Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poprvé zamilovaná

07.09.2018 (12:00) • kasi • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1664×

„Je konec!“ křičela jsem na Mikea. Je to idiot. Už mě na něm vůbec nic nepřitahuje, ale on pořád musí dolézat!

„Ale no tak, Bello, tolik nám to spolu sluší! Přece mi jen tak nedáš košem! Vždyť jsme spolu už asi měsíc, opravdu to chceš takhle skončit? Po tom všem dobrém, co jsme spolu zažili? Já tě miluju!“

„A já tě nesnáším,“ odfrkla jsem a sebrala ze země kabelku. Nevšímala jsem si Mikea, který se mě pokusil chytit, a nekompromisně jsem si to šinula temnými chodbami školy. Nechápu, že jsem si tentokrát začala s takovým pakem! I Erik a James byli lepší a to je co říct! Ale pár hezkých kluků už jsem také měla. Třeba Chrise, to byl kus! Celé tři měsíce nám to spolu vydrželo. Škoda, že firma jeho otce zkrachovala a on mi nemohl kupovat dárečky. Jinak bychom možná ještě byli spolu. Ale kdo ví? Asi se to mělo stát a já jsem se tomu nemohla vyhnout.

„Ahoj Bello, jak se daří?“ zeptala se mě Kate, moje nejlepší kamarádka.

„Mizerně, rozešla jsem se s Mikem.“ Kate se na mě lítostně podívala pohledem ´to mě mrzí´ a začala básnit o jejím novém objevu. Mě ale její bláboly nezajímaly. Zajímal mě nový kluk s bronzovými vlasy, který seděl přesně na druhém konci jídelny. Byl tak krásný, že mě to donutilo si povzdychnout. Nová oběť pro Bellu Swanovou. Musím se odhodlat ho oslovit. Žádný problém! Jenom ho musím vylákat ze smečky nějakých dvou bledých kluků, abych to měla lehčí.

„Vidíš támhle toho kluka, co sedí na druhém konci jídelny?“ zeptala jsem se potichu Kate.

„Toho s těmi hnědými vlasy?“

„Jo, přesně toho,“ odsouhlasila jsem. „Tak toho do měsíce sbalím. Je úžasný, podívej se na ty jeho roztomilý bronzový vlásky. Ten musí být můj!“ řekla jsem odhodlaně. Kluk se najednou zvednul a odnesl tác plný jídla. Doufám, že to není anorektik.

No nic, nastala moje chvíle. Ladně jsem se zvedla a namířila si to přímo k tomu sexy klukovi. Ti dva kluci někam zmizeli, přesně jak jsem potřebovala. Nádech, výdech, nádech, výdech. Jdeme na to!

„Ahoj, jsem Bella. Kdo jsi ty?“ Začala jsem tou nejoprýskanější taktikou, která ale vždycky zabrala.

„Jsem Edward. Těší mě, Bello,“ řekl a neodolatelně se usmál, že jsem se nenápadně musela ujistit, jestli mi po bradě neteče náhodou slina.

„Ty jsi tu nový?“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl svůdně, a koketně jsem si kroutila vlasy na jednom prstu.

„Ano a vůbec to tu neznám. Nemohla bys mě provést?“ Nahodil zase ten úsměv a poprvé jsem byla ráda, že vedle mě stál ten otravný sloup, o který vždycky zakopnu, protože jsem se mohla podepřít.

„Jistě, pojď za mnou,“ řekla jsem a nechala ho, aby šel za mnou. Také starší trik.

„Kolik je ti let?“ zeptal se a dohonil mě.

„Nedávno mi bylo osmnáct. Tobě?“

„Je mi sedmnáct a ještě dlouho bude,“ řekl a smutně se zahleděl do země. Co jsem řekla? Snad si nemyslí, že mi vadí, že je mladší. Nevadí mi u hezkých kluků věk, teda pokud jim není pod patnáct, tam už by problém byl.

„Mně nevadí, že jsi mladší než já,“ snažila jsem se ho uchlácholit.

„Cože?“ Nechápavě se na mě zahleděl.

„Nic,“ usmála jsem se a pokračovala v prohlídce školy.

Po cestě mezi třídami jsme si povídali o různých věcech, které máme rádi - o jídle, o škole a nakonec i trochu o vztazích. Nejtrapnější bylo, když se mě zeptal, kolik jsem měla kluků, protože já si je všechny nepamatuju. V tomhle bodě jsem ho asi slušně odradila.

„Bylo to moc fajn,“ loučil se Edward a na kousek papíru psal nejspíš svoje telefonní číslo. „Brnkni mi!“

„Určitě se ozvu!“ mávala jsem a přitiskla si kousek papírku na hrudník. Mám jeho číslo!

Zbytek dne jsem zvládala jen z neurčitého pohledu, protože jsem v hlavě měla pořád obrázek usměvavého Edwarda, který doufám bude zanedlouho tisknout své úžasné rty na moje. Co se to se mnou děje? Nikdy jsem tohle ještě necítila! Vždycky jsem se cítila po předání telefonního čísla vítězně, ale teď jsem se cítila, jako by mi v břiše někdo vypustil motýly. Byl to krásný pocit, na který nechci nikdy zapomenout.

Pocit lásky.

To ne, já jsem se zamilovala! To není možné, vždyť mám pověst nekompromisní lamačky srdcí. Co si o mě teď lidé pomyslí? Nemůžu se usadit na jednoho kluka, úplně by mi to zničilo pověst!

Ale co vlastně chci? Poznat konečně pravou lásku nebo být přede všemi za drsňačku?

Moje citlivé srdce už odpověď znalo.

Večer jsem z kapsy vylovila papírek a vyťukala čísla do mého mobilu. Zvednul to po druhém zazvonění.

„Ahoj Edwarde, to jsem já, Bella,“ začala jsem.

„Ahoj Bello, jsem rád, že voláš! Jak se máš?“ Když jsem uslyšela jeho hlas, moje srdce mi málem vyskočilo radostí z hrudi. Byla jsem na něm závislá. Určitě.

„Skvěle, ty?“ Na víc jsem se nezmohla.

„Když voláš, tak skvěle. Nešla bys někdy ven?“ Začala jsem tiše jančit. To snad není možné! Já se mu také líbím!

„Jasně, domluvíme se zítra po škole!“ řekla jsem nadšeně, ale pořád to bylo trochu decentně.

„Bezva, ahoj,“ řekl a zavěsil.

„Ahoj,“ zašeptala jsem do hluchého sluchátka, „miluji tě.“

Jakmile jsem byla schopná udržet rovnováhu, vyrazila jsem tryskem do svého pokoje. Hlasitě jsem práskla s dveřmi, aby táta věděl, že mě nemá rušit. Popadla jsem se stolu deník a udělala velmi stručný zápis.

Bella + Edward = Love Forever

Odhodila jsem deník tam, kde jsem ho před chvílí vzala a prudce otevřela skříň. Úplně ve vrchní polici jsem našla krabici, kterou jsem už deset let neotevřela. Když jsem jí sundala dolů, byla celá pokrytá prachem, takže jsem jí musela napřed trochu oprášit a sundala víko. Zhluboka jsem se nadechla, ale po tváři mi stejně tekla dlouhá, smutná slza, kterou nemohlo zastavit nic. Ani moje mrtvá maminka.

V krabici byli totiž maminčiny svatební šaty a album, které si vyráběla až do své smrti. Už tolik let jsem krabici nechala být, ale dneska nadešel den, kdy se to muselo změnit. Šaty jsem nechala ležet, ale album jsem zvedla a posadila se na postel.

Na úplně první fotce byla maminka, když jí byly čtyři roky. Seděla na houpačce a smála se. Už tehdy si byla hodně podobná. Na dalších fotkách byl průlet jejím dětstvím, přes pubertu, potom svatební fotky, těhotenství a konečně já. Já s maminkou a s tátou. A potom tam byl kousek mého dětství - až do mých šesti let.

Poslední fotka měla název: Odlétám do Evropy!

To letadlo spadlo a nikdo nepřežil. Když jsme se to s tátou dozvěděli, oba nás to silně poznamenalo. Já jsem se tehdy hodně uzavřela do sebe, dostal mě z toho až ve dvanácti psycholog. A táta se z toho ještě nevyhrabal. Ani od té doby neměl žádnou přítelkyni. Pořád kouká na fotbal nebo je na rybách. Nevím, jak mu mám pomoct. Nevěděla jsem ani jak pomoci sama sobě.

Další ráno jsem se oblékla normálně, aby si Edward nemyslel, že se kvůli němu fintím. Byla jsem sice oblečená lépe než obvykle, ale proč ne. Nastartovala jsem náklaďáček a vyrazila do školy. Byla jsem tam mezi posledními, protože mi dlouhou dobu trvalo, než jsem se spokojila s vlasy. Hodina ale stejně ještě nezačala, takže jsem měla spoustu času. No, vlastně zas tolik ne, protože když jsem byla ještě tři poschodí od třídy, zazvonilo na hodinu. Utíkala jsem, co mi síly stačily. Stihla jsem to, i když o fous.

Hodiny plynuly tak hrozně pomalu, že mi z toho bylo až do breku. Pořád jsem si říkala: Od Edwarda mě dělí už jenom tři a půl hodiny. A tak pořád dál, než jsem se mého dokonalého Edwarda dočkala.

„Ahoj, Edwarde,“ křičela jsem už z dálky.

„Ahoj Bello! Vypadáš skvěle!“ pochválil mě.

„Děkuju, ty taky.“ Silně jsem zrudla.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ naléhal Edward.

„Určitě, co se děje?“ Co po mě může chtít?

„Víš, já nejsem ten, za koho mě máš.“ Energicky se mi zahleděl do očí. Neměly jeho oči včera náhodou černou barvu? Jak to, že jsou dneska zlaté? „To neřeš,“ prolomil ticho Edward a pak se rychle chytil za pusu. On mi čte myšlenky? Panebože, on mi vidí do hlavy? „Ano,“ odpověděl na mojí nevyslovenou otázku a mě spadla brada.

„Co jsi?“ Nemohla jsem se nezeptat.

„Na to časem přijdeš.“ Jeho oči ztvrdly a já jsem se začala bát. Možná to není ten vysněný Edward, kterého miluju. „Ty mě miluješ?“ zeptal se náhle a jeho pohled se roztekl jako med. Najednou byl tak něžný.

„Odpověď znáš,“ zašeptala jsem. Edward mě chytil za bradu a políbil mě. Byl to ten nejkrásnější polibek, jaký jsem kdy zažila. Ze začátku byl tak opatrný, ale potom se rozjel ve vášnivé líbání.

Nevím, jak dlouho jsme se líbali. Konečně jsem byla úplně šťastná. Edward vyplnil tu díru, kterou po sobě zanechala smrt maminky. Konečně všechny puzzle zapadli.

„Víš, celý den jsem se ti brouzdal v hlavě a moc mě mrzí, že ti zemřela maminka. Ale byla jsi vždycky lamačka srdcí? Víš, myslím tím to, jestli jsi se náhodou jenom nesnažila zakrýt tvé pravé já. To rozervané, zmačkané a poškozené. Jestli jsi neskrývala opravdovou Bellu Swanovou. To je moje teorie.“ Rozplakala jsem se, protože konečně přišel na to, na co já jsem přijít nemohla. On mě poznal takovou, jaká jsem. Ne jaká budu, jaká jsem byla, ale jaká jsem teď.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem.

„Já tebe víc.“ Následoval další polibek. Bála jsem se, že tahle chvíle skončí, protože jsem tenhle pocit chtěla více než jakoukoli drogu. Byla to moje osobní značka heroinu.

„Pojď se mnou,“ vybídl mě. Přikývla jsem a Edward mě odvedl ze školních pozemků. Bylo mi jedno, kam jdeme, protože když tam je on, nemám se snad čeho bát. Šli jsme lesem, přes kopce a přes různé loučky a právě na jedné z nich jsme zastavili. Edward se posadil do trávy a já jsem se rozhlížela po okolí.

„Je tu krásně,“ povzdychla jsem si.

„To jo,“ souhlasil a strhnul mě k němu do trávy. Zasmála jsem se jeho gestu a lehla si do trávy. Edward si ke mně přilehnul a odhrnul mi vlasy z krku.

„Brzy poznáš, co jsem,“ zašeptal a kousnul mě. Do mého těla se vznesla šílená bolest. Spalující oheň. Všechno mě pálilo, tělo jsem měla v jednom ohni a nemohla jsem s tím vůbec nic udělat. Nevnímala jsem svět kolem sebe, soustředila jsem se pouze na tu spalující bolest, která ne a ne ustoupit. Moje srdce bušilo jako o život. Bála jsem se, že ze mě bude uhelná briketa, protože jsem se tak i cítila. Ale Edward mě ujišťoval, že vypadám nádherně. A já jsem mu nadávala, co to se mnou udělal. Nemohla jsem jinak. Edward mě někam odnesl. Nevím, kde jsem ležela, protože jsem zrovna prožívala veliké vzplanutí a moje tělo se kroutilo do nejrůznějších poloh.

Po tak hrozně dlouhé době oheň pomaloučku začal ustupovat. Přestala jsem ječet a začala se soustředit na nově vzniklou bolest v mých prsou. Srdce už nestíhalo bít. Ruce a nohy už jsem měla v pořádku, ale o to silnější byla bolest v mých prsou. Zavřela jsem oči a snažila se bolest přimět, aby ustoupila. Ruce jsem si dala přes hrudník a křečovitě ho svírala. Začala jsem opět ječet a snažila se plakat, ale jakoby mi došly slzy. Srdce už vůbec nestíhalo a oheň vyhrál. Mé srdce uhodilo posledním úderem a všude bylo ticho.

„Bello? Otevři oči!“ přikázal mi Edward. Učinila jsem tak a zjistila jsem, že ležím v nějaké béžové místnosti na lehátku. A viděla jsem všechno. Každé vlákno a strikturu materiálu, všechno jako kdyby bylo pod mikroskopem.  Podívala jsem se na ještě mnohem krásnějšího Edwarda. Držel v ruce můj deník.

„Až teď spolu můžeme být navěky,“ řekl a políbil mě.

„Navěky,“ zašeptala jsem a konečně se cítila doopravdy šťastná.

Autor: kasi, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé zamilovaná: