Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Počkej ještě chvilku - 2. část

18.08.2011 (10:00) • DarkFireflies • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 2074×

„Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.“ - Dante

„Bello!“ zavolal na mě Edward. Ten Edward, kterého jsem tolik milovala. Ten, který mé srdce roztrhal na tisíc kousků. Ten, kterého jsem teď nenáviděla. Cítila jsem už jen jedinou touhu, touhu zbavit se tohohle všeho. Touhu zabít ho.

Pomalu jsem se otočila a pohlédla na něj. Upíral na mě své oči. V jeho tváři jsem neviděla nic, vůbec žádné emoce. Možná tam žádné nebyly, možná jsem se jen za ty roky odnaučila číst v jeho tváři. Každopádně se mě při pohledu na jeho prázdnou tvář zmocnil ještě větší vztek. To mu vůbec nevadí, že jsem ho před chvílí viděla, jak se líbá s tou blonďatou courou? To mu vážně vůbec nevadí, co mi udělal? Není mu to ani trošičku líto? Vždyť jsem strávila sto let zavřená ve Volteře jenom proto, aby nepřišel o svůj zpropadený život! Tenkrát jsem mu zachránila život, protože jsem ho milovala. Ale proč ho mám nechat naživu teď, když vím, že on moje city neopětuje a moje srdce touží po pomstě?

Nevěděla jsem, co mám dělat. Mé srdce dychtilo po pomstě, chtělo, aby trpěl tak jako já. Moje mysl mi ale napovídala, že to udělat nesmím, protože by mě zničilo. Navíc nesmím zapomínat na to, kým jsem.

„Bello,“ zopakoval Edward polohlasem a já už jsem se nedokázala dál držet. Udělala jsem několik rychlých kroků, až jsem se dostala k němu. Jedním pohybem jsem ho srazila na zem a podívala jsem na jeho překvapený pohled. Došlo mi, že čekal jakoukoliv reakci. Jakoukoliv, kromě této. Pokusil se zvednout, já jsem ho ale jedním jednoduchým gestem srazila zpátky. Měla jsem z Volterry skvělý výcvik, neměl proti mně šanci. Spíše jsem se divila, že ještě nikdo jiný nepřišel Edwardovi na pomoc.

„Bells, to přece nemůžeš,“ řekl a v hlase mu nezněl žádný strach. Já jsem ale chtěla, aby se bál, aby si prožil stejná muka, jaká teď prožívám já.

„A ty si mi to mohl udělat?“ zasyčela jsem na něj a potlačila vzlyknutí. Jeho pohled se změnil z prázdného na nechápavý.

„Jak to myslíš?“ zeptal se hlasem, který byl najednou plný citu. Jak se ještě může ptát? Copak to nepochopil?

„Jak to myslím? Kvůli tobě jsem strávila sto let ve Volteře, a když se vrátím, uvidím tě, jak se líbáš s jakousi blonďatou cácorou! Jak sis myslel, že budu reagovat?“ zakřičela jsem na něj a bylo mi jedno, jestli to slyší i zbytek mé povedené „rodinky“. Jeho výraz se znovu změnil. Jako by mu jeho uhrančivý pohled propálila bolest. Obličej mu svázaly obavy a já ho konečně poznala. Poznala jsem toho, kterého tolik miluji, ne toho, kterého toužím zabít. Věděla jsem, že když jsem mu neublížila do této chvíle, neudělám to ani teď.

„Já vím, že pro to, co jsem během těch let dělal, není žádná omluva. Ale cítil jsem hroznou bolest a potřeboval jsem se jí zbavit,“ zašeptal a zhluboka se nadechl. „Nelhal jsem ti. Stále jsem na tebe čekal. Jen...“

„Mlč! Takže ty mi chceš říct, že jsi na mě sice čekal, akorát sis při tom užíval s nějakou jinou? To ti to nebylo ani trošku blbý? Hrál sis s nějakou lidskou naivkou, jako jsem byla já? Taky si jí nasliboval hory doly a pak si od ní odešel? Nebo to byla od začátku Tanya?“ Chtěl něco namítnout a moje slova popřít, já jsem ho ale gestem ruky umlčela. „Raději nechci nic slyšet. Nech mi iluzi, že sis na mě alespoň jednou jedinkrát za tu dobu vzpomněl.“ Otočila jsem se a vydala se k lesu. Rozběhla jsem se, i když jsem vůbec nevěděla, kam běžím. Slyšela jsem za sebou Edwardovy kroky. Běhal mnohem rychleji než já, takže mi bylo jasné, že mě brzy dohoní. Ale co po mně ještě chtěl?  Zničil mě, ale to mu asi nestačilo. Chtěl mě vidět na lopatkách? Chtěl vidět, jak trpím? To mu to snad dělalo takovou radost?

Už jsem ho slyšela pouhých pár centimetrů za sebou. Zastavila jsem se. Když mě chce vážně zničit, tak ať mě trápí dál, stejně už mi hůř nebude.

„Bello, nech mě, abych ti to vysvětlil.“ Chvíli mě pozoroval, a když se ujistil, že ho poslouchám, pokračoval. „Víš, když jsem se vrátil z Volterry, všechno na mě padalo. Nedokázal jsem normálně žít, na to jsi mi příliš chyběla. Po několika letech jsem si uvědomil, že se musím pokusit alespoň trošku žít, už kvůli rodině. Poté k nám přijela Tanya a… Bello, vím, že jsem udělal chybu, ale zkus mě pochopit. Já miluji tebe. Věříš mi to?“

„Ne, to ti tedy nevěřím. A co myslíš tím, že tě mám zkusit pochopit? Vážně si myslíš, že bylo lehké být bez tebe?“ řekla jsem mu a kysele se na něj usmála. Chvilku jsme tam stáli. Ani jeden z nás nevěděl, co má říct.

„Dej mi ještě šanci. Nemůžu bez tebe žít,“ řekl Edward a prolomil tím tíživé ticho. Já jsem zavrtěla hlavou.

„Šanci jsi měl a to nejen jednu. Já ale nejsem hadrová panenka. Už ti nevěřím ani slovo. Nikdy jsem ti neměla uvěřit,“ zašeptala jsem zlomeným hlasem

Edward se na mě ještě jednou podíval a poté se otočil. Během vteřiny již byl pryč. Chvíli jsem stála a zírala do prázdna. Mé srdce se rozsypalo na prach, vědělo, že bez něj nic neznamená. Bolest mi ovládala každou částečku těla. Raději bych si znovu prošla proměnou, než ještě o další minutu déle čelit téhle bolesti. Znovu jsem uslyšela přibližující se kroky. Tyhle ale byly lehčí a rytmičtější. O chvíli později zpoza stromů vytančila Alice. Pohlédla na mě, v jejích očích se lesklo hned několik emocí – radost, bolest, strach. Nevím, co ona viděla v těch mých, každopádně ke mně došla a pevně mě objala. Bylo mi jasné, že ví, co se stalo. Začala mi rukou přejíždět po zádech a já se rozvzlykala.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stály. Když jsem se uklidnila natolik, abych mohla sama stát na nohou, vyvlékla jsem se z jejího náručí. Nevěděla jsem, co jí mám říct. Věděla všechno, nepotřebovala žádná vysvětlení.

„Bello, ani nevíš, jak moc je mi to všechno líto,“ řekla a pohladila mě po rameni.

„Jo, mně je to taky líto. Ale nic s tím nenadělám, protože tvůj bratr už si zařídil život beze mě,“ zasyčela jsem a hned toho zalitovala. Alice za to přece nemůže.

„Chápu, že se cítíš mizerně a rozhodně nechci Edwarda omlouvat. Měla bys ale popřemýšlet nad tím, proč to udělal. Víš, on byl opravdu zoufalý. Nejdříve odmítal s kýmkoliv z nás mluvit a poté od nás dokonce na nějaký čas odešel. Když se vrátil, byla tady zrovna na návštěvě Tanya. Neměl si s ní nic začínat a i on věděl, že dělá chybu. Bral ji pouze jako náhradu za tebe a byl s ní jenom proto, aby na tebe nemusel myslet a nemusel snášet tu bolest, kterou cítil. Bello, jestli teď opět odejdeš, zničí ho to. A tebe taky.“ Věděla jsem, že má ve většině pravdu. Snažila se Edwarda omlouvat, tím ale nesmazala skutečnost, že na to neměl právo. A já jsem se to rozhodně neměla dozvědět takhle. Ale co se stalo, stalo se. A já už to nezměním.

„Alice, já už ho nechci znovu vidět. Zničil mě, rozerval mě na kousky a já se teď musím znovu poskládat dohromady. Musím najít jiný důvod své existence a chci zapomenout. Jestli mu na mně alespoň trošku záleží, jestli má vůči mně nějakou úctu, ať mě nechá být,“ řekla jsem jí.

„Dobře, jak chceš. Máš na toto rozhodnutí plné právo. Ale neznamená to, že už nechceš vidět ani mě, že ne?“ zeptala se a po obličeji jí přelétl záchvěv strachu.

„Ne, to ne. Kdyby nebylo tebe, už bych neměla vůbec nikoho. Ozvu se ti co nejdříve. Slibuji ti to,“ vychrlila jsem na ni a naposledy ji objala. Pak jsem se otočila a nechala jsem ji samotnou v lese. Potřebovala jsem si trochu srovnat myšlenky v hlavě. Celých sto let, jsem si namlouvala, že na mě Edward čeká. Jenom díky této myšlence jsem přežívala. Kdybych ho s Tanyou neviděla na vlastní oči, nikdy bych něčemu takovému nevěřila, nikdy bych si nemyslela, že je něčeho takového schopen. Ale když si vybral Tanyu, proč se mi tedy snažil znovu poplést hlavu, proč mi tvrdil, že mě miluje? Copak mě chtěl zničit ještě více? Dříve mu záleželo na mých citech. To už ale asi neplatí. Bez toho, abych to tušila, mi ubližoval několik desítek let, ale neskončil s tím. Vůbec mu nebylo blbý, že kvůli němu trčím ve Volteře, hlavě že on byl spokojený. Nikdy dříve nebyl sobecký. Změnil se, hodně se změnil. Alice tvrdila, že to udělal kvůli tomu, aby alespoň na chvíli zapomněl na svou bolest. To mu ale vůbec nevadilo, že to bude bolet mě?

Mé úvahy přerušilo zavrčení, bylo tiché a ozývalo se z velké dálky. Vydala jsem se po tom zvuku. Dovedl mě na rozlehlou louku, na kterou i v dnešním podmračeném počasí svítilo slunce. Dostala jsem se na naši louku. Pocítila jsem bodnutí u svého mrtvého srdce. Kdybych tam byla sama, asi bych se na místě sesypala. Ale já tam sama nebyla, jak jsem brzy pochopila. Vrčení se již ozývalo jen kousek ode mě. A brzy jsem také uviděla zdroj toho hluku. Byla to vysoká upírka. Její vlasy měly barvu zapadajícího slunce, oči měla krvavě rudé a z hrudi jí vycházelo vrčení. Byla to Victoria…

Právě jste se dostali na konec druhé části. Už nás čeká jen třetí a poslední část. Doufám, že se vám tato část alespoň malinko líbila.

Chtěla bych vám všem hrozně moc poděkovat za komentáře u minulé části. Dodaly mi chuť do psaní a alespoň vím, že moje práce nebyla zbytečná. Děkuji vám. :)

Věnování patří uživatelkám: ScarlettCullen - Scarlett, děkuji ti. Tvůj komentář mě velmi potěšil. Mám tě moc ráda!
Kika57 - Protože ona je jedna z těch, díky kterým tady tato povídka je a protože k minulé části napsala komentář, který mě málem rozbrečel. Díky! :)

A co se dozvíme ve třetí části? Přežije Bella střetnutí s Victorií? Dokáže Edwardovi odpustit, nebo se jim kromě nedůvěry postaví do cesty ještě smrt?

-3. část-

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Počkej ještě chvilku - 2. část: