Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Přístav naděje - 2. část

27.05.2012 (15:00) • Veubella • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1816×

Tohle muselo skončit...

Proto jsem se od Jacoba rychle odtrhla a vší silou mu vrazila facku.

„Co si myslíš, že děláš?!“ zakřičela jsem na něj. Cloumal mnou hněv a jen nerada jsem si připustila, že jsem se z velké části zlobila hlavně na sebe. Byla jsem tak blbá! Jak jsem to jenom mohla dopustit?

„Nessie…“ zašeptal Jacob zlomeně a natáhl ke mně ruku. Stála jsem pár kroků od něj a rozhodně se k němu v nejbližší době nehodlala přiblížit. Provrtávala jsem ho zlostným pohledem a čekala, jestli ještě něco řekne nebo zase zbaběle uteče jako minule. Ale kupodivu začal mluvit. Hodně…

„Ness, já se strašně moc omlouvám, že jsem tě opustil! Byl jsem kretén! Teď už to ale vím… vím, že tě miluju… Miluju tě, Ness, a chci být s tebou. Prosím, odpusť mi to a posuňme se kupředu. Věřím, že ty to taky tak chceš, jen se chováš ublíženě… protože jsem ti ublížil. Ale prosím, Ness, ty sama musíš dobře vědět, že otisku nejde vzdorovat… my máme souzeno být spolu…“ jeho hlas vyzněl do ztracena a upřel na mě pohled ztraceného štěněte. Nedokázala jsem uvěřit, že jsem ho opravdu vyslechla. A ještě takový bláboly… To si jako myslí, že když se mi jednou omluví, všechno se tím smaže? Tak to se ale hodně mýlí…

„Vypadni odsud!“ křikla jsem na něj pobouřeně a pohledem ho proklínala až od horoucích pekel. Ať mi už zmizí z očí…

Jacob se na mě smutně podíval a pak se otočil k odchodu. Nechápala jsem to a nechtěla si to připustit, ale trochu mě píchlo u srdce. Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala slzy, které mi plnily oči, a pohlédla na temný obzor. Tenhle západ slunce jsem si rozhodně moc neužila. Ještě chvíli jsem zírala na moře a snažila se ho vyhnat z hlavy.

Už jsem se vydala směrem k mému přístřešku, když jsem za sebou uslyšela volání. Byl to Jacob. Dlouho jsem se rozhodovala, jestli se mám otočit…

„Nessie…“ řekl udýchaným hlasem, když ke mně doběhl. Nemohla jsem uvěřit, že po tom, co odešel, se zase za dvě minuty vrátil. Asi byl už zoufalý…

„Co po mně ještě chceš?!“ zavrčela jsem na něj a už mu nechtěla dál věnovat pozornost.

„Já… budu celý týden ve městě… a mám tu loď… kdyby sis to rozmyslela, mám adresu…“ šeptal zlomeným hlasem. On už je opravdu zoufalý! Chtěla jsem mu na to říct něco peprného. Že si to nikdy nerozmyslím… Ať se mi klidí z očí… Ale z neznámého důvodu jsem to neudělala. Jen jsem se k němu otočila čelem a pohlédla na malý lísteček v jeho natažené ruce. Rychle jsem po něm chňapla a pak se co nejrychleji rozběhla pryč. Moc rychle jsem ale neběžela, protože přes vodopády slz jsem neviděla na cestu…

Když jsem dorazila do přístřešku, bylo mi ještě hůř. Papírek mě v dlani pálil a já měla sto chutí ho roztrhat a vyhodit. Proč jsem to neudělala? Protože to bylo možná to poslední, co mi po něm zbylo… Utřela jsem si nos do rukávu a snažila se udržet slzy tam, kde správně mají být. Hlavou mi stále zněla jeho slova: „Ness, ty sama musíš dobře vědět, že otisku nejde vzdorovat… my máme souzeno být spolu…“

Pohrdavě jsem si odfrkla. „To se ještě uvidí…“

Pak jsem se schoulila do klubíčka a snažila se na nic nemyslet. Spánek přišel naštěstí brzo. Uvítala jsem ho s otevřenou náručí a jen doufala, že se mi o něm nebude zdát – ani o ničem jiném. Mé prosby se ale zdály být zbytečné. Spíš to vypadalo, že mi to moje podvědomí udělalo naschvál…

Ocitla jsem se v krásném domě. Bylo to tu luxusně zařízené a k mému údivu přesně podle mého vkusu. Pohlédla jsem na své oblečení. Už jsem neměla své staré roztrhané hadry, ale moc pěkné zelenkavé šaty s velkou stuhou kolem pasu. Usmála jsem se. Zelená byla moje oblíbená barva. Popošla jsem k velkému oknu a pohlédla ven. Uviděla jsem obrovskou zahradu plnou barevných stromů, keřů a květin. Byl krásný letní den a já se cítila jako v nebi.

Vtom se ze zahrady ozval radostný pokřik. Byla jsem zvědavá, co se tam děje, tak jsem prošla prosklenými dveřmi ven a pohlédla… sakra! Tohle nebylo dobré.

Na zahradě si hrály dvě malé děti. Holčička a chlapeček. Vlastně to vypadalo skoro nevinně. Skoro… Holčička totiž měla vlasy stejně zrzavé jako já a vzhledem vlastně vypadala jako moje přesná kopie, když jsem byla malá. A ten chlapeček… měl už na první pohled patrné rysy Jacoba. V tu chvíli, kdy mi to došlo, si mě děti všimly. Oči se jim rozzářily a s nadšeným křikem „Mami!“ mi běžely vstříc. Nevěděla jsem co dělat. Nakonec jsem se jen vřele usmála a klekla si do trávy, aby mě mohly děti obejmout. Chichotaly se a já se musela smát s nimi. Přišlo mi to tak správné…

„No tak, děcka, nechte maminku taky chvíli odpočinout…“ ozval se za mnou veselý hlas. Věděla jsem, komu patří. Jen jsem najednou dostala strach otočit se.

Ale nakonec jsem se stejně otočila a šla vstříc Jacobovi, který stál mezi dveřmi a se zalíbením si mě prohlížel. Vypadal stejně jako při našem posledním setkání. Byl tak strašně krásný, že se mi při pohledu na něj hlasitě rozbušilo srdce.

Jacob se na mě zářivě usmál a objal mě. Pak mě vášnivě políbil. Bylo to tak dokonalé. Objala jsem ho kolem krku a zapomněla na všechno statní. On mě vzal do náruče a rychle odnášel do nitra domu. Za námi se nesl rozpustilý křik našich dětí, které si už zase zvesela hrály.

Jacob mě zanesl až do horního patra, kde se za tmavě hnědými dveřmi nacházela velká ložnice – naše ložnice. Položil mě na postel a zalehl mě svým mohutným tělem. Zasténala jsem mu do úst a přitom se mu snažila přetáhnout tričko přes hlavu. Během chvíle jsme se oba zbavili všeho oblečení a…

Probudila jsem se. Vlastně jsem se neprobudila sama od sebe, probudilo mě nedaleké zatroubení auta. Možná to bylo dobře. Nechtěla jsem být svědkem toho, co by se stalo pak. Trhla jsem sebou, když se troubení ozvalo znovu a zasténala. Měla jsem pocit, jako bych vůbec nespala. Zamračeně jsem koukala do sluníčka a přemýšlela nad svým šíleným snem. Mysl jsem už měla dostatečně projasněnou, takže při vzpomínce na to, co se dělo, se mi ústa zkřivila do nechutného úšklebku a vydala jsem ze sebe pár dávivých zvuků.

Celý den jsem pak jen nadávala a co mi přišlo pod nohu, do toho jsem kopla. Škoda, že je Jacob tak daleko… Neodpustila jsem si kousavou myšlenku. Napadlo mě, že bych mohla jen tak náhodou jít do té ulice, kde byl ubytovaný a mohla si na něm aspoň vybít svůj hněv. Za všechno přeci zase mohl jenom on sám. Ale nakonec jsem usoudila, že radši další střetnutí s ním nebudu riskovat. Hrozilo by, že by se mi pak zdál další ujetý sen. Nebo bych nějakým nevysvětlitelným způsobem ztratila všechen svůj rozum a stalo by se to ve skutečnosti. Blé…

Pomyslela jsem si, že nejlepší prostě bude, když budu předstírat, že se tu nikdy neobjevil a nikdy jsme se nepolíbili. Musím zapomenout, že kdy existoval a až odjede, budu si svůj život žít dál jak doposud.

V hlavě se mi však ozval hlodavý hlásek: „To je život? Ty chceš takhle žít? Opravdu…?“

Chtě-nechtě jsem musela připustit, že v něčem má pravdu. Takhle jsem žít nechtěla – nikdy. A ani takhle žít nebudu nikdy chtít. Vzpomněla jsem si na svůj sen. Bylo by to možné? Mohla bych s ním mít děti, velkou zahradu, dům a možná i psa? Moje první myšlenka byla, že jsem asi z toho sluníčka dostala úpal. Ne, tohle by nikdy nebylo možné.

Ale pak se mi myšlenky zatoulaly dál. Možná… Pořád jsem měla svá dvě já. Jedno, které ho ze srdce nenávidělo, a to druhé… ani sama nevím, co k němu cítilo. Ale nenávist to určitě nebyla. Pomalu mi však začalo docházet, že ve skutečnosti rozdvojenou osobností netrpím, ale snažím se nějak odůvodnit to, co k němu cítím. Teď myslím to dobré… To totiž bylo to nejtěžší. Nebyla jsem si jistá, co k němu cítím, a tím pádem si ani nebyla na sto procent jistá, jestli dokážu doopravdy otisku odolat. A hlavně - chtěla jsem vůbec? Těžká otázka.

Povzdechla jsem si a vynadala si, proč jsem ten papírek s jeho adresou už ten večer neroztrhala a nezahodila.

A tak to šlo pořád dál. V noci se mi ještě párkrát zdálo o naší možné budoucnosti a ve dne jsem se přela sama se sebou. Moje jedno já se pořád hádalo s tím druhým. (Ano, ještě jsem si nedokázala připustit, že netrpím rozdvojenou osobností a tím pádem k němu něco doopravdy cítím…) Třeštila mi z toho hlava a já už zase začínala věřit (nebo si jen vroucně přála), že opravdu rozdvojenou osobností trpím. Už jsem fakticky nevěděla, co vlastně chci a co mám dělat.

A tak nastal pátek. Dnes měl Jacob odjíždět. Byla jsem na dně. Už jsem jenom nehnutě seděla pod přístřeškem a celé hodiny koukala do zdi. Chtěla jsem od někoho pomoct – poradit. Problém byl v tom, že jsem nikoho neměla. Byla jsem tak sama…

Myšlenky na něj mě tak tížily, že jsem ani neodkázala myslet na jídlo. Kručelo mi v žaludku a mně to bylo jedno. Vlastně jsem to ani necítila. Všechna moje citlivost se přesunula do jednoho místa a to do mého srdce. To mi totiž připadalo, že se každým okamžikem rozskočí. Co mám sakra dělat?!

Ráno se změnilo v poledne a poledne v odpoledne… Pak už jsem se musela rozhodnout. Seděla jsem na své oblíbené zídce a v rukou svírala už dost ušmudlaný papírek. Skoro už nebyl k přečtení. Skoro… Ale i kdyby… Tu adresu jsem už znala nazpaměť. Povzdechla jsem si.

„Teď se konečně musíš rozhodnout, Nesso…“ řekla jsem si v duchu a zadívala se na obzor. Slunce už se začalo sklánět nad moře a čas, který mi ještě zbýval, ubíhal strašně moc rychle. Vzpomněla jsem si na jeho oči. Na ty jeho čokoládové oči, ve kterých jsem se topila… Na jeho hlas, který mě vždycky dokázal uklidnit…

A najednou jsem už věděla. Papírek mi vyklouzl mezi prsty a já se rozběhla. Nevnímala jsem lidi, kterých bych se za jiných okolností bála a kteří na mě teď koukali jako na blázna. Nevnímala jsem vůbec nic. Jen jsem v hlavě slyšela hlasité odtikávání hodin a před očima měla jeho tvář. Já to musela stihnout.

Rychle jsem zabočila za roh a pořád běžela kupředu. Už mě píchalo v boku a nemohla jsem popadnout dech. Cítila jsem, jak mi po zádech stékají pramínky potu a má nervozita se s každým dalším krokem stupňovala. Co mu řeknu? Co když jsem ho zranila svým posledním výstupem tak, že mi neodpustí…? Co když si to rozmyslel? Už jsem měla nutkání se otočit a zase se schovat ve své díře, když jsem ho uviděla.

Stál uprostřed silnice a pozoroval mě. Pozoroval mě s údivem, ale já dokázala rozpoznat náznak úsměvu. Byla jsem tak ráda, že ho vidím. Už jsem o svém rozhodnutí nepochybovala. Už jsem si byla stoprocentně jistá, že tohle je ta správná věc. Tohle chci se svým životem udělat. Chci ho strávit s ním – nic jiného nepotřebuji…

Už mě nepronásledovala žádná rozdvojená osobnost, byla jsem tu jenom já a věděla jsem, co chci.

Vrhla jsem se mu do náruče a náruživě ho políbila. Polibek mi s vervou oplácel a přitáhnul si mě těsně k sobě. Moje srdce poskočilo radostí. Jacob měl pravdu – otisku nejde vzdorovat… ale to, co mezi námi bylo, nebyl jen otisk – tohle byla pravá láska, taková, o které jsem snila, když jsem byla ještě malá…

Pomalu jsme se od sebe odtrhli. Dívala jsem se mu do těch bezedných očí a pak mu řekla to, co jsem mu měla říct už dávno předtím.

„Miluju tě…“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Přístav naděje - 2. část: