Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Podobala se ti...

13.06.2010 (20:00) • 4dd4 • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 10583×

Mé díky patří Kyky a veruuu.

Ve šmouze kličkující neuvěřitelnou rychlostí mezi stromy, by lidskou bytost hledalo jen málo z nás, ale i tak to byla pravda. Mladík - spíše mladý muž utíkal, jak nejrychleji uměl, vynakládal veškeré síly, aby dorazil k cíli, co nejrychleji. Doufal, že ji najde, že bude doma, že mu pomůže a pochopí ho. Jeho nohy se takřka nedotýkaly země a oči nesledovaly cestu, upíraly se k malému uzlíčku, který svíral v náručí, o který se bude muset postarat, děj se, co děj.

Muž vběhl na louku uprostřed lesů a zpomalil, teprve nyní by lidské oko zaregistrovalo postavu, která způsobila ticho v jindy bujném lese, i když na tomto místě se zvířata už pár měsíců, či let nezdržovala…

Lidským krokem kráčel ke srubu, který dokonale pasoval k rodící se jarní louce. Jeho oči, postoj a myšlenky vyzařovaly jen jediné – víru. Po neviditelné cestičce došel k dřevěné chatě a zaklepal, byť to bylo zbytečné, majitelka domu už věděla, že ji čeká návštěva.

Dveře se otevřely a před jeho zraky se objevila hnědovlasá bohyně s alabastrovou pokožkou a překvapeným zlatými duhovkami.

***

„Edwarde…“ překvapeně jsem vydechla a sledovala svého… svou návštěvu.

„Bello.“ Jeho rty se smály, ale oči byly zastřené obavami. Pozorovala jsem dokonalou křivkou jeho nosu, jeho ústa, které vytvářely úsměv, pod kterým poklesne v kolenou i ta největší feministka a nevěřila svým očím. Nemohla jsem uvěřit tomu, že tady stojí, že stojí na mém prahu a sleduje mě těmi svými zlatými, dnes onyxovými duhovkami.

Napjaté ticho, které mezi námi vládlo, přerušilo tiché, téměř neslyšné zakňourání. Mou pozornost okamžitě upoutal nesourodý uzlíček vrtících se pokrývek v Edwardově náručí. Edward stočil pohled k té věci a něžně s ní pohupoval. Skepticky jsem nadzvedla obočí a na jazyku mě pálil dotaz.

Nadechovala jsem se k otázce, když mě do nosu uhodila nádherná vůně, bylo to něco nepopsatelného, z části Edward, z části lidská vůně čerstvě posečené trávy, jarního vzduchu přislibujícího slunečný den a fialek. Zároveň mé uši zaznamenaly rychlý třepotavý tlukot srdce.

Zarazila jsem se v půlce pohybu a hypnotizovala Edwardovu náruč, ze které vykoukla drobounká lidská ručička.

„Edwarde, to je…“ Nevěřícně jsem na něj hleděla a nevěděla, co říct. To dítě v jeho náručí… Odkud ho vzal, kde má rodiče, proč ho má sebou? Proč je s ním tady? Proč voní jako on? Na jazyku mě pálilo snad milión otázek, na které jsem chtěla znát odpověď a zároveň se nemohla zeptat.

„To je Christopher, můj syn…“ zašeptal a upřel na mě svůj pohled.

„Tvůj syn?“ zalapala jsem to dechu a ustoupila o krok dozadu.

„Bello, můžeme dovnitř? Já ti všechno vysvětlím, jenom prosím nekřič a neutíkej, já nevím, co mám dělat, za kým jiným jít…“ Žal, nejistota a prosby z něj doslova čišely, nebýt upír, tak bych přísahala, že se za chvíli zhroutí.

„Samozřejmě, pojďte dovnitř,“ vydechla jsem a pozvala je do svého skromného příbytku.

Edward se s Christopherem v náručí posadil na světlou oválnou pohovku v zadní části místnosti, která tvořila kuchyň jídelnu a obývák zároveň. Sedla jsem si vedle něj a pozorovala je s neskrývanou zvědavostí, můj pohled přeskakoval z Chrise na Edwarda a zpět. Edward si mě, ale nevšímal, celou svou pozornost věnoval dítěti, které začalo naříkat. Neohrabaně se snažil svého syna utišit, vypadalo to, jako by ani nevěděl, kam s rukama, jak ho uchopit, jak ho ukonejšit. Jemně s ním pohupoval a broukal mu nádhernou melodii, melodii, kterou broukával i mně. Při té vzpomínce jsem se musela pousmát.

Ať se snažil, jak chtěl, bylo to marné, Chris se odmítal uklidnit. Edward se na mě bezmocně podíval, opravdu vypadal, že se za chvíli zhroutí.

„Podej mi ho…“ Natáhla jsem k Edwardovi ruce a opatrně převzala drobounké miminko, jehož plíce svědčily o budoucí síle. „Jak si myslel to se synem?“ zeptala jsem se a přitom utěšovala Chrise.

„Tak, jak jsem to řekl,“ zamručel úlevně, když se jeho syn uklidnil. „Christopher je můj syn, můj a Lilian, lidské dívky, která ho porodila.“ Sledovala jsem chlapcův obličej a nepochybovala, že je to pravda. Linie nosu, rty, dokonce i zelené oči svědčily o přímé příbuznosti s Edwardem. Tvar brady a lícních kostí musel mít po své matce.

„A kde je Lilian?“

„Mrtvá,“ zašeptal smutně, ale ne tragicky.

„Mrtvá?“ Překvapeně jsem se na něj koukla.

„Ano, mrtvá, nepřežila porod,“ hlesl.

„Edwarde, co se stalo a od začátku, prosím.“

„Posledních pár let jsem žil sám, jenom jsem se tak toulal po státech. Před čtyřmi měsíci jsem potkal Lilian. Byla ti tak… Byla jiná a já se neudržel, musel jsem ji mít a ona mi nijak nebránila…“

„Miloval jsi ji?“ Nedalo mi to, musela jsem se zeptat, musela jsem to vědět.

„Ne, nemiloval, jenom mi s ní bylo dobře, lépe než samotnému.“ Mluvil potichu, téměř neslyšně, lidské uši by jeho krásný melodický hlas neměly šanci zachytit a přitom sledoval svého syna, který v mém náručí usnul.

„Co se dělo potom?“

„Začalo jí být špatně, pořád jenom jedla a zvracela, když přišla s tím, že je těhotná a je to moje, nevěřil jsem jí. Upíři přece nemůžou mít děti! Ale bylo to mé dítě. Chris rostl rychle, moc rychle a mě nezbylo nic jiného, než jí říct pravdu. Žádal jsem ji, aby ho dala pryč, ale postavila si hlavu. Bylo jí jedno, že ji zabije, že je na ni moc silný, prostě ho chtěla. Nemohl jsem se na to dívat, ona mi umírala před očima a já jí nemohl nijak pomoci, nedovolila mi to… Chtěl jsem aspoň zavolat Carlisleovi, s jeho pomocí by snad přežila… Ale nedovolila mi to. Porod byl těžký a zdlouhavý. Byl jsem skálopevně rozhodnutý ji zachránit, klidně bych ji i proměnil v upíra, ale nedala mi tu možnost, její tělo bylo příliš slabé. Poslední, co vydechla, bylo Christopher… Tak se jmenoval její dědeček… To se stalo před 15 hodinami.“ Nemiloval ji, ale měl ji rád… To bylo to jediné, na co jsem dokázala myslet. Byla jsem potvora, tomu zlatíčku zemřela matka, umřela další lidská bytost a já se zmohla jenom na sobecké myšlenky.

„Co budeš dělat? Proč jsi tady a nešel si za rodinou, Rose by určitě…“

„Nemohl jsem, nechtěl jsem… Vím, že by se o něj postarali, pomohli by mi, snad by mi ani nic nevyčítali, ale já… Postaral jsem se o Lilian, oblékl malého a rozběhl se, nohy mě zavedly k tobě.“ Na tváři mu hrál ten krásný pokřivený úsměv, pořád byl sice podbarven smutkem, ale byl to on.

„Takže po mně chceš abych…“

„Chtěl bych tě požádat,“ přerušil mě, „jestli bys mi nepomohla s Chrisem, s jeho výchovou.“ Sledoval mě s prosbou a nadějí, co jsem mu asi tak mohla říct, zvlášť když se to malé stvořeníčko zavrtělo v mém náručí a ze spánku spokojeně zažvatlalo. Bylo neuvěřitelné, jak rychle mi přirostl k srdci, měla jsem ho ráda už teď, a to ho znám… čtvrt hodiny?

„Samozřejmě, že ti pomůžu, ráda,“ usmála jsem se a lehounce poplácala prcka po zádíčkách.

„Děkuju,“ vydechl šťastně. Teprve teď měl na tváři ten dokonalý úsměv, ten předcházející byl slabým odvarem oproti šťastné grimase, která se mu zrcadlila na obličeji.

„A co vlastně jí?“ napadlo mě po chvíli, kdy jsme společně sledovali miminko v mém náručí. Edward sebou nepatrně škubnul a já se na něj překvapeně podívala.

„No… on…“ Zamračila jsem se nad jeho koktavostí a on si povzdechl. „Lilian pila na konci těhotenství krev a jenom co se narodil, kousnul ji, pár vteřin na to zemřela…“

„On ji…“

„Ne, byla mrtvá dřív než… Za její smrt mohu já, ne on,“ téměř to zavrčel.

„Klid, Edwarde, já netvrdím, že za to může, to vůbec ne!“ pronesla jsem důrazně, možná více, než jsem měla, proto že se Christopher začal vrtět. „Pššt, broučku, to nic,“ šeptala jsem mu, po chvilce se opravdu uklidnil a opět spokojeně spal.

„Myslíš, že by měl jíst i lidské jídlo?“ Podívala jsem se na Edwarda s otázkou.

„Měli bychom to aspoň zkusit, je přece jen částečně člověk,“ odpověděl potichu a hlavně klidně.

„Nic tady nemám, budeme muset koupit výživu, oblečení, postýlku, hračky, dudlík… Nebo pro něj něco máš?“

„Obávám se, že jen to v čem je oblečený a zabalený, nějak jsem neměl čas na nakupování, na to byla vždycky Alice,“ pousmál se.

„Pravda, na to je Alice,“ usmála jsem se. „Budeme muset zajet na nákupy, ale nemám auto a…“

„To je v pořádku, já to všechno zařídím, zaběhnu do obchodu, koupím auto, sedačku… Všechno potřebné, pohlídáš mezi tím Chrise?“

„Samozřejmě,“ pousmála jsem se a sledovala Edwardovu hyperaktivitu, dobrá, byl to upír, takže hyperaktivní být nemohl, ale tak nějak ožil.

„Edwarde, stůj!“ Překvapeně se na mě otočil a zavřel dveře. „Co když se vzbudí a dostane hlad? Já tady žádnou krev nemám.“ Trvalo mu setinu sekundy, než se ocitl v kuchyni a začal se přehrabovat v obsahu skříněk.

„Nejprve skočím na lov, donesu mu něco a potom půjdu na nákupy,“ oznámil, popadl láhev a než jsem stihla něco namítnout, byl pryč.

Pohodlně jsem se opřela o gauč, i když předešlá pozice pro mě byla stejně pohodlná, jako každá jiná, a sledovala spící miminko.

Edward se vrátil za hodinu s láhví krve, dal ji do lednice, kterou musel nejprve zapojit a vydal se na nákupy. Christopher se vzbudil za další hodinu a důrazně se dožadoval jídla. Nezbylo mi nic jiného, než mu dát ohřátou krev. Problém nastal se způsobem, jak do něj tu krev dostat, ze sklenice se napít neuměl a flaštičku, či něco podobného s dudlíkem jsem neměla. Nakonec jsme to vyřešili pomocí mého prstu, ale řeknu vám, že na to, že je poloupíře, má silný skus.

Edward se vrátil večer, a dovezl tolik věcí, že je v mém malém dvoupokojovém domečku skoro nebylo kam dát. Taky jsem nepočítala s tím, že budu zakládat rodinu, jedna velká místnost a ložnice měly bohatě stačit.

„Co Chris?“ zajímal se okamžitě, co strčil hlavu do dveří.

„Jednou se probudil a měl hlad, dala jsem mu krev a potom usnul, doufám, že máš lahvičky, protože tvůj syn kouše,“ ušklíbla jsem se a šla mu pomoct s věcmi.

„Jak si sem dostal to auto?“ překvapeně jsem hleděla na stříbrné Volvo, tak typické pro Edwarda.

„Vyrobil jsem menší cestičku… Neboj se, nikdo ji nenajde,“ mrknul na mě rychle.

„Fajn,“ usmála jsem se a popadla tašky ležící na zadním sedadle. Vevnitř jsme všechno vybalili.

„Postýlku slož v ložnici, ale potichu ať ho nevzbudíš, uspávala jsem půl hodiny,“ navigovala jsem Edwarda a ukládala dětskou výživu do kuchyně. Než jsem se nadála, Edward byl zpět a v rukou držel mírně zapáchající miminko.

„Doufám, že jsi koupil plínky,“ ušklíbla jsem se a dala na stůl deku, přebalovací pult byl ještě v krabici u dveří a čekal na složení.

„Jo, ale nejsem si jistý, jestli to zvládnu.“ Opět zněl nejistě.

„Jsi otec, měl by ses začít starat a učit,“ usmála jsem se a vytáhla plínku. „Edwarde, pojď sem, než začne opět plakat.“ Poklepala jsem na deku a sledovala Edwarda, jak opatrně pokládá Chrise, svléká ho a snaží se ho přebalit, byl kouzelně roztomilý a neustále se ptal, zda to dělá dobře. Jako bych měla víc zkušeností, než on… Už je to dávno, co jsem přebalovala sourozence, takových 20 let, od té doby se to přeci jen změnilo.

„Vidíš, že ti to jde, teď ho ještě nakrm.“ Podala jsem Edwardovy dětskou výživu, tentokrát už v lahvičce. Edward přiložil Chrisovi lahvičku a čekal, trvalo jen chviličku, než ji opět stáhnul. S otázkami v očích jsem se na něj dívala.

„Čekal krev, lidské jídlo mu moc nevoní,“ objasnil mi.

„Ale měl by ho jíst, je z části člověk…“

„Něco zkusím,“ mrknul na mě Edward a podal mi vztekajícího se Chrise. O půl minuty později už to malé kvítko spokojeně cucal dětskou výživu se dvěma lžičkami krve.

„Chutná mu to,“ usmála jsem se na Edwarda, když v jeho synovi zmizela půlka lahvičky.

„Ale raději by si dal čistou krev.“

„To mu věřím. Složil jsi tu postýlku?“

„Ano je vedle postele, i když nechápu, na co ji máš.“

„Líbila se mi,“ pokrčila jsem rameny. „A pult?“

„Už na to jdu,“ pousmál se a zmizel v ložnici i s krabicí.

„Edwarde, koupil si i vaničku? Myslím, že bychom ho měli vykoupat.“

„Ano, už je v koupelně, půjdu to připravit,“ houkl na mě a už jsem jenom slyšela tekoucí vodu. Chris dopapal a vydali jsme se za Edwardem do koupelny. Na přebalovacím pultě v ložnici jsem zbavila broučka oblečení a vešla do koupelny, kde Edward čekal s připravenou vaničkou.

„Já jsem krmila, ty koupeš a neboj se. Kdyby něco, vybaluju oblečení.“ Podala jsem mu syna a zmizela v ložnici, kde jsem hodlala uložit Chrisovo a Edwardovo oblečení. Z vedlejší místnosti jsem slyšela šplouchání vody a šťastné dětské žvatlání. Nedalo mi to a musela jsem nakouknout, jak jim to jde. Chris si spokojeně hověl ve vaně a ručičkama rozhazoval tak, až voda stříkala, Edward se na něj usmíval a opatrně ho omýval. Byl to nádherný obrázek, který mě zahřál u mého mrtvého srdce. Jestli jsem ho odpoledne měla ráda, tak teď jsem ho už milovala, byl naprosto kouzelný, jako jeho otec…

„Jdeš nám pomoct?“ vyrušil mě z mého rozjímání Edward.

„Nevypadáte, že byste to potřebovali,“ usmála jsem se, ale vydala se k nim i s ručníkem v ruce. Chrise jsme usušili, dali mu plínku a oblékli ho. Vůbec nevypadal jako dítě, kterému je teprve den… Spíš mi připomínal tak týdenní miminko, bylo neuvěřitelné, jak rychle rostl. Zároveň s jeho růstem, mi na mysl přišla další věc, rostl až moc rychle, co když se jeho růst nezastaví a on zestárne a… Ne, to se nestane, jeho upíří já se přece musí projevit i jinak.

„Bello, děje se něco?“ Edward mě zaraženě sledoval.

„Ne nic, jenom jsem se zamyslela,“ usmála jsem se a rychle schovala bolestnou myšlenku za masku štěstí. „Měl by spát.“

„Už ho jdu uložit,“ souhlasil Edward a než jsem se nadála, pokládal Chrise do postýlky.

„Možná si ho měl nejdřív uspat, než uložit,“ usmála jsem se. Edwardovi se na čele objevila vráska a bylo na něm vidět, že váhá, zda jeho syn usne sám, nebo ne. Chris to ale vyřešil za něj, do půl minuty klidně oddechoval.

Přesunuli jsme se do vedlejší místnosti, a svalili se na gauč.

„Je to zlatíčko,“ konstatovala jsem.

„Je nádherný,“ souhlasil pyšně. Po chvíli ticha jsem si položila hlavu na Edwardovo rameno a on mě objal a přitáhnul si mě k sobě.

„Chyběla jsi mi,“ zašeptal mi do vlasů. „Všem jsi chyběla.“

„Vy jste mi také chyběli, všichni, ale chtěla jsem zkusit něco nového, vyhodit si z kopýtka, nebýt tou hodnou holčičkou.“

„A proto jsi skončila sama uprostřed lesa?“ ptal se mě ironicky.

„Pravda,“ zamručela jsem, „jsem holt moc zvyklá na poklidný rodinný život.“

„Tak proč ses nevrátila?“

„Proč jsi odešel?“ vrátila jsem mu to.

„Klid je krásná věc,“ povzdechl si, „občas je to s nimi náročné.“

„To mi povídej, kdy jsi byl naposledy doma?“

„O Vánocích, dvakrát do roka se tam vždy zastavím, a když odcházím, připadám si jako ten nejubožejší tvor…“

„Esminy oči musí vzbudit soucit i u té nejnecitlivější bytosti,“ povzdechla jsem si. Do teď si pamatuju ten bolestný pohled schovaný za smutným úsměvem a slib, že se vrátím. Zbytek noci jsme seděli v objetí, mlčeli a užívali si klidu, který skončil s prvním slunečním paprskem a Chrisem dožadujícím se pozornosti.

- - - - - - - - - - -

Život s Edwardem a Chrisem byl plný vzrušení, klidu, lásky a překvapení. Asi největší mě čekalo ve chvíli, kdy mi nabručený Chris sáhl na tvář a přehrával mi vzpomínku, kdy mu Edward odmítnul dát krev a nutil ho jíst čistý Sunar, nezapomněl do ní promítnout i své znechucení, až jsem se otřepala. Od té chvíle nám neustále něco sděloval a dával nám najevo své požadavky. Vedla krev, usínání v mé náručí a koupání - byl to doslova a do písmene vodník, ve vodě by mohl strávit hodiny a vůbec by mu to nevadilo.

Z našeho života se pomalu, ale jistě stával stereotyp. Chris se budil se Sluncem, poté následovalo krmení, přebalování, převlékání, procházka, jídlo, spánek, jídlo, procházka, koupání, krmení a spánek. Ale to malé stvořeníčko nám ho zpříjemňovalo.

„Edwarde, nemyslím si, že je to dobrý nápad.“

„Neboj se, nic se nestane,“ usmál se. Pohladil mě s něžným úsměvem po tváři, Chrisovi rozcuchal chmýří na hlavě a zmizel v lese.

„Máš jediné štěstí, že jsi upír,“ křikla jsem na něj a sklonila se ke Chrisovi. „Tvůj tatínek je blázen, víš o tom?“ Chris přitiskl svou ručičku na mou tvář a jeho myšlenky vyzařovaly jedinou otázku.

Proč?

„Rozhodl se, že budeme potřebovat větší dům a protože se mu tady moc líbí, pokusí se přistavit ještě jednu místnost. Jenom doufám, že ten dům potom bude obyvatelný.“ Chrisovy drobounké rtíky se zkroutily do úsměvu a v mysli se mi objevil obrázek jeho rozpadlé postýlky, do které Edward nedopatřením narazil tak silně, až se rozsypala. Už se nedala spravit, to se stalo před třemi dny. Vzhledem k tomu, že novou jsme ještě nekoupili, spí Chris v posteli a my s ním, každý z jedné strany a ve svých ručičkách svírá naše prsty, abychom mu náhodou neutekli.

„Doufám, že tak to nedopadne,“ usmála jsem se na něj. „Co chceš dělat?“

Před očima jsem měla obrázek lahvičky naplněné krví.

„Tak pojď, ty můj malý bumbrlíčku.“

Edward se vrátil až večer, když jsem uspávala Chrise. Stál ve vchodových dveřích a klopil hlavu k zemi. Jakmile ho jeho syn zahlédl, vzdala jsem se jakékoliv naděje, že by to dítko do hodiny usnulo. Místo toho vykulil oči a poprvé se zasmál. Místnost ovládl krásný zvonivý zvuk rolniček a vánočních zvonečků.

Edward byl okamžitě u nás a překvapeně sledoval Chrise, tak jako já. To malé stvořeníčko se právě poprvé zasmálo, a to vyvolalo úsměv na tváři i nám. Byl to nádherný okamžik plný citů. S láskou jsem sledovala svého syna a…

Mého syna… syna… syna… Já na něj myslím, jako na syna, on pro mě byl synem, bylo úplně jedno, že nejsem jeho biologická matka, ale on pro mě už navždy bude můj, můj a Edwarda…

Políbila jsem to malé stvořeníčko do vlasů a dojatě se podívala na mokrého Edwarda, který něžně sledoval našeho syna.

Chris usnul překvapivě brzo a já ho nechala v posteli samotného a vydala se za Edwardem.

„Co jsi prosím tě vyváděl?“ vyzvídala jsem a utírala mu bláto z obličeje.

„Myslím, že přestavovat nebudeme,“ zamumlal a sklopil oči, kdyby mohl, tak by se červenal.

„Co se stalo? Stromy nechtěly spolupracovat? I když podle toho jak vypadáš, si navštívil důl na bahno.“

„Máš pravdu, vystačíme si se dvěma místnostmi.“ Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. „Tenhle domeček naší rodině stačí,“ něžně se usmál.

Naší rodině… Znělo to tak krásně, jako by to byla pravda, jako by si i on uvědomoval to pouto, které mezi námi vzniklo, ten cit, který se mi nenápadně vkradl do mrtvého srdce a už ho neopustil. Naše rodina, já, Edward a Chris.

Edward vzal mou ruku, která mu stírala bláto z obličeje, do své dlaně a hypnotizoval mě pohledem, který by mě donutil červenat se, kdybych toho byla schopna. Pomalu se ke mně naklonil a spojil naše rty.

Bylo to už dlouho, kdy jsem naposledy někoho políbila, bylo to už dlouho, kdy jsem naposledy líbala Edwarda, ale byl to stejně krásný pocit jako tenkrát. Jeho měkké teplé rty se přitiskly k těm mým a jemně je ochutnávaly, dávaly jim poznat téměř zapomenutou slast, kterou ve mně dokázala vyvolat jen Edwardova jemná sladká vůně a jeho přítomnost. Byl to nádherný a nesmělý polibek, který se postupně prohluboval. Z nesmělého oťukávání jsme přešli k něžnému polibku, do kterého se zapojily naše ruce i jazyky. Asi by to došlo dál, kdyby se z vedlejšího pokoje neozval dětský pláč.

Okamžitě jsme od sebe odskočili a nevěděli kam s očima.

„Bello, promiň, já jsem…“ začal rychle Edward a já mu skočila do řeči.

„Neměla jsem…“ Naše překotné omluvy byly přerušeny dalším návalem křiku a my se okamžitě rozběhli do ložnice. Ukázalo se, že mu nechybělo nic, krom nás dvou. Lehla jsem si vedle něj a utěšovala ho. Jenom co se Edward umyl a převlékl, což trvalo tak minutu, se ocitl vedle nás a náš syn po chvíli spokojeně chrupkal. Celou noc jsme po sobě s Edwardem házeli nesmělé a zamyšlené pohledy.

- - - - - - - - - - -

O týden a něco později rozpačitého soužití, udělal Chris své první krůčky. Jeho oblíbený medvídek se nacházel na druhé straně místnosti než on a Edward ani já jsme se zrovna neměli k tomu, abychom mu ho přinesly. Ten malý filuta to vyřešil po svém, postavil se na své maličké nožičky a prostě si tam dokráčel. V té chvíli jsem byla asi nejšťastnější matkou na světě a bylo úplně jedno, že to není můj syn. Takováhle událost si zasloužila velkou oslavu, takže jsme se vydali na společný lov. Chris samozřejmě nelovil, za něj jsme lovili my, ale bylo zábavné sledovat jeho myšlenky, když viděl Edwarda, jak ladně skolil pumu…

- - - - - - - - - - -

„Chrisi, sněz tu mrkev, prosím.“ Edward se do něj snažil nacpat aspoň trochu zeleniny, ale bylo to beznadějné.

„Třeba mu mrkev nechutná, zkus hrášek,“ navrhla jsem.

„Ne, to není zeleninou, on prostě nechce lidské jídlo,“ povzdechl si.

„Spíš nechce zeleninu, vsadím se, že takový steak by si dal,“ usmála jsem se a dál uklízela Chrisovy hračky. Za sebou jsem slyšela Edwardovo marné přesvědčování a Chrisovo omítání, zrovna jsem pokládala na poličku posledního plyšáka, když se za mnou ozvalo.

„Mami, ať toho táta nechá.“ Hračka mi okamžitě vypadla z rukou a já jsem šokovaně sledovala svého syna, v hlavě jsem si neustále přehrávala tu dokonalou melodii jeho hlasu a slovo mami. I Edward byl stejně šokovaný jako já, ale nevím, jestli z toho, že Chris promluvil, nebo z toho, že mi řekl mami.

„Edwarde…“

„Jasně, chápu, už žádná zelenina,“ kývl.

„Broučku, co kdybychom si zašli na medvěda?“ zeptala jsem se ho dojatě a vytáhla ho ze stoličky k sobě do náručí. V hlavě jsem okamžitě měla obrázek Edwarda, který skolil pumu a potom ji dal Chrisovi.

„Ano, táta půjde taky a pomůže ti,“ souhlasila jsem. Hned na to jsem viděla další představu, Chris sám skáče na medvěda, bez cizí pomoci.

„Synu, na to jsi ještě malý, ale třeba bychom mohli zkusit jelena,“ navrhl Edward. Chris o tom uvažoval, krev býložravců nebyla tak dobrá, ale fakt, že by si ulovil oběd sám, ho fascinoval.

„Dobře,“ zajásal a zatleskal. Hned na to se dral na zem a ke dveřím.

„No, no, no mladíku, abys ulovil jelena, musíš mít sílu, a když tady budeš jenom tak pobíhat po lese, tak žádnou nezískáš,“ usměrňoval ho Edward a okamžitě ho vzal do náruče. Rozběhli jsme se do lesa, kde si Chris pod naším dohledem ulovil svou první kořist. Celou dobu jsem trnula strachem, stejně jako Edward, ale Chrisovi to šlo samo, sice byl celý špinavý, ale spokojený a najedený.

„Dneska usnul, jenom, co se jeho hlava dotkla polštáře,“ oznamovala jsem, i když to Edward věděl, a nadšeně se usmívala na celou místnost, ve které seděl jenom on.

„Taky měl náročný den,“ usmál se.

„Bylo to naprosto úžasné, jeho první lov, jeho první slova, řekl mi mami… Nevadí ti to, že ne?“ Nadšení ze mě jako mávnutím kouzelného proutku vyprchalo, co když Edward nechce, aby byla jeho matka, aby mě tak bral.

„Samozřejmě, že mi to nevadí, ty jsi jeho matka,“ usmál se na mě.

Ta euforie byla zase zpět a já nenašla lepší způsob, jak ji vyjádřit, než že jsem Edwarda políbila. Přitiskla jsem své rty na jeho, ruce mu zamotala do vlasů a přitáhla si ho co nejblíže k sobě. Dostalo se mi bouřlivé odezvy. Edward okamžitě začal plenit má ústa a já byla ještě šťastnější, než před chvilkou. Edwardovy polibky ve mně vyvolávaly touhu, kterou už jsem dlouho nezažila, touhu po něčí blízkosti, po Edwardově blízkosti, po polibcích, po probuzení mého mrtvého těla, po jemných a zároveň drsných dotecích, po slastném laskání, po opětování lásky.

Už jsem nestála uprostřed pokoje, kde jsem Edwarda líbala, ale ležela jsem pod ním na pohovce a vychutnávala si polibky, kterými zasypával mé tváře, krk a dekolt. Jeho prsty putovaly po mém těle, zkoumaly každý jeho záhyb, hledaly jakoukoliv nemožnou změnu a bloudily pod mým oblečením a sunuly ho nahoru. O pár vteřin později jsem pod Edwardem ležela jen ve spodním prádle a jeho oči hltaly mé skoro nahé tělo.

„Jsi tak dokonalá,“ hlesl a opět plenil mé rty zcela dokonalými a odzbrojujícími polibky, které jsem si vychutnávala. Mé roztržité prsty přitom stíhaly zbavovat Edwarda košile a kalhot, které mi bránily vychutnat si pohled na jeho bezchybné tělo, potřebovala jsem cítit jeho kůži na své, celá se k němu přitisknout. Edwardovy ruce mezitím bloudily po mém těle a doháněly mě k šílenství, které podtrhávaly jeho rty. Všechno to napětí, které se ve mně nashromáždilo, chtělo ven, mé tělo toužilo po uvolnění, které mi mohl poskytnout jen Edward.

„Edwardem, prosím…“ vydechla jsem a můj milenec mi mé přání splnil.

O pár hodin později jsem klidně odpočívala v Edwardově náručí opřená o jeho záda a vnímala jeho prsty, které mě lehounce hladily po nahém břiše. Byla jsem spokojená, cítila jsem se dobře, jako už dlouho ne, ale zároveň jsem byla plná obav z budoucnosti.

„Bello?“

„Hmm.“

„Odpovíš mi na jednu otázku?“ zeptal se nejistě.

„Jakou?“ pousmála jsem se a pohodlněji se uvelebila v jeho objetí.

„Proč si tenkrát odešla?“ Veškeré uvolnění bylo pryč a já se ponořila do vzpomínek.

Tehdy to bylo jiné, tenkrát to bylo složitější, svým způsobem. Zároveň s tím jsem si vybavila Jaspera, a jak jsem se dostala do rodiny.

„To je složitější,“ zamumlala jsem a zavrtěla se v Edwardově náručí. Zřejmě se domníval, že chci odejít a stisknul mě ještě pevněji. Povzdechla jsem si a otočila se k němu čelem.

„Edwarde, tenkrát to bylo složité, musela jsem odejít, kvůli všem, kvůli sobě…“

„Bello, my jsme nechtěli, aby si odešla a já už vůbec ne.“

„Edwarde, já vím, ale nemohla jsem mu už ubližovat a tím, že bych zůstala, by to pro něj bylo ještě horší. Každý den se na mě díval tím lítostivým pohledem a já jsem to nemohla vydržet, nemohla jsem ho dál trápit.“

„Jasper by se s tím smířil, on nelitoval sebe, toho že se neudržel, ale toho, že nenajdeš lásku a štěstí. Každý den litoval toho, že se neudržel, když tě tenkrát potkal v lese, ale ne kvůli sobě, ale kvůli tobě. Myslel si, že ti tím zničil život.“

„Ale tak to není a nebylo, mně se upírství líbilo a lásku jsem tenkrát našla.“ I teď, když si vybavím tu noc, kdy jsme s Edwardem poprvé milovali, se mi po těle rozlije příjemné teplo. „Akorát jsem potřebovala poznat svět, zjistit kdo jsem.“ Usmála jsem se na něj. „Edwarde, co se dělo po mém odchodu?“ Tahle otázka mě trápila už hodně dlouho.

„Všichni byli smutní a Jasper nejvíc, obviňoval se z toho, že tě donutil odejít.“

„A ty?“ Musela jsem se zeptat, jako už tolikrát.

„Nechápal jsem to, nevěděl jsem, proč si odešla, jednoho dne nám bylo nádherně a druhého jsi řekla sbohem a byla pryč.“

„To není tak docela pravda…“

„Jak jsem mohl vědět, že to myslíš vážně, když jsi to řekla a hned zmizela.“

„Dobrá, Edwarde, říkám to teď, miluju tě, miluju tě celým svým srdcem a vždycky budu.“ Dívala jsem se mu do očí, které byly pár centimetrů od těch mých, se srdcem na dlani a čekala na odezvu.

„Miluju tě, Bello,“ usmál se něžně a spojil naše rty v tom nejúžasnějším polibku, jaký jsem kdy dostala. S úsměvem jsem ho pevně objala a užívala si chvíli dokonalého štěstí, než mi na mysl vytanulo jedno rychle tlukoucí srdce ve vedlejším pokoji a žena, která ho porodila.

„Edwarde, proč si odešel?“ zašeptala jsem.

„Nemohl jsem tam zůstat, všechno mi tě připomínalo a tak jsem se vydal na cesty.“

„A proč sis začal s Lilian?“ Věděla jsem, že touhle otázkou můžu všechno zkazit, ale nešlo to jinak.

„Bello…“ zasténal.

„Edwarde, prosím, já to musím vědět.“ Odtáhl se a podíval se mi do očí.

„Proto, že se ti podobala…“

„Jak to myslíš?“ nechápala jsem.

„Lilian mě přitahovala, protože se ti podobala, měla podobný tvar lícních kost, úsměv, barvu očí… Viděl jsem v ní tebe a tebe jsem miloval.“

„Edwarde…“

„Ne, mlč. Nebylo to ode mě fér, ale tak to bylo, neomluvím to, budu s tím muset žít celou věčnost, ale vzešlo z toho i něco dobrého.“

„Ano, máme syna,“ pousmála jsem se a políbila ho.

- - - - - - - - - - -

„Jsi si tím jistý?“ ujišťovala jsem se.

„Ano, jsem, a co ty?“ zeptal se. Koukala jsem se na chlapečka, kterého jsme drželi každý za jednu ruku, a on poskakoval mezi námi, a věděla, že děláme dobře.

„Ano, je na čase, aby poznal ty blázny.“ Usmála jsem se a společně jsme vykročili na louku, v jejímž středu stál velký dům a jehož obyvatelé netrpělivě přešlapovali před dveřmi a vyhlíželi nás.

„Chrisi, to je náš domov a naše rodina.“ Edward se usmál a společně jsme se vydali tam, kam všichni patříme, k rodině.

Tak co, líbila se vám?

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Podobala se ti...: