Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Protože zázraky se dějí

02.10.2011 (16:00) • N1I1K1O1L • FanFiction jednodílné • komentováno 24× • zobrazeno 3502×

Vánoce, Vánoce přicházejí, přiletí Santa Claus.

Koledy tohoto typu se rozléhaly všude možně po krajích.

Pokaždé, když jsem něco takového zaslechl, jsem byl hrozně šťastný a veselý.

Vánoce jsou svátky klidu a pohody, což rozhodně neplatilo u mě.

Několik století jsem chodil po světě a nadával na svou existenci. Být monstrum sající lidi není nic moc příjemného.

Sice jsem se dal na zvířecí krev, ale ani ta nevynahradí lidské životy, které skončily díky mně.

Pak jsem dostal nápad.

Kolik dětí na celém světě si přálo hračky či jakékoliv maličkosti a nemohly je mít, protože si to jejich rodiče nemohli dovolit?

Kolika dětem vykouzlím úsměv na tváři jen díky tomu, že jim dám nějakého plyšáka?

A tak jsem odcestoval na Aljašku, kde jsem si koupil obrovskou vilu. A v ní po celý rok vyrábím hračky pro děti už několik desetiletí. Tato činnost se stala důvodem mého bytí.

Děti si na mě zvykly a já si zvykl na ně. Nevím, co bych si bez této práce počal.

Můj červeno-bílý oblek je zavěšený v mém šatníku a vyndávám ho pouze 24. prosince. Tento den jsou totiž Vánoce.

Je docela zajímavé pozorovat, jak se přání dětí mění.

Ze začátku si přály něco k jídlu či dřevěné hračky. A teď? Hry do počítače, panenky Barbie, nějaká zvířátka… Je toho dost.

Díky své schopnosti čtenáře myšlenek si můžu v mysli mnoha dětí vyčíst jejich nejtajnější přání. A ještě mám jednu metodu.

Vždy prvního prosince najdu v domech dopisy, ve kterých je napsána jedna věc, kterou dětem přinesu. Alespoň tím mi usnadňují práci.

Bylo dvacátého třetího prosince a já už měl téměř všechny hračky hotové či koupené. Ano, některé jsem vyráběl já sám.

Za normálních okolností bych byl unavený a šel se pořádně prospat, ale bohužel mi tato činnost byla odepřena.

Dárky jsem naházel do velikých pytlů. Je zajímavé, že i když jsem se s nošením dárků zaměřoval pouze na Ameriku, ostatní země dárky dostávaly od někoho jiného. Byla to pro mě záhada. Ale neměl jsem čas ani chuť to řešit. Možná, že jim dárky rozdával jiný upír, který měl podobné úmysly jako já.

Akorát odbila půlnoc, to znamenalo jediné. Vánoce jsou tady.

Skočil jsem si tedy na pořádný lov a poté doladil všechny detaily. Nic se nesmělo pokazit. Pokud bych se dopustil nějaké chyby… Ani jsem si to nedokázal představit.

•••

Bylo pozdě večer, a tak jsem se oblékl do svého vánočního oblečku a vyrazil na svou misi. V této chvíli se mi mé upírství hodilo, protože jsem byl rychlý a stihl tak obejít všechny domy.

Díky svému perfektnímu sluchu jsem slyšel, že všichni členové domácnosti spí. Další výhoda.

Jako vždy jsem skočil do baráčku komínem a pod stromeček vysypal dárky. Občas mi někteří lidé zanechali na stole sušenky s mlékem, ale na ani jedno jsem neměl chuť. Jak bych taky mohl…

Takto jsem obcházel desítky, stovky, tisíce domů a mé dárkové zásoby se extrémně tenčily.

Obíhal jsem poslední domy. Byl jsem tak zabraný do vyndávání dárků, že jsem si ani nevšiml chlapečka, který stál ve dveřích. Mohlo mu být tak osm let.

Vyjeveně jsem se na něj podíval.

Jeho myšlenky byly zmatené, nikdy na mě nevěřil.

„Jmenuji se Emmett,“ představil se mi. Byl hrozně roztomilý. Měl krátké, kudrnaté, hnědé vlásky a zelené oči. Podobnou barvu měly moje oči před přeměnou.

„Těší mě, Emmette. Já jsem…“ nenechal mě domluvit.

„Já vím. Ty jsi Santa Claus,“ řekl a šel ke mně. Poté se posadil do křesla, které stálo hned vedle mě.

„Santo, já si to rozmyslel,“ řekl a podíval se mi do očí.

„Co sis rozmyslel?“ zeptal jsem se ho nechápavě.

„Už nechci k Vánocům mobil,“ zašeptal.

„A co bys tedy chtěl? Mobil je přeci fajn,“ usmál jsem se na něj povzbudivě. Trochu mi kazil plány.

„Chci žít,“ řekl a v očích se mu zaleskly slzy.

„A proč bys žít neměl?“ zachraptěl jsem opatrně.

„Doktoři mi našli rakovinu. Tatínek mi řekl, že umřu. Já nechci umřít.“ Slzy mu po tvářích tekly proudem a já si byl jistý, že kdybych byl člověk, plakal bych s ním. Toho kluka jsem měl rád, i když jsem ho neznal.

Svezl jsem se na kolena a vzal si Emmetta do náruče.

„To bude dobrý. Ty neumřeš,“ zašeptal jsem se špatně skrývanou bolestí v hlase. Co je to za rodiče, když svému dítěti řeknou, že umře. Měl jsem na ně vztek.

„Ale ano. Umřu. Maminka na to taky umřela. Uzdravíš mě, Santo?“ Emmett se na mě podíval s nadějí v očích. Za to já svůj život nenáviděl ještě víc.

Ten kluk na mě spoléhal. Věřil, že ho uzdravím. A já mu místo toho musel sebrat poslední naději, která mu zbyla.

„Víš, Emmette, tohle nejde. Jsou věci, které ani já nezvládnu. Nedokážeš si představit, jak moc bych ti chtěl pomoct. Ale nevím jak.“ Styděl jsem se. Tak strašně moc jsem mu chtěl říct, že mu pomůžu, že ho uzdravím. Ale copak to šlo?

„Ale existují doktoři, kteří tě uzdraví. Budeš chodit na chemoterapie a oni tě zachrání. Jsi silný kluk, Emmette,“ uklidňoval jsem ho. Ale zároveň jsem nevěděl, jestli jsem neuklidňoval spíše sebe.

Emmett svěsil hlavu a smutně se usmál.

„A přinesl jsi mi alespoň ten mobil?“ Tomu jsem se zasmál a stoupl si.

„To uvidíš ráno. Teď už běž spát,“ rozloučil jsem se s ním a vyprovodil ho z obývacího pokoje.

„Mám tě rád, Santo,“ řekl Emmett a silně mě objal.

Doprovázel jsem ho pohledem.

„Škoda, že mi nepomůžeš.“ Slyšel jsem ho říct, když došel ke svému pokoji. Bylo to, jako by mi zarazil dýku do srdce. Bylo mi ho líto.

Vždycky jsem si myslel, že dětem způsobuji radost. Že jim plním jejich přání. Ale co si říkají děti, které chtějí dárky podobného typu jako Emmett, a nedostanou je? Musí to být pro ně stejné jako pro mě.

•••

Byl Nový rok a já stále nevylezl ze svého pokoje.

Nakonec jsem se rozhodl, že se půjdu z povzdálí podívat na Emmetta. Hrozně mi chyběl. Měl jsem strach, že už ho neuvidím. Bál jsem se, že umře. Nebo hůř. Bál jsem se, že už umřel.

Nasedl jsem do svého auta a vydal se na cestu. Díky mé zběsilé rychlosti mi to netrvalo dlouho, a tak jsem po chvíli parkoval nedaleko jejich domu.

Procházel jsem ulicí a pak jsem ho uviděl. Seděl na schodech jejich domu a nejspíš hrál nějaké hry na mobilu. Vypadal smutně.

Pak se otevřely dveře a k Emmettovi přistoupil muž středního věku. Vlasy měl uhlově černé, oči měl hnědé a celý obličej měl lemovaný vráskami.

Podrbal Emmetta ve vlasech a přisedl si k němu na schod.

„Jak se cítíš?“ zeptal se ho.

„Dobře. Já to zvládnu, tati,“ odpověděl mu pohotově Emmett. Jeho otec si povzdechl a objal ho okolo ramen.

„Já vím, že jo. Jsi silný kluk, Emmette.“

„Taky jsem po tobě,“ zazubil se na něj ten malý klučina. Byl to nádherný obrázek. Otec se synem si společně povídají. Škoda, že za takových situací.

„Jsem na tebe pyšný, synu,“ řekl mu jeho otec a z oka mu vytekla slza, kterou si hned pohotově utřel.

„A teď pojď. Je oběd.“ S těmi slovy se zvedl a společně s Emmettem zmizel za bílými dveřmi.

•••

Od té doby jsem se chodil na Emmetta dívat každý týden.

Byl to statečný bojovník, ale nemoc se na něm začala podepisovat. Byl hrozně vyhublý a kruhy pod očima se mu každým dnem zvětšovaly.

Pak už jsem neměl odvahu za ním chodit a jako největší zbabělec zůstal doma. Z domu jsem vycházel pouze na lov.

Rok uběhl šílenou rychlostí a na dveře už zase bušily Vánoce.

Popravdě jsem s tím chtěl seknout. Ale řekl jsem si, že to přeci jen tak nezdám.

Obcházel jsem domy a sbíral dopisy. Bylo jich požehnaně.

Doma jsem si k nim sedl a otevřel první.

Milý Santo,

letos bych chtěl dárek, který se liší od dárků ostatních. Doufám, že jsem byl po celý rok dostatečně hodný, a mé přání se splní. Maminka se s tatínkem pohádala a on od nás odešel. Hrozně mi chybí. Chtěl bych, aby vše bylo jako dřív.

Simon

Tak tohle se mi snad zdá. To se na mě všichni domluvili? S velkým přemlouváním jsem otevřel další.

Ahoj Santo!

Jsem přesvědčena, že jsem byla nejhodnější. A tím pádem si zasloužím spoustu dárků. Takže bych si přála nejnovější Barbie, omalovánky, švihadlo, nové šatičky, pejska, mluvící panenku a na ni spoustu doplňků! Díky.

Jenny.

Opravdu skromná holčina. Ale po dalších dopisech, které se podobaly tomu od Simona, jsem se rozhodl.

Santa Claus jde do důchodu. Končím s tím. Zapálil jsem oheň v krbu a všechny dopisy do něj hodil.

Tohle bylo jedno z nejhorších, ale také z největších rozhodnutí mého života.

Na Štědrý večer jsem zaslechl nějaké zvuky. Bylo to podobné smíchu, ale tuto možnost jsem hned vypustil, do oblasti mého obydlí nikdo nechodil. Vyšel jsem před dům a rozhlížel se všude kolem.

„Ho! Ho! Ho!“ Nad hlavou mi proletěl obří kočár, který táhli sobové. V kočáru seděl starý, tlustý a vousatý pán. Za sebou měl pytle s dárky, které byly asi tak šedesátkrát větší než pytle, co jsem měl já.

Koukal jsem na něj a v hlavě mi běhala jen jedna myšlenka. Zázrak.

Nemohl jsem tomu uvěřit. On existuje! Santa Claus existuje! Měl jsem chuť vykřičet to do celého světa. Místo toho jsem se začal smát, až jsem spadl do sněhu na zem. Ale smát jsem se nepřestal…

Byla to tak absurdní situace, že se jí dalo jen těžko uvěřit.

Santa se mi prohnal nad hlavou a pokračoval ve své jízdě dál. Kdybych nebyl upír, myslel bych si, že mám halucinace nebo nějaký bláznivý sen. Ale já upír byl, takže to byla realita.

A taky proč ne? Když existují upíři a vlkodlaci, tak proč by nemohl existovat Santa a sobové? Možná má za pomocníky skřítky.

Ale když už nic, alespoň jsem neměl výčitky svědomí. Děti v zemi budou i nadále dostávat dárky. A to bez mé pomoci…

•••

V průběhu deseti let jsem se mnohokrát stěhoval. Jako poslední stanovisko jsem vybral Forks.

Koupil jsem si vilu uprostřed lesa, kde nehrozilo, že narazím na nějakého člověka. Nebo že nějaký člověk narazí na mě.

Moc věcí jsem s sebou neměl. Jen nějaké oblečení a knížky. Dům už vybavený byl, takže jsem nic jiného nepotřeboval.

Vybaleno jsem měl hned. Také jsem uvažoval o možnosti studia, ale nějak jsem nebyl připravený na povinnou školní docházku. Za svůj život jsem vystudoval hodně škol, takže mě snad nezabije, když tento proces jednou vynechám.

Neměl jsem nic na práci, a tak jsem se vydal do lesa. Bavilo mě běhat přirozenou rychlostí. Dobře jsem se odreagoval.

Při běhu jsem však narazil na cizí pach. Byla to taková nasládlá vůně, ale na upíra to nevypadalo.

Zvědavost mi nedala, a tak jsem ten pach pronásledoval. Zavedl mě až na nějakou louku. Byla nádherná, ale nemohla se srovnat s osobou, která ležela v jejím středu.

Na trávě ležela dívka. Měla hnědé vlasy a světlou pokožku, která byla i přes svoji extrémní bledost tmavší než moje. Měla zavřené oči a na tváři jí hrál spokojený úsměv.

Chtěl jsem se k ní nenápadně přiblížit, ale jakmile jsem o krok přistoupil, rupla pode mnou větvička a ta tajemná dívka se rychlostí blesku postavila.

Vykuleně se na mě dívala. Měla hnědé oči lemované hustými řasami.

Až teď jsem si uvědomil, že jí nečtu myšlenky.

„Kdo jsi?“ prolomila ticho první. Její hlas byl jako zvonkohra. Byla dokonalá.

„Já… Jmenuji se Edward Mason. Dneska jsem se přistěhoval,“ vykoktal jsem. Bál jsem se, že řeknu něco špatně, a ona uteče.

„Těší mě, Edwarde. Já se jmenuji Isabella Swanová, ale říkej mi Bello,“ řekla a přišla těsně ke mně. Potřásli jsme si rukou a já cítil, jak mnou při jejím dotyku projel elektrický proud.

„Ty jsi,“ odmlčel jsem se. Co je vlastně zač?

„Poloupír,“ doplnila mě. O poloupírech jsem četl, ale nikdy jsem se s nimi nesetkal.

„Jak to, že jsem tě nepotkal dřív?“ zeptal jsem se a přitom jsem nechápavě kroutil hlavou. Bella se zasmála a pak se na mě podívala s vážným výrazem.

„Akorát jsem myslela na to samé.“

Za celý život jsem měl jen pár vztahů, které neskončily zrovna šťastně. Ale u Belly to byla láska na první pohled.

Rozpačitě jsem přešlápl z nohy na nohu a Bella se ošila. Nastalo trapné ticho.

„Takže…“ začala, ale zarazila se.

„Takže?“ povzbudil jsem ji.

„Asi už půjdu,“ řekla, ale nevypadalo to, že by se chystala k odchodu.

Pomalu jsem se k ní přiblížil a sledoval každý její pohyb. Chvilku se na mě vyplašeně dívala, pak si stoupla na špičky a sama spojila naše rty v jedny.

Byl to neuvěřitelný pocit. Nedokázal jsem si představit, že by teď odešla a já ji už nikdy neviděl. Od této chvíle byly její rty moje droga.

Rukama mě objala kolem krku a já ji kolem pasu. Polibek postupně ubíral na intenzitě, až skončil úplně. Opřel jsem se svým čelem o to její a zrychleně oddechoval.

„Obvykle se s nikým na potkání nelíbám,“ zašeptala nervózně Bella.

„To já obvykle také ne.“ Bella se usmála a znovu mě políbila.

Tak co na to říkáte? Já vím, opět se projevila má slabost pro otevřené konce... Ale pokud bude zájem, napíšu pokračování. Proto bych prosila o vaše komentáře. :-)

Autor: N1I1K1O1L (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Protože zázraky se dějí: