Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Radost a smutek?

Radost a smutek?Takže moje druhá jednorázovka je tady. Doufám, že bude lepší, než ta první. Prosím komentáře co zlepšit. Hezké počtení.

Radost & smutek?

 

Píše se rok 1918. Jmenuji se Isabella Swanová a je mi 18. Tedy už Masenová. Pořád si na to nemůžu zvyknout. Jsem neskutečně šťastná. Včera jsem měla svatbu. Svatbu se svým vyvoleným. Edwardem. Jemu je 17, ale aby byl se mnou, neváhal překročit zákony. Já ho tak miluju. A jak jsme se vlastně seznámili?

Minulost

Bylo to před rokem. Naši rodiče nás donutili jít na nějaký bál. Bohužel jsme měli rodiče povahově stejné. My jsme se vzpírali, jak jsme mohli, ale rodiče jsou rodiče. Oba nemáme rádi rodičovské radovánky. Tedy, aspoň já je nemusím a Edward říkal, že taky ne. Rodiče nás navlékli do strašných věcí. Já jsem si musela vzít kousací šaty. Měla jsem je pouze párkrát na sobě a už jsem je nenáviděla. A k tomu ta barva. Pastelově růžová. Jak já nesnášela růžovou. Br.

Nakonec jsem se vzdala a poraženě vyjela na bál. Moji rodiče byli bohatí. Měli jsem uklízečky, komorníky, kuchařky a kdo ví co ještě. Měli jsme i tři kočáry. Jeden cestovní, druhý na slavnosti, jako je tahle, a třetí lovecký.

Služebný mi pomohl nastoupit do kočáru. Jen co jsem se usadila, kočí zapráskal bičem a koně se rozběhli. Znuděně jsem pozorovala ubíhající krajinu. Strom. Mezera. Strom. Keř. Nic. Les skončil. Takže přichází co? Ještě větší nuda. Ach jo. Jak já tyhle cesty nesnáším. A jejich cíle taky ne.

„Bello, narovnej se zlatíčko.“ Poručila mi mamá po chvíli.

„Ano mamá,“ řekla jsem bez zájmu, ale narovnala se. Kázání od matky mi tady ještě scházelo.

Za chvíli už naštěstí kočár zastavil a my byli na místě. Vylezla jsem z kočáru za pomoci dalšího místního sluhy a šla dovnitř. Šaty škrábaly jak čert a kousaly jak tisíc blech. Avšak slušná dáma se neškrábe. Je to velice neetické. Tak jsem trpící šla do sálu. Za ta léta v této rodině jsem si už vybudovala výdrž. Jinak by to ani nešlo.

Snažila jsem se jít dál ladně. Kdyby to šlo. Ze sálu se už ozývala hudba. A když jsem do sálu vešla, většina párů už tancovala. Všichni lidé zde museli být podle oblečení, urozeného původu a z bohaté rodiny.

Moje matka mě tahala někde do prvních řad stojících lidí. Milovala pozornost upoutávanou na ni. To já byla přesný opak.

„Bells, běž si zatancovat! Však už víš, co tím myslím,“ mrkla na mě a já pochopila. Myslela tím, ať si vyhlédnu ženicha. Už v 18 letech chtěla, ať se vdám. Ta byla hrr do vdávání. Pořád mi to připomínala. Pořád říkala, že už jsem stará, že ostatní dívky, v mém věku, už mají své manžele a rodiny. Ale já nechtěla být jako ostatní. Já se chtěla lišit a taky lišila. Nebo si měl při tanečcích vyhlédnout nějaký ženich mě?

Porozhlédla jsem se po sále. Do očí mě uhodil jeden chlapec. On. Edward. Šla jsem nenápadně k němu. Hlavně pracovat v utajení. Nesmí si všimnout, že jdu za ním. Zase etiketa. Dáma by neměla sledovat muže.

Podívala jsem se na něho znovu a v tu chvíli se naše oči setkaly. Měl je zelené jako tráva. Nádhera. A já měla jenom takové hnědé. A ta zelená byla tak lákavá a nebezpečná. Uvěznil mě. A ten úsměv. Tak tomu by odolala málokterá dívka. Šel pomalým krokem a pořád se na mě usmíval. Z toho úsměvu se mi podlomovaly kolena.

„Dobrý den, slečno,“ řekl.

„Hmm. Ahoj,“ řekla jsem po chvíli, když jsem se vzpamatovala.

„Já jsem Edward. Nezatančímě si?“ řekl mile a zdvořile.

„Já jsem Isabella. Ale říkej mi Bella prosím,“ odpověděla jsem pořád zasněně. Ale na odpověď už nečekal a zdvořile se přede mnou uklonil. Já udělala pukrle a šli jsme tancovat.

Tancování mě v životě nebavilo. S ním to ale bylo něco neuvěřitelného a nezapomenutelného. Tancovali jsme celý večer spolu. Nevnímala jsem ani čas ani okolí. Kdyby mi někdo předtím doma řekl, že tady Edward bude a jak si budeme rozumět, tak bych ho umlátila i tužkou, jen aby mě sem hned přivezl. Při tancováni jsme si povídali. Tancování jsem potom ani nevnímala. A ty kousací a škrábací šaty? Ty už vůbec.

V tu chvíli jsem ale na důležitou věc zapomněla. „Co jsou tví rodiče?“ zeptala jsem se.

Musela jsem se zeptat, neboť jsem si zřejmě vybrala člověka, se kterým chci strávit zbytek života. A mamá by mi ho nikdy neschválila, pokud by byl chudý. Ale byl na tomto bále, tak čeho se bát? Ale jistota je jistota. Kdyby nebyl z bohaté rodiny, moje matka by mě mu nedala. To už by raději prodala svou neoblíbenější vázu. A že tu vázu opravdu milovala. Dokonce ani služební se ji nemohli dotknout a ani zrnko prachu otřít. Myslím, že dokonce i tomu zrnku prachu by vynadala, ať jde padat jinde. Úplně to vidím. Tomu jsem se musela zasmát.

„Můj otec je bankéř. Ale proč se na to ptáš?“ zasmál se.

„Ale jen tak,“ i kdyby jeho otec byl z té nejchudší rodiny na světě, už teď vím jistě, že bych s Edwardem utekla a vzala si ho. A ještě když se usmál tím pokřiveným úsměvem. Úsměvem, který jsem si za těch pár hodin tolik zamilovala.

Začaly odbíjet zvony. Půlnoc. Matka si pro mě přišla, zářivě se na Edwarda usmála a už mě tahala pryč. Edward mi stihl poslat vzdušný polibek, já ho chytit a usmát se na něho na rozloučenou. Víc jsme toho nestihli. Ani jsem nevěděla, kde bydlí. Nemůžu za ním zajet. Ale jedno vím jistě. Má rád les, stejně jako já. Takže je naděje, že se tam potkáme.

Od té doby jsem každý den chodila do lesa, abych měla aspoň nějakou šanci. Za těch pár dní jsem byla pořád veselá. Měla jsem optimistickou náladu a pořád doufala, že na sebe narazíme.

Jeden den jsem ale šla později. Hledala jsem, ale nevšimla si, že už je tma. Neznala jsem cestu domů a už vůbec ne ve tmě. Bloudila jsem lesem a doufala, že na někoho, kdo mi ukáže cetu z lesa narazím. Nikoho jsem nenašla, ale zato jsem našla překrásné místo. Tohle místo bude moje místečko. Moje tajné místo, na kterém si dneska ustelu. Víte jak se to říká. Ráno je moudřejší večera.

Ustlala jsem si na trávě a květinách. Louka byla překrásná. Vypadala, jako by ji někdo přesně naměřil a vyříznul do ní kruh. Květiny tu hrály všemi barvami. Žlutá, fialová, modrá…

„Miluju tě, Edwarde,“ zašeptala jsem do vrcholků stromů. Byla jsem si jistá svými city. Dobře se mi usínalo při vzpomínce na naši protančenou noc. A když jsem se konečně ponořila do říše snů, letěla jsem a vybrala si ten nejlepší sen. Edward mě našel a pomohl mi z lesa ven. Doufám, že se sen může stát skutečností.

Ráno když jsem se probudila, protáhla jsem se. Na nebi už krásně hřálo sluníčko. Hřálo mě v zevnějšku, ale i vnitřku. Otočila jsem se a vedle mě byla studánka. Studánka?!? Ale té jsem si včera nevšimla. Kde se tu vzala. No nevadí. Aspoň mám zrcadlo, abych se mohla překvapit a nepolekat mamá svým zjevením. A taky tvář si můžu umýt.

Na kraji lesa najednou něco zašustilo. Kolik je vůbec hodin? Nevím proč, ale tohle byla moje první reakce. Až druhá byla, kdo to je. Asi se opravdu nepodobám ostatním dívkám ani svými reakcemi.

„Je tam někdo?“ zavolala jsem zoufale. Já, křehká dívka, sama uprostřed lesa?

„Bello?“ zeptal se Edward.

„Edwarde?“ byla jsem tak šťastná. Konečně jsme se potkali. Edward mi potom řekl, že na toto místo narazil, když procházel lesem a jednou se ztratil. Tak tady potom přespal a toto místo si oblíbil a chodí na něho každý den. Nemohla jsem tomu uvěřit. Mně se stalo to samé. Akorát o trochu později. Potom jsme si povídali. Ale stejně nám nedocházelo téma.

Nevím kolik hodin uběhlo a my si pořád povídali, ale Edward se zvedl a řekl, že mě určitě rodiče hledají. To bude asi pravda. Nebudou moc nadšení, že jsem zabloudila.

„Povedeš mě?“ zeptala jsem se nevinně Edwarda. Edward mě chytil za ruku, zase se na mě usmál a šlo se. Za asi 10 minut jsme byli z lesa venku. To jsem byla takový kousek od domu? A to jsem toto místo nenašla dřív?

Jen co mě matka uviděla, přiběhla ke mně a začala na mě křičet, že kde jsem byla a proč jsem nepřišla domů.

„Mamá, uklidni se. Byla jsem v lese a zabloudila jsem. No a potom…“ celý příběh jsem ji vyprávěla. Matka jenom seděla a nevěřícně se na mě dívala. „…no a pak mi pomohl z lesa. Mohla bys mu být vděčná. On mě zachránil,“ podívala jsem se na Edwarda šibalsky.

Mamá poděkovala a já se šla s Edwardem rozloučit. Řekl mi, kde bydlí a které dny a kdy chodí na, teď už naše, místečko v lese.

Když odešel, šla jsem zpátky za mamá do hlavní síně. Ta si mě pořád měřila pohledem. Už jsem to ale nemohla vydržet. Musím jí to říct.

„Mamá, asi jsem si vyhlédla ženicha,“ řekla jsem rázně. Matka chvíli přemýšlela a pak se mě na něco zeptala. Jak jinak. Tušila jsem to. Kdyby se nezeptala, myslela bych si, že je nemocná.

„A co dělají jeho rodiče?“ zeptala se sladkým hlasem.

„Jeho otec je bankéř.“ řekla jsem tak trochu hrdě.

Mamá už potom nic nenamítala a šla do jídelny. Byl čas oběda.

Další dny jsem na Edwarda nemohla přestat myslet. Asi rok jsme se pořád scházeli na našem tajném místečku. Rok jsme si povídali. Rok jsme se k sobě připoutávali blíže a blíže.

Jednou, když jsme si zase povídali na louce, náhle Edward vstal a mě postavil také. Potom si přede mě klekl a v ruce držel nádhernou krabičku.

„Isabello Swanová, stala by ses mou ženou?“ zeptal se a usmíval se na mě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Celou tu dobu jsem na tuto chvíli čekala. A ta chvíle právě nastala.

„Ano, ráda,“ řekla jsem nadšeně a skočila vstávajícímu Edwardovi do náruče, až jsem ho povalila. Ten se na mě usmál svým úsměvem, na který, i když jsem ho viděla skoro každý den, jsem si do této doby ještě nezvykla. A pak jsem konečně cítila chuť jeho polibku. Už mnohokrát k tomu skoro došlo, ale vždy nás něco přerušilo. Tentokrát už ne.

Jakmile jsem tu novinku sdělila mamá, byla u vytržení.

„Konečně holčičko. Už bylo na čase. Jiné dívky už dávno mají rodiny,“ začala zase ten svůj monolog. Ale já ji už nevnímala.

Přítomnost

Koupili jsme si vlastní sídlo. Bylo skromnější, než měli naši rodiče, ale i tak nám stačilo. Služebnictva jsme měli jen minimálně.

Asi tak za dva dny mi služebnictvo přineslo dopis. Tedy nebyl určen mě, ale Edwardovi. Edward si ho vzal a začal číst. Čím dál byl v dopise, tím více jeho oči pohasínaly a plnili se bolestí. Potom si sedl do křesla a sklesle mi podal dopis. Nevěděla jsem, co může být tak hrozné, ale když jsem si to přečetla taky…

V tom dopise ho posílali na vojnu. Pryč ode mne a daleko. To není možné. Moje nově nalezené štěstí se tak rychle vytratilo. Tak rychle to bylo pryč. A ani nemám jistotu, že se vrátí.

Rozběhla jsem se k němu a začala ho objímat a líbat. Slzy mi tekly proudem a nemohla jsem je zastavit. Nikdo by je v té chvíli nedokázal zastavit. Leda, že by někdo řekl, že to byl nějaký špatný vtip a Edward nikam nemusí.

Edward se za chvíli odtáhl a začal mě utěšovat. Prý to bude dobré, říkal. Já mu ale nevěřila. I v jeho očích to šlo poznat a i kdyby ne, znala jsem ho dost dobře na to, abych věděla, jaký je. Nikdy si nechtěl připustit to špatné. Vždy hleděl na to dobré i na té nejhorší věci na světě.

Po pár dnech už jsem plakala znovu. To, když už ho vezli na vojnu. Mávala jsem mu dlouho. I když už dávno byl za obzorem, mávala jsem pořád. Po asi hodině už jsem nemávala. Jenom na cestě stála a dívala se do dáli. Ani nevím proč, ale něco uvnitř mě mi říkalo, že se vrátí. Bohužel, opak byl pravdou.

O měsíc později

Už to je měsíc, kdy odjel. Pořád si sice píšeme, tedy když to je možné, ale to mi jeho přítomnost nenahradí. Pořád na něho vzpomínám. Ani nevím, jestli se nějak změnil a jeho tvář se mi rozmazává v mysli.

Ráno jsem jako vždy šla do kuchyně. Tam na mě, taky jako vždy, čekala snídaně.

„Děkuji ti, Angelo,“ řekla jsem vděčně.

„Víte, že mi nemusíte děkovat, paní,“ odpověděla mile. Vždy se ke mně chovala mile. Věděla, co prožívám. Soucítila se mnou a vydržela to s mojí náladou. Párkrát se jí povedlo mě rozesmát. Ale nikdy ne na dlouho.

„Snídaně byla vítečná. Jako vždy,“ usmála jsem se na ni.

„Přála byste si ještě něco, má paní?“ zeptala se.

„Ne děkuji. Nepřišla mi pošta?“ vždy jsem se ptala. Jediné, co mě drželo “naživu“, byly dopisy od Edwarda. To bylo jediné, co udržovalo kontakt mezi mnou a jím.

„Ano. Přišel vám dneska dopis. Tak já Vás nechám o samotě. Mějte hezký den, paní,“ popřála mi. Byla opravdu laskavá. Kdyby se to tak dalo říct, byla jako moje nejlepší kamarádka.

Otevřela jsem dopis. Byl od Edwarda. Začala jsem číst, ale tohle jsem opravdu nečekala.

NIKDO:

Dívka četla dopis, který jí činil velikou bolest. V dopise, který ji poslala její láska, se psalo.

Bello, vím, že se to nehodí, ale už tě nemiluji. Z vojny už mě pustili a doufám, že tě uklidní aspoň fakt, že jsem na živu. Prosím nehledej mne.

Edward

Tohle dívku dorazilo. Ale když nad tím tak přemýšlela, došla ji jedna věc. Tohle by jí její láska nikdy neudělala. Slíbil to. On nebyl takový. On ne.

Dívka dlouho netruchlila. Zašla za svou služebnou a řekla ji, že teď pár dní nebude doma. Služebná se chtěla zeptat proč, ale když viděla výraz v očích své paní, nechala vše být, sbalila ji věci a popřála hodně štěstí. Jak chápavý člověk to byl.

Dívka se vydala na cestu. Prohledávala hodně míst. Vzala si s sebou kočár, který ovšem za čas opustila. Chtěla putovat po svých. Nebyla zvyklá na dlouhé cesty, ale její láska ji popoháněla na cestě pořád dál. Po pár dnech, možná měsících, nesledovala čas ani nepočítala dny, si vzpomněla, že měli svoje místo. Místo, na kterém ji její láska kdysi zachránila, a které se poté stalo jejich místem. Jejich tajným místem. Proto se rozhodla toto místo navštívit.

Když se na místo dostala, a svou lásku nenašla, rozhodla se pokusit štěstí. Chtěla zkusit, jestli se minulost nebude opakovat. Proto si ustlala na zemi. Ustlala si na stejném místě. Když se ještě před usnutím podívala kolem sebe, žádná studánka, jak ji vídávala, tam nebyla. Svitla v ní špetka naděje. Ulehla tedy ke spánku a doufala. Nic jiného dělat nemohla. Avšak ji někdy půlnoci probudil šramot.

BELLA:

Probudilo mě šustění o půlnoci. Už mě ani nezajímalo, co se semnou stane, když jsem tady neměla Edwarda. Už ani nevím, jak dlouho cestuji, ale vím, že ho určitě najdu. Něco uvnitř mě mi to říká. Nějaký hlásek. Věřím, že Edward mě miluje, cítím to. Akorát nevím kde ho hledat. To šustění bylo pořád častější a častější.

„Haló, je tam někdo?“ zeptala jsem se, ale vystrašená jsem nebyla. Pokud umřu tady a teď, budu čekat, až se se svou láskou setkám.

„Tak kdo tam je?“ zeptala jsem se znovu.

Po chvíli vylezl zpoza stromů Edward. Svitla ve mně naděje. Doufám, že to není přelud. Halucinace. Takže minulost se opakuje? Když jsem ztracená, Edward mi ukáže cestu za světle?

„Edwarde?“ zeptala jsem se co nejtišeji. Co kdyby to byl sen a já ho svým hlučným hlasem zapudila. Pokud to byl sen, chtěla bych věčně snít.

„Edwarde, řekni něco. Prosím.“ Tentokrát už jsem nešeptala.

Začala jsem se zvedat a pomalu se přibližovala k němu. Když viděl, že jdu za ním, zkameněl. Nevěděla jsem, co se děje, ale něco mi na něm nesedělo. Vypadal tak trochu jinak. Ale v čem? Pořádně jsem si ho prohlédla. Už vím co mi na něm nesedí. Jeho tvář. Něco na jeho tváři. Oči. Oči měl červené. Tak teď už se chci probudit. Kdo sakra ten sen přivolal. A proč takový, který nechci. Takový… nepravdivý.

„Edwarde. Jsi to ty? Tak už zatraceně něco řekni,“ řekla jsem už mírně nervózně. Edward vypadal trochu nešťastně. Začala jsem se přibližovat trochu rychleji.

Edward měl v jeho červených očích bolest a opovržení. Ale proč? To opovrhoval mnou? Až teď, když jsem se k němu přiblížila blíž, jsem si všimla, jak bílá jeho kůže je.

„Promiň mi to, lásko. Vždy jsem tě miloval,“ řekl a než jsem se vzpamatoval, byl u mého krku a potom jsem už jenom cítila ukrutnou bolest. Po chvíli, kdy se mi před očima zatmívalo, jsem jenom viděla anděla s blonďatými vlasy.

„Nééééé,“ řekl ten anděl tak melodickým hlasem a potom už jsem vnímala jen to temno a bolest. Doufám, že tohle je jenom sen. Probuď se, probuď se, probuď se. Křičela jsem na sebe. Ale nešlo to. Ta bolest mi dávala najevo, že nechce ustoupit, a že to není sen.

 


Shrnutí

 


PS: Mám kdyžtak nápad, jak pokračovat. Takže jestli chcete tak napište. Pokud chcete nechat otevřený konec...

PPS: Musela jsem to & dát pryč, jinak by se mi to nevygenerovalo.

PPPS: štve mě to :D:D:D:D:D



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Radost a smutek?:

 1
15.01.2012 [12:00]

teresaterka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Paes
03.09.2011 [21:39]

Paestak tohle bylo ohromny, chudak bella hleda ho a az ho najde tak takhle dopadne, ale napsalas to krasne Emoticon Emoticon Emoticon

1. lelus
02.08.2011 [20:21]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!