Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Plné zuby rolniček 3. část

Plné zuby rolniček 3. částTřetí a poslední část této vánočně laděné povídky o Belle a její malé brigádě, která se nakonec bude týkat úplně všech. Přeji příjemné čtení a prosím o komentáře. Chloe.

3. část

Bella

„Jingle bells, jingle bells. Jingle all the way. Oh, what fun it is to ride. In a one horse open sleigh. Jingle bells, jingle bells. Jingle all the way. Oh, what fun it is to ride. In a one horse open sleigh,“ znělo neustále z reproduktorů a já měla pocit, že snad brzy vyskočím z kůže, jestli to uslyším ještě jednou a přesto bezustání pouštěli znovu a znovu.

„Tohle je fakt mučení,“ stěžovala jsem si, ale bylo mi to prd platný.

Dnes byl naštěstí můj třetí a zároveň poslední den tady, takže i když byl skutečně nejhektičtější, protože se jednalo o Štědrý den, snažila jsem se to brát tak, že po dnešku už bude tomu utrpení zkrátka konec. Navíc zavíráme o něco dřív, což by pro mě byla dobrá zpráva, nebýt tedy té mé další brigády, do které jsem se nechala uvrtat.

Po včerejší noci jsem byla unavená snad ještě víc než předtím. Samozřejmě tam mimo mě byla i spousta dalších dobrovolníků, či zaměstnanců, ale o většině z nich jsem věděla, že Štědrý den této akci nejspíš neobětují, takže dnes nás na to bude hodně málo. Domů mě vezla Alice, a když jsem jí o tom vyprávěla, málem nevěřila vlastním uším. Prý kdyby to věděla už předtím, tolik by té charitě nepřispívala, aby mi nepřidělávala práci, ale já samozřejmě nemůžu být takhle sobecká, takže jsem ráda, že jim nejspíš přispěla hodně, protože štědrost je velice hezká vlastnost, kterou Alice i Cullenovi obecně zcela jistě oplývají. Zvláště pak na vánoce. Co jsem ale rozhodně odmítnout nemohla, byla její nabídka, že mě dnes večer opět odveze domů, protože Charlie by mě s Edwardem stejně nikam nepustil.

O přestávce jsem využila svých zaměstnaneckých slev a každému zakoupila nějakou tu maličkost. Vděčila jsem jim koneckonců za hodně. Byla zábava být pro jednou zase ta, co je zde jen na nákupech a ne zaměstnanec, co toho už má plné zuby. Bohužel to trvalo pouhých dvacet minut…

***

Na konci nejnáročnější směny v mém životě jsem se převlékla a odebrala se do skladiště, kde měla začít má práce číslo dva. Samozřejmě jsem čekala, že nás tu na Štědrý den nebude tolik jako včera a zřejmě i v minulých dnech, ale že na to budu úplně sama, jsem teda nečekala. Jak se tak ale zdá, valná většina brigádníků i dobrovolníků se rozhodla neobětovat tomuhle své Vánoce.

Šéfka tu taky ještě nebyla, ale z toho jsem si nic nedělala. Zbývalo toho zabalit už jen pár, tak jsem se do toho pustila.

Přestože jsem na sobě už neměla svůj elfí obleček, nikdy jsem si jako elf nepřipadala víc než právě v tu chvíli, protože mi šla práce od ruky a ani ne za tři hodiny už jsem měla všechno hotové, což byl mimořádně skvělý pocit. Dělat totiž něco pro druhé, zvláště pak o Vánocích, by měl nejspíš každý.

„Slečno Swanová?“ oslovila mě unaveným hlasem má šéfová a vyrušila mě tak od právě.

„Ano?“ optala jsem se a tázavě k ní zvedla svůj pohled.

„Přivedla jsem vám odvoz,“ oznámila mi a já si všimla, že hned za jejími zády stojí nejen Alice, ale taky Edward s Emmetem.

„Páni, vejdeme se vůbec do auta?“ okomentovala jsem ten zástup, co společně tvořili.

„Si piš,“ odmávl mé pochyby Emmett bezstarostně.

„No tak jo. Jen ještě vytisknu seznam adres pro řidiče a můžeme běžet.“

„Co se toho týká,“ zarazila mě šéfová. „Je tu problém.“

„Jaký problém?“ nechápala jsem.

„No, všechny ty dárky musí někdo rozvést, ale poslíčci zrovna vyhlásili stávku. Řeším to už od rána, ale nenašla jsem ani jednu jedinou firmu, co by byla ochotná je doručit. Takže i když je mi to moc líto, zítra se těch dárků děti určitě nedočkají.“

„To je ale hrozné,“ zhrozila jsem se, protože takhle všechna ta moje práce a vynaložené úsilí přichází tak trochu na zmar. Navíc když pomyslím na všechny ty děti…

„Takže i když je mi to moc líto, budeme to celé muset odpískat,“ uzavřela celou tu záležitost a následně nám popřála dobrou noc s tím, že už odchází.

Přišla mi z toho deprimovaná přinejmenším stejně jako já, ale doma měla rodinu, která na ni čekala a po celodenní snaze o to někoho přemluvit, se na to už jednoduše vykašlala.

„To mě mrzí, Bells,“ vyjádřil mi Edward svou účast a přejel mi dlaní po zádech v uklidňujícím gestu, jenže soucit nebyl to, oč jsem stála.

„Hm,“ zamrmlala jsem proto a začala se zklamaně sbírat k odchodu.

„Tak moment,“ zarazila mě ale Alice, když jsem se natahovala pro bundu.

„Co?!“ chtěl vědět Edward, ale zněl nějak naštvaně, takže se možná spíš zhrozil, když si přečetl její myšlenky.

„V čem je problém?“ nechápala jsem a podezíravě se na oba zadívala.

„Absolutně v ničem. Jasper, Rose, Esmé i Carlisle už jsou na cestě.“

„O čem to mluvíš? Proč by sem měli jezdit?“

„Protože společně vykonáme malý vánoční zázrak,“ oznámila mi natěšeně a doširoka se na mě usmála.

„To nemyslíš vážně,“ protestoval Edward, zatímco Emmett se začal hlasitě smát.

„Pomohl bys tím dobré věci,“ trvala si na svém.

„Poví mi někdo, oč tady jde?“ zajímala jsem se, protože mi přišlo, že mi tu stále něco uniká

„My ty dárky rozveze,“ prohlásila odhodlaně.

„Vážně?“ zaradovala jsem se.

„Ne, vážně ne. Toho se odmítám zúčastnit.“

„Nebuď Grinch, brácho,“ zaškaredil se na něj Emmett, neboť jeho ten nápad zřejmě nadchl a musím uznat, že i já byla pro všemi deseti.

„Podívej, já vím, že toho nechci málo, ale ty přeci běháš rychleji než letící kulka a neříkej mi, že chceš zklamat všechny ty děti z dětských domovů a chudých rodin. To přeci nejde, viď že ne?“ Udělala jsem na něj psí oči.

„To je ale rána pod pás,“ vyčetl mi.

„Ale víš, že je to pravda. Vy to dokážete.“

„Jasně, že jo. Nejsme žádný béčka, a když to zvládnul Clark Kent, tak ty taky, Edwarde.“

„Já ale nejsem žádný Superman,“ namítal bezustání.

„To si myslíš asi jen ty, protože podle mě jsi super ažaž,“ lichotila jsem mu už jen proto, abych ho přesvědčila, což nic neměnilo na tom, že si to o něm skutečně myslím.

„No tak fajn,“ roztál nakonec. „Kolik tu těch hraček a věcí vlastně máte?“

„Jen pár,“ pípla jsem ostýchavě.

„Bello?“ Podíval se na mě pohledem, co jasně říkal, že mi to nebaští a že mám okamžitě kápnout božskou.

„Fajn, asi tak tisíc, plus mínus.“

„To tedy není jen pár hraček, ale celé hračkářství,“ zhrozil se.

„A čím dřív s tím začneš, tím líp, takže hybaj nakládat,“ pobídla ho Alice a on tak neochotně učinil.

***

 

Alice

Ještě, že jsem zavčas měla tu vizi, protože jinak by se mi nejspíš nepovedlo přesvědčit Edwarda, aby nám jel taky pomoct a bez něj bychom to nejspíš nestihli. Bella na něj ale platila, takže vzít ho sebou pod záminkou, že jej ráda uvidí, ode mě bylo převelice vychytralé.

„Srovnala jsem vám všechny ty adresy od západu k východu, takže stačí, když se jej budete držet, měli byste to zvládnout poměrně efektivně,“ přišla nám oznámit Bella poté, co jsme uplatili hlídače, abychom si mohli půjčit nákladní auta, která sice obvykle sloužila k převozu ovoce a zeleniny, ale to vůbec nevadí.

Plán byl takový, že Jasper odveze dárky do dětských domovů v Seattlu. Tam je předá jeptiškám, popřípadě sociálním pracovnicím, které už se postarají o zbytek. Carlisle se samozřejmě ihned přihlásil o to, že obstará nemocnice a dětská onkologická oddělení. Esmé se postarala o dětské domovy tady v Port Angeles, protože jí řízení nijak zvlášť nešlo. Rose si vzala na starosti nemocnici a dvě chudé rodiny z Forks, kam to odsud bylo o něco dál než do Seattlu, takže jí hodně času zabere cesta samotná a tak toho nemá tolik. No a na mně, Emmetta a Edwarda zbyly místní a Seattlské chudé rodiny, kterých nebylo právě málo.

„To seš hodná,“ ocenila jsem její snahu o to nám pomoci a přistoupila k Jasperovi, který už měl auto naložené až po okraj.

„Jo Bello, díky žes nás do toho uvrtala.“ Zakoulel očima.

„Ona za to nemůže,“ zastala jsem se jí. Zvláště pak proto, že tohle celé byl hlavně můj nápad. „Ti řidiči stávkují na Štědrý den, i když dobře vědí, co je tu v sázce. Věřil bys tomu?“

„To ani tomu, že po mně chceš, abych dělal zásilkovou službu, ale život s tebou je plný překvapení, už jsem si zvykl.“

„Jen to přiznej, miluješ to,“ laškovala jsem s ním.

„To spíš tebe,“ usmál se na mě, dal mi pusu a pak se elegantně vyhoupl do kabiny nákladního auta, aby se mohl vydat na cestu.

Až bude po všem, bude to chtít sex, napadlo mě při pohledu na jeho pevné pozadí, ale pak jsem se raději vydala zkontrolovat, jak jsou na tom ostatní.

***

Bella

Sice už dávno dobře vím, že Alice je skvělá organizátorka, ale i přesto jsem byla u vytržení z toho, jak všechno to nakládání a přípravy krásně ocejpalo. Netrvalo totiž dlouho a Carlisle, Esmé, Rose a dokonce i Jasper se už vydali na cestu. Mně se trochu motala hlava, protože jsem na ně přitom dohlížela, aby měli naložené ty správné hračky a sledovat je, jak se pohybují tak rychle, až se mi před očima mění v pouhé rozmazané šmouhy, mi moc dobře nedělalo. Opravdu jsem si totiž chvílemi připadala jako někde na kolotoči.

Když už zbývalo na cestu vypravit jen Edwarda, Alice a Emmetta, dostala jsem nápad. Pan Thompson už byl dávno doma a svůj kostým Santy Clause odevzdal do kanceláře. Naštěstí byla otevřená a hlídače Alice uplatila, aby se dnes jednoduše díval jinam. Takže jsem se nemusela ničeho obávat. Kostým jsem si tam vzala a pak se vrátila za ostatními.

Nenápadně jsem kývla na Emmetta, aby se mnou šel stranou, a jen co jsme spolu zmizeli za regálem, kostým jsem mu předala. Byl totiž jediný, kdo by se do něj vešel. Namísto vycpaného pupku, měl ale samozřejmě svaly.

Byl pro každou legraci, takže proti tomu nic nenamítal. Na rozdíl od Edwarda, kterému překáželo už jen to, že jsem mu půjčila svou čepici a elfí uši.

„Nebudu nikomu dělat šaška,“ bránil se tomu.

„Tak to jsem jako neslyšela, protože já v tom chodila tři dny,“ vyčetla jsem mu, že ke mně nebyl tak docela upřímný, když mi onehdy tvrdil, že je to roztomilý a ne naprosto trapný.

„Proč si to mám vůbec brát?“ nechápal, zatímco Alice se mu pošklebovala za zády.

„Máte se vkrádat lidem do domu. Když budete mít kostým, možná po vás nezačnou hned střílet, když vás tam náhodou objeví. Nemluvě o dětech, co by vás mohli vidět. Nechceš jim přeci zkazit iluze o Santa Clausovi, že ne?“

Na to zdá se neměl co říct…

„Když je řeč o Santovi, právě přichází,“ poukázala Alice na Emmettovu opětovnou přítomnost zde.

„Ho, ho, ho,“ šaškoval dotyčný a chytal se za neexistující břich.

I já se tomu musela smát, protože mu ten kostým za a) tak úplně neseděl a za b) s fousy a parukou vypadal naprosto směšně.

„Asi budu spíš ten Santa z Legendární party, než ze Zázraku v New Yorku, ale to neva. Kozáckej Santa je přeci jen víc můj styl.“

„Proč je vůbec Santa on?“ rozčiloval se Edward.

„Protože na rozdíl od tebe mám vánočního ducha a ne zpruzenej skřetí ksicht.“

„Hele,“ ohradil se proti tomu, ale nebylo mu to nic platné.

„Já žádné Santovské propriety nedostanu?“ zamrzelo trochu Alice.

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„A proč ne? Vsadím se, že ten tvůj kostýmek by mi určitě byl.“

„Protože ty jako elf vypadáš už teď,“ odpověděl jí namísto mě Emmett a měl vlastně pravdu, protože na sobě měla červený kabát, zelený baret, bílou šálu no a elfí uši měla tak nějak od přírody, takže gumové skutečně nepotřebovala.

„Ha, ha,“ zaškaredila se na něj sice, ale jelikož byla už zvyklá, dlouho si s tím hlavu nelámala.

***

Poté, co všichni odjeli, i já se vydala na cestu. Celý sklad byl už prázdný, což znamenalo, že jen co se dárky odvezou, jsme hotovy. Já jakožto člověk bych jim stejně nebyla moc platná, takže jsem s nimi nejela a jen jim držela palce, aby vše do rána v pohodě zvládli, protože už byla skoro jedna hodina. Byla by vážně škoda, kdybychom všechny ty děti zklamali.

Bylo domluveno, že až se všichni vrátí, odevzdají klíčky i auta vrátnému a následně se sejdeme ve Forks. Táta stejně sloužil, protože má na služebně samé kolegy s malými dětmi. Proto mě takříkajíc doma nikdo nepostrádal a mohla jsem být přes noc konečně u Cullenových, což mi v uplynulých dnech moc nevycházelo.

Chtěla jsem sice jet rovnou tam a počkat na ně, ale na seznamu dítek, jež dnes musíme obdarovat, byla totiž i dívenka jménem Clair Hotkinsová. Byla to ta úplně první holčička, se kterou jsem se tu setkala, a proto si ji také pamatuji. Co jsem o ní ale nevěděla je to, že je nemocná. Dost vážně nemocná. To mi řekla až Anne, protože její rodinu znala osobně. Nevím proč, ale její příběh mě dojal. Asi proto jsem se o ni taky začala zajímat.

Vzala jsem si Edwardovo Volvo, které tu nechali, protože dali přednost rudému Porsche, kterým přejela Rosalie. Jen za něj samozřejmě museli zapřáhnout vozík, aby ty dárky měli kam dát, protože sporťáky jsou možná super rychlé vozy, ale prostoru nazbyt v nich moc není.

Domů jsem ale ještě nejela. Nejprve jsem totiž zamířila do zvířecího útulku, kde jsem adoptovala toho nejroztomilejšího pejska, jakého tam měli. Potíž je, že bych si je nejraději vzala všechny, což samozřejmě nebylo možné. Přispěla jsem jim tedy alespoň několika krabicemi s plyšovými hračkami, jež nám lidé sice darovali, ale už kvůli tomu, že na nich bylo znát jisté opotřebení, nebyly pro děti příliš vhodné. Taky jsem přihodila několik pytlů s granulemi a štosem bankovek, co mi dala Alice, když mě přistihla, že nad tím přemýšlím. Skutečně je totiž zvyklá být připravena na vše.

Ten pejsek sice nebyl úplně štěňátko, jak si holčička přála, ale potřeboval domov.

Dle předchozí telefonické dohody s jejími rodiči, protože jim samozřejmě jen tak zničehonic nepostavím před dům psa, aniž bych si byla jistá, že se o něj dotyčná rodina dobře nepostará, jsem zazvonila na jejich vchodové dveře, opět oděná do kostýmu elfky, avšak tentokráte se sobími parůžky a blikajícím nosem ala Rudolf, protože uši a čepičku jsem půjčila Edwardovi.

Pejska jsem držela v náručí a trpělivě čekala, až mi otevřou dveře, zatímco mi láskyplně olizoval obličej, až jsem se začala chichotat.

Otevřít mi přišla malá Clair. Měla na sobě růžové pyžámko a fialové bačkůrky. Její rodiče ji zřejmě zavčas probudili a poslali otevřít dveře, protože dobře věděli, co bude nyní následovat. Viděla jsem, jak jí stojí za zády a s rozněžnělými výrazy sledují, reakci své milované dcerky.

„Ahoj, Clair,“ pozdravila jsem ji. „Nevím, jestli si na mě vzpomínáš, ale jsem Bella. Santova pomocnice. Něco tu pro tebe mám.“

„Jé…“ zvolala nadšeně a vykulila na mě překvapeně ta svá rozespalá očička.

Pejsek v mém náručí totiž její pozornosti rozhodně uniknout nemohl. Byl to středně veliký teriér, takže i když nebyl už úplně štěňátko, velikostně jej stále připomínal. V útulku jsem jej navíc opatřila obojkem, vodítkem a v neposlední řadě taky granulemi, které jim potom do začátku nechám před vchodem.

Jakmile uviděl malou holčičku, se kterou by si mohl hrát a která mu zcela jistě voněla po cukrovinkách, začal se k ní honem hrnout a já mu v tom rozhodně nebránila, proto jsem k ní poklekla a pustila ho ze svého náručí.

„Ten je tak krásný. A můžu si ho opravdu nechat?“ ujišťovala se a hladila ho, zatímco on ji o sto šest začal olizovat všude, kam dosáhl.

„Jistě, že ano. Je jenom tvůj, ale musíš mi slíbit, že se o něj budeš hezky starat.“

„Budu mu říkat Max, budu s ním chodit na procházky a mazlit se,“ dušovala se horečně.

„To je dobře. Potřebuje totiž spoustu lásky.“

„Té já mám tolik…“ rozpřáhla doširoka ruce na znamení, že prostě strašně moc.

„To moc ráda slyším,“ usmála jsem se na ni a chystala se už pomalu jít.

„Budeš ode mě pozdravovat Santu?“ poprosila mě ještě.

„Jistě.“ Přikývla jsem a krátce jí, jejím rodičům i pejskovi zamávala na rozloučenou, aby tu venku zbytečně nemrzli.

Odešla jsem k autu, otevřela jeho kufr a vynosila z něj k již zavřeným dveřím psí granule, aby je mohli ráno pejskovi dát, což byla pro dnešní večer má poslední povinnost.

Měla jsem z toho všeho takový zvláštní ale svým způsobem naprosto překrásný pocit…

Takže ano, vánoce jsou těžký, náročný a stresující, protože všechno to nakupování, čekání ve frontách a balení dárků není zábavné asi pro nikoho, ale ta radost, kterou pak svými dárky způsobíte, za tu všechnu námahu a starosti zkrátka stojí.

***

 

Edward

Opravdu jsem nechtěl být za toho škarohlída, co všem kazí vánoční náladu a smysl pro dobročinnost, ale tohle měli být první svátky, co mohu strávit s Bellou a představoval jsem si to zkrátka úplně jinak. Možná mnohem víc romanticky, nevím no… Rozhodně jsem ale nečekal, že skončím v zeleném svetru, elfíma ušima a červenou vánoční čapkou.

Cítil jsem se v tom totiž směšně, a zatímco ostatní to měli relativně jednoduché, protože skutečně fungovali jen jako přepravci, my si byly nuceni opravdu hrát na Santu. Do domácností jsme se dostávali buďto pootevřenými okny, nebo za pomoci Aliciny platinové karty, se kterou evidentně dovedla daleko víc, nežli jen platit.

„Co seš pořád tak napruženej?“ ptala se mě Alice, když jsme pokládali jednotlivé dárky pod stromeček poslední rodiny ze seznamu, protože měla za to, že jim to všem akorát tak kazím.

„Nejsem,“ odsekl jsem jí, ale to by nebyla Alice, aby mi to jenom tak zbaštila, takže jsem musel přiznat barvu.

„Jen mě trochu mrzí, že jsem se vzdal prvních vánoc s dívkou, kterou miluju, jen abych si hrál na Santa Clause.“

„Ehm, Ehm,“ odkašlal si důrazně Emmett. „Seš jen jeho pomocník, víš?“

„Ovšem, kostým toho obtloustlého delikventa máš na sobě ty,“ přiznal jsem mu, co si tak nenápadně vyprosil.

„Cos to o Santovi právě řekl?“ zhrozili se oba dva současně.

„Vloupává se lidem do baráku, jak jinak ho tedy nazvat?“

„Vždyť to dělá jen proto, aby všem roznesl dárky, tak jako my, protože jinak by nejspíš žádné nedostali. Nic tu nekrademe.“

„Stejně si nemyslím, že…“

„A do háje!“ zaklel zničehožnic Emmett a spolu s Alice se urychleně schoval za roh.

Chtěl jsem se zeptat, co se děje, ale nestačil jsem to, protože jsem uslyšel totéž co oni a vlastně i mnohem víc, protože ke mně dolehli i tiché myšlenky nejmenší obyvatelky této domácnosti, co se uprostřed noci vzbudila a měla žízeň. Ta ji vyhnala z postýlky. Šla po schodech dolů, aby si v kuchyni natočila z kohoutku vodu, ale jelikož já na rozdíl od těch dvou nestačil zavčas uhnout a schovat se, její oči ulpěly přímo na mých zádech.

„Ty seš Santa Claus?“ zeptala se mě sice, ale jakmile jsem se k ní otočil čelem, muselo jí být jasné, že ne.

„Já?“ zaskočila mě svou otázkou a nevěděl, jak jí odpovědět, protože lhát dítěti, mi prostě dělalo poněkud problém, tak jsem jen nepatrně přikývl.

„Lháři! Ty nejsi Santa. To on!“ ukázala na Emmetta, který vyšel ze svého úkrytu a nyní se tam před ní opravdu vyprsil jako byl spíš ten Superman, než Santa.

„Úbor mě prozradil, co?“ kasal se sice, ale přehnal to.

Díky tomu dívenka začala pochybovat už i o něm, protože kostým Santa Clause zkrátka není všechno, co dělá Santu Santou. 

„Ty taky nejsi Santa,“ nařkla ho, protože ačkoli jí nebylo víc než pět, za fusekli se od něj tahat rozhodně nenechala.

„Ale jsem,“ dohadoval se s ní s téměř dětinským dotčením. „Jen jsem vylepšený model.“

„Nevypadáš tak,“ nevěřila mu stále tak docela.

„Být pupkatej páprda už totiž není v módě. Dneska frčí zdravý životní styl, víš?“

„Tak to tě asi moc nepotěší mléko a sušenky, co?“

„Dávám přednost mrkvičce a špenátu. To mě naučil Velikonoční zajíček, ale teď už hajdy na kutě, princezno a žádné další otázky, ano?“

„No tak jo,“ nechala se nakonec přemluvit a svým způsobem i uchlácholit.

„A papej hodně zeleniny,“ poučil ji ještě Emmett, zatímco vycházela schody zpátky do patra.

„Škoda, že nemám děti. Jsem talent,“ zazubil se na mě, ale já jen zakroutil hlavou a šel do vedlejší místnosti pomoc Alice s věšením punčoch, abychom odsud už mohli zmizet.

***

 

Bella

Když jsem dorazila ke Cullenovým, úplně jsem odpadla a usnula přímo na gauči. Nemohla jsem však spát víc než hodinu, nebo dvě a zbytek naší rodinky se začal pomalu vracet domů. Nejprve samozřejmě Esmé s Rosalie, pak i Jasper, Carlisle a nakonec i Alice, Emmett a Edward.

„Tak jak to šlo?“ zeptala jsem se jich, protože ostatní už mi stihli povyprávět všechno o tom, jak hladce to probíhalo.

„Parádně. Moc jsme si to užili,“ jásala Alice.

„A stejně jako pravý Santa Claus jsme to provedli super, hyper, zkrátka mega rychle a hlavně efektivně,“ pochválil se Emmett a mám dojem, že plným právem.

„No, pár komplikací přeci jen bylo,“ vyjadřoval Edward mírný nesouhlas s jejich prohlášením.

„Co se stalo?“ zajímala jsem se.

„Emmett jedné rodině málem rozboural komín.“

„Proč komín?“

„Jsem prostě Santa, co má rád klasiku,“ bránil se dotyčný. „Ale krby v jednadvacátém století jsou zřejmě jiného názoru.“

„Myslíš ústřední topení?“ dělala jsem si v tom jasno.“

„Jo, lidi už dneska nemají krby, takže není kudy se protlačit dovnitř.“

„Zvláště pak ti chudí, co?“ nedalo mi se nezasmát

„Pravda, ale když už jsme u toho rozdávání dárků, taky pro tebe s Edwardem něco mám.“

„Opravdu?“ podivila jsem se, protože jsme se letos domluvili, že mi nic nekoupí.

„To máš na památku,“ prohlásil a vyštrachal si z bundy jakýsi rámeček.

Se značnými pochybnostmi jsem si jej od něj převzala a pořádně si prohlédla jeho obsah. Nacházela se v něm totiž fotka nás dvou, jak bouráme papundeklový domeček v Santově věsničce. Respektive je to momentka přesně z té chvíle, kdy se pod námi probořila jedna z jeho stěn a my tak vypadli přímo na podlahu obchodního domu přesně ve chvíli, kdy Anne fotila někoho za námi, takže se tváříme neuvěřitelně zahanbeně a překvapeně zároveň.

Automaticky jsem, jak se patří, zrudla od rozpaků a Edward? Ten kdyby toho byl ovšem fyzicky schopen, by na tom byl nejspíš dost podobně.

„Díky, Emmette,“ přiměla jsem se sice říci, ale žádnou velkou radost jsem z toho rozhodně neměla.

Zkrátka to nebyl úplně okamžik, na který bych ráda vzpomínala…

To ale nevadí. Tohle jsou totiž první z mnoha našich společných vánoc a jistě nepotrvá dlouho a já přijdu na způsob, jak Emmettovi tyhle jeho legrácky oplatit. Koneckonců, pomsta se má podávat za studena, ne? A až budu jednou z nich a poměry sil se vyrovnají, nebude se stačit divit, slíbila jsem si.

Konec


Já vím, že to není úplně ono, ale pokud se to přeci jen někomu líbilo, zanechte prosím koment, nebo alespoň smajlíka. Každému děkuji za přečtení i za opravy a ještě jednou Krásné Vánoce všem. Chloe.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plné zuby rolniček 3. část:

 1
3. Shaina
13.03.2020 [9:01]

Emoticon Emoticon Emoticon

02.01.2020 [18:04]

EmpressPekné rozuzlenie a záver Emoticon Emoticon

1. Katka
02.01.2020 [16:46]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!