Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrt Jacoba - Zatmění

01.08.2009 (09:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3050×

Stála jsem na té proklaté rozlehlé mýtině jako přikovaná. Okolo mě hučel silný vítr a cuchal mi moje kaštanové vlasy. Celá jsem se třásla, ale v tuto chvíli byl můj chlad na úplně posledním místě.

To nejdůležitější, co mě teď čekalo bylo moje rozhodnutí, na kterém záviselo mnoho životů.

Byla jsem na pokraji zhroucení a naprostého psychického vyčerpání. Hlavou mi vířili myšlenky jako na kolotoči a nemohla jsem je za žádnou cenu zastavit.

Ostatní se připravovali na svůj osudový boj na vzdálené mýtině, Jacob utekl a Edward ho šel hledat. Takhle se o našem zasnoubení rozhodně neměl dozvědět. Zůstala jsem tu jenom sama se Sethem, ale ve vlčí podobě, takže mi nemohl vůbec nic říct, jestli jsou všichni v naprostém pořádku.

Ano, a potom tu byl Jacob. Ten Jacob, který mě pomohl z té dlouhé a nebezpečné temnoty, do které jsem upadala, když mě Edward opustil. Hodně jsem mu dlužila, ale také jsem mu hodně ubližovala. Ubližovala tím, že jsem se s ním nebyla schopná rozloučit a říct mu do očí, že k němu nic necítím a že už se nikdy neuvidíme. Na to jsem byla moc slabá. Nebylo to vůči Edwardovi fér, to jsem věděla, a tím jsem sázela rány i do jeho zad. I když se opravdu snažil zastřít tu bolest, která ho sžírala, já jsem to poznala a o to víc a především dřív to musím s Jakem skončit.

Věděla jsem, že to Jakovi ublíží a mě také, ale byla jsem si jistá, že s nikým jiným než s Edwardem opravdu být nemohu. Je to moje životní láska a bez ní bych to nebyla já. Živě si pamatuji jak mi bylo, když mě opustil a zůstala jsem sama. Ta nicota mě pohlcovala a já byla ztracená.

Seth popocházel sem a tam a mě to velmi znervózňovalo. Moc jsem chtěla, aby mi řekl, co se děje, ale beznadějně.

Z ničeho nic začal nesnesitelně výt a štěkat. Zamlžilo se mi před očima. To bude můj konec. To nezvládnu. Musím za každou cenu zakročit, oni mě tam potřebují. Potřebují někoho, kdo se za ně obětuje a strhne na sebe veškerou pozornost. Novorození půjdou po mě, tím jsem si byla jistá. Stačí jenom malinká kapka krve a ostatní budou mimo nebezpečí. Jak moje milovaná rodina upírů, tak moje druhá rodina vlkodlaků.

Rozběhla jsem se co nejrychleji jsem dovedla a zamířila si to na mýtinu. Seth utíkal za mnou, štěkal a občas mě popadl za rukáv a já upadla, ale svůj cíl jsem viděla jasně a v tom mi nikdo nemůže zabránit.

Šíleně jsme se o všechny bála. O Alici, Esme, Carlisle, Jacoba a …….  Na to jsem nemohla ani pomyslet, při té myšlence se mi málem zastavilo dýchání. Ne, Edwardovi se nesmí nic stát. To by mi prostě nemohl udělat. To bych šla okamžitě za ním a na nic bych se neohlížela.

Byla jsem už jenom pár metrů od mýtina a zřetelně slyšela boj s novorozenými. Bylo to trhání a škubání a v nose mě štípal temně šedý kouř, který se vznášel nad celou mýtinou.

,,Bello, okamžitě odsud odejdi!!!!“ zahřměl Edward a mě spadl kámen ze srdce, když jsem ho uviděla zdravého, a že stojí na nohách. Zrovna utrhnul ruku jednomu novorozenému. Nebyla to hezká podívaná, ale trošku jsem se uklidnila. Nohy mě ale přestali poslouchat a já se nemohla pohnout ani o metr. Nehybně jsem tam stála a pozorovala ty jatka. Byla jsem jako v transu a nemohla se z něj probrat. Vím, že Edward na mě ještě cosi křičel, ale nevnímala jsem ho. Připadala jsem si jako v němém a velmi zpomaleném filmu. Vše bylo černobílé a můj mozek ten nával informací nedokázal pobrat.

Poslední, co jsem zahlédla bylo, jak se ke mně rozběhli tři novorození a přibližovali se neuvěřitelnou rychlostí, ale já prostě nedokázala uhnout. Celé moje tělo jakoby ochablo a zanechávalo si svoji pozici. Snažila jsem se zavřít oči a jenom čekat tu bolest, ale předtím, než jsem je opravdu zavřela, jsem uslyšela nebezpečné vlčí zavytí a potom cítila, jak upadám na zem a pohlcuje mě ta odporná nicota.

***

Byla jsem někde jinde, to vím stoprocentně. Toto nebylo to místo, kde jsem chtěla být. Tohle bylo místo, kde jsem bývala v bezvědomí. Stalo se mi to párkrát, ale velmi jasně si to pamatuji. To místo mě oddělovalo od toho utrpení, které mě čeká. Připadala jsem si jako v kinosále a zpětně se dívala na poslední minuty.

Vím, že jsem se nemohla ani pohnout, nohy mi prostě zdřevěněly. Viděla jsem ty tři novorozené, jak upíří rychlostí utíkají přímo ke mně a zřetelně jsem viděla jejich lačnost po mé krvi v těch rudých očích. Potom Jacob nebezpečně zavyl a vrhnul se jim do cesty a jeden z nich se mu zakousnul do jeho vlčího hrdla. Potom jsem upadla do tmy.

Vím přesně co to znamená, ale moje mysl to nechtěla pochopit. Nechtěla se s tím smířit, prostě to nemůže být pravda. Tento stav mi vyhovoval, protože jsem byla daleko pryč od všeho. Pryč od toho, co mě čeká, až se proberu. Pomalinku mi to docházelo, ale přišlo to nečekaně a ani bezvědomí mi nepomohlo. Zasáhlo mě to plným úderem a nemělo to se mnou slitování. Prudce jsem se nadechla a vyskočila do sedu. Okamžitě jsem se chytila na hrudi, protože ta bolest byla nesnesitelná. Cítila jsem, jak se naprosto celá klepu a těkala jsem pohledem po celé mýtině. Všichni bojovali, stále tu zůstávalo pár novorozených, kteří se nehodlali vzdát. Pár metrů ode mě Edward zabíjel ty tři novorozené.

Bála jsem se podívat dolů, podívat se tím směrem, kde bude určitě ležet. Edward se podíval mým směrem a v obličeji měl nesmírnou bolest a utrpení. Né………

Otočila jsem hlavu mírně nalevo a sklonila k zemi.

Asi tři metry ode mě ležel na zemi můj jediný přítel.

Jeho tělo bylo zkroucené do nepřirozené polohy a byl zpátky ve své lidské podobě. Na krku měl obrovskou ránu, z které vytékala rudá krev.

Nemohla jsem se zpamatovat. Opřela jsem se o vlhkou a velmi mokrou zem a pomalu lezla k němu. Všechno okolo mi připadalo tak vzdálené a nemožné. On přece nemůže být mrtvý, to prostě nejde. Byla jsem téměř u něj. Toužila jsem ho obejmout a cítit jeho horkou kůži. Oči měl zavřené a mě pohltila další bolest a to bolest uvědomění si toho, že je opravdu mrtvý.

Opatrně jsem se k němu přiblížila a chytila ho okolo ramen a přitáhla si ho na sebe. Po ruce mi stékala jeho krev. Chvíli jsem na něj jenom nehybně zírala a potom mě zasáhla další bolest a to zármutek. Samovolně se mi spustili slzy a nešly zastavit. Začala jsem se kolébat dopředu a dozadu a vzlykala.

***

Jakobova smrt mě zasáhla nejvyšším kalibrem. Nemohli mě od něj odtrhnout a sžíral mě neuvěřitelný pocit viny. To díky mě umřel a já si to v životě neodpustím. Dva týdny jsem vůbec nevnímala. Nikoho jsem k sobě nechtěla pustit. Ani Edwarda. Na jeho pohřeb jsem nešla, protože bych se asi zbláznila. Neustále jsem plakala a plakala. Charlie nevěděl, co má se mnou dělat. Časem jsem pomalu přestala plakat, ale s nikým jsem nemluvila. Každý večer jsem chodila k jeho hrobu a omlouvala se mu za moje neuvážené chování, které ho připravilo o život.

Od jeho smrti uplynul téměř rok. Dala jsem se celkem do kupy, ale nikdy nezapomenu na svého nejlepšího přítele, který mi zachránil můj ubohý život. Byl jako moje slunce, jako moje pevná zem pod nohama.

,,Budu s tebou navždy Jacobe.“

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt Jacoba - Zatmění: