Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sbíhají se mi sliny - Nový Měsíc

28.07.2009 (15:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4452×

„Sbíhají se mi sliny“ prohodil Laurent svým sametovým hlasem, který mi naháněl hrůzu. Znělo to jako z velké dálky. Byla jsem strachem až příliš omámená, abych vnímala význam toho, co říkal. Pro mě to byla jen směsice slov, které budou poslední, co uslyším. Loučila jsem se s Edwardem. I když už o mě nemá zájem, v téhle chvíli klidně mohu pomyslet na jeho dokonalé rysy, zlaté oči, bronzové vlasy a mnou tolik milovaný pokřivený úsměv.

Už nemá cenu si na cokoliv hrát. Tohle je konec a já nepotřebuji už žádné přemáhání bolesti. Laurent mě zabije a bude po všem. Po trápení, po falešných iluzích, že se Edward vrátí a znovu zhojí moje pochroumané srdce. Ne, nevrátí. Já se stanu zákuskem pro upíra a budu mít konečně klid. Už mne nebude nic bolet. Jak fyzicky, tak i psychicky… Odevzdaně jsem zavřela oči a čekala na smrt. Někde daleko v lesích se ozvalo táhlé vlčí zavití, jenže tohle jsem už jen těžko vnímala. Bylo to pro mě příliš banální.

Nevím, jak se to seběhlo, bylo to příliš rychlé. Slyšela jsem tlumené kroky, které se nesly lesním porostem. Ticho mi pulzovalo v uších a nic víc než ty kroky jsem neslyšela. Bylo divné, že se zastavil i Laurent… Až teď jsem otevřela oči. Upír strnule stál proti mně, ale díval se do hlouby lesa za mnou. V jeho očích byl napřed děs, ale pak se usmál. Že by to byl další upír? Victorie? Ne, to snad ne! Pomalu jsem se otočila a zůstala s úžasem zírat tam, co Laurent. Na ten pohled nikdy nezapomenu. To co jsem viděla, se dá jen těžko popsat. Ze stínu stromů vystupovalo obrovské zvíře. Napřed jsem myslela, že je to medvěd, ale nebyl. Působilo to jako vlk. Jako obrovský zmutovaný vlk.

„Přivedla sis sebou hlídacího psa, Bello?“ zasmál se Laurent s pohledem upřeným stále na vlka. „Tak pojď štěně… Ukaž, co umíš“ roztáhl ruce a první útok nechal na vlkovi. Vlk se mi podíval do očí. Ten pohled byl natolik lidský, že jsem se na několik vteřin zarazila. Koho mi ty oči jen připomínají? Omámeně jsem stála. Neschopná kroku nebo jiného pohybu.

Prali se a já jsem nechápala vůbec nic. Vlk i sebe větší nemůže přemoct upíra, nebo ano? Jejich vrčení se neslo mýtinou. Souboj byl divoký a každý z nich utržil mnoho ran. Pro mě to bylo příliš rychlé, neorientovala jsem se, ale přesto jsem to dál sledovala. V duchu jsem si přála, ať ten obrovský vlk vyhraje. I když mne určitě zabije, stejně jako Laurent, možná i bolestivěji, potřebovala jsem alespoň jednou vidět jeho oči. Potřebovala jsem si vzpomenout, co mi připomínají.

Jenže osud se neptá na přání ostatních. Vlkovi docházely síly a ztratil hodně krve. Měl několik ran na celém těle a kulhal na zadní levou tlapu. Bylo vidět, že bojuje za vlastní život. Už ne o můj, ale o ten svůj. Bylo mi ho líto. Hrozně! Netuším, jestli to byla jenom vyfantazírovaná představa, ale ten vlk se přece za mě postavil. Pomohl mi, přece nemůžu jen tak umřít. Laurent ho nemůže zabít. Ale ano… Může… Stejně tak, jako zabije mě.

Znovu se ozvalo zavytí. Tentokrát blíže. Bylo táhlé a hrozně smutné, při tom zvuku mi naskakovala husí kůže. Bojující vlk zavil taky. To bylo poslední, co udělal. Nebyla to odpověď svému druhovi, byl to výkřik o pomoc, na který už je beztak pozdě. Laurent skolil zmutovaného vlka k zemi. Ne! Naposledy se k němu sehnul, zasadil mu osudný úder a zmizel. Znovu jsem tam stála, stále a stále neschopná slova, pohybu nebo jiné činnosti. Vlk ležící uprostřed mýtiny přerývavě dýchal. Jeho krev barvila trávu do ruda. Oči měl upřené do těch mých a až teď jsem si uvědomila komu ty překrásné oči patří. „Jackobe…!“ přetrhala jsem kořeny strachu, co mě věznily k místu, kde jsem stála a utíkala k tvorovi ležícímu na zemi.

Na mýtinu se přihnali další dva vlci. Ten vepředu byl černý jako noc, druhý šedivý. Zastavil se kousek od nás, notnou chvíli se na svého přítele díval, pak kývnul svojí velkou hlavou a vyřítil se do lesa, kam zmizel Laurent, ten druhý za ním a já zůstala s Jackobem sama.

„Jiná legenda praví že, pocházíme z vlků – a že vlci jsou pořád naši bratři. Je proti kmenovým zákonům je zabíjet.“

Pomalu, ale jistě mně to všechno docházelo. Nejen upíři, ale i vlci. Zmutovaní vlci, tak jako v hororech. Vlkodlaci proti upírům. Ale proč mi to Jackob neřekl hned? Nechápala jsem to, tak jako hromadu věcí, co se kolem mě děly. Jenže teď je to jedno… Nejistými kroky jsem došla až k vlkovi svíjejícímu se v bolestech. Další pohled do jeho očí a bylo mi to nad slunce jasné. Nemůže to být nikdo jiný než Jackob Black. Můj přítel, věrný kamarád a zachránce mého nepotřebného života. Teď umírá místo mě.

Klekla jsem si k němu a vzala jeho velkou vlčí hlavu do dlaní. „Proč, Jackobe? Proč jsi to udělal?“ Ptala jsem se jeho němé tváře a z očí mi stékaly slzy. Až tohle byl ten doopravdový strach. To před tím byla jen pouhá iluze strachu. Bála jsem se sama o sebe. Teď se bojím o něj.

Dívali jsme se do očí jeden druhému. Někde daleko v lese bylo slyšet hromové vrčení a dozvuky boje. Další ze zvuků, co mně naprosto nezajímaly. Já žila pouze tímhle momentem. Moje slzy dopadali na jeho nazrzlý kožich. Mísily se s krví, která byla naprosto všude. Měla jsem jeho velkou hlavu položenou v klíně a modlila se ať je to jen další sen. Další sen, který nikdy nebude skutečností. Ale na sen to všechno příliš bolelo. Nebyl to sen, byla to krutá realita.

Cítila jsem jeho velké srdce bijící hlubokým tónem, tak jako velký zvon na kostelní věži. Jenže tenhle zvon brzo dozvoní. Zvonil totiž umíráčkem. Znáte ten pocit, když si z celého srdce i duše přejete, aby se stal zázrak, ale i přes to všechno víte, že se zázraky nedějí? Přesně takhle jsem se cítila. Tohle snad bylo ještě horší než když mne Edward opustil. Mohla jsem se uklidňovat myšlenkou, že stále někde žije, že existuje. S mým milovným přítelem to bylo jiné. Ten tady a teď umírá. Už nikdy se s ním nebudu smát a už nikdy mu nebudu taktně naznačovat, aby pustil mojí ruku.

Jeho oči byli tak krásné, ale přesto všechno ani trochu smutné. Umíral v přesvědčení, že mě zachránil. Ale na jak dlouho? Vždyť já jsem vyvolená k tomu, aby mě postihovala jedna katastrofa za druhou. I kdyby ti druzí vlci v lese Laurenta zabili, je tu stále Victorie. Nevypočitatelná, krutá a plná nenávisti. Tisíce věcí mi běhalo hlavou. Tisíce myšlenek na to jak pitomě Jackob svůj život zahodil.

Bože! Jak moc to všechno bolelo!

Oblohu roztrhl velký zářivý blesk. Z nebe začaly padat velké kapky deště. Dopadaly na mě i na Jackoba a za chvilku jsme byli oba mokří, ale to bylo to poslední, co mi vadilo… Kapky se snažily zchladit bolest, co mi tepala v hrudi, ale marně. Ozval se hrom a pak ticho. Nic víc, nic míň. To ticho nahánělo hrůzu a já přemýšlela, který zvuk postrádám. Zvon utichl nadobro. Jackobovi oči se do těch mých vpíjely stále, ale ten pohled už nebyl plný lásky a štěstí z toho, že mě zachránil. Ten pohled byl prázdný, chladný a bez života.

„Je mi to líto Bello… Přišli jsme pozdě… Už se nedá nic dělat… Umřel jako hrdina…“ To byli jen útržky toho, co jsem postřehla z toho, co mi Sam Uley říkal. Zase jen a jen prázdná slova bez významu.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sbíhají se mi sliny - Nový Měsíc: