Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » První setkání - pan Edward Masen

18.07.2010 (16:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3324×

První setkání - pan Edward Masen

Země se otřásala v základech. Tak děsivou válku lidstvo ještě nezažilo. Celý svět byl raněn ukrutným bojem a jeho následky dosud drancovaly společnost. Doposud se problémy starého kontinentu Ameriky téměř netýkaly, ale tento válečný konflikt již zasáhl celý svět.

Mladí muži cítili povinnost narukovat do vojenských řad a bít se za svou zem. Ti, kteří toho nebyli schopni, si své štěstí neuvědomovali. Ale příliš času jim to nepřidalo.

Jeden z nich byl i Edward Masen. Kdyby se toho jeho matka dožila, byla by děkovala té odporné nemoci, že ho nenechala odejít ve vojenském. Edward to však považoval za boží nespravedlnost. Ať už to cítil jakkoli, na frontu neodjel. Díky španělské chřipce zůstal ve státech připoután k nemocničnímu lůžku. Možná by na frontě nezemřel, ale možná, že takhle získal alespoň několik dnů navíc.

Nebyly to šťastné dny. Nemoc postupovala rychle a bolestivě. Celý ten čas tlačily Edwardova v hlavě tíživé vzpomínky na rodiče, zničená hrdost vojáka a provinilé svědomí za životy, které mohl v Evropě zachránit. Navíc se den ode dne přibližovala jeho poslední chvíle.

Věděl o ní. Každý den se některá postel kolem něj vyprázdnila, aby vyměnila svého majitele. Mrtvého za nemocného. Čekal jen, až dojde řada na tu jeho.

Lékaři i sestřičky měli plné ruce práce na to, aby se starali ještě i o psychický stav svých pacientů. Byl na své problémy sám a to bylo pro chlapce, jako je Edward, to úplně nejhorší. Doposud byl zvyklý na rozmazlování od svých rodičů. Velmi si zakládali na svém jediném synovi. A teď? Je jen jedním z mnoha nemocných a dlouho už tu nebude.

V posledních dnech začal vídávat nového doktora. Byl jiný, než ostatní. Nevypadal ztrhaně a unaveně. Nedal na sobě znát ztrápení z umírajících. Působil velmi vzdělaně a sebejistě. Stále se usmíval a rozdával tak svými pohledy naději nemocným. Z jeho milých a chápavých rtů slyšel Edward již několikrát povzbudivé zprávy o své budoucnosti.

Vždy, když ho měl ošetřovat, našel si ten zvláštní doktor alespoň krátký čas na rozmluvu s ním. Bavili se o všech a o všem. Doktor byl zcestovalý a působil, jako by zažil už celé věky. Edward toužil po všech jeho znalostech.

Jak chřipka postupovala, býval u něj čím dál tím víc. Nechápal, jak to může zvládat. V noci téměř nechodil spát, trávil je u jeho postele. A stále vypadal tak úžasně. Obdivoval toho muže a vše, co dělá. Stal se na něm závislý. Tak, jako se malý chlapec upne na svého otce. Měl v něm mnohem více, než jen přítele a učitele. Nebyl však sám schopen říci, co. Bojoval s nemocí, seč mohl, jen aby dostal ještě jeden den v jeho společnosti.

Carlisle nezůstal v Novém Hampshiru moc dlouho. Brzy dostal příkaz k výpomoci ve vojenských nemocnicích. Byla to šílená práce. Mladí muži zmrzačení válkou mu umírali pod ledovýma rukama. Nicméně, ještě nebylo nejhůř.

Díky hromadám práce neměl příliš času bádat sám nad sebou. V Hampshiru mu osobně bylo hůř.

Neustále bádal nad hloupostí, kterou udělal. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se zblázní do jedné malé holky. Střídaly se u něj výčitky, že ji nechal samotnou, se vztekem na jeho zhýralé myšlenky. Vždyť to bylo ještě dítě! Malé, krásné a rozverné dítě. Jak by ji mohl stáhnout k sobě do toho krvavého a nesmrtelného života? Stejně mu ale v srdci hrála představa o společném životě s ní.

Všechny tyhle problémy mu válka vyhnala z hlavy a za to jí byl vděčný. Esme už vídal jen v noci, kdy se mu před bdícíma očima míhal její roztančený obraz.

Později však přišla mnohem horší věc než válka. Nevyléčitelná nemoc. Neschopnost pomoci byla pro Carlislea mnohem těžší než odolat litrům krve proudícím z vojenských ran. Pro lékaře bylo v tu dobu životné důležité udržet si od nemocných odstup, jinak hrozilo, že se zblázní. Carlisle dělal, co mohl, aby se s pacienty příliš nesbližoval. Ale ta žena ho žádala, aby dal na jejího syna pozor, aby se o něj postaral. Ten chlapec mu však přece jen přirostl k srdci.

„Pane Cullene, myslím, že ta dívenka vzadu potřebuje napít,“ přerušil Edward Carlislea uprostřed jeho vyšetření.

Dívenka se na Carlisleovu postavu dívala již delší dobu. V dětských očích se jí zrcadlil smutek. Edwardovi z ní bylo do pláče. Ale to přece před doktorem nemohl. Alespoň se jí tedy pokusí pomoct. Něco mu říkalo, že potřebuje vodu.

Carlisle se zvedl a šel se podívat na holčičku. Sotva však zaměstnal sestřičku péčí o ní, vrátil se k Edwardovi. Věděl, že mu věnuje více času, než je vhodné. Ale nemohl jinak. Ten chlapec ho fascinoval. Cítil se být jediným, kdo se kdy dostal do jeho nitra a ten pocit se mu líbil.

Na to, jak mladý muž to byl, působil na něj Edward dost sečtěle. Rád mu vyprávěl o nových i starých věcech a pak s ním diskutoval na vážná témata. Věděl, že ho tenhle chlapec potřebuje. Ne jen jeho doktorské znalosti ale jeho, Carlislea Cullena. A on zas potřeboval Edwarda. Jen díky němu si zachovával zdravý rozum. Zatím, dokud mu nemoc dávala prostor dýchat.

Měli na sebe jen tak málo času. Každodenní prohlídky nebyly tak dlouhé, jak by si přáli. Edward si proto velmi brzy zvykl na denní spánek, aby noci mohl trávit se svým vzorem. Právě tím se pro něj Carlisle stal. Kdyby mu zbývalo víc času, přál by si být jako on.

Carlisle se vrátil zpět k Edwardovu lůžku. Na jeho tváři se mihl záblesk zděšení. Snažil se na sobě nedat nic znát, ale to co ucítil, se mu vůbec nelíbilo.

„Horečka zase stoupla,“ oznámil rezignovaně svému svěřenci.

Tlukot Edwardova srdce pomalu dohrával smuteční valčík. Nedalo se zabránit blížícímu se konci, ale proč to muselo přijít zrovna dnes?

Carlisle už neřekl ani slovo. Zvedl se a spěšně odešel. Nechal Edwarda zmateně ležet na lůžku. Pomalu mu docházelo, co se děje. Nebylo potřeba, aby mu doktor cokoliv říkal. Ví, na co myslel. Tíha na hrudi a bolest v hlavě už nemohla být horší. Dnes je čas pro výměnu. Přijde jiný nemocný a jemu choroba ustele v jiném světě.

Obrátil oči ke stropu a jako v transu se nechal tím zjištěním táhnout k zemi. Nic víc, než tahle myšlenka už ho trápit nebude.

Dveře pracovny se hlasitě zabouchly. Carlisle nevěděl, co vlastně chce. Řvát? Brečet? Měl chuť rozbíjet věci a zároveň v tichosti sžírat vlastní hlavu myšlenkami. Udělal hroznou chybu, pustil si ho příliš blízko. Teď by dal svůj nesmrtelný život za pár hodin navíc pro něj.

Chvíli jen němě zíral do prázdna, pak se mu v hlavě mihla představa modré družičky. Byla to Esme, dlouho myšlenku na ni schovával ve své hlavě. Teď dostala možnost uniknout před jeho pohledem. Esme, bytost, která mu přišla jako ta nejzářivější hvězda na nebi. Nejednou přemýšlel nad věčným životem s ní, ale copak by to tomu šťastnému dítěti mohl udělat? Takhle jí ublížit, to nikdy. Zůstal tedy sám.

Teď nalezl nového člověka, jehož společnost se mu stala cennější než krev. Byl si vědom, že je pro toho chlapce otcem. Má ho teď nechat zemřít a opět osamostatnět? Udělal by tohle dobrý otec? Edward byl sice ještě chlapec, ale jeho názory a úvahy se vyrovnaly mysli dospělého člověka. Jeho život však teď končil.

Carlisle se zhluboka nadechl. Nebyl si svým rozhodnutím vůbec jist. Nevěděl, zda je správné to udělat. Nevěděl, jestli s tím pak dokáže žít. Nebyl si ani jist, jestli to dokáže. Rozhodl se o to však pokusit. Chtěl se pokusit už nebýt sám.

Odhodlaně se vrátil zpět do nemocničního sálu. Edwardovi jakoby jeho příchod vrazil injekci naděje.

„Sestřičko, potřeboval bych se lépe podívat na pana Masena. Mohla byste ho převést ke mně? Děkuji.“

Sestřička samozřejmě vyplnila jeho žádost a odvezla ho do přilehlého bytu u nemocnice, kde zrovna doktor přebýval. Carlisle si vzal jeho dokumentaci a následoval je. Ihned po tom, co sestřička opustila pokoj, usedl vedle lůžka a listujíc dokumenty, začal říkat Edwardovi pravdu.

„Dnešní vyšetření nedopadlo dobře.“ Jeho samotného zaskočilo, jak moc se mu hlas třásl nervozitou. „Pravdou je, Edwarde, že už ti zbývá jen pár hodin.“

Díval se chlapci zpříma do očí.  Chtěl poznat jeho reakci. Vědět, zda bude zděšený, nešťastný nebo rád, že už bude všemu konec. Ale zdálo se, jako by se ho to vůbec nedotklo, jako by mu to bylo jedno. Edward zpozoroval Carlisleův údiv nad jeho lhostejností k vlastní smrti a proto dodal:

„Vím to. Nebylo to tak těžké poznat.“

Carlisle sklopil hlavu. Doufal, že to před ním dokázal utajit. Přemítal, co říct dál. Odložil kartu na psací stůl a pokračoval:

„Už jsi téměř dospělý, Edwarde. Máš právo rozhodnout o své budoucnosti sám. Proto ti musím říct svůj návrh. Mohl bych zařídit, abys nezemřel, ale stálo by tě to mnoho.“

Stále váhal, a proto se na chviličku zastavil. Ještě jednou zvážil budoucnost svého rozhodnutí. Zhluboka se nadechl, i když to nepotřeboval. Čekal, co řekne, ale od Edwarda nepřišla žádná reakce, jen stále ty zmatené pohledy.

„Jsem upír, Edwarde,“ řekl nakonec prostě.

Edwardovi zorničky se šokem roztáhly. Pak mu ale nová informace zapadla mezi ostatní a konečně doplnila chybějící díl skládačky Carlisle Cullen.

„Nevím, jestli to dokážu, ale mohl bych se pokusit o tvou přeměnu. Mohl bys být jako já. Vzal bych tě k sobě a naučil všemu potřebnému. Stal by ses mým společníkem v nemrtvém světě. Pokud o to tedy stojíš. Máš možnost volby. Být jako já je děsivé. Jsem monstrum. Pokud bys ode mě odešel, zůstal bys sám. Nikomu bych nepřál tenhle život. Jen, že tě prostě nechci ztratit. Nechci, abys zemřel,“ dořekl, co měl na srdci. Teď už záleželo jen na Edwardovi.

Tomu běžela jeho slova znovu a pomalu v hlavě. Byl příliš vyčerpaný nemocí. Nebyl již schopen ani promluvit. Dokázal se jen dívat do úchvatných jantarových očí nad ním. Zeptal se sám sebe, co si přeje. Odpověď byla jasná. Chce být s ním, se svým otcem. Chce vědět, co ví on a být jako on. Toužil již po konci toho trápení, ale smrt nebyla ta, která to měla ukončit.

S vypětím posledních sil zvedl hlavu a nechal ji dopadnout pootočenou na polštář. Pod nazrzlými vlasy se mihla krční tepna. Svolil.

První setkání Shrnutí Kolotoč

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek První setkání - pan Edward Masen: