se rozhodli, že je dnes dobrý den na paření. Pátek večer, nikdo nemusí v sobotu do školy, den jako stvořený pro párty. Byla jsem king našeho hloučku, a tak moje slavná návštěva patřila podniku v Port Angeles s názvem U Bláznivého kojota. V duchu jsem se smála názvu, ale co... třeba tu budou nějací krasavci, už bych potřebovala změnu.

„Ahoj, Bells, teda kde se tu bereš?“ Koukla jsem za zdrojem a oči se zúžily.

„Jacobe,“ vyhekla jsem.

„To je dost, že mě poznáváš. Tak jak je?“ narážel na to, jak se mám po smrti Renée.

„Nic moc, sám víš, že to nikdy nepřejde, ale snažím se žít spořádaný život.“

„Jasně, takový, že lítáš po barech a vlezeš do postele s každým, co?“ smál se.

„Takhle si mě dobírat nebudeš, jasný? A to oslovení Bells si taky strč za klobouk, jsem Is.“ Zatáhla jsem ho za lem košile a zuřivě pohlédla do jeho černých očí.

„Divoká kočka. Co kdybych se pro dnešek stal tvůj zákazník já?“ Vlepila jsem mu pořádnou facku, až se na jeho tváři udělal červený obtisk.

„Už jsem ti řekla, že si takový tón vyprošuju, a nejsem děvka. Já si do postele nevezmu hajzla, jako jsi ty.“ S těmito slovy jsem se otočila k baru.

„Dvojitýho,“ prohlásila jsem s nabroušeným hlasem.

„Aby to s tebou neseklo,“ prohlásil někdo sametovým hlasem. Chloupky na zádech se mi zježily a strachem se mi stáhl žaludek.

„N… neboj, bude to dobrý,“ snažila jsem si udržet hlas v normální tónině, ale přeskakoval.

„Toho panáka na mě, Colinsi.“

„Jak si přejete, pane Cullene.“

„Tak Cullen, jo? Nejsi ten nový, co měl přijet?“

„Drby se šíří rychle, koukám.“ Nahodil tak krásný úsměv, až mi srdce vynechalo jeden úder. Kdybych neseděla na židli, kolena by se mi podlomila a sklátila bych se k zemi.

„V takovém zapadákově jako je Forks? Není se čemu divit.“

„To je pravda.“ Přede mnou přistála sklenička s hnědým obsahem. Vzpomněla jsem si na Jacoba, hodila jsem do sebe whisky, hrdlem mi protekla žhavá tekutina, zorničky se mi rozšířily a já věděla, že jsem ve svém živlu, teď mě nikdo nezastaví. V tomto stavu jsem pravý ďábel.

„Další.“ Bouchla jsem skelničkou o pult.

„Nechceš se mírnit? Vylejzají ti oči z důlků.“

„Jo?“ Přitáhla jsem si židli blíž k němu.

„Ani jsi mi neřekl, jak se jmenuješ?“

„Jsem Edw… Edward Cu - Cullen,“ zakoktal se.

„Hezké jméno, a dosti vzrušující.“ Koukal na mě, jako kdybych spadla z višně.

„Máš nějakou přítelkyni nebo snoubenku?“ Záporně zakroutil hlavou.

„Tím líp.“ Popadla jsem ho za lem košile a letěla s ním do druhého patra, kde byla izolovaná zóna. Někdo by mě nazval děvkou, ale já nebyla děvka. Chodila jsem jen na jednu noc a ještě se svobodnýma, to nebylo nic trestného. Chtěla jsem si užívat do konce života, než budu jako uschlá švestka na smrtelné posteli.

Edward byl vyjevený, nestačil říct ani hlásku, natož slůvko. Byla jsem nenasytná, chtěla jsem to hned a rychle. Toužila jsem po jeho svalnatém tělu, po jeho dotecích. Jen co se přivřely dveře, já se hladově vrhla na jeho rty. Chvíli tam stál jako opařený, ale vzpamatoval se a začal rukama bloudit po mém těle. Vadily mi těsné kožené kalhoty, těsné tričko, nejraději bych tu byla v rouše Evině.

Jako kdyby mi četl mé myšlenky, vše jedním pohybem ze mě strhl. Co bych otálela, jeho hedvábnou košili jsem hodila někam do kouta a věnovala se mramorovému tělu. Bylo tak hladké jako sklo, jeho rty... nemohla jsem se jich nabažit. Hodil mě na postel a přilehl k matraci. Byla jsem pořád zaneprázdněná zkoumáním jeho dokonalého těla. Své rty od těch mých odlepil.

„Nemyslíš, že je to rychlé?“

„Ne, nemyslím.“ Znovu jsem si ho přitáhla, vypudila vše zlé z hlavy. Edward už neprotestoval. Byl něžný, ohleduplný a co víc, byl to Bůh krásy.

Nechali jsme se unášet svými chtíči, až jsme dopluli do nebes rozkoše. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se uvelebila v ledovém sevření, objala krásný hrudník a přivřela víčka.

 

Probudil mě chlad a paže objímajíc mé tělo. Nejdříve jsem byla zmatená, ale pak jsem si vzpomněla na bouřlivou noc plnou rozkoše. Zčervenala jsem v obličeji.

„Nemusíš se za nic stydět, jen mi to přišlo moc rychlé, toť vše.“

„Hm...“ Na víc jsem se nezmohla.

„Ale musím říct, že jsi bezvadná, rozená dračice.“ To mě přimělo k tomu, abych nabrala barvu rajčete. Pozvedl mi bradu a zahleděl se svým zlatým pohledem do toho mého, zeleného. Topila jsem se v moři zlatavé polevy a nebylo možné se odtrhnout, dokud on sám neukončil náš oční kontakt. Zahleděl se na mé holé stehno a zatnul čelist.

„Bello, já…“

„Bello?“ Vyletěla jsem z postele. Byla jsem tak v šoku, že jsem si zapomněla s sebou vzít prostěradlo, a tak mě viděl podruhé, ale tentokrát za světla.

„Řekl jsem něco špatně?“ Sebrala jsem bílé prostěradlo a omotala si ho okolo těla.

„Jo, řekl. Nejsem Bella, ale Isabella, jestli se ti nelíbí tak dlouhé jméno, stačí jen Is.“ Byla jsem hrubá, ale toto oslovení ve mně vyvolalo nepříliš hezké vzpomínky.

„Omlouvám se.“ Upřel na mě svůj lítostivý kukuč a já změkla. Bože, co je to se mnou? To se mi obyčejně nestává. Sedla jsem si na pelest postele a pohlédla na něj.

„Is...“ Moc mu to nešlo přes rty, „ já… mám problém.“

„Hm, a to ti můžu nějak pomoc?“

„Já… no, ono je to rychlé, dokonce tomu nemůžu uvěřit, ale…“

„Proboha, nemůžeš se už vymáčknout? Nemám na to celý den.“

„Zamiloval jsem se,“ zašeptal. Jeho slova se linula celým pokojem, až se zastavila u mě.

„Aha… omlouvám se, neměla jsem tě svádět, když miluješ někoho jiného.“ Do očí se mi nahrnuly slzy. Sakra! Co je to se mnou? Proč brečím? Normálně se s někým vyspím a ráno odcházím, kolikrát ani nevím, jak se jmenoval.

„Bello, já…“ Hodila jsem po něm vražedný pohled, „Teda... Is, já nejsem zamilovaný… teda jsem, ale… do tebe.“ Další rána do srdce. Zamilovaný? A do mě? Ježíši, za co mě to trestáš? Co jsem komu udělala? To nemůžu bez problému odejít a zapomenout na něj? Jako to dělám obvykle?

„Zbláznil ses?“

„Jo… do tebe.“ Koukal na mě opět tím přesvědčujícím pohledem. Jedna polovina mého já řvala, abych se poddala, je na čase se usadit, je ti už 27, věk akorát na rodinu. Druhá svědčila o opaku. Nebyla bych volná, byl by mi za zadkem a to já nepotřebuju, nejsem ptáček, kterého zavřete do klece a krmíte v pravidelných intervalech, já potřebuju mít prostor, abych roztáhla křídla, abych mohla letět za svobodou, když budu chtít, ne se tázat o dovolení.

„Edwarde, opravdu nejsi v pohodě, já…“ Ani nevím jak, ale stál u mě a objímal mě okolo pasu.

„Miluji Tě,“ vroucně zašeptal do ouška. Elektřina se mi rozvedla po těle, ale pořád jsem stála nohama na zemi. Ne, nesmím se zamilovat. Vyprostila jsem se a šla hledat své oblečení, bohužel žádné nebylo. Zapomněla jsem, že se jen cáry povalují někde po zemi.

„Sakra!“

„Oblečení máš v koupelně, byla tu Alice.“ Neptala jsem se, kdo je Alice, pravděpodobně jeho sestra. Potřebovala jsem odtud vypadnout, dopadala na mě deprese. Zavřela jsem se v koupelně a navlékala na sebe šatičky na ramínka, sotva pod zadek. Jestli já tu Alice někdy potkám, tak si s ní promluvím o módě. Boty na podpatku, na kterých asi nedojdu domů. Nezaobírala jsem se ničím jiným, než cílem rychle odtud odejít.

„Bello, prosím, neodcházej.“

„Ne? A co mám dělat? Být tu s tebou a hrát si na lásku? Promiň, Edwarde, ale fakt to nejde. Já jsem samotářka, na nikoho se nevážu, jsem prostě sama. Včera to nic nebylo, když se chci odvázat, zajdu sem, s někým flirtuju a skončím v posteli. Ráno vstanu, namaluju se a pádím domů. Takhle já žiju a nemám v plánu to v nejbližší době měnit,“ popadla jsem kliku a byla jednou nohou za prahem.

„Miluju Tě,“ zašeptal, ale já už ho nevnímala. Vyběhla jsem z klubu, ani nepozdravila barmana a uháněla pryč. Ani jsem si nevšimla, že se mi z očí derou slzy, byla jsem myšlenkami úplně jinde… u Edwarda.

Jednou nohou jsem byla na silnici, když mi spadl mobil. Ohnula jsem se pro něj a dostala ukrutné bolesti do podbřišku. Musela jsem si kleknout, abych se probrala, křeče byly stále větší. Radši jsem vzala telefon do kapsy a chtěla se přemístit na nějakou lavičku. To jsem bohužel nestihla.

Ze zatáčky se vyřídil tirák, byl tak blízko, že bylo nemožné, abych utekla, obzvlášť s takovou bolestí. Vybavila se mi maminčina tvář, když umírala, její obličej zkřivený do bolestné grimasy. Její krásné hnědé oči, ze kterých po částech vyprchával život. Ať se auto snažilo, jak chtělo, zastavit nedokázalo. Naposledy jsem zavřela oči, při čemž se mi objevil Edwardův obličej. Ukápla mi slza a zašeptala jsem.

„Maminko, jdu za tebou,“ ztratila jsem vědomí a upadla navždy do věčného spánku…

 

… Nepříjemné světlo mě štípalo do očí, chtěla jsem ho zhasnout, ale neměla jsem nikde po ruce vypínač. Celé tělo mě bolelo a nemohla jsem si vzpomenout, co se stalo. Světlo bylo pronikavě bílé. Náhle mi to došlo. Nebe. Pokud jsem v nebi, někde by tu měla být moje Renée. Doufám, že za moje hříchy jsem se nedostala do pekla, i když bych se nedivila, zrovna málo jich nebylo.

„Bello, lásko.“ Uslyšela jsem z povzdálí sametový hlas. Já to věděla, máma. Určitě tu někde je, musí tu být, kdo jiný by na mě volal?

„Mami,“ zaskuhrala jsem. Někdo mě uchopil za ruku, byl to ledový stisk, který mnou vyslal elektřinu.

„Lásko, tvoje matka tady není.“ Není? Tak kde to jsem? Začala jsem panikařit, mlátila jsem sebou.

„Bello, prosím, uklidni se, to bude dobrý, hlavně klid,“ chlácholil mě něčí hlas, ale já nebyla v takovém stavu, abych rozeznala, čí je to hlas a že byl poutavý.

„Kde je Renée?“ pronesla jsem hystericky.

„Kdo je Renée?“

„Moje maminka, moje…“ Kde to jsem? Co se stalo?

„Is…“ to jméno se mi zařezávalo do uší a vše mi pomalinku docházelo.

„Edwarde,“ vykřikla jsem, aniž bych nad tím přemýšlela.

„Ano, jsem to já. Bože, jak jsem rád, že ses probrala.“

„Co se stalo?“

„No… odešla jsi z baru, a pak jsem jen slyšel tlumený výkřik. Pospíchal jsem za tebou, ale už jsi ležela v bezvědomí na zemi, hned jsem tě přinesl do nemocnice, jak ti je?“ Bylo to moc informací na jednou, bolela mě z toho hlava.

„Já… jsem zmatená.“

„Bello,“ zašeptal a něžně mi zvedl hlavu, „miluju Tě.“ I kdybych věřit nechtěla, jeho pohled mi to dostatečně dokazoval. A sama jsem si připustila dvě věci.

„Edwarde, já…“

„Promiň, já… neměl jsem s tím začínat, jen co se uzdravíš, odvezou tě domů.“ Zvedl se ze židle a odcházel ke dveřím.

„Edwarde,“ vykřikla jsem. „Prosím, neodcházej.“

„Sbohem, Bello.“ Zavřel za sebou dveře. To oslovení mě tak bodlo u srdce. Teď, nebo nikdy.

„Miluju Tě,“ zašeptala jsem. Ukápla mi slza, neboť jsem podruhé v životě ztratila člověka, za kterého bych položila život.

Hruď se otřásala v návalu pláče, nadávala jsem si, jak jsem mohla být tak blbá. Co jsem to za člověka?

Do pokoje měli všichni zákaz, nikdo ke mně nesměl. Výslovně jsem to zakázala. V mém smutku se budu utápět sama, přeci jenom... já jsem ta špatná, ne?

 

 

„Slečno Swanová, pojďte, pomůžu vám,“ nabídla se sestřička.

„Ne, to je dobré, já si poradím sama,“ zamumlala jsem. Popadla jsem růžové šatičky, které ležely na židli, a oblékla si je. Pohlédla jsem do zrcadla a připadala si jako tříletá holčička. Měla jsem culíky, každý z jiné strany, růžové balerínky. Možná jsem v tom vypadala dobře, ale už jsem toužila po svém oblečení, těsné kalhoty, těsné tričko, žádná bavlna, jen pravá kůže.

„Na shledanou a doufám, že se tu už nepotkáme,“ rozloučila jsem se a vydala se vstříc novému životu. Dveře nemocnice se přede mnou otevřely a já se rozhlédla po parkovišti. U černého Astona se opíral… Edward. Krásně se usmál a kráčel ke mně.

„Já myslel, že už tě nepustí,“ řekl laškovně.

„Co prosím?“ Kde se tu vzal? Proboha, on se mi asi zdá. Zamrkala jsem.

„Slyšel jsem tě. Všechno jsem slyšel, ale odejít jsem musel. Bylo to pro mě moc, potřeboval jsem si to v hlavě urovnat. A teď vím, co jsem chtěl vědět.“

„Co?“ vyhrkla jsem a hned zčervenala.

„Že jsem se zamiloval do růžové Pipi dlouhé punčochy.“

„Haha, to není sranda, jiné věci tam neměli…“ Nestačila jsem nic víc říct. Edward mi dal prst přes pusu.

„Miluju Tě, Isabello Swanová, ty jsi ta hvězda jasná z nebe, která mě dokázala probudit k životu. Dřív jsem si všímal jen sebe, a teď? Mám jen Tebe.“

„Miluju Tě,“ pronesla jsem nahlas. Edward spojil naše rty ještě vášnivěji, omotala jsem ruce okolo jeho krku a nechystala se ho pustit, alespoň dokud se u mě nezastaví ta zmije s kosou.

V té chvíli jsem si uvědomila dvě věci. Za prvé, že jsem Edwarda opravdu milovala. Nevěřila jsem na lásku na první pohled, ale já jsem toho byla důkazem. On byl moje druhá polovina, bez které bych dál žít nemohla. A za druhé? Je to spíše moje domněnka, ale Renée mi z nebe seslala anděla jménem Edward.

 

… Edwarda jsem si k tělu pustila ještě více. Milovala jsem ho celým srdcem. Nikdy bych nevěřila, že budu takhle šťastná a kolikrát děkuji Bohu, že jsem svého anděla potkala. Masku tvrdé, nebojácné ženy jsem pověsila na hřebík a byla jsem ta stará dobrá Bella, jaká kdysi byla před smrtí Renée Swanové.

 


 

V poslední době jsem se dala na jedorázovky. Můžu se pochlubit, že je to první jednorázovka, která není smutná, končí happy endem a to u jednorázovek moc nemusím. :-D.

Jsem zvědavá na Váš názor.

KacenQaCullen (shrnutí)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Smrt, nejhorší přítel srdce:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!