Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Prostě to řekni...

03.07.2011 (15:00) • Gemm • FanFiction jednodílné • komentováno 39× • zobrazeno 4630×

Venku za okny panovalo deštivé počasí. Stromy se prohýbaly pod náporem větru, všechno bylo podivně zešeřelé a smutné. Kapky vytrvalého deště rytmicky bubnovaly na terasu a někdo s tak dokonalým sluchem, jako ona, věděla, že se blíží bouře.

„Ach,“ povzdechla si Bella s pohledem upřeným ven. Seděla na širokém parapetu, oblečená jen ve spodním prádle a saténovém župánku. Přemýšlela, nakolik je její manžel zaneprázdněn tou knihou, a když na její povzdechnutí nereagoval, usoudila, že hodně.

„Ach jo,“ opakovala teatrálně. Hlavu měla stále otočenou ven, ale po očku sledovala svého dokonalého manžela. Jeho napnuté a zároveň tak ležérně uvolněné tělo sedící v křesle, vlasy, stejně tak neposedné, jako před mnoha lety, s tím nejúžasnějším odstínem bronzové. Rty měl lehce našpulené a oči mu běhaly souměrně z jednoho konce řádku na začátek druhého. Musela se usmát. Strašně se nudila, a přitom se výborně bavila pozorováním svého nic nedělajícího druha. Znovu hlasitě vydechla. Tentokrát už to Edward zaregistroval a zamračeně se podíval směrem ke své lásce.

Hleděla z okna, kolena přitažená k bradě a ruce obmotané okolo holení. Vypadala tak krásně a nevinně. Krátká saténová košilka na ní vypadala až nemístně svůdně, ale i přes to nijak násilně. Její alabastrová pokožka silně kontrastovala s jejími plnými rty natřenými rudou rtěnkou a černým saténem na oděvu. Byla nádherná. Zahleděl se jí do obličeje a uviděl, že netečně zírá ven do deště a vypadá smutně. A právě v tom okamžiku si hlasitě povzdechla, jako by jí něco trápilo…

„Jsi v pořádku?“ Nereagovala. Jen si hlavu zavrtala víc mezi kolena a absolutně si Edwarda nevšímala. Mezi obočím se mu vytvořila mělká prohlubeň, jak se zamračil. Nechtěl, aby se jeho milovaná trápila. To by se potom trápil i on. Chtěl jí pošeptat nějaká slova útěchy, jenže to by musel vědět, na co myslí.

Ach ano. Neuvěřitelně ho poslední dobou iritovala skutečnost, že jí nevidí do mysli. Byl zvyklý vědět všechno. Byl zvyklý, že když potřebuje utěšit, naštvat, nebo podržet… přečte si mysl a přesně ví, jak na to. Ona byla jiná, nedobytná. Samozřejmě to byla součást toho, proč ji tolik miloval. Zároveň ho to však štvalo. Přesně jako teď.

„Děje se něco, Bell? Na co myslíš?“ Střelila po něm pohledem a pátravě se mu zadívala do očí. Rty měla pevně stažené.

„Já…?“ naznačila, ale pak zavrtěla hlavou a znovu si povzdechla. Pak otočila hlavu zpátky k oknu a přestala Edwarda vnímat.

„Prosím, řekni mi. Na co jsi myslela?“ Bella se ani nepohnula, jen se jí rty zvlnily v takovém zvláštním úšklebku.

„No ták,“ naléhal s tichým zavrčením. Knihu založil na třísté padesáté třetí stránce a odložil ji na stolek vedle křesla. Pak jedním plynulým pohybem vstal a ocitnul se vedle Belly. Zavřel její drobnou dlaň v těch svých a palcem přejížděl po hřbetě. Snažil se, aby s ním komunikovala. Jenže ona se mu vyhýbala pohledem a snažila se udržet vážnou tvář.

„Co by se mělo dít?“ vyštěkla potom a vytrhla se mu ze sevření.

„Co?“ nechápal a o krok ustoupil. Hledal v ní vztek, nařčení nebo smutek. Cokoliv vyznačující takové chování, jenže Bella jen uhýbala pohledem a nebezpečně jí cukaly koutky.

„Směješ se,“ konstatoval Edward suše. Ona ho zpražila pohledem a na tváři se jí usadil sarkastický úšklebek, nebo něco tomu podobného.

„Pověz mi, na co myslíš?“ naléhal znovu, a to už jí prsty jemně podebral bradu a nutil ji tak, aby mu pohlédla do očí - barvy roztaveného zlata. Na chvíli pookřála, ale nakonec se obrnila a dál zírala do těch medových sladkých očí, které měli oba dva tak stejné, a přesto naprosto rozdílné.

Tahle hra jí bavila. Když byl Edward nervózní a úplně mimo z jejího chování, když nemohl vědět, co se jí honí hlavou… Věděla a už spoustu let jí dokazoval to, jak neustále pokouší tuhle stránku její osoby. Miloval to na ní a zároveň nenáviděl. Její štít.

Aniž by si to uvědomila, zjistila, že se usmívá. Její sarkastický úšklebek se proměnil v úsměv. A to nechtěla.

„Na co bych měla myslet?“ vrátila mu to a opět nasadila samolibý a sarkastický úsměv. Nic neříkající.

„Isabello. Marie. Cullen.“ Odsekával a při každém slově se o krůček přiblížil, přitom se ale tvářil nesmírně přísně. Bella povytáhla obočí a obmotala mu ruce kolem krku, když zahlédla jiskřičky žhnoucí v Edwardových očích. Její druhá polovička okamžitě zareagovala. Podebral jí rukama kolem pasu, jednou rukou zajel pod stehna, druhou nechal v pase a na zádech. Zvednul jí z okenního parapetu a něžně políbil. Bella se polibku poddala, ale ne tak úplně, jak by si on přál.

Po chvíli pod sebou ucítila měkkou postel a slastně zavrčela, třebaže se stále ovládala o padesát procent víc, než jiné noci.

„Řekneš mi, na co jsi myslela?“ zeptal se nedočkavě, když se od sebe odtrhli a opět si hleděli do očí. Možná by se to mohlo zdát stereotypní, ale to napětí a vzrušení mezi nimi kladlo těžkou váhu i na tuhle tichou situaci. Bella se svůdně usmála a otevřela pusu.

Zase ji zavřela.

„Bello,“ zaskučel. Než aby něco reptal, přitáhla si ho k sobě a dravě ho políbila, jenže teď už ani Edward se nesoustředil tak, jak mnohdy dokázal.

„No tak.“

„Dobře,“ vyslovila tiše a svůdně se usmála. Edward se napjal, a kdyby měl srdce, nejspíš by prasklo očekáváním.

Otevřela pusu, zavřela jí.

Otevřela, zavřela…

„Ty jsi přemýšlela…“  začal.

„Ano. Přemýšlela jsem. Hmm… jak jen to říct?“ pohrávala si se slovy a propouštěla je přes ty své sladké usměvavé rty. Edward teď sice věděl, že se nic nestalo, že není smutná, jen…

„Lásko, ty mě škádlíš?“ zašeptal nevěřícně a prstem přejel po kontuře jejího obličeje.

Přešla jeho otázku bez povšimnutí a pokračovala. „Vážně chceš vědět, nad čím jsem přemýšlela?“

„Ano!“ zaskučel, skoro to zavrčel.  Byl už úplně šílený potom vědět, co se jí honí hlavou. Třebaže by se to člověku zdálo jako hloupost a banalita, jemu ne. Byl na něco zvyklý, a když se nenaplnilo jeho očekávání… Samozřejmě, že to chtěl vědět.

„Hm, myslím, že ti to nepovím,“ prohodila jen tak mimochodem a nahodila pohled alá neviňátko, při čemž si pohrávala s pramenem svých dlouhých mahagonových vlasů. Edward teď byl už úplně šílený.

„Prosím!“ Připadal si jako žebrák. Ubohý žebrák toužící po odpovědi.

„Ani náhodou…“

„Bello!“ Teď se na ní rozsvítil zářivý vítězný úsměv. Přitáhla si ho blíž k sobě a znovu letmo políbila. Hrála si s ním a on to věděl. Věděl to, ale nedokázal pravidla uspořádat tak, aby byla v jeho prospěch. Byla příliš mazaná. Příliš ve výhodě.

„Co za to?“ smlouvala a o maličko se odtáhla.

„Cokoli!“

„Možná…“

„Ano? Nad čím jsi přemýšlela, když jsi tak strašně roztomile seděla na tom okně a koukala ven jako to nejúžasnější stvoření na světě, lásko? Byla bys tak nesmírně laskavá a pověděla mi, na co tak strašného jsi myslela?“ Naposledy jí zablesklo v očích a škodolibý úsměv nahradil vážný a svůdný a nefalšovaný úsměv. „Na co jsi myslela?“

„Že tě miluju.“

Je to spíš taková odechová povídka. S nijak závratným dějem... i přes to doufám, že se vám zalíbila a řádně mi jí okomentujete. ;) Díky předem, Gemm. :P

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Prostě to řekni...: