Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Přístav naděje - 1. část

15.05.2012 (16:00) • Veubella • FanFiction jednodílné • komentováno 15× • zobrazeno 2369×

Vždycky jsem věřila na lásku na první pohled. Muselo to být nádherné – podíváš se mu do očí a zapomeneš na všechno ostatní. Nedokážeš bez něj být ani vteřinu a čas s ním jakoby se zastavil. Bude to jen ty a on – navěky. Tak nějak jsem si lásku na první pohled definovala. Bohužel – otisk měl podobnou definici… Ale já nevěřila, že otisk je opravdová láska. Kdysi možná, ale teď už ne…

Mé jméno je Nessa. Jestli chcete, můžete mi také říkat Ness. Kdysi mi dokonce někdo říkal Renesmé… Ale to už je hodně dávno.

Jsem poloupír… A už deset let žiji pod skoro rozpadlým a poměrně vlhkým přístřeškem u jednoho velkého přístavu ve státě Washington. Ptáte se proč? Řeknu vám to ve zkratce, protože ty vzpomínky neuvěřitelně bolí. Před deseti lety mi královská rodina upírů zavraždila celou mou rodinu. A já zůstala sama – tedy ne úplně sama. Měla jsem jednoho blízkého člověka – vlkodlaka Jacoba. Zůstal se mnou a společně jsme začali nový život s krvácející ránou v srdci. I jemu moje rodina moc chyběla. Kdysi byl totiž zamilovaný do mojí maminky. To vše však pominulo, když jsem se narodila já – Jacob se do mě otiskl – to je taková vlčí věc – něco jako osudová láska… Ale postupem času se všechno začalo kazit – Jacob si začal jejich smrt vyčítat a nakonec to dopadlo tak, že z toho začal vinit i mě. Pak prostě jednoho dne vybuchl, sbalil si své věci a s tichým sbohem mě už navždy opustil.

A ze mě se stal v tu chvíli sirotek. Bylo mi pět let, ale už jsem vypadala na šestnáct. To je tím, že jako poloupír jsem rychle rostla. Už v sedmi letech jsem vypadala jako osmnáctiletá. A v duši jsem byla pořád dítě. Dítě se zlomeným srdcem…

Začátky byly rozhodně těžké. Neměla jsem peníze na jídlo, oblečení, natož na ubytování. Z hotelu, ve kterém jsme byli ubytováni, jsem utekla hned další den. Šla jsem přímo za nosem, kam mě nohy vedly… Přes slzy jsem neviděla na cestu, hlady skoro omdlévala…

Nakonec jsem přišla až sem – do mého současného „domova“. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem si zalezla v jedné postranní uličce pod jakýsi přístřešek z velkého kusu plechu a usnula. Druhý den jsem se tu trochu porozhlédla a zjistila, že je to docela fajn místo. Všude byly velké lodě a plno lidí. Ti byli většinou zámožní, a tak popelnice doslova přetékaly jídlem. Párkrát mě přistihli u jejich vilek a s křikem mě vyhnali. Od té doby jsem z lidí měla strach a stranila se jim.

Zvykla jsem si takhle žít. Vlastně mě nikdy nenapadlo, že bych mohla třeba začít pracovat. Možná to bylo právě tím, že jsem se začala lidí bát… Prostě jsem to, že jsem byla ve skutečnosti bezdomovec, brala jako fakt a už to dál neřešila. Přeci… Život není pohádka, ne?

...

Sluneční paprsky mě pošimraly na tváři a já se s naštvaným zamumláním otočila na druhý bok. Chtěla jsem ještě spát – ještě dlouho. Sice to na těch prolezlých dekách z popelnic nebylo moc příjemné, ale mohla jsem dopadnout hůř. Znovu jsem zavřela oči a snažila se upadnout do té fajnové říše snů. Ale kupodivu to nešlo…

Zakručelo mi totiž hlasitě v břiše. Povzdechla jsem si. Tak, a už je to tady. Jako každý den – čas, který musím věnovat shánění jídla… v popelnicích. Pomalu jsem se zvedla a protáhla si rozlámaná záda. Zamžourala jsem do sluníčka a protřela si ospalé oči. Už jsem si zvykla spát na zemi, ale občas mě ještě všechno bolelo… Navíc včera byl na pobřeží skoro až do rána nějaký mejdan a já nemohla vůbec usnout. Kdybych se tam aspoň mohla nějak dostat a vzít si nějaké jídlo, kterého tam muselo být spousta. Nikomu by určitě nějaký ten chlebíček nechyběl… nebo dva…

Bože! Už zase! Další svíjivý pocit v žaludku mi dával najevo, že ho další hodinka spánku neuspokojí. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale jako obvykle tu nikdo nebyl. Jen výjimečně sem někdo zavítá – přeci tu žijí mořské krysy a podobná havěť. Pche… Já tady třeba žádnou krysu ještě neviděla!

Znovu jsem se rozhlédla, a pak pomalým krokem zamířila k mé oblíbené popelnici. Zvedla jsem víko a s velkým nadšením zjistila, že hned navrchu je obrovský masový sendvič. Tuším s kuřecím masem – mňam… Hned jsem ho vyndala a zjistila, že ani není špinavý. S pocitem dobrého lovu jsem se zase vrátila ke svému přístřešku a s chutí se pustila do jídla.

Takhle to šlo každý den. Ráno jsem si něco našla k snědku, a pak se poflakovala kolem. Asi v poledne jsem se zase najedla, většinou z popelnice ve vedlejší uličce, blízko docela velké ubytovny. Vždycky tam byla spousta zbytků z kuchyně.

Pak jsem obvykle šla k loděnici a se závistí sledovala šťastné rodiny s dětmi, jak obdivují obrovské lodě. Já také toužila mít rodinu. Tak strašně moc jsem si přála mít… někoho. Někoho, kdo by se o mě staral a říkal mi, že mě má rád. To jsem si pak vždycky povzdechla a utřela slzy. A duchu jsem si nepřestávala opakovat, že život prostě není fér… Musím to přijmout tak, jak to je.

...

Dnes jsem seděla na nízké betonové zídce, kterou jsem si za poslední léta dost oblíbila, a dívala se do krásně hřejivého slunce a pozorovala lesknoucí se vodu a luxusní bílé plachetnice. Z mého snění mě vytrhl zvuk padajícího víka od popelnice. Byla jsem plachá, a tak jsem se hned strašně vyděsila. Srdce se mi hlasitě rozbušilo. Hned jsem seskočila a rychle se rozběhla ke svému úkrytu. Ani jsem se nedívala kolem sebe. Jen jsem chtěla být v bezpečí.

Naštěstí jsem byla jen kousek od něj, a tak jsem už za chvíli zděšeně oddechovala v místě, kde jsem se už delší dobu cítila v bezpečí. Bála jsem se jít zpátky, a tak jsem zůstala zalezlá až do pozdního odpoledne. Pak jsem už ale musela vylézt, protože jsem dostala hrozný hlad. Bylo mi špatně a žaludek se mi protáčel. Rozhodla jsem se, že půjdu zkusit štěstí k té ubytovně. Snad tam najdu něco, co by šlo pozřít.

Ještě jsem se opatrně rozhlédla po prázdné ulici, a pak jsem pomalým krokem došla až ke zmíněné uličce a vytoužené popelnici. Rychle jsem zvedla víko a už nevěnovala pozornost ničemu jinému, než jejímu obsahu. To byla ale možná obrovská chyba…

Neslyšela jsem žádné kroky příchozího a všimla jsem si ho, až když promluvil. Ten hlas jsem dost dobře znala a měla jsem chuť zasténat a vynadat si, proč jsem jen dneska už nezůstala pod přístřeškem.

„Renesmé…?“ zašeptal Jacob zmateně a určitě si s nejistým výrazem prohlížel má záda. Mám se otočit? Vlastně jsem to neměla v plánu. Mám utéct? Hm… To se mi zdálo jako dobrý nápad. Pak jsem se ale zarazila. Cítila jsem nutkání se otočit. Už při zvuku jeho hlasu se mi rozbušilo srdce. Zpropadený otisk!

A tak jsem se rozhodla udělat tu největší chybu ve svém životě a pomalu se na něj otočila. Hned, jak jsem mu pohlédla do tváře, píchlo mě u srdce, ale zároveň u něj zahřálo. Jak je možné, že po tom všem, co mi provedl, ho mám pořád ráda? Otisk… Začala jsem si ho prohlížet. Byl takový, jak jsem si ho pamatovala – krásný a oproti mně rozhodně čistý. Já vypadala jako bezdomovec. Vlastně… Potlačila jsem nutkání se šíleně zasmát – já byla bezdomovec… Jeho pohled byl soucitný. To se mi opravdu nelíbilo, ale co jsem zrovna od něj mohla čekat. Ale přesto to bylo to poslední, co bych chtěla – aby se mnou kdokoliv soucítil a litoval mě. Jenže tohle nebyl kdokoliv – byl to on! Napadlo mě, že za to všechno, co teď vidí, vlastně může on sám!

Bylo nad slunce jasné, že mě poznal, a teď si mě nepřestával prohlížet. Přišla jsem si jako výstavka v zoo. Už na mě čučel moc dlouho. Ošila jsem se a znovu si v duchu vynadala za svoje nezodpovědné jednání. Prostě jsem měla utéct… Všechno by bylo jednodušší. Žila bych si svůj život spokojeně dál a on by se nemusel trápit myšlenkou, že mi zničil život. I když… Trocha toho trápení mu jenom prospěje, ať cítí to, co jsem cítila já…

Znovu jsem na něj pohlédla. Bylo tu až moc dusno. Doufala jsem, že to trapné ticho brzo přeruší. Jinak jsem si byla jistá, že bych začala zdrhat. Naštěstí se moje modlitby vyplnily.

„Renesmé… co-se-t-to s tebou s-stalo? Jsi t-to ty?“ vykoktal zmateně a pořád ze mě nespouštěl oči. Myslela jsem si, že tu část, kdy nevěří svým vlastním očím, že mě vidí, jsme už ukončili. Ale očividně ne… Měla jsem chuť protočit oči v sloup.

„Jo… jsem to já,“ zašeptala jsem trochu otráveně. Už mě to unavovalo. Nechtěl by to naše setkání už ukončit? Ale podle toho, jak se tvářil, to tak opravdu nevypadalo. Spíš to zavánělo bolestným rozhovorem o minulosti.

„Pojď se mnou. Tady je moc lidí…,“ řekla jsem mrtvolným hlasem, rychle na něj pohlédla, při čemž mě zase píchlo u srdce, otočila se a svižným krokem odcházela k loděnici. Jestli si tu mám před ním vylévat srdce, pak trochu víc v soukromí…

Věděla jsem, že jde za mnou. Dělal moc velký hluk. Já už byla zvyklá chodit potichu jako myška, ale jemu to očividně dělalo velký problém. Vlastně se ani o to nesnažil. Při tom všem jsem se snažila soustředit na to, co mu vlastně povím. Nechtěla jsem, aby to skončilo tím, že se při svém dojemném životním příběhu rozpláču, a pak mu padnu do náruče. I když jsem měla neblahé tušení, že to tak stejně dopadne…

Po pár minutách jsem došla k zídce, na které jsem ještě před pár hodinami se závistí pozorovala elegantní plachetnice, a nikdy by mě nenapadlo, že se můj život může tak strašně moc změnit.

Sedla jsem si na onu zídku a zadívala se na moře, které se začalo zbarvovat do všech odstínů oranžové až krvavé červeně. Západ slunce byl můj nejoblíbenější okamžik každého dne. A já si ho nehodlala nechat zkazit. Nikým…

Najednou jsem na tváři ucítila dotyk. Myslím, že jsem se nějak zasnila a Jacoba asi omámila moje tvář v západu slunce. Jeho dotyk byl elektrizující. Zažila jsem pocit, který jsem neznala. Polilo mě horko a málem se mi zatočila hlava. Jeho ruka ještě pořád hladila mou tvář. Ani jsem si neuvědomovala, že slastně přivírám oči. Sakra! Za tím vším je ten otisk! Je to jen čirá přitažlivost a vášeň – žádný hlubší cit – nezapomeň na to, Nesso!

Trhla jsem hlavou, takže se Jacobova ruka už nenacházela na mé tváři. Konečně se mi hlava trochu pročistila. Ale cítila jsem na sobě jeho pohled. Nedokázala jsem odolat nutkání a zadívala se mu do tváře. Do očí… Do těch očí, které mi vždycky poskytovaly jistotu a bezpečí.

Ale teď? Nedokázala jsem popsat své pocity. Všechno se mi mísilo. Strach a bezpečí, radost, smutek a bolest, nenávist a chtíč… Ale cítila jsem, že jestli se na něj ještě chvíli budu dívat, tak se rozbrečím – nebo udělám jinou šílenost. A to jsem rozhodně nechtěla.

„Ness… Strašně moc jsi mi chyběla…,“ zašeptal ke mně a nepřestával mi hledět do očí. Přitom zase natáhl ruku a znovu mě pohladil po tváři. Zachvěla jsem se. Oslovil mě mojí přezdívkou… Jeho dotyk mě děsil a zároveň jsem chtěla víc. Koukala jsem mu do očí a ztrácela se. Nevěděla jsem, kde začínám já, a kde on. Bylo to, jako bychom byli propojeni… To jsem ale nevěděla, co přijde dál…

Jeho ruka se sunula z mé tváře k mým rtům. Zlehka po nich přejel prsty. Mě z toho přejel mráz po zádech. Chtěla, jsem, aby to udělal znovu. Ano… Udělal to znovu… Ach, bože… Pomalu se ke mně naklonil a zastavil se pár centimetrů ode mě. Zrychleně jsem dýchala a čekala, co udělá. Nepřestával se mi dívat do očí. Nevím, co tam uviděl – jestli můj souhlas, ale konečně překonal tu malou vzdálenost mezi námi a políbil mě.

Ach… Jeho rty byly měkké a příjemné. Celé tělo mi zaplavilo teplo. Chtěla jsem víc. Nesměle jsem pohnula rty. Neměla jsem žádné zkušenosti, ale on to pochopil. Začal si s mými rty hrát. Pomalu se do nich vpíjel a mně se z toho podlamovala kolena. Ještě štěstí, že jsem seděla… A už jsem se ani nebála zapojit. Přišlo mi, že jsme si rovni. Napadlo mě, co se stane, když trochu pootevřu ústa. Hmm… Pomalu mi vnikl mezi rty a začal v nich kroužit svým jazykem. Bylo to příjemné. Přišla jsem si hrozně rozpálená. Potřebovala jsem se taky účastnit, a tak jsem mu vyšla vstříc. Byli jsme jako jedno tělo a jedna duše. Bylo to fantastické…

Přitiskl se ke mně a objal mě. Ach… Chtěla bych s ním takhle zůstat až do konce světa. Tohle by mi stačilo – líbat se s ním a nikdy nepřestat.

Pak to bylo jako ledová facka. Co to, sakra, dělám?! Začala jsem si uvědomovat, co doopravdy dělám… Líbám se tady s Jacobem, který mě opustil! Opustil! Mám ho nenávidět, ne mu skočit do náruče, jen co se objeví! Ano, jedna část mého mozku měla pravdu. Ale byla to jenom část. Ta druhá část se rozhodla, že Jacoba bude líbat dál. Že mu odpustí, a že spolu začnou nový život…

Prober se! Je to jenom otisk! Nic to neznamená! Musíš s tím přestat, řvala na mě jedna část. Druhá mě uklidňovala, že to je v pořádku, že mě Jacob doopravdy miluje. Že je v pořádku mu odpustit…

Ne! Nemiluje tě! Otisk! Zapomnělas snad?! Víš, co se stalo posledně… Už jednou tě opustil a to už byl do tebe otisknutý… Nic to neznamená – je schopný to udělat znovu…!

Ano… Ta rozumně uvažující část měla pravdu, ne ta zaslepená otiskem. Tohle muselo skončit…

Proto jsem se od Jacoba rychle odtrhla a vší silou mu vrazila facku.

Tak tohle je konec první části. Byla bych ráda, kdybyste mi zanechali nějaké reakce, jestli se vám to aspoň trošičku líbilo. ;)

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Přístav naděje - 1. část: