Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Přitažlivost

28.06.2014 (15:45) • Kala • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1947×

Jasper

Stál jsem na parkovišti vedle něho a krotil svou žízeň. Již dlouho jsem chodil mezi lidmi, ale stále jsem měl strach. Lehký vítr k nám zavál stopu lidské vůně. Byla to svěží rozkvetlá jarní louka, na které právě osychají kapičky ranní rosy. Byla výjimečná a zvláštní, ale nevnímal jsem ten rozdíl. Pro mě to byla jen další žena s horoucí krví uvnitř svého těla, která probouzela mou temnou stránku.  

Pro Edwarda však byla ta vůně něčím víc. V té vteřině mu potemněly oči a ústa mu zaplavil jed. Nikdy jsem necítil, že by takto silně reagoval na nějakého člověka. Navíc včera pil. Byla to vteřina a vůně byla pryč. Bratr polkl hořký jed a lidsky zatřepal hlavou. Sám nevěděl, co se stalo, a já cítil jeho zmatek a nejistotu. To Alicí zmítaly různé pocity a zuřivě si kryla myšlenky. Musel jsem ji podpírat. Když Edward odešel na hodinu, zašeptala má žena: „Přitažlivost… Osudová přitažlivost!“ Pak se narovnala v ramenou a jen prohodila: „Co se má stát, se dnes stane.“ V jejím hlase bylo smíření, ale i strach.

Cítil jsem jeho emoce, přestože byl v jiném křídle školy. Oči mi zčernaly jeho potlačovanou žízní a já musel opustit budovu. Vydýchával jsem to na parkovišti ukryt za tmavými skly našeho auta. Bál jsem se odejít někam dál. Jestli se neudrží, bude zapotřebí každého z nás, abychom zahladili stopy. Chtěl jsem odejít, ale musel jsem vědět.

Byl to můj bratr, ale nebyl to on. Takového jsem ho neznal. Neznal jsem to silné zvíře uvnitř něho, které se nyní dralo na povrch. Za celou dobu našeho soužití měl vždy v sobě víc lidskosti. V tuhle chvíli však nebyl nic jiného než hladový upír, kterého pohlcovala jeho žízeň. Chtěl jsem za ním poslat Emmetta, ale tušil jsem, že ani on by na něho v tuto chvíli nestačil. Edward lovil a měl jsem co dělat, abych nešel také.

Alice si tiše přisedla ke mně na sedadlo spolujezdce.

„Alice, jak jsi mohla…“ Vydechl jsem to, co mě tížilo nejvíc. Musela to vidět! Proto potřebovala ráno podepřít. Chytil jsem ji za její malou ruku a byl jí neskutečně vděčný, že je tu teď se mnou.

„Jazy, je to složitější… Není to jen o její krvi. Ona celá je jiná.“ Stále jsem zhluboka dýchal a rudá mlha před mýma očima začínala slábnout, na rtech mé ženy se usadil šťastný úsměv.

„Našel svou lásku. Ještě ho čeká hodně rozhodnutí, ale oni mohou být spolu. Ona může být jednou z nás.“ Teď už mé ženě v očích hrály i nezbedné jiskřičky.

„Bude moje dobrá přítelkyně. Budeme spolu chodit nakupovat…“ Protočil jsem oči. Podle Edwardových pocitů to bylo jen tak tak. On sám cítil údiv nad tím, že ji nezakousl, a styděl se za to, jak blízko tomu stále je. Chtěl utéci z učebny, ale bál se pohnout. Rozvířil by v místnosti její vůni, která ho celého obklopovala. Jeho hrdlo hořelo a já cítil, že má vlastní žízeň je vlastně nic v porovnání s tou jeho. Carlisle bravurně odolával lidské krvi a jeho oči nikdy nezčernaly. Všichni si mysleli, že má z nás nejlepší ovládání, ale nebyl to on, kdo opravdu vyhrál sám nad sebou. Carlisle nikdy necítil to, co Edward právě teď. Tu spalující žízeň a nesnesitelnou touhu poddat se své přirozenosti. Nechat toho predátora v sobě naplnit své poslání a splynout s tou zpívající vůní. Dojít tak vysněného ráje, dokonalé extáze, dosažení smyslu své existence. Polkl jsem jed, který se mi nahromadil v ústech, a Alice mě chápavě pohladila po stehně.

Obdivoval jsem Edwardovu sílu a sebeovládání, když skončila hodina a on lidským krokem odcházel do blízkého lesa. Otvíral jsem dveře auta, že půjdu za ním a uklidním ho pomocí svého daru, ale sevření ruky mojí ženy zesílilo. „Ne, to musí on sám…“

Krátce na to vyšla, ze školních dveří i drobná hnědovlasá dívka a s nepochopitelným smutkem a starostí pozorovala vzdalující se Edwardovu postavu. V Alicině výrazu bych smutek a bolest hledal marně. Ta nová dívka byla dcera policejního šerifa Swana, Isabella.

***

Edwarda jsem neviděl týden. Všichni se o něho doma báli. Jen Alice zářila vnitřním štěstím. Ona nebyla v přítomnosti, žila si budoucností a ta se jí zatím víc než líbila… Bellu už teď brala jako svou sestru. Zaútočila by bez váhání na každého, kdo by se chystal jí ublížit. Stále ji ochranitelky sledovala. Isabella přijížděla ke škole každé ráno mezi prvními. Postávala pak u svého auta se zvláštním očekáváním v očích jen proto, aby až po zvonění odešla sama s hlavou hluboce skloněnou na první hodinu. Den ze dne byla smutnější a bledší. Zkoušel jsem na ni použít svůj dar, ale její emoce byly příliš silné.

Neznal jsem příčinu toho zvláštního smutku, dokud jsem nezachytil její pohled upřený k lesu a nespojil si jej se šťastným úsměvem své ženy. Zatím co ta hnědovláska mrkala, aby schovala své slzy, které se jí lítostí a obavou tlačily do očí, já tam jen tak stál a nemohl tomu uvěřit.

„Alice, ona je člověk…“ Své zděšení jsem nedokázal skrýt.

„A komu to vadí?“ V jejím hlase bylo skoro pohoršení nad tím, co jsem řekl, a její bojovně vystrčená brada to potvrzovala.

„Ona je pro něho ta pravá! Ta jediná! To se jí má vzdát jen pro to, že je teď člověk?“

„Bylo by to lepší…“ Byl jsem si skoro jistý. Zatím ji nemiloval. Toužil jen po její krvi. Ale můj hlas rozhodně jistý nebyl.

„Ty bys mě opustil, kvůli mému tlukoucímu srdci?“ Ten údiv nešel přeslechnout. Pozoroval jsem její zvednuté obočí a věděl jsem své. Miloval jsem svou ženu. Každý den byl pro mě hezký jen díky její přítomnosti. Každý její dotyk i po těch letech rozechvěl mé tělo. Jen pouhou svojí blízkostí dokázala vykouzlit úsměv na mých rtech. Její pohlazení mě uklidňovalo, ale mohlo probudit i mou vášeň a stěží ovladatelný chtíč. Vládla mým bytím, stejně jako já tím jejím. Nevzdal bych se jí. Kvůli ničemu! Ani kvůli její horké krvi, ani kvůli tlukoucímu srdci, ale já Alici miloval. Edward zatím nic takového necítil. 

Sedmého dne za svítání dorazil do našeho domu Edward. Špinavý, celý od krve, ve zcela roztrhaných šatech. S očima v barvě tekutého zlata a světlýma, jako ještě nikdy. Stále jsem z něho cítil především zmatek. Při vzpomínce na ni však necítil jen žízeň, ale i spoustu dalších emocí. Nepřekvapilo mě, že nechtěl opustit Forks. Nedokázal se vzdát té vůně, která jej zcela ovládla. Během chvíle se upravil a byl připraven odejít s námi do školy. Esme mu věnovala ustaraný pohled, na který on odpověděl rázným zavrtěním hlavy. Byl si jistý. Nehodlal o tom mluvit.

Před školou se o své staré auto zase opírala ona. Smutným pohledem pohlížela střídavě do knihy a na přijíždějící auta. Když vystoupil Edward, srdce ji zradilo. Vynechalo pár úderů. Do této chvíle jsem mohl pochybovat, ale teď už ne. Dnes nečekala na zvonění. Otočila se a zašla do školní budovy. Její emoce byly jiné. Její horká krev proudila jejím tělem o poznání rychleji a dávala jejím tvářím rozkošně narůžovělý odstín. Byla krásná a šťastná. Prozrazovalo to celé držení jejího těla a hnědé vlasy, které uvolnila ze staženého uzlu, jí v bohatých vlnách spadaly až do poloviny jejích zad a úsměv zdobil její rty. Překvapilo mě tiché majetnické zavrčení Edwarda, který spontánně reagoval na mé myšlenky a teď z toho byl sám zaskočen.

Dnes s ní naštěstí neměl žádnou hodinu, ale její vůně, která už prostoupila celou školu, zbarvila Edwardovy zlaté oči do černa. Stále ho spaloval vnitřní bolestivý oheň, ale touha ochutnat její krev byla skoro stejně silná jako potřeba ochránit tuto křehkou bytost od všech nebezpečí, která na ni mohla čekat. Pralo se to v něm a Alice ho jen z povzdálí pozorovala.

Místo oběda si Edward sedl k jednomu z dřevěných stolů, který byl na školním pozemku. Hlavu skloněnou k desce, na kterou položil své ruce zatnuté v pěst. Cítil svou žízeň, strach o ni, touhu být jí blíž a smět se jí dotýkat, cítil i obyčejný mužský chtíč, který bral jako znesvěcení něčeho tak čistého, jako byla ona… a cítil i žárlivost. Žárlil na každého kluka s tlukoucím srdcem, který se k ní dostal blíž jak na krok. Vytáčely ho jejich představy, ve kterých si pohrávali s jejím tělem. Oni byli živí a mohli zahřát její chladem zkřehlé ruce… Mohli toho tolik, co on by nikdy nemohl. Ještě s ní ani nedokázal být v uzavřené místnosti. Jeho zatnuté pěsti vypovídaly až příliš o jeho myšlenkách.

Chtěl jsem použít svůj dar, když mi Alice položila ruku na rameno a pokývla hlavou směrem ke školním dveřím. Stála tam ona, Bella. Párkrát nejistě přešlápla, ale pak si zastrčila neposlušný pramen vlasů za ucho a vydala se k Edwardovi. Vnímal jsem její pocity, ale nechápal jsem je. Ona necítila nebezpečí, neřídila se svým instinktem, který ji dozajista radil, aby zmizela co nejdál od nás. Něco jí k Edwardovi přitahovalo. Bylo to skoro stejně silné, jako to, co táhlo jeho k ní. Přišla až k jeho stolu a tiše si sedla proti němu.

Vítr vál od lesa a tak ji Edward necítil. Slyšel její rychle bijící srdce, ale bral to jako sen, představu.  Její srdce rezonovalo v jeho těle od příchodu do školy. Byla to hudba, která ho pohlcovala a probouzela to zvíře v něm. Byl to i rytmus, ve kterém nyní proudil jed v jeho těle. Bylo to něco, bez čeho už nedokázal existovat. Neměl sílu se od toho držet dál. Toužil být s ní a chránit ji, ale bolestně si uvědomoval, že největší nebezpečí je on sám… Představa její možné blízkosti však na jeho rtech vykouzlila zasněný úsměv a jeho tělem probíhalo jemné chvění. Slastně přivřel oči. Bellino srdce se rozeběhlo rychleji a ona pomalu vztáhla ruku k té jeho. Edward si nepřipouštěl její přítomnost, dokud se konečky jejích prstů zlehka nedotkly jeho studené pokožky. V té chvíli se jeho černé oči zahleděly do těch jejích… Měla utíkat a měla se bát, ale ona stále hleděla do jeho temných očí.

Cítil jsem to pouto a jejich vzájemnou lásku. Alice se přitiskla k mému boku. Tohle už určitě musela vidět!

Sevřené pěsti mého bratra povolily a jeho ruka se natočila dlaní vzhůru. Bella položila svou malou ruku do té jeho a trochu ji stiskla. Obyčejné lidské gesto plné důvěry. Říkala mu tím své ano a on to věděl. Přeopatrně zvedl její ruku ke svým rtům a vtiskl na ni lehký polibek. Bella se začervenala, ale vymanit se z jeho pohledu nedokázala.

„Smím tě pozvat do kina a na večeři?“ Edward se bál, že další šanci už nedostane.

Bella kývla hlavou, ale pak se zamyslela… „Nechceš se raději jen někde projít?“

„Stydíš se se mnou někde ukázat?“ Můj bratr byl překvapen. Většina holek ze školy by pro tuhle šanci i vraždila, ale on pozval jenom ji. Rande s Edwardem Cullenem, krásným a bohatým, to byl pro místní dívky sen, nedostižná meta… Edward byl bezesporu trofej.

„Promiň, tak jsem to nemyslela… Jen… Procházka mi přišla jako lepší nápad… Tedy jestli chceš…“ Cítil jsem její rozpaky.

„Kam bys chtěla jít, Bello?“ Jeho hlas byl milý a plný očekávání.

„Do lesa a k jezeru?“ Ta holka neměla pud sebezáchovy.

„Nebojíš se být se mnou sama?“ On se na to prostě musel zeptat.

„Měla bych se bát?“ Ta byla neskutečná. Necítila ani náznak strachu.

„Ne!“ Edwarda mrazilo již při myšlence, že by se ho někdy mohla bát.

Nezůstalo jen u jedné procházky a ti dva spolu trávili čím dál víc času. Mé dny byly stále plné emocí. Edward toužil, po něčem o čem si myslel, že je zakázané a nepatřičné. Toužil Bellu pevně sevřít ve své náruči a věděl, jak smrtící by mohl jeho stisk být. Bál se ji i pohladit, ale ona to chtěla a on jí to nedokázal odepřít. Nic by jí nedokázal odepřít. Dotýkal se své křehké krásky s opatrností a láskou. Jen já cítil, kolik bolesti ho stojí její blízkost, jak moc ho v hrdle pálí její polibek. Přesto ji něžně líbal, kdykoli mu ona nabídla své rty. Nevzdal by se té výsady pro něco tak přízemního, jako byla jeho fyzická bolest.

Už spolu byli pár týdnů. Postupně se sbližovali. Bylo zvláštní pozorovat, jak se ona sama k němu vine a pokládá jeho ruce na svůj pas a on se snaží ovládnout tu touhu a chtíč, který v něm probouzela. Toužil po ní jako po ženě. Krev už dávno nebyla důležitá. Všechno to bylo pro něho tak nové, neznámé a intenzivní. Za ty roky jeho existence nikdy nepotkal ženu, která by jen trochu dokázala vzbudit jeho zájem. Bella byla tak jiná. Voňavá, s tlukoucím srdcem a tichou myslí, s horkýma rukama, kterými bez bázně hladila chladnou kůži na jeho těle.

Oči mu temněly již při myšlence na ni a nebylo to spalující žízní. Šílel, když si ho Bella přitáhla do polibku. Chvěl se bolestí i touhou a polibek opětoval s náruživostí, které nemohl popustit svou uzdu, aby jí neublížil. Konečně našel ženu, kterou miloval a ona milovala jeho. Jen byli tak odlišní, tak moc vzdáleni svou podstatou.

Věděl, že jí bude muset říct, čím je, ale nechtěl to uspěchat. Bylo to moc brzy a rozhodnutí bylo příliš vážné. Ona by musela opustit všechno, co znala. Nebo…

To jen moje žena se stále usmívala a Edward na ni občas zavrčel. „Je moc mladá, aby byla jako já. Nemůžu jí to udělat. Zabít ji! Odsoudit ji k bolestivé přeměně. Vzít jí úplně všechno. Vzít jí možnost stát se matkou… a dát jí za to jen věčnou závislost na krvi.“ A Alice vždy jen pokrčila rameny, ale byla si jistá svou pravdou. Já stál na straně své ženy, ale kryl jsem si myšlenky. Tohle si Edward musel ujasnit sám.

Bella mu to vůbec neulehčovala. Její roztoužené mladé tělo dokázalo neskutečně provonět celé parkoviště. Stačilo jí se jen přitisknout k Edwardovi a její ženství bylo pro něho připraveno. Prádlo měla zvlhlé… Chtěla ho a ani on netoužil po ničem víc, ale stejně ji nemohl mít. Jediný neuvážený pohyb by…

K čertu s mým darem. Bylo to tak intenzivní. Naštěstí měla má Alice pochopení a ochotně mi s tím přetlakem pomáhala. Edward to měl výrazně horší. Ani jsem nechtěl vědět, co s tím dělá. Jen jednou jsem mu v myšlenkách navrhl, zda by to nebylo dobré pořešit s nějakou svolnou upírkou, a odpovědí mi bylo zlobné vrčení. Nechtěl žádnou jinou. Taynino jméno jej pak alespoň na pár minut spolehlivě zbavilo toho tlaku. A to se Bella zatím odvážila jen na holou kůži jeho vypracovaného břicha. Nedovedl jsem si představit, co Edward udělá, až se jednoho dne její malá teplá ručka posune ještě trochu níže, do jeho citlivějších míst…

Neuvědomoval jsem si, jak moc jsem ovládán emocemi svého bratra, dokud se nerozkřičela v domě moje žena. Po návratu z lovu přiskočila k Edwardovi a píchala ho svým drobným ukazováčkem do hrudi a doslova prskala.

„Ty… ty o víkendu jedeš s Emmettem na lov někam hodně daleko. Nebudeš blíž, jak sto kilometrů od Forks. Já už prostě nemůžu. Podívej se na Jaspera! Je z tebe tak zblblej, že mě nenechá ani v klidu lovit. Čeho je moc, toho je příliš!“ Až teď jsem si uvědomil svůj zasněný výraz a stále plný rozkrok.

Alice narážela na dnešní příhodu na lovu. No neměla si brát ty krátké šatičky… Věděl jsem, že za to mohl hlavně Edward. Nepomohl by jí ani neopren. Já prostě musel. Zase. Jako už po několikáté za tento den. Byl jsem na tom hůř než Emmett, a to bylo co říct. Neušel mi rezignovaný povzdech mého bratra a cítil jsem jeho obavu o Bellu.

„Neboj, dám ti na ni pozor, jen jí řekni, ať nechodí do lesa…“ Neuváženě jsem vypustil z pusy příslib její ochrany. Nakonec po dlouhém loučení s ní opravdu odjel. Potřeboval i něco jiného než vysokou. Věřil jsem, že puma mu určitě přijde k chuti a nepohrdne ani medvědem.

***

Nevím, co to Bellu napadlo, ale do toho lesa prostě šla. Možná chtěla na tu mýtinu, co chodili s Edwardem, a jen se ztratila… Byla ve špatné chvíli na špatném místě. Nevím, kde se tam ten medvěd vzal. Byl to asi jediný medvěd, co tu po svačině Emmetta zbyl, a musel si vyhlédnout zrovna naši Bellu. Nebyl jsem daleko, ale ani ne dost blízko. Slabý úder medvědí tlapy však napáchal na jejím křehkém těle nenapravitelné škody. Zneškodnil jsem toho huňáče okamžitě a nemyslel na to, že se na mě Bella s hrůzou dívá. Když jsem se na ni otočil, měla však místo strachu ve svých vyhasínajících očích spíš pochopení a úlevu. Lehký úsměv na rtech. Ona se o mě bála!?

Chtěl jsem se jí zeptat a chtěl jsem mít její souhlas, ale nesměl jsem znát odpověď. Skláněl jsem se nad jejím krvavým tělem a nedýchajíc pozoroval tu pomalu pulzující žílu na jejím krku. Nemohl jsem se jí podívat do očí. Nechtěl jsem vědět, co si myslí. Byl jsem sobec. Edward by bez ní nedokázal existovat! Můj bratr už neměl na vybranou!

Zanořil jsem své zuby do jemné kůže na jejím krku a přitiskl si ji opatrně blíže ke svému tělu, když leknutím a další bolestí vykřikla. Její výkřik ještě nedozněl v tichu lesa a přiběhla Alice, kterou vedla její vize. S provinilým výrazem jsem se odtáhl od měnícího se Bellina těla. Alice se zbavila mrtvoly medvěda a já z Belly strhal zbytky jejího zakrváceného oblečení, které tu později lidé najdou, a zabalil ji opatrně do svého kabátu.

Stál jsem nejistě nad jejím tělem. Nezachránil jsem ji před tím zvířetem. Vyděsil jsem ji. Nedal jsem jí možnost se rozhodnout. To kvůli mně teď cítila tu obrovskou bolest přeměny… Alice mě objala kolem pasu a zašeptala a náznakem pýchy a spokojenosti v hlase: „Viděla jsem, že to zvládneš…“ Proč jsem to nedokázal vnímat jako ona? 

Uložili jsme Bellu do měkké postele v hostinském pokoji a já odešel kus od domu. Trpěla a já to nemohl snést. Její bolest, za kterou jsem mohl, a moje vina, kterou jsem cítil. Před očima jsem měl stále její zkrvavené tělo.

Takhle mě našel i Edward, v oblečení nasáknutém její vůní s obrazem zkázy před očima. Zaútočil okamžitě a jeho hruď se rozvibrovala vztekem při pohledu do mých očí zbarvených lidskou krví. Chápal jsem ho a nechtěl se bránit. Čekal jsem, že mě roztrhá, ale najednou jen padl k zemi a jeho tělo se otřásalo stěží potlačovanými vzlyky. Vztek nahradila bolest a bezmoc.  Jeho bolest snad ještě větší než ta Bellina, před kterou jsem utekl. Miloval ji.

Nechtěl jsem Edwarda trápit víc než je třeba a riskoval raději jeho další útok.

„Mění se… Je v našem domě.“ Ostatní jsem mu ukázal v myšlenkách. Byl jsem teď vděčný za jeho dar. Nedostal bych ze sebe souvislé vyprávění.

„Děkuju…“ Víc říkat nemusel. Moc dobře jsem věděl, co všechno cítí.

Celé tři dny se nehnul od jejího těla. Vzal by tu bolest na sebe, kdyby to šlo.

Ke konci její přeměny nás raději Carlisle vykázal všechny z místnosti. Měl strach, jak na nás bude Bella reagovat. Na nás a hlavně na Edwarda. Nestihl jí říct, čím vlastně je…

Bellino srdce přestalo bít a pokojem se rozléhalo její zmatené vrčení. Carlisle jí vyprávěl celý svůj příběh a vysvětlil základní pravidla. Řekl jí, co je a čím se živí a co se jí stalo… Stále jsem cítil její neklid a vzrůstající nejistotu. Pak, jako by si vzpomněla… „Jasper?“

„Ano,“ řekl Carlisle upokojujícím hlasem. K mému překvapení se Belle ulevilo, ale stále ne dost. Bála se, svíral ji doslova panický strach a já nevěděl proč, dokud se nezeptala: „Edward?“ Sotva slyšitelně zašeptala a on se vedle mě napnul jako struna.

„Bello, celá naše rodina.“ Hlas Carlislea byl opatrný, nebyl si jist její reakcí. Bella jen překvapeně vydechla. Cítila úlevu, která nesla už jen stopu nejistoty… Edward se rozhodl a nikdo z nás mu nebránil. Otevřel dveře a stál na prahu místnosti. Bál se jejího odmítnutí víc, než jejího útoku silné novorozené.

Hleděli si vzájemně do očí. Cítili to, co všechny páry v našem domě, lásku. Otevřel svou náruč a ona mu do ní doslova vběhla. Nemuseli si šeptat své „Miluji tě…“ Oba věděli, co cítí. Ona jej opatrně objímala kolem pasu, vědoma si své síly s hlavou položenou na jeho tichém hrudníku, a on měl tvář zabořenou v jejích vlasech a ruce na jejích zádech. Voněla trochu jinak, ale pro Edwarda byla její vůně stále neodolatelná. Možná byla i podmanivější, když teď zmizel oheň a pulzující bolest z jeho hrdla.

Bella mě překvapila, když se po chvíli otočila směrem ke mně a tiše řekla „Děkuju, Jaspere…“ 

Cítil jsem její vděčnost stejně jako tu Edwardovu.

Autor: Kala (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Přitažlivost: