Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Patříme k sobě - 3. část

Patříme k sobě - 3. částJak to celé skončí? Jaké se naskytnou překážky? Zůstanou spolu? Nebo ne? Dopadne to nakonec dobře?

Patříme k sobě - 3. část

Bouchal jsem pěstmi do stromu, moje tělo vlastnilo zatím dostatek sil. Tak urputně jsem toužil po tom, aby byla právě se mnou. Cítil jsem k ní něco tak výjimečného, že mi to bralo dech a schopnost plně vnímat vlastní okolí, když byla příliš blízko mojí obyčejné a všední maličkosti. Nejraději bych hned ukončil ten jeho předlouhý život, jestli se tomu tak dá vůbec říkat. Je přece už dávno mrtvý. Chodící mrtvola s neuvěřitelně bledou a na dotek studenou kůží a s očima bez poslední kapky života a temnějšíma než sama nejhlubší noc. Skoro se vznáší nad zemí místo použití běžné chůze a jediné, co konzumuje, je - nejlépe - čerstvá lidská krev přímo z tepny od nevinných občanů velkoměst a někdy i zapadlých čtvrtí a ani se jaktěživ nezamyslí nad tím, co jim asi při takovém otřesném útoku všechno projde myslí. Jistě jim zvolna kráčí v hlavě myšlenky typu co se to - sakra - děje a mnoho dalších jim podobných, možná jen o trochu vyděšenějších nadávek. Neustále jsem obracel zrak tím stejným směrem, kterým se nedávno vzdálila z mého dosahu, čímž mne opustila. Odešla za ním a mně skoro tou obrovskou bolestí pukalo srdce. Cítil jsem, jak se mi celé tělo škube a cuká sebou jako ryba na suchu. Padl jsem vyčerpaně k zemi, klečel jsem na nohou a moje tělo se prohýbalo pod písní bolesti. Oči se mi zaleskly ve světle přicházejícího měsíce. Byla temná noc, ale měsíc svítil opravdu jasně. Snažil jsem se snášet tu bolest, která vyvolá proměnu, ale neudržel jsem ji dlouho. Za okamžik se mi na rukou začala objevovat hustá a tmavá srst zvířete. Místo lidských prstů se staly tlapy s ostrými drápy, že by jediným škrábnutím mohly někoho ošklivě poranit. Srst pokryla každou část těla, která ještě byla teprve obnažená. Černá srst působila sice docela půvabně v záři měsíce, který byl jediným světlem, jelikož hvězdám se ukázat svou tvář nechtělo. Zavyl jsem z plných plic, zvuk se zvláštně rozléhal kolem. Byl to zvuk lítosti nad tím, co všechno se stalo, a taky nad tím - aniž bych to věděl -, co se všechno ještě stane.

***

Leželi jsme vedle sebe, nikde nikdo, jediné, co nás obklopovalo, bylo nádherné ticho, které se táhlo vzduchem spolu s jemným vánkem. Naprosto nic nemohlo pokazit tu chvíli, kdy jsme se dotýkali jeden druhého a vyměňovali si polibky. Věřila jsem tomu. Nebo spíš jsem si to ze srdce přála - aby nic nepokazilo to, co je mezi námi. Hladil mne při mých myšlenkách opatrně po vlasech, to se mi pokaždé hrozně líbilo, připomínalo mi to otce, který to taky dělával. Připomínalo mi to moje dávné dětství, kdy všechno bylo ještě normální a předvídatelné. Nic matoucího. Přikryl mne kabátem, aby mi nebylo chladno.

Užíváte si to?

Za námi zaznělo zlostné zavrčení. Identifikovat ho mi nepřišlo nijak těžké. Věta poslaná jako e-mailem pomocí myšlenek mne nevyvedla z omylu. Přemýšlela jsem jen, co budu v tomhle momentě dělat. Nechtěla jsem ho totiž ještě víc rozčílit. Nebo dokonce mu jakkoli ublížit, to jsem nikdy neměla v úmyslu. Po tom jsem vskutku ani za mák neprahla. Vymýšlela jsem různá uklidňující slova, zatímco on prskal mým směrem nadávky a vzteklé grimasy mi házel přímo do obličeje. Cítila jsem se jako zahalená v mlze, aspoň moje mysl se v ní skrývala. Nedokázala jsem ovládnout to, co vzápětí přišlo. Dimitrij, který se k nám přiblížil ve své vlčí podobě, otevřel tlamu a z ní se vydralo další rozzlobené zavrčení. Zuby se mu leskly a stačilo jen, aby se zakously do chutného masa jednoho z nás. Projely by kůží hladce jako ostrý nůž. Po dlouhé době jsem se skutečně začínala bát. Ne o sebe. Ale o svého upíra, k němuž jsem pociťovala ono fascinující a zvláštní pouto. Dimitrij byl stále blíž a blíž. Vyskočila jsem do vzduchu. Jakmile jsem dopadla na zem, stala se ze mě ohromná bílá vlčice, stejně obrovská a stejně - nebo možná i víc - rozzlobená. Zahájila jsem útok na Dimitrije. Šla jsem mu po krku, prokousla jsem mu hrdlo. Tekla mu po něm rudá krev. Ublíženě mne pozoroval, pak vycenil bledé tesáky. Věděla jsem, že tím začal opravdový boj.

Probudila jsem se celá propocená. Seděla jsem a pozorovala oblohu nad sebou. Něco mě zašimralo na krku. Dotýkal se mne jemně prstem, jemně jezdil nahoru a dolů tím svým prstíkem. Snažil se mne uklidnit něčím, co mi bylo příjemné. Zavřela jsem oči a zamyslela se. Toužila jsem po tom. Po něm. Po jeho skvostném těle. Po splynutí našich myslí v jedné dokonalé směsi smíchané z našich charakteristických rysů a vlastností a našich osobností, které se lišily a podobaly zároveň. Přála jsem si, aby se naše rty setkaly ve vášnivém polibku. Smýšlela jsem o něm jako o zakázaném ovoci, které já jediná smím ochutnat i navzdory tomu, že bych vlastně neměla. Naklonila jsem se k němu a zahleděla se mu zvědavě do očí, které jiskřily jako ty hvězdy na obloze. Poté jsem se střetla pohledem s jeho rty, vítaly mne, jako bych dorazila na milou návštěvu. Chtěla jsem se k němu přivinout a o ničem už vůbec nemluvit. Slova jsou totiž zbytečná – jen činy mohou potvrdit, co doopravdy cítíte, a taky to, co chcete. Ovšem někdy je lepší necítit nic. Je to bezpečné. Škoda jen, že se nejde vždy ubránit silným prožitkům emocí. Někdy musíte jednat a musíte milovat a musíte být s někým, po němž prahnete více než po nejpozoruhodnějším pokladu. Noc se rozprostírala kolem nás a zahalovala naše spoře oděná těla. Svlékl mi pomalu tričko přes hlavu a začal mne rty dráždit na prsou. Pohrával si něžně s bradavkou, cumlal ji jako bonbonek s ovocnou příchutí. Hladil moje tělo, které mu poskytovalo spoustu možností k tomu, aby uspokojil své i moje touhy. Ani jsem pořádně nezaregistrovala, že jsou naše těla zcela nahá a že se kroutí jako v pohybech nějakého úchylného tance. Otírala se o sebe a třela. Z úst jsem vypustila vzdech a on rychle přidal na tempu. Šukal mne s ohledem na moje potřeby. Nebylo to jen spojení našich těl, slyšela jsem v tu chvíli jeho myšlenky a pociťovala jeho emoce, které byly rozbouřené jako vlny moře a neutišitelné jako vytí větru. Klouzal do mě jako v rytmu hudby, jež slyšel nejen on, ale i já jí naslouchala.

Něco však přerušilo náš milostný zpěv celé té rozvášněné a spletené hry. Zpozorněla jsem a sledovala nově příchozího, koukal na nás jako na dva černé přízraky v mlze. Přízraky s prázdnými důlky, kde dřív bývaly oči. A do tajemně tmavých plášťů schovaných. Bez úst – jen s menším otvorem, kterým byl pouštěn dým namísto slov. A s dlouhýma rukama, které chňapaly po svojí oběti, dokud z ní nevysály život.

„Co to má znamenat?“

„Dimitriji!“

Zavrčel. Pak zavrčel i můj upír a vyndal ho ze mě ven. Přehodil přese mne svůj kabát. Pomalu a klidně vstal. Oblékl se přitom do trička a džínů, aby se skryl. Dimitrij však zcela ignoroval cokoli jiného kromě jeho očí. Pichlavě ho pozoroval a jistě se mu honilo hlavou, jak ho zlikvidovat.

„Chceš si to vyřídit po dobrém nebo po zlém?“

„JAK SE OPOVAŽUJEŠ SE JÍ DOTKNOUT, TY KRVEŽÍZNIVÁ PIJAVICE!“

„Takže asi po zlém…“ šeptl můj upíří přítel a skočil do útoku.

Sledovala jsem jejich souboj. Nechtěla jsem však skončit jako jedna z těch tupých holek, která jen kouká hloupě na souboj dvou kluků, kteří se perou o její přízeň. Proto jsem odhodila kabát na zem, snášel se něžně k zemi a dopadl hladce na trávu. Nahá jsem se velice rychle přeměnila na vlčici, která se skrývala v mém nitru. Cítila jsem ji víc než kdykoli. Procházela mou myslí a probodávala každou moji starou část. Měla jsem tolik síly, až mne to zmáhalo. Vtrhla jsem mezi oba zápasící zástupce mužského pohlaví a roztrhla jsem přitom omylem rukáv trička svého upíra. Šokované výrazy se vyskytly oběma v obličejích a zůstaly tam hodnou chvíli. Nezajímalo mne nic. Jediné, po čem jsem toužila, bylo, abych ochránila toho, kterého miluji. Dimitrij se odmítal vrhnout na mne, proto stále neodbytně dorážel na něj. On mu bohatě oplácel údery a rány až do tekoucí krve.

Najednou jsem vyskočila do vzduchu, dostatečně vysoko. A dopadla jsem rovnou na Dimitrije, vypadal trochu překvapeně, ale nenechal to jen tak. Ucukl na poslední chvíli, takže jsem ho jen nepatrně škrábla do kožichu. Pramínek tekoucí rudé krve mne lehce povzbudil k dalšímu útoku.

Takhle to pokračovalo ještě nějakou chvíli – já dorážela na Dimitrije a on se bránil. Můj upír Romeo, jak jsem mu přezdívala, útočil na Dimitrije a snažil se mi zabránit, abych se do toho nějak pletla.

Moje tělo vzápětí kleslo k zemi. Všechno zčernalo a já přestala vidět. Poslední, co jsem ještě stihla spatřit, byl upírsky krásný obličej mého milovaného.

 

„Co se stalo?“

Nové probuzení mi přineslo jisté uklidňující potěšení, protože byl zase u mě a klidně se na mne díval svýma pohlednýma očima. Rty měl však zkřivené do neurčitého výrazu, který jsem u něj prozatím nezaznamenala. Přisedl si ke mně, ležela jsem na trávě, kde se nedávno něco přihodilo. Vzpomínala jsem na souboj nás tří a přemýšlela, jak to skutečně dopadlo. Tvářil se tak zvláštně, že jsem se cítila opravdu vyděšeně a očekávala to nejhorší.

„Takhle už to dál nejde. Myslím, že je na čase tohle všechno ukončit. Protože mám pocit, že k sobě zkrátka vůbec nepatříme. Každý jsme přece úplně jiný. A já rozhodně nechci, aby se děly takovéhle věci, abychom museli oba čelit nějakým překážkám. Takhle nejde žít. Já jsem upír – vysávám z lidí krev, zabíjím nevinné lidi, jen abych se uživil. A ty jsi můj nepřítel, tvůj kmen si přeje mou smrt a já nechci být s někým, kdo je tak jiný než já. Vlastně netuším, co přesně chci, a musím si nejdřív uspořádat život. Nejdřív si musím pořádně užít volnosti. Musím najít svůj život, najít svůj domov. A vlastně ani netuším, jestli k tobě něco cítím.“

Zakončil ta nejbolestivější slova tak prudce, že jsem neudržela oči suché. Po tom všem, co jsme prožili, mi řekne něco takového?

„Miluji tě a nechci, abys mě opouštěl. Neříkej, že to pro tebe vůbec nic neznamenalo. Tomu nevěřím!“

Sklopil hlavu, políbil mne na čelo a odešel.

 

O PĚT MĚSÍCŮ POZDĚJI

Procházela jsem se po lese a vnímala ten krásný pocit, že jsem tu sama a nikdo tu se mnou není. Dimitrij se brzy uzdravil, ovšem vyhýbal se mi velkým obloukem a absolutně odmítal na mě promluvit. Ani se na mne nepodíval, když mne náhodou míjel. Ale svým způsobem jsem to nějak ignorovala a nevnímala už skoro nic. Totálně zničilo mou duši to, že jsem přišla o toho, k němuž jsem cítila ty nejhlubší city na světě a možná i v celém vesmíru. Bosýma nohama jsem kráčela po měkkém a poddajném mechu tmavě zelené barvy. Jemně se prohýbal pod mojí váhou. Něžně se otíral o moje chodidla a masíroval je. Zavřela jsem oči. Roztáhla jsem ruce a naslouchala vytí větru, který mi cuchal vlasy. Donášel k mému nosu nejrůznější vůně a pachy z mého okolí i z větších dálek. Zase jsem měla pocit, že mne někdo pozoruje, ale věděla jsem, že je to jen utkvělá představa. Protože jsem si ji tak zoufale přála, že jsem měla až pocit, že je skoro skutečná. Ale v hloubi duše jsem věděla, že není.

Vedle mne se něco pohnulo. Někdo se plazil po mém boku po čtyřech. Malá holčička s dlouhými vlásky kaštanové barvy. Vlastnila stejně modré oči, jaké měl i on, a já vždy cítila podobný pocit jako s ním, když jsem byla s vlastní dcerkou. Batolila se pomalu po měkkém povrchu a já zvažovala, čím se stala. Je směsicí upíra a vlkodlaka. Směsicí toho nejlepšího a nejhoršího zároveň. Směsicí mě a mé lásky. Avšak celý ten odchod pro mne znamenal jediné - zradu.

Uvidím ho ještě někdy?

Pohladila jsem dívku po vlasech a ona se mile usmála. Tím stejným úsměvem, kterým mne dřív oblažoval on. Po ničem jsem neprahla tolik, jako po tom, abych ho aspoň ještě jednou zahlédla a směla obejmout a políbit na vláčné rty. A moje přání se splnilo v tu chvíli, kdy jsem na to pomyslela. Stál tam a zíral na mne.

„Je mi líto, že jsem odešel, ale chtěl jsem ti dát možnost žít jiný život. Lepší život.“

„Život pro mě nikdy nebude lepší, dokud nebudu s tebou.“

Políbila jsem ho a on mne pevně objal. Začali jsme zase znovu a tentokrát mnohem lépe.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Patříme k sobě - 3. část:

 1
02.07.2014 [11:03]

JohnnaZ toho konce jsem jakási zmatená... Co to bylo za holčičku? A to tam jen tak nakráčel a ona mu neřekla nic na jeho odchod a hned mu dá pusu? Kdybys to zakončila lépe, mohla to být pěkná jednorázovka, ted je hezká, ale ten konec mohl být promyšlenejší. Emoticon Emoticon Emoticon

1. MichellCullen
01.07.2014 [19:30]

nelíbí se mi jak mu hned odpustila jako nějaká husička žádné přesvědčování nic Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!