Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Plné zuby rolniček 2. část

Plné zuby rolniček 2. částDalší část svátečně laděné povídky o Belle a její brigádě. Přeji příjemné počtení :-) Chloe

2. část 
 
 

Bella 

„Píp, píp. Píp, píp. Pííííííp!“ 

„Co to krucinál je?“ zanadávala jsem a vyskočila přitom z postele jako namydlený blesk. 

Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že jde o můj budík, jež signalizoval, že musím opětovně vstávat do práce. 

Uklidnila jsem se, promnula si unavenou tvář plnou otlačků od polštáře a dumala nad tím, jak jsem se sem vlastně dostala, protože poslední, co si pamatuji je, jak sedím s Edwardem v autě. 

Asi mě sem ale donesl a uložil, což od něj bylo milé, ale taky mě mohl vzpudit, abych se alespoň převlékla do pyžama. Na druhou stranu, kdo říká, že se o to nesnažil? Třeba se mu to prostě jen nepovedlo, protože jsem spala opravdu tvrdě. 

„Za okny je ještě stále tma, ale já už musím vstávat a vypravit se do práce. Pff, pitomá Itálie,“ zanadávala jsem si jenom tak pod nos, i když bych jinak samozřejmě nikdy nelitovala toho, že jsem tam jela. 

Vysprchovala jsem se, vyčistila si zuby a tak dále… Prostě běžná ranní hygiena a úprava zevnějšku. Ani jsem si moc neprohlížela, cože si to vlastně oblékám, protože to ze sebe v práci stejně zase brzy sundám. 

Nachystala jsem Charliemu snídani a sobě svačinu, protože když nebudu nikde stepovat ve frontě na jídlo, budu moci plně využít celou svou pauzu k odpočinku, který byl zkrátka nutný. 

Hotový sendvič jsem si následně uložila do kabelky, popadla klíče a zamířila k autu. Edward mě tentokrát nevezl a po včerejšku se mu ani nedivím. Byla jsem na něj totiž docela ošklivá. 

Usedla jsem za volant a soustředila se výhradně jen na řízení. Koneckonců sebemrskačství za své nehezké chování vůči němu si ještě užiju až dost a nerada bych, aby mě po cestě sejmul nějaký sněžný pluh.  

*** 

Po zaznění zvonku a otevření hlavních dveří obchodního domu, se k mé smůle opakovalo totéž, co včera, ale krát dva, a to mě ještě večer čekala ta práce navíc. Skoro bych si přála raději koupit kulku mezi oči než tohle všechno znovu absolvovat, ale nejsem typ, co se vzdává, takže jsem si obrazně řečeno vyhrnula rukávy a pustila se s úsměvem do toho. 

Aby toho ale pořád ještě nebylo málo, měla jsem dnes vcelku kliku na známé tváře. V davu jsem totiž zahlédla hnedle několik svých spolužáků, a dokonce i Jacoba Blacka, na kterého mám stále pořádnou pifku, protože to byl právě on, kdo vykecal Billymu, že jsem odjela do Itálie. No a ten to samozřejmě ihned vyslepičil Charliemu, což bylo fakt příšerné.  

Jedna věc totiž byla ta, že jsem jela za Edwardem mimo město a další, že do Evropy. To otcové neradi slyší, zvlášť od někoho cizího, takže chápu, že o mě měl jistě velký strach a vlastně celkem právem s ohledem na Volturiovi. Klika, že nezná pravdu. To by ho totiž asi doopravdy kleplo. 

No a pak, asi hodinu na to, se zde objevil taky Edward spolu se svým bratrem Emmettem a sestrou Alice. Druhý jmenovaný byl známý vtipálek, a tak není divu, že si nedokázal nechat ujít příležitost dělat si ze mě legraci. 

„Tahle fotka ihned poputuje na všechny sociální sítě, co znám,“ prorokoval mi a přitom si do mobilu ukládal můj převelice rozladěný výraz. 

„Máte ke své návštěvě tady i jiný důvod, než si ze mě utahovat?“ snažila jsem se to brát i přesto s klidem. 

„Znáš to, já miluju nákupy,“ tetelila se Alice a už teď byla ověšená nákupními taškami jako vánoční stromeček, a to dovnitř sotva vešli. 

„A vy dva?“ 

„My jsme nosiči,“ odpověděli Emmett s Edwardem současně. 

To mi na tváři na okamžik vykouzlilo úsměv, neboť mi přišli roztomilí. 

„Máš na mě chvilku čas, než mě Alice zarovná dárkovými taškami?“ chtěl vědět Edward a jelikož se svým příchodem nějak zázračně trefil do chvíle, kdy tu namísto sta lidí bylo asi jen padesát, uvolila jsem se k malé pauze s tím, že to pak Anne vynahradím. 

„Možná ale jen chviličku, pojď,“ vybídla jsem ho, aby mě následoval do jednoho z malinkatých domečků, kde se jsme s Anne z fotoaparátu stahovaly fotky do počítače, když měl Santa zrovna přestávku. 

„Je to tu celkem útulný,“ dělal si ze mě legraci už i on. 

„Dík, ale proč si sem vůbec přišel?“ 

„Včera to mezi námi bylo divný, a když Alice zmínila nákupy… Chtěl jsem tě prostě vidět,“ přiznal barvu bez zbytečných výmluv. 

To mě přimělo se usmát, protože i přes veškerou mou únavu a nepříliš dobrou náladu, ho pořád miluju a měla bych se k němu podle toho taky začít chovat. 

„Pověz mi Edwarde, už ses někdy s někým muchloval v elfím domečku na Severním pólu?“ ptala jsem se ho, přistoupila k němu a dala mu ruce okolo krku. 

„Ano.“ Přikývl. 

„A s kým?“ zarazila jsem se. 

„No s tebou. Právě teď, nebo sis toho nevšimla?“ 

„Aha, tak to si ještě vůbec nic nezažil,“ opravila jsem ho a začala líbat. 

Chvěla jsem se mu v náručí a úplně kašlala na to, zda potřebuju kyslík, či nikoli, protože jediné, oč mi momentálně šlo, bylo být s ním. Ukradnout si krapítek toho štěstíčka jen a jen pro sebe a taktéž se dostat do vánoční nálady. 

Jediným problémem bylo, že ten domek nebyl ani zdaleka tak bytelný, jak se na první pohled jevilo. Byl to zkrátka papundekl, no… 

A tak se stalo, že když mě Edward opřel o zeď, aniž bychom se přestali líbat, stěna se protrhla a my se propadli přímo do prostoru, kde Anne právě fotografovala jakousi holčičku. 

Myslím, že nemusím říkat, že jsem byla rudá až na zadku, protože to viděli úplně všichni. Nejen děti, co z toho měli legraci, ale taky jejich rodiče, kteří o něco víc chápali, oč tu jde a moc se jim to nezamlouvalo. 

„Panebože, to je trapas,“ lamentovala jsem, zatímco jsem se zvedala z podlahy a upravovala si přitom svůj elfský kostým. 

„Klid Bells,“ konejšil mě Edward, když jsem následně zahanbeně zapadla nazpět do toho, co zbylo z onoho domečku. „Vezmeme na to izolepu a za chvíli bude všechno v pohodě.“ 

„Ten domek možná, ale co ta ostuda?“ 

„Ty lidi už beztak v životě neuvidíš, tak si s nimi nelam hlavu.“ 

„Tobě se to řekne, ty tu nepracuješ,“ odsekla jsem mu ještě pořád celá rozhozená z toho, co se stalo. 

Na to se Edward pouze usmál tím svým pokřiveným úsměvem, popadl ze stolku vedle počítače ležící izolepu a opětovně připevnil díky nám spadlou stěnu zpět na místo. 

„Ber to z té lepší stránky.“ 

„A to je jaká?“ 

„Že si mě Emmett konečně přestane dobírat kvůli tomu, že jsme společně ještě nikdy nezbourali žádný dům.“ 

„Tenhle je ale jen z kartonu.“ Pochybovala jsem, že to myslel takhle. 

„Já to vím, ale Emmett ne.“ 

„Jen doufám, že mu vysvětlíš, že to bylo ve vší počestnosti, protože další vtípky na svou osobu v současnosti opravdu nepotřebuju.“ 

„Jistě, my spolu totiž nepotřebujeme mít hned sex, abychom zbourali barák. Nám k tomu stačí i obyčejná líbačka. Domy pak padají samy.“ 

„Obyčejná, říkáš?“ zaškaredila jsem se na něj, protože dle mého názoru to bylo tak skvělý, že mi to snad i za ten trapas stálo. 

*** 

Na konci směny jsem se zase převlékla do normálního oblečení a čekala na instrukce od šéfky, co za mnou měla každou chvíli přijít do šatny, aby mi přidělila práci navíc. Pila jsem vodu a dojídala svačinu, zatímco všichni okolo mě se už chystali k odchodu domů a zrovna tak i Anne, ale jak mě tam tak viděla, nedalo jí se nezeptat na to, co se děje. 

„Nejdeš domů?“ podivila se, protože na mě bylo jasně vidět, že sotva stojím na nohách. 

„Bohužel ne,“ zabrblala jsem v odpověď deprimovaně. 

„A jejda. Tenhle výraz znám, úplně stejný jsem totiž měla loni. Šéfka tě zastihla nepřipravenou a tys jí odkejvala tu pomoct s charitou, že ano?“ 

S námahou jsem přikývla a v duchu si nadávala, že jsem jí na to skočila, protože něco takového se tu zřejmě děje úplně běžně. 

„No, tak to máš blbý, protože teď už se z toho asi nevyvlékneš.“ 

„Nechceš se ke mně aspoň přidat?“ 

„Blázníš? Vidělas už, kolik se toho letos vybralo?“ 

„Ani mi to radši neříkej,“ žádala jsem ji, neboť jsem se přímo neskutečně bála odpovědi. „Jak to vůbec děláš, že i na konci dne seš takhle free?“ 

„Ve volném čase vedu kurzy aerobiku a taky jsem závodně běhala, takže tohle je pro mě brnkačka.“ 

„Závidím ti,“ povzdechla jsem si a napila se vody, protože já byla vždycky tak nějak přirozeně hubená, takže jsem něco jako cvičení nepovažovala za nutné a krom toho, na sport jsem až moc velké nemehlo. 

„Chyba. Kdybys totiž pravidelně posilovala, neměla bys žádný problém uzvednout pár svišťů do klína Santovi, což jak se teď tak poslouchám, zní trochu úchylně.“ 

„No to ti teda pěkně děkuju,“ prskla jsem po ní nazlobeně, protože měla samozřejmě pravdu. Jsem bábovka… 

„To mi teda neděkuj a začni se radši hýbat. Pokud možno opačným směrem, než je lednička,“ prohlásila a hlasitě zabouchla dvířka své skříňky s oblečením. 

Měla jsem obrovskou chuť na ni vypláznout jazyk, nebo hůř, vztyčit prostředníček, protože už jsem těch posměšků měla dost, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem tak neučinila. 

„Zítra bude asi největší šrumec, ale jestli chceš, vysvětlím ti o pauze foťák a můžeme si to na odpoledne prohodit. Tedy pokud ti to půjde,“ navrhla mi smířlivým tónem a zřejmě jí došlo, že se mě to předtím dotklo. 

„Budu ráda,“ souhlasila jsem a usmála se na ni. 

*** 

Dvacet minut na to pro mě přišla šéfová a odvedla mě dozadu do skladu. Myslela jsem, že tam mají zásoby místní obchody, ale pletla jsem se. Byl to totiž sklad, jenž byl určený výhradně pro potřeby této charitativní akce, kam mohl kdokoli, kdykoli cokoli přinést a věnovat. Jak se ukázalo, většina zdejších obchodů se toho mile ráda zúčastnila už kvůli odpisům na daních. Lidi toho taky donesli spoustu a za peníze těch, co přispěli penězi, se nakoupilo obrovské množství hraček, oblečení a vůbec všeho, co by si jen děti mohli k Vánocům přát. 

Tohle všechno, a ještě mnohem více mi prozradila, zatímco jsme se proplétaly jednotlivými regály s krabicemi plnými již zabalených dárků. Zkrátka jí to nedalo a musela se mi pochlubit. 

„Myslím, že vedení z nás letos bude mít opravdovou radost, protože co to svěřili mně, povedl se mi počet darů oproti loňsku zdvojnásobit, což je úžasné.“ 

Když jsem to všechno viděla, vyvalila jsem bulvy a myslela, že to se mnou snad na místě sekne… 


 

Opět děkuji každému, kdo si přečetl i druhý díl této povídky. Budu ráda za každičký komentář, jenž se mi zde rozhodnete zanechat a samozřejmě taky za opravy. Chloe. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plné zuby rolniček 2. část:

 1
27.12.2019 [0:39]

EmpressChúďa Bella. Len to čítam a bolia ma všetky kosti v tele. Emoticon Emoticon

1. Katka
24.12.2019 [16:02]

Fantastická poviedka na vianoce už sa teším na pokračovanie

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!