Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sama

SamaUpírka se schopností ovlivňovat ostatní ve svém okolí vyprovokuje boj o moc a jejím nepřítel není nikdo jiný, než právě Volturiovi.
Ti, jako symbol své moci, jí vezmou dceru a nutí jí žít ve Volteře. Dívčin život však není jednoduchý, je dcerou nepřítele a není upír. Pro všechny je jiná a hlavně - na všechno je sama.

Omezení udávám pouze pro klid mé duše, jelikož někteří aktéři si úplně nevidí do pusy.

SAMA

(písnička)

Mé dětství bylo dokonalé. Alespoň ta iluze, ve které jsem byla vychovávána. Má matka se snažila opravdu hodně, aby mě od toho, co podnikala, držela bokem. Proto pro mě bylo taky tak nepochopitelné to, co se stalo jednu podzimní noc.

Byla jsem ve svém pokoji v obrovském sídle, které mělo všem pouze dokazovat, jak mocná má matka je, když jsem zaslechla ty spěšné kroky.  Blížily se k mému pokoji a tak jsem ustrnula i s panenkou v ruce a sledovala zavřené dveře. Zajímalo mě, kdo se za mnou vydal takhle pozdě v noci. Už dávno jsem měla spát, ale zrovna v tomhle bodě jsem nebyla nijak poslušná dcera. Napadlo mě, že se to mámě doneslo a jde mi vynadat. Bylo mi jasné, že se nestihnu schovat a předstírat, že skutečně spím. Mé napůl lidské tělo mě dokázalo vždy zradit v tu nejméně vhodnou chvíli. Proto jsem taky odhodlaně čekala.

Najednou se dveře otevřely a já v nich skutečně spatřila svou mámu. Nepatrně se mračila, ale neměla jsem dojem, že je to kvůli tomu, že jsem vzhůru. Ohlédla se přes rameno a potom se znovu zaměřila na mě. Došla až ke mně a padla na kolena. Rukama mě chytla za drobná ramínka a upřeně se mi dívala krvavě rudýma očima do těch mých hnědých.

„Omlouvám se, Bello, ale takhle to pro tebe bude lepší,“ zašeptala a strhla si mě do svého kamenného objetí.

Trvalo to jenom několik kratičkých sekund, než se odtáhla. Cítila jsem, že v jejím chování je něco divného a to mi podvědomě zkracovalo dech. Snažila jsem se přijít na ten důvod, abych ji mohla utěšit, ale bolestivé sevření, kterým mi stále drtila ramena, odvádělo mé myšlenky.

„Jakmile to bude možné, přijdu si pro tebe,“ zamumlala a políbila mě na čelo. Nepřestávala mě přitom hypnotizovat pohledem. Jako by se sama snažila vypálit do mozku mou podobu. „Mám tě ráda,“ zašeptala mi do ucha, pohladila mě po vlasech a opět se postavila na nohy.

V jejích očích jsem zahlédla obrovský strach a zároveň trochu nerozhodnosti. Znovu se obrátila ke dveřím do mého pokoje. Jako by snad čekala, že každou chvíli dorazí někdo jiný. Někdo, kdo u mámy vyvolával tenhle druh strachu, který pro ni byl až do teď cizí. Máma byla silná osobnost. Přečkala toho mnoho, aby nám vytvořila šťastný domov a proto mě tohle podivné chování velmi znepokojovalo.

Než jsem však stačila přijít na to, co se děje, pohladila mě máma ještě jednou po vlasech a potom se ke mně otočila zády. Svou přirozenou rychlostí se najednou vytratila z mého pokoje a já tam zůstala stát úplně sama pouze s panenkou, kterou jsem stále svírala v ruce. Zmateně jsem hleděla k oknu, kterým odešla, ale pouze do okamžiku, než se dveře do mého pokoje znovu s třískotem otevřely a já v nich uviděla nějakého muže.

 

 

Seděla jsem na parapetu jednoho z mála oken, které v tomhle hradě bylo, a sledovala, jak se ze stromů pomalu snáší listí. V mysli jsem si udělala pomyslnou čárku a tou jsem přeškrtla čtyři další. Další rok byl pryč a já takhle v mysli škrtala další sérii čárek už po deváté. Čtyřicet pět let a já pořád trčím tady.  Dávno ze mě není ta ustrašená holčička, kterou jsem byla, když mě sem přivedli, ale… zároveň nejsem tím, čím bych být měla.

Tu noc před čtyřiceti pěti lety mě odvedli z domova a přivedli mě sem. Tehdy jsem procitla ze snu o dokonalém životě s mámou a byla jsem postavena před zdrcující skutečnost toho, kým má matka ve skutečnosti je – a rozhodně to nemělo nic společného s tím, že je upírem.

Nebo možná trochu ano, ale tak nějak jinak.

Na tenhle hrad mě přivedli někdy nad ránem. Byla jsem vystrašená a nedařilo se mi kontrolovat slzy, které mi stékaly po tvářích. Chtěla jsem svou mámu, ale nikdo mi nebyl schopný odpovědět, kde je a kdy ji uvidím. Co se s ní stalo? Všude se ozývalo nenávistné vrčení a mumlání, když jsem se o ní zmínila a to až do okamžiku, kdy mě dovedli do toho obrovského sálu se třemi trůny. Seděli na nich tři upíři a já si je začala zvědavě prohlížet. Ten úplně vlevo vypadal znuděně, loktem se opíral o opěrku svého trůnu a zřejmě ani nezaregistroval, že do sálu někdo vešel. Ten vpravo si mě měřil velmi pichlavým pohledem, takže jsem se na něj ani dlouze nedívala a rovnou jsem se obrátila k tomu prostřednímu. Zdál se tak nadšený, že mě vidí.

A byl tak nadšený, že mě okamžitě zasvětil do toho, co prováděla má matka a seznámil mě taky s mým následujícím osudem.

Měla jsem být něco jako válečný zajatec. Za normálních okolností bych byla rovnou mrtvá v okamžiku, kdy by mě jeho garda objevila v mém pokoji, ale pro mou výjimečnost se Aro rozhodl, že si mě tu nechá jako takovou páku proti mé matce.

Od té doby na mě všichni tak podivně koukali. Snažila jsem se popírat ty řeči o mé matce – já ji přece znala, to co mi tvrdili, nemohla být pravda! – a stát se neviditelnou. Ale pohledy, které se na mě i po těch letech upíraly, nešlo nevnímat. Byla jsem pro všechny něco podřadného. Byla jsem napůl člověk a ještě ke všemu dcera jejich nepřítele, takže se mnou zacházeli jako s prašivým psem. U nikoho z nich jsem se nedočkala ani náznaku nějakého citu.

S povzdechem jsem sledovala, jak se noční krajina noří do tmy a potom jsem si šla lehnout i já. Pod polštářem jsem nahmatala pár dopisů, které mi za ty roky máma poslala. Bylo jich zoufale málo a poslední přišel před bezmála třiceti lety. Netušila jsem, jak to dělala vzhledem k té přísné ochrance, kterou jsem kolem sebe měla, ale dařilo se jí se mnou ze začátku udržovat nějaký ten kontakt a to mi dodávalo naději v poslední slova, která mi řekla před tou dlouhou dobou. Teď už však třicet let nepřišel ani jeden list. Papír na ostatních dopisech měl otrhané okraje a písmo se na něm pomalu ztrácelo. Bylo mi to líto a cítila jsem neskutečnou tíseň kolem srdce, ale nemohla jsem si pomoct. Oči mi pomalu zaplavovaly slzy, které jsem si nechávala jenom pro sebe a svůj polštář. Nikdo nesměl vidět, jak jsem slabá. Slabost se na tomhle místě neodpouštěla.

 

Ráno mě probudilo bušení na dveře. S leknutím jsem se probudila a rovnou jsem vystartovala do malé koupelny, kterou tady kvůli mně museli po pár týdnech mého pobytu zřídit.

Rychle jsem si poupravila vlasy, vyčistila zuby a rovnou se i oblékla.  Současně jsem v tu chvíli děkovala za své rychle hojení, jelikož ani půl noci strávené pláčem na mě nebylo poznat. Bylo na čase, abych byla opět tou silnou Isabell, jakou by ze mě chtěla má matka. Ona by se před Volterskými vládci nikdy nesnížila. Utekla před nimi, to ano, ale to ještě nebylo žádné ponížení, ačkoliv to tak právě vládci vnímali.

Když jsem pak vešla do velké oválné místnosti, kterou vládci užívali jako přijímací síň, Aro vstal ze svého místa. „Isabello, Isabello,“ povzdechl si tak jako každý den. „Copak s tebou provedeme?“

Od okamžiku, kdy mu jeho poskok, který mu dodává informace o jistých možných talentovaných lidech, oznámil, že se ve mně skrývá velký dar, musela jsem neustále až do úmoru trénovat, jenom abych jej rozvinula.  Jenže tu byl jistý problém – ať jsem zkoušela jakýkoliv druh tréninku, nic ve mně neodblokovalo můj dar a já se mohla pouze dohadovat o tom, co vůbec dokážu. A Aro byl den ode dne zklamanější.

Na jeho otázku jsem však vzpurně zvedla bradu a sledovala ho s přivřenýma očima jako šelma. Naučila jsem se tak tvářit díky Jane – Arově oblíbenkyni. Věděla jsem, že tenhle postoj vzbuzuje u protivníka jistý respekt a v mém případě i obavu z mého možného daru. Po pár hodinách tréninků, které mě na začátku Aro nechal podstoupit, všichni zjistili, že část mého daru mě chrání před ostatními a jakýkoliv mentální útok pro mě nic neznamenal. S mámou jsme nějaký talent moc neřešily – chtěla mi dopřát skutečné dětství plné radosti a smíchu bez nějakého pocitu nátlaku, kdy jsem musela neustále trénovat svoje schopnosti. Ve Volteře to všechno ale vnímali jinak.

„Ale, proč pak tenhle postoj? My se ti přece snažíme jenom pomoc,“ zavrtěl hlavou a zněl skoro až pokorně. Tuhle jeho přetvářku jsem mu nevěřila už pěkných pár let. Každopádně mi to bylo čert platné, protože moje moc, kterou jsem údajně oplývala, stále spala. A Aro čekal. Předpokládala jsem, že se s mou pomocí pokusí dopadnout mou matku. Ta byla velmi talentovaná, její přesvědčovací a omamující schopnosti stály za jejími rozpory s Volturiovými. Oni v ní viděli hrozbu pro svou vládu a ona… No, ve skutečnosti jí vážně byla.

Nad Arovými slovy jsem však jenom trhla rameny. My dva jsme spolu nikdy nevedli nějak kloudný rozhovor.

„Dobrá, ignoruj si má slova, jak chceš, ale konečně si připusť, jak málo na tobě tvé matce záleží. Měla už víc jak čtyřicet let na to, aby se vzdala a dovolila ti žít život, jaký chceš.“ Aro začínal zuřit, jeho blahosklonnost byla ta-tam.

„Můj názor na matku nezměníš, ani kdyby ses snažil dalších sto let,“ ujistila jsem ho. Aro se domníval, že před ním tajím místo, kde by se mohla schovávat. Že jsem k ní i napříč lety stále loajální. To celé bylo pravdou jenom napůl. Netušila jsem, kde se má máma schovává, ale stále jsem věřila ve slib, který mi dala v noc, co mě Volturiovi odvedli z mého pokoje.

„Dobrá,“ povzdechl si Aro, „vrať se ke svému tréninku. Každopádně – za dva dny zde budeme pořád slavnost, která by měla všem ukázat, že naše moc je stále pevná a nic s ní nezamávalo. Chci, aby ses té slavnosti zúčastnila jako můj čestný host,“ prohlásil a já jenom přimhouřila oči. Hodlal mě ponížit ještě víc, než se mu to za ty roky dařilo snad každý jednotlivý den.

„Uvidíme se tedy za dva dny,“ ujistila jsem ho a bez jakéhokoliv dalšího slova na rozloučenou jsem odešla ze sálu.  

 

Následující dva dny probíhaly podle stejného harmonogramu jako mnoho a mnoho dnů předtím. Pouze setkání s Arem jsem byla ušetřena. O to však byly mé tréninky usilovnější. Zdejší upíři se snažili odemknout zámek u mého daru. Všichni pouze čekali, jaká modifikace matčiny přesvědčivosti to bude.

Těsně před začátkem Arovi slavnosti jsem opět stála u okna ve svém pokoji a vyhlížela ven. Bylo to už hodně dlouho, co jsem tam byla. A jakkoliv se Aro snažil, abych zapadla, pořád jsem byla vězeň. Byla jsem tu sama.

Šaty, které mi pak nechal doručit, byly jako pěst na oko, vzhledem k místu, kde jsem se nacházela. Aro, nebo kdokoliv, koho tím úkolem pověřil, však myslel úplně na všechno – doplňky všeho druhu jak do vlasů, uší, na krk a samozřejmě dokonale sladěné boty. Měla jsem upoutat pozornost úplně všech, tím jsem si byla jistá, když jsem si vlasy spínala ozdobnými květy.

„Nedovolím mu, aby mě ponížil,“ mumlala jsem ke svému odrazu v zrcadle. Dlouhé šaty se mi volně rozšiřovaly v jednoduchém ačkovém tvaru. Na krk, který se odhaloval ve velkém véčkovém výstřihu, jsem umístila ten nejobyčejnější šperk, jaký jsem měla na výběr a do uši jsem zvolila úplně stejný styl. Pokud Aro chce, abych vypadala nevinně a bezbranně – jak evokovaly bílé šaty – měl to mít. Vypadala jsem skutečně jako něco křehkého, co do středověkého hradu plného krvežíznivých upírů nepatří.

 

Interiér sálu byl laděn do černé, červené a zlaté. Všichni upíři měli povinný dresscode skládající se z černé a červené. Zlaté prvky měli povolené jenom Volturiovi. A zrovna ty, na kterých by nejvíc vynikly, byly zavřené v podzemním sklepením. Tenhle večer by se změnil v naprosto hororový, kdyby měly opustit svou drogu ve formě další upírky, která je udržovala šťastné. A Aro si to uvědomoval. Proto svou ženu a také ženu Caia vůbec nepozval. Corin byla pro mnohé upíry velmi nebezpečná svou návykovostí a nikdo tudíž nechtěl riskovat setrváním v její blízkosti.

Když jsem vcházela do sálu, zábava byla v plném proudu, přestože byla dost strojená a nucená. Zkuste si někdy udržet v jedné místnosti tolik rudookých upírů, kteří jsou dost nepředvídatelní. Nedivila jsem se, že se Aro dost vyvaroval podobným seancím, vzhledem k tomu, že už tři upíři jsou dost velký hazard. Rudoocí se nesnášeli. Volturiovi s gardou fungovali především díky Chelsea. Ta upírka byla pro Ara a jeho bratry hotovým darem z nebes. Bez ní by si nikdy nepodrobili upíří svět a stále by nám vládli Rumuni.

Udělala jsem dva kroky do sálu. Mé podpatky klapaly o kamennou podlahu, ale zanikaly v tlumených rozhovorech ostatních přítomných, přesto… V určitém okamžiku si mě někdo všiml. Nevím přesně, ve kterém, ale potom to bylo jako lavina. Zaváhala jsem a chtěla jsem se zastavit, když na mě hleděli všichni přítomní, ale potom jsem si dodala trochu odvahy a s hrdě vztyčenou hlavou jsem došla až před schody, které vyvyšovaly část sálu nad zbytek a kde byly umístěny tři trůny, na kterých seděli tři bratři.

Všichni upíři v sále sledovali každý můj krok a nikdo mě nemohl přehlédnout. Bílé šaty doslova zářily. Nejvíc však pohledy všech přitahovaly mé hnědé oči a tlukoucí srdce – tím jsem si byla jistá.

„Isabello, drahoušku,“ přivítal mě Aro a vstal ze svého trůnu, aby mi šel vstříc. „Nádherná jako vždy.“

„Děkuji za šaty,“ zamumlala jsem a nechala se jím vzít za ruku. Ta jeho byla ledová a já se jí jenom lehce dotýkala. Jeho dotek mi nebyl nijak příjemný.

„To byla maličkost,“ ujistil mě, když jsem stanula po jeho boku na úrovni tří trůnů. „Vážení pánové a drahé dámy…“ Aro využil všeobecného ticha k tomu, aby se ujal slova. „Dnešní den je slavnostní z mnoha důvodů, které všichni dobře znáte. Já se však rozhodl vybrat jeden a to sice přítomnost jedinečné Isabelly mezi námi. Je dokonalá, nemyslíte? Kříženec upíra s člověkem a tak drahá mému srdci…“

Aro se rozplýval a mě bylo na zvracení. Nechápala jsem, čeho chce dosáhnout, když mě takhle veřejně vystavuje a ještě mluví o svých údajných citech ke mně.

„Děkuji za milé přivítání,“ odvětila jsem tiše a s co možná nejmenším odporem. Máma by na moje herecké schopnosti musela být pyšná.

Dívala jsem se na všechny v sále, ale nikoho jsem přitom neviděla. Bylo mi jedno, kdo všechno tam je a co si o mě myslí. Přesto mi neuniklo tiché šeptání, které se v nepatrných vlnách začalo šířit sálem. Jako by snad Aro stál na břehu jezera a hodil do něj kamen. Měla jsem dojem, jako by ty vlnky byly i vidět, když se upíři postupně obraceli zpět ke své společnosti a šeptali si.

Zajímalo by mě, kolik z nich vlastně přesně tuší, kdo jsem.

 

Většinu toho večera jsem stála při trůnech na odiv všem přítomným. Míhali se kolem jako černé a červené šmouhy. Neregistrovala jsem jejich pohledy. Už po pěti minutách jsem se rozhodla, že je budu ignorovat a raději jsem se zaměřila na rýhu v jednom z kamenů, ze kterých byly zdi. Zvažovala jsem, co ji mohlo způsobit. Přemýšlela jsem nad člověkem, který ji tam udělal. Jestli ho v minulosti třeba stihl i trest, protože to byl snad jediný poničený kámen v celé místnosti.

„Isabello?“

Ze zamyšlení mě probral Arův hlas. Bez jakéhokoliv nadšení jsem odtrhla pohled od rýhy a podívala se na svého věznitele. Na tváři měl přívětivý úsměv, ale mezi obočím se mu začínala formovat vráska. Potlačoval zamračení, jak jenom to šlo. Rozčílila jsem ho snad svou neochotou zapojit se do okolní zábavy?

„Někdo by si s tebou rád zatancoval,“ prohodil Aro s úšklebkem, za kterým nedokázal skrýt, co si o té nabídce myslí.

Zmateně jsem pohlédla před trůny. Stál tam mladík, oděný celý do černého až na červenou kravatu, která to celé rozrážela. Chtěla jsem namítnout něco v tom smyslu, že netančím, ale potom jsem se dostala k pohledu jeho očí, který byl jiný, než ve většině tváří v tomhle sále. Upřeně se na mě dívaly planoucí zlaté zorničky. Na tváři měl ten mladík vážný výraz a to mě přinutilo k zamyšlení se nad tím, co ho, sakra, přimělo k tomu, aby Ara požádal o tanec se mnou.

„Běž,“ zamumlal mým směrem Aro, když jsem váhala moc dlouho. Sklonila jsem pohled ke svým dlouhým šatům a jednou rukou jsem si je trochu nadzvedla, abych bezpečna sešla ze schodů. Mladík mi následně nabídl ruku a vedl mě mezi ostatní upíry, kteří se snažili společensky bavit.

Do teď jsem netančila.

Vlastně – nikdo mě ani nenaučil tančit. Nechápala jsem, jak Aro mohl trvat na tom, abych tedy šla tančit. Copak mu to dnešní ponížení nestačilo? Musel vidět i to, jak packám a šlapu na nohy nějakému jeho spřízněnci? Nebo co vlastně ten mladík s podivnýma očima byl.

Zvažovala jsem, jestli bych měla promluvit. Upozornit ho na možnost, že to nebude příjemná zkušenost, ale potom jsem si to rozmyslela. Nikdo v tomhle hradě nebyl hoden toho, abych se mu omlouvala. Když už si se mnou chtěl zatančit, rozhodla jsem se, že mu dopřeji kompletní zkušenost.

Nepočítala jsem, kolikrát jsem mu stoupla na nohy během první skladby. Během té druhé si mě lehce nadzvedl a než jsem se nadála, měla jsem nohy pohodlně uložené na jeho černých polobotkách. Zmateně jsem k němu vzhlédla, ale on měl na tváři naprosto nicneříkající výraz. Delší nazrzlé vlasy měl neposedně rozstřapacené kolem hlavy a jako by si vůbec neuvědomoval, že někoho drží v pevném kamenném náručí a že s tím někým tančí.

Při konci páté skladby jsem si připadala divně. Mozkové závity jsem si namáhala tak, že jsem měla dojem, že se mi každou chvílí začne kouřit z hlavy, ale zatím se nic nedělo. Sem tam jsem zahlédla Ara, jak mě sleduje. Nespouštěl mě z očí, ať už jsem se v sále objevila kdekoliv. Hlídal si mě a určitě to nakázal i všem strážným. Ti však stále postávali po obvodu sálu a tvářili se pomalu stejně nepřítomně jako můj taneční partner.

Potom – když hudba dohrála a než stačila začít nová skladba – se něco změnilo. Upír mě přesunul zpět na podlahu. Na okamžik se mi upřeně podíval do očí a během další sekundy jsem měla úplně černo, jak se jeho rty přitiskly k mým rtům. Nebyl to žádný váhavý polibek. Upír doslova zaútočil na mou pusu a já cítila, jak se mé rty snadno přizpůsobují těm jeho kamenným.

Bylo to vůbec poprvé, kdy mě někdo políbil. A ať už jsem si o tom myslela cokoliv, trvalo to zatraceně krátce, než ho někdo ode mě odtrhl.

Zmámeně jsem pohlédla na dva členy gardy, jak ho každý drží za jednu ruku a jistí ho, aby se nemohl dostat ke mně. Srdce mi v tom okamžiku tlouklo naprosto mimo obvyklý rytmus. Zmateně jsem přesunula svůj pohled z členů gardy na toho upíra se zlatými zorničkami. Ten využil trochu laxního sevření, ve kterém ho gardisté drželi, a vyškubl se jim. Naklonil se zpět ke mně a já už čekala další polibek… kterého jsem se však nedočkala. Upír se místo toho dotkl svými rty mého ucha a zašeptal: „Mám ti vyřídit pozdrav a to, že tě má ráda.“

 

Edward

Znát něčí myšlenky není jednoduché, ale u ní to bylo něco jiného. Ta upírka… Měl jsem z ní zvláštní pocit už tehdy, když se objevila u nás doma. Její myšlenky měly ustrašený charakter. Bála se o svou dceru, jakkoliv nedávalo smysl, aby nějakou měla. Zřejmě musela citově nějak přilnout k tomu lidskému dítěti, které jsem v její mysli zahlédl.

A jenom ten tón s jakým žádala o azyl, byl tak úpěnlivý, že Esmé neodolala. Upírka u nás zůstala a od té doby bylo všechno podivné. Má mysl měla problém spolehlivě komunikovat s mým tělem. Bylo to, jako by tělo dělalo něco jiného, než jsem podvědomě udělat chtěl. Uvědomoval jsem si, co dělám, ale nemohl jsem tomu zabránit.

Žila u nás několik let až do toho plesu, na který byla naše rodina pozvána. I přes všechno přátelství, které můj stvořitel a otec v jedné osobně, choval k Arovi Volturimu, jsem na ten ples byl vyslán jenom já. Nechápal jsem proč, ale mé tělo konalo samo. Přiletěl jsem do Itálie… Dopravil se do Volterry… Setkal se s Arem… Požádal tu dívku o tanec… Tančil s ní. Líbal ji…

Panebože – já ji líbal!

A potom mě vyvedli. A já se nechal. Neodporoval jsem jim, dokud mě nedostali před hrad, kde mě pohodili jako odpadky. Hned potom jsem se sebral a vyrazil na nejbližší letiště, abych se dostal domů. Hlavou mi pořád běžela myšlenka na tu dívku a její měkké a poddajné rty, které se tak snadno tvarovaly oproti těm mým. Byl jsem tím omámen, ale nechápal jsem, jak je to možné.  Nebylo pravděpodobné, že bych něco podobného udělal hned při našem prvním setkání, takhle mě nevychovali. Ale já si nemohl pomoc i přesto, že jsem s ní neprohodil ani jedno slovo!

Proč se chovám jako takový kretén? Co si o mě asi musí myslet? To zmatení v jejich čokoládových očích, které do toho okamžiku působili lehce nepřítomně. Měl jsem dojem, jako bych ty oči odněkud znal, jakkoliv to bylo nemožné. Moje mysl by si pamatovala, kdybych se s ní už někdy setkal.

 

Let do Seattlu trval přes patnáct hodin a já celou tu dobu nechával své tělo odpočívat v jedné jediné pozici, která evokovala u ostatních lidí spánek. Dýchal jsem pouze plytce a nikoho si nevšímal. Mysl mi však fungovala na plné obrátky. Snažila se přijít na to, co to vlastně dělám. I v okamžiku, kdy jsem procházel jednou velmi střídmě osvětlenou uličkou u nákladních doků. Blížil jsem se k čtyřčlenné skupince upírů. Nikdo z nich si mě nevšímal, přestože jsem moc dobře poznával Jaspera.

„Jsi šílená,“ zamumlal upír, který postával těsně vedle něj, a který se díval na osobu, ke které jsem kráčel.

„No, slušnější výraz je mentálně nestabilní,“ opravila ho upírka a zasmála se. Mé nohy mě nesly přímo za ní jakkoliv se tomu mysl bránila. Tu upírku jsem znal. Byla to ta, která s námi žila a která mě poslala do Itálie. „Ale… neměl by ses chovat nadřazeně, protože mé dívčí ambice se pořád ještě můžou splnit,“ ujistila ho a dál se usmívala.

„I kdybys byla to, co říkáš… Jak sis mohla myslet, že bych zradil své lidi a přidal se k tobě? Po všem, co jsi udělala?“ zajímal se upír a prohlížel si onu upírku. Byla oděná do černých pouzdrových šatů a na nohou měla lodičky. Přes šaty měla přehozenou koženkovou bundu a světle hnědé vlasy měla rozpuštěné po zádech. Byla vážně pěkná, ale pohled do jejich očí vypovídal o určitém druhu vyšinutosti.

„Ó, trapné přiznání – nemyslela,“ odvětila a její úsměv se ještě rozšířil, když rozhodila ruce.

„Já tomu nerozumím. Proč jsi mě hledala?“ zajímal se upír, a čím blíž jsem byl, tím jasněji jsem si uvědomoval, s kým se to upírka baví. Byl to jeden z členů Voltérské gardy. Světlé oblečení vypovídalo o jeho postavení v hierarchii celého toho systému. Byl to pěšák bez nějakého významného daru.

„Zážeh,“ prohlásila upírka a já prošel kolem Jaspera, gardisty a dalšího upíra, abych se postavil po boku té upírky. „Každý oheň potřebuje svou jiskru. A ty budeš tou mou. Buď přítel a ustup kousek zpátky,“ požádala ho a upír skutečně o krok ustoupil. Potom jsem už jenom zaslechl to křupnutí a jakoby kovové trhání, když mu Jasper zlomil vaz a následně odtrhl hlavu.

Santiagovo tělo se zhroutilo k zemi a jeho ruka dopadla až těsně k lodičkám oné upírky. Ta jenom o krok ustoupila.

„Nové boty,“ zamumlala a nechala mého bratra, aby se postaral o tělo. Mezi tím však stačila ze země zvednout insignii Volturiových. Přívěšek s písmenem V. Zastrčila si ho do kapsy, a když se zvedala a upravovala si vlasy, prohlásila: „Jeden je hotový. Začneme tu válku sami.“

 

Isabella

Od toho osudného večera, který se pokazil v okamžiku, kdy Aro nechal vyprovodit toho zlatookého upíra z hradu, se něco dělo. Po dlouhé době to bylo v noci poprvé, co jsem nedokázala usnout. Rty mi brněly od toho intenzivního polibku a já musela přemýšlet nad tím, proč to ten mladík dělal. Ačkoliv… vcelku rychle mě napadlo, že s tím má něco společného má matka.

Ara však něco podobného nenapadlo. Naštval se – to ano, ale neodhalil, že jsem dostala zprávu.

Po pár dnech jsem dokonce začala mít dojem, že ten polibek nebyl ledajaký. Aro se pořád s pomocí svých gardistů snažil o mé zlomení. O aktivaci mého daru. O cokoliv, co bych mu mohla poskytnout jako zbraň proti mé matce. Jenže se mu to stále nedařilo. Nedokázal proniknout k mému daru, jakkoliv mě mnohdy doháněl až k okraji. Nejednou jsem dokonce zvažovala, že by nebylo lepší umřít. Ale potom tu byla mámina slova. Přijde si pro mě.

A já tomu teď skutečně věřila.

Zlehka jsem se dotkla Felixe. Byl o půl metru vyšší než já a měl na starosti můj výcvik, což obnášelo zpravidla to, že jsem se do svého pokoje zpětně skoro plazila. Neměla jsem sílu porazit upíra. Byla jsem silná, ale nebyla jsem nezničitelná. Věděla jsem, že potřebuju svůj dar, abych se jim dokázala postavit, ale nedokázala jsem se k němu dostat.

Aspoň ne do okamžiku, než mě ten upír políbil. Ten večer v pokoji jsem jasně cítila, jak se mi něco pomalu rozšiřuje tělem. Cítila jsem se jinak… Tak nějak líp. A potom… Stačil jeden dotek, jeden nepatrný úsměv a Felix na má slova reagoval jako bych byla samotným Arem. Ustoupil mi z cesty.

Od toho okamžiku nezbývalo než trénovat. Pomalu. Neviditelně. Nepřitakovat k sobě pozornost, ale rozšiřovat své schopnosti. Od Ara jsem znala matčiny schopnosti a tudíž jsem tušila, kudy se budou ubírat ty mé – alespoň po té první zkoušce. Očividně jsme si měly být víc podobné, než mohl Aro jenom doufat.

 

Občas jsem se musela nechat zranit. Nemohla jsem poskytnout Arovi důkaz, že jsem se konečně dopracovala ke svému daru, když jsem ho ještě neprohloubila na všechny jeho úrovně. Proto jsem taky to ráno o měsíc později kráčela kamennými chodbami hradu směrem do sálu s rozraženým rtem, který se pomalinku hojil.

Aro opět seděl na svém trůnu a vypadal zamyšleně. Když jsem se zavrzáním dveří vstoupila dovnitř, zvedl hlavu a jeho pohled trochu pookřál. Nebylo snadné před ním utajit, že dělám pokroky, ale tak nějak jsem tušila, že nemám na výběr. Bylo důležité, aby se to dozvěděl až v okamžiku, kdy nebude moct nic podniknout.

Po celou dobu jsem musela myslet na matku a toho mladíka, kterého mi poslala. Bylo mi čím dál jasnější, že ten polibek, který jsem od něj dostala, nebyl jenom nějaký obyčejný polibek. Podle všeho musel odemknout můj dar, jelikož jsem ostatní omamovala a nutila je dělat přesně to, co jsem chtěla sama. Byla jsem mírná, a proto taky dar reagoval na mírné a až velmi přívětivé chování.

„Isabello, Isabello...,“ povzdechl si Aro naoko hraně a hodlal spustit tu svou obvyklou litanii.

„Očividně můj dar není tak silný jak si ten tvůj hledač talentů myslí,“ skočila jsem mu drze do řeči a Ara to očividně překvapilo. Zřejmě čekal, že Felix ze mě všechnu bojovnost dávno vymlátil.

„Ten můj hledač talentů, jak ty ho nazýváš, se ještě nikdy nespletl, nevidím tudíž důvod aby to u tebe bylo poprvé,“ namítl a měřil si mě s napůl přivřenýma očima, jako by se snažil soustředěním zesílit svůj vlastní dar a dostat se mi tak do hlavy.

„Tak jsem prostě anomálie. Nebyla by to první věc, která je na mě jinak,“ trhla jsem v odmítavé odpovědi rameny. Jakkoliv to bylo už dlouho, co mě Arova garda přivedla do hradu, pořád se našel mezi upíry někdo, kdo se na mě díval jako na podřadného poloupíra - spíš takového mrzáčka, kterého by bylo lepší usmrtit. No, a zřejmě by se to někomu i povedlo, kdybych neměla za svými zády právě Ara, který mě chránil, ať už jsem mu na nervy lezla sebevíc.

„Zřejmě bych se měl přijít na nějakou vaši lekci podívat,“ zamumlal jenom tak na půl úst, ale i tak jsem ho slyšela. Začínal být podezíravý a to jsem vůbec nepotřebovala. Očividně se moje chování muselo nějak změnit, aniž bych si toho byla nějak více vědoma.

„Nechceš si na mě rovnou vybít zlost za to, že ti k ničemu nejsem?“ zeptala jsem se ho jen tak mimoděk.

„Vybít zlost?“ podivil se Aro a Caius, sedící na vedlejším trůnu, se ušklíbl - ten by si tu zlost a frustraci jistě rád vybil. „Copak jsou to za ošklivá slova. Dal jsem ti někdy pocítit, že bys u nás nebyla vítána?“ zajímal se a tentokrát jsem se nepatrně ušklíbla já. Dal?

„Odpověď na tuhle otázku by nepřinesla nic dobrého, takže asi zmizím do podzemí, kde na mě už jistě čeká Felix, aby ze mě mohl vymlátit cokoliv z mého údajného daru, co snad v sobě mám.“

 

A tak pokračovaly další dny a týdny v hradu. Na první pohled by se všem mohlo zdát, že to byly monotónní dny, které se budou opakovat až do konce věčnosti, jenže já nebyla všichni. Začala jsem si víc všímat Ara a jeho čím dál častější podrážděnosti – hlavně v okamžiku, kdy jsem s ním mluvila já sama – a to mě nutilo k tomu, abych začala vymýšlet vlastní plán. Něco se dělo a Arovi se to nelíbilo. Moc bych za to tedy nedala, kdyby má matka spřádala nějaký svůj vlastní plán.

 

Edward

Chování té upírky, Renée, mě nenechávalo na pochybách. Možná jsem ze začátku doufal, že její původní slova o válce byla pronesena jenom tak do éteru a nemyslela je vážně, každopádně s každým dalším mrtvým členem Voltérské gardy jsem věděl, že válka je na spadnutí. A já a moje rodina jsme stáli přímo v jejím středu bez toho, abychom mohli něco udělat.

„Pečeš?“ podivil jsem se jednoho rána, když jsem ji zahlédl v kuchyni, kterou jsme v našem domě nijak zvlášť nevyužívali. Proto bylo také s podivem, když jsem ucítil ten hrozný zápach linoucí se z trouby.

„Sušenky,“ odvětila s úsměvem a jako na povel otevřela troubu a vyndala z ní horký plech. Nechápal jsem její počínání ani tu dobou náladu, kterou očividně sršela. Při pohledu na ni jsem měl dojem, jako bych viděl ženu v domácnosti z doby tak před padesáti lety. Lodičky, perfektní šaty, dokonalý účes, červená rtěnka a bílá zástěra kolem pasu. Dokonalá…

„Proč to děláš? Nikdo v domě to přece jíst nebude,“ podivoval jsem se dál.

„Nemusíš mít obavy, ani by mě nenapadlo to někomu z vás servírovat. Tohle je takový malý symbol, víš?“ odvětila a přendávala sušenky ze stále horkého plechu na talíř.

„Symbol?“

Od jejího příchodu do našeho domu mi toho hodně unikalo. Mělo to samozřejmě hodně společného s tím, že její myšlenky byly tak zvláštní. Jako by snad dávaly smysl pouze jí. Jako by byla blázen a nebyla tak úplně mentálně v pořádku, což se však příčilo s tím, co jsem věděl o upírech. Naše přeměna dokázala uzdravit úplně všechno kromě definitivní smrti, proto tudíž nebylo možné, aby byla tahle upírka skutečně šílená.

„Nebyla jsem zrovna nejlepší máma, ale nikdy není pozdě na nápravu, ne?“ namítla a v hlavě se jí opět honil obrázek toho lidského děvčátka, které považovala za své dítě. Malá lidská holčička s hnědýma očima a lehce kudrnatými vlásky. Vypadala rozkošně, ale za ty roky, co jsem znal tuhle upírku, jsem věděl, že dívenka už musí být dospělá a pochyboval jsem, že by si na tuhle ženu ještě pamatovala.

„Opustila jsi ji. Nejsem si úplně jistý, jestli sušenky něco spraví,“ namítl jsem a Renée se zamračila. Zvažoval jsem, jestli jsem ji někdy viděl se mračit, ale na mysl mi to nepřišlo.

„Co ty o tom víš? Pokusila jsem se ji zachránit… Proto jsem jí taky poslala tebe,“ namítla a hned na to se jí na tváři objevil opět široký úsměv. Myšlenky v její hlavě se opět zbláznily. „On vůbec netušil, jak se o ni má starat a co všechno potřebuje k tomu, aby byla dokonalá. Ale já,“ ukázala si prstem na hruď, „já to vím. Matky vědí, co jejich holčičky potřebují…“ Tón jejího hlasu byl podivný a skelný pohled jejich očí vypovídal o tom, že už dávno nemluví ke mně. Jako by si vykládala sama se sebou.

„O kom to teď mluvíš? Kdo se špatně staral?“ zeptal jsem se a pokoušel se zorientovat v jejich slovech a myšlenkách. Stále v nich pobíhala dívenka. Postupně se měnila a stárla, ale ani v tom okamžiku jsem ji nepoznával. Ale Renée přece tvrdila, že mě za ní poslala, ne?

Potom mě napadla ta dívka z Volterry. Mohla tohle snad být její dcera?

„To teď není podstatné… Důležité je to, že je dokonalá… moje malá holčička.“ Ten dokonalý obrázek ženy v zástěře a sušenkách byl najednou děsivý i pro upíra. A bylo to hlavně proto, že žena přede mnou byla rovněž upírka s obrovskou mocí a zároveň mentální poruchou. Nechápal jsem, jak si mohla mě i celou mou rodinu tahle omotat kolem prstu. Vždyť je blázen. „Mám pro nás velké plány…“

 

Isabella

Aro mě podezíral a já musela být o to opatrnější. Jenže mé rostoucí schopnosti se skrývaly velmi špatně a Aro dokázal být dobrý pozorovatelem. Hlavně v okamžiku, kdy se něco dělo. Něco o čem jsem neměla mít potuchy, ale když si Aro začal mé osoby všímat víc, oplatila jsem mu to.

Díky Renatě jsem se k němu nemohla dostat, abych z něj svým darem dostala pravdu, takže jsme kolem sebe našlapovali opatrně a skoro neznatelně. Jako bychom se pokoušeli tančit mezi kapkami rosy bez toho, aby některá z nich přišla k úhoně. S jistotou jsem mohla říct, že to Marcus sledoval s jistým zájmem – držení jeho těla při sezení na trůnu se změnilo. I on totiž zaznamenal, že se něco děje.

A potom to přišlo.

Místo dalšího rádoby tréninku, které jsem teď zvládala snadno, jsem byla povolána do sálu. Aro se jím procházel, ruce založené za zády.

„Konečně!“ vykřikl, když jsem vešla a za mnou se následně dveře s hlasitým bouchnutím zavřely.

Podmračeně jsem Ara sledovala. Nezamlouvalo se mi to. Cítila jsem jisté napětí, obavy a… nedočkavost? Je pravda, že Aro obvykle působil dost nedočkavým dojmem, i přesto si však počkat dokázal. Vydržel to i dlouhé roky, desítky, stovky let. Rumunský klan by mohl vyprávět, kdyby ještě někdo z něj žil.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se a pak přešla pohledem z Ara na jeho dva bratry. Jediný, kdo seděl na trůnu, byl Marcus. Caius postával kousek od trůnu a na tváři měl spokojený úsměv.

„Řekl bych, že to tušíš… Tvá matka…“ Aro to nemusel ani doříct. Věděla jsem, že má něco v plánu v okamžiku, už když sem poslala toho upíra, aby mě políbil.

„Co s ní?“ zeptala jsem se a snažila se přitom neznít moc dychtivě.

„Rozhodla se pro válku a tu taky dostane,“ ujistil mě.

„Předpokládám, že tentokrát ji nenecháš utéct,“ pronesla jsem. Aro byl odhodlaný mou matku zničit už od okamžiku, kdy mě přivedl před těmi dlouhými roky do Volterry. Doufal, že ji tak naláká a byl velmi zklamaný, když se to nepodařilo. Matka byla dobrý stratég, ať o ní každý říkal, co chtěl. A že to málo kdy bylo něco pěkného. Hlavně přede mnou o ní nikdo nemluvil v superlativech. Měla jsem jí opovrhovat a nenávidět za to, co mi provedla.

V tuhle chvíli, kdybych nad tím hlouběji přemýšlela, dospěla bych k tomu, že ji skutečně v jedné malé části svého srdce z duše nenávidím, že mě tím vším nechala projít, ale v té další a větší části jsem ji musela chtě-nechtě obdivovat.

„To máš pravdu. Renée nám tentokrát neunikne a ty, drahoušku, nám pomůžeš, aby se nám ji podařilo zničit,“ prohlásil Aro spokojeně.

„Já?“

„Copak se divíš? Vždyť jsem ti od prvního okamžiku tady jasně vysvětlil tvou roli v celém našem plánu… Je pravda, že jsem doufal, že se projeví tvůj dar a budeš nám víc ku pomoci, ale i tak si myslím, že tvá přítomnost nám pomůže.“ Nechápala jsem, odkud Aro bere tu sebedůvěru a hlavně odkud vzal všechnu tu víru ve mně. Vážně se domníval, že se svou matku zradím?

 

Celé ty dlouhé roky, co jsem byla sama, jsem se snažila v mysli udržet obrázek Renée. Nebylo to však nic jednoduchého. Byla jsem stále napůl člověk a mámu jsem viděla naposledy jako malá holčička. Proto jsem taky chvíli bez pohnutí stála, když jsem ji znovu spatřila. Čekala jsem na ten okamžik tak dlouho a musela ujít hodně dlouhou cestu. A to nemyslím ten osobnostní vývoj, teď mám na mysli ten geografický posun.

Z Itálie jsem se musela přesunout až do Ameriky. Byla to rozsáhlá země, kterou jsem zatím znala jenom z knih anebo těch úsečných informací, které poskytovali gardisté vládcům. Sama jsem v ní nikdy nebyla. A matka zde našla domov na dlouhá léta, po které se jí dařilo zůstat schovaná a v bezpečí.

„Ahoj, matko,“ zamumlala jsem, když jsem k ní došla sotva na dva metry. Pohled na ni mi opět oživil vzpomínky na chvíle, kdy mě v noci ukládala do postele, líbila na čelo a její světlé vlasy mě šimrají na tváři. Měla jsem co dělat, abych v tu chvíli potlačila všechny emoce, které mi s těmi vzpomínkami rozedíraly nitro.

„Dospěla jsi,“ odvětila Renée a její rty, zvýrazněné červenou rtěnkou, jenž ladila s jejími zorničkami, se zachvěly a následně vytáhly do nesmělého úsměvu.

„To člověk musí, když se dostane do pekla,“ přitakala jsem a úsměv mé matky povadl. „Jak jsi je mohla nechat, aby mě odvedli?“ zeptala jsem se na něco, co mě skutečně trápilo. Byla to jediná otázka, která zpochybňovala mé city k vlastní matce.

„Pokoušela jsem se tě dostat zpátky, ale Aro je vcelku rovnocenným protivníkem a tys pro něj byla jako trofej…“

„Takže je to moje chyba.“ Neptala jsem se a jenom konstatovala to, co se chystala říct. Moc dobře jsem věděla, co si o mě Aro myslel. Byla jsem jiná a jeho to nadmíru fascinovalo. Navíc ano, byla jsem trofej. Porazil troufalou Renée tím, že ji připravil o dceru a donutil ji prchnout a skrývat se. „Byla jsem jiná a tím jsem si zpečetila svůj osud.“

„Bello,“ povzdechla si Renée, „chybovala jsem a kvůli tomu jsi do teď byla sama. Odpusť mi,“ požádala mě a jenom okamžik na to natáhla ruce před sebe a nabídla mi svou mateřskou náruč, po které jsem jako dítě velmi toužila.

Zaváhala jsem jenom na maličký okamžik a potom mě přemohly emoce. Cítila jsem, jak se mi oči plní slzami a já je potřebovala skrýt, takže jsem udělala ty tři poslední kroky a následně matku objala kolem pasu. Její chladné ruce se mi omotaly kolem ramen a obě jsme se tak semkly v objetí, které mělo vynahradit všechna ta předchozí.

„Je to past,“ zašeptala jsem jí do ucha ty tři slovíčka, abych ji varovala. Naše setkání nebylo ani z malé části náhoda. Aro s bratry všechno naplánoval. I tak mě Renée stále držela kolem ramen.

„Ze všech lidí, co se mnou kdy chtěli vyběhnout, mě nenapadlo, že to bude má malá holčička,“ promluvila a až potom spustila své ruce a já od ní o krok ustoupila.

„Volterra mě změnila,“ pronesla jsem na vysvětlenou.

 

Když mámu odváděli, cítila jsem se divně. V okamžiku, kdy souhlasila s naší schůzkou, jsem předpokládala, že ví o tom, že se jedná o past a taky se na to připraví. Nečekala jsem, že se nechá takhle snadno zajmout.

A když jsme potom seděli v soukromém letadle a mířili zpět do Itálie, mé zmatení narůstalo. Renée seděla v jedné velmi pohodlné sedačce a kolem ní se neustále drželo několik členů gardy. Aro seděl nejdál od ní a jenom ji pozoroval. Já zůstávala po boku vládců, ale potom mi to nedalo. Postavila jsem se, Aro po mě natáhl ruku, aby mě zastavil, ale následně si to rozmyslel.

Jako omámená jsem došla k Renée. Gardistům se moje přítomnost nelíbila, ale po rychlém pohledu na Ara, který jenom mávl rukou, mě k mé matce pustili. Ta však bez přestání pozorovala mraky pod námi.

„Pro tvou informaci – nejsem tvůj nepřítel. Jsi moje máma,“ pronesla jsem šeptem a doufala… Ani vlastně nevím v co.

Renée se ke mně obrátila a její pohled byl lehce zastřený. Oči jí zaplavil nahromaděná jed a vypadalo to, jako by chtěla brečet. Ale rozhodně to nebylo tím, že jsem ji zradila. Že jsem se spojila s Italy, abych ji odstranila ze scény. Vypadala dojatě.

„A ty jsi moje malá holčička, která vyrostla do neskutečné krásy.“ Svými slovy mou prvotní myšlenku jenom potvrdila a potom mě zlehka pohladila po ruce. Všechno to, co se dělo posledních několik desítek hodin, bylo velmi zvláštní. Už od okamžiku, kdy mi Aro řekl, že budu vějička, přes kontakt s matkou a její následné dopadení a cestu zpět do Itálie. Dost mě překvapovalo, že se ji Aro nepokusil zabít rovnou v Americe a tahá ji sebou zpět na hrad.

Avšak v okamžiku, kdy se naše ruce dotkly, jsem to cítila. Jasně a zřetelně. Naše dary k sobě promlouvaly, přes ten fyzický kontakt. Před pár hodinami ve skladišti, když jsme se objaly, obě jsme byly oblečené a naše kůže se nedotkla, ale teď… Zachvěla jsem se a pozorovala naše ruce. Potom jsem od nich sklouzla pohledem opět k Renée. Její pohled se změnil.

„Isabello!“ Arův ostrý hlas proťal ten podivný okamžik mezi mnou a matkou. „Pojď sem!“

Všiml si toho?

Zvedla jsem se a došla zpět na původní místo. Renée se opět octla v obležení gardistů a upadla do toho letargického rozpoložení, ve kterém jsme ji naložili do letadla.

„Jaký je to pocit?“ Aro se ke mně naklonil a svou otázku mi skoro zašeptal do ucha. Zmateně jsem na něj pohlédla a trochu se zamračila. Nechápala jsem, na co se mě to ptá. „Potkat po tolika letech svou mámu.“

„Divný…“ To slovo jsem zašeptala a Aro vypadal spokojeně, takže jsem se rozhodla pomlčet o svých dalších pocitech, které mě od okamžiku našeho setkání naplňovaly. Bylo to skvělé… trhlé… Uvědomovala jsem si, že je máma trochu střelená, ale pořád to byla moje máma… A byla na živu, což bylo dobře.

 

Myslela jsem si, že za ty roky mám Ara aspoň trochu prokouklého, ale po příjezdu zpět do Itálie jsem zjistila, jak moc se mýlím. Už samotný fakt, že Renée nechal v Americe naživu, mě na to měl upozornit. Ani po návratu na hrad se totiž nekonala okázalá poprava. Aro to plánoval ještě úplně jinak.

„Věřím, že máte s matkou hodně co dohánět, takže ti dám přesně tři dny. Poté bude souzena za své zločiny proti našemu světu. Doporučoval bych, aby ses pokusila zjistit, jak je to s tvým darem, protože pokud na to nepřijdeš, nebudeš mi po její smrti vůbec platná a to znamená…“

Aro ta slova nemusel doříct, abych jasně pochopila, že to byla výhružka.

Takže jsem měla tři dny na to, abych dohnala takřka čtyřicet šest let samoty, což nebylo moc a já navíc nutně potřebovala sprchu. Nebyla jsem upírem, kterému je jedno, že má na sobě jedno oblečení klidně i celý rok, takže jsem nejprve zamířila do svého pokoje, abych se mohla na setkání s matkou dát trochu do pořádku.

 

Jenom o hodinu později jsem procházela skoro celým hradem. Hledala jsem matku v nejhlubších kobkách, kam Aro všechny zločince zavíral – pokud je rovnou na místě nesprovodil z tohohle světa – ale nebyla tam. Bylo to divné. Copak by mi Aro o těch třech dnech lhal?

„Kde je Renée?“ zeptala jsem se příkře jednoho gardisty, který tu měl hlídat.

„Ta je o tři patra výš,“ odvětil a ani se na mě nepodíval. O tři patra výš? Ale to přece nedávalo smysl. I tak jsem vyrazila na místo, které mi řekl, a skutečně jsem tam na chodbě zaznamenala mámin pach a před jedněmi dubovými dveřmi postávali další dva gardisti. Očekávala jsem nějaké komplikace, ale jen co mě spatřili, rozestoupili se a pustili mě do pokoje.

Místnost to byla vcelku vkusně zařízená. Pro odsouzence na smrt možná až moc a pro italské upíry rovněž. Ani jsem netušila, že tu podobná je. Světlo sem proudilo jenom velmi omezené přes kamenný světlík ve stropě, jenž musel směřovat někam nad terén. My se totiž nacházely pod ním. Volterský hrad pro obyčejné lidi působil obyčejným dojmem, ale pro zasvěcené to byla takřka nekončící změť chodeb a pater.

A to malé bludiště teď v jednom ze svých pokojů skrývalo ženu, které se Aro a jeho bratři obávali už pěkně dlouho. Seděla schoulená na pohovce potažené brokátem. Když mě však spatřila, spustila nohy na zem a opřela se. Najednou nebyla tak nemohoucí. Její obličej dokonce roztál v úsměvu a poté rukou lehce poplácala po pohovce, abych si přisedla.

„Chtěla jsem ti přinést sušenky, ale jak sama víš, neměla jsem k tomu zrovna příležitost,“ pronesla, když jsem si opatrně sedla. A během okamžiku už měla Renée opět položenou svou ruku na těch mých. „Vždycky jsem měla velké naděje ohledně mé holčičky. Jsi opravdu dokonalá a budeš ještě lepší.“

„Nechceš, abych začala studovat nebo tak něco, že ne?“ zeptala jsem se a pokusila se svým dotazem odlehčit situaci. Na vážné řeči jsme měly ještě dost času.

„Ne, nemusíš studovat. Už teď jsi jistě velmi chytrá, takže ti jistě došlo, že tohle,“ odmlčela se a ukázala rukou po pokoji, „není vůbec žádná náhoda. Chtěla jsem se nechat zajmout. Je to celé součástí plánu, který mi pomůžeš uskutečnit,“ informovala mě a já na ni zmateně hleděla. „Svrhneme Volturiovi… Vím, že je nesnášíš stejně jako já a my to teď skoncujeme. Ty a já. Už pozítří.“

Toliko k odlehčenému rozhovoru mezi mnou a matkou.

„Takže ty a já svrhneme Volturiovi. To by mě zajímalo, jak bys toho chtěla dosáhnout.“

Nebyla jsem naivní, abych věřila tomu, že pouze my dvě bychom dokázaly porazit bratry a jejich mocnou gardu. Ano, měla jsem vcelku šikovný dar, který by mi pomohl obrátit nejnovější členy gardy na mou stranu, jelikož ještě nebyli pod stoprocentní kontrolou vládců, ale ani tak by to nestačilo.

Renée však měla svůj plán a mě padala pusa v němém úžasu nad tím, jak to celé promyslela. Znala Arovu touhu po chlubení a jeho marnivost. Počítala s tím, že ji nechá převést do Itálie a svolá si mocné rody, které mu přísahaly věrnost, aby sledovaly její popravu. A přesně toho hodlala využít. Máma nechtěla zničit pouze vládce, chtěla zničit i jejich přívržence. Mocné upíří rodiny, které by si jednou mohly nárokovat moc nad naším světem.  

„Odvolej to!“ vyhrkla jsem, když mi popsala, co má v plánu. Cítila jsem, jak se mi stahuje srdce při pomyšlení na toho kluka s nazrzlými vlasy a zlatým pohledem. On patřil do matčina plánu na převrat. A stejně tak celá jeho rodina, kterou jsem neznala.

„To nepůjde. Všechno už je připraveno,“ namítla.

„To nemůžeš myslet vážně. Tohle je tvůj plán? Co kdybych to teď řekla Arovi?“ podivovala jsem se a nevěřila vlastním uším. Byla pravda, že jsem bratry a všechny jejich poskoky nenáviděla, ale opravdu to bylo tak moc, abych se postarala o to, že všichni zemřou? Možná… Ale potom tu byli ti, které si matka omotala kolem prstu a kteří plnili její vůli do posledního jejího slova.

„Copak se ti ten plán nelíbí? Myslela jsem, že budeš nadšená, až odtud budeš moct odejít a ještě se projít po Arově popelu. Pokud máš však lepší plán, můžu ti s ním pomoci,“ navrhla.

„Mluvíš jen o vraždění. Vraždy… Anarchie…“

„Lvi… Tygři… Medvědi… Ó Bože. Navrhuji, abychom dokončily, co máma začala a srazily ty mocichtivé žvanily na kolena. Když jsme se setkaly, řekla jsi, že nejsi můj nepřítel, tak se tak chovej. Pomoz mi je svrhnout. Sama sis to jistě nesčetněkrát představovala.“

Mluvila přesvědčivě a mě stačilo, abych si vzpomněla na roky prožité v tomhle vězení. Na všechno, čím jsem si musela projít, abych jí dala zapravdu. Ale rovněž jsem si musela vzpomenout i na dopisy, které mi ze začátku posílala a které zněly úplně jinak, než jako od ženy, která seděla přímo přede mnou. Žena, která tehdy posílala dopisy, byla milující matka… Možná trochu bláznivá, ale rozhodně milující. Teď přede mnou seděla žena, která tu milující část možná jenom předstírala…

„To ano, ale ne takhle,“ přitakala jsem na její původní slova.

„Jak tedy? Nebuď tak naivní. Je jediný způsob,“ trvala si na svém Renée a já se to pokoušela představit. Něco v tom plánu mě opravdu lákalo a já se až lekla té temné stránky, která se ve mně začala vynořovat. Copak jsem opravdu taková?

„A potom co?“ Chtěla jsem slyšet, jak si Renée představuje náš další život. Potřebovala jsem to slyšet, abych si udělala jasno v tom, co bych měla udělat.

„Pak necháme svět shořet. Ty a já budeme vládnout popelu bok po boku,“ pronesla a já se zachvěla. Přitom jsem cítila, jak mezi našimi spojenými rukami probíhá naše moc. Máma byla silná, cítila jsem to, ale zároveň byla tak plná té chuti ničit, že mě to až děsilo. A její poslední slova byla opravdu hodně silná. Představa, že bych skutečně stála v popelu tohoto hradu a všeho, co kdy představoval, bylo najednou moc. Renée na mě vysypala všechny své plány během okamžiku a vůbec nepřepokládala, že bych jí v tom snad nepomohla.

„Ty se chceš pro všechny upíry stát novým náboženstvím,“ vydechla jsem překvapeně.

„Copak se to neposlouchá hezky?“ namítla a pokrčila přitom rameny. Ona už se tak viděla. Jako někdo, kdo vládne světu. Aro tvrdil, že se o to pokoušela už v době, kdy jsem byla malá holka, a proto mě taky opustila. Že jí na mě ve skutečnosti vůbec nezáleželo a že se jenom snažila o ten převrat. Že to byla bláznivá mrcha.

„Vždyť je to naprosto… Ty jsi blázen,“ zamumlala jsem a matčin pohled ztvrdl.

„Nebuď ke mně drzá, i máma má city,“ odvětila a pokoušela se stále o přátelský tón, přestože její rysy ztvrdly.

„Nevím, jestli se toho chci účastnit,“ řekla jsem a postavila se. Shlížela jsem na Renée, která stále seděla na pohovce a zvažovala všechny své možnosti. Ve skutečnosti jsem měla jenom dvě. Tou první bylo se přidat k mé matce a zavinit smrt mnohých a s největší pravděpodobností nejenom upírů. Tou druhou bylo vyzrazení matčiných plánů bratrům, její poprava a následně i ta má, pokud bych nevyšla s pravdou na světlo ohledně mého daru.

„Dobře si to promysli. Máš na to ještě dva dny,“ pronesla, když viděla, že jsem na odchodu. Ani se mě nepokusila zastavit, jak jistá si byla tím, že ji nezradím. A já měla skutečně hodně na co myslet a bolelo mě z toho srdce.

Ještě v Americe jsem chtěla matce pomoct, ať už plánovala cokoliv, teď jsem si tím nebyla úplně jistá a fakt, že jsem váhala, mi nebyl příjemný. Ta změna, kterou má matka v posledních několika desítkách let prošla, byla děsivá. Mohla se mnou ztrátou pomátnout? Mohl se Aro mýlit a má ztráta pro Renée znamenala ztrátu posledního pevného bodu v jejím světě. Bodu, který byl jako záchranné lano před úplným sebezničením?

 

„Jsem trochu zklamaný,“ pronesl další den někdy nad ránem Aro, když ho jeho kroky dovedly do mého pokoje. Kdyby to nebyl upír s nezpochybnitelnou pamětí, určitě bych váhala nad tím, jestli vůbec tuší, kde se můj pokoj nachází. Nikdy sem zbytečně nechodil.

„Z čeho?“ zeptala jsem se zmateně a dál se pokoušela tvářit naprosto neutrálně.

„Řekl bych, že ti mnohem víc záleží na životě tvé matky a samozřejmě i tvém vlastním. Jeden by vůbec nehádal, že jste se téměř padesát let neviděly.“

V tu chvíli mi svitlo. Aro se snažil přijít na to, kde je problém a proč je Renée sama. V jejím pokoji jsem strávila sotva pár hodin a to měla už zítra zemřít. Asi jsem nepůsobila jako správná dcera. Ale co po mě proboha chtěl? Pomohla jsem mu ji chytit a neplánuju jí pomoct s útěkem… Ačkoliv, o tom druhém nemá Aro zatím nejmenší potuchy.

„Řekla bych, že náš vztah byl naším odloučením značně poškozen,“ namítla jsem a obrátila se k zrcadlu, abych si mohla učesat vlasy. Ten cop jsem na hlavě vytvářela už popáté, pořád se mi na něm něco nezdálo. A jak pak by asi mohlo - má matka plánovala převrat v upíří říši a já si měla vybrat, na jakou stranu se přikloním. Nejraději bych si nevybrala žádnou a jenom si stoupla stranou, jenže jsem pochybovala, že by se to Renée zamlouvalo.

„Ach, samozřejmě, Renée a ty… Váš vztah byl jistě něco mimořádného i s přihlédnutím na to, jaká vyšinutá mrcha to je,“ pronesl chápavě a mě vylétlo jedno obočí nahoru v němé otázce. Nebylo to poprvé, co by Aro na mou matku nadával, jenom zmínka o Renée ho dokázala pěkně vytočit, ale teď zněl jinak.

„Zřejmě ji okolností nutí, aby se tak chovala,“ pokusila jsem se ji bránit. „U upíra přece není možné, aby trpěl nějakou mentální poruchou. Jed při proměně napraví všechna poškození…“

„U tvé matky bych si tím nebyl tak jistý. Ten její dar… hmm, řekl bych, že je dost zrádný. Renée je něco jako Chelsea a Corin dohromady. Silná ale dost zrádná. Řekl bych, že se na ní její vlastní dar podepisuje. Od našeho posledního setkání sice uběhlo pěkný pár let, ale pokaždé mi přijde bláznivější a její akce proti Volturiům šílenější.“

Aro se rozmluvil a vrtěl přitom nechápavě hlavou. Jeho slova mě však zaujala tolik jako snad ještě nikdy jindy. Je skutečně možné, aby byla matka nemocná? Vcelku by to vysvětlovalo to její chování, ale pořád to přece byla upírka. Byla silná, krásná a její mysl měla být dokonalá a bryskní.

„Ale to je jedno, zítra se té prokleté děvky zbavím a budu mít po zbytek věčnosti klid,“ doplnil, jako by snad uzavřel část nějakého rozhovoru. „Být tebou, rozhodně bych se snažil přijít na to, jak se dostat ke svému daru. Bylo by škoda zničit takový potenciál.“ S těmi slovy se rozloučil a já na nějakou dobu ve svém pokoji osaměla a byla tak ponechána napospas vlastním myšlenkám.

 

Aro ve mně probudil zvědavost. Chtěla jsem se před definitivním rozhodnutím, zda matku zavrhnout a zůstat navěky sama, přesvědčit, jestli ji ty plány přece jenom nerozmluvím. Jestli se mi ji nepodaří přesvědčit, že tohle skutečně nechce, že jsou to snad jen přeludy v její hlavě, které ji nutí dělat tohle všechno.

Cestou do jejího pokoje jsem se však zaposlouchala do rozhovoru dvou členů gardy. Jejich jména jsem neznala, jelikož patřili k těm nestálým kouskům, které se tu neustále střídají. Neměla jsem tudíž ani chuť někoho poznávat. Stačilo, jak se na mě dívali a osobní kontakt jsem si pak vychutnávala pouze s trvalými členy gardy.

„Prý se skrývala u těch vegetariánských odpadlíků…“

„Pochybuji, že bude Aro přihlížet na fakt, že je Carlisle jeho přítel…“

„Přežije jenom ta malá holka s vizemi budoucnosti a čtenář myšlenek – pokud budou chytří…“

„Cullenovi chytří nejsou, kdyby byli, nikdy by se nepřidali na stranu té vyšinuté…“

Rozhovor pokračoval, ale já se jím už nezdržovala i tak jsem získala víc informací, než bych si představovala. Navíc – teď jsem si mohla k obličeji mladíka z plesu přiřadit i jméno. Tedy prozatím jenom příjmení ale i to stačilo. Kromě toho, že to byl první kluk, který mě políbil, to byl někdo, koho má matka odsoudila k smrti v ryze sebevražedné misi.

Jako v mátohách jsem došla až k jejímu pokoji. Gardisté tam pořád stáli stejní jako předchozí den a jen co mě uviděli, rozestoupili se, abych mohla vejít.

„Mami?“ oslovila jsem ženu sedící na pohovce a ta ke mně vzhlédla.

„Bello, drahoušku,“ přivítala mě s úsměvem a už natahovala ruce, aby mě mohla obejmout. A já jí to dovolila. Byla jsem natolik zmožená všemi těmi myšlenkami, že jsem to objetí skutečně potřebovala. Chtěla jsem cítit něčí náruč, která mi aspoň na okamžik dá pocit úniku od všeho toho chaosu kolem. Chtěla jsem klidný přístav a to by matčina náruč měla přece představovat, ne?

V momentě, kdy kolem mě omotala své ruce, jsem se rozbrečela. Bylo to už dlouho, kdy jsem naposledy povolila uzdu svému chování.

„Zlatíčko, copak se ti stalo?“ zajímala se s upřímnou starostlivostí, jakou oplývají jenom rodiče.

Zavrtěla jsem hlavou. Nechtělo se mi o tom mluvit. Věděla jsem, že nemáme moc času a bude potřeba něco podniknout, ale pro tuhle chvíli jsem potřebovala jenom její pevnou náruč, která mě ochrání před vším, co bude následovat. Připadala jsem si tak slabá a malá, jako už pěknou chvíli ne. Od objevení mého daru jsem měla dojem, že dokážu všechno, ale jak jsem teď spořívala v náruči mé matky a usedavě brečela, byla jsem opět ta malá holka, která spadla a odřela si koleno.

Když jsem si pak po hodné chvíli utřela uslzené oči a trochu ovládla své chvějící se nitro, mohla jsem matku požádat, aby mi řekla něco o mém daru. Vzhledem k tomu, co se šeptalo po chodbách Volterry jsem se začínala obávat toho, že pokud je to pravda, budu jednou podobná právě jako máma – vyšinutá potvora, kterou chtějí všichni zničit.

„Jsi výjimečná, vždyť to víš,“ odvětila Renée a položila mi dlaně z obou stran tváře. Nebyly chladné jako obvykle, cítila jsem, jak mě hřejí a jak mnou prochází příjemné vlny tepla, které mě uklidňovaly.

„Právě teď…?“ zašeptala jsem a dívala se do té nekončící rudé, která zářila z jejich očí.

Netušila jsem, jak můj dar funguje na ostatní. Sama jsem měla dojem jakoby malých jehliček v mých dlaních, jimiž prostupovala všechna ta energie, ale tohle – tohle bylo příjemné.

„Zlatíčko moje, máme toho tolik co dohánět až se odtud dostaneme. Tvůj dar má velký potenciál a je důležité, aby ses ho naučila ovládat. Potom tě všichni poslechnou na slovo a bude jedno, jestli budeš chtít v butiku špičkových návrhářů šaty zdarma nebo pošleš jiného do plamenů pekelných.“

„Ale ty ses nemusela toho mladíka, cos ho poslala za mnou, dotýkat, aby dělal, co po něm žádáš,“ odvětila jsem zmateně.

„To jsou léta praxe a osvojených dovednostní. Navíc, Edward – jakkoliv se zdá s tím svým čtením myšlenek neporazitelný, je jenom takový hlupáček. Byl to můj posel pro tebe. Věděla jsem, že Aro nepřijde na to, jak tvůj dar aktivovat,“ odpověděla a spokojeně se přitom usmála.

„Ví ti, které omámíš, co dělají?“ vyzvídala jsem dál.

„Ano,“ přitakala. „Naprosto jasně si uvědomují, co činí, ale nemůžou proti tomu nic udělat. Pojistila jsem si jejich poslušnost,“ dodala a její úsměv se ještě rozšířil, takže jsem měla výhled na její dokonalý chrup. Trochu mě to zarazilo, jelikož má máma rozhodně nestvořila všechny ty upíry, které ovládala, ale měla jsem dojem, že to má co dělat s tím, jak jsou k ní připoutáni.

„Jak?“ vydechla jsem v otázce.

„Jednou tě to naučím, až na to bude víc času. Zatím je potřeba, aby ses naučila ovládat jiné pouhým dotekem,“ namítla a já byla trochu zklamaná. Asi jsem doufala, že se od Renée dozvím něco víc o mém daru, ale zřejmě mi muselo stačit i to málo, co mi byla ochotná říct.

 

A najednou to bylo tady. Další den a s ním ta obludně honosná poprava mé mámy. Strávila jsem u ní v pokoji celou předešlou noc, než mě poslala do vlastního pokoje, abych se trochu prospala na náš velký den. Vůbec si nepřipouštěla, že by to nemuselo klapnout. A já jsem byla natolik omámená jejím darem, že jsem nijak neprotestovala. Sotva se mi tak hlava nad ránem dotkla polštáře, okamžitě jsem usnula.

„Jsem rád, že sis mé varování vzala k srdci, Isabello,“ pronesl Aro v okamžiku, kdy mě jeho gardisté dovedli až k trůnu, vedle kterého jsem si měla opět stoupnout.

Předpokládala jsem, že mluví o mém pobytu u matky a pokusu zjistit, jak je to s mým darem, takže jsem jenom přikývla, aniž bych se namáhala zjišťovat, jestli je to pravda. I tak jsem v tu chvíli cítila, jak mě doslova svrbí ruka od toho, abych se Ara dotkla a pokusila se ho nějak omámit. Renata, po Arově druhém boku, jako by mi nevěnovala žádnou pozornost. S jistotou jsem však mohla říct, že má naprostý přehled o všem, co se v místnosti, která se postupně plnila zástupci mocných klanů z celého světa, děje.

Podvědomě jsem v davu hledala Edwarda a zároveň doufala, že ho nikde neuvidím.

Když potom do místnosti Felix s Demetrim přivedli mou matku, mezi přítomnými to zašumělo. Nikdo zřejmě nečekal, že se Arovi přece jenom podaří nedostižitelnou Renée dopadnout. Ta se však sálem nesla jako sama královna. Nikdo by na ní nepoznal, že je tady zajatcem a odsouzencem na smrt. A Aro vypadal podrážděně. Skoro jako by měl každou chvíli vyletět z kůže jenom proto, že Renée neškemrá o svůj život.

Ještě větší vzrušení se davem prohnalo ve chvíli, kdy jsem u dveří do sálu spatřila blonďatého upíra. Nejprve jsem netušila, o co jde, ale v okamžiku, kdy jsem si všimla jeho zlatých očí, jsem cítila, jak mi tuhne tělo hrůzou. Tohle musel být někdo z rodiny Cullenových.

Než mohl doktor dojít až k trůnům, ozvala se hradem hrozná rána. V ten moment, jako by čas přestal existovat a zároveň se udál najednou. Něco mnou smýklo a já se octla ve vzduchu. Mé nohy už se nedotýkaly země a přitom jsem byla v pohybu. Někdo mě nese – blesklo mi hlavou a rovnou jsem se snažila zjistit, kdo je mým únoscem. Tak nějak mě napadlo, že to bude některý z máminých poskoků. Jinak jsem nemohla její přívržence nazývat, protože to, co bylo mezi ní a jimi nebylo o věrnosti.

Když mě dotyčný konečně postavil na zem, nedostala jsem ani kratičkou možnost k tomu, abych si ho prohlédla. Zmizel tak rychle, jako se objevil a současně s tím jsem pod nohami cítila nové otřesy.

„Mami?“ zašeptala jsem do prázdné chodby a čekala, jestli se někde objeví. Měla jsem docela strach. Všechno to, co se dělo kolem mě děsilo. Nejvíc však představa těch nevinných životů – jakkoliv se o upírech jako o nevinných členech společnosti nedalo úplně mluvit.

„Ó, broučku. Co říkáš na realizaci mého plánu?“ zeptala se, když se objevila v chodbě a na tváři jí pohrával mírný úsměv. Působil lehce nemístně vzhledem k tomu, co se tady dělo. „Myslím, že mě Aro docela podcenil.“ Musela utéct svým strážcům, což při Felixovi a Demetrim byl přímo husarský kousek.

„Ano, to ano,“ přitakala jsem a nepřestávala se chvět vším tím rozrušením. „Kde máš ostatní? Kde jsou Cullenovi?“

Jedině jejich jméno jsem znala, takže bylo vcelku logické, abych se zeptala právě na ně, ale i tak… Tolik mrtvých…

„Zastav to… prosím. Dokážeme bratry porazit jinak.“ Žádala jsem ji, ale odhodlaný výraz v obličeji mé matky nemluvil v můj prospěch. Po dnešním dni nemělo z Volterského hradu na mapě zůstat ani zbořeniště.

„Jsi tak rozkošná.“ Netušila jsem, jakým směrem se ubírají matčiny myšlenky, ale měla jsem dojem, že tak úplně nekorespondují s tím, co právě dělá. Skutečně se zbláznila.

Rozběhla jsem se chodbou směrem, odkud se ozval poslední výbuch, ale uběhla jsem sotva pár desítek metrů, když mě Renée popadla za ruku a zastavila mě. Automaticky, jako na mých trénincích s Felixem, jsem se jí pokusila vyškubnout. Tohle – můj odpor - Renée neočekávala a tak se mi to povedlo.

„Chystáš se mi postavit? Ještě odmítáš můj nádherný plán? Jsem smutná.“

Renée ani nezněla sklíčeně. Jakékoliv emoce po ní stékaly jako kapky deště po pláštěnce. Kdy se to stalo? Kdy se proměnila v tohle bezcitné monstrum? Nepoznávala jsem svou matku a bolelo mě z toho u srdce. Znovu jsem se dala do běhu a tentokrát se mě ani nepokusila zastavit. Copak mi dává náskok? Kdyby jenom trochu chtěla, chytila by mě během okamžiku, ve skutečnosti jsem neměla vůbec žádnou šanci na to, abych jí utekla.

A to se potvrdilo v okamžiku, kdy jsem se dostala ke schodišti.

„Není šance, že by sis to rozmyslela?“ zeptala se, ale já silou toho momentu a zřejmě i adrenalinem ve svém krevním řečišti nezaváhala a sevřenou pěstí jí udeřila. Od Felixe jsem dávno věděla, že moje rána žádného upíra neskolí, ale šok jsem u matky zřejmě vyvolala obrovský.

Spolu se šokem navíc přišla na řadu i zuřivost a všechno to zklamání. Nebyla jsem holčička, jakou si představovala.

Jedna její facka mi obrátila hlavu takřka o půl otáčky a donutila mě zalapat po dechu. Tvář mě pálila a cítila jsem, jak hoří tou bolestí a zároveň pokořením. Poté už Renée přepnula své chování do čistě bojového módu a ruce, které mě ještě včera v noci objímaly a hladily, jsem nyní měla pevně obemknuté kolem krku a škrtily mě.

„Nedovolím, abys všechno zničila! Chtěla jsem tvou ochotu, ale můžu tě přimět, aby ses se mnou spojila. Můžu z tebe udělat otroka…“ Renée na mě zuřivě vrčela ona slova a pokoušela se mě kousnout. Takže jsem to odhadla dobře! – blesklo mi hlavou, ale nebylo mi to nic platné. Musela jsem se jí vytrhnout a nedovolit jí, aby mě zabila. Svírala jsem jí zápěstí a snažila se ji donutit, aby mě pustila, jenže byla prostě silnější. Aniž bych nad tím moc přemýšlela, rozhodla jsem se změnit strategii a využít svého nově probuzeného daru. Dalo to hodně práce přestat se bránit, donutit tělo prahnoucí po vzduchu, aby se nezmítalo a místo toho ještě využilo všechen svůj potenciál.

„Ty děvko!“

Slyšet ta slova z máminých úst bolelo, ale podstatné bylo, že mě skutečně pustila.

„Musíš se uklidnit a poslouchat mě,“ žadonila jsem a mnula si přitom krk. „Nechci ti ublížit.“

„A já tě nechtěla zabít,“ zavrčela, ale její divoký pohled nezmizel. „Šílená změna.“

Neměla jsem nejmenší tušení, jak jí uniknu, ale věděla jsem, že se o to musím aspoň pokusit. Hradem otřásl další výbuch a já vůbec netušila, kolik dalších ještě má matka naplánovala. Kolik se jí podařilo sehnat dobrovolníků na podobnou misi. Zřejmě se nikoho nezeptala a pouze si přivlastnila jejich chování. Udělala z nich otroky a pak je nechala zabít, jenom aby zničila Ara a jeho bratry.

Poslední výbuch odvedl pozornost Renée na dost dlouho, abych se rozběhla a pokusila se ji setřást. Teď už jsem ani nepřemýšlela nad tím, kudy běžím. Prvně jsem chtěla zachránit ostatní, ale teď jsem utíkala, abych zachránila vlastní život.

„Žádné běhání v domě! Říkáš si o výprask, mladá dámo,“ křikla za mnou Renée. „Kam si myslíš, že jdeš? Jak je možné, že mi odporuješ? Jsi moje dcera!“

Renée mě vcelku rychle dohnala – a jakpak by ne, když je to upírka – a opět mě chytila pod krkem.

„Vím, že je v tobě dobro…,“ zamumlala jsem a pokoušela se jí bránit. Nepředpokládala jsem, že by moment překvapení z mého daru mohl pomoct, ale najednou se hrad otřásl. Neslyšela jsem, žádný další výbuch, ale jasně jsem cítila, jak se mi chvěje zem pod nohama. I Renée to cítila a proto zřejmě vzteky zavrčela. Ne všechno šlo podle jejího plánu.

Hrad se začínal vinou všech těch výbuchů řítit k zemi a my pořád byly uvnitř. A nejenom uvnitř, ale měla jsem dojem, že jsme přímo v samém centru hradu. Nikdy jsem v tomhle místě nebyla, ale předpokládala jsem, že k nejbližšímu východu máme pěkně daleko. Možná tu tedy nakonec skutečně zemřeme obě. Spolu se všemi těmi dalšími upíry. Na mysl mi mimoděk přišli Cullenovi – netušila jsem, jak všichni vypadají, ale bylo mi jich líto.

A potom se to stalo. S dalším otřesem a hlukem bortících se kamenných zdí mě Renée pustila a chtěla utéct. Pud sebezáchovy byl zřejmě silnější. A ačkoliv to byla má matka a já bych ji měla nadevšechno milovat, věděla jsem, že jí nemůžu dolit, aby utekla. Natáhla jsem se po ní, abych ji zadržela… Ale podařilo se mi ji chytit pouze za ruku. Pod Renée se v tom místě propadla podlaha.

„Vydrž, nepouštěj se!“ žádala jsem ji a měla co dělat, abych udržela její kamenné tělo nad tou dírou. Ležela jsem na břiše a ostrá hrana podlahy se mi zařezávala do žeber. Koukala jsem na Renée, jak tak visí a její jedinou záchranou jsem já, jelikož pod ní panovalo peklo. Viděla jsem plameny. O pár pater pod námi muselo být jedno z míst, kde Renée nechala některého ze svých poskoků odpálit bombu.

„Proč bych se pouštěla, když tě můžu vzít sebou?“ zeptala se zlostně a pokusila se potáhnout mě za sebou.

Cítila jsem, jak mi mámina ruka prokluzuje a já ji nechtěla pustit.

„Já se na tebe nevykašlu, jako všichni ostatní,“ rozbrečela jsem se. Byla jsem odhodlaná nenechat matku z hradu odejít, ale představa, že spadne do plamenů přímo pod námi a bude to moje vina – ne, pořád to byla má matka a já ji měla ráda. Tohle nesmím dopustit. Na to všechno jsme se s Renée viděly jenom moc krátce. Já svou mámu potřebovala, ať už byla jakákoliv!

Měla jsem dojem, že podlaha pode mnou se začíná rovněž drolit. Nezbývalo mi příliš moc času na máminu záchranu a neměla jsem už skoro žádnou sílu, když v tom jsem ucítila, že mě někdo drží. Zmateně jsem odtrhla pohled od mámy k neznámému a zjistila jsem, že je to jeden z Cullenových. Ten, kterého jsem potkala na plese. Byl silný, ale podlaha pod námi byla v hodně špatném stavu. Kdyby se jenom trochu víc zapřel, aby mě s matkou udržel, propadli bychom se všichni.

„Pusť ji, jinak tě nezachráním,“ zaslechla jsem jeho hlas.

„Nemůžu,“ zamumlala jsem a po tvářích mi začaly stékat další slzy. Dívala jsem se na Renée a prosila všechny svaté i nesvaté, aby ji zachránili.

„Bello, zlato, má pravdu. Dovol mi odejít,“ pronesla najednou velmi smířlivě Renée a svými slovy mě naprosto šokovala. Ještě před pár okamžiky by mě nejraději stáhla sebou do toho hořícího pekla a teď mě žádá, abych to byla já, kdo ji svrhne do plamenů?

„Neříkej to,“ žádala jsem ji.

„Ještě bych ti toho chtěla tolik říct…“ Renée jako by v tu chvíli dostihla realita a fakt, že tohle jsou nejspíš poslední sekundy, které spolu trávíme.

„Né!“ vykřikla jsem, když stisk její ruky povolil a vše teď záviselo jenom na mě.

„Slib mi jednu věc,“ zašeptala.

„Co?“

„Pokus se mi odpustit,“ požádala mě a v ten moment se volnou rukou vytrhla z mého sevření a já viděla, jak padá a jak ji následně pohlcují plameny. Trvalo to však jenom několik dalších sekund, než mě Edward zvedl do náruče a vyrazil se mnou pryč. Ještě jsem však zahlédla, jak se v místě, kde jsem před okamžikem ležela, propadá podlaha.

 

Ten den zemřela spousta upírů, ale ten, kvůli kterému to všechno má matka dělala, přežil. Spolu s Caiem se mu podařilo z toho pekla uniknout. Marcus smrt uvítal jako jistou formu vysvobození. Všechny ty roky po boku bratrů jsem vnímala, že on svou věčnost jenom trpně snáší, a kdyby bylo na něm, zřejmě by tu už dávno nebyl. Chelsea se však postarala o všechno – tedy, starala se o všechno, dokud jí rovněž nepohltily plameny. A svým způsobem byla právě její smrt tím, co zničilo vládu Volturiových. Ne pád jejich hradu, který se po třech strategicky naplánovaných výbuších sesypal jako domeček z karet, ale právě smrt jedné z nejvýše postavených členek gardy.

Ale to všechno jsem se dozvěděla až mnohem později, když se události kolem útoku na jeden italský hrad uklidnily.

Co se týká Cullenových, všem se podařilo uniknout. Nechápala jsem, jak to bylo možné, ale Edward mi řekl, že jejich úkolem pro ten den byla ochrana mě a matky. Byl to rovněž jeden z jeho bratrů, kdo mě tehdy odnesl ze sálu, když se tam objevil Carlisle a vyvolal ten zmatek.

„V tom případě vám všech zřejmě vděčím za život,“ pronesla jsem, když jsme všichni stáli na letišti. Byl večer a napůl prosklená budova zářila do dálky. „Tady se s vámi rozloučím,“ dodala jsem a rozhlédla se kolem. I přes pozdní hodinu zde bylo vcelku dost lidí, kteří se po nás dívali jelikož na nás bylo vidět, že jsme si v uplynulých hodinách prošli - tedy hlavně na mě to bylo vidět.

„Máš kam jít?“ zeptala se drobná upírka po boku Carlislea. Měla medově zlaté vlasy a její úsměv vypadal přívětivě. Na maličký okamžik mi připomněla mámu ještě před tím vším, před Volturiovými a před mým únosem do Itálie.

Její otázka mě donutila k zamyšlení. Jakkoliv jsem to nechtěla připustit, Volterra byla jediným domovem, jaký jsem kde měla. Ty první roky mého života po boku Renée se ani nedaly počítat, jak málo jich bylo.

„Něco vymyslím,“ odvětila jsem a pokoušela se zakrýt ten strach, který naplnil mé nitro. Zůstala jsem sama. Byla jsem bez mých věznitelů, bez mámy… Bez kohokoliv, kdo by mě aspoň trochu znal nebo se mnou chtěl mít něco společného.

„Můžeš se přidat k nám,“ nabídl mi Carlisle a já k němu překvapeně vzhlédla.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad vzhledem k okolnostem a tomu všemu, co vám provedla má matka,“ namítla jsem. Nechtělo se mi věřit, že by byl ochoten si pod svou střechu vzít někoho, jako jsem já.

„Právě naopak. Tvá matka je mrtvá a posledních několik desítek let jsi žila naprosto odříznutá od okolního světa. Je tedy nanejvýš důležité, aby ses mohla aklimatizovat v prostředí, které ti rozumí. Až budeš vědět, že o současném světě víš dost, nikdo ti nebude bránit odejít, pokud si to budeš přát,“ trvala na svém Esmé a Carlisle jenom přikývl.

„Já…“ Vážně jsem nevěděla, co bych na to měla říct. Měla bych s nimi zůstat?

„Snažíme se žít jako každá jiná rodina. Carlisle je doktor, Esmé pracuje z domu jako architektka a my ostatní studujeme buď na střední, nebo vysoké škole – to vždy podle okolností a možnostech dané lokality, kde se na danou dobu hodláme usadit.“

K přemlouvání se přidal i Edward. Viděl mé váhání a myslel si, že když mi popíše jejich normální život, tak mi rozhodnutí ulehčí. Avšak v okamžiku, kdy se zmínil o škole, vybavila jsem si tu jednu větu, kterou jsem řekla mámě před pár dny:  „Nechceš, abych začala studovat nebo tak něco, že ne?“

Když viděl, že se na něj koukám, nepatrně se usmál. Jenom tak na půl pusy. Spíš jako by jenom nadzvedl jeden koutek úst. A v tom momentě jsem si řekla, že bych to možná měla zkusit, když mi to nabízí. Měla bych se odhodlat k tomu přijmout jejich nabídku i s možností, že jsou stále nějak ovlivněni matčiným darem. Netušila jsem, jak hluboce to jejich připoutání mohlo zasáhnout nebo jak dlouho vydrží po její smrti, ale za pokus to stálo.

Nechtěla jsem zůstat sama a Cullenovi vypadali velmi mile. Takže jsem přikývla.

„Vítej do rodiny, sestřičko!“ vykřikl ten kolohnát, který celou dobu postával vedle takového půvabné blondýnky, a vzal mě do náručí. Na něco podobného jsem nebyla zvyklá, takže jsem celá ztuhla a netušila, co dělat dál. Díky Volturiovým jsem byla značně sociálně neohrabaná, ale doufala jsem, že díky Cullenovým zjistím, jaká bych nakonec měla být.

Má matka se mnou měla velké plány a já věděla, že to bylo hlavně kvůli mému daru, který měl být ohromný. Byla jsem odhodlaná naučit se ho ovládat a zjistit všechny jeho možnosti jenom abych se vyvarovala toho, co postihlo mou matku. Naše dary byly v mnohem podobné a ona mi byla odstrašujícím příkladem toho, jak daleko může zajít nadužívání daru.

„Emmette, vždyť ji rozmačkáš,“ vložil se do toho Edward a hromotluk, který mě stále svíral v medvědím objetí, které mě dokonce zvedlo ze země, mě položil na zem.

„Přiznej se, že by sis to se mnou rád vyměnil,“ zazubil se na Edwarda Emmett a já střílela pohledem z jednoho na druhého a v mezičase sledovala reakce lidí, kteří naši skupinku neztráceli z dohledu. Nemohla jsem si nevšimnout, jak působí Cullenovi uvolněně a bezprostředně i v přítomností lidí. Přijímali je a díky svým stravovacím návykům i akceptovali, což bylo další dobré znamení. Nebudu muset snášet ten typ nenávistných a štítivých pohledů jako ve Volteře. A kdybych už před okamžikem na jejich nabídku nepřikývla, teď bych to udělala určitě. S každou další drobností si mě takhle rodina získávala víc a víc. Tušila jsem, že s nimi budu šťastná.


 

Tak a máte to za sebou. Vcelku obdivuji ty, kdo to dočetli jelikož se jedná o 22,5 strany a neuvěřitelných 12,5 tisíce slov. 

Každopádně ráda bych ještě něco doplnila, jako takové malé vysvětlení toho, co jste si již v povídce přečíst nemohli:

- Renée ovládala své poskoky podobně jako Bella, ale později zjistila, že její dar sahá mnohem dál a různým experimentováním zjistila, že když se jí do protivníkova těla podaří vpravit vlastní jed, má její dar mnohem intenzivnější a defastující dopad. Renée si tak mohla vytvářet otroky, na což by Bella brzy přišla, kdybych se nerozhodla povídku v tuhle chvíli ukončit. Všichni Cullenovi mají na svém těle půlměsíčkový otisk Renéeiných zubů.

- Ovládnutí většího množství upírů tak, jak to udělala Renée, tedy svým jedem, pro ni bylo zničující. Podepsalo se to na její psychice a proto měla tak šílené výkyvy nálad, které následně stály za vyprovokováním války s Volturiovými. Ta první potyčka na počátku povídky byla jenom počínající fáze Renéeiny mentální nestability a fakt, že se na konci rozhodla vyhodit celou Volterru do vzduchu byl jejím koncem. 

A to je asi vše. Nenapadá mě nic dalšího, co by stálo za vysvětlení, ale kdyby Vás cokoliv nepadlo, neváhejte napsat do komentářů.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sama:

 1
4. BabčaS.
05.07.2019 [22:57]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. betuška
30.06.2019 [22:40]

Emoticon Emoticon

2. Petronela webmaster
30.06.2019 [16:01]

Petronelabetuška - pokud mě napadne dobrý ústřední bod k pokračování, tak se mu bránit nebudu, ale zatím to nechám tak - na sílu nic psát nebudu a raději se opět vrhnu na mé rozepsané povídky na pokračování.

1. betuška
29.06.2019 [20:59]

husté Emoticon mne sa páčilo, škoda, že som sa nedozvedela dalej...čo s cullenovcami, či sa ešte cítili otrokmi alebo sa puto stratilo...a tak...celkom otázok ostalo, ale možno nám niekedy dopovieš Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!