Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Plné zuby rolniček 1. část

Edwarde běž! :DD


Plné zuby rolniček 1. částPovídka o třech dílech na téma Bella a sváteční brigáda. Přeji příjemné čtení. Vaše Chloe.

1. část

 

Bella

Přestože můj nedávný útěk do Itálie, abych Edwardovi zachránila život, nebyl nijak extra zábavný a rozhodně byl nutný, můj táta Charlie to nemohl vědět. Vlastně si za to můžu tak nějak sama, ale nešlo mu říct, kam jsem jela, natož co jsem tam dělala, takže jsem musela zatloukat, zatloukat a zase zatloukat. To ovšem vedlo jen k tomu, že na mě byl ještě více naštvaný a nejen, že mi napařil zaracha asi tak na milion let, ale navíc mi taky zrušil kapesné, což bylo nemilé i normálně, takže co teprve před Vánoci, že?

Když tedy přišla tahle pracovní nabídka, byla jsem u vytržení, protože to bylo za hodně peněz, které mi teď opravdu přišly vhod, a také jsme stejně měli ve škole prázdniny, tak co jiného bych s takovou spoustou volného času měla dělat? Takhle si alespoň přijdu užitečná. Tedy, to jsem si myslela, ale teď, když tu stojím před zrcadlem v šatně obchodního domu v Port Angeles, v kostýmu elfky, svého rozhodnutí začínám pomalu litovat…

Nevypadalo to nejhůře, alespoň tedy ty šaty s bílou kožešinkou ne, ale zbytek? Hotové zoufalství. Kdyby mě tak viděla Alice…

Ráda bych řekla, že nejhorší byly špičaté zelené botičky a červený klobouček s rolničkami, ale to bych lhala. Nejhorší byla totiž nandávací čelenka s gumovýma elfíma ušima. No mě snad fakt trefí, pomyslela jsem si. 

„Vidím, že kostým vám sedí, tak vzhůru do práce,“ pobídla mě šéfová a odškrtla si tak další položku na svém seznamu dnešních úkolů.

Byla to dáma ve středních letech, s vysokým počtem dioptrií, ale jako šéfová nebyla nejhorší, to jsem jí musela nechat i přesto, že mě nacpala do tak příšerných hadrů.

„Tak už pojď, Bello. Santa Claus na nás čeká,“ popoháněla mě Anne, která byla druhou Santovou pomocnicí, a tedy i mou kolegyní.

Když jsem však stále nereagovala, chopila se mé ruky a odtáhla mě směrem ze šaten i proti mé vůli.

„Dělám to celý prosinec a je to v pohodě. Jen se musíš neustále usmívat a mačkat spoušť, to určitě zvládneš,“ řekla povzbudivě a naše ruce rozpojila až v okamžiku, kdy jsme se ocitly na svých místech.

Jediný viditelný rozdíl mezi mnou a Anne byly vlasy a výška. Ona byla totiž o několik centimetrů vyšší a měla krátké blond vlasy. Díky tomu její elfí uši vynikli mnohem více než ty mé, co z větší části zakrývaly mé dlouhé kaštanově hnědé vlasy.

Byla jsem z tolika lidí nervózní, proto jsem se taky prkenně postavila na svou stranu červeného koberce, který se táhl až ke vchodu do obchodního domu a psychicky se připravovala na chvíli, kdy zazvoní zvonek. Ten tu totiž signalizuje, že je obchod otevřen pro všechny ty zástupy lidí, co až doposud pouze čekali před obchodem a celí natěšení přešlapovali na zasněženém chodníku.

Když se tak posléze stalo, byla jsem v šoku z toho, že se sem ihned nahrnula halda dětiček. Některé tu byly s rodiči, jiné přišly samy, protože dnešek byl prvním dnem, kdy se zde objeví opravdový Santa Claus a děti se na setkání s ním, evidentně velmi těší. Už od prvního prosince tu však byla k nahlédnutí Santova vesnička jako taková plná elfů a stánků na výrobu ozdob, či zdobení perníčků, takže Anne, která je tu od samého začátku, už v tom měla opravdu praxi, zatímco mě přijali na poslední chvíli, protože nějaká holka se prostě sebrala a raději si odjela lyžovat do Aspenu, jako by tady nebylo sněhu víc než dost.

Santova vesnička jako taková byla opravdu kouzelná. Nacházela se v srdci obchodního domu a skládala se z několika malých, na oko dřevěných domečků a obrovského vánočního stromku s andělíčkem na špičce. Všechno okolo vířilo vánočními barvami, jmelím a dokonale zářivým osvětlením. Samozřejmě nechyběli ani umělí sobi a obrázky Santa Clause na výlohách. Navíc se tu každou adventní neděli konali koncerty místního sboru, co naživo zpíval koledy. Dnes ale ne. Namísto toho se totiž v dětském koutku o kus dál na obrazovce míhaly kreslené pohádky od Walta Disneyho a z reproduktorů vyhrávaly nahrávky známých koled.

Prostě vánoční atmosféra se vším všudy…

Za zlatým řetězem, který se táhl kolem celého vyvýšeného podia s křeslem Santa Clause, co už také seděl na svém místě, se začala formovat fronta natěšených dětiček, co se nemohly dočkat, až se našemu milému Santovi posadí na klín a poví mu, co by si letos přály pod stromeček. Letos nám jej dělal jistý pan Thompson a musím uznat, že vypadal opravdu věrohodně. Od pravého byl totiž k nerozeznání…

„Tak můžeme?“ zeptala se ho Anne.

„Ale jistě,“ opáčil.

Nasadila jsem si jeden ze svých nejvřelejších úsměvů a kývla na Anne na znamení toho, že jsem též připravena a poté odepnula provaz, aby k nám mohla přistoupit první holčička.

Bylo vidět, že je hodně nervózní, váhala totiž, zda skutečně smí přistoupit, ale nakonec se k tomu odhodlala. Nandala jsem za ní provaz zase zpátky na místo, aby nás oddělil od zbytku dětí ve frontě a pomohla jí se posadit Santovi na klín.

„Ho, ho, ho… Jakpak se jmenuješ, děvenko?“ začal se jí vyptávat pan Thompson.

„Clair, Clair Hotkinsová,“ odpověděla mu a stále si nervózně žmoulala rukávy své růžové bundičky.

„Byla jsi letos hodná?“ Vyčkal, než holčička přikývne a teprve poté pokračoval. „Tak mi pověz, copak by sis letos ode mě přála k Vánocům?“

„Štěňátko,“ pípla a tvářičky jí přitom zrůžověly od hanby.

Byla vážně hrozně roztomilá, což jsem zkrátka nemohla neocenit. Když pak skončili, Anne cvakla spouští na předem nastaveném fotoaparátu, aby měla na tento okamžik nějakou tu památku, utrhla papírek s čísílkem, které posléze sloužilo k vyzvednutí již hotových fotografií v jednom ze stánků ve vesničce a předala ho mamince té dívenky, zatímco já už jsem dovnitř uváděla dalšího v pořadí, tentokráte chlapečka.

A takhle to šlo celý den…

 

***

 

Při pauze jsem si sedla do malé jídelny určené pro zaměstnance a rýpala se v zeleninovém salátu s kuřecími kousky. Měla jsem sice hlad jako vlk, ale všechno mě začínalo bolet, což od jídla poněkud odvádělo mou pozornost.

„Seš vyřízená, co?“ hádala Anne a usedla ke stolu naproti mně.

Přikývnula jsem a užívala si, že se chvíli nemusím usmívat, ohýbat a zvedat děti ze země, což je náročnější než zumba, či podobné nesmysly.

„Tohle asi nechceš slyšet, ale to ještě nic nebylo. Počkej, až přijdou z práce jejich rodiče a vezmou je sem.“

 

„Bude jich víc?“ zaúpěla jsem.

 

„Přesně tak.“ Pokývala hlavou, aby mi potvrdila své předchozí prohlášení a zakousla se do kuřecí bagetky, jež měla k obědu.

„Jak to, že to tak zvládáš?“ zeptala jsem se a nešlo mi to do hlavy.

Ona však jen mávla dlaní, jakože prostě pohoda asi a věnovala se výhradně svému jídlu, což jsem samozřejmě musela respektovat.

Pauza trvala jen asi dvacet minut a já polovinu z toho času vyplýtvala na postávání ve frontě na jídlo pro zaměstnance, což znamená, že se sebou musím trochu pohnout, abych byla zpátky včas a pokud možno najedená. 

 

***

 

Anne sice říkala, že to bude odpoledne síla, ale ani mé nejdivočejší představy nebyly dostatečné. Celý den na nohách, neustálé vyzdvihování dětí do vzduchu a konejšení hádek ve frontách kvůli předbíhání, a to nejen mezi dětmi, ale i jednotlivými rodiči, to byla opravdová hrůza! Ty peníze za to jsou naprosto zasloužené, ne-li nedostatečné, a to neustálé usmívání? Děs! Mé panty toho totiž měly stejně tak dost, jako má chodidla. Absolutně nechápu, jak to pan Thompson může zvládat. Sice sedí na vypolstrované židli, ale v přetopeném obchoďáku, napraný do kostýmu Santy Clause.

Nejspíš právě proto byla taková úleva, když obchoďák konečně zavřel…

Odebrala jsem se do šatny, převlékla se do svého díky bohu zcela normálního oblečení a vyšla z budovy ven do zimy. Nikdo tam na mě ale nečekal, tak jsem se zmateně rozhlížela po okolí a klepala se zimou.

Edward mi přece slíbil, že mě vyzvedne, ne? Tak kde se ksakru fláká?

Z oblohy už zase padají ledové vločky a pěkně mrzne. Chci už domů, zanaříkala jsem v duchu, ale když jsem si uvědomila, že dnes vlastně spím u Edwarda, trochu mě to vědomí zahřálo. Ne však příliš, protože i když bych si normálně nenechala ujít příležitost být s ním přes noc bez Charlieho, byla jsem totálně hotová a Edward by mi nedal spát. Tudíž jsem tak trochu zvažovala, že snad raději zakotvím raději doma než u něj.

Choulila jsem se do své bundy a těšila se na topení v Edwardově Volvu, jenže ten jako na potvoru ne a ne přijet. Možná jsem raději skutečně měla říct své spolužačce Angele, aby mě odsud odvezla, protože to ona je koneckonců krycí historkou pro Charlieho, kdyby přišla řeč na to, kde dnes strávím noc.

„Slečno Swannová? Co tu ještě děláte?“ zeptala se mě šéfová, co byla právě taky na odchodu.

„Ehm, no já čekám na odvoz,“ odpověděla jsem jí, protože i když to do Forks moc daleko nebylo, pěšky jsem tam jít rozhodně nehodlala a autobus už žádný nejel.

„Aha a nechcete počkat uvnitř? Ještě vás tam klidně pustím a domluvím to s hlídačem,“ nabídla mi vcelku mile.

„Ne děkuji. Musí tu už být každou chvilku.“

„No, jak myslíte,“ nechala mě. „Mimochodem, dneska jste odvedla skvělou práci. Jsem s vámi velmi spokojena a na příště byste mohla zvážit, zda byste tu nechtěla být už od začátku adventu.“

Ne, že by mě pochvala nepotěšila, ale pravda je, že o tom bych rozhodně neuvažovala ani za nic. Už teď nevím, jak zvládnu další dva dny.

Proto jsem se jen usmívala a přikyvovala. Nechtěla jsem se jí totiž nijak dotknout.

„Jo a zítra vás budu potřebovat o něco déle.“

„Déle?“ zarazila jsem se, protože co tu asi tak budu po zavíračce nacvičovat?

„Je načase roztřídit všechny ty věci, co jsme vybrali na tu charitativní akci pro dětské domovy,“ vysvětlila mi, když si uvědomila, že zřejmě vůbec nechápu, proč. „Samozřejmě vám za hodiny navíc zaplatíme dvojnásobek.“

Ani náhodou se mi do toho jít nechtělo, ale odmítnout jsem si ji netroufla. Ještě, že v tutéž chvíli už konečně dorazil Edward, protože jinak bych se snad rozplakala…

„Ehm, no dobře,“ souhlasila jsem.

„Skvělé, hned si vás napíšu do seznamu,“ pronesla a zase vytáhla ten svůj notes.

„Už bych měla jít.“ Kývla jsem směrem ke stříbrnému autu, jež bylo zároveň mým dnešním odvozem.

„Jistě, tak dobře dojeďte,“ popřála mi a nikterak nás nezdržovala.

„Vy taky,“ opáčila jsem automaticky.

„A zítra na viděnou,“ zatrylkovala, a i s tím svým proklatým seznamem v ruce se vydala na zadní parkoviště. Sakra! S čím, že jsem to vlastně právě souhlasila???

 

***

 

Jako v mrákotách jsem si otevřela dveře od auta a zapadla do sedadla.

„Promiň, že jedu pozdě,“ omluvil se mi a nahnul se ke mně pro polibek.

Dala jsem mu jej více nežli ochotně, protože jsem se na to vlastně těšila celé dopoledne. Odpoledne už na to nebyl čas, ale i tak jsem po něm teď moc toužila, protože byl utěšující.

„Omluva přijata,“ řekla jsem, když se naše rty rozpojily, abych se mohla nadechnout.

„Takže jedeme?“ ptal se, a přitom se ode mě odtáhl.

„Ehm jo, ale mohl bys mě prosím odvézt domů? Jsem hrozně unavená a naštvaná, takže bude lepší, když budu dnes doma.“

„Jak si přeješ, ale povíš mi, co se stalo?“ Přestože totiž respektoval mé rozhodnutí, nebylo to pro mě úplně typické, že bych odmítla jeho společnost. Zvláště pak v noci.

„Jen je už dost pozdě.“ Kývla jsem směrem k hodinám v palubní desce. „A jsem fakt úplně vyřízená.“

„Říkal jsem ti přece, že peníze pro mě nejsou problém. Jestli potřebuješ…“

„Ne Edwarde, já nechci tvoje peníze a už se o tom prosím nebavme, ano?“ zvýšila jsem na něj hlas, ale vzápětí toho zalitovala a omluvila se mu. Nic na to ale neřekl a jen nastartoval auto, abychom se konečně pohnuli z místa.

„Ach jo,“ povzdechla jsem si, obrátila se čelem k okénku a během půl minuty byla naprosto a dokonale tuhá…

 


 

Opět moc děkuji za opravy i komentář, pokud se mi tedy rozhodnete nějaký zanechat. Tahle povídka asi nic světoborného nebude, proto jsem ji taky nepublikovala už dříve, ale jsou Vánoce, tak si třeba své čtenáře najde. :-) Chloe


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plné zuby rolniček 1. část:

 1
27.12.2019 [0:20]

EmpressPrvý diel sa mi veľmi páčil. Taká príjemná oddychovka, ktorú som dnes potrebovala. Emoticon
Hneď idem na ďalšiu časť. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!