Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední bitva - Rozbřesk

15.09.2009 (15:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2002×

Stály, jsme tu všichni. Společně. Čekali jsme na to, co příjde.

„Edwarde?“ Zeptal jsem se. Sledujíc pro zatím, nehybný les. „Nejsou si jistí jak postupovat.“ „Zvažují možnosti, vybírají si klíčové cíle- mě, samozřejmně tebe, Elezara, Tanyu.“ „Marcus zjišťuje sílu naši vzájemných vztahu.“ „Obávají se tváří, které neznají.“ „Nikdy před tím proti nim nestálá přesila.“

„Přesila?“ Vydechla vedle mě Esmé, držící se mě za ruku. Pak, se Edward ozval znovu. „Svědky do toho nepočítají, ti jako by neexistovali.“ Edward, zaváhal a pak šeptl ke, mě jako jediný to věděl. Vlastně nevím, proč to nevěděli všichni. „Je snimi i Sarach.“

„Co?“ Jenom přikývl. Zmizel, čas na vysvětlování. Esmé, Edwarda slyšela a dívala se na mě s otázkou v očích. „Lásko, vysvětlím ti to.“Oči, naší rodiny se upírali na mě. Nechápali, neměl jsem jim to za zlé. „Vysvětlím, to všem.“Pověděl, jsem i k nim. „Jestli přežijeme.“ Zamumla jsem. Před očima, se mi na krátký okamžik mihla vzpomínka, která byla jako by zamlžená byla to má lidská vzpomínka na den, před mojí přeměnou.

Bylo, to tehdy na výročním plese, krále.„Vy jste Carlisle Cullen?“ Otočil jsem se, proti mně stál jeden ze šlechticů. Měl dlouhé černé vlasy, a hnědé oči, které mě propalovali pohledem. „Ano, to jsem, co potřebujete?“ Vypadalo, to že ten muž začíná být nepříčetný vzteky. „Co, potřebuju?“ „Vyzívám, vás na souboj Cullene, berete mi mojí dívku.“ Pohled, mu zalétl k Sarach, nechápal jsem ho moc. „Dobře výzvu přítmám.“ Pak mi to, začalo trochu zapadat, do sebe. „Dobře, když příjmáte tak tedy, taste Cullene!“

Stím, vytáhl svůj meč. Já se bezbranně rozhlédl. Jeden, z přihlížejících my hodil svůj kord. Hlavou mi blesklo, nejsou – li snad souboje v paláci zakázány. Nejspíš tu není, král teď. Neměl, jsem moc cviků s kordem. Uhýbal jsem většinou, zkusil jsem přejít do útoků, ale spíš než aby to k něčemu bylo, jsem mu nahrálo do karet. Švihl kordem, a já měl roztrženou, košili a z rány mi začínala téct krev. Nevnímal jsem dvořany okolo sebe, viděl jsem jen toho, co to způsobil.

Nejspíš, bych souboj prohrál, nebít příchodů samotného krále. „A dost Marků, okamžitě toho nechte!“ Zazněl rozzlobeně král. Měl, jsem štěstí jeho pohled nepadl, na mě zatím. Byl jsem namáčknutý u zdi, a snažil jsem se zastavit si krvácení. Ten šlechtic, šel k němu. Král mu ješte něco, řekl to jsem, už neslyšel. Někdo se oběvil, vedle mě, byla to Sarach. „Poď pomůžu ti, mám tu soukromé komnaty, Carlisle.“Vzal mě za ruku, skoro mě podpírala. Vybelhali j sme se společně ze sálů, já doufajíc, že si toho moc lidí nevšimne. Ale, někdo si toho zjevně všiml, její sestra a matka nás provázely pohledem, dokud sme nezmizeli ze sálů.

„Nechci, ti zničit šaty Sarach budeš je mít od krve.“ „To je v pořádků, doma mám jiné.“ Odvětila mi. „Dobře, tedy co byl zač ten muž?“ „A nebude vadit, že jsme tady spolu jemu, a tvé matce a sestře?“

„Trochu moc, otázek, ale všechny ti je zodpovím.“Usmála se, na mě přes vlasy, které jí spadaly do tváře. „Ale, nejdřív bych tě měla, ošetřit.“ Když jsme vešli, do krásného pokoje. Pomohla mi k posteli.

„Ne, to zvládnu Sarach.“ „Pomůžu ti, stím.“ Zavrtěl jsem hlavou, že nechci. Musel jsem se svléknout. Abych si tu ránu mohl vyčistit. Sarach, zatím nechala přinést vodu. A hadřík. Namočila ho, a jemně mi stírala, krev a dezinfikovala ránu. Usmíval jsem se na ní, občas mi tváří projela bolest. „Promiň.“ Měla omluvný pohled. „Budu v pořádku, co nevidět.“ Při kývla. „Nechceš mi říct, teď co se děje Sarach?“ Dala si prst, na rty. Zavrtěla hlavou, a políbila mě.

To, co se dělo po tom, bylo to nejnádhernější na světě. „Miluju tě.“Pošeptala mi do ucha, když sme jen tak leželi úplně nazí v její posteli. Koukala mi do očí, a já do jejich krásných modrých. „A já tebe.“ „Musím se ti přiznat.“ „Vždycky, jsem chodil do kostela rači, když jsem měl jistotu, že tě tam potkám.“ „Ale znám, tvojí pověst Sarach, neříkáš tohle každému.“Tušil jsem, že ne stačilo mi vidět, jak se na mě dívá. „Samozřejmě že ne.“ Odpověděla mi, napůl uraženě.

Usmál, jsem se na ní. „To doufám.“Začínala, vypadat ublíženě. „Samozřejmě, že ti věřím Sarach.“

Tím, ta vzpomínka končila, od té noci jsme se neviděli. Druhý den, jsem připravoval hon na upíry. Našli jsme je. Můj příběh potom znáte. Miloval jsem jí. Jenže čas, vyléčí všechno myslel jsem že je po smrti neměl jsem tušení, že je upírem. A teď, jde sem na straně Volturiových . Proč to?

Lesem, k nám prostupovala garda Volturiových. V čele se držely Alec s Jane. Hned za nimi , postupovali obezřetně se svými ochránci Aro, Marcus i Caius Volturiovy. Mezi nimi a jejich svědky zůstala, hranice poměrně velkého území. Jen jediná postava stála blíž Volturiovým a koukala se jen na mě. Okamžitě jsem jí poznal, Sarach. Byla stejná jako před léty, jen její oči byli rudé. Ozval se Edward. „Carlisle, teď je jediná šance.“ Pomalu jsem, kývl. Pustil jsem Esmé její ruku, kterou jsem ješte předtím stiskl a vyšel z našeho středu.

Z gardy Volturiových se ozvalo vrčení. Šel jsem pomalu dál. Najednou mě přepadl zvláštní pocit. Že by Bellin štít? Zvedl jsem ruce v přátelském gestu. „Aro, příteli jsou to staletí.“Vrčení, zesílilo. Aro, jen mávl rukou ke své gardě a vyšel téměř ze středu své gardy. Alec, s Jane došli až ke mně spolu sním. „Hezká slova, na uvítanou ale poněkud nemístná po tom, co jste provedli.“ „Dovol mi, to vysvětlit.“ Nabídl jsem mu svojí ruku, prozatím se jí nedotkl. „Carlisle, vidím, co vidím.“Pohled mu padl na Renesmé. „Aro, přesvědč se než, uděláš nějaké rozhodnutí, mužeš cítit její krev, slyšet její srdce.“

Aro, chtěl něco namítnout, když se vedle něj oběvil další s bratru. Marcus. „Vím, že to sem, teď nepatří, ale někdo tě chtěl vidět Carlisle, ale proč ti to nedopřát, když už je téměř rozhodnuto.“ Po, tomhle prohlášení se zamnou, ozvalo rozhořčené vrčení. „Víš, překvapila mě hloubka jejího vztahu k tobě.“ Najednou bylo ticho i na naší straně. „Zatím co si se Sarach popovídáte, mi se poradíme.“

Jejich, garda se rozestoupila, absolutně mi unikal jejich záměr. Ale jedno jsem věděl. „Vždyť jste nevyslechli argumenty!“ Aro, se ke mně ješte otočil. „Drahý Carlisle, nedělej z nás blázny.“ Znovu jsem mu nabídl svou ruku. Tentokrát jí přijal. Musel vidět, to co já všechno co jsem viděl já. Vteřiny se vlekly a on přikývl. Sarach už stála vedle mě. Aro, se otočil k bratrům a zavládlo téměř hrobové ticho.

Sarach, se na mě dívala, objala mě a to bylo všechno. V jejích ocích jsem opět viděl tu vzpomínku. Tiše pronesla: „Carlisle, oni mě donutili sem přijít, já mrzí, mě to tohle nedopadne dobře.“ „Vždycky jsem tě milovala.“ Pak umlkla. Připadalo mi to jako včera.

Po chvíli jsem se odhodlal ohlédnout se k mojí rodině. Edward měl jiné starosti, objímal malou Renesmé. Bella, je sledovala a držela štít, to jsem cítil. Rose, s Emettem měli oči jen pro sebe. Jen, Esmé se dívala na mě. V očích zvláštní bolestný výraz. Když, si všimla mého pohledu, zavrtěla hlavou a odvrátila pohled k tiše promlouvajícím Volturiovým. Ješte než to udělala, naznačila rty ty slova. „Jak si mohl?“

Nevěděl, jsem co říct. Pocity se ani nedaly vyjádřit slovy. Moje rozjímání přerušil, Aro. „Tak tedy, bratři hlasujme.“ Rozestoupily se a obrátili se k nám. Začal, sám Aro. „Musím říct, že mě tvé argumenty přesvědčili, takže vás za mne žádný trest nestihne.“ Díval se při tom na mě, když mluvil. „Pokud ovšem bratři rozhodnou jinak, Edwarde, Bello,Renesmé, Benjamine, Maggie, Siobhan samozřejmně ty Elezare,mohli byste to přežít, přidáte se k nám?“ Ptal se Aro, a jak mluvil jeho oči přelétali na každého jmenovaného. Ani jeden, nepromluvil. „Že jsem si to nemyslel, takové mrhání, kdyby to dopadlo špatně!“ Postěžoval si Aro.

Všichni jsme čekali, se zatajeným dechem co bude dál. Potom, se slova ujal Marcus. „Podle mě, se bez urážky Aro, povedlo Carlislemu tě nějak oklamat a proto za mne si trest zaslouží.“ Nedíval se na mě, ani na ostatní dokonce ani na své bratry ale někam do dálky, na tváři znuděný úšklebek.

Poslední, byl Caius, on měl rozhodnout o našem osudu. Jenže nehlasoval jen, rychle mávl rukou. V ten okamžik se událo hodně věcí. Všiml, jsem si pozdě, že se ke mně plíží Aleca mlha. Nevím, jak ale nejspíš prostě Belly štít nebyl dost silný. Zachvacovala mě panika a i ta mizela, s tím jak mě mlha pohlcovala víc a víc.Ješte chvíli jsem si udržel vědomí. Ucítil jsem trhání. Někdo mi prudce škubl rukou. Pak, čí si zuby na mém krku. Moje poslední myšlenky patřily mojí lásce. Bolelo mě, že se nedozví pravdu. Že ona, byla můj život, že ona byla ta, za kterou bych položil život. Sarach byla jen láska z mládí.

Ptáte se, jak skončila naše rodina? Zle, Volturiovy nevyslyšeli naše prosby. Pobily nás do jednoho. Možná díky Sarach, to tak dopadlo možná ne. Vím, že v tu chvíli stála vedle mě, takže semnou i zemřela. Tolik nevinných životu. A proč to všechno? Kuli, tomu že mocnější nechtěli slyšet to, co jsme jim chtěli říct, ač to byla pravda. Jediný teď už bývalí členové naší rodiny, kteří přežili, byli Alice a Jasper.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední bitva - Rozbřesk: