Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Profilovka

09.10.2011 (18:00) • KateSwan • FanFiction jednodílné • komentováno 61× • zobrazeno 7490×

Obsah čtverce sestrojeného nad přeponou pravoúhlého rovinného trojúhelníku je roven součtu obsahů čtverců nad jeho odvěsnami.

„Ano! To se mi stává taky! Ha ha!“

Pythagorovu větu můžeme také vyjádřit rovnicí: C² = A² + B².

„To nemyslíš vážně! To je hrozné!“

Zvedla jsem hlavu od sešitu a znechuceně si změřila skupinku lidí, kteří seděli nebo stáli u vedlejší lavice a rozhodli se vytvořit diskusní klub zrovna, když se učím na test z matiky z látky, kterou vůbec nedokážu pochopit.

„Můžete trochu ztišit volume?“ zeptala jsem se jich slušně. „Nejnovější filmy mi v testu moc užitečný nebudou.“

„No no, aby ses hned nezbláznila,“ udělala na mě obličej Lauren, blondýnka s velkými vnady a malým IQ, jestli to tak můžu říct.

„Jen buďte trochu víc potichu, abych se mohla soustředit,“ řekla jsem a znovu sklopila hlavu nad sešit popsaný miniaturním písmem.

Přeponou nazýváme stranu ležící proti pravému úhlu, odvěsnami pak strany ležící proti zbývajícím úhlům.

A=4, B=3, C=5

C²=A²+B²

5²=4²+3²

25=16+9

„Já mám jenom malej digitální, ale Bella, ta má zrcadlovku – třeba by tě vyfotila! Hej, Bello!“ zakřičela na mě blonďatá potvora.

„Co?!“ trhla jsem hlavou.

„Tady Edward by potřeboval novou fotku na profil, ale zrovna se mu rozbil foťák. Já mám jenom digitální, ale vím, že ty máš úplně jinou třídu. Nechtěla bys ho vyfotit?“ navrhla s nenuceností. Bylo ale na ní jasně poznat, že se chce tomu svému Edwardovi zavděčit, jak jen může.

„Ne, nechtěla,“ odpověděla jsem ledabyle a chtěla se zase věnovat sešitu, ale Lauren mě nenechala.

„Myslím, že jsi mě dost dobře neslyšela nebo nepochopila – ty nechceš vyfotografovat Edwarda?!“ opřela se o mojí lavici a naklonila ke mně hlavu, zatímco její obočí jí vyjelo hluboko do ofiny tím, jak to nechápala. Jako by si snad myslela, že vyfotit ho je ta největší pocta, jakou člověk může kdy mít.

„Slyšela si, ne,“ odbyla jsem ji.

„Ale vždyť se na něj podívej! Tomu bys odmítla?“ ukazovala na něj.

Pohlédla jsem na toho jejího zázračného Edwarda. Stál mezi Erikem a Tylerem, ležérně se opíral o lavici a tím dával jasně najevo, jak ostatní bere na vědomí. Celý byl ve značkovém oblečení, vlasy se mu kroutily do všech různých směrů, takže tvořily perfektní rozcuch. Ústa se mu rozevírala do pokřiveného úsměvu a odhalovala tak řadu bělostných zubů. A jeho oči byly zlaté, jako med, šmejdily po třídě a neuniklo mu nic, co se kolem dělo. Bylo na nich něco zvláštního. Ale perfektní obličej není všechno.

„No? Takže ho vyfotíš?“ prosila mě, když jsem se na něj dostatečně vynadívala.

„Ne.“

„Proč jsi tak tvrdohlavá?“ povzdechla si. Potom si sedla na volnou židli vedle mě. „Tak hele, tebe focení baví, není pravda? A určitě by ses ráda dostala na nějakou školu s focením – nebo i pracovala jako fotografka. A budeš muset ukazovat portfolio svých fotek, aby viděli, jak jsi dobrá. A když vyfotíš Edwarda na nějakém pěkném místě, tak ti místo určitě dají. Není to dostatečný argument proto, abys ho vyfotila?“ přemlouvala mě a já musela uznat, že by se mi to mohlo hodit. Asi nemá až tak nízké IQ.

„Viděla jsem jeho fotky, ale všude jen strnule kouká do objektivu a nevyjadřuje žádné emoce. To není nic pro mě – já dělám úplně jiné fotky.“

„Mně je to jedno, hlavně ho vyfoť.“

„Proč ti na tom tak záleží? Je to přece jeho profilovka, tak by se o to měl starat sám, ne?“ nechápala jsem. „Nebo jsi snad jeho tisková mluvčí?“

„Vtipný. Víš, že přistoupil před půl rokem a polovinu lidí ještě pořádně nezná.“

„To je divný, ne? Každej se během tejdne začlení do kolektivu, leda by musel bejt hodně šíblej.“

„Hele, nebudeme se bavit o tom, jak se kdo začleňuje do kolektivu. Prostě sem přišel a tebe ještě vůbec nezná, tak mu dělám takovýho zprostředkovatele.“

„A za to zprostředkování bys ráda něco dostala, že?“ popichovala jsem ji.

„To už je moje věc!“ mírně zčervenala, když jsem jí naznačila, že vím, o co se snaží. „Takže mu tu fotku uděláš?“

„Fajn, udělám,“ rezignovala jsem. „Ale chci se domluvit i s ním, ne jenom se zprostředkovatelem.“

„Ale zprostředkovatel u toho musí být taky,“ namítla rychle.

„Aby ti něco neuniklo, že?“ zakřenila jsem se, ale kývla.

Lauren v okamžení vyskočila ze židle a pádila za Edwardem. „Edwarde, Edwarde, řekla, že tě vyfotí! Pojď!“ táhla ho za sebou.

„Takže, prej chceš profilovku. Klidně tě vyfotím, ale musí to být dneska – celý příští týden mám plný a tvoje fotka určitě hodně spěchá.“

„Dneska ale nemůžu,“ řekl. Jeho hlas zněl jako zvonkohra. „Zítra mám volno, to se můžeme sejít.“

„Smůla, zejtra nemůžu zase já – víkend u mamky. Takže dneska nebo až bůh ví kdy. Je to na tobě,“ nechala jsem ho rozhodnout – do ničeho ho přece nebudu nutit!

„Dobře, tak dneska.“ Přesvědčila jsem ho.

„Fajn,“ kývla jsem a tím jsem považovala téma za uzavřené. Koukla jsem na hodiny – zbývaly tři minuty do zvonění. No, to jsem se toho opravdu moc nenaučila. Zkusila jsem se ještě zahloubat do látky, ale prostě to nešlo. Takže další pětka na seznamu. Super.

Uši rvoucí řinčení zvonku ohlásilo začátek hodiny.

Napadlo mě, jestli si nemám udělat tahák, ale zařekla jsem se, že jsem s nimi skoncovala, když mě v šesté třídě načapala učitelka, jak jsem si napsala slovíčka z němčiny na ruku. Dostala jsem pětku – jak jinak – a k tomu poznámku, že podvádím. Od té doby dělám všechno sama jedině z hlavy – žádné papírky, počmárané lavice nebo popsané přezůvky taháky.

Za minutu přišel profesor na matematiku – pan Jones. Byl to už postarší pán s ustupujícími šedivými vlasy a knírkem. Trochu kulhal na levou nohu – jak nám každou hodinu aspoň desetkrát opakuje, stáří ho dohání a jakési nezbedné kůstky ho tlačí do kloubu a na operaci je už prý moc starý.

Mávl rukou na znamení, že se můžeme posadit a sám usedl na židli za katedrou.

„Slečna Bennetová stále chybí?“ zeptal se na absenci. Mlčení celé třídy ho ujistilo, že tomu asi tak opravdu je.

„Tak… neslíbil jsem vám náhodou nějaký testík?“ rozhlédl se po třídě. Všichni mlčeli jako zařezaní a dívali se do sešitů, jako že ho přeslechli.

„Ano, máme psát z geometrie,“ ozval se nějaký kluk, který si chtěl u něj zřejmě šplhnout.

„Ach ano, pravda, Pythagorova věta, nemýlím-li se. Nu, tak si rozdělte papíry a můžeme začít psát.“

Dva ochotní lidé rozdali A4 a profesor hned začal diktovat. „Strana A se rovná pět centimetrů, strana B osm a strana C deset. Vypočítejte Pythagorovou větou…“ Už jsem se začínala ztrácet.

„Máte na to maximálně deset minut,“ dodal a vzal si do rukou hrnek s čajem.

Bezva. Tupě jsem zírala na papír, kde se skvělo jen moje jméno a polovina zápisu. No tak, vzpomeň si! C=B+A. Nebo B=A+C? Vážně jsem v tom plavala.

„Pane Cullene?“ vyvolal ho profesor, protože se hlásil.

„Mohl bych si prosím dojít na záchod?“ zeptal se.

„Teď?“ povytáhl obočí. „Vždyť píšete test.“

„Už ho mám hotový,“ pokrčil rameny. Šprt jeden!

„No dobrá. Tak mi ho sem doneste a můžete jít,“ povolil.

Edward se zvedl a odnesl mu test ke katedře. Potom prošel kolem mojí lavice – protože jsem seděla ve třetí u dveří, takže tudy museli projít všichni. Podíval se na mě a mírně se pousmál – zřejmě viděl moji bezmocnost a musel se zasmát. Nějaký papírek mu ale vypadl z kapsy přímo na mojí lavici.

„Něco ti upadlo,“ zašeptala jsem a natahovala se, abych mu ho vrátila.

„Dáš mi ho, až se vrátím,“ usmál se a odešel.

Nechápavě jsem se za ním dívala, ale zvědavost mi nedala a musela jsem ho otevřít. A jak jsem periferně viděla, Lauren si mě ostřížím okem měřila, aby jí nic neuniklo. Žárlila, že jsem od něj dostala papír.

Rozbalila jsem papírek a rozluštila v něm tahák. Jak mohl stihnout za tak krátkou dobu napsat test a k tomu ještě tahák?

Bez rozmýšlení jsem ho opsala a někde zaměnila číslici s jinou, aby to nevypadalo tak nápadně. Ale tak, dvojka z matiky se hodí, no ne?

Zrovna když jsem to dopisovala, se Edward vracel ze záchodu, ale prošel tak rychle, že jsem mu nestihla papírek vrátit. Byla jsem ale ráda, že mám hotovo, a tak jsem odložila propisku a jen tak seděla a rozhlížela se po třídě. Všichni se strašně urputně snažili vymyslet nějaké řešení, opisovali od souseda, který potom zjistil, že to má špatně nebo se dokonce radili i ve dvojicích. Pan Jones si toho moc nevšímal – jak byl starý, tak už šum moc neslyšel.

Všimla jsem si Lauren, která na mě široce gestikulovala. Schválně jsem si vzala tahák do ruky, ukázala na Edwarda a pak na mě a potom na ni vystrčila jazyk jako pětileté dítě. Lauren mohla rupnout vzteky, jak byla červená. Chudáček neví, že je to tahák a ne milostnej dopis.

„Konec!“ zavelel a všichni mu začali donášet testy. Já jsem odchytla Tess, hodnou holku, která ale není moc slyšet, a poprosila ji, aby mi test vzala taky.

Potom jsme celou hodinu opakovali, a i když jsem to vůbec nechápala, byla jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Jakmile zazvonilo, sbalila jsem si věci, a co nejrychleji opustila třídu. Ale hned mě odchytla Lauren.

„Co to mělo znamenat?! Co ti psal?! Ale abys věděla, jestli ho klovneš dřív než já, tak mi to bude jedno, protože mám ještě jednoho v záloze…“

„Děláš si srandu? Podívej se, co mi psal!“ ukazovala jsem jí tahák.

„Proč ti to píše zašifrovaně?“ nakrčila čelo.

Protočila jsem oči v sloup. „To bylo na matiku. A jestli tě to uklidní, tak po něm nejedu.“

„Aha. V tom případě – nic jsi neslyšela, jasné?“

„Myslíš ohledně toho kluka? Pro mě za mě… Teď ale musím za Edwardem kvůli tý fotce.“

„Šel už na parkoviště, ale ještě bys ho měla stihnout. A prosím tě, až něco nafotíš, pošleš mi jeho fotky, prosím?“ udělala na mě štěněčí oči.

Jen jsem se zasmála a ztratila se v davu, který směřoval na parkoviště. Edward naštěstí čekal u hlavního vchodu, takže jsem ho nikde nemusela nahánět.

„Pojedeme ke mně domů, musím si vzít foťák,“ řekla jsem mu. „Pojedeš se mnou nebo svým autem?“

„Svým,“ odpověděl rychle. Bylo na něm vidět, že už to chce mít co nejrychleji za sebou.

„Fajn,“ pokrčila jsem rameny a odemkla jsem svoje autíčko. Byl to starý Chevy s odřenou červenou barvou a jezdil opravdu hodně pomalu, ale já si ho zamilovala. Nemusím mít nějaké supermoderní a rychlé auto, bez toho klidně přežiju.

Počkala jsem, až i Edward zapluje do svého auta a nastartuje a vedla ho po silnici ke mně domů, přičemž jsem ho pořád kontrolovala ve zpátečním zrcátku.

Jak jsem tak přemýšlela nad poslední hodinou, došlo mi, že jsem s Lauren docela skamarádila. Udělala jsem kyselý obličej – jak jsem se mohla skamarádit s takovou holkou, jako je ona? A Edward – to je úplně samostatná kapitola. Skoro jsem ho nebrala na vědomí, nevěděla jsem ani, že vůbec přistoupil do třídy. A pak se najednou objevil jako blesk z čistého nebe, Lauren mě hned přemlouvala, abych ho vyfotila – bylo toho nějak moc na to, jak málo ho znám. Nic o něm nevím, nikdy jsem s ním nemluvila – a s tím mám strávit celé odpoledne! No to potěš koště!

Zastavila jsem před domem. Vyskočila jsem ven z auta zrovna, když Edward parkoval za mým náklaďáčkem.

„Počkej na mě, jen si skočím pro foťák a hned jsem zpátky,“ zavolala jsem na něj a v tašce štrachala klíče od domu. Po nekonečně dlouhé době jsem vyndala klíčenku se třemi klíči a spousty přívěsků. Možná že to bylo trochu přehnané, ale mně se to líbilo. Sice jsem dlouho hledala klíč, který se ztrácel ve změti těch všech bužírek a plyšáčků, ale to prostě patřilo k tomu.

Jakmile jsem otevřela dveře, skopla jsem si boty a vyběhla do svého pokoje. Otevřela jsem šuplík a vyndala z něj opatrně zrcadlovku v obalu. Naštěstí jsem ho před dvěma dny nabyla, takže ještě něco vydrží.

Potom jsem zase rychle seběhla dolů, až jsem se při tom málem přizabila. Nazula jsem si ty nejpohodlnější boty a vyběhla ven. Edward čekal na verandě a opět se ležérně opíral o trám.

„To zábradlí jsme zrovna natírali,“ upozornila jsem ho a ukazovala na jeho rukáv.

„Cože?“ vylekal se a rychle ruku strhl ze zábradlí a začal si ji prohlížet centimetr po centimetru. „Proč sem nemůžete dát cedul… vždyť tam nic nemám!“ rozčiloval se.

„Ha ha! Vtip!“ smála jsem se.

„Fakt vtipný!“ zamračil se.

„No co, chtěla jsem trochu uvolnit atmosféru, ale když nechceš,“ pokrčila jsem rameny. „Pojedeme do lesa, je to odtud maximálně čtvrt hoďky. A pojede se bahnitou cestou, takže se jede mým autem.“

„Co? Myslel jsem, že mě tady vyfotíš a konec, můžu jet zase domů.“

„Děláš si srandu? To tě klidně mohla vyfotit Lauren s tím jejím foťákem a já se vůbec nemusela obtěžovat. Ne, ne, hezky pojedeme tam, kam chci.“

„Bezva,“ utrousil a byl viditelně nadšený z toho, že se mnou bude trávit odpoledne – ale to jsme byli dva. „Mám ale v autě docela cenné věci, takže…“

„Dej je k nám dovnitř, tam budou v bezpečí,“ uklidňovala jsem ho a zavedla ho do obýváku, kde si je jako největší poklad položil na stůl.

„Tak jedem,“ popoháněla jsem ho a zamkla dům. Potom jsem nastoupila do auta a Edward si sedl vedle mě. Bylo to zvláštní, moc jsem s nikým nejezdila, párkrát jsem odvážela Angelu nebo Jessicu, ale jinak jsem jezdila sama.  A teď tady mám vedle sebe kluka, ze kterého každá holka padá do kolen a dala by všechno za to, aby s ním strávila vteřinu času. Navíc vypadal na takový ten ukňouraný typ kluka, který si pořád na něco stěžuje – jo-jo, to bude dlouhé odpoledne.

Na nic jsem ale nečekala a vyrazila. Čekala jsem, že začne konverzovat – to je slušnost, že kluk má zajistit mluvení – ale mlčel jako pařez. A jelikož já jsem docela ukecaný typ, i když to tak na první pohled nevypadá, začala jsem sama.

„Chtěla jsem ti poděkovat za ten tahák, to bylo milý. Ale pořád mi vrtá hlavou, jak jsi to stihl tak rychle – napsat test a ještě tahák…“

„Nemáš zač, rád jsem pomohl. Viděl jsem, jak ses v tom ztrácela,“ odpověděl a mou otázku ohledně rychlosti ignoroval.

Chvíli bylo ticho. Takové to trapné, kdy ani jeden neví, co má říct a snaží se přijít na první společnou věc, kterou mají společnou – což by v tomhle případě mohl být problém.

„Víš, abych se přiznala, vůbec jsem nevěděla, že tě máme ve třídě, dokud mě Lauren neuprosila s tou fotkou,“ plácla jsem to první, co mě napadlo.

„Nevyhledávám moc společnost,“ řekl a přitom se díval z okýnka na okolní krajinu. Jo, to jsem si všimla. Rychle jsem hledala další téma.

„Máš nějaké sourozence?“ zajímala jsem se.

„Ano, čtyři. Jaspera, Emmetta, Alice a Rosalii.“

„Páni, tolik lidí – taky bych to někdy chtěla zažít, mít někoho, komu bych mohla bezmezně věřit…“

„A já si někdy říkám, jaké by to bylo, kdybych byl jedináček, určitě by to bylo klidnější.“

„Spíš nudnější,“ opravila jsem ho. „Neměl by sis s kým povídat, byl bys o samotě – ale hele, nechceš si to teda na chvíli vyměnit?“ zasmála jsem se.

„Určitě!“ souhlasil a zasmál se se mnou. Smích ale potom vyzněl do ticha a byli jsme zase na začátku.

„Ehm, no a kde jsi bydlel, než si se sem přestěhoval?“

„Všude možně,“ tajemně se usmál. Když mi to nechce říct, tak ať mi to neříká. Ale tím jsme se opět dostali do trapného mlčení.

„Dneska se počasí vyvedlo,“ začal sám, až jsem se divila, kde se to v něm vzalo.

„To je jedině dobře – aspoň nebudu muset použít blesk a fotky budou vypadat realističtěji.“

„Ty jsi do toho focení asi hodně zažraná, co?“ zeptal se a já se musela pousmát nad tím, jak řekl „zažraná“.

„Je to… nevím, jak bych ti to vysvětlila. Když držím foťák, jsem doma. Můžu s ním zachytit tak nádherné scény, které obyčejně člověk nevidí. Musíš mít ale trpělivost, abys počkal na správný okamžik. Nestačí fotit jen tak, musíš tím chtít něco vyjádřit, nějaké skryté poselství, jinak je to jedna z miliardy fotek, které jsou obyčejné a nezajímavé…“ rozvášnila jsem se. „No, na moji zálibu jsi přišel, ale jaká je ta tvoje?“ zeptala jsem se a přitom odbočila z hlavní silnice na prašnou cestu, která vedla do lesa.

„Asi hraní na klavír,“ pokrčil rameny. „Ty tóny, které dokáže vyloudit, jsou úchvatné. A každý den objevuju nové a nové, zkouším zkombinovat různé klávesy, zapisuju noty… a uklidňujeme mě to. Jakmile se dotknu kláves, všechno ze mě spadne a já se jen oddávám té melodii, tomu příběhu, který je pokaždé jiný a který ani nejde vyjádřit slovy…“

„Ty skládáš písně?“ překvapeně jsem se po něm ohlédla. Nevypadal na někoho, kdo by každý den seděl za klavírem a něco si hrál – ne, spíš jak sedí u zrcadla a češe si svoje vlasy.

„Pár jsem jich složil,“ připustil skromně.

„Tak to mi musíš někdy ukázat, strašně ráda bych je slyšela!“ prosila jsem ho.

„Ale na oplátku mi musíš ukázat svoje fotografie,“ domlouval to.

„Platí,“ zajásala jsem a podala mu volnou ruku, abychom si potřásli. Jemně mi ji chytil a potřásli jsme si. Překvapilo mě, jak studenou a pevnou ji má. Ale přitom jsem jasně cítila to teplo, které vycházelo z jeho dlaně. Už dávno přešla doba, kdy jsme své dlaně měli rozdělit, a tak jsem se na něj podívala. Ty jeho oči barvy medu se mi zahloubávaly do těch mých a já s tím nemohla nic dělat. Opravdu byly zvláštní, nikdy jsem takovou barvu neviděla.

Náklaďáček najel na kámen a trochu se zatřásl. Rychle jsem chytila volant oběma rukama a tím rozpojila naše sevřené ruce.

Trošku jsem se začervenala – takhle nestydatě se mi dívat do očí! Strašně mě to znervózňovalo. A protože v autě znovu začínalo panovat ticho, neudržela jsem se a zeptala se: „Proč máš zlaté oči? Nosíš čočky?“

„Ne, ale jako malý jsem používal oční kapičky a najednou mi oči zezlátly. Byl jsem i u doktora, ale říkal, že mi to neublíží,“ pokrčil rameny.

„Musí se tě na to každý ptát, co? Promiň, ale prostě mi to vrtalo hlavou. A… jaké oči jsi měl před tím?“ vyzvídala jsem dál.

„Zelené.“

„Abych pravdu řekla, nedokážu si tě v nich představit – ta zlatá k tobě prostě patří,“ nechala jsem se slyšet. Bože, co to plácám za nesmysly? Zlatá k tobě patří – znám ho sotva tři hodiny a už mu říkám tohle!

Ukázal mi jeden z těch úsměvů, který hází ve škole.

„No vida, už tu budeme,“ ukazovala jsem na cestu, která po deseti metrech končila.

„Tady?“ nevěřícně si prohlížel okolí.

„No, přímo tady ne. Půjdeme kousíček pěšky – neboj, tři minuty a jsme tam,“ uklidňovala jsem ho.

Vylezli jsme z auta a prošli vyšlapanou cestičkou na okraj louky, kterou jsem našla jako malá.

„A jsme tady,“ řekla jsem pyšně. Byla to téměř kruhová louka, všude okolo rostly košaté stromy a házely stíny na louku. Bylo tu i pár spadlých kmenů, které mi poskytovaly provizorní lavičku.

„Tak začnem, co ty na to?“ otočila jsem se na něj. „Slunce je támhle, takže si stoupni tady,“ dirigovala jsem ho. „Jo, to je super.“ Pak jsem si dřepla na bobek, zapnula foťák a zaostřila na Edwarda.

Ten ale stál jako socha a bez jakýchkoliv emocí se díval do objektivu.

„Úsměv!“ zkusila jsem ho trošku nabudit. Trochu pohnul koutky, ale pořád nic moc.

„No tak, ukaž úsměv, se kterým oblbuješ všechny holky!“ povzbuzovala jsem ho. Zvedl koutky nahoru, ale nebyl to žádný z těch jeho úsměvů. To tu strávíme celý měsíc.

„Tak hele,“ postavila jsem se. „Zkus se uvolnit. Jinak jsem tě sem vůbec nemusela tahat a mohla ti udělat fotku u baráku s cihlovým pozadím.“

„A proč si to neudělala?“ zeptal se a já měla chuť ho praštit. Už jsem řekla, že mu udělám fotky a on si myslí, že bude jenom stát před objektivem? Tak to ať se hošánek vzpamatuje!

„Proč? Protože jestli se nepletu, tak chceš mít super fotku na Facebooku, kterou by ti všichni záviděli. Víš co? Já ti ukážu, co máš dělat, jo?“ řekla jsem a položila zrcadlovku na pařez. Potom jsem přešla k Edwardovi a cestou sebrala pár uschlých listů ze země.

„Tak koukej. Musí totiž u tebe být vidět nějaká emoce, víš? Podívej, vezmeš si třeba listí, vyhodíš ho do vzduchu a potom za ním vyskočíš,“ předváděla jsem mu. Vyskočila jsem a šmatala po listí, jako bych ho chtěla zachytit a přitom se u toho smála jak měsíček na hnoji.

Edward mě s úsměvem pozoroval.

„Takže nějak takhle. Prostě se pohybuj, dělej, co tě napadne!“ dostávala jsem se do svého živlu. Podala jsem mu listí, které jsem znovu nasbírala a vzala si do ruky foťák. „Nemusíš ani koukat do objektivu, prostě dělej, co chceš.“

Poslechl mě a vyhodil listí do vzduchu, načež za ním vyskočil, ladně jako nějaká dravá šelma. Zuřivě jsem začala cvakat, abych to stihla.

„No vidíš!“ pochválila jsem ho, když byl zpátky na zemi. „Jen by to chtělo víc se smát – nemusíš se přímo zubit, ale ty nemáš ani emoce v očích – a to je špatně. Vzpomeň si, když sedíš u piana a něco nádherného hraješ, hudba se line po celém pokoji. Zkus si to představit. Představ si, jak ti to pozvedává náladu, jak se směješ, že ti tak nádherně ta hudba zní,“ zkoušela jsem to.

„Dobře,“ přikývl a už se usmál tak, jak jsem chtěla.

Zkusil to ještě jednou a přitom se smál, jak jsem mu poradila. Vypadl úžasně, takový nespoutaný…

„Super!“ zářila jsem štěstí s ním, že se mu to povedlo. „Teď zkus další pózy.“

S úsměvem zkoušel další a další, vážné grimasy střídal s naprosto zabijáckými obličeji, až jsem se mohla potrhat smíchy.

Rozkročil se, jednu ruku si podepřel nohou a jako by vypadl z nějakého časopisu kulturistů. Potom si chytil jednu nohu a udělal precizní holubičku. Z holubičky si dřepl na bobek, ruce si dal na ramena a dělal kačenu. Točil se okolo své osy a natřásal zadkem do rytmu nějaké neslyšitelné hudby.

Nevím, jak dlouho jsem ho fotila, ztratila jsem úplně pojem o čase. Věděla jsem jen, že mě zřetelně bolí bránice od toho smíchu. Pořád jsem cvakala foťákem a nemohla se na něj vynadívat. Vypadal úplně jinak, když se uvolnil. Nebyl jako ten upjatý kluk ze školy. S úsměvem jsem ho pozorovala a nemohla se ho nabažit.

„A teď ty!“ ukázal na mě a vytáhl mě na nohy. „Šup na molo, musíš mít taky nějakou vzpomínku!“

Nijak moc jsem neprotestovala. Došla jsem do požadované vzdálenosti a začala pózovat – nejdřív tak, jako to dělají modelky – pokrčit nohu dozadu, poslat vzdušný polibek, otočit se dozadu a jen se podívat na objektiv (to jsem si málem vykroutila krk!) nebo na rukou ukázat Viktorky.

Pak mě napadl šílený nápad. Udělala jsem nákrok, vyšvihla nohy nahoru a udělala stojku, přičemž jsem se nezapomněla křenit do objektivu. Když jsem znovu přistála na nohou, oba dva jsme propukli v obrovský řehot. Vůbec by mě nenapadlo, že s Edwardem je taková legrace.

„Musíme si udělat společnou fotku!“ napadlo mě a už ho vytahovala na nohy.

„A kdo nás jako bude fotit? Žádného kolemjdoucího tu opravdu asi nechytíme.“

Ale já jsem si s tím poradila. Postavila jsem zrcadlovku na pařez, nastavila rychlé snímání a na tlačítko jsem opřela větev, aby neustále fotil – nemělo smysl tam dávat automat, protože bychom museli čekat další dvacet vteřin, než by nás to vyfotilo znovu.

Foťák okamžitě začal cvakat. „Rychle!“ chytila jsem Edwarda za ruku a přitáhla ho k sobě, abychom tam byli oba. Zřetelně jsem cítila jeho přítomnost.

„Pojď sem!“ zasmál se Edward a podrazil mi rukou nohy. Vyjekla jsem, jak jsem to nečekala. Edward mě ale zachytil a zvedl do náruče. Srdce se mi rozběhlo šílenou rychlostí.

„Úsměv!“ zazubil se na mě a potom do objektivu.

„Fuj! To mi nedělej!“ hubovala jsem ho naoko, ale už jsem se smála s ním. „Teď já!“

Pustil mě z náruče a já si stoupla za něj a potom ho zkusila zvednout – marně. Takže mi trochu pomohl – nakonec jsem mu držela jednu nohu a tvářila se u toho, jako bych zvedala tunu železa.

Pak jsem mu hned nohu pustila a jak to nečekal, začal skákat po jedné noze, aby udržel rovnováhu. Když jsem ho takhle viděla, začala jsem se nehorázně smát. Jak chytal balanc, drcnul do mě a já jak široká, tak dlouhá jsem se rozplácla na zem. Snažil se mě chytit, ale marně.

„Jsi v pořádku?“ klekl si ke mně a jemně mě chytil.

„V pohodě!“ smála jsem se a oklepávala si ruce o kalhoty. „Ale to ti nedaruju!“

Zakřičela jsem a pokusila se o bojové umění, které jsem tolikrát viděla v televizi – nakonec to vypadalo, jako bych rukama sekala imaginární zelí. Edward ale nezůstal pozadu a vytasil se se svou choreografií – ale u něj to vypadalo, jako by to opravdu uměl.

Vyskočila jsem do vzduchu a vykopla, hned několikrát za sebou. Takže se náš pomyslný souboj přesunul do vzduchu.

Úplně jsem zapomněla, že se fotíme, že foťák pořád cvaká a zachycuje nás, jak si hrajeme jako malé děti. Užívala jsem si jen jeho přítomnost a nemyslela na nic jiného.

Najednou Edward přestal, uklonil se a nabídl mi ruku. „Smím prosit o tanec?“

Chytla jsem si pomyslné šaty a udělala pukrle. „Bude mi ctí si s vámi zatančit.“ Chytila jsem se jeho ruky a on si mě přitáhl k sobě, takže jsme na sebe byli nalepení. Okamžitě jsme začali hopsat do rytmu vymyšlené písničky. Moc jsem tančit neuměla, ale jak vidno, Edward to uměl precizně, takže jsem se jenom nechala vést. Udělal se mnou několik otoček a pak mě zaklonil.

„Děkuji za tanec, madam,“ zasmál se a sklonil se k mé ruce, jako by mi chtěl políbit. Potom se postavil, ale nepouštěl mě.

„I já děkuji,“ poklonila jsem se a dala mu pusu na tvář. Co se ale nestalo – Edward zrovna v tu chvíli otočil hlavu, takže jsem mu ji vlepila přímo na pusu. Jakmile jsem si to uvědomila, ihned jsem se odtáhla.

„Promiň! Já…“ nevěděla jsem, co říct a očima jsem těkala sem a tam. Udělala jsem to omylem… Zasekla jsem se očima do těch Edwardových, které nabraly tmavší odstín. Ani jsem se tomu nepodivovala, jen jsem hypnotizovaně hleděla na tekuté zlato, které jsem v nich viděla. Nedokázala jsem se od nich odtrhnout.

Viděla jsem, jak sjíždí očima k mým rtům a zase nahoru. A než jsem se nadála, Edward přitiskl své rty na ty mé. Byl to jemný polibek, jako pohlazení motýlích křídel – jako by si sám sebou nebyl jistý.

Pak se odtáhl a podíval se na mě, jak zareaguju. Já jsem tam ale stála jak opařená, pořád jsem ho držela za ruku a nedokázala pořádně myslet. Cítila jsem pořád tu chuť jeho rtů.

Bez sebevětšího přemýšlení jsem k němu přistoupila ještě blíž, obtočila mu ruce okolo krku a zplna ho políbila. Cítila jsem, jak se mu pozdvihly koutky do úsměvu, a přivinul si mě k sobě. Cítila jsem se u něj tak bezpečně, ničeho jsem se nebála.

Když náš polibek skončil, plaše jsem se na něj usmála. Úsměv mi oplatil a zastrčil mi neposedný pramínek za ucho. Rozbušilo se mi srdce, když se mě dotkl.

***

Jen co jsme se dostali ke mně domů, zapadli jsme do mého pokoje. Edward se posadil na postel, zatímco já si sedla na židli a zapnula notebook – dárek k narozeninám od Charlieho a Renée dohromady.

„Ukážeš mi ty fotky, jak si slíbila?“ zeptal se mě a udělal na mě štěněčí pohled – ani nemusel, protože bych mu je ukázala i bez toho.

Vytáhla jsem ze dna skříně velkou papírovou krabici, položila na postel a odklopila víko. Uvnitř byly seřazené fotografie podle objektu, který jsem zrovna fotila – takže buď to krajina, emoce nebo lidé.

Edward sáhl mezi paklíky a vytáhl pár fotek s krajinou – pohled z vrcholku útesu na moře, kam zapadalo slunce a jeho stín se odrážel ve třpytivé vodě, zatímco nebe vydávalo načervenalou záři.

„Úžasné,“ vydechl a okouzleně se na fotku díval.

„Díky,“ usmála jsem se a přešla k notebooku. Zapojila jsem do něj kabel a stáhla všechny fotky. 853 – to je číslo! A to jsme tím strávili maximálně dvě hodiny! „Příště je řada na tobě – ukážeš mi, jak dokonale hraješ na klavír.“

Vzala jsem počítač s sebou na postel a sedla si k Edwardovi, přičemž notebook jsem si položila na klín.

„Jsi připraven na pořádnou dávku ztřeštěných fotek?“ zeptala jsem se ho s úsměvem.

„Rozhodně!“ zasmál se a naklonil se víc ke mně, aby lépe viděl na obrazovku, přičemž mi ruku dal kolem ramen.

Rozklikla jsem první fotku, na které Edward koukal do objektivu a neusmíval se.

„Měla jsi pravdu – opravdu to vypadá hrozně!“ uznal a rychle mi zmáčkl prst na tlačítku, aby fotka co nejrychleji zmizela. Teď se zjevil ve zpomalených záběrech, jak vyskakuje a následně padá zpátky na zem, přičemž chytal listí do rukou.

Rychle jsme projeli všechny fotky a nad nějakými jsme se pozastavili, abychom se jim znovu zasmáli – asi vyhrával imaginární souboj ve vzduchu a fotka, kde padám a tvářím se vyděšeně, zatímco Edward ke mně natahuje ruce ve snaze pomoct mi.

Mezi posledními fotkami bylo, jak jsme se objímali a následně si dali pusu.

„Tu chci na profil,“ ukázal na fotku, kde Edwarda objímám kolem krku a pomalu se k němu natahuju, abych ho políbila, zatímco on mě držel kolem pasu.

„Ta vypadá dobře,“ souhlasila jsem.

Nechala jsem tedy Edwarda, aby se přihlásil na facebook a nahrál si požadovanou fotku. Totéž jsem udělala i já – líbila se mi tak moc, že jsem smazala svou dosavadní fotku, kde jsem vyfocená s leopardem.

„Dej si mě i do vztahu,“ poprosil mě a dal mi pusu do vlasů.

Do vztahu… opravdu jsem s Edwardem? Vždyť ani ne před pěti hodinami jsem si myslela, jaký to nebude náfuka a jak bude těžké vydržet v jeho přítomnosti… Nějak si to nemůžu představit… A navíc, Lauren pukne vzteky, až to zjistí. Ale jak sama říkala, má někoho v záloze… A Edward je opravdu úžasný, už se nedivím, že by ho chtěla každá holka…

Dala jsem enter a na obrazovce se ukázalo:

Bella Swanová je ve vztahu s uživatelem Edward Cullen.

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Profilovka: