Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Síla úplňku

Síla úplňkuK čemu Bellu přivede obdivování zářivého měsíce? Lesy ve Forks jsou temné, hluboké a opředené historkami o obrovských čtyřnohých monstrech s ohnivě svítivýma očima. A co když tam takové stvoření Bella potká? A co když se kráska zamiluje do zvířete? Povídka pro všechny Jacobovce, přeju příjemné čtení.

Tomu sálajícímu kouzlu a moci té zářivé našedivělé kopule na hvězdné obloze, která naši drobnou zemičku obcházela kol kolem, jsem propadla již dávno. Dokázala jsem na ni hledět celé hodiny a hodiny a stejnak by se mi neomrzela. Nemohla jsem se na ni vynadívat. Ještě když jsem bydlela v Arizoně, sledovala jsem ho skrze dalekohled, ale od té doby, co jsem se přistěhovala k otci, dostalo se mi mnohem úžasnějšího pohledu. Proto jsem téměř každou bezmračnou noc vysedávala na útesu La Pushské pláže, kousek před lesem, a civěla jsem unešeně na měsíc, který mi byl skoro na dosah. Alespoň mi to tak připadalo. Táta mě nerad pouštěl, protože mi v nějaké neblahé pohnutce neustále kladl na srdce, že jsou zdejší lesy velice nebezpečné. Jenomže já jsem nějaké babské povídačky o hladových obřích příšerách, kterými strašily svá vnoučata, aby se jim ve Forkských lesích netoulala, s úsměvem přecházela. Až něco takového uvidím, teprve připustím, že něco takového v lesech pobíhá. A pokud se to nebude byť či jen vzdáleně podobat nějaké lesní zvěři.

Zrovna dnešní noc byl překrásný úplněk, takže jsem tátovi nekompromisně sdělila, že se venku zdržím. Pořádně jsem se nabalila do několika vrstev oblečení, jelikož jsem odjakživa zimomřivá a zrovna v půlce října nebývá nejtepleji. Do batohu jsem si naskládala deku a nějaké drobnosti, po kterých bych se mohla třeba shánět. Hlavně mobil, protože bez něj by mě taťka nikam nepustil. Seděla jsem kousek od srázu a libovala si v tom neskutečném výjevu, když se tichem noci rozneslo dlouhé teskné zavytí. Polekaně jsem se otočila směrem k lesu, odkud to vytí vycházelo. Přejel mi z toho mráz po zádech. Ani ne tak strachem, spíš jako nad tklivostí a zoufalostí toho zvířecího zvuku. Pár minut jsem ostražitě vyčkávala, jestli něco podobného nezaslechnu, ale když se všude rozhostilo zase poklidné ticho, chtěla jsem u toho urputně zůstat. Proto jsem tápavě hmátla do batohu a vytáhla z něj kapesní přehrávač s oblíbenou hudbou. Pro tuhle možnost jsem si připravila písničky z filmů, protože ty nejenom překrásně podkreslovaly děj filmů, ale také tu scenérii přede mnou.

Když už mi na mobilu blikalo půl desáté, nastal čas odejít. Příšerně se mi nechtělo, ale zítra mě čekala škola, takže jsem neměla na výběr. Sebrala jsem si těch pár věcí, vysadila si batoh na záda, a když jsem se otáčela k odchodu, zarazila jsem se v pohybu, protože jsem hleděla do černoty lesa, na pár oslnivých očí, jak mě bez ustání pozorně sledují. Z měsíční záře jsem rozeznala ohromnou siluetu podobající se přerostlému vlku, s kohoutkovou výškou minimálně metr padesát, jako menší kůň. Zírala jsem na něj bez žádných očekávaných pocitů strachu a sebezáchovy, spíš jsem měla podivné nutkání jít blíž a přesvědčit se, že opravdu vidím to, co vidím. Nebála jsem se toho čehosi, naopak jsem si připadala až moc podivně klidná. Možná kvůli jeho výrazným očím, které mě hypnotizovaly a nechaly na mě přenášet svoji zřetelnou zvědavost, ale také neskrývanou obezřetnost. Možná i proto, že mi slabý hlásek vzadu v hlavě křičel, že kdyby mě to zvíře chtělo zabít, dostalo na to nejméně milion šancí. Proto jsem veškeré typické lidské pocity vypustila a směla jsem se tak výhradně zaměřit na to stvoření přede mnou. Skoro jsem ani nedýchala, abych to nevyděsila, abych se mohla nerušeně dívat dál. Něco mě na tom obřím zvířeti fascinovalo. Nikdy jsem nic podobného neviděla. A ani jsem jaktěživ nečetla nic o vlku, který by měřil víc jak metr. Že by nějaká hříčka přírody? Psovitá šelma s metrem padesát sotva.

Napnuté svaly v mém těle se počínaly hlásit o slovo, takže jsem odolávala palčivému tepání na všelijakých místech. Snažila jsem se, aby na mně nebylo nic znát. Tak moc mě zvíře omámilo svým uhrančivým pohledem, že jsem nepříjemnou bolest dokázala dočasně ignorovat a zvládat.

Přese všechnu snahu se stejně moje ruka svévolně odhodlala k trhavému pohybu. A než jsem stačila spustit končetiny do přijatelné polohy, zvířeti se v měsíčním svitu, jenž jeho mohutné tělo slabě osvětlovalo, zaleskly bělostné tesáky, které mi okamžitě odhalil i s děsivým vrčením, při čemž se mu horní pysk tlamy vlnil do melodie hrdelních varovných tónů. Zalapala jsem po dechu, jelikož mě jeho agresivita poněkud vyvedla z míry. Tudíž i moje pozitivní smýšlení o úmyslech mě zabít poněkud ochablo. A dřív než jsem stačila přerývaně nabraný vzduch opět vydechnout, zvíře zmizelo v neproniknutelné tmě lesa.

 ---

Když jsem zavřela únavou ztěžklá víčka, okamžitě jsem spatřila dvojici světle žlutých svítivých očí, které mě sledovaly s takovým zaujetím a které se mi usadily hluboko v mysli a nedovolovaly mi pomýšlet na něco jiného. Měla jsem pocit jako by si mě k sobě to záhadné a tajemné zvíře připoutalo. Na jeden jediný pohled, který trval pár pouhých vteřin. Dokonce jsem zaznamenala to nedobrovolné pouto, díky němuž mě to táhlo znovu k La Push. Netrvalo mi to moc dlouho, když jsem se definitivně rozhodla se vydat opět k lesu s úmyslem spatřit znovu tajuplnou šelmu, která ve mně vzbudila, pro mě, takový vzácný zájem.

Zrovna jsem již úspešně zabírala, když mě probralo nečekané zjištění, z něhož vyplývala jedna zásadní otázka - Co když povídačky místních babiček nejsou výmysly? V tom případě jsem měla bez pochyby štestí, že jsem vyvázla živá a zdravá. To mi mohlo taky dojít hned, jenomže já jsem byla tolik uchvácená, že se mi nějaké povídačky, kterým jsem stejnak nevěřila, úplně vykouřily z hlavy. Každopádně tímhle moje odhodlání se znovu podívat k lesu nezvratně vzrostlo na místo toho, abych se po škole zakutala u sebe v pokoji a snažila se ty dvě nezapomenutelné oči z mysli vyhnat pryč. Ale to bych nebyla já, kdybych se do něčeho nepustila.

---

Tátovi jsem šetrně oznámila, že jdu do rezervace opět pozorovat měsíc, avšak ten se skrýval pod hustými mračny, které v rychlém tempu putovaly po ztemnělých nebesích, takže se střídavě objevoval a zase mizel. Sice se mi nejdřív velmi divil, ale jakmile jsem mu důmyslně vysvětlila, že protentokrát zapojím i foťák, nakonec mě přece jenom nechal jít. Našlapovala jsem si úzkou cestičkou k útesu, když už jsem se opět zničehonic zasekla ve svém pohybu. V dálce, kam celou dobu směřoval můj zrak, jsem zachytila nějakou postavu. Velmi vysokou, nejspíš snědé pokožky, s havraními vlasy a nepřehlédnutelně vyrýsovanými svaly. To by zas nebylo tolik zvláštní, kdyby dotyčný nebyl nahý. Naštěstí jsem hleděla na zadní část jeho těla, ale i tak mě to dost znejistělo a zarazilo. A další věc, která mi moc nehrála, bylo ono místo, kde postával. To samé místo, kde jsem včera seděla já a on ještě ke všemu vzhlížel nahoru k nebi. K Měsíci. Náhoda? No, to bych na ně nejdřív musela věřit. Instinktivně jsem se přikrčila ve své nynější pozici, aby si mě náhodou nevšiml. Připadala jsem si jako nějaký šmírák. No, spíš trochu jako úchyl. Moc dobře se mi totiž nedařilo ovládnout svoje zvědavé oči, které pořád klouzaly po jeho postavě sem a tam. A pak se mi začal kvapným tempem vzdalovat a mému zkoumavému zraku se ztratil kdesi v lese. Na nic jsem nečekala a chvátala jsem vpřed s nadějí, že bych toho naháče zahlédla. Mírné zklamání mě nijak zvlášť nepřekvapilo, ale zároveň mi  to vhánělo horkost do tváří. Zastavila jsem se kousek od srázu, na tom samém místě jako včera a jako ten odhalený mladík. Hleděla jsem směrem k lesu, odkud mě pozoroval ten abnormálně velký vlk a kam se vypařil tenhle nestyda. Nevěděla jsem nad čím přemýšlet dřív. Schválně, co tu uvidím zítra.

Dřív, než jsem se stačila vzpamatovat, z hloubky lesa se ke mně donesl praskot větví a podivný šum, jak se tam cosi pohnulo či pohybovalo. Bez zaváhání jsem se natočila směrem k tomu velkému neznámu, kam bych rozhodně za noci nevstoupila. Ani omylem. Záhy po těch zvucích, které nepocházely z takové dálky, se přede mnou krátce mihla ta dvě povědomá žlutě zelenavá svítidla. Moje tělo ztěžklo v nedočkavém očekávání, které se zdárně splnilo. Oči se zastavily na místě a začaly ke mně vysílat intenzivní pohledy plné beznaděje a proseb. Zapůsobilo to na mě ihned. Toužila jsem mu nějak pomoct, jakkoliv. To zvíře něco očividně trápilo a tímhle mě prosilo o pomoc. Zaráželo mě, s jakou jistotou jsem k takovému závěru došla. Přesvědčení, které pocházelo akorát z opatrného pohledu těch dvou nepřehlédnutelných korálků. Ovšem ani na vteřinu jsem nezaznamenala nějaký náznak pochybení. Pomalu jsem se začala shýbat dolů, za nepřetržitého očního kontaktu se zvířetem a s dojmem, že tímhle navodím lepší atmosféru a důvěrnější přístup. Snažila jsem se, aby zvíře pochopilo, že mě se bát nemusí. Odezvou mi bylo slabé zakňučení a trhavé pohyby, kterými se přemlouvalo vyjít kupředu. Ale něco jej neustále drželo na místě. Jeho duhovky se zaleskly žalem a odmítnutím. Jako by se bálo opustit les. Proto jsem se příliš dlouho nerozmýšlela ve svém dalším konání.

„Jen pojď. Neboj se mě, já ti neublížím a vím, že ty mně taky ne. Tak pojď,” promlouvala jsem k němu měkce a vlídně, abych tak zlomila veškeré obavy, které ze mě mohl mít. Stále jsem nevěděla, jakou ten vlk měl barvu. V té tmě se mi nedařilo celkem nic rozpoznat krom zřetelných rysů jeho těla. Zvíře se pojednou rozešlo směrem ke mně. Kroky byly sice váhavé a velmi drobné, ale v očích se mu skvělo odhodlání, i když s pokorou a ostychem. Než jsem ho spatřila v měsíčním světle, které právě osvětlovalo tamější krajinu, jelikož mraky postupně z oblohy ustupovaly, připadalo mi to jako věčnost. Takhle nedočkává jsem nebyla hodně dlouho. Posléze jsem zjistila, že srst mého nového němého přítele, přímo zářila rudohnědou barvou. Jeho kožich musel být na dotyk zcela jistě hebký a hustý. Chuť do něj zabořit svoji dlaň a jenom tak se v ní probírat, rostla s každým metrem, se kterým se mi přibližoval. Moje rty se zdlouhavě tvarovaly do širokého úsměvu, ale než se stačilo stát, z lesa vyšel ostrý zuřivý zvuk vyjícího psa, který mého vlka značně vyděsil, takže se zastavil v chůzi, opět neskutečně bolestně zakňučel a pár širokými skoky zmizel ve svém přirozeném útočišti. Dnes už mi to netrvalo takovou dobu se z toho zážitku vzpamatovat. Mozek mi skoro ihned šrotoval dál, až došel k pravděpodobnému závěru - Očividně jich bylo v lese víc. Zřejmě nějaká smečka. Nijak výrazně mě to neznepokojovalo, ale mnohem horší bylo, že jsem si ohnivě hnědého vlka okamžitě přivlastňovala a přišlo mi to dokonce samozřejmé. To pouto, které jsem od včerejška zřetelně vnímala, mě k tomu lehce přivádělo. K myšlence, že je můj. A ještě ke všemu to zvíře projevilo nějaký zájem o mě.

A potom tu byl ještě ten nahý mladík. Určitě patřil k těm šílencům z rezervace, co chodívali skákat dolů z útesu. Prý adrenalin. Jenomže pořád mi nejde na rozum, co tady potom vyváděl. Nemohl mě zahlédnout, to by zmizel určitě rychleji, ale potom tam tedy dělal co? Možná prostě jen nahý civěl na měsíc. Lidi jsou zvláštní, tak proč by ne. Nač za tím hledat nějaké smysluplnější důvody? Co mi ale spíše vrtalo hlavou byla jakási nepodložená souvislost s vlkem a tím naháčem. Naháč zmizí v lese a chvíli na to se tam ukáže to divoké zvíře. Pochybuju, že by o něm vlk nevěděl a že by se nijak neozval. Vždyť na mě včera téměř při skoro neviditelném pohybu ihned vrčel. Takže teď jsem z toho trochu mimo.

 ---

K mojí smůle další tři dny téměř nepřetržitě lilo a ještě do toho foukal nepříjemný chladný vítr. Zrovna když jsem tolik toužila jít do lesa a dál se přátelit s tím mým ryšavým vlkem. Vlastně, divnější bylo, že dva dny po sobě ve Forks nepršelo. Obzvlášť na podzim. Mezitím jsem nadšeně plánovala, že jakmile se počasí umoudří, moje první cesta povede rovnou k útesům. Jak kvůli vlku, tak i kvůli tomu naháči. Za ty tři dny jsem na něj pomýšlela vcelku často. Ovšemže v mezích slušnosti, jelikož jsem na něj pomýšlela v tom záhadném světě, že proč ten hanbatý dorost běhá po lese mezi vlky. Příšerně moc jsem chtěla vědět, co tam dělal a jak to že se vypařil přímo do spárů tajemna lesa. Od táty jsem zjistila nějaké informace o lidech z rezervace. Nic, co by mi v něčem jakkoliv pomohlo. A proto jsem netrpělivě vyčkávala, až nastane obstojné počasí, abych viděla zase ta dvě nevídaná kukadla. Navečer jsem se uložila do postele, abych si přečetla rozečtenou knížku, když venku přestalo ponenáhlu pršet. Napadlo mě to okamžitě. To neodkladné nutkání jít co nejrychleji do La Push mi nedovolovalo myslet racionálně. Kvapně jsem na sebe začala navlékat oblečení a ještě kvapněji jsem se protahovala kolem otce, který ležel na gauči a pravidelně oddechoval za doprovodu fotbalového zápasu. Naštěstí jsem ho nevzbudila, tudíž jsem nedočkavě pospíchala pro auto. I když by ho to mohlo vzbudit, pro mě bylo hlavní prioritou se tam dostat. Když jsem seděla v autě, párkrát mě přepadlo, co to, do háje, vyvádím a že se chovám poněkud nepatřičně. Jenže potom se mi vybavily ty dvě oči a Quiletský mladík, takže jsem o to víc přidala na otáčkách svého pochybného autíčka. Moc jsem tomu nerozuměla, ale prostě to cosi, to jakési pouto, mě tam takhle silně táhlo, že mi přišlo marné se tomu bránit. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych tohle nucení měla nějak ovládat. Nechtěla jsem to ovládat. Pouto bylo totiž oboustranné. 

Usadila jsem se na flanelovou károvanou deku do tureckého sedu na své oblíbené místo a cítila jsem, jak se do mě vsakovala všudypřítomná vlhkost z dlouhodobého studeného deště. Všechno kolem mě bylo mokré a vazké. Ve vzduchu jsem neustále cítila dešťové kapky a mě se neúprosně zmocňovala zima. A to jsem si myslela, že jsem se oblékla dostatečně. Ale i tyhle pocity jsem opomínala v porovnání s tím, že se tu jevila možnost setkání s vlkem či tím naháčem. Přestavovala jsem si všelijaké alternativy těch shledání, když vtom jsem zaslechla mírné zakňučení na konci zvednuté do radostného vyjeknutí. Vlk přišel. Otočila jsem se k němu čelem, přičemž jsem zatajila dech a zase jsem ostražitě táhle vydechla, abych zvíře nijak nevyděsila. Jak jsem si později všimla, zvíře strach vůbec nemělo, spíš mě jenom tak zaujatě pozorovalo, jako by se ze mě pokoušelo něco vyčíst. Vrátila jsem se zpátky do původní polohy a nechala vlka, aby si dělal, co mu bylo po vůli. A když už jsem se chtěla otočit zase zpátky, abych zkontrolovala svého chlupatého přítele, zvíře najednou stálo po mém boku a dívalo se přímo před sebe na vodní hladinu. Ze zavřené tlamy mu unikaly tlumené kňučivé zvuky, které moje myšlenky přivedly k jediné pohnutce - obejmout jej. Aby poznalo, že mu chci být oporou. Že tu pro něj jsem. Jeho chování na mě totiž působilo takovým dojmem, že je s ním něco v nepořádku, a že se mu něco ošklivého děje. Chvílemi jsem si připadala poněkud absurdně a infantilně, protože takovéhle silné pocity jsem normálně nemívala. Nikdy, v žádných případech.

Němě jsem seděla a odolávala dvěma odlišným nucením. Pohladit vlka a povídat si s vlkem. Největším zádrhelem pro mě nebyla podivnost těch dvou věcí, ale spíš nerozhodnost a bázlivost. Měla jsem z něj nepopiratelný respekt, ale to mi nevyvracelo jeho krotkost a přítulnost. Nakonec jsem dospěla k závěru, že nejlepší bude, když si nejprve zvykne na můj hlas. Musíme začít pomaloučku a polehoučku, krok po kroku. Rozhodně jsem počítala s tím,  že mi dneska není takhle blízko naposled. To pouto mě k tomu snadno přivedlo. Sice jsem odolávala mrazivému ovzduší, ale zároveň jsem vstřebávala horkost, které z vlčího těla vycházelo. Takové živočišné ústřední topení. Jeho blízkost mi byla neuvěřitelně příjemná. Srst měl lehce zmáčenou, jak se prodíral mokrým lesem, ale to mě nijak neodrazovala od toho jej obejmout.

„Je tady krásný výhled, viď? Na to moře. Na měsíc. Moc ráda sem chodím,” rozpovídala jsem se, trochu křečovitě a staženě, protože mi to přinejmenším podivné bylo. Povídat si s vlkem. Ale vždyť jsem si odjakživa se zvířaty povídala, tak co.

„Nikdy jsem tě tady ale neviděla. Vlastně, nikdy jsem nic jako si ty neviděla. Měla bych tě asi nějak pojmenovat, co? Když už si tak dobře rozumíme. Na jména jsem nikdy moc nebyla, ale nějak ti říkat musím. Kdyby se ti to nelíbilo, tak mi to nějak naznač, jo? Co třeba… Hmm... Chlupáček? Líbí se ti? Rozhodně lepší než jména, které jsem dávala mazlíčkům, když jsem byla malá. To jsem měla doma Kukudrápa, Kulajznu, Bembeřáka, a… No, to je jedno. A ty vypadáš skoro jako plyšáček. Sice trošku přerostlej, ale i tak. Jsi můj Chlupáček,” povolila jsem uzdu svojí fantazie a taky svému často mlčenlivému jazyku. Ale to platilo spíše jenom u lidí, než u němých tváří. U zvířat jsem si to potom vždycky kompenzovala. Vlk se na mě upřeně podíval, pak otevřel široce tlamu, vyvalil na mě velký růžový jazyk a zavrtěl krátce tou rezavou štětkou nebo-li ocasem. Přísahala bych, že je to souhlas. 

„Takže Chlupáček,” zpečetila jsem definitivně s rozverným hlasem, protože mi jeho reakce udělala skutečně radost. Zničehonic mi ruka spontánně vystřelila vstříc jeho hustému kožichu, ale naštěstí se včas zarazila. Riziko, že bych tím mohla něco pokazit, na mě křičelo již dávno, akorát trvalo, než se příkaz z mozku dostal až do nervů v ruce. Chlupáček ale pouze sklopil pokorně uši a kníknul na mě, jako by mně tím chtěl dodat odvahy. Dlouho jsem se nad ním nerozmýšlela a odvážně jsem jej drbala na jeho silném krku. A moje domněnky o hebkosti a jemnosti jeho srsti se mi potvrdily. Chlupáček si vysloveně užíval mou ruku v jeho husté srsti a mně se zdálo, jako by to byl vážně můj mazlíček. Jako bych ho znala celý život a ne akorát pouhých pár dní. Navíc, z nichž jsem ho viděla pouze dvakrát. Z dálky. Ale v tuhle chvíli se mi zdálo naprosto vše jinak. Dál jsem si s ním rozpustile povídala, přitom jsem ho sem tam pohladila po linii páteře. Vždycky jaksi strnul a poté se pod mou rukou potěšeně prohnul. Když mi na hodinkách naskočilo 21:37, zděsila jsem se. Jestli si taťka všimne, že nejsem doma, budu mít stoprocentně problém.

„Musím jít. Je pozdě. Přijdu, až zas bude lepší počasí. Táta mě jinak nepustí. Dneska o tom neví, že jsem tady, ale já jsem si nemohla pomoct. Hlavně tu buď, Chlupáčku!” loučila jsem se s ním spěšně, když jsem balila deku a skládala si ji do podpaží. Vlk stál vedle mě a bedlivě pozoroval moji činnost. Uši měl vytažené vysoko nahoru, tlamu mírně sklapnutou, avšak s jazykem pořád ven a hlavu decentně nakloněnou na stranu. Škoda že byla taková tma, musel vypadat roztomileji, než jsem byla schopná zachytit. Zasmála jsem se na něj bezstarostně, ještě jsem ho podrbala v rychlosti mezi ušima a už jsem chvátala k autu. Chlupáček šel poslušně za mnou, energickým a veselým krokem.

„Ty mě doprovázíš? To je od tebe milé! Takže odteď seš i moje osobní stráž! Abych pravdu řekla, tak se mi to docela hodí. Jsem příšerný nemehlo,” smála jsem se rozjařeně, když ten obr nakračoval vedle mě a pozorně se rozhlížel kolem sebe. Chlupáček mě doprovodil skutečně až k autu, a potom když jsem nastartovala a ujela pár metrů, se teprve otočil a zmizel v lese. A já jsem se nemohla zbavit dojmu, že ten chlupáč mým slovům bez potíží rozumí. Netuším, co mě k tomu vedlo, jestli jeho nezvyklé reakce na má slova nebo ty nezaměnitelné oči, ale neměla jsem proč si to vyvracet. Nato byl můj vztah s tím divokým zvířetem velmi výjimečný. A taky jsem si ho nechtěla nějak zobyčejnit.

 

„Kdes byla, Bello?!” zahřměl na mě Charlie, když mě přistihl, jak se kradu potajmu domů. A to jsem se vážně snažila být tichá a nenápadná. Přikrčila jsem se ve svém postoji s očekáváním, že mě nějaký fyzický trest nemine, protože můj otec se tvářil nanejvýš rozhořčeně. Kdoví kdy zjistil, že jsem pryč. Pokud vím, vypařila jsem se něco málo po sedmé. Toto ale uteklo.

„Venku,” odpověděla jsem velmi stručně, i když taťku to nijak nepopudilo. Znal mě, aby věděl, že nerada něco rozpitvávám a protahuju. Prostě jenom mlčky vyčkával.

„A co si dělala venku?” vyslýchal mě neústupně, s rukama autoritativně v bok a na obličeji zachmuřený a káravý pohled. Zase jsem se narovnala, abych si alespoň trochu připadala úctyhodně, a pečlivě jsem si promýšlela svoji odpověď. Veškeré moje nápady se mi nezamlouvaly, a tak jsem musela s pravdou ven. Alespoň z části. Rozhodně jsem na něj nemohla přijít s tím, že jsem se v lese skamarádila s vlkem, který měří v kohoutku víc jak já.

„Byla jsem v La Push,” rozvedla jsem akorát svoji původní odpověď ,venku’.

„A co si tam dělala? Vždyť na obloze není vidět ani jedinou hvězdu, natož potom měsíc,” divil se podezíravě a prozíravýma očima analyzoval můj obličej. Policajt tělem i duší. 

„K čemu ti je tenhle výslech? Vždyť jsem zase doma, v pořádku. Takže tím to skončilo,” rozohnila jsem se v rozčilení, když se na mě křivě díval a kvůli tomu tónu jeho chladného hlasu. Ptal se mě ne jako své dcery, ale jako nějaké podezřelé osoby. Zločince, a to si určitě líbit nenechám. 

„To teda neskončilo, Isabello! Já chci vědět, co si tam dělala, když si nesledovala ten zpropadnej měsíc, kterej je každou noc stejnej!” vyčítal mi moji zálibu, které se díky nynějším okolnostem už vůbec nehodlám vzdát. Tohle mě rozezlilo samozřejmě ještě víc a snaha to v sobě udusit se vymkla mojí kontrole.

„To je fakt takovej problém, když chci občas vypadnout z baráku a oddechnout si?” vyprskla jsem dotčeně a přizpůsobila jsem tomu i svůj výraz ve tváři. Dávno nejsem Charlieho malá holčička, která se o sebe neumí sama postarat, ale on na to pořád zapomíná. 

„A pro tebe je takovej problém mi říct, co si tam dělala?” chytil mě pohotově za slovíčka, což jsem odjakživa nesnášela. Vydechla jsem nabraný vzduch nosem a zatnula čelisti k sobě. Opravdu jsem se chtěla ovládnout, ale nešlo to.

„Máma by to po mně vědět nechtěla!” nedala jsem se a použila jsem ten nejtěžší kalibr. Takový podraz bych až řekla, ale zabralo to v podstatě okamžitě. Charlie se němě zajíkl, zabodl se do mě ostrým pohledem a očividně k tomu dál neměl co říct, což mi bylo jasné předem, jelikož každá zmínka o mámě použitá ve výčitce ho prostě a jednoduše zaskočila. Odtrhla jsem do něj svůj pobouřený a odsuzující zrak, abych se mohla odebrat do svého pokoje. Tam jsem se zavřela a nechala ze sebe vyprchat ten vztek, aby jsem se pak mohla nechat unášet tou pohádkou, kterou jsem dneska prožila. Jako kráska a zvíře. No, dobře, unášela jsem se zřejmě asi přespříliš, ale když já jsem se cítila tolik dobře. Získala jsem přítele, který mě ovšem nikdy nezradí a ani mi nikdy neublíží.

---

Tentokrát další použitelný večer nastal až po pěti prolitých dnech. Byly to hodně dlouhé a náročné dny, jelikož doma vládlo napjaté ticho, protože táta si hrál na uraženého. No, alespoň jsem měla klid. Relativně. Neustále jsem beztak pomýšlela na La Push, na Chlupáčka a i na toho naháče, protože ten mi teďka vrtal hlavou snad nejvíc, protože to právě nad ním se neustále vznášel otazník. Protentokrát mě to táhlo na útesy hlavně kvůli němu. Odkrývat tajemství je pro mě totiž tak nějak nakažlivé.  Ta touha a nutkání se po pěti dnech staly téměř nesnesitelné. Prostředí kolem mě se mi dokonce protivilo. Nemohla jsem se dočkat, až odsud vypadnu a opět se svobodně nadechnu. 

Po nekonečných pěti dnech jsem se přece dočkala, a tak jsem si sebrala pár věcí a mínila jsem si zajet do La Push. Charliemu jsem to plánovala pouze oznámit, i když jsem od něj očekávala výhružný zákaz. 

„Kam si myslíš, že jdeš, slečinko?” A je to tady. Otráveně jsem se na něj otočila a nasadila jsem vstřícný obličej, abych ho zbytečně neprovokovala. Zjevně jsem ho štvala jenom tím, jak jsem se tvářila. 

„Do rezervace,” hlesla jsem smířlivě a titěrně jsem se pousmála, aby nedošlo ke zbytečným dohadům. 

„Sledovat měsíc?” páčil ze mě odhodlaně, ale v jeho hlase se zrcadlilo nepřehlédnutelné pochopení. 

„Taky,” přitakala jsem mu.

„Ještě něco?” vyzvídal, avšak už ne nesouhlasně, nýbrž spíš zvědavě. Usilovně jsem namáhala mozek, aby se donutil k něčemu produktivnímu.

„Skamarádila jsem se s jedním z Quiletských,” zalhala jsem velmi přesvědčivě a ještě jsem se stačila potutelně usmát, sklopit oči, než se na mě můj táta začal poťouchle šklebit. 

„A proč si mi to neřekla hned?” pronesl s úlevou a pobavením, což mě poněkud štvalo.

„Takovéhle věci jsem nikdy nikomu neříkala,” žvatlala jsem a tvářila se přitom snad co nejvěrohodněji. Ne, opravdu jsem to nikdy nikomu neříkala, ale to díky tomu, že jsem se nikdy s nikým ,neskamarádila'. Na kluky jsem měla mírně řečeno vyhraněný názor.

„Ale příště až zas někam bez upozornění vypaříš, dej mi to předem nějak vědět, ano?” připomněl mi důležitě a gestem mi naznačil, že mám volnou cestu. Radostnému úsměvu jsem se neubránila.

„Díky, tati,” potěšila jsem ho slovní formou, jenže to už jsem beztak pádila ke vstupním dveřím, takže jsem mohla akorát polemizovat o tom, jestli to slyšel nebo ne.

 

Chlupáček tam na mě čekal, a když mě zvětřil, jeho nadšení nebralo konce. Sice kolem mě neskákal a nevydával ani žádné zvláštní rozjařené zvuky, a nechtěl si ani hrát, jako to dělávala jiná zvířata, ale jeho oči mi dávaly všechno jasně najevo. Jeho přítomnost mě naplňovala nevídanými pocity, daleko znatelněji, než když jsem svůj čas trávila s lidmi. Co na tom, že jsem od něj nikdy neslyšela žádnou odpověď, když řeč jeho těla mluvila přímočařeji než jakákoliv okázalá slova. Sice dny strávené s němým přítelem utíkaly moc rychle, ale na žádný z nich nešlo zapomenout. Avšak pořád mi hlavou vrtal ten mladík. Nešlo mi ho vyhnat z hlavy. Od toho dne jsem ho na útesech už víckrát neviděla. Nikoho krom Chlupáčka jsem tam vlastně jaktěživ neviděla. 

Čím víc jsem se s vlkem sbližovala, tím to neobvyklé pouto mezi námi získávalo na síle. Jednou jsem to už nevydržela a řekla jsem to před vlkem nahlas - že ho mám ráda a že si bez něj další dny již nedokážu představit. Na jeho výraz přitom nikdy nezapomenu. Oči se mu něžně zaleskly, tlama se zkřivila do podoby zvířecího úsměvu a dlouhý táhlý zvuk znějící steskem, se mi zaryl hluboce do paměti. A i do srdce. Chlupáček pro mě nebyl jen nějaký ochočený vlk z La Push. Jistěže ne, když měřil víc než já. Ale znamenal pro mě opravdu hodně. Nevěděla jsem přesně proč, jednoduše jsem to takhle cítila. Jak jsme se sbližovali, pouto sílilo a tím i moje city vůči němu. Když jsem byla doma, stýskalo se mi po něm. Po jeho hnědých duhovkách, které jsem po čase poznala, po jeho sametové srsti a té nezaměnitelné zvířecí vůni. Zřetelně jsem pociťovala tu potřebu ho zase vidět a být s ním. Nikdy jsem nikoho a nic neměla tolik ráda, ovšemže s výjimkou rodiny. Skutečně mě zajímalo, jestli budu schopná mít někdy v takovéhle míře ráda nějakou dvounohou bytost.

---

Po škole jsem se rychle sbalila, zamířila jsem domů, kde jsem do sebe nacpala rychle něco k snědku, a už jsem pádila na útesy. Ještě ani nebyla tma a dokonce se ani nestmívalo. Měsíc šel totiž už nějakou dobu mimo moje zájmy. K mému údivu ale Chlupáček nikde. A neobjevoval se nezvykle dlouho. To ve mně vyvolávalo značné obavy, s přibývajícím časem i paralyzující strach. Zatím se nestalo, že by nepřišel. Pokaždé, když jsem tu byla, Chlupáček mě poctil svojí radostnou návštěvou. S postupujícím večer a chladem mi počínala být zima a moje trpělivost na tom také nebyla zrovna nejlépe. Proto jsem se se sklíčenými pocity sebrala a hodlala se odebrat domů. Nakračovala jsem si pěšinou k autu, když jsem se v dálce pohledem střetla s jakousi osobou. Mně nezdolně povědomou. Já jsem se zastavila, ale ta postava pokračovala dál. Usilovně jsem nechala pracovat mozek nad identifikací neznámého, ale nejspíš mi taky namrzl, protože se mi vůbec nikdo nevybavoval, když najednou... Blick! Tou neznámou, avšak povědomou osobou, byl rozhodně ten naháč, kterého jsem tu onehdy potkala. Protentokrát byl naštěstí oblečený. Než jsme k sobě došli, také se pozastavil a zadíval se na mě takovým něžným pohledem, který mi něco připomínal, měla jsem tu možnosti si ho pořádně prohlédnout. Jeho široká ramena, obrovskou statnou postavu, svalnaté žilnaté ruce, klidně se dmoucí hruď a především jeho obličej. Rysy tváře byly jemné, avšak vyspělé. Nezvyklé a přitažlivé. A ty oči! Nekonečné a hořce čokoládové! Při pohledu do nich mi srdce podivně poskočilo. A s příchodem jeho zvláštní vůně jsem musela dokonce zalapat po dechu. Absolutně jsem netušila, co se to se mnou dělo, protože tohle jsem prozatím ve společnosti jakéhokoliv kluka neprožila, jenomže až nápadně a otravně mnoho se to podobalo těm typickým holčičím příznaků té jisté slabosti. Jen to ne... 

„Tebe jsem tu už viděla,” vypadlo ze mě značně nejistě a vědomí toho, jak překvapeně jsem se musela tvářit, mi na sebedůvěře taky nijak zvlášť nepřidalo. Kvůli jemu samému a i kvůli tomu, že jsem vůbec něco řekla. Krátce se pousmál, a pak ke mně přistoupil o poznání blíž. Až nebezpečně blízko, protože můj srdeční sval na to zareagoval splašeným tlukotem. Ač jsem se snažila sebevíc se uklidnit, tak to bylo marné. Moje tělo si se mnou dělalo, co chtělo, aniž by jakkoliv dbalo na moji mysl. 

„Jsem tu docela často.” Jeho hlas mě pohladil nejen po uších, ale také především po duši. Byl tak přenádherně melodický, sladký a mužný. Normálně mi z něj přejel mráz po zádech. 

„Vážně? Ale já jsem tu skoro každý den a přesto jsem se tě viděla jen jednou,” nerozuměla jsem mu, jelikož bych si ho tu určitě všimla, kdyby tu někde byl. Ledaže by sem chodil dřív než já. To nechodí do školy, že si tu může trajdat, kdy chce? Vždyť ale nemůže být o moc starší než já. 

„No, právě,” pronesl sklesle a poprvé ode mě odklonil svůj průzračný zrak.

„Přišel jsem, abych ti všechno vysvětlil,” promluvil už o dost vážněji a významněji. A já vůbec netušila, o čem to mluví. Co vysvětlil? Proč by mi musel něco vysvětlovat? Teda možná krom toho, že si tu pobíhá nahatý. 

„To, proč tady běháš po lese nahatej?” Slova ze mě vylítla zcela nekontrolovatelně a neplánovaně. Nad mojí spontánností se jenom roztomile pousmál, avšak s náznaky plaché stydlivosti. 

„Včetně toho,” souhlasil se mnou s takovým lehkým a svěžím zabarvením svého zvučného hlasu.

„Sedneme si na útes?” navrhl mi lákavě a hlavou se střapatou havraní čupřinou pohodil tím směrem. Automaticky jsem mu to odkývala, protože on mě vážně čímsi naprosto omámil. Počkal na mě, až se rozhoupu k pohybu, a když jsem tak udělala, šel hnedka za mnou, až jsem měla pocit, že cítím jeho dech blízko přímo na sobě.

Posadili jsme se tedy kousek od srázu, jenže pak nastalo takové palčivé ticho. Ten mladík na mě celou dobu okatě koukal a se zájmem si mě prohlížel. Vůbec mu nevadilo, že o tom vím a že mi to není zrovna dvakrát příjemné. Já jsem mezitím hypnotizovala nebe poseté hvězdami s nořícím se Měsícem mezi mraky. Indián na mě ale pořád neskrývaně civěl a na mě to začínalo silně dopadat. Popadla mě z toho šílená nervozita.

„Takže?” prolomila jsem slabým hláskem to ticho mezi námi, a poté jsem se odvážila se na něj sama pohlédnout. Jeho snědou tvář neustále zdobil drobný úsměv, který mi bez ustání věnoval. 

„Nevím, jak začít. Bojím se, že mi to neuvěříš,” svěřil mi ustrašeně a oči se mu zoufale zaleskly. 

„Jak se vlastně jmenuješ?” napadlo mě najednou, bez spojitosti na předešlé téma. 

„Jacob,” odpověděl mi a já na něm poznala, že se mu tím jakžtakž ulevilo. Asi proto, že jevím nějaký zájem, ale to opravdu ani jinak nebylo možné. Seděla jsem tam přece s tím tajemným naháčem! 

„Já jsem Bella, Jacobe,” představila jsem se mu a projednou mě ta nervóza jako kouzlem úplně přešla. Spíš jsem se počala cítit nebývale dobře. Přesně jako s mým Chlupáčkem. A navíc ty jeho oči… ty mi připomínaly mého milovaného vlčka.

„Těší mě, Bello.” Z jeho úsměvu jsem tála a v jeho očích jsem se vysloveně topila. Ne že by mě to těšilo, ale na druhou stranu jsem alespoň poznala jaké to vlastně je. 

„Mě taky,” nezahálela jsem ve zdvořilostech. Natočila jsem se víc k němu, celým tělem, abych na něj lépe viděla. Koukl se na mě, očividně potěšený z toho mého vstřícného kroku a pak se na mě děsivě dlouze zadíval.

„Původně jsem to vůbec neplánoval, ale potom jsem si řekl, že bys to měla vědět,” začal znovu a já jsem konečně vydechla. Dokonce jsem povolila napnuté svaly, které se pod tím jeho intenzivním pohledem vypnuly. Divila jsem se, co se mnou ten kluk dělal. Ani jsem si to nedokázala vysvětlit. Na jeho větu jsem mu akorát zamyšleně přikývla a nespouštěla jsem zrak z jeho přívětivé a vlídné tváře. Totálně mě fascinoval, jenže jsem netušila čím. 

„Ten vlk...”

„Ty o něm víš? Nestalo se mu nic, že jo?” strachovala jsem se okamžitě, a proto jsem mu skočila do řeči. Vrtěl hlavou ze strany na stranu a jen těžko skrýval svůj úsměv. Tohle začínalo být čím dál podivnější. 

„Ten vlk, to… to jsem já,” vyslovil s odhodlaným výrazem, ale oči se nesmírně obávaly. Mojí reakce bezesporu. A ta byla jednoznačně překvapená a samozřejmě vyděšená. V neposlední řadě nevěřícná. A když se stále neměnila a já na něj pořád s tímhle výrazem zírala, ujal se zase slova Jacob.

„Chápu, že to pro tebe musí znít šíleně, ale...” selhal mu ten jeho líbezný hlas, který zněl právě víc než zoufale. Došlo mu, že jeho tvrzení ani v nejmenším nevěřím.

„Šíleně? Šíleně?! Vždyť to je naprostá pitomost! Skočím na hodně volovin, ale tohle? Ještě něco mi chceš říct?” pochybovala jsem a nevěděla jsem, jestli se mám být naštvaná, anebo pobavená. To musí být naprostý blázen, když za mnou přijde a tvrdí mi, že je vlk! Můj Chlupáček! 

„Bello, prosím, musíš si to vyslechnout. Všechno. Je to pravda. To mi věř, protože tobě bych nikdy nelhal,” přesvědčoval mě urputně a neústupně, jako by mu mělo snad jít o život. Já jsem se z toho stále nemohla vzpamatovat. Ale jeho poslední věta mi uvízla v mysli nejvíc.

„Proč bys mi neměl lhát? Vždyť se vůbec neznáme,” mluvila jsem nahlas, ale ta slova mi spíš probíhala v hlavě a já je rovnou vyslovovala nahlas. 

„Kvůli otisku. A já tě znám náhodou docela dobře. Řekla si mi toho už za tu dobu poměrně dost.” Stál si dál za svým a jevil se u toho opravdu neoblomně. Já jsem na něj pořád vyjeveně hleděla, ovlivněna tím šokem, takže jsem se asi proto s ním dál bavila na místo toho, abych se zvedla a raději odešla.

„Co je otisk?” zajímala jsem se o to, čemu jsem nerozuměla. 

„To se stane jen...”

„A když se teda známe a ty jsi ten vlk, jak tvrdíš, tak jak jsem tě pojmenovala?” Znovu jsem ho přerušila na začátku jeho řeči. Ano, všechno to znělo rozhodně šíleně a čím dál víc šílenější! 

„Chlupáček,” nezahálel ani na vteřinu, což ve mně na chvíli vyvolalo pocit důvěry, ale můj podezíravý mozek šrotoval dál a pokoušel se najít další chytáky. 

„To si mě mohl slyšet, když jsem tu byla,” vysvětlila jsem si to sama.

„Tak se mě klidně zeptej ještě na něco,” vyzval mě s nádechem pobavení a skálopevné jistoty. 

„Jaký je moje druhý jméno?” vybavila jsem si, když jsem se jednou Chlupáčkovi představovala. Jenom tak, abych mu měla co povídat. Někomu to může připadat infantilní a divný, ale já si vždycky se zvířátky povídala, již odmalička. 

„Marie.” Ani teďka nezaváhal. To mi již bylo krajně podezřelé.

„To sis mohl zjistit někde ve městě,” pravila jsem si zase spíš pro sebe a hloubala jsem nad další důmyslnou otázkou pro něj. Něco, co by si nikde nemohl zjistit. Něco, co vím jenom já a můj Chlupáček. Z toho mě vyrušilo jeho uchechtnutí, čímž zřejmě zpochybňoval moji metodu ověřování té absurdní historky. 

„Jak se jmenoval můj křeček, kterej se uběhal k smrti?” vypálila jsem ze sebe pohotově.

„Štístko.” Okamžitá odpověď mě dokonale uzemnila, což mi způsobilo další šok. Ochromení. Zděšení.

„Ty si Chlupáček!” zvolala jsem hlasitě, až na mě údivem vykulil oči. Vzápětí ale na potvrzení pokyvoval hlavou a spokojeně se na mě culil. 

„Jsem vlkodlak,” shrnul dřív, než jsem se k tomu stačila dostat. Nemohla jsem tomu uvěřit. Oni vlkodlaci jako vážně existují? Nejsou to jenom povídačky?!

„J-jak?” pátrala jsem po odpovědích. Jeho pojednou nešťastná tvář mě ale silně zarazila. Nejspíš o tom nechtěl mluvit, ale zrovna tohle se právě stalo hlavním bodem mojí pozornosti. Jak by taky ne. Třeba jestli se stal vlkodlakem tak, že ho někdo kousl nebo nějak jinak? Neznám žádný jiný způsob, jak se někdo může stát vlkodlakem. Proboha, on je to vlkodlak?! 

„Narodil jsem se s tím,” odvětil mi s jistou hořkostí. Mně se v ten moment vybavilo, jak předtím ode mě vyloženě utekl, protože kdesi v lese zavyl jiný vlk. On si ho k sobě určitě přivolal.

„Je vás víc, že?” konstatovala jsem bez nějaké známky pochyb.

„Všichni moji přátelé.” Už zněl opět bez nějakého zvláštního zabarvení. Důvod jsem chápala. Nebyl v tom sám, což ho jistě muselo utěšovat od toho nechtěného údělu. Tak moc jsem o tom toužila vědět víc, ale naopak jsem jej nechtěla jakkoliv frustrovat. A že z něj ta frustrace doslova vyzařovala. Bylo mi ho neuvěřitelně líto... 

„A co je ten otisk?” rozvzpomněla jsem si na to, co jsem chtěla předtím vědět. Při slově ,otisk’ se mu oči zablýskaly a najednou se mi zdály o dost živější. Nejspíš to byla věc, o které mluvil rád, proto jsem se zařekla, že o tom se dozvím, co nejvíc. Vlastně, celkově jsem u něj měla obrovskou chuť o něm zjistit naprosto, ale úplně naprosto všechno. To se mi zatím u nikoho nepřihodilo..

„Důvod našeho bytí. Jenže se všichni otisknout nemusíme, což ne každý bere zrovna nejlíp. Ale já jsem potkal tebe. Někoho, pro koho můžu žít.” Jeho štěstí, které měl v očích, nebralo konce a pomaličku se dostávalo až ke mně. Uvnitř mě se rozlil takový hřejivý pocit, který se dostal úplně všude. Do každičkého místečka a zahříval mě, takže zima z vnějšku neměla sebemenší šanci. Z rozmýšlení mě probralo ostré zahřmění kdesi v dálce. Zadívala jsem se na zataženou oblohu, která se již smrákala.

„Řekni mi o tom ještě něco,” požádala jsem jej dychtivě a zaměřila se na něj svýma očima. Jeho pohled zjihl a rty se roztáhly do potutelného úsměvu. Ten krásný úsměv mě fascinoval... Povšimla jsem si toho, že mi při něm srdce vynechalo jeden úder. 

„Ten první večer, co jsem tě potkal, jsem měl vážně strach,” rozmluvil se a já mu doslova lpěla na jeho výrazných růžovofialových plných rtech. Jeho čokoládové tůně byly nepřítomně zahleděné, ale i tak jsem v nich zaznamenala jakýsi náznak úzkosti a úděsu.

„To bylo o úplňku,” vybavilo se mi rázem, přičemž se jeho tvář bolestně stáhla. Něco jsem řekla špatně a hodně jsem toho litovala. V žádném případě jsem mu nechtěla ani trošku jakkoliv ublížit. 

„Právě. Jedině při něm se nedokážeme ovládat. Jsme nebezpeční, hladoví a krvelační. Ale otisk je při úplňku nejsilnější a dokonce by na nás měl měsíc přestat působit. Což by znamenalo, že díky tobě jsem naprosto neškodný. To nejhoršího jsi mě zbavila. Zachránila jsi mě,” obdařoval mě v jednom kuse děkovnými pohledy i s jeho vděčnými slovy. A já jich měla totální nedostatek. Co na něco takového říct? Zřejmě moje dilema vyčetl z mé tváře, protože se začal sladce usmívat. Proto jsem se rozhodla to dál nijak nerozebírat. Spíš nadále ten otisk, který mě tolik zajímal, jelikož pokaždé mluvil o mně, a to se mi vážně hodně líbilo. Neměla jsem ráda, když o mně přede mnou někdo mluvil, ale u něj jsem si to náramně vychutnávala. 

„Takže to pro tebe znamená co?” vyzvídala jsem nenápadně. Jacob tiše přemýšlel nad odpovědí a asi si ani neuvědomoval, že se jeho obličej stával zasněný a blažený. Moje zvědavost neznala v ten moment hranic.

„Najednou neexistuje nic jiného. Všechno je vedlejší a nepodstatné. Jako by nic nemělo význam. Vnímám jen pár pocitů, které jsou pro mě po otisku klíčové,” povídal dál a já očekávala, že bude pokračovat, což neudělal. Schválně se odmlčel, aby si ověřil stávající situaci. Hltala jsem každou jeho hlásku a nedařilo se mi spustit zrak z těch jeho rtů. A v tu chvíli, kdy se jeho spodní ret zachvěl, mu na něj dopadla kapka deště. A pak další a další. Rozpršelo se a jako že docela vydatně. Než se Jacob stačil rozhoupat, aby mě zakryl, seděla jsem tam s již promoklou svrchní vrstvou oblečení. Jeho pokus jsem zavrhla zavrtěním hlavy. Nějaký déšť mě v tenhle moment vůbec nezajímal.

„Jaké?” Nenechala jsem se vyvést z míry a šla jsem si po odpovědích. Má lačnost po informacích dosahovala nebeských rozměrů i přes tu zataženou dešťovou oblohu. Jacobova lehká mikina už celá zmokla, ale na jeho snědé kůži se ani na chvilku neobjevil náznak husiny. Zato mě stály chloupky po celém těle. Uvažovala jsem nad tím, jestli je to tím deštěm, anebo jím samotným. 

„Lásku, oddanost, přátelství, touhu, zodpovědnost, důvěru, sílu,” chrlil ze sebe a já zapomínala dýchat. Srdce se zase rozhodlo rozběhnout se prudce vpřed.

„A může to působit - ten otisk, i na mě?” Moje myšlenky vyšly díky nepodvolenému jazyku ven.

„Cítíš ho?” tázal se neodkladně a s viditelným rozjařeným očekáváním.

„Od toho večera,” netajila jsem a bylo mi kvůli tomu moc dobře. Automaticky mi hlavou proběhlo, že jemu bych nikdy nemohla něco zatajit, nebo mu snad dokonce zalhat. Nikdy. S ním mi to všechno přišlo takové snadné, přirozené a bezprostřední. Žádné starosti ani strachy. Takhle to jednoduše mělo být. Možná náhoda, pro ty, co na ni věří. Pro mě to byl ale jednoznačně osud. Plán něčeho vyššího. A já jsem se nemínila mu vyhýbat. Toužila jsem ho přijmout se vším všudy. Podlehnout mu. A především jsem toužila po Jakeovi. Po mém vlčkovi. Poté, co mi vyjmenoval veškeré definice pojmu otisk, jsem já měla jasno. Patřili jsme k sobě.

„Je ti zima?” zašeptal starostlivě a jeho oči se mnou soucítily. I když jsem se tvářila statečně, jeho jsem neoklamala. A pak se ke mně rychlým pohybem v podobě zhoupnutí na rukou přisunul, aby mě schoval ve své neuvěřitelně horké náruči. Ani na vteřinu jsem nepomyslela, že bych ho zastavila. 

„A ten otisk je…” zmlkla jsem při představě, že jeho city třeba jednou pohasnou.

„Navěky,” doplnil mě s pevnějším stiskem mého prochladlého těla. Nedokázala jsem dál odolávat tomu vnitřnímu nucení. Musela jsem to udělat. Konečně jsem se sebou pohnula a jeho sevření povolilo, ale i přesto jsem se držela velice blízko něj. Narovnala jsem se a ponechala jsem hlavu kousek od té jeho, která hleděla zatvrzele kupředu. Soustředěně jsem na něj hleděla s takovou nezlomnou výdrží a trpělivě jsem vyčkávala, až se na mě sám podívá. Modlila jsem se, aby to udělal. Vnímala jsem, jak se jeho hrudník nezvladatelně zdvihal a snižoval v bleskovém tempu. U mě to bylo ne jinak. Pořádný liják šel stále absolutně mimo nás. Byli jsme tu jen my dva. A na ničem jiném nezáleželo.

A pak konečně otočil hlavu ke mně. Srdce mi opět vynechalo úder. Jeho obličej, který byl u toho mého tolik natěsno, že jsem až cítila jeho horký dech na pravé líci. Otřel se špičkou nosu o ten můj a potom se zastavil v pohybu. Pootevřel zmámeně svá lákavá ústa. Nečekala jsem na nic a přitiskla jsem ledové rty na ty jeho, které byly sice mokré, avšak vroucí a sametové. Chutnaly jako sladké ovoce. Sevřel ústa k sobě, čímž uvěznil můj ret mezi těmi svými. Zase je otevřel a vydechl. Otřel se o ně dotekem tak jemným a lehkým, až jsem se vzrušením zachvěla. A já jsem se zase zachytila v té napjaté pozici. Záhy si mě zachytil svými obřími dlaněmi v pase, aby se do polibku mohl vložit i trochu jinak. Ještě jsem si stačila položit dlaň za jeho statný krk, když rty vyrazil proti mým. Přejel přes ně kratičce jazykem, načež jsem je slastně pootevřela, což pro něj byla jasná pozvánka.

Trvalo to poměrně dlouho, ale když se ode mě odtáhl, mně to stejně nestačilo. Proto jsem mu ještě uštědřila pár kradmých pusinek, než se ode mě definitivně odklonil. Oba dva jsme nabírali vzduch do plic, který nám v tenhle moment neskutečně chyběl. Přihlouple jsme se na sebe usmívali a vyměňovali si zamilované pohledy. Jak se tohle stalo?

„Pojedeme?” optala jsem se nejasně, ale on se tvářil jako by jistojistě věděl. Přikývl mi, podchytil mě v pase, aby mě vytáhl na nohy, jako bych vážila ani ne kilo a vedl si mě k autu. Cestou jsme mlčeli, ale bylo to takové krásně příjemné ticho, které jsem si oba dva nanejvýš užívali. Já jsem se k němu jen nenasytně tulila a občas jsme si vyměnili všeříkající pohledy. Jake nakonec řídil, ale když mohl, všelijak mě laskal a dokazoval mi moji důležitost. Jaktěživ mi nebylo líp. 

 

„Tati?” zvolala jsem do tichého domu, který protkávaly akorát zvuky puštěné televize. Jacoba jsem měla po svém boku a ještě ke všemu ruku v ruce. Jenže takhle to prostě mělo být. Nejdřív se nic neozývalo, což mě trochu znepokojilo. Když jsem se podívala na Jakea, připadal mi taky trošku roztěkaný, ale stejně si mě přitiskl víc k sobě a políbil mě do vlasů.

„Charlie?” zopakovala jsem o něco hlasitěji. Nato jsme zaslechli nějaké brblání, potom šramocení, a vzápětí se mezi dveřmi objevil taťka. Vyjeveně koukal nejdřív na mě s jasným otazníkem v očích a pak zase na Jakea, když se tam objevilo podezření a zkoumání. Beztak jsme se s Jacobem nepustili. 

„Tati, to je Jacob. Můj přítel.” 

 


Tak jo, jestliže jste došli až sem, tak klobouk dolů! Děkuju Vám! A jestli mi i zanecháte nějaký ten komentář, vůbec se nebudu zlobit. Autor chce vždycky znát názor těch, co si jeho pokus přečetli, a u mě to není jinak - ať už bude jakkýkoliv. Za to Vám budu vážně nesmírně vděčná. 

Ještě jednou Vám nesmírně děkuju!! :) 

 





Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Síla úplňku:

 1 2   Další »
03.10.2018 [4:28]

marketasaky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Lucka
05.10.2013 [15:47]

krásné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. PCullen
02.10.2013 [19:23]

Moc se mi povídka líbila! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.09.2013 [23:54]

TerezaRosalieCullenNo teda.. To je boží!! Strašně krásné, já ani nemám slov Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. nim
23.09.2013 [21:32]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. lola
23.09.2013 [20:40]

Nádhera!!! Emoticon

5. Simluiq
22.09.2013 [17:23]

Emoticon Emoticon

4. Leylon
22.09.2013 [16:33]

veľmi pekná oddychová jednorázovka. potešila ma, palec nahor Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. teryna
22.09.2013 [15:36]

to je nádhera. Úplně mě to dojalo, to je prostě nádherný

2. Jana
22.09.2013 [10:42]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!