Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Slzy za úplňku

25.08.2011 (15:00) • DarkFireflies • FanFiction jednodílné • komentováno 16× • zobrazeno 2493×

„Zoufalství je poslední zbraň, která někdy vede k vítězství." - Vergilius

Pohled: Bella

Dívala jsem se na noční oblohu. Bylo krásně jasno a na nebi se blyštělo několik desítek hvězd. Celé té podívané dominoval jasně bílý kotouč, který zářil jako obrovský křišťál. Dnes byl měsíc v úplňku. Pro někoho to nic neznamenalo, pro mě to ale bylo důležitější než cokoliv jiného. Vždy, když jsem za úplňku sledovala nebe, moje bolest odplavala do dáli. Byly to jediné chvíle, kdy jsem nemusela myslet na to, jak hrozně moc mi chybí. Proč zrovna při úplňku? Nedokázala jsem si to vysvětlit. Za úplňku mě Edward opustil, takže bych spíše čekala, že bolest bude větší. Ale stačil jediný pohled na ten zářivý kruh na obloze a všechno to utrpení bylo najednou pryč. Jakoby se snad ta obrovská díra na hrudníku alespoň na jeden večer zahojila. Byla to jediná noc, kdy jsem mohla vyslovit větu, která mi jindy cupovala srdce na tisíce kousků.

„Miluji tě, Edwarde,“ zašeptala jsem a opřela si bradu o okenní parapet.

„Vážně?“ ozvalo se za mnou a já leknutím málem vyletěla z kůže.

„Ne, to ne. Takže já už jsem se zbláznila.“ Odtrhla jsem pohled od měsíce a pomalu jsem se otočila. Stál tam Edward a pohled upíral na měsíc v okně. Ne, to není možné. Nemůže to být on. Jen se mi to zdá. Moje mysl je už asi tak zoufalá, že si vymýšlí přeludy.

„Edwarde, že se mi to jenom zdá, že jo?“ zeptala jsem se ho a přitom jsem se modlila, aby neodpověděl. Chtěla jsem, aby se mnou ještě zůstal. I kdyby to snad mělo být jen ve snu.

„Ne, nezdá se ti to, Bello,“ řekl, ale jeho hlas byl zvláštně tvrdý. Oči měl karamelové, ale přitom mi připomínaly spíše kus kamenu, neměl v nich žádné emoce. To mě vyděsilo. Takhle nikdy nemluvil. Ale co, je to jen sen.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho a on se na mě konečně podíval. Byl stále stejně nádherný. Ale připadal mi jako kus kamene. Strnule tam stál a nevykazoval žádné známky života. Tak tohle je tedy vážně nepovedený sen. Nebo spíše noční můra. Lehce jsem pootočila hlavu, abych mohla znovu pohlédnout na měsíc a obličej mi ovanul chladný noční vzduch. Tohle už je vážně divný. Jak můžu spát a přitom cítit v obličeji vzduch?

A pak mi to konečně došlo. Já nespím! Abych si potvrdila svou domněnku, lehce jsem se štípla na hřbet ruky. A když jsem si byla jistá, že se mi to opravdu nezdá, udělala jsem dva pomalé kroky směrem k Edwardovi a natáhla k němu ruku. Letmo jsem se dotkla jeho studené pokožky, ale on se stále ani nepohnul. Stoupla jsem si na špičky a rukou jsem mu přejela po hraně obličeje. On se konečně pohnul. Ale zareagoval trochu jinak, než jsem očekávala. Ustoupil o dva kroky dozadu a pohled opět stočil k oknu.

„Edwarde, mluv se mnou. Udělala jsem něco?“ zašeptala jsem směrem k němu a potlačila slzy. Proč se ke mně takhle chová? Nejdříve si odejde, poté se vrátí a bude dělat uraženého? To já bych na něj měla být naštvaná, měla bych mu do obličeje vykřičet všechnu tu bolest, kterou mi svým počínáním způsobil.

„Jo, to jsi udělala,“ řekl a ani se mne nepodíval.

„A mohla bych tedy alespoň vědět, co jsem udělala?“ řekla jsem mu se slzami v očích. Takhle se nikdy dříve nechoval.

„Odešel jsem a ty ses chovala, jako by se nic nestalo. Takhle ti na mně záleželo? Hned, jak se za mnou zavřely dveře, už jsi venku lítala s mladým Blackem! Asi máme rozdílnou představu o tom, co je to láska, že?“ Mluvil jako robot, každé jeho slovo se mi dostávalo pod kůži a bolelo jako bodnutí nožem. Takhle to přece nebylo. Já jsem se jen snažila přežívat. Chodila jsem do školy, spala a oblékala se. Nebyly to aktivity, nad kterými bych musela přemýšlet, dělala jsem je automaticky, z pudu sebezáchovy. Ale má mysl byla u něj. I mé srdce ho k sobě stále volalo, ale on ho neposlouchal, nevrátil se. Odešel ode mě se slovy, že chce, abych byla člověkem. Že mě již nemiluje. Chtěl po mně, abych zapomněla. Já ale nezapomněla. Co má znamenat to jeho divadlo?

„To ty jsi ode mě odešel! Nechtěl jsi snad, abych žila lidský život, abych na tebe zapomněla? Já nezapomněla, ale kvůli Charliemu jsem se musela pokusit o alespoň trošku normální život!“ šeptala jsem rozčíleně. Edward se usmál. Ale tohle nebyl ten úsměv, který jsem tolik milovala. Tenhle byl… Nedokázala jsem k tomu úsměvu přiřadit žádnou emoci. Co se to s ním proboha stalo?

„Chtěl jsem se vrátit. Ale už tě nějaký čas sleduji a myslím si, že to beze mě zvládneš,“ řekl a vydal se k oknu.

„Ne! Takhle to přece není!“ zakřičela jsem, i když mi bylo jasné, že vzbudím tátu. Rozeběhla jsem se k oknu a chytla jsem ho za rukáv od košile. On mi ji ale pouze vytrhl a pokračoval ve své cestě. Jedním pohybem otevřel okno a během dvou vteřin už stál před domem.

Měla jsem pocit, že na mě padají stěny. O jednu jsem se opřela a sesunula se na zem. Rozvzlykala jsem se, ale s každou slzou, která mi z oka vytekla, jsem cítila ještě větší bolest. Měl snad pravdu? Vážně jsem nedávala najevo svou bolest, svůj smutek, své utrpení? Možná, že to tak bylo. Ale já pouze chtěla, aby Charlie netrpěl. Vím, jak moc ho každá má slza bolela u srdce, jak velké si o mě dělal starosti. A proto jsem své utrpení dusila vevnitř. Ale neměla jsem to dělat! Vážně si Edward myslel, že ho nemiluji? Proč se vracel? To mi chtěl opět ublížit? Ale vždyť mé srdce již bylo na prach. Tak jak mě mohlo bolet?

Vstala jsem a pomalu jsem přešla k posteli. Nechtěla jsem, aby sem přišel táta. Cestou jsem ještě pohlédla k oknu. Měsíc tam stále svítil jako nějaká kouzelná lucerna. Ale ani on už nedokázal utišit mou bolest. Co udělá normální člověk, když se mu zhroutí svět? Věděla jsem to…

Ale to nemůžu udělat. Nemůžu to udělat Renée. A co Charlie? A Jacob?

Lehla jsem si na postel a přikryla se dekou. Bolest byla čím dál tím intenzivnější. Dříve jsem měla naději, že se Edward vrátí. Ale dnes mi dal jasně najevo, že už se neuvidíme. A co se to s ním vlastně stalo? Tohle nebyl on. Tohle bylo bezcitné zvíře. Zvíře, které ale z celého srdce miluji.

Minimálně další hodinu jsem ležela, plakala a trápila se svými vlastními myšlenkami. Poté jsem vyčerpáním usnula. A zdála se mi noční můra - stejně jako vždy. Ale tahle byla mnohem horší. Začínala sice úplně nevinně, ale končila ve chvíli, kdy mě Edward začal přemlouvat, abych si podřezala žíly.

Když jsem se probudila, cítila jsem se ještě mnohem hůře. Byla jsem rozlámaná, unavená a absolutně nešťastná.

Pohlédla jsem oknem ven. Stále byla tma a měsíc již byl schovaný za mraky. Moje zoufalství se při pohledu na černou oblohu ještě prohloubilo. A v tu chvíli jsem pochopila. Já už další den na tomto světě nevydržím. Musím to skončit. Rodiče si jednou zvyknou, že jejich dcera odešla a už se nevrátí. A i Jacob brzy zapomene. Nikdo jiný mě již tady nedržel.

Přešla jsem přes místnost a otevřela jednu ze skříní. Chvilku jsem hledala, než jsem našla to, co jsem potřebovala. Vytáhla jsem malou taštičku, kterou mi máma přibalila těsně před tím, než jsem odjela. Zatím jsem ji ani jednou neotevřela, takže jsem nevěděla, jaký je její obsah. Věděla jsem pouze, že jsou tam všechny léky, které potřebuji.

Taštičku jsem vysypala a vykutálely se z ní krabičky všech tvarů a velikostí. Popadla jsem horní tři. Nevěděla jsem, jaké mají ty léky účinek, doufala jsem ale, že je to dostatečné množství. Otevřela jsem láhev vody na svém nočním stolku a začala zapíjet jeden prášek po druhém. Položila jsem hlavu na polštář a čekala jsem, co se bude dít.

Pohled: Carlisle

Zabočil jsem na parkoviště a spatřil důvěrně známou budovu. Dneska jsem ji ale s takovou radostí neviděl. Vběhl jsem do dveří nemocnice a přešel lidskou rychlostí celou chodbu. Poté jsem konečně došel, kam jsem potřeboval – na chirurgické oddělení. Přede dveřmi na mě čekal Peter, který mi také zavolal.

„Ahoj, tak co? Jak je na tom? A co se jí vlastně stalo?“ zeptal jsem se ho a sledoval jeho výraz.

„Nevolal bych tě, ale chtěl jsi, abych tě informoval, kdyby u nás někdy ležela. Pokusila se o sebevraždu. Spolykala prášky, které se navzájem nesmí kombinovat. Vypumpovali jsme jí žaludek a bude v pořádku. Teď si ale asi nějakou dobu poleží na psychiatrické léčebně. Leží tam už tři týdny. Odmítá komunikovat.“

Popravdě jsem podobnou reakci čekal. Celá naše rodina ji čekala. Když Edward od Belly odešel, Alice tvrdila, že byla na dně. Poté jsme jí zakázali, aby její budoucnost sledovala. A to asi byla ta chyba.

Někdy přemýšlím, co se to s Edwardem vlastně stalo. Hledám jediný důvod. Proč odešel do Volterry a proč na jejich přání zničil dívku, kterou dříve z celého srdce miloval? Otázek bylo mnoho, ale odpovědí se mi nedostávalo.

Vyšel jsem z budovy nemocnice a vydal se k psychiatrické léčebně, která stála naproti. Naše rodina Belle něco dlužila, nebo jí asi něco dlužil Edward. Ten ale své hříchy už nikdy nenapraví, teď je bude konat.

„Prosím vás,“ oslovil jsem mladou sestřičku, „nevíte, kde leží Isabella Swanová?“

„Druhé poschodí, pokoj číslo deset,“ řekla znuděně poté, co nahlédla do papírů.

Pomalu jsem vyšel do druhého patra a zastavil se před dveřmi pokoje číslo deset. Zevnitř se ozývalo pouze tiché a nepravidelné oddechování. Zaklepal jsem a čekal na reakci. Vevnitř bylo ale stále ticho. Vzal jsem za kliku a nakoukl dovnitř.

Čekal jsem, že uvidím zničenou a usouženou Bellu. Ale tohle bylo ještě mnohem horší. Seděla na posteli a koukala do prázdna. Její obličej byl prázdný, pouze oči ukazovaly, jak moc trpí. Pokožku měla sněhově bílou. Byla pohublá a modrá nemocniční košile na ní nepřirozeně visela. Její vlasy byly zplihlé a bez jakéhokoliv lesku. Ruce měla sevřené v pěst a já v nich zahlédl zmuchlaný papír. Vypadala jako panenka, která se může kdykoliv zlomit. Byl jsem rád, že se mnou nepřijela Esmé, tenhle pohled by ji totiž zničil.

Pomalu jsem přešel k posteli. Bella si mě stále nevšímala.

„Bello,“ oslovil jsem ji a čekal, jestli zareaguje. Její hnědé oči se na mě upřely a já v nich uviděl malou jiskřičku. To bylo to jediné, co zoufalství nedokázalo zničit.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se, ale odpověď jsem neočekával. A také nepřišla. Bella jen lehce pokrčila rameny a stočila pohled na druhou stranu, abych neviděl slzy, které si našly cestu z jejích očí.

„Chápu dobře, že se mnou mluvit nebudeš? Dobře, budu mluvit sám. Přišel jsem se za tebou podívat, měl jsem strach. Lékař mi řekl, že ses pokusila o sebevraždu. Chci, abys věděla, že to k ničemu nevede. Pouze ublížíš těm, kteří tě milují. Bello, dej se dohromady. Jsi silná a zvládneš to. Pokud nechceš zůstat ve Forks, můžeš se vrátit se mnou. Ať se ti to líbí, nebo ne, i my jsme tvá rodina. A všichni jsme ti ochotni pomoct.“

„Já vím,“ špitla tak tiše, že by to člověk neměl šanci slyšet. Její hlas byl zlomený a bylo v něm slyšet zoufalství. „Jenže… Je to těžké. Bolí to.“

„Já vím, Bello. Nech si to všechno projít hlavou, přijdu zítra,“ řekl jsem a pohladil ji po kostnaté ruce. Vyšel jsem ze dveří a vydal se rovnou na lov. Měl jsem na lovení celou noc, takže jsem se mohl proběhnout po dobře známém okolí. Nedokázal jsem z hlavy dostat obrázek Belly, jak zničeně sedí na nemocničním lůžku. Musí se z toho dostat. Do té doby tady počkám a poté ji odvezu k nám, pryč od tohohle všeho. Esmé bude nadšena.

Pohled: Bella

Hleděla jsem na krajinu, která byla rozmazaná. Carlisle asi nejel úplně podle předpisů, ale mně to po zdlouhavé cestě letadlem bylo úplně jedno.

Bála jsem se setkání se svou rodinou. Dlouho jsem je neviděla. A navíc jsem se od té doby asi dost změnila. A nebylo divu.

To, čím jsem si prošla, bych nepřála ani svému úhlavnímu nepříteli. Kvůli bolesti jsem si sáhla na život. Jsem ale ráda, že se mi to nepovedlo. S Edwardovým odchodem totiž všechno neskončilo, ale teprve začalo. Kdyby mi to ale došlo dříve…

Po tom mém nepovedeném pokusu o sebevraždu, se ze mě stala mrtvola. Mrtvola, která se nezmohla vůbec na nic a čekala, kdy ji z jejího duševního pekla vysvobodí smrt hladem. Místo toho ale přišel anděl. Díky Carlisleovi jsem pochopila, že život má mnoho forem a já si mohu najít nespočet důvodů k životu. Někdy můžou být i maličkosti důvodem k pobytu na tomto světě. A mám rodinu. Teda ne, chyba. Já mám dvě rodiny.

Ale i když jsem si to všechno uvědomila, bolest nezmizela. A já vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta ke dni, kdy bolest zmizí úplně. Ale on jednou přijde. Přijde den, kdy se budu moct podívat z okna bez toho, abych kontrolovala, jestli pod ním nestojí. Přijde den, kdy se budu znovu schopna zamilovat. Přijde, já to vím.

Zvláštní, že? :D

Doufám, že zanecháte komentík a to jekéhokoliv rázu. Kladné jistě potěší a díky záporným budu vědět, co mám příště zlepšit.

Věnování: Kika57 (už tě asi s tím věnováním nudím, že? :D), Kajka007 (a tebe asi taky). Mám vás ráda. :)

Popravdě tato povídka měla skončit úplně jinak. Bella měla umřít, ale chtěla jsem zkusit, jaké to je napsat povídku s dobrým koncem. :D Původně to také mělo být pokračování drabblu Měsíc v úplňku, ale vymklo se to z ruky a to natolik, že jsem pozměnila i význam této drabble povídky. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Slzy za úplňku: