Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrt Jacoba - Stmívání

28.07.2009 (09:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3750×

Píseň ke čtení:

Zamračil se. „Chtěl jsem tím říct, abys v tom, co děláš, nepokračovala.“

Podívala jsem se mu do očí, naplněných jenom starostí o mě, a nevěděla jsem, co na to říct.

V tu chvíli nahlas bouchly dveře a já jsem při tom zvuku nadskočila.

„V autě žádná fotka není,“ slyšeli jsme Jacobův žalující hlas, ještě než se Jacob objevil. Ramena měl promočená deštěm a z vlasů mu kapalo, když se objevil za rohem.

„Hmm,“ zamručel Billy, najednou netečný a otočil svůj vozík, aby synovi viděl do tváře. „Tak jsem ji asi nechal doma.“

Jacob dramaticky zakoulel očima. „Skvělé.“

„No, Bello, pověz Charliemu…“ odmlčel se Billy, než pokračoval, „že jsme se tu stavili, no.“

„Povím,“ zamumlala jsem.

Jacob byl překvapený. „To už jedeme?“

„Charlie bude dlouho venku,“ vyvětloval Billy, jak projížděl kolem Jacoba.

Jenže jakoby to zakřikl. Sotva dozněla jeho poslední slova, uviděli jsme Charlieho přijíždějící auto. Jakmile Charlie vystoupil z auta, už se s Billym vítal a zval ho dál. Modlila jsem se, aby Billy zase nezačal s tím svým domlouváním, ale věděla jsem, že u Charlieho by nepochodil. Avšak stejně jsem z téhle návštěvy byla pěkně na rozpacích, zato Jacob se tvářil naprosto spokojeně.

„Paráda ne?“ Mrknul na mě a pokračoval. „Staříci se teď zabaví, tak můžeme něco podniknout.“ Usmíval se uličnicky, a já pouze hádala, jakou lumpárnu plánuje.

„Něco podniknout?“ Nadzvedla jsem obočí.

„No víš, vlastně jsem tě chtěl o něco požádat.“ Jacob se stále usmíval, ale teď byla v jeho hlase určitá nejistota.

„Ptej se.“ Pobídla jsem ho. Doufala jsem, že také neuvěřil těm historkám a nechce mě, stejně jako Billy, nabádat k tomu, abych se přestala vídat s Cullenovými.

„Napadlo mě, že bychom se mohli projet tvým náklaďáčkem. Rád bych si poslechl motor a něco vyzkoušel.“

„Jestli je to jenom tohle, tak proč ne?“ Viditelně se mi ulevilo a vykročila jsem směrem k autu. Jacob se hned připojil.

Když jsem nastupovala na straně řidiče, Jacob se zarazil. „Bello, víš, já… myslel jsem, jestli bych nemohl řídit.“ Dořekl a udělal takový prosebný obličej.

„Jacobe, vždyť nemáš řidičák. Já nevím, to přece nejde.“ Namítala jsem.

„Já umím řídit, vážně.“ Přesvědčoval mě Jacob. „S Billym přece taky řídím.“

Uvědomila jsem si, že v tom má pravdu. Alespoň udělám radost svému příteli. Zas tak riskantní to není. Zvlášť, když vezmu v potaz to, že na zdejších lesních cestách příliš aut nepotkáme. „Tak dobře, ale jen chvíli a k řízení tě pustím až za rohem, aby to neviděl Charlie.“ Vzdala jsem to.

„Super, díky Bello.“ Rozzářil se Jacob.

Za rohem jsem ho k tomu tedy pustila. Byl vážně nadšený. Zařadil jedničku a my z blátivé cestičky vyjeli na asfaltku. Musela jsem uznat, že řídit vážně uměl. Projížděli jsme serpentinami a stále stoupali pod baldachýnem toho nejzelenějšího lesa.

„V tomhle autě jsem se naučil řídit.“ Promluvil Jacob. „Proto jsem se chtěl projet, jelikož mám k němu nějakou nevysvětlitelnou citovou vazbu.“ Vysvětloval.

„To ti věřím, já ho také miluju.“

„A přitom na něm není nic speciálního.“ Dodal Jacob. „Je to stará kraksna, která víc jak 80 v hodině nedá.“

„Ale zase je bezpečné a spolehlivé.“ Namítla jsem.

„Ano, to máš pravdu.“ Usmál se Jacob a vybíral další prudkou zatáčku. „Vlastně jsem se na tomhle autě naučil i spoustu věcí o motoru.“

„Já o motorech nic nevím.“

„Dá se toho zjistit hodně i při řízení.“ Poučoval mě. „Třeba když vytúruješ motor, tak poznáš, jestli to zní čistě nebo ne. Koukni.“ Podřadil si, šlápnul pořádně na plyn a motor zařval. Přitom nabral takovou rychlost, kterou jsem já ještě nikdy nejela.

Jacobe, zpomal. Vždyť to auto je staré.“

„Neboj, tohle vydrží.“ Řekl nahlas, protože přes hluk motoru jsem ho špatně slyšela. „Slyšíš ten zvuk?“ Jeho hlas zněl pyšně.

„Jasně, že ho slyším.“ Neviděla jsem na tom zvuku nic zvláštního. Prostě někdo túruje motor a chce ho zavařit.

„Slyšíš, jak čistě to zní? Nikde nedrhne, prostě parádní!“ Chvástal se dál Jacob a nohu nespouštěl z plynu.

„Jaku, vážně zpomal!“ Nabádala jsem ho dál, ale on jakoby mě neslyšel.

„Ještě chvilku Bello, vážně se ničeho neboj.“

Pak se dostal do další zatáčky a vzal jí smykem. Jenže to neměl dělat. Utrhla se pod námi krajnice a auto se začalo řítit dolů do propasti. To co následovalo potom, bylo peklo na zemi. Vše se seběhlo tak rychle. Náklaďáček se několikrát převrátil na střechu a zase zpět, a nakonec se na straně řidiče zarazil o strom.

Myslela jsem, že bych měla být dávno mrtvá. Křečovitě jsem svírala sedačku a mé oči byly zavřené. Byla jsem připoutaná, ale i přesto jsem seděla v nepohodlné pozici. Cítila jsem tlak a bolest na hrudi, jak mě pásy škrtily. Také mě bolela hlava, kterou jsem si narazila. Pak jsem otevřela oči.

Letmo jsem zkontrolovala situaci venku. Celý předek auta byl sešrotovaný, z motoru se kouřilo a přední okénko bylo rozbité. Dveře vedle mě byly vyboulené do vnitřku auta.

Potom jsem se pomalu podívala vedle sebe a ztuhla. Nevěřícně jsem vykulila oči a nemohla tomu uvěřit. Do každého kousíčku mého těla se dostával nepředstavitelný děs a hrůza. Ne, to nemůže být pravda! Prosím ne!

„Jaku!!!“ Zakřičela jsem hystericky a zalomcovala s jeho bezvládným tělem, zapasovaným do rezavých dveří, které se při nárazu do stromu rozdělily a teď jejich kus trčel z jeho hrudi.

Jaku! Prosím tě! Ne!“ Z mého hrdla se linuly zoufalé vzlyky a já dál lomcovala jeho tělem. Nemělo to cenu. To už jsem věděla, ale nemohla jsem si pomoct! Proč? Proč se tohle muselo stát? Můj Jake! Už není! Jeho skelný pohled mě v tom utvrzoval. Ne!!!

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a vzlykala. Dívala jsem se na jeho znetvořené tělo a vzpomínala na všechny chvíle, které jsme spolu strávili.

„Jaku!“ Dostala jsem ze sebe poslední bolestný vzlyk a celá jsem se třásla. Byla jsem jako v transu. Už jsem přes slzy ani neviděla.

Pak se ozval trhavý, pronikavý zvuk. Něco chladného mě obepnulo a najednou byl všechen tlak z mé hrudi pryč. Sedačka pode mnou zmizela. Točila se mi hlava, a když jsem se nadechla, cítila jsem závan čerstvého vzduchu. Pak mé nohy lehce dopadly na zem.

„Bello, lásko!“ Vydechl Edward rozrušeně a křečovitě svíral mé bezvládné tělo.

„Edwarde!“ Podlomila se mi kolena a rozvzlykala jsem se naplno. On mě nepustil. Nedovolil, abych se sesunula na zem. „Je to moje vina.“ Zašeptala jsem mezi vzlyky. Ta bolest, která mě sžírala, byla obrovská.

„Není to tvoje vina.“ Konejšil mě Edward svým něžným melodickým hlasem, ale tentokrát mi to nepomohlo. Proč jsem to dovolila? Proč jsem mu to auto půjčovala! Já ho zabila! Byla to moje vina!

„Já…“ Nemohla jsem mluvit, celé mé tělo bylo zmítané vzlyky.

„Nemluv, lásko, snaž se uklidnit.“ Edward mě dál svíral a šeptal mi do ucha. „Tak jsem se o tebe bál.“ Řekl po chvíli a políbil mě něžně do vlasů.

Stáli jsme tam spolu ještě dlouhou dobu. Já plakala a Edward mě konejšil. Pevně mě objímal a snažil se mě uklidnit, když mi do ucha zpíval mou ukolébavku. Vzpomínala jsem na svého nejlepšího přítele a ta nicota, která mnou prostupovala, byla nepředstavitelná. Už nikdy neuslyším jeho nakažlivý smích, už nikdy se nepodívám do jeho nespoutaných očí, už nikdy mu nebudu moci říct, jak moc jsem ho měla ráda. Už nikdy ho neuvidím, ale navždy zůstane v mém srdci…

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt Jacoba - Stmívání: