Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Posmrtný život?

Posmrtný život?„Osud dal mě a Edwarda dohromady. Ale zároveň nás i rozdělil..." Co všechno se mohlo přihodit během měsíce? Bella vypráví svůj příběh, který se odehrál před... Před čím? To si přečtěte... P.

Nikdy bych nepřemýšlela o ničem takovém, jako je smrt. Už ta samotná smrt je dost... Odporné slovo. Nemám to slovo ráda, a tím to teprve začíná. Ten osudný den, kdy jsem Edwarda vyhodila a nechtěla ho už víckrát vidět, se mi právě stal osudným. Ano, věřila jsem, že jednoho dne určitě umřu, nebo se mi stane něco, co by mě poznamenalo po celý život. Ale tak brzo? Ještě nedávno bych se každému vysmála do tváře, kdyby mi tvrdil, že osud si vezme všechny životy, které chce. Ale teď bych mu to plně věřila... Kéž by mi to dříve někdo řekl, abych se všemu tomuhle vyvarovala. Neříkám, že to tu nemám ráda, ale raději bych byla zpátky mezi ostatními... Zpátky na hebké a travnaté půdě... A abych se dostala k tomu hlavnímu, o co tu jde, tak vám povyprávím, co se to vlastně stalo... Před pouhým měsícem...

***

„Edwarde, já už toho mám dost!“ zakřičela jsem vztekle na svého… No prostě na Edwarda. Za přítele ho již nemohu považovat, ne poté, co se stalo.

„Ale vždyť jsi říkala, že ti nic nevadí,“ hájil se okamžitě, ale přerušila jsem ho dříve, než stačil říct něco dalšího.

„A to je právě to! Myslíš si snad, že jako normální středoškolačka bych měla bydlet s upíry? Měla bych zrovinka tak chodit s nějakým upírem, který by mě mohl každou vteřinou zabít? Jen kvůli tomu, že je to prý náš osud? Jestli si tohle myslíš, tak je mezi námi konec!“ vykřikla jsem hned a než stačil něco dodat, znovu jsem ho přerušila.

„Ne, nic neříkej. Bylo by to k ničemu. Je mi to líto, Edwarde, ale já už tohle všechno nesnesu! Mezi námi dvěma je konec, nijak to už nezměníš, tak už se laskavě nepleť do mého života,“ pronesla jsem už docela klidněji, ale stále jsem cítila tu krev, která mi pulsovala v obličeji.

„Bello,“ vydechl poraženě a byla vidět ta láska a oddanost v jeho očích, která se pomalu vytrácela. Ne, že bych ho stále nemilovala, ale tohle už jsem nesnesla. Nemohla jsem dál žít v tomhle světě, ve světě tolika tajemství.

„Ne, Edwarde. Sbohem…“ zašeptala jsem, protože jsem najednou nemohla najít svůj hlas. Prudce jsem se od něj otočila a šla směrem ke svému náklaďáčku, když jsem si uvědomila, že jsem ráno přijela s Edwardem. Povzdechla jsem si a naposledy se podívala na Edwarda.

„Nechci tě už ve svém životě nikdy vidět… Nikdy. Pamatuj si to… Jestli na mě ještě někdy promluvíš, slibuji, že prozradím vaše tajemství,“- jasně jsem viděla jeho vyděšený obličej -, „ale pokud na mě nebudeš mluvit, slibuji ti, že můžeš se svou rodinou žít dál svůj věčný upírský život,“ dořekla jsem a nyní, se slzami v očích, jsem sklopila pohled a prošla kolem něj, směrem domů.

„Be-“ Prudce jsem se na něj otočila.

„Ne! Nenuť mě, abych to prozradila!“ varovala jsem ho s posledními slovy a konečně odešla domů…

„Bello,“ slyšela jsem jeho šepot, než jsem odešla ze školního parkoviště.

Po celé cestě domů, celou půl hodinu, jsem nevěřila, že to bude až tak zlé. Že se opravdu budu cítit tak… Osamocená. Proč jsem to vlastně udělala? Proč?

Protože je to tak správné… napovídal mi nějaký hlas v mé hlavě, tak jsem doufala, že je to správné.

Jakmile jsem otevřela domovní dveře, na nic jsem nečekala a ihned vletěla do pokoje, kde jsem se zamknula. Neměla jsem na nic náladu, ani na tátu a jeho otázky ohledně školy. Protože jestliže jsem měla na něco náladu, tak jedině na svou postel. To jediné mi nemohlo náladu zhoršit ještě víc, než ji mám zkaženou teď.

Pohodlně jsem se opřela o rám postele, polštář jsem si položila pod záda a ke svému tělu si přivinula svého méďu… Jasně, řeknete si, že šestnáctiletá holka má pořád ráda plyšáky… Ale já bych ho opustit nemohla… Méďu mám již od malička, takže on je moje všechno. Kdykoliv mám starost, on mi nic neudělá. Kdykoliv se potřebuji vybrečet, nic nenamítá… Bez něj bych prostě nemohla být…

Jako pokaždé jsem se s méďou v náručí schoulila do klubíčka a nechala slzy, aby přetekly přes koutky očí. Nechala jsem je putovat po mé tváři, aby si dělaly vše, co se jim bude líbit. Bylo mi to jedno, jen jsem vzpomínala na ty chvíle, kdy jsem byla s Edwardem jako jeden člověk.

Kdy jsme seděli u nich v domě, u něj v pokoji a jen tak se k sobě přitulili a užívali si přítomnost toho druhého. Nebylo potřeba žádných slov, jakmile se naše oči setkaly, vše jsme mohli navzájem přečíst. Všechna ta věrnost, oddanost a hlavně… Láska… To vše se dalo zahlédnout v jeho očích. A mně to stačilo, víc jsem ke štěstí nepotřebovala, měla jsem vše, co jsem chtěla. Úžasného přítele, který mě kdykoliv vyslechnul, klidně i o půlnoci přišel ke mně domů, aby mě uklidnil, ať se dělo cokoliv zlého.

Ale od doby, co jsem si uvědomila, co každý den zažívám, jsem se mu začala pomalu, ale jistě vyhýbat. Zpočátku to bral jen tak, že nemám moc času, ale po čase, kdy už mě nechápal, se mě na to zeptal… A má odpověď? „Musím si to všechno promyslet.“

Jako odpověď mu to stačilo, proč také ne. Sice se mě kolikrát ptal, jestli je všechno v pořádku a jestli nepotřebuji s něčím pomoci, ale vše jsem nějak odvedla stranou pryč.

Na to všechno jsem myslela se svým méďou v náručí, protože to jediné mě uklidňovalo. Slzy už netekly, už nebyly jaké. Všechny slzy už přetekly a nyní zůstaly na lemu trička. Proč jsem tohle musela podstoupit? Copak nemůžu mít normální život jako všichni ostatní?

***

Ano, byla jsem tenkrát hloupá. A přiznám si to, protože je to pravda. Nebýt toho, že jsem se s Edwardem rozešla, mohla jsem teď být tam někde po jeho boku. Mohli jsme strávit zbytek věčnosti jen my dva, spolu, dohromady. Vše mohlo být zase jako dřív, ale to by nesměl existovat osud.

***

„Bello, nerada ti to říkám, ale stěhujeme se,“ přiznala se mi jednoho dne Alice, i když už mi to bylo jedno. S nikým z Cullenů už jsem se od té doby nebavila. Edward na mě už taky nepromluvil, to bylo jediné štěstí, co jsem od té doby zažila.

„Pro mě za mě,“ prohodila jsem s nezájmem a pokračovala dál v cestě do učebny biologie.

„Tohle nejsi ty… To nemůžeš být ty,“ zašeptala Alice směrem ke mně, když jsem byla skoro u dveří do učebny. Prudce jsem se na ni otočila a smrtelně vážně si ji měřila.

„Alice, teprve tohle jsem já. Co jsem vás poznala, jsem se opravdu změnila, ale teď jsem se vrátila k té staré Belle, která má ráda svůj lidský život. A to si pamatuj dobře, protože já si chci v klidu žít svůj lidský život, dalších sedmdesát let, možná i více, ještě mohu být na tomhle světě. Nemusím být navždy uvězněná v těle šestnáctileté holky, která by nechtěla nic jiného, než krev. Dřív jsem vás měla ráda, Alice, ale to je pryč. Všechno je pryč. Tak mě prosím nech, abych si mohla dožít svůj lidský život bez jakéhokoliv nadpřirozena. Jen s lidmi,“ dořekla jsem a vešla do učebny, kde jsem si sedla do poslední lavice u okna. Do lavice, kde už více než měsíc sedím úplně sama…

***

Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych všechny své přátele ztratila během pár dnů. S Jessicou, Angelou, Mikem a dalšími úžasnými lidmi, jsem opravdu dlouho nemluvila. Důvod? Byla jsem prostě blbá! Každý si o mě v tu dobu šeptal různé věci. Někdo si myslel, že jsem těhotná a Edward to dítě nechce, jiní si mysleli, že jsem nějaká mentálně postižená, když jsem Edwarda jen tak odkopla. Ale nikdo neznal to, co jsem za několik těch měsíců zažila. Až to někdo prožije, pak ať se se mnou dohaduje o mém životě...

***

Nevím, jak se to stalo, ale stále jsem měla různé nehody. Buď jsem byla někde v kině a druhý den jsem se dozvěděla, že před kinem byla havárie a nepřežila to celá rodina. Když bych neseděla v tom kině, mohla jsem tam na tom místě zemřít. O něco později se stala další havárie, v tu dobu jsem byla zrovna v obchodě. A zase jsem měla štěstí, protože nebýt toho prodavače, co mě ještě zavolal nazpátky, mohla jsem být už zase mrtvá. Takhle se to stávalo skoro pořád. Ale já jsem neměla strach… Věřila jsem v to, že posmrtný život je nádherný, že samotné nebe je nádherné. Jak krutě jsem se to mýlila.

Pár dní na to, když jsem šla do školy, jsem věděla, že něco určitě není v pořádku. Že se stane něco, co mě navždy změní, co navždy změní mou rodinu, kamarády, Edwarda… Netušila jsem, co by se tak mohlo stát. Do té doby, dokud jsem nepřecházela silnici, kousek před školou. Řekli byste, že v tak malém městečku, jako je Forks, může jet za sebou tolik náklaďáků? Ani já bych tomu nechtěla věřit… Ale náhoda je blbec a zrovna v tu chvíli, kdy jsem byla v polovině cesty, se ze zatáčky vynořilo asi pět náklaďáků hned kousek za sebou. Poslední, co jsem spatřila, byla světla toho náklaďáků, poté jsem už spatřila jen temnotu…

***

Osud dal mě a Edwarda dohromady, ale zároveň nás rozdělil. Ty hlasy, co mi říkaly, že všechno bude v pořádku, že vše, co dělám, je správné… Byl to osud a ten si zahrával s mým životem. Tolikrát jsem už byla málem mrtvá, ale Edward mě vždy nakonec zachránil. A zrovna tohle se zřejmě onomu osudu nelíbilo, takže ve chvíli, kdy mě už neměl kdo zachraňovat, zasáhl.

Když jsem se po strážce s náklaďáky probrala, neviděla jsem nic jiného, než světla. Prvně jsem si myslela, že jsem v nemocnici a někdo mi svítí do očí, ale později jsem zjistila, že jsem v nebi. Když jsem si uvědomila, že osudu se podařil jeho plán, nedokázala jsem tomu uvěřit…

Vždy jsem si přála dožít si svůj lidský život až do stáří, chtěla jsem mít děti, vnoučátka… Tohle všechno jsem mohla mít, nebýt osudu…

Když už jsem tu v nebi byla, neodpustila jsem si pohled dolů. Jediné, co jsme viděla, byla celá Země. Ale mě zajímalo jen jediné místo… Forks, můj táta, máma, rodina… Vše jsem odtud sledovala, celý pohřeb, vše, co jsem chtěla…

Jak jsem si myslela, že nebe je ráj a vše je tu nádherné… Zmýlila jsem se… A pořádně. Místo toho, abych už nemusela myslet na ostatní tam dole, jsem viděla stále to samé…

Edwarda klečícího dennodenně u mého hrobu…

 


 

Doufám, že se Vám to alespoň trošku líbilo a zanecháte mi jakýkoliv komentář... =) Vaše patulka13.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Posmrtný život?:

 1 2   Další »
11.03.2012 [0:30]

navratilovaverusa Nádhera! Poslední věta mi vehnala do očí slzy

13. Kompas
05.03.2012 [12:10]

Mám pro vás tip:
edamaznakcempirek.blog.cz/1203/nejde-li-to-s-zivymi-mrtvymi

26.01.2012 [21:10]

AnneRosePáni! To bylo tak krásný!! Tak dojemný!! Smekám! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. DAlice
01.01.2012 [15:40]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15.12.2011 [11:48]

PetraCullenTVL! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon ona se s ním rozejde a pak ji zajede nějaký pomatený nákláďak?! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon já se s tebe picnu! :D Emoticon Emoticon Emoticon Bylo to smutné. :( Emoticon Emoticon Ale jinak se ti to povedlo! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.12.2011 [16:00]

DiaAliceBrandonJe to krásný, ikdyž trochu smutný... Je mi Belly líto... I Edwarda... Ale i tak je to skvělé Emoticon Emoticon Emoticon

04.12.2011 [13:49]

Bella002KTASA Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Roel
04.12.2011 [9:27]

Je to nadherna povidka a myslim si,ze pokracovani by tu povidku trochu zkazilo.... Tohle je opravdu nadherny,ale smutny,konec....tleskam Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.12.2011 [18:48]

patulka13KatarinaEsmeCullen: Moc děkuji, oceňuji, že sis to přečetla... Emoticon

ada1987: I tobě moc děkuji... Emoticon

selena257: Jsem ráda, že jevíš zájem o pokračování, ale nemyslím si, že by to byl nejlepší nápad... Emoticon

Elbaci: Zlatíčko, moc ti děkuji za komentář... Vážím si toho, žes mi to okomentovala a žes vůbec byla schopná si to přečíst... Emoticon S tím pokračováním s tebou souhlasím...

A to pokračování, jak jste tu psaly, si nemyslím, že je nejlepší nápad... Již jednou se mi to už jednorázovky nepovedlo a podle mě (nevím, co si o tom myslí ostatní) se druhá část vůbec nepovedla... Právě proto raději nechci riskovat psát další část... Chápu, že je to smutné, ale to byl právě ten záměr... Emoticon

Každopádně Vám moc děkuji za komentáře, potěšily mě... Emoticon Emoticon

5. Elbaci
03.12.2011 [18:37]

*Já bych pokračování nepsala... No... vzhledem k tomu, že ani nejsem schopná napsat krátký komentář bez toho, že bych ho musela upravovat... Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!