Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Patříme k sobě - 2. část

Patříme k sobě - 2. částCo se stane dál? Může jeden polibek něco ohrozit? Cítí k sobě opravdu to stejné? Je tohle láska?

Soutěžní povídka v soutěži Zamilovaný červen.

Patříme k sobě - 2. část

Čím déle jsem byl vězněn kmenem vlkodlaků, tím více mne uchvacovala její zvláštní duše. Podle základních pravidel patřila k mým nepřátelům na život a na smrt. A přesto jsem od první chvíle, co jsem ji spatřil zpoza pootevřených víček, nedokázal myslet na nic jiného – jen na ni. Myslel jsem na její bledou kůži, kterou měla jako jediná z kmene vlkodlaků, jinak ostatní byli opálení do zlatavě hnědého odstínu. Představoval jsem si její ohnivé vlasy, které se vlnily do drobných prstýnků. Uvažoval jsem o jejích nádherných očích a spanilých rtech, které se otevíraly jako poupátko růže. Uchvacovaly mne její ruce, malé jako u dítěte, akorát na těle dospívající dívky. Její postava byla tím prvním, co jsem předtím směl spatřit. Dlouho moji duši, jestli jsem ještě nějakou vůbec měl, nepokoušela tak pohledná dívka. A to jsem byl na světě už skoro celé tisíciletí. Cítil jsem se přestárlý a to především pro ni, vždyť jí bylo teprve sedmnáct let. Ovšem ona můj věk nevnímala jako překážku, což mne k ní o to víc poutalo. Místo řetězů mě k oněm vlkodlakům přikovala ona.

Po nocích, kdy jsem nejdříve předstíral spánek, jsme si spolu vždy povídali jako dva nejlepší přátelé, jimiž jsme také vskutku byli, jenže od začátku v tom byla hlavně vášeň a smysl pro cit, to hlavně nás oba spojovalo dohromady. Pomalu jsme se postupně poznávali a zkoumali – a to nejen pomocí nejrůznějších slov, ale i pomocí našich rozčarovaných úst, kterými jsme si vyměňovali naše milostné polibky. A žádný z oněch polibků nebyl ani náhodou stejný – pokaždé byl nějak výjimečný, jednou vášnivý, podruhé něžný, jednou romantický, poté zas opatrný a váhavý. Všechny byly ale vyjádřením stejných citů, které jako kdyby někdo vystřelil raketou do vesmíru – tak moc to celé bylo rychlé.

Někdy jsme utekli večer do lesů, uměla běžet opravdu hodně rychle, skoro jsem se divil, jak dovede být rychlá, ovšem to přece u vlkodlaků není takový div. Avšak párkrát mne dokázala předběhnout, příležitostně jsme takto závodili a bavilo nás to. Potom jsme si lehli spolu vedle sebe do měkké a poddajné trávy a pozorovali fascinující noční oblohu plnou třpytivých hvězd. Poslouchali houkání sovy a vzdálené vytí vlků. Občas nad námi přelétl nějaký ve tmě zahalený netopýr, co byl na nočním lovu za potravou v podobě mouchy či brouka. Stále jsme se na sebe usmívali a drželi se rozpustile za ruce. Nebral jsem to s námi sice nijak vážně, ale cítil jsem se s ní tak krásně, že jsem ten problém pohřbíval hluboko do svého nitra, kde zůstával schovaný. Nikdy jsem nebyl schopen plánovat, ale když jsem přes den byl nucen předstírat, že spím, ve skutečnosti jsem přemýšlel, co budeme dělat večer, jakmile budou všichni její příbuzní dávno spát.

A ona pokaždé přišla. Rovnou ke mně a potichu a jemně našlapovala, aby ji nikdo ze spících vlkodlaků neslyšel. Schoulila se mi do náruče. Líbala mne na rty, rukama mi šátrala ve vlasech. Čechrala je a rozhazovala na všechny světové strany. Dělala si z toho legraci a já to snášel jako pejsek drbání za ušima nebo na bříšku.

Ubylo pár týdnů. Začínalo být pořád těžší a těžší se vidět. Starý vlkodlak, nejvyšší v radě, ji podezíral, že za mnou v noci chodí. Slyšel jsem jeho křik, když ji varoval před upíry.

„Jsou to zrádní a proradní tvorové, nedůvěřuj jim. Oni se totiž živí tím, že někoho ovlivní, vezmou mu vlastní myšlenky, ukradnou je do poslední a vysají krev z bezvládného těla v okamžiku, kdy to nejméně čekáš. Pořád jim věříš, že by nic takového neudělali, ale to je právě chyba. Oni jsou toho schopni, nedělají nic jiného, jen využívají důvěřivé osoby, kterým odeberou vše, co mají. A odhodí je při první příležitosti. Už za ním nechoď, je ti to jasné? Vím, že tam za ním chodíš. Je to odporné, že s ním mluvíš jako se sobě rovným. On není jako my. Je jiný. Je špatný, je horší než kdokoli z nás. Je to pro tvoje dobro, on je nebezpečný, nechci, aby ti ublížil.“

Po vyslechnutí jejich rozhovoru mi bylo o trochu hůř. A říkal jsem si, že bych ji možná měl nechat jít. Pro její vlastní dobro. Nejsem bůhví jak skvělý. Ačkoli spoustu času jsem tvrdil opak. Jenže ji nechci ohrozit.

Jakmile se stmívalo, všichni se odebírali ke spánku. Tentokrát o trochu dříve. A já tak mohl vyjít ven a zkontrolovat vzduch. Pro jednou jsem nevydržel čekat. Kráčel jsem dál a dál a hledal ji svýma modrýma očima, jimiž jsem mnohdy skutečně ovlivňoval nevinné dívky. Ale nikdy jsem je nezabil, nevzal jsem jim jejich životy.

***

Chodila jsem za svým upírem každý večer. Každou noc jsem tam strávila u něj, dokázali jsme se bavit celé hodiny o ničem a zároveň o všem, co nás jen napadlo. Doufala jsem, že to naše silné pouto nic nezničí, nic že nepřekazí naši vzájemnou spřízněnost. Jenže nejstarší z rady si toho povšiml. Dal mi přednášku, že tohle nemám dělat. Vyhrožoval mi, že jsou to jen krvežízniví tvorové, kteří myslí jen na sebe a na nikoho jiného. Jenže já pořád opakovala to samé. Já mu nevěřila. Přece nejsou všichni stejní, to je dokázané. Alespoň u lidí to tak funguje, proč by to tak nefungovalo tedy i u upírů? Všichni se od sebe nějak lišíme a zároveň máme všichni něco společné. A v tom je právě to hořkosladké kouzlo života.

Po rozhovoru, kdy jsem nic nezmohla, jsem se odebrala na večeři. Přehrabovala jsem se v jídle a odmítala jíst. Neměla jsem jednak hlad a jednak jsem ani nedokázala nic pozřít. Proto jsem raději brzy odešla a omluvila se, že se půjdu proběhnout. Když jsem konečně ucítila na sobě hebkou bílou srst vnitřního vlka, bylo mi lépe. Vítr foukal a rozčesával mi tak srst stejně, jako si já každé ráno rozčesávám vlasy hřebínkem. Možná si někdo mohl myslet, že náš kmen zanedbává takové pro lidi prosté věci, ale opak byl pravdou. My dbali na čistotu a osobní hygienu docela dost důkladně. Možná jsme žili schovaní v lesích, přesto však jsme měli všech věcí dostatek. Jediný problém byly naše emoce. Spousta z nás byla náchylná k tomu, aby emoce – rozbouřené jako vlny moře – dusila jako pod pokličkou v sobě. Protože příliš mnoho silných emocí, jako jsou vztek či smutek, způsobovaly proměnu ve vlkodlaka. Pochopitelně se nám dařilo se proměnit i ve chvíli, kdy jsme to potřebovali. Jenže mnohdy se to nedalo snadno ovládat a najednou se to stalo zničehonic. Proto bylo bezpečné žít v lesích, dál od lidské civilizace.

Konečně jsem se vrátila zpět, zdálo se mi, že všichni již podřimují a nerušeně jsem odešla do své chatky, kde na mne čekalo překvapení. Na stolku, kde mimochodem ležel můj hřebínek, zrcátko a oblíbená kniha, se povaloval lístek se vzkazem. Přemýšlela jsem o jeho záhadném autorovi, nikde totiž neuvedl své jméno. U vzkazu ležela kytice lučních květin.

Budu na tebe čekat u jezera.

Dost stručná věta, pomyslela jsem si a znovu si pro dnešek pročesala vlasy. Napadlo mne, že to napsal můj upír, kterému jsem přezdívala Romeo, protože on své jméno neznal, jen si pamatoval, že začínalo na ono písmeno. Ale pátral po svém jménu i původu a rodině, ale nenašel vůbec nic, co by mu pomohlo na správnou cestu k jejich nalezení. Brzy jsem vyšla na cestu k jezeru, které se nacházelo nedaleko našeho území. Účelu vzkazu jsem moc nerozuměla, přesto však jsem se odhodlala zjistit, o co vlastně jde. Chodidla mne tlačila, šla jsem skoro z posledních sil. A najednou jsem ho uviděla. Postával tam nedočkavě. Nervózně se kolébal na nohou ze strany na stranu. Na sobě oblečenou dokonalou košili, která opravdu nevypadala špatně. Kravata se jemně pohupovala po směru větru, černá a úzká. Kalhoty zbarvené do tmavých odstínů se zdálky jevily pohodlně. Delší vlasy mu vlály, usmál se, když mne uviděl a vydal se pomalu mým směrem.

„Rád tě vidím.“

„Co to má znamenat, Dimitriji? Co znamená ten tvůj vzkaz, že se potkáme zde? Co mi chceš říct? Copak to nepočká do rána? Na tohle nemám čas –“

Nestačila jsem dál pokračovat. Zachytil moje tělo a přitiskl ho k svému. Držel pevně moje ruce. Díval se na mne tím svým zvědavým pohledem, kterým zjišťoval, jak budu reagovat. Přibližoval se ke mně obličejem, přivíral oči. Našpulil rty a hodlal mne políbit. Touha nakopnout ho do slabin byla dost silná, ale on byl silnější než já. Přidržel si moje bezvládné tělo tak, abych se nemohla bránit ani utéct. Nakláněl se blíž. Najednou se naše rty setkaly v jemném polibku. Otíraly se o sebe a on si s těmi mými váhavě pohrával. Opatrně se dotýkal mého spodního rtu, který škádlil. Pak mne líbal vášnivěji, ovšem stále něžně, takže mi to dokonce bylo příjemné. Asi jako pohlazení. Vítr lechtal moji poodhalenou kůži. Nevšimla jsem si, že nás někdo pozoruje, nepovšimla jsem si jeho zraněného výrazu ve tváři. Nezaregistrovala jsem nic, měla jsem zavřené oči a musela jsem se nechat líbat někým, kdo po tom toužil víc než já. Konečně povolil sevření a já se směla vytrhnout.

„Co si to dovoluješ?“

„Mám tě víc než jen rád. Miluju tě, chtěl jsem ti to říct dřív, jenže nikdy jsi mi nedala možnost ti objasnit, jak se věci mají doopravdy. Určitě jsem lepší. Lepší než ten hloupý upír.“

Vzduchem letěla moje pěst. Udeřila ho do obličeje, kde zůstala krvavá šmouha. Místo muselo docela bolet, ale on nehnul ani brvou.

„Proč reaguješ takto?“

„Nikdo nebude říkat něco špatného o někom, koho miluju já.“

A v tom okamžiku jsem začala utíkat co nejdál od něj. Šla jsem hledat svou lásku tam, kde obvykle býval připoutaný a kde na mne čekal každou noc.

 

***

Ještě nikdy jsem necítil takovou zuřivou touhu utrhnout někomu hlavu. Ale nyní ta chvíle opravdu nastala. Pozoroval jsem to vše s hrůzou pootevřenými ústy a vzteky přivřenýma očima. Najednou jsem pocítil to, co jsem ještě nikdy necítil. V mém životě bylo jen pár dívek, které jsem měl alespoň trochu rád. A ona se stala jednou z nich. Ačkoli skutečnost, že bych si to měl přiznat, je sebehorší a děsivá, je pravdivá. Proto nemá nikdo jiný právo se jí dotýkat. Její tělo patří mně. Její duše je jen má. Jenže v okamžiku, kdy jsem byl svědkem toho, jak se líbá s někým jiným, sobě rovným, jsem jen zavřel oči a potlačil slzu, která se mi drala až k řasám. Praštil jsem do stromu takovou silou, že se celý otřásl a jeho obyvatelé – pár veverek – utekli strachy bez sebe. Svou upíří rychlostí jsem běžel pryč. Nechtěl jsem ji ani vidět. Už nikdy. Celé tělo mi najednou ochrnulo a já si přál stočit se do klubíčka, abych ji potlačil. Kéž bych byl raději slepý.

***

Těžce jsem oddychovala. Nemohla jsem zabránit svým pocitům, které prýštily z každé části mého unaveného těla. Nikde nikdo. Je pryč. Otázkou zůstávalo proč – z jakého důvodu mne jen mohl opustit? Propukla jsem v pláč, dlaněmi jsem skrývala svoje uslzené oči. Křik se z mého hrdla ozýval mezi vzlyky.

„Proč tu nejsi? Vždyť víš, co k tobě cítím. Víš, co pro mě znamenáš. Vrať se mi, prosím, vrať se. Nechci tu být bez tebe. Neopouštěj mne.“

***

Nedokázal jsem tomu uvěřit, ale já ji slyšel a taky cítil. V hlavě mi zněl její krásný hlas a já mu naslouchal jako oblíbené písničce, která třeba může zaznít tisíckrát a ani poté nebude ohraná.

 Vrať se mi, prosím, vrať se.

Poslouchal jsem ještě chvíli ta libá slova. A poté jsem běžel dál.

***

Pořád nebyl k nalezení, nevracel se. Přestávala jsem úplně doufat, že ho ještě uvidím. Když vtom mi někdo zaklepal na rameno. Zbrkle jsem se otočila a chystala se zavrčet na toho vetřelce, který narušil můj smutek. Otřela jsem si ubrečené oči. Byl to on. Stál přede mnou. Tušil, co k němu cítím a pozoroval mne laskavým pohledem plným lásky. Alespoň přesně takhle si onen pohled představuji.

„Nikdo by mě nedonutil to přiznat, ale stejně ti to povím. Mám tě víc než rád. Miluju tě. Jsi tak úchvatná, až skoro ztrácím slov, kdybych tě měl někomu popsat. A s nikým jsem si nerozuměl tak jako s tebou. Vždy jsem se cítil sám, ale s tebou ne. S tebou jsem dokonale šťastný. Jako kdyby se splnily všechny mé sny. A neopustím tě.“

Následoval ten nejkrásnější polibek, který kdy kdo zažil.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Patříme k sobě - 2. část:

 1
18.06.2014 [20:38]

JohnnaMožná tam bylo až moc přeskoků od vyprávění postav, ale jinak pěkné jako vždycky. Emoticon Jsem zvědav, co si připravíš na poslední část!! Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!