Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ples snů

28.09.2012 (15:00) • Emet • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 3443×

„Jak vypadám?” procedila jsem skrz zuby a zatočila se. Charlie si mě s obdivem prohlížel. Nevím, co na mně bylo ke koukání, ale něco určitě. Měla jsem kratší, černé šaty a boty na vysokém podpatku. 

Chci tenisky, pomyslela jsem si, a pak jsem se vydala ke dveřím. Pomalu a opatrně jsem vyšla ven a nasedla do auta.

„S tímhle mám řídit?” řekla jsem, i když jsem věděla, že jsem tu úplně sama. Sundala jsem si lodičky a nasadila si tenisky, které jsem měla v kufru. 

A jedem, vzdychla jsem si a vydala se na cestu. Maturiťák se konal v jednom z barů tady v okolí. Byl tam obrovský parket, tedy alespoň co si pamatuju. Ale nikdo tam nebude... Angela musela někam jet se svým Ericem. A nemůžou na ples? Ne...

Zaparkovala jsem co neblíže vchodu, abych se nemusela producírovat v těch vražedných botách. Vstoupila jsem dovnitř a málem se mi úžasem zastavilo srdce. Nebyla jsem sice přes plesy, ale tohle bylo nádherné. Všechno bylo perfektní. Hudba, občerstvení, místo na sezení... Zamířila jsem k pohodlně vypadající sedačce. Pomalu jsem se usadila. Rozhlédla jsem se kolem. Všude známé tváře. Ale nikdo vedle mě.

„Ahoj, Bello!” vykřikl kdosi vedle mě a zamával na mě. Byla to Alice, tu jsem znala jenom od vidění. Jednou jsem s ní měla laborky, proto mě znala. Jen jsem na ni kývla a pak jsem odvrátila pohled.

„Pánská volenka!” řekl DJ a pustil ploužák. 

Jé, je, pomyslela jsem si. S kým budu tancovat? Rozhlédla jsem se, ale nikdo nešel mým směrem... Tak si prosedím ploužáček, a co?

„Smím prosit?” ozývalo se ze všech stran. Všechny dívky okolo horlivě přikyvovaly. Parket byl skoro plný. Ale byl ohromný. Všichni přítomní muži byli již na parketu. A skoro všechny dívky taky. Vlastně asi jenom polovina. Já jsem seděla na pohodlném gauči a sledovala okolí. Pak jsem sklopila zrak. Proč ani sama nevím.

„Smím prosit?” ozval se nade mnou jemný hlas. Ten hlas mi vůbec nebyl povědomý. Ještě nikdy jsem ho neslyšela. Ale byl dokonalý. Usoudila jsem, že to bude nějaký pěkný muž. A sen se mi splnil. Když jsem jela pohledem nahoru, zastavila jsem na jeho vypracované hrudi. Svaly mu šly skrze černou košili vidět. Byla jsem z něj unesená, to jsem ještě neviděla oči. Pak jsem jela výš a objevila jsem ty nejkrásnější rty na světě. Ten muž měl plné rty. Krásné... Jen se jich dotknout, otřít se o ně... A pak jsem dojela do konečné stanice. Jeho oči... zlaté oči. Kdybych stála, podlamovala by se mi kolena. Jeho oči mě doslova hltaly pohledem. Pomalu jsem se zvedala.

„Ehm... ano,” řekla jsem a podala jsem mu ruku. Ano, to zní, jako bychom se brali, což by mi vůbec nevadilo. 

Bello, prober se, proběhlo mi hlavou. Vždyť ho ani neznám, jen mě požádal o tanec. Klid, jen klid... Srdce mi bušilo jako o závod. Jemně chytil moji ruku a druhou obmotal kolem mého pasu. Cítila jsem se jako v nebi. Odvedl mě na parket a pak spojil naše ruce. Druhou rukou mě chytil za záda a přitáhl si mě k sobě. Ruku jsem mu položila na rameno a oči zabořila do jeho zlatých nugetek. A pak jsme začali tančit. Jejda, problém. Nikdy jsem netančila. No, teda tančila, ale... Ne moc dobře. Stáli jsme celkem daleko od sebe, což mi trochu vadilo. Ale znala jsem ho jen pouhou chvíli...

„S kým mám tu čest?” řekla jsem a zahleděla se na jeho rty. Pomalu je otevřel.

„Jsem Edward... Edward Cullen,” řekl sametovým hlasem a já pohled opět vrátila na jeho oči. 

Edward Cullen, pomyslela jsem si. Takové krásné jméno.

„A ty jsi?” řekl svým jemným hláskem a očima propaloval ty moje.

„Bella... Bella Swanová,” řekla jsem celkem klidně. Srdce mi pořád splašeně bilo. Bylo mi skvěle. Ale neznala jsem ho. Byl to jen cizí muž. Ale byl dokonalý. Měl krásný bronzový rozcuch. Kdybych se tak mohla dotknout těch krásných vlasů... Skoro se mi podlamovala kolena.

Tančili jsme stále blíže u sebe, až mezi námi nebyla žádná mezírka. A pak nastalo to nejhorší, co mě v té chvíli mohlo potkat. Ploužák skončil. Ne, ne, ne! Edward se ode mě něžně odtáhnul a políbil mi ruku. V tu chvíli mnou projel velmi příjemný pocit. Jeho chladné rty se jemně otřely o mou ruku. Pak se vydal k baru.

„Edwarde, počkej,” hlesla jsem skoro neslyšně. Ale přesto mě slyšel. Otočil se a pomalým krokem se vydal ke mně.

„Neodcházej,” řekla jsem prosebným hlasem. Edward mě jemně chytil za ruku a poté mě odvedl na sedačku, kde jsem původně seděla. Posadila jsem se na kraj k opěradlu. Edward se posadil vedle mě a pak se na mě zahleděl těma svýma zlatýma nugetkama. Pomalu se ke mně přibližoval. Já zrak zaměřila na jeho dokonalé a plné rty. Když seděl těsně vedle mě, začal se ke mně naklánět. Jo, teď to přijde, polibek... Zavřela jsem oči a čekala, kdy se to stane. Poté jsem ucítila jeho dech na tváři. A pak se naše rty setkaly. Nejprve se naše rty otřely jen lehce, jako motýlí křídla. Pak se Edward odtáhnul. Zdálo se, že není něco v pořádku. Zahleděl se na mě pohledem - je to v pořádku? Jak blbá otázka. Samozřejmě, že je! Rychle jsem kývla, abych si mohla znovu užít polibek. Edward se ke mně opět naklonil a začal mě hladit po tváři. Poté se naše rty setkaly, ovšem v mnohem vášnivějším polibku. Edward se opět, teď už nerad, odtáhnul. Ani jsem ho neznala a už se s ním líbám?! Srdce mi splašeně bilo. Nedokázala jsem nic vnímat. Jenom Edwarda. Jinak nic, nikoho. Jako bychom tady byli sami.

Zbytek večera jsme si povídali. Edward mi řekl, kde vyrostl a téměř vše o svém dětství. Také mi popsal své sourozence. Musím říct, že měl bohatou slovní zásobu. Dokázala jsem si je skvěle představit. Edward mi o sobě řekl vše, ale nevěděl nic o mně. Já o sobě mluvím nerada. Proč? No, protože nejsem zajímavá... A tak to lidi nemusí zajímat. Ale pro něj bych udělala všechno. Když skončil a zahleděl se na mě, začala jsem mluvit. Srdce mi bilo už pomalu, ovšem pořád splašeně. Začala jsem mu detailně popisovat svůj život. Zmínila jsem snad vše. Pak jsem se začala zvedat. Byl tu hrozný vzduch, musela jsem se jít projít.

„Ty už jdeš?” řekl Edward smutně.

„Ne, ne... Jen se jdu projít ven, je tu hrozný vzduch,” řekla jsem rychle.

„Můžu jít s tebou?” řekl Edward. Moje srdce opět běželo maraton. On chce jít se mnou ven, do té tmy a chladu? Všimla jsem si, jak se mu napjaly svaly pod košilí. Kdo by mu řekl ne?

„Jasně...,” odvětila jsem a pak jsem se vydala pomalým krokem k východu. Nevěděla jsem, jestli jde Edward za mnou, ale cítila jsem to. Zastavila jsem se u altánku. Tam jsem se usadila. Edward přišel po chvilce a sedl si vedle mě. Srdce už očividně svůj maraton doběhlo. A vyhrálo! Ano, výhrou byl Edward. Cítila jsem z něj lásku... A tu jsem ještě z nikoho necítila. Jenom z Charlieho a Renée. Z Edwarda jsem cítila lásku ke mně... Taky jsem ho milovala a víc než dost. Srdce opět začalo bušit. Kdyby to byly plavecké závody, je srdce ještě před Michaelem Phelpsem. Posadila jsem se na Edwarda. Nohy jsem položila na zbytek lavičky. A pak jsem se mu začala hrabat v tom dokonalém rozcuchu. Byla tam výhoda. Když se mu budu hrabat v těch dokonalých vlasech, zůstanou pořád stejné. Edward mě pevně objal. Byla už skoro půlnoc a tady ve Forks byla pěkná zima. Schoulila jsem se Edwardovi na hrudi. Edward byl neobvykle studený, ale mě zahřívala láska. Láska k němu.

Edward mě něžně políbil do vlasů. Polibek jsem mu opětovala, ovšem na jeho dokonalé rty. Edward krásně voněl. Jako cukrová vata a máta. Byl dokonalý. Na okamžik jsem zaváhala, jestli se mi to jenom nezdá. Tak dokonalý muž... Když jsem zavřela oči a posléze je opět otevřela, pořád jsem byla v jeho náruči. Srdce nyní bilo pomaleji, ovšem i tak by předběhlo Usaina Bolta. Posadila jsem se vzpřímeně a zahleděla se do jeho zlatých nugetek. I v té noci byly krásně vidět. Na chvíli v nich zablesklo. Začala jsem Edwarda hladit po tváři. Spokojeně zavrčel... Počkat, zavrčel?

„Edwarde, ty vrčíš..,.” řekla jsem s klidným hlasem. Edward jen potřepal hlavou. Pak se ke mně naklonil a políbil mě. Tenhle polibek byl dokonalý. Byl plný vášně, ale i něhy. Edwardův jazyk chtěl prozkoumat má ústa, což jsem mu dovolila. Nechtěla jsem zůstat pozadu, a tak můj jazyk poznal i jeho dokonalá ústa. Naše jazyky spolu tančily.

Byl to krásný večer. Chtěla jsem zastavit čas, ale jak? Musela jsem domů, Charlie by se o mě bál.

„Edwarde, budeme muset jít..." řekla jsem posmutněle. Edward vstal a vzal mě do náruče. Poté mě odnesl ke svému autu. Bylo opravdu krásné, určitě muselo stát pár milionů. Edward mě položil na zem a otevřel mi dveře. 

A pak že gentlemani už neexistují, pomyslela jsem si a nasedla jsem. Teď mi něco došlo. Edward byl pro mě jako osmý div světa. Byl dokonalý. Měl krásný bronzový ruzcuch, zlaté nugetky, plné a dokonalé rty, svaly... Všechno, co si holka u kluka může přát.

Edward nasedl do auta. Rozhlédla jsem se.

„Kde je moje auto?” řekla jsem zmateně, když jsem zjistila, že tu nikde není.

„Alice ho odvezla, pokud ti to nevadí,” řekl Edward trochu provinile.

„Ne, samozřejmě mi to nevadí... Ale jak se dostala ke klíčkům?” zajímalo mě. Jasně, že mi to vadilo, ale takovému dokonalému muži nechci odporovat. Edward jen pokrčil rameny. Sám nevěděl. No, to je jedno. Věřila jsem mu.

Vyjeli jsme. Cesta byla dlouhá, což mi vůbec nevadilo. Když jsme zastavili před naším domem, nikam se mi nechtělo. Chtěla jsem být navěky s ním. Edward vystoupil z auta a šel mi otevřít dveře. Neochotně jsem vystoupila. Proč všechno musí skončit tak brzo? No, každopádně všechno jednou musí skončit. Edward se na mě ještě jednou zadíval a smutně dodal.

„Dobrou noc.” Odšourala jsem se do bytu. Pak jsem vyšlapala schody a podívala se z okna. Auto tam pořád stálo, ale v něm nikdo nebyl. Ani okolo auta nikdo nebyl. Pak jsem uctíla chladný dech na zádech. Věděla jsem, že je to on. Rychle jsem se otočila a Edwarda objala. Pořádně si mě k sobě přitisknul. Podlamovala se mi kolena, ale díky jeho sevření jsem se držela na nohou. Moje srdce bilo tak rychle, že to snad musel cítit. Opět jsem nasávala jeho perfektní vůni. Pak jsem se neochotně odtáhla. Edward mi zezadu rozepnul šaty a já odběhla do koupelny. Tam jsem si vyndala sponky z vlasů a převlékla se do pyžama. Byly to kraťásky s tílkem. Tílko mělo na sobě potisk žabky. 

Jak roztomilé, pomyslela jsem si a pak jsem se v chlupatých bačkůrkách, připomínajících packy pejska, vydala do pokoje. Tam stál Edward. Díval se z okna. Všimla jsem si, že pozoruje hvězdy. Taky jsem je jako malá ráda pozorovala. Vlastně i teď jsem je ráda pozorovala. Postavila jsem se vedle Edwarda a opřela si hlavu o jeho rameno. Hvězdy byly dokonalé. Ale Edward byl hezčí. Milionkrát hezčí. Nic se nevyrovnalo pohledu do jeho zlatých nugetek. Nic... Možná jen jeho polibek...

Po chvíli obdivování hvězd jsem si šla lehnout. Edward ještě chvíli stál u okna, poté se na mě nejistě zadíval. Chápala jsem to. Jen jsem kývla hlavou. Edward se vydal pomalým krokem ke mně. Sundal si sako a hodil ho přes nedalekou židli. Sundal si boty a odkryl deku. Lehnul si vedle mě a pevně mě objal.

„Musím ti něco říct...” řekl Edward a pořádně si mě k sobě přitisknul. Cítila jsem tu jeho vůni... Ach, kdybych stála, podlomila by se mi kolena, tím jsem si byla jistá. Až po minutě mi došlo, co Edward řekl.

„Ehm, co se děje?” vydala jsem ze sebe a dál si užívala toho objetí a vůně.

„Zítra ráno se potkáme na louce... Když půjdeš lesem k pláži, najdeš malou mýtinku. Budu na tebe čekat,” řekl trochu nejistým hlasem. Neměla jsem co řešit, proto jsem zůstala zticha. Sejít se s tím nejlepším klukem světa... Kdo by řekl ne? Pomalu jsem začala usínat, ale nechtěla jsem. Proč? No, v noci, při spánku, tu vůni nebudu tolik vnímat.

Probudila jsem se někdy kolem osmé ráno. Edward byl už vzhůru a přinesl mi snídani do postele. Zajímalo mě, co řekl Charlie, když ho uviděl. Ale více mě zajímal sám Edward. Měl na sobě jen svetr a džíny. Ale včera večer měl sako a košili. Nebo ne? Ale určitě jo. Jak se tak rychle převlíknul? Asi byl doma... Nechtěla jsem to řešit. Více mě zajímaly jeho svaly, které se mu napínaly pod svetrem. Podal mi tác plný samých dobrot. 

Něco pro Bellinčino bříško, proběhlo mi hlavou. Lívance s karamelem a kakao. Na to bych si klidně zvykla. Když jsem dojedla, převlekla jsem se, a pak jsem se sháněla po Edwardovi. Nebyl u mě. Jen mi dal snídani a pak odešel. Ale kam?

Došlo mi, co mi včera večer říkal. Nasadila jsem si tenisky a vyběhla jsem z domu. Vydala jsem se směr les. Šla jsem dozadu - směr pláž. Tak mi to Edward popisoval. V lese byla zima. To bylo tím, že je ráno... Když jsem konečně spatřila pár slunečních paprsků, rozeběhla jsem se. Na konci louky jsem uviděla Edíka. Stál opřený o strom a usmíval se na mě. Věděla jsem to, i když byl celkem daleko. Rozeběhla jsem se jeho směrem. Když jsem byla u něj, objala jsem ho.

„Musím ti něco říct,” opakoval svá včerejší slova Edward. Ať to bude cokoliv, pochopím to. Nebo se o to alespoň pokusím.

„I kdybys ode mě utekla, musíš znát pravdu... Prostě musíš,” řekl posmutnělým hlasem. Pohladila jsem ho po jeho sametové tváři. Nevěděla jsem, co mi chce sdělit... A co to plácá? A utéct od toho nejskvělejšího chlapa na světě? Ne, nikdy. Ani není možný, že má ženu. Vždyť je mu teprve sedmnáct.

„Já jsem upír,” řekl klidným hlasem. Co? Upír?

„Jak... Ty... Co?” začala jsem koktat. Edward mě políbil na tvář a poté se mi zahleděl do očí. V tom je ten háček. Žádný normální chlap nemůže být tak dokonalý... Upír jako Dracula? To asi ne...

„Chápu to... Já neuteču...” řekla jsem mu co nejklidnějším hlasem. Snažila jsem se to brát normálně. Edward se rozeběhl světelnou rychlostí a oběhl celou louku. 

Upíří schopnost, napadlo mě. Pak Edward vzal obrovský kámen a hodil ho do stromu, který okamžitě spadnul. 

Bello, neboj se... On tě miluje, ty ho taky... Jo jo, mozečku. Ale koukni! Je toho na mě nějak moc. Ale já to zvládnu, já to zvládnu.

Edward se rozeběhl ke mně. Objal mě. Ach... Zase ta krásná vůně. Pořádně si mě k sobě přimáčknul a pak mě políbil. Opět jsem byla v sedmém nebi... Polibek od toho nejdokonalejšího kluka na světě. Co víc bych si teď mohla přát? Edward mě dotáhl na sluníčko. Celou dobu jsme byli ve stínu. A pak začal zářit. Zářil jako diamant. Musela jsem se ho dotknout. Ano, pořád to byl on... Ale byl ještě krásnější. Počkat, ono to jde?

Edward byl silný, rychlý, neodolatelný... Tolik slov by se pro něj našlo. Chytila jsem ho za ruku a rozeběhla se směrem domů...

Nepovedené... Urychlené... Ano, ano. to vše vím. Nereálné. Divné. Tolik slov by se našlo. Já vím. Sama sebe nenávidím, protože jsem to téma zpackala. Bude z toho kapitolovka. Alespoň doufám. Tam to bude jistě lepší. Chápu, že se vám to nelíbilo, ale ráda si přečtu vaši kritiku. Chybami se člověk učí, že?

Autor: Emet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ples snů: