Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Porcelánová panenka

30.11.2009 (16:15) • Nikol18 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4389×

Seděla jsem opět na posteli a tupě zírala před sebe na prázdné křeslo, kde vždy sedával on. Dokud neodešel a nenechal mě tu samotnou. Se slovy, že mě nemiluje. Slova, co zapříčinili, že moje srdce puklo žalem. Začalo krvácet a nešlo to již zastavit a nikdo v mém okolí to nedokázal zastavit. Ani nejlepší přítel a nechtěné pokusy si ublížit. Tehdy jsem pochopila proč to udělal. Proč odešel a ani se neohlédl. Chtěl mě jenom chránit, protože jsem pouze křehký člověk a on upír. Jsem jeho potrava, v podstatě, ale to jsem nechtěla, nechtěla jsem být stále jenom porcelánová panenka, s níž se musí pořád zacházet jako v bavlnce. Stačí větší stiskl a v rukou držíte jenom střepy. Zatoužila jsem být nezávislá žena s níž by chtěl být on bez toho, aniž by se bál, že by mi někdo z jeho rodiny či on ublížil. Byl jen jediný způsob jak dosáhnout toho, abych stále necítila bolest kvůli Edwardovi.

Při pouhé smyšlence jeho jména mě tak bodlo u srdce. Jako by se mi ho někdo potom snažil vytrhnout z hrudi, ale tak bolestně jak jen mohl. A podařilo se mu to. Po něm tam zůstala černá díra, temná propast, která se ještě více prohlubovala jen při vzpomínce na jeho tvář a hlas, ledový dotyk… Prostě na všechno. Cítila jsem tam takovou prázdnotu. Prázdnotu, která se mě pomalu začínala zmocňovat a stahovat hlouběji a já se nechala stahovat do hlubin věčné nicoty. Připadala jsem si jako bych už ani srdce neměla, spíš ho nahradilo něco jiného, co se snažilo tvářit jako moje srdce, jenže pracovala naprosto naopak než moje bývalé srdce.

Zvedla jsem se z postele a velkým obloukem se vyhnula místům kde nejčastěji stával, když mě v noci pozoroval jak spím. Stále mě zajímalo, co ho tolik fascinuje na mém spánku. Je to obyčejná věc. To co měl i on, dokud se nestal, tím čím je. Sice je mu to teď hodně vzdálené, ale když mi nemůže ani číst myšlenky a už mi nehrozí žádné nebezpečí. Proč na mě stále dohlíží? To proto, že jsem tak nešikovná? To o sobě vím. Naučila jsem se s tím žít, ale už nechci, aby ze mě dělali něco co nejsem. Nejsem panenka z porcelánu, kterou raději postaví za skleněnou vitrínu, aby se jí něco náhodou nestalo. Jsem člověk! Člověk! A sama dobře vím jak se o sebe postarat. Nepotřebuji ničí ochranu!!!

Zastavila jsem se před šatníkem a vytáhnula z něj modrou mikinu, která voněla přesně jako on. Dal mi ji, když jsme se byli projít jednou v lese a začalo pršet. Promokli jsme až na kůži, ale jemu to nevadilo. Dal mi ji přes ramena se slovy, že mi modrá sluší víc než jemu. Už jsem ji tolikrát prala, ale stále voní jako on. Jako by, když tu býval v noci, tak si ji schválně brával na sebe, aby jím znovu načichla. Tolik mi ho připomínala. Zdvihla se ve mne vlna vzteku, kterou jsem nikdy nepocítila. Nejsem ten typ, který by se rozzlobil jenom kvůli mikině, ale tohle bylo jiné. Jasně mi tím dával najevo, že se musí pořád starat. Jako o nemohoucí starou babičku, která není už schopná udělat ani krok. Zlostně jsem mikinu odhodila, abych ji neměla na očích. Najednou se mi protivila. Připomínala mi ho. A hlavně mi připomínala, jak zbaběle mě opustil, hned při prvním náznaku krize. Krize, kterou jsme mohli společně překonat, ale on byl příliš slabý na to, aby bojoval, bojoval za naši lásku. Za to, za co jsem se teď rozhodla bojovat já a položit za to ještě více než on.

Snad mi to rozhodnutí všichni odpustí, hlavně máma s tátou, ale i přese všechno tohle pozlátko, které používám ve škole a všem kolem sebe lžu, že už je všechno v pořádku, že jsem se s tím už srovnala a nenávist, co mě před chvíli zničehonic zachvátila, ho pořád miluji. Opravdu hodně a hluboce. Více než svůj život, který bych byla ochotná pro něj obětovat. Tak proč nebojoval? Proč se alespoň nepokusil? Proč musím za něj teď bojovat já? Za naši lásku? Za jeho návrat? Za návrat s nímž si nejsem jistá, že se bude konat? Jenže já jsem pro něj ochotná udělat cokoliv, i věci, které by jiný člověk nikdy neudělal, za žádnou cenu. Doufám, že ho to donutí přemýšlet.

Nakonec jsem vytáhnula bundu, která snad byla co nejvíce cítit jako já a zároveň byla křiklavá, tedy pokud se to dalo říct o khaki zelené. Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a rychle a hlavně, co nejvíce tišeji, aby mě Charlie neslyšel, se z něj vytratila. Trochu mi bylo Charlieho líto, ale nebyla jiná možnost, musíme si jít za svým snem a hlavně za svou láskou, ať to stojí co to stojí.

Ani jsem nechtěla jet náklaďáčkem, protože, ten byl moc hlučný, potřebovala jsem být co nejtišší. Hlavně pěšky to bylo jistější. Po lese autem. To by nebyl dobrý nápad. Vytratila jsem se do ticha forkské deštivé noci a do lesa, který skrýval moji budoucnost, ale já nevěděla jestli ji dokážu najít a jestli s ní dokážu vyjednávat.

Bloudila jsem v lese už dlouho, ale stále nic. Ani drobný náznak. Byť jen nějaká hloupá stopa, ale co bych našla já proti vlkům? Volala jsem, ale jen tak, abych zase nevzbudila pozornost hlídkujících vlků a hlavně Jacoba, jenže jinak to nešlo. Říkali mi, že je tady, stále se potuluje okolo a neustále lační po pomstě. Jen jsem nevěděla, zda-li stejně jako její druh. Ve skrytu duše jsem v to doufala, ale čím déle jsem hledala tím více jsem pochybovala. Smrt je smrt a každý by se chtěl pomstít, dokonce i já.

Už jsem byla hodně unavená, ale nehodlala jsem se jen tak lehce vzdát. Dál jsem bloumala po lese a bojovala sama se sebou, když v tom jsem uslyšela zapraskání větvičky. Ztuhnula jsem na místě. Otočila jsem se k místu, odkud se ozval ten zvuk.

Stála přede mnou ve svitu měsíce v celé své nebezpečné upírské kráse s ohnivými vlasy rozevlátými kolem obličeje. Na tváři měla posměšný úsměv, kterým jasně dávala najevo, že má navrch. Před očima se mi rozběhly nejdůležitější momenty v životě jako film. První hodina baletu s mámou, první narozeniny, které si opravdu pamatuji, první pusa od kluka ze školky, který se mi líbil, a pak příjezd do Forks a první den ve škole a jak jsem poprvé spatřila Edwarda a jeho rodinu. Jak mi zachránil život, jak jsem díky svým teoriím přišla na to kdo ve skutečnosti je, jak vypadá na slunci, náš první polibek. Jeho ledové dotyky a studené objetí a jak jsem se pokaždé probouzela a viděla ho před svou postelí a teď to mělo všechno skončit? Ne! Přišla jsem sem s jediným cílem. Přišla jsem sem bojovat. A to za každou cenu!

„Bello…“ nepatrně stáhla rty do drobného úsměvu a lehce naklonila hlavu na stranu.

„Viktorie.“ Snažila jsem se, aby se můj hlas netřásl, ale přesto v něm bylo slyšet drobné zachvění.

„Bello…“ zatrylkovala veseleji. „Kdepak máš své chlupaté ochránce?“ rozhodila rukama. „A jak to, že jsi tady tak sama? V noci? V lese? Víš kolik tady na tebe čeká nebezpečí?“

„Přišla jsem za tebou s nabídkou…“ zatnula jsem ruce v pěst a pozvedla bradu na znak, že se nebojím.

„S nabídkou?“ zeptala se posměšně a přiblížila se tak, že jsem cítila chlad jejího mrtvého těla.

„Nebo spíš výměnný obchod.“ Šeptala jsem.

„Zní to zajímavě, co by měl obnášet? Povídej rychle! Nemám času na zbyt! Nemám čas se tu bavit s večeří! A kladu ti na srdce Bellinko, aby to mělo smysl nebo nezabiju jenom tebe!“ čichla si slatně k mému krku.

Pevně jsem stála na místě, ale moc se mi to nelíbilo, ale pro Edwarda jsem byla ochotná udělat cokoliv i tento nerozvážný čin. Sice se rovnal sebevraždě. Jenže když jsem to brala z obou stran, tak či tak, byla bych mrtvá, tak co? Pro naši lásku a pro jeho návrat jsem byla ochotná udělat i tohle.

„Přeměníš mě?“ dodala jsem s pevným hlasem a pevně se zadívala Viktorii do karmínových očí, které si mě pečlivě prohlíželi a hledali jestli jsem se náhodou nezbláznila.

„Slyšela jsem dobře? Ne slyšela jsem dobře. Mám skvělý sluch. Ty chceš po mě, abych tě přeměnila? A co bych z toho jako měla? To má být jako ten tvůj výměnný obchod? Ta tvoje nabídka? To že tě nedokáže proměnit ten tvůj upír, tak tě raději pošle za mnou jo?“ Viktorie mě chytla pod krkem a chystala se mě odhodit, ani jsem s ní nebojovala, nemělo to cenu, proti ní to nemělo smysl. Teď jsem si opravdu připadala jako porcelánová panenka.

„ON o tom neví!“ vydechla jsem z posledních sil, už se mi pomalu zatmívalo před očima.

„Vím, že tě opustil, že tě nechal napospas mě a Laurentovi, ale že by ta jeho sestřička neviděla, co se hodláš udělat? To se mi nějak nezdá Bello! Zavání to pastí, ale já nebudu lapena v její síti. To ty a k tomu ještě mrtvá!“ upíří rychlostí mě přitlačila na strom a trhla hlavou tak, že mi odhalila krk.

„Ekni, co ceš na olátku a já ti to dám! Ať je to cokoli!“ slova se mi z hrdla dostávali jen velmi těžko a taky se mi začínala motat hlava z nedostatku kyslíku, ale opět jsem uslyšela Edwardův sametový hlas, který mi tolik scházel. Ten jediný mi mohl dodat odvahy.

„Bello, ne. Co to děláš?“ zašeptal hlas v mé hlavě. Jakoby stál přímo vedle mě. Dokonce jsem cítila i jeho dokonalou vůni a před očima se mi začala rýsovat jeho postava. Prostě tam stál. Nikdy se to nestalo, vždy jsem slyšela jeho hlas, ale tentokrát jsem ho i viděla. Vypadalo to jakoby vystupoval z mlhy, která ho stále stahovala zpátky, ale on s ní bojoval, aby mi mohl být blíž. Stačilo byť jen na chvíli pustit myšlenku na něj a zmizel by stejně snadno jako ranní rosa pod náporem pražícího slunce. Silou vůle jsem držela jeho obraz, který byl přede mnou tak skutečný a mohla jsem ho vidět jenom já. Naposledy, ale mohla. Naposledy se podívat do jeho očí, které mi připomínaly tekuté zlato a já se v nich začala pomalu utápět. Bylo jedno, že už skoro nedýchám, avšak pouhá skutečnost, že ho konečně opět vidím, mě naplňovala neuvěřitelnou radostí, láskou a touhou po životě, abych ho mohla obejmout, zašeptala bych mu do ucha „Miluji tě.“ Nebo ho alespoň políbila na tvář. Na lícní kost, tak jak to dělával on.

Bohužel mě z toho krásného snu probudila Viktorie, jakmile promluvila, Edwardův obraz se vytratil jako ranní mlha, která se rozpouští díky vycházejícímu slunci. Nezbylo tam po něm nic, jenom ozvěna povzdechu plného bolesti a strachu, který mě chtě nechtě naplnil beznadějí.

„Já nejsem James, to si zapamatuj, ty jedna malá svačinko. Nejsem takový vášnivý hráč jako on. Já jsem lovec, na hry nejsem a už vůbec ne na obchody a takový pff,“ posměšně se odfrkla, ale nespouštěla ze mě oči. „Člověkem jako jsi ty, ale nemysli si, že z toho vyvázneš tak lehce. Slíbila jsem, že za Jamesovu smrt bude ten tvůj vegetarián trpět. Tím trpět myslím jako, že budeš trpět ty! Dosytnosti si tě užiju! Až do posledního úderu tvého slabého srdce. Pak se budu kochat tím jak šílí a ne jenom on, ale i oni. Ti tvoji chlupatí, zablešení čoklové! Co mi znepříjemňují tak krásné chvíle!“ cítila jsem jak stisk na mém krku pomalu povoluje, nohama jsem se dotkla země a trošku zalapala po čerstvém vzduchu. Znovu se mi trochu prokrvil mozek a před očima se mi roztančili tisíce malých jiskřivých hvězdiček jako při ohňostroji, ale byl to Edward, kdo je zahnal. Stál na stejném místě jako před tím. Obklopen mlhou s pokrčeným čelem na němž se mu rýsovala hluboká vráska. Bronzové vlasy se leskly jako by na nich měl kapičky rosy od nichž se odráželi měsíční paprsky. Jeho oči byly plné bolesti, natahoval ke mne ruce, ale mlha ho ode mne stále vzdalovala, brala mi ho a já se nemohla dotknout. Nechtěla dopustit ani jeden dotyk, ale už jen to, že tu se mnou byl, rozproudila v mých žilách život.

„Víš jak bude naštvaný, když se dozví, že jsi mě proměnila? On by mě nikdy neproměnil. Řekl mi to. Vždycky chtěl, abych prožila dlouhý a šťastný život, jenže jako člověk. Avšak při prvním náznaku nebezpečí mě opustil, protože nedokázal být s někým tak slabým, tak…“ položila jsem ruce na tu její, abych trochu více povolila stisk, ale k ničemu to nebylo. „Křehkým… a snadno zranitelným. Raději by stokrát utekl, než by mne proměnil!“ nebyla jsem si jistá, jestli Viktorii lžu nebo zda říkám krutou pravdu, kterou jsem si nechtěla přiznat. Jenže kdo mi mohl na sto procent slíbit, že mne promění? Že mě nenechá umřít stářím nebo na nějakou nemoc či jinou mě podobnou nehodu? Nebyla jsem si ani jistá tím, že uvidím vycházející slunce.

„Myslíš si, že mě ukonejšíš slovíčky? Nejsem člověk, ale lovec a ty moje kořist! Tak utíkej!“ Odhodila mne od sebe jako Edward tenkrát u nich na té proklaté narozeninové oslavě, ve snaze mě uchránit před Jasperem nebo snad před sebou samým? Nebyl i tohle důvod proč raději odešel a nechal mě tu? Že si už nebyl jistý ani sám s sebou, jenže mohla za to opravdu ta narozeninová oslava a ta jediná kapka krve? Přestal snad věřit v moji lásku? To by přeci neudělal! Jenže co když myslel to, že mě nemiluje vážně? Co když teď bojuji za něco, co už nemá stejně žádný smysl a hlavně budoucnost?

Tvrdě jsem dopadla na zem a několikrát se otočila než mě zastavil v cestě strom. Škytla jsem bolestí. Nalehnula jsem plnou vahou na nějakou větev zrovna v místech kde mám ledviny. Tělem mi projela ukrutná bolest, která skončila až v konečcích prstů, po nichž se mi rozeběhli pomyslní mravenci.

„Vstávej a utíkej. Ráda svoji kořist lovím a slyším jak jí splašeně tluče srdce, ale tělo ví, že nemá šanci. Tak se zvedni!“ povzbuzovala mě Viktorie svým trylkem.

„Já nebudu utíkat! Přišla jsem za tebou jen z jediného důvodu, jestli se ti nelíbí tak mě na místě zabij, protože já se ani nehnu!“ vykřikla jsem na ni vztekle. Rychle jsem z hlavy vytáhla Edwardovu podobu, ale tentokrát se mi nezjevil, prostě tam nebyl. Zklamaně jsem zavřela oči, ale stačilo to, abych byla opět přišpendlená ke stromu a jen cítila jak se mi do krku zarývají Viktoriininy zuby, bolestí jsem vykřikla a otevřela oči. Stál tam ON. Edward, tentokrát byl daleko jasnější, mlha ho tolik neobklopovala a nestahovala zpátky. Bolest a pálení bylo neuvěřitelné, jako tehdy když mě kousnul James, ale tentokrát to bylo jiné. Byla jsem si jistá, že zemřu, že jsem se rozhodla špatně, opět špatně.

Začal mě pohlcovat chlad. Omotával kolem mne svoje provazce a pomalu je utahoval. Silněji a silněji. Snažil se tím ze mne vytlačit všechen život, docela se mu to dařilo. Přestávala jsem cítit prsty a poté i ruce. Držela jsem pevně před sebou Edwardovu podobu, abych ani na chvíli nepřestala hledět do jeho zlatavých očí, které se mi tolik snažili pomoci, ale nemohli. Čím více z mého těla vyprchával život, tím více jeho oči byly smutnější a bolestnější. Já však věděla, že stejně pomoc nepřijde.

Pomalu jsem se propadala do temnoty, která byla provázena šílený dusotem a vrčením, ale bylo mi naprosto jedno kdo nebo co to bylo. I když jsem zavřela oči, stále jsem viděla Edwarda. Tentokrát měl na tváři úsměv a vztahoval ke mne ruku a i já konečně k němu mohla natáhnout ruku. Jeho úsměv mě tak uklidňoval, že mi smrt připadala pokojná, klidná, když byl on po mém boku. Cítila jsem jeho nádhernou vůni, která byla najednou daleko intenzivnější a dráždivější. Vtahovala jsem vzduch do plic takovou rychlostí, aby ani na vteřinku jsem ji nepřestala cítit, ale najednou potřeba dýchat byla tatam. Nepotřebovala jsem to. Nechápala jsem to, vlastně ano, když člověk umře nemá potřebu dýchat, ale přesto je to zvyk. Stejně jako u upírů. Já ale upír nebyla, byla jsem mrtvá a mohla jsem před sebou vidět a dokonce se i dotýkat mé lásky. Edwarda. Ucítila jsem jeho hřejivý dotek na tváři a to mě ještě více utvrzovalo v tom, že jsem mrtvá, protože jeho dotek vždy chladil, studil, byl prostě ledový. Užívala jsem si toho dotyku a zavřela oči a nechala se unášet tichým broukáním své ukolébavky. Edward mi ji broukal do ucha. Bylo to tak nádherné. Nikdy jsem si nemyslela, že smrt může být tak nádherná.

„Bello…“ ukolébavka skončila a nahradil ji sametový hlas, který jsem slyšela daleko jasněji a zřetelněji, zdál se mi ještě krásnější než před tím. „Lásko…“ nechtěla jsem otevírat oči, ale ono to bylo tak lákavé, podívat se znovu na něj. Do jeho očí, na jeho tvář. Pomalu jsem je tedy otevřela, chtěla jsem zamrkat z přívalu světla, ale spíše to byl zvyk než potřeba. Všechno kolem mne bylo tak neuvěřitelně ostré a jasné, jako bych měla ty nejsilnější brýle, co jdou vyrobit. To co se mi naskytlo potom, bylo to nejkrásnější na celém světě.

Skláněl se nade mnou. V celé své nesmrtelné kráse, usmíval se a hladil mne po tváři. Tak hřející dotek jsem od něj ještě nezažila, naprosto jsem si ho užívala, bylo to tak jiné oproti tomu ledovému. V nebi to bylo krásné, ale vypadalo to tam stejně jako na zemi, jen mi vše připadalo jasnější a ostřejší.

„Bello…“ zašeptal Edward moje jméno.

„Ale ty nejsi mrtvý, že ne? To bych si neodpustila.“ Zarazila jsem se nad svým hlasem, vůbec jsem ho nepoznávala, byl o tolik krásnější a jemnější. Tak jako měla Alice nebo Rose.

„Ne, ale ty jsi mohla být. Můžeš mi říct, co tě to napadlo vyhledat Viktorii? Málem jsem zešílel, když mi Alice řekla o svém vidění, že tě kousne, ale jak to dopadne to neviděla. Myslel jsem, že umřu žalem Bello. Slíbila jsi mi, že nebudeš dělat nic neuváženého.“ Překvapeně jsem na něj hleděla, nechápala jsem o čem to mluví.

„Já nejsem mrtvá? Takže jsi stačil vysát jed?“ poslední dvě slova jsem už zašeptala a doufala, že to neslyšel.

„Bello… teď už budeme pořád spolu. Slibuji, že už tě nikdy neopustím. Udělal jsem velkou chybu, kterou nezopakuji. To ti slibuji.“ Přitáhl si mě k sobě blíž, do náručí, vdechovala jsem jeho vůni, která byla tak intenzivní, tak dráždivá, vyvolávala ve mne něco tak nepopsatelného čemu jsem nedokázala odolat a nezměnil to ani fakt, že není ani studený. To jsem byla tak prochladlá, že jsem to necítila? Proč mi najednou připadal teplý? Že měl stejnou teplotu jako já?

„Edwarde… ty nejsi studený.“ Podívala jsem se mu do očí, ale jenom se na mne lehce usmál a políbil na čelo. „Co se to děje?“

„Budeme navždy spolu, ale nebyla jiná možnost Bello jinak to nešlo. Musel jsem to udělat.“ Pronesl sklesle. Sklopila jsem oči. Takže nakonec ten jed vysál. Nechal mě znovu křehkým člověk. Porcelánovou panenkou, kterou bude ochraňovat až do konce jejích dnů. Dokud nezemře.

Chtělo se mi brečet, povolit ten žal, který mě zžíral několik měsíců, ale já ho dusila v sobě. Jenom díky Jacobovi a jeho přátelství jsem na něj, alespoň na chvíli zapomněla. Bohužel jen do té doby dokud se nestal vlkodlakem. To naše přátelství utrpělo šok a on byl více se Samem a ostatními a honili Viktorii, které jsem se raději vydala sama.

„Lásko… Bello… mluv se mnou.“ Zašeptal zdrceně Edward.

„Já s tebou chtěla být navždy. Proto jsem šla za Viktorií, chtěla jsem, aby mě proměnila. Chtěla jsem být jenom s tebou a s nikým jiným. Bez tebe si svůj život nedokážu představit Edwarde. Jenže ty do toho pořád pleteš duši, ale já už duši nemám. Když jsi mě opustil, tak jsi si ji odnesl s sebou. Vzal sis ji a ze mne zbyla jen prázdná schránka, necelý člověk. Pouze půlka srdce, jemuž schází druhá polovina, aby bylo celé. Já nevěřím tomu, že nemůžou být vaše duše spaseny. A už vůbec tomu, že žádné nemáte. To není pravda. Znám Vás moc dobře a vím, že jste více lidé než upíři a tohle mi nevymluvíš, a proto tě žádám i třeba na kolenou, daruj mi věčnost. Dej mi věčnost na to, abych mohla být jenom s tebou a nikým jiným, protože kdybys znovu odešel a nechal mě zestárnout, nevydržela bych to. To bych se raději opravdu zabila. Raději se budu věčně smažit v pekle, než tě nemít po svém boku.“ Podívala jsem se do Edwardovi tváře, která byla zachmuřená, ale postupně se vyjasňovala. Oči mu začali zářit a po tváři se rozlil obrovský úsměv.

„Bello…“ šeptl mi do ucha. „Nemohu ti dát věčnost, je mi to moc líto, ale nejde to. Rád bych. Nemůžu.“

„Proč? Proč? To už mě opravdu nemiluješ?“ prostě jsem chtěla začít brečet, ale nešlo to. Po tváři mi nestekla ani jediná slzička smutku a neúspěchu. Víc jsem se k Edwardovi přitiskla a začala tiše vzlykat.

„Rád bych ti ji dal Bello. Vím co jsi pro mne udělala. Proč jsi se do toho lesa vydala, ale nebýt smečky Sama Uleyho, už bys tady nebyla. Viktorie by vykonala svoji pomstu. A to bych si opravdu dával za vinu a raději šel hned za Volturiovými.“

„Jsou v pořádku?“

„Kdo?“

„Sam, Paul, Embry, Quil, Jacob, Jared. Není jim nic?“

„Jsou v pořádku a postarali se o Viktorii, stejně jak o Laurenta. Už ti neublíží to ti slibuji.“

„Edwarde prosím přestaň, vždycky se může objevit nějaký upír, co mě bude chtít zabít. Dokud nebudu jako ty, tak tvoje obavy nepřestanou.“

„Myslíš, že bych je po přeměně neměl, Bello? Mám ji stejně, tak jako tak. Tím, že jsi upírka se nic nezměnilo. Pořád mám o tebe strach Bello. Ať se ti to líbí nebo ne.“ Políbil mě na lícní kost. Chtěl mě rozptýlit, ale to co řekl mě mátlo a to hodně. Byla jsem trochu zmatená.

„Jak to myslíš, že jsem upírka?“ nevěřícně jsem na něj hleděla. Zamračil se, ale když uviděl můj nechápavý výraz, tak se trošičku pousmál.

„Přál jsem si ti dát nesmrtelnost. Opravdu. Jednou. Za nějaký čas. Třeba za pár let, ale ty jsi to vyřešila za mne. Ještě před tím jsem něco chtěl udělat. Bohužel ty jsi se vydala jinou cestou, než viděla Alice.“

„Já jsem upír?“ Edward se zasmál.

„Ano jsi, nepřišel jsem včas, proměna začala už probíhat, když vlkodlaci od tebe odtrhli Viktorii. Přišel jsem pozdě, je mi to líto.“ Zklamaně sklopil hlavu a odvrátil ji ode mne. „Byl jsem příliš slabý a jsem pořád slabý.“

„Edwarde, nemáš se za co omlouvat. Díky Viktorii a tobě už s tebou můžu být navěky, ale prvně bychom měli jít na lov.“ Polknula jsem, protože jsem v krku cítila pálení jak při chřipce.

Edward zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. „Půjdeme na lov, ale musíš mi slíbit, že se mě budeš držet, protože…“

„Protože nechceme ublížit lidem.“ Oba dva jsme se usmáli a upíří rychlostí se vydali na lov.

Konečně jsem se cítila šťastná a úplná. Rána v hrudi se začala zacelovat. Byla jsem jak znovu zrozená. Běžela jsem s Edwardem neuvěřitelnou rychlostí, která mi připadala tak přirozená, tak normální, že bych mohla běžet pořád a necítila bych únavu. Teď už únavu nepocítím nikdy. Připadala jsem si tak volná, volná jako pták, co může odletět kam jen bude chtít, protože má vedle sebe konečně toho, s nímž může být navěky. Po celou věčnost a to jsem si nechtěla nechat vzít. Sice bude chvíli trvat než dokážu odolávat lidské krvi, ale Charliemu bych nikdy neublížila. On je jediný komu bych si přála tohle říct, že už budu na věky s tím koho miluji a nikdo mi už nebude moci ublížit. Dokážu se už o sebe postarat sama. Přestala jsem být Porcelánová panenka, o kterou se všichni musejí starat, aby se nerozbila. Nyní jsem byla jednou z nich. Stejná jako oni. Začne skrývání a stěhování, ale za to to stojí. Ještě nemůžu vědět, co nám budoucnost přinese. Ta je nevyzpytatelná a jediná Alice nám může trochu nastínit, co se bude dít, ale ani to není stoprocentní.

Shrnutí povídek

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Porcelánová panenka: