Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Rochnění v bahně

18.11.2012 (15:00) • IsabelMasen • FanFiction jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 2082×

Stála jsem na velké travnaté ploše a pozorovala dění kolem sebe. Srdce mi rychle tlouklo, ruce se potily a batoh na zádech mi najednou přišel o několik kilo těžší. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stála jsem tady. Na místě, kde se to všechno odehraje. Už jako malá jsem o tom snila, ale až teď se mi splnil můj životní sen.

Bylo mi deset let, když jsem měla tu čest poslechnout si jejich první píseň. Nikdy jsem neměla moc v lásce rockovou hudbu, spíše jsem se upnula na klavírní skladby a relaxační muziku, ale tehdy se to ve mně zlomilo a já podlehla hlubokému hlasu zpěváka, který hrával v rádiích. Píseň začala jemnou melodií doprovázenou tichou hrou na akustickou kytaru a na závěr ťukla na tu správnou notu a vše zakončila kolosálním sólem bubeníka. Byla jsem omámená tou pravdivostí a hloubkou slov a okamžitě se do nich zamilovala.

„Páni, to je něco,“ vydechla vedle mě Angela a ze zad si sundala batoh. Podívala jsem se na ni a všimla si, jak ohromeně hledí na velké pódium, které zde již stálo. Moc lidí tu zatím nebylo, ale když jsem si všimla několika vozů přijíždějících na parkoviště, bylo mi jasné, že za chvíli to tu bude plné. Usmála jsem se na svoji nejlepší kamarádku, která nebyla z oné skupiny tak nadšená, ale kvůli mně si na ni zvykla a neměla mi za zlé, když jsem jejich skladby poslouchala pořád dokola.

„Pojď, najdeme nějaké místo,“ pobídla jsem ji a chytila za ruku. Zavěsila se do mě a já se prohnula pod naší společnou tíhou. Angela se zasmála a pustila mě. Procházely jsme kolem míst vyznačených kolíky a hledaly to ideální, které by nám vyhovovalo. Když jsme došly k lesu, zase jsme to otočily a vrátily se zpátky. Když jsme to znovu chtěly otočit, hodila Angela batoh na jedno z označených míst a povytáhla obočí. Zasmála jsem se, se svými věcmi udělala to samé a z krosny vyndala skládací stan. Byla jsem takový blázen do skupiny, která tu zítra bude hrát, že mi ani nevadilo spát pod širým nebem. Angele se nejdříve nechtělo, ale nakonec svolila a já jí raději neříkala, jak se sem dostaneme. Poprosila jsem tátu, aby nás sem odvezl, ale podle očekávání odmítl a řekl mi, ať se zařídím sama, když jsem skoro dospělá, jak jsem mu připomínala stále dokola. Měla jsem sto chutí mu něco říct, ale hlavou mi blesklo, že jim konečně můžu dokázat, že se o sebe dokážu postarat sama. Když jsem si sbalila věci, setkala se s Angelou a došla k silnici, která vedla k našemu cíly, má milovaná kamarádka mě málem uškrtila. Když nám ale zastavil postarší pán, kterého jsme obě znaly, uklidnila se a my dojely sem, na dokonalé místo uprostřed ničeho.

V ruce jsem držela dva háky, plachtu a několik háčků. Zmateně jsem si prohlížela návod, který jsem ke stanu dostala a nebyla o nic chytřejší. Ba naopak, ještě více jsem se do toho zamotala a neměla tušení, co dělat.

„Super,“ povzdychla si Angela a posadila se na svůj batoh. Nastavila svoji tvář vstříc zapadajícímu slunci a rukou mě pobídla, ať si s tím pohraji. Spolkla jsem poznámku, že by mi mohla pomoct a raději jsem mlčela a snažila se pochopit systém té změti háčků a plachet. Do trávy jsem zabodla první háček a snažila se na něj naháknout stan, ale látka mi vyklouzla z rukou a já si povzdychla. To bude na dlouho.

Nemýlila jsem se. Když se slunce zhouplo k nedalekému lesu, pocítila jsem obavy. Po dalším, již osmém nevydařeném pokusu, jsem háčky hodila na zem, vložila si hlavu do dlaní a modlila se, aby nezačalo pršet. Nebo foukat vítr. Uslyšela jsem nad sebou pobavený smích a protočila oči.

„Nesměj se mi, Angelo,“ požádala jsem ji a pomalu k ní zvedla hlavu. Překvapením pro mě bylo, když jsem místo své kamarádky pohlédla do zlatých očí muže, který stál u nepostaveného stanu a usmíval se.

„Přejete si?“ zeptala jsem se ho a pracně se dostala na nohy. Další smích. Zpražila jsem ho zlým pohledem a kousla se do jazyka, abych mu neřekla něco ošklivého.

„A vy?“ odpověděl mi otázkou a usmál se. Ignorovala jsem to, jak neodolatelný úsměv to byl, a založila si ruce v bok.

„Nic od vás nepotřebuji, postavím to sama,“ odpověděla jsem mu odhodlaně a za sebou uslyšela výbuch smíchu.

„Má milá, o to se tu snažíš už dvě hodiny. Nech tady,“ načala Angela a vyzývavě pohlédla na muže, který se stále usmíval.

„Edward,“ představil se a Angela se usmála.

„Nech tady Edwarda, ať to udělá, jinak budeme spát v trávě,“ dokončila a já na ni pohlédla. Očima skenovala Edwarda a usmívala se. Jemně jsem ji dloubla do žeber a snažila se tak znovu získat její pozornost, ale ona mě nevnímala a lehkým drcnutím se mě snažila probrat k životu. Byla jsem však tolik rozzlobená na nespolupracující stan, že jsem neměla ani pomyšlení na to, mu něco říct.

„Mimochodem, já jsem Angela,“ představila se mu, když si sundal mikinu a klekl si ke stanu. Přijal její nataženou ruku a po té se podíval na mě. Ruku nechal nataženou a čekal.

„Bella a tou rukou dej raději dohromady ten stan,“ pověděla jsem mu a vysloužila si tak pobavené odfrknutí následované smíchem. Když si vytáhl košili nad lokty a sklonil se k plánku, rozhlédla jsem se kolem sebe a zděsila se toho, kolik lidí už tu bylo. Chtěla jsem ukázat Angele, že jsem měla pravdu o množství fanoušků, ale nevnímala mě. Stále pozorovala pracujícího Edwarda a sem tam něco prohodila. Já jsem na rozdíl od ní byla myšlenkami úplně jinde a dál se rozhlížela kolem sebe. Když jsem uviděla stan s potravinami, pousmála jsem se a otočila se k místu, kde jsem měla položený batoh. Jakým překvapením pro mě bylo, když jsem uviděla složený stan stojící na místě, které jsem mu chtěla dát. Pohladila jsem nepromokavou plachtu a pevně přidělané háčky. Proti své vůli jsem se usmála a byla ráda, že je konečně pod čím spát.

„Páni, Edwarde, jsi opravdu šikovný. Pozvala bych tě dál, ale jak vidíš, je tak akorát pro nás dvě,“ švitořila Angela a já ji nepoznávala. Byla to tichá, milá dívka, která vždy pomohla a o kluky se moc nezajímala, ale teď si mohla od úsměvů roztrhnout pusu. Zakroutila jsem hlavou a protočila oči.

„Mám stan kousek odsud, je trochu větší než ten váš, takže pokud byste něco potřebovaly, klidně se stavte,“ zval nás a při tom se mi díval do očí. Neušel mi jeho zkoumavý pohled a žhnoucí duhovky, které zářily jako tekuté zlato. Aniž by se na mě přestal dívat, ukázal na velký modrý stan několik míst od nás a pousmál se.

„Já půjdu koupit něco k jídlu. Děkujeme ti, Edwarde,“ pověděla jsem mu a s vděkem na něj pohlédla.

„Půjdeš se mnou?“ zašeptala jsem směrem k Angele, která se rozhlížela kolem sebe a v ruce držela batoh.

„Ne, musím si vybalit. Kup mi nějaké pití, díky,“ rozkázala mi a já si povzdychla. Otočila se na Edwarda a více se usmála.

„Ještě jednou děkujeme,“ vydechla a podala mu ruku. On ji přijal, krátce ji stiskl a nakonec se otočil a kráčel ke svému stanu. Nechala jsem Angelu a její povznesenou náladu u stanu a vydala se k jídlu. Několikrát jsem musela překročit složené dráty a kovové zábrany, které tu byly připraveny na večer. Již od narození jsem byla nešikovná a sama jsem se divila tomu, jak bez potíží zvládám tyto překážky a pusou neochutnávám zdejší trávu. Když jsem spokojeně překračovala poslední dráty, nevšimla jsem si toho úplně nahoře a ucítila, jak se mi o něj zasekla noha. Ztratila jsem rovnováhu, rozmáchla ruce a snažila se zmírnit blížící se pád. Když jsem byla skoro u země, kolem pasu mě zachytily dvě pevné ruce a pomohly mi se postavit. Když byla moje noha volná a já stála oběma nohama na pevné zemi, podívala jsem se na svého zachránce a zastrčila si vlasy za ucho. Když jsem pohlédla do těch známých zlatých očí, povzdychl jsem si.

„Dnes jsem tě zachránil už podruhé,“ obeznámil mě se situací a já si upravila triko.

„Nemusel si mi pomáhat, ráda se rochním v bahně,“ odpověděla jsem mu s notnou dávkou sarkasmu a pozorovala bláto, do kterého bych bez jeho pomoci spadla. To by mi ještě chybělo.

„Tak to máš zvláštní zájmy,“ poznamenal a já na něj pohlédla. Smál se, jak jinak. Povzdychla jsem si a pousmála se.

„Jen pro pořádek, teď by si mi měla poděkovat,“ připomněl mi a já na něj pobaveně pohlédla.

„Děkuji ti za záchranu, udatný rytíři s brněním od Adidas,“ pronesla jsem vysokým hlasem a lehce se poklonila. Otočila jsem se a rozešla se ke stanu, ke kterému jsem měla namířeno a modlila se, aby se mi nic dalšího nestalo. Když jsem byla na dosah nekonečně dlouhé fronty, mé dlaně se dotklo něco ledového a já rychle ucukla.

„Tohle jsi ztratila,“ oznámil mi a ukázal na náramek, který jsem dostala u vchodu. Chtěla jsem si ho od něj vzít a jít dál, ale nedovolil mi to.

„Počkej, já ti to udělám,“ zastavil mě a já na něj pohlédla. Zadržovala jsem v sobě smích, který vyvolal jeho nevědomý dvojsmysl. Pozoroval můj pobavený obličej, a když mu došlo, co řekl, zasmál se. Lehce a nenuceně. Vzal náramek mezi prsty, přiložil mi ho k zápěstí a dva konce přilepil k sobě. Pozorovala jsem jeho dlouhé, štíhlé a neuvěřitelně šikovné ruce. Když byl hotov, prohrábl si vlasy a podíval se na frontu, která se za ten krátký okamžik mého nesoustředění ještě zvětšila.

„Nechceš dělat společnost? Stejně jsem si chtěl koupit něco k pití,“ nabídl se a já souhlasila. Během půlhodiny, kterou jsme čekali, než se na nás usmála mladá slečna, která věnovala všechnu svoji pozornost Edwardovi, jsem se o něm dozvěděla pár nových věcí, které mě překvapivě nevyděsily. Studoval, měl čtyři sourozence a s jedním z nich sem přijel, aby si poslechl svoji oblíbenou skupinu. Když narazil na tento fakt a pro mě velice důležitou informaci, rozpovídala jsem se o tom, jak jejich hudbu zbožňuji a jsem neskonale šťastná, že tu mohu být. Vracela jsem se ke stanu s jídlem a pitím a zvláštním pocitem, který se usídlil v mém břiše a způsobil jemný třas mých rukou.

Nahlas bych to neřekla, ale té noci jsem se trochu obávala. Jen jednou jsem spala ve stanu pod širým nebem a dopadlo to tak, že jsem se ve tři ráno vrátila do vyhřátého a bezpečného domu, kde na mě čekala mamka a ihned mě uložila. Stále jsem se převalovala, nemohla zabrat a před očima jsem měla Edwardovu pobavenou tvář. Zakroutila jsem hlavou a chtěla tak z ní vyhnat myšlenky na jeho dokonalou vůni, nádhernou tvář a smysl pro humor, ale nešlo to. Až když se u lesa objevilo slunce a upozornilo mě tak na fakt, že už je další den, den, kdy je konečně uvidím naživo, konečně jsem usnula.

Když jsem přišla k sobě, bylo něco po desáté. Angela ve stanu nebyla, ale její věci byly rozházené, takže mi bylo jasné, že se vyspala asi tak, jako já. Na nic. Záda mě bolela, necítila jsem pravou tvář a levou nohu jsem měla nepřirozeně zkroucenou. Vyšla jsem ze stanu, protáhla se a podívala se na slunce, které nám zářilo nad hlavami. Usmála jsem se na něj a pohledem zavadila o modrý stan, na který včera ukazoval. Stále byl zapnutý, nic se v něm nedělo. Vyndala jsem si z batohu věci, alespoň částečně se zlidštila a dojedla zbytek jídla, které jsem si včera koupila. Když se Angela vrátila, nadšeně mi pověděla o tom, že ve stanu s jídlem je nějaký úžasný kluk a prý se na ní usmál. Nepoznávala jsem ji. Jen jsem kroutila hlavou a snažila se v té rozjařené osobě najít mou kamarádku Angelu, která mě málem zabila, když se dozvěděla, kam ji chci vzít.

Do páté hodiny jsme se válely ve stanu, povídaly si a já se nemohla dočkat, až půjdeme k pódiu. Koncert měl začít až v půl sedmé, ale já si musela najít dokonalé místo, abych dobře viděla. Ve skrytu duše jsem doufala, že si mě kytarista všimne, ale kroutila jsem hlavou sama nad sebou a neměla tušení, co se to se mnou dělo. Když byl čas, zvedla jsem se, vzala si své věci, zapnula stan a došla na místo, o kterém jsem tolik snila. Došla jsem úplně dopředu, nejblíže, jak to jen šlo, a všimla si dalších několika nedočkavců, kteří byli stejně nadšení jako já. Angela si stoupla vedle mě a podívala se na hodinky. Povzdychla si a posadila se na zábradlí. Čekání neměla moc v oblibě, ale když jsem se vrátila k dnešnímu rannímu tématu o hezkém chlapci ve stanu s jídlem, začala se mi věnovat a svým štěbetáním zabavila jak sebe, tak mě. Když se velká masa lidí dostavila k pódiu a já zkontrolovala čas, rozhlédla jsem se kolem sebe a divila se tomu, kolik lidí tu stálo. Když byli všichni zalezlí ve stanu, nedošlo mi, kolik jich tu vůbec je. Když jsem se pohledem vracela ke své kamarádce, všimla jsem si Edwarda, jak stojí několik metrů od nás a pozoruje mě. Když si všiml, že jsem ho nachytala, usmál se, mávl na mě a raději se podíval jinam. Vrátila jsem se pohledem na pódium, kde již stál bubeník a zpěvák a nadšeně zatleskala.

Zpívala jsem. Poprvé v životě jsem zpívala před lidmi a nahlas. Poslouchala jsem tu dokonalou melodii, hluboký hlas zpěváka a zpívala s nimi.  V tu chvíli mi bylo jedno, že to neumím, prostě jsem se nechala vtáhnout do té atmosféry a nebrala ohledy na Angelu, která musela mým zpěvem nezpěvem trpět. Já ji však nevnímala. Měla jsem oči a uši jen pro kapelu před mýma očima a nadšeně je poslouchala. Stále jsem nemohla uvěřit, že jsem tu stála. Na jejich koncertě. Stačilo se jen opřít o zábradlí, přehodit nohu a byla bych jim blíž, než jsem kdy snila. Já však stála přikovaná na místě a pozorovala zelené oči kytaristy, které pohledem vyhledávaly diváky a fanoušky, kteří zpívali s nimi. Když se podíval do přední řady, málem jsem omdlela. Když se usmál, myslela jsem, že je po mně. Nadšeně jsem zatřásla s Angelou, která mě ale nevnímala a podívala se na nebe. Stále ještě bylo vidět, takže jsem následovala její pohled a zhrozila se.

Už jako malá jsem neměla ráda bouřky, ale tenhle mrak vypadal hrozivěji a mnohem větší, než na jaké jsem byla zvyklá z Forks. Když se obloha zatáhla celá a zablesklo se, zajíkla jsem se. Více jsem se natiskla na svoji nejlepší kamarádku a doufala, že zafouká vítr a mrak odpluje po obloze zpátky tam, odkud se vzal, ale když na moji tvář dopadla první kapka následovaná hromem, který mě vyděsil snad ještě víc, než blesk, kterého jsem si všimla za pódiem, věděla jsem, že je po mé nadšené a povznesené náladě. Když jsem si natáhla kapuci a podívala se na zpěváka, vsadila bych se, že se tvářil stejně, jako já. Zvedl se vítr, na mé tělo dopadalo čím dál tím více mokrých a studených kapek a já se roztřásla. Když jsem znovu zvedla hlavu k nebi, bylo mi jasné, že je zle.

Má myšlenka se vyplnila, když se z nebe spustily proudy ledové vody spolu s kroupy, které mě bodaly do ramen a zad. Nevnímala jsem zpěvákův hlas, který nás upozorňoval na to, že se máme jít schovat. Vzala jsem Angelu za ruku a rozběhla se s ní k velkému stanu, pod kterým stálo již několik lidí. Doběhla jsem až dozadu, abych nemusela pozorovat tu bitvu živlů, která se nad námi rozpoutala, ale nebylo mi to nic platné. Slyšela jsem všechno. Kroupy, vítr, to, jak se za stanem děje něco, co se mi nezdálo ani ve zlém snu. Držela jsem Angelu pevně za ruku a třásla se. Opravdu jsem se bála, stejně jako několik lidí, které jsem měla kolem sebe. Poslouchala jsem tu hrůzu a měla strach, že i tento stan odletí, stejně jako několik jiných, které jsem zahlédla, když se ke mně Angela naklonila. Po tváři mi stekla slaná slza a já ji rychle setřela. Přece nebude brečet kvůli troše vody, napomínala jsem se v duchu, ale věděla jsem, že nejde jen o trochu vody. Tráva, na které jsem před chvilkou stála, zmizela a já se bortila do bahna, které sebou bralo vše, co mu stálo v cestě. Natlačilo se na mě několik dalších lidí a já byla nucena pustit Angelu.

Když se mé nejhorší obavy začaly vyplňovat a má bujná fantazie se rozjela na plné obrátky, ucítila jsem, jak mě někdo objal kolem ramen. Pohlédla jsem na osobu, která stála jen několik metrů ode mě a trochu se uklidnila. Edward se usmíval a já se nechala ovládnout strachem, který mnou zmítal. Pevně jsem ho objala a nechala se od něj uklidňovat. Nevím, jak dlouho jsem tam stála a třásla se strachy, ale hrůza nad námi se začala pomalu uklidňovat, až zbyl jen prudký déšť. Všude kolem mě bylo ticho, nikdo ani nedutal, slyšela jsem jen čvachtání mokré půdy a hluboké nádechy.

„Měla bys být ráda, máš tu ohromné množství bláta. Můžeš se rochnit jak je libo,“ zašeptal Edward u mého ucha a já po něm střelila pohledem. Usmíval se a já při pohledu na jeho tvář zapomněla vše, čím jsem ho chtěla odpálkovat. Dívala jsem se na něj déle, než bylo slušné, a proto jsem chtěla uhnout pohledem, ale on mi to nedovolil. Palcem setřel slzy z mých tváří a jeho pobavený úsměv se změnil v milý.

„Neplakej, už je po všem,“ uklidňoval mě a já se nechala konejšit. Více jsem ho objala a využila tak možnosti prozkoumat jeho pevná záda. Nikdo nemohl pojmout podezření, přece jen se všichni kolem mě objímali ze strachu nad počasím, které všechny překvapilo. Chtěla jsem něco říct, ale kousek ode mě se ozvala kytara a já se překvapeně podívala na muže z kapely, kterého jsem tolik obdivovala. Vybrnkával melodii mé nejoblíbenější písně a k němu se přidali ostatní členové. Když jsem zahlédla i zpěváka, jak si stoupá na bednu a začíná zpívat, mé srdce se zastavilo. Zbytek koncertu proběhl ve stanu, kde se mačkalo dvakrát větší množství, než bylo bezpečné, ale všem to bylo jedno. Poslouchat tu dokonalou melodii v Edwardově náruči bylo jako splněný sen. Kolem mě se strhla lavina slov a já se k ní přidala. Zpívala jsem a poslouchala melodický hlas muže, který mě stále objímal.

Když všechno skončilo a my se chystaly s Angelou odjet, všechno bylo jiné. Neměly jsme stan a z věcí, které jsme měly sebou, byla použitelná sotva polovina, ale byly jsme spokojené. Angela sice nejdříve nadávala a proklínala mě za skvělý zážitek, ale nakonec uznala, že takovou atmosféru jako ve stanu ještě nezažila. Stály jsme u silnice s batohy na zádech a čekaly, až se někdo uráčí všimnout našich zvednutých palců. Bylo více než jisté, že někdo z fanoušků jede směrem, kterým jsme jely i my, ale podle toho, co jsme viděly, nám bylo jasné, že máme smolíka. Každý pospíchal domů pochlubit se s tím, co právě prožili a zažili. Když už jsme to chtěly vzdát a vydat se do nejbližší vesnice na autobus, ozvalo se za námi zatroubení a my sebou polekaně trhly. První, čeho jsem si všimla, byl Edward na místě spolujezdce. Po té, co mě uklidňoval a zpíval mi do ucha mé oblíbené písně, jsem se vydala za kytaristou, aby mi dal svůj podpis a využila toho, že tam stálo mnoho lidí a zmizela mu z dohledu. Byla jsem mu vděčná, ale nechtěla jsem ho dál obtěžovat. Teď jsem stála na místě a sledovala ho, jak vystupuje a skládá naše věci do kufru. Ani jsem nestačila začít protestovat a už nás seznamoval se svým bratrem Emmettem, který uchvátil moji kamarádku. Posadila jsem se na zadní sedadlo a cítila se zvláštně.

„Proč si včera utekla? Chtěl jsem si zarochnit v bahně a mít k tomu společnost,“ vyčetl mi a já na něj pohlédla. Jeho oči byly jako dvě karamelky, které zářily a sváděly k hříchu.

„Nechávala jsem za sebou jeden bláznivý zážitek,“ vysvětlila jsem mu a všimla si jeho zklamaného výrazu. Natáhla jsem se pro batoh a vytáhla z něj papír, na kterém byla fotka kapely a místo a datum dalšího koncertu. Papír jsem mu podala a usmála se.

„Zarochníme si příště,“ slíbila jsem mu a všimla si jeho rozzářených očí. Objal mě kolem ramen a zasmál se. Užívala jsem si tu chvíli a věděla, že na tenhle koncert nikdy nezapomenu.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Rochnění v bahně :