Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Setkání s věčností

Celé oklí Forks


Setkání s věčnostíPokud si na mě jako na autorku někdo ještě pamatuje, ráda bych vám představila svou novou jednorázovku.
Po sto letech osamění se Bella rozhodne najít Edwarda - lásku svého života, která ji opustila. A jakou metodu si zvolí? Není nic spolehlivějšího, než sepsat svůj životní příběh...

Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jak zemřu. Smrt pro mě byla nereálným a nepředstavitelným okamžikem v budoucnosti, kterému jsem se chtěla vyhnout. Byla jsem mladá na to, abych o ní přemýšlela, a s postupující vědou jsem mohla doufat v nesmrtelnost, nebo aspoň život, který by se jí délkou blížil.

Teď bych smrt přivítala…

 

„Slečno Swanová-“

„Jen Bello, prosím,“ přerušila muže ve středních letech dívka a usmála se tak sladce, až se jeho srdce rozběhlo závratnou rychlostí. Pokaždé to bylo stejné, lidem se vždy zrychlil tep, a to se ani nemusela snažit.

„Tak tedy, Bello.“ Při vyslovení jejího jména pan Solid mírně zčervenal. Byl stejný jako jeho jméno – solidní – středně vysoký s brýlemi, čtyřicátý věk jej již minul a jeho ustupující vlasy začínaly objevovat šedý odstín – solidní, spolehlivý, pracovitý, takovou měl pověst. Ale nyní se cítil jako puberťák, kterému se dostalo pocty mluvit s královnou střední školy. Žena před ním byla ztělesněním anděla - hnědé vlasy měla spletené do dvou copů, které jí padaly přes ramena, bledá pokožka kontrastovala s tmavě modrými šaty, které dokonale obepínaly její postavu a lahodily oku – nezakrývaly ani moc, ani málo – nádherný úsměv, kterým jej častovala, nenechával v klidu nikoho v okolí a tmavé oči lákaly i děsily zároveň. „Jste si jistá, že svou knihu chcete vydat u nás?“

„Ano, opravdu chci vaše vydavatelství,“ potvrdila mu dívka a své rty roztáhla do širokého úsměvu, po kterém by pilný pozorovatel zaslechl několik zalapání po dechu a spatřil žárlivé pohledy přítomné části něžného pokolení.

„Ale proč? Mohla byste si vybrat kterékoliv ve Státech.“ Pan Solid kroutil hlavou a nechápal, proč si vybrala právě jeho malou firmu.

„Jste jedno z mála nakladatelství, které stále vydává knihy tradičním způsobem. Papír, vazba, ta vůně…“ Pokud někdo neslyšel slova, mohl by si myslet, že mu dívka právě vyznává lásku, její obličej byl plný něhy i štěstí a tón hlasu přetékal citem. „Takové knihy mají duši, charakter, každá je originálem, s e-booky se to nedá srovnat. Ale pokud nemáte zájem, pochopím to…“ Vánek k nim donesl vůni moře, rybiny, soli a slabý odér odpadků nepostřehnutelný pro lidský čich, hvězdy se schovávaly pod černými mraky, které mírný větřík popoháněl po obloze, světla z ulic prozařovala temnotu a z dálky bylo slyšet vlny narážející do skal.

„Ne, vy mě nechápete,“ namítal rychle, „váš příběh je úchvatný, proto si myslím, že byste měla zvolit větší nakladatelství, někoho, kdo vám bude moci poskytnout odpovídající reklamu, pozornost, více příležitostí.“ Byl milý, lišil se od editorů toužících po bestselerech a tučných provizích, pan Solid své autory miloval jako vlastní děti.

„A já chci vás,“ ujistila jej Bella. „Můj příběh se odehrává v těchto končinách, vaše nakladatelství se přímo nabízí. Cestu k lidem si najde i bez reklamy, aspoň k těm správným…“ Poslední část věty zanikla v cinkotu skleniček, které číšník postavil na vedlejší stůl, ale i tak to byla jen soukromá myšlenka vyslovená nahlas.

„V tom případě mi bude ctí vydat vaši knihu, Bello.“ Muž zářil spokojeností a mírnou nejistotou, kterou v něm slečna Swanová probouzela. Věděl, že uzavřel dobrý obchod, ale její přítomnost jej znervózňovala. Sladká vůně, bezchybný vzhled – vábila jej, její tělo jej vábilo, ale zároveň cítil strach, aura nebezpečí byla patrná kolem každého z jejího druhu, ať se to někteří snažili zakrýt sebelépe. Ovce se má před vlkem také na pozoru, i když se znají od narození – lev a jehně, tak je kdysi nazval…

 

První pohled byl magický, zlatý odstín jeho očí mě pohltil a nedovolil mi odtrhnout se. Kráčel po parkovišti a sledoval mě, zrak napínal mým směrem a na tváři měl podivnou směsici nevíry a překvapení. Vítr rozevlál mé vlasy a o chvilinku později se jeho pohled změnil, tekuté zlato zčernalo a ve tváři se mu zračila touha a hlad, teď vypadal nebezpečně a mé srdce, které před chvíli téměř vynechávalo, se rozběhlo nečekanou rychlostí.

Spěšně jsem nasedla do svého staro-nového náklaďáčku a s řechotem motoru se vydala z parkoviště.

Nebyla to láska na první pohled, dokonce ani na ten druhý, ale o to byla silnější a zhoubnější…

 

Slečna Swanová, autorka budoucího bestseleru, kráčela po mramorové podlaze vstupní haly mrakodrapu, kde sídlil její vydavatel. Byly tři hodiny odpoledne, venku pršelo – v Seattlu nic neobvyklého – a dívka v bílých šatech s klapotajícími podpatky upoutala pozornost všech. Nezáleželo na věku, pohlaví či sexuální orientaci, Bella se stala středem pozornosti, ať vešla kamkoliv a dnešek nebyl výjimkou. Smířená se svým osudem rozdávala úsměvy na všechny strany a nastoupila do výtahu, který ji měl dovést do desátého patra. Nemusela jezdit výtahem, pěšky by nahoře byla rychleji a neměla by kolem sebe tolik lákavých krků k nakousnutí, ale hra na člověka musí být přeci dokonalá.

S úsměvem poděkovala muži, který jí uvolnil místo, aby mohla vystoupit, a ignorovala jeho divoce pulzující tepnu. Stačil by jeden nepatrný pohyb a mohla by ochutnat tu lákavou tekutinu, která voněla po čokoládě - horké čokoládě se šlehačkou a drobnými hoblinkami, které se na ní vznášely…

Opustila stísněný prostor výtahu a okamžitě se vydala do kanceláře pana Solida, no kancelář, byl to spíš malý kamrlík plný papíru zaplněných písmenky – potenciální knihy.

„Dobrý den slečno Swa- promiňte, Bello,“ pozdravil ji a zčervenal až za ušima. Jak jí to chybělo, bušící srdce, krev tepající ve spáncích, proudící v žilách. Kdysi tuto svou slabost nenáviděla, teď by vyměnila věčnost za jeden okamžik s červenými tvářemi.

„Ráda vás opět vidím, pane Solide,“ kývla na pozdrav a přijala nabízenou židli u stolu.

„Mám tady pár návrhů na obálku – je to grafika, jak jste si přála, některé z nich jsou opravdu povedené,“ pravil s úsměvem a podal jí složku s papíry velikosti A4. Nemusela se rozhodovat dlouho, stříbrná růže značila naději, pochopení, odpuštění a věčnou lásku, vše, co chtěla vyjádřit. Naděje bylo to poslední, k čemu se upnula, proto sepsala příběh plný lásky, nebezpečí, přátelství, zrady a smrti, lákala jej k sobě a doufala, že její vzkaz pochopí.

Pan Solid si prohlížel stříbrnou růži na černém podkladě a na jazyku ho pálila neodbytná otázka, které téměř neslyšně přešla přes jeho rty, „proč?“ Osobně preferoval veselejší motivy.

„V jednoduchosti je krása, ta růže vystihuje celý příběh, je to touha po lásce a naději na život.“

„Víte, že hlavní hrdinka na konci umře?“ Pan Solid si nebyl jistý, jestli četl stejný příběh.

„I smrt může být vysvobozením, pokud po ní někdo touží,“ odpověděla dívka s úsměvem, „a není přece jisté, jestli Elizabeth umřela,“ dodala tiše.

„Takže přežije?“ vyhrkl rychle, tohle bylo to, co mu nedalo spát, netušil, jestli hlavní hrdinka skončí v náruči smrti nebo věčnosti, takto otevřený konec byl pohromou a požehnáním zároveň.

„A byl by to život, když ji její milovaný opustil?“ zeptala se se zájmem mladá dáma.

„Byla by to věčnost a ta nabízí spoustu možností.“

„A po nějakém čase začne být únavná,“ odvětila s úsměvem, ale smutkem v očích.

„Ale i tak…“ Pan Solid nechápal, proč by někdo nechtěl žít věčně, ona kdysi také nechápala.

Bella se jen pousmála, věčnost byla dar ale i prokletí, pokud nebyla s kým sdílet. „Takže ta růže?“ ujistila se.

„Samozřejmě,“ přikývnul vydavatel. „Také bych se s vámi chtěl domluvit na reklamní kampani, nebude to nic velkého, pár rozhovorů v novinách, autogramiády, možná reklama v televizi…“

„Ne,“ zarazila jej autorka klidně ale rázně. „Nebudu propagovat svou knihu.“

„Proč? Autoři jsou nejlepší reklamou, zvlášť někdo jako vy – jste mladá, krásná, podobáte se své hrdince, lidé vás s ní ztotožní…“ To byl ten problém, nechtěla na sebe upozorňovat, nechtěla pozornost lidských čtenářů, netoužila ani po pozornosti rudookých. Ta kniha o jejím druhu prozrazovala nebezpečně moc – životu nebezpečně. Chtěla jen vzbudit zájem sedmi zlatookých bytostí, které se pohybovaly po planetě.

„Nechci se stát mediální hvězdou a strhávat na sebe pozornost, v centru musí být kniha, tajemstvím opředený autor určitě znamená dostatečně velké lákadlo.“ Usmála se, věděla, že nebude těžké svého vydavatele přesvědčit. „Jen jedna autogramiáda, dvacátého června, tady v Seattlu.“

Pan Solid ji sledoval a přemýšlel, jestli to myslí opravdu vážně, už věděl, že s Bellou nehne, pokud si svým rozhodnutím byla jistá, a teď vypadala stejně jistě, jako když mu oznámila, že název knihy nezmění. Ale jen jedna autogramiáda…

„Určitě?“

„Ano, jen jedna,“ přitakala.

„Proč dvacátého? Vždyť to bude dva měsíce po vydání.“

„Řekněme, že je to dárek k narozeninám,“ odpověděla záhadně.

Nechápal ji, ale to nebylo nic nového, kromě vlastní manželky nechápal žádnou z žen.

„Dobrá, jen jedna, a na oficiálním představení budete?“

„Lituji, ale ne, ukážu se jen na autogramiádě.“ Muž v křesle se najednou zdál menší a nešťastnější než před chvílí, přes pootevřená ústa mu prošlo jen jedno tiché „ach“.

„Vím, že to se mnou nemáte lehké, ale takto to bude nejlepší, věřte mi,“ pronesla hlasem plným pochopení a neoblomnosti.

„Dobrá,“ vydechl potichu, ale její úsměv mu trochu spravil náladu.

 

Od prvního polibku se odvíjí všechny ostatní a ten náš byl nesmělý, opatrný, ale plný lásky a štěstí. Nemohli jsme si dovolit riskovat, on si to nemohl dovolit, já bych klidně dala život za to, aby trval věčně. Naše rty se o sebe jemně otíraly jen kratičký okamžik, než se odtáhl a ocitl na druhé straně místnosti.

„Viktore,“ hlesla jsem zklamaně.

„El, víš, že to nejde, mohl bych ti ublížit.“ Jeho oči byly černé jako noc, na tváři měl bolestný výraz a vdechoval čerstvý vzduch proudící z otevřeného okna.

„Ubližuješ mi, když mě odmítáš.“

„El,“ oslovil mě zdrceně a v momentě mě objímal. „Víš, že tě miluju, miluju tě tak moc, že bych pro tebe obětoval věčnost.“

„Já vím, promiň mi to,“ šeptla jsem a pevně jej objala.

 

Býložravci, jejich krev byla jako jahodový džus – nikdo ho neměl rád, jahody v něm byly jen chemickou imitací té skutečně lahodné chuti zralého, právě utrženého plodu, jehož chuť se rozplývá na jazyku a šťáva vám stéká po bradě. Nikdo ho nemá rád, ale lidé jej pijí, tak jako ona býložravce.

Do čerstvě vykopaného hrobu k medvědovi přihodila i zdechlinu losa a oba je zakryla hlínou. Byla to rutina, každodenní rutina upířího bytí. Osamoceného bytí, které trvalo sto let, vlastně devadesát devět let, osm měsíců, patnáct dní, šest hodin, třicet dva minut a osm sekund. Tak dlouho se toulala po světě a hledala smysl bytí, její láska odešla, řekl, že ji nemiluje, vzal sebou Alici a opustil ji, nechal ji napospas lidství a rudookým…

 

Bála jsem se ho a on to věděl, blížil se ke mně pomalu s vražedným úsměvem na tváři. V zrcadlech baletního zrcadla se odrážela jeho postava lovce a rudé oči, které toužily nejen po mé krvi, ale i po bolesti a strachu.

„Ani nevíš, jak jsem se na tebe těšil, má milovaná. Voníš skoro stejně dobře jako Vera, dokud ji ten její upír nekousnul a zkazil to dokonalé aroma… Ale postačíš mi,“ prozradil mi s ďábelským úsměvem.

„Já se tě nebojím,“ vyhrkla jsem.

„Ale bojíš,“ zavrčel. V jednu chvíli byl vedle mě a v druhou jsem letěla vzduchem, byl to jen kratičký okamžik, než mé tělo narazilo do stěny. Tvrdý náraz mi na chvíli vyrazil dech, lapala jsem po vzduchu a snažila se něčeho zachytit, zcela marně, okamžitě jsem spadla na podlahu spolu se zbytky zrcadla. Ležela jsem uprostřed střepů, které se mi zarývaly do pokožky, má noha byla v nepřirozeném úhlu a bolest mi vystřelovala do celého těla. Měla jsem už řadu zlomenin, podvrtnutých kotníků, modřin, ale tohle bolelo mnohem víc, před očima jsem měla mžitky a lapala po dechu, který se mi nedostával…

„Hahaha, hahaha…“ Jeho ďábelský smích se rozléhal studiem a já se otřásla bolestí. Mohla jsem jediné, doufat, že to skončí rychle.

 

Běžela lesem, její ladná postava se neslyšně a s obezřetností šelmy vyhýbala stromům, keřům a popadaným kmenům, které naplňovaly les. Připomínala vílu, éterickou bytost lákající poutníky do svého objetí. Neznala cestu, ale věděla, kam chce doběhnout. Chtěla opět vidět louku, louku, na které se sblížili, dokonalou planinu se záplavou květin.

Nebylo to těžké, její instinkty byly správné, doběhla tam, našla kouzelné místo plné nádherných vzpomínek… ale už to nebyla ta samá louka. Stromy ten dokonalý oblouk dávno překonaly, mladé jehličnany a listnáče se statečně prodíraly doprostřed té nádhery, ale chyběl jim ještě kus. Květiny, které předtím pokrývaly celou plochu, se nyní tísnily uprostřed a bojovaly o místo k životu.

Přes všechny změny a pochody přírody to neustále byla ta samá louka plná vzpomínek a Bell se posadila doprostřed. Byla kouzelnou vílou v zemi nikoho, nebezpečnou a krvelačnou, predátorem, který jedním prstem lákal a druhým zabíjel. To poznala na vlastní kůži – dvakrát. Poprvé to byl Jasper, shoda náhod a její nešikovnost. Nemohl za to a neobviňovala jej. Ovšem to, co následovalo…

 

„El, nechci, abys se mnou odešla.“ Ta slova mě zraňovala, zavrtávala se hluboko do mé mysli, do mého srdce a ničila je. Ničila mou podstatu, kterou byl součástí. „Jsem… unavený z předstírání, že jsem někdo jiný - člověk.“

„Dobrá,“ souhlasila jsem tichým hlasem.

„Dobrá?“ optal se, jako by nevěřil svým uším, směšné, když to byl upír.

„Ano, dobrá, nemiluješ mě a evidentně jsi rozhodnutý, s tím nic nenadělám.“ Zvláštní jak dokáže být člověk klidný, když se mu hroutí svět. „Mohl bys říct Veře, aby za mnou přišla?“

„Odjíždím, všichni odjíždíme, vlastně už odjeli, já se za nimi vydám, jenom jsem se chtěl nejdřív…“ Jako by mu najednou došla slova.

„Rozejít, rozloučit,“ navrhla jsem a věděla, že tohle budou má poslední slova pronesená s klidem.

„Sbohem,“ hlesl potichu a vtiskl mi polibek na čelo. Potom už jsem jej neviděla…

 

Prsty zatínala do hlíny a tiše vzlykala, slzy byly přepychem, který se jí nedostával už skoro století, i po těch letech to bolelo, neuvěřitelné, se stejnou intenzitou, to nejhorší, co kdy zažila. Ovšem nyní se na to dívala z jiného úhlu, viděla události doby nepatrně jinak. Co když odešel kvůli jejímu bezpečí, co když ji chtěl chránit a nadále ji miloval? Co když to dělal, aby ji ochránil? To byla poslední možnost, ke které se upnula, poslední naděje…

 

Odešel, všichni odešli, nechali mě tady samotnou a zlomenou. Viktor rozlámal mé srdce na tisíce kousků, které už nikdy nikdo neslepí. Slíbil, že mě nikdy neopustí, že se mnou zůstane, a teď jsem sama.

„El, nechci, abys se mnou odešla. Jsem… unavený z předstírání, že jsem někdo jiný - člověk.“ Nemiluje mě, nechce se mnou být… měla jsem žadonit, žebrat, prosit… místo toho jsem mu řekla jen dobře, dobře! Jako by se nechumelilo, jako bych právě nepřišla o lásku svého života. Věděla jsem, že nikdy nebudu milovat nikoho jiného, jak? Netuším, bylo to absurdní, bylo mi osmnáct, měla jsem život před sebou, ale věděla jsem to. Viktor byl jediný…

Snažila jsem se zastavit zrádné slzy, které si vždy našly cestu, musela jsem je zarazit, už jen kvůli Charliemu. Za ten poslední měsíc si toho se mnou užil hodně – slzy, křik, noční můry, apatii… Nechtěla jsem ho vystavovat dalšímu ze svých záchvatů - jak jinak to nezvat? Zlomené srdce? Mé srdce bilo, bylo na svém místě a popohánělo mě k životu, k životu bez lásky, bez něj…

Rukou jsem zadusila vzlyk, který se dral na povrch přes stáhnuté hrdlo.

„El…“ ozval se hlas Charlieho, který se právě vrátil domů…

 

 

Dvacátého června - den autogramiády. Pan Solid byl nervózní, kniha Isabelly Swanové se stala hitem, jak předpokládal, za dva měsíce se jí v celých státech prodalo miliony, co na tom bylo ještě lepší - Bella nic nechtěla. Nechtěla žádné peníze, ale něco dostat musela, takže se domluvili na symbolické sumě, zbytek připadl NPS - Nakladatelství Pana Solida. Dodnes nevěděl, proč ten příběh napsala, proč jej chtěla vydat, pro peníze to nebylo, měla jiný záměr, ale jaký…

„Nebuďte neklidný,“ usmála se na něj Bella a dlaň mu položila na rameno.

„Čekají tam stovky lidí, jen aby vás viděli, abyste se jim podepsala, nedivte se, že jsem nervózní i za vás.“ Na chvíli se odmlčel a poté dodal. „Vážně si to nerozmyslíte?“

„Ne, jedna je víc než dost, věřte mi.“

„Řeknete mi někdy proč?“ Nemusel víc říkat, dívka vedle něj věděla, na co se ptá.

„Možná dnes večer,“ odpověděla tajemně a zhluboka se nadechla. Bylo tady mnoho pachů, ale všechny byly lidské.

„Jdeme na to?“ optal se neklidným hlasem.

„Samozřejmě,“ přikývla s úsměvem a pozorovala svého nakladatele a editora v jedné osobě, jak mizí mezi policemi v největším knihkupectví v Seattlu. Nejdříve se tato akce měla konat ve skromnějších prostorách, ale nečekaný úspěch si žádal více místa, a tak se ocitli v Paláci knih.

„Dámy a pánové, dovolte, abych vám představil autorku knihy Setkání s věčností, Isabellu Swanovou.“ Setkání s věčností, velice trefný název a Bella si za ním stála a neuhnula ani o píď, teď za to byl Markus Solid vděčný.

Se širokým úsměvem na rtech se objevila před fanoušky svého příběhu. Jejich reakce byla okamžitá a očekávaná, každému se na chvilku zastavilo srdce nevírou, obdivem nebo nervozitou, měli důvod, viděli nádhernou mladou ženu s bledou kůží a tmavýma očima v temně modrých šatech po kolena. Byla jako zjevení z jiného světa, který lákal a děsil zároveň. Hrobové ticho trvalo pár vteřin, než se lidé nadšeně roztleskali.

„Děkuji vám,“ pronesla Bella upřímně a všem ukázala své bělostné zuby. Její úsměv bral všem dech a melodie hlasu nutila k úsměvu.

„Slečna Swanová vám přečte část své knihy a následně bude odpovídat na vaše dotazy během autogramiády,“ opakoval divákům program pan Solid. „Bello, prosím,“ pokynul jí k pultu.

„Samozřejmě,“ pronesla mile a dokonale ladným krokem se přesunula k nabízenému místu. „Přečtu vám konec knihy,“ prozradila a nalistovala požadovanou stránku. Nemusela ji ani hledat, každé slovo znala zpaměti, nad každým přemýšlela, každé volila s největší obezřetností.

 

Byla jsem tady, našla jsem ji. Trvalo to, ale tohle byla naše louka, louka, na které se mi poprvé ukázal se vším všudy, tady mi odhalil své upíří já. Květy nahradilo podzimně zabarvené listí, tráva pomalu hnědla, i přesto to byla ta louka, ale bez něj. Chybělo jí kouzlo, které jí vdechla jeho přítomnost. Chyběl tady on.

Nevím, co jsem očekávala, že tady bude. Že ji najdu a vše bude jako dřív? Vrátí se ke mně a bude mě milovat?

Byla jsem hloupá a naivní, nevím, co jsem přepokládala, týdny jsem vložila do hledání tohohle místa, prohledávala kilometry lesů, brodila se bahnem, a teď jsem tady a nevím co dál.

„Uteč!“ ozval se jeho líbezný hlas. Překvapeně jsem zvedla hlavu a hledala ho, pátrala jsem mezi stromy a snažila se zahlédnout jeho zlaté oči. Marně, nebyl tady, jako už tolikrát mě klamala vlastní mysl, představila si jej, vysnila si ho… Objevoval se vždy, když jsem se snažila udělat něco bláznivého, nebezpečného, když něco ohrožovalo můj život, ale tady nic nebylo…

„Ale, ale, koho to tady máme,“ ozval se za mnou známý hlas plný nenávisti.

„Uteč,“ rozezněl se mi v hlavě opět Viktorův hlas.

„Victorie,“ hlesla jsem tiše a otočila se za jejím hlasem.

„Takže si mě holčička pamatuje,“ ušklíbla se zrzavá upírka a odhalila své zuby.

„Co chceš?“ Mluvila jsem klidně, až moc klidně na to, že mě čeká smrt.

„Oko za oko, zub za zub,“ zavrčela, „ty za Jamese.“ Její rudé oči žhnuly nenávistí větší, než prozrazoval její hlas.

„Nevím, jestli to bude ta pravá odplata,“ zamumlala jsem potichu, to Victorii znejistilo.

„Proč?“ zavrčela zlostně.

„Nevšimla sis, že tady nikde nejsou? Nikdo z nich?“ Vypadala překvapeně, nechtělo se mi věřit, že zrovna ona to nezaznamenala. Zhluboka nasála vzduch a zavětřila. Nemusela jsem číst myšlenky, abych poznala, co se jí honí hlavou.

„Kde jsou?“ vyštěkla na mě.

„Nevím, před pár měsíci se sebrali a odešli, mě tady nechali, nejsem tak důležitá, jak si myslíš, jak jsem si myslela…“ Bolelo to, neustále to bolelo a nikdy bolet nepřestane, opustil mě, odkopl jako prašivého psa a nechal mi… Nenechal mi nic, vůbec nic, všechno odnesl sebou, ani jednu jedinou fotku…

„Hm, tím se to ale mění,“ zabručela. Nevypadala naštvaně, rozzuřeně, nenávistně, šťastně – neměla žádný výraz, teď připomínala sochu daleko víc než kdy dřív.

Stála jsem uprostřed louky, sledovala Victorii, která horečně přemýšlela, a byla klidná. Poprvé za poslední měsíce jsem byla klidná a vyrovnaná, stála přede mnou vraždící stvůra – má smrt - a já byla svým způsobem šťastná. Byla jsem blázen, to bylo jisté, protože kdybych byla při smyslech, snažila bych se utíkat, bojovat, křičet, prosila bych, slibovala… ale já tam jen tak stála a cítila, jak se mé rty roztahují do úsměvu, prvního upřímného od jeho odchodu.

„Proč se usmíváš?“ zeptala se s nelíčeným zájmem.

„Jen tak,“ pokrčila jsem rameny, její pohled mi ovšem prozradil, že bych měla být sdílnější. „Všechno skončí, tady a teď.“

„Takže si přeješ zemřít,“ konstatovala chladně.

„Svým způsobem ano,“ přikývla jsem.

„Zvláštní, lidé většinou bojují.“ Její zorničky se zaměřily na můj obličej, sluch vnímal každý úder mého srdce, čichem nasávala mé aroma, hledala jakoukoliv známku strachu, nejistoty, čehokoliv, čím by mi mohla ublížit, což nebylo tak těžké.

„Viktor opustil naši malou Elizabeth, nechal ji tady napospas osudu, zlomenou, šílenou…“ vysmívala se mi, chtěla, abych trpěla, toužila po mé bolesti a k tomu stačilo vyslovit jeho jméno, aby se mé vnitřnosti stáhly a já sebou cukla.

„Jaké to je, když tě opustí tvůj milovaný?“ Poslední slovo mi zašeptala do ucha a já na sobě cítila její dech. „Když zůstaneš sama?“ Kroužila kolem mě, pomalu obcházela, cítila jsem ji, vnímala každý její pochyb, po těle mi běhal mráz… Nic se ovšem nevyrovnalo bolesti při vzpomínce na něj. „Nevoníš tak úžasně, jak si James myslel, ale rozhodně jsi z těch lepších kousků.“ Victoriin sladký dech se obtočil kolem mého krku. „Vychutnám si tě do poslední kapky.“

A bylo to tady, konec, úplný konec. Můj život byl krátký, měla jsem milující matku, starostlivého otce, přátelé, zamilovala se, našla lásku svého života, prožila okamžiky štěstí a byla zrazena a zklamána, mé srdce se rozpadlo na tisíc drobných kousků, které už nikdo neslepí, nakonec jsem se snad i trochu zbláznila… Někdo by řekl, že jsem zažila vše, co má člověk zažít, v osmnácti letech jsem zažila víc než většina lidí, poznala svět, který byl ostatním skryt, a mohla zemřít, co víc, já jsem si smrt přála, toužila jsem po ní tak moc, jako jsem se jí dřív bála.

„Nějaká poslední slova?“ optala se mě se rty jen pár milimetrů vzdálenými od mého krku. Instinktivně jsem polkla a tím mimoděk zapříčinila ledový dotyk jejich rtů, po kterém se mé tělo automaticky otřáslo.

„Když ho potkáš, vyřiď mu, že nelituju a miluju ho,“ zašeptala jsem téměř neslyšně.

„Sbohem, Elizabeth.“ Poslední, co jsem cítila, byly studené rty na mém krku a bodavá bolest…

 

Pronesla poslední slovo a sledovala, jak se nese místností, rozléhá ve všech zákoutích, proniká do myslí přítomných. Trvalo půl minuty, než si lidé uvědomili, že dočetla a dalších třicet vteřin, než jim došel význam slov. Po minutě hrobového ticha rušeného jen tichým popotahováním a utajenými vzlyky následoval jásot a bouřlivý potlesk.

„Děkuju,“ pronesla s vděkem a úsměvem, ale její oči se nesmály, ty pátraly v davu.

„Bello, pojďte, budete mít spoustu podepisování, doufám, že z toho nedostanete karpální tunel,“ pošeptal jí nakladatel.

„To se nemusíte bát,“ šeptla mu nazpět a vydala se k nachystanému stolu.

Čekala, čekala dlouho, podepsala stohy knih, které věnovala lidem, které neznala – někteří z nich voněli opravdu dobře – odpovídala na všetečné otázky – Přežije to El? Vrátí se pro ni? Stane se z ní upírka? Že nezemře? – a neustále se rozhlížela, doufala, že se objeví, že přijdou…

 

Bylo už hodně po půlnoci, když odcházeli bok po boku – Isabella Swanová, autorka bestseleru Setkání s věčností a pan Markus Solid, vydavatel bestseleru Setkání s věčností. Byli zavěšeni do sebe a kráčeli noční ulicí, na cestu jim svítilo jen chabé světlo pouličních lamp.

Bella cítila, jak se rozpouští její poslední kontaktní čočky, zrak se jí okamžitě zostřil, zmizela průhledná bariéra plná nedokonalostí a škrábanců, nyní se mohla volně rozhlédnout.

Došli k cíli cesty, zastavili před starším autem, jehož klíčky muž vytáhl z kapsy saka.

„Připadáte mi zklamaná,“ podotkl.

„Možná trochu,“ souhlasila smutným hlasem.

„Koho jste čekala, někoho, pro koho jste tu knihu napsala? O peníze vám nešlo, chtěla jste něco sdělit, ale co?“ Byl chytřejší, než se zdál, možná tušil, že tohle je jejich poslední setkání a chtěl uspokojit svou zvědavost. Žena v modrých šatech zvedla hlavu a zadívala se mu do očí, díky jejím podpatkům byli ve stejné výšce. Zalapání po dechu bylo patrné, stejně jako chybějící úder srdce, kdo ví, zda pochopil.

„Doufala jsem, že najdu staré přátele,“ pronesla tichým hlasem lehčím než letní pohlazení.

„Takže je to všechno pravda, upíři, oči, Elizabeth, to je váš příběh?!“ Sám netušil, jestli se ptá nebo jen konstatuje, ale toužil po odpovědích.

„Není lepší žít v nevědomosti?“ zeptala se jemně. „Člověku to přináší vytoužený klid,“ usmála se.

„Je to váš příběh, že? Ale vy jste nezemřela.“

„Svým způsobem jsem byla mrtvá už mnohem dřív…“ Opět slyšela jeho slova, viděla rozmazanou čáru mizící mezi stromy – spíš si ji lety domyslela, Charlieho zlomený pohled, Victoriin zlověstný výraz, cítila agonii, pálilo ji hrdlo…

„Ráda jsem vás poznala, pane Solide, a věřte, nikdy na vás nezapomenu.“

„Já na vás také ne, Bello,“ loučil se s ní zklamaně, úlevně, nevěřícně… Jeho pocity byly jako na houpačce, stejně jako myšlenky, nevěděl, co si myslet, co cítit, ještě mu nedošel plný význam slov a v budoucnu je bude považovat jen za výplod své fantazie, ale i přesto byl smutný. Bella zmateného muže krátce objala a políbila na tvář, cítila, jak se jeho srdce na chvíli zastavilo a následně se rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí, viděla, jak jeho tvář v nočním světle zrůžověla a jak je překvapen. S úsměvem na tváři se otočila a kráčela vstříc tmavé ulici bez naděje na shledání.

 

„Smím poprosit o autogram?“ Ten hlas jsem znala, poznala bych ho kdekoliv a kdykoliv. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a nadechla se, byla to jeho vůně, byl to on.

„Autogramiáda už skončila,“ odpověděla jsem tichým hlasem a přesvědčovala se, že není halucinací, ale skutečností.

„Vím, ale bohužel jsem ji nestihl, doufal jsem, že získám ještě jednu šanci, opravdu o to stojím.“ Nádherný sametový hlas plný smutku a naděje.

„Dobrá,“ souhlasila jsem a otočila se. Stál jen pár metrů ode mě. Nehybný, nádherný, dokonalý, tak jako předtím, ale přitom tak jiný. Jako člověk jsem nebyla schopna vidět jej tak, jak jsem si přála, postřehnout každou drobnost, zapamatovat si každý jeho detail, rozeznat každý odstín jeho esence. Můj lidský zrak byl nedokonalý, ale ten upíří viděl boha, lásku, po které toužil…

Natáhla jsem ruku, okamžitě se v ní ocitla kniha i s perem.

„Speciální přání ohledně věnování?“ zeptala jsem se.

„S láskou,“ hlesl. Jeho přání jsem mu splnila a úhledně napsala vzkaz. Zaklapla jsem knihu a vložila mu ji do ruky. Při tomto gestu se naše prsty setkaly, dotkly se a mým tělem projela ta tolik známá energie - napětí, které ve mně vyvolávaly jeho dotyky.

„Bello,“ vydechl tiše mé jméno a přitáhl si mě do náruče. Netuším, co jsem od našeho setkání čekala, ale pevně jej objala a nechtěla ho pustit, už nikdy víc, otázkou je, jestli i on nebude chtít pustit mě.

„Edwarde.“ Jeho jméno jsem vyslovila poprvé po letech, vlastně poprvé od setkání s Victorií.

„Myslela jsem, že už nepřijdeš,“ zašeptala jsem.

„Nikdy jsem neměl odcházet,“ zamumlal mi do vlasů.

„Ne, to neměl,“ souhlasila jsem a neubránila se bolestnému tónu. Edward se ode mě odtáhl, aby mi viděl do očí, ale nepustil mě, jeho ruce mě stejně pevně objímaly dál.

„Bells, můžeš mi to někdy odpustit? Byl jsem hlupák, neuvěřitelný osel, který opustil jedinou bytost, kterou kdy miloval. Ty jsi moje všechno, láska mé existence a já byl naivní, když jsem si myslel, že tě svým odchodem ochráním, udržím daleko od světa zrůd. Bello, miluju tě z celého mrtvého srdce, celou svou podstatou, můžeš mi někdy odpustit?“ Zvláštní, jak může upír popírající existenci své duše mluvit tak procítěně, vyznávat lásku, prosit a doufat v jednom.

„Tu knihu – náš příběh, svůj příběh – jsem napsala jen z jediného důvodu,“ začala jsem tiše a dívala se do jeho zlatavých očí, ve kterých se odrážely mé karamelové. „Chtěla jsem tě opět vidět, aspoň jednou spatřit tvůj obličej, úsměv, nasát tvou vůni, pevně tě obejmout, ale přitom jsem chtěla, abys měl na vybranou a necítil bolest, nebo se neobviňoval z toho, co se stalo.

Doufala jsem, že přijdeš, že tě ještě jednou spatřím…“ Vdechla jsem jeho vůni, ten opojný nektar, který kolem sebe šířil a pro mě byl drogou, bez které jsem byla až moc dlouho.

„Odpustila jsem ti, ne hned, ale pochopila jsem, proč jsi to udělal, chtěl jsi mě ochránit, ale krutým způsobem,“ ušklíbla jsem se a snažila zamaskovat bolest, kterou jsem při vzpomínce na období po jeho odchodu cítila. Edwardovi přes tvář přeběhl temný stín a jeho ruce mě sevřely o něco silněji.

„Miluju tě, vždycky jsem milovala, přes všechno, co se stalo, jsi a vždy budeš mou součástí a já se jí nechci vzdát, nechci se vzdát tebe.“

„Lásko,“ zašeptal a než by člověk stihl mrknout, spojil naše rty. První opravdový polibek, žádné omezování, žádné hranice, jen my, naše láska a vášeň, která nás pohltila. Už spolu zůstaneme navždy, my svou věčnost již potkali.


 

Pokud jste dočetli až sem, doufám, že se vám tento kratičký příběh líbil a zanechal ve vás nějakou tu emoci, ať už pozitivní nebo negativní.

Mé díky patří Roxy a Haňulce, ony ví za co.




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Setkání s věčností:

« Předchozí  1 ... 5  6  7  8  9  10  11  12    Další »
33. Paes
21.09.2011 [20:20]

Paestak tohle jsem nečekala Emoticon to bylo tak úchvatné a jsem moc ráda, že jsem si to mohla přečíst Emoticon krásně procítěné, perfektní Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.09.2011 [20:14]

Veubellanaprosto dokonalá povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31. Decode
21.09.2011 [20:13]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30. lucka2010
21.09.2011 [19:05]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.09.2011 [19:04]

BellaSwan1992Páááni, pááni, pááni. Já skutečně nevím, co říct. Naprosto nádherná, neskutečná, originální jednorázovka. Všechno bylo dokonalé. Já, sakra, vzala jsi mi slova z úst, já vážně nevím, co říct. Prostě... Bylo to překrásné, perfektní, nádherné, úžasné, skvělé, bravurní... Brilantně napsané. Navíc, ta úctyhodná délka... Emoticon Člověk měl díky tomu možnost zcela pochopit příběh, krásně jsi nám to všem vysvětlila. Pasážema z knihy i Bellinými myšlenkami. Navíc ten pohled 3.osoby povídku udělal ještě originálnější a zajímavější.
Emoticon Emoticon Jde vidět, že to psal profesionál, naprostá krása!
Tleskám, klaním se a smekám! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.09.2011 [18:54]

twimajaPáni! Tohle bylo... no, úžasné! Vážně nádherné. Ze začátku jsem si říkala, jestli to vůbec bude dobré, když jsem přečetla ta vymyšlená, upravená jména - Viktor, Vera... Ale pak jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám. A věř, že nelituju. Emoticon Moc se ti to povedlo, bylo to dokonalé! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.09.2011 [18:52]

TeenStarPrekrásne! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26. Eris
21.09.2011 [18:35]

Ježiši kriste... To... To je dokonalé! Naprosto dokonelé... Já-já nemám slov... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25. THe
21.09.2011 [18:30]

THeI když mi to vzalo slova a já prostě nevím, co napíšu, zasloužíš si komentář. Protože tohle bylo naprosto úžasné! Je to strašně krásný, hlavně se mi líbilo Setkání s věčností. Emoticon Emoticon Emoticon

24. Avalone
21.09.2011 [18:24]

Je to úžasná povídka.!!! Emoticon

« Předchozí  1 ... 5  6  7  8  9  10  11  12    Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!