Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Patříme k sobě - 1. část

Patříme k sobě - 1. částVlkodlačí dívka žijící v jednom kmenu vlkodlaků se šla proběhnout. Poté se vrátí, ale její příbuzní narazili na něco zajímavého. Co se stane, jakmile zjistí, o co jde? Bude to chtít zabít? Nebo se poddá osudu?

Patříme k sobě - 1. část

Měl ty nejmodřejší oči, jaké jsem kdy ve svém životě směla spatřit. Modré jako oceán. Temné jako noční obloha s jiskřivými hvězdami. Tajemné jako jeskyně. Otevřené jako kniha. Hluboké jako propast. Šibalské jako dva rarášci. Bylo těžké se do nich nezamilovat. A tak se to stalo…

 

Běžela jsem po lese ve své vlkodlačí podobě. Jako půvabná bílá vlčice, tlapy mi pravidelně dopadaly do mechu a jemně klouzaly kolem listí a kapradin. Míjela jsem kmeny rozličných stromů a lehký vánek přitom vískal mou srst. Tančil mi v kožichu valčík a skoro opatrně se mne dotýkal. Nezastavovala jsem a stále zrychlovala. Ostré drápy občas škrtly o kamínek jako sirka, která každou vteřinou vzplane. Jazyk mi chvílemi plazivě visel z tlamy jako psovi, jehož má každý druhý člověk. Hlasitě jsem zavyla. Tlama se mi v ten okamžik zúžila, já se téměř zastavila a vydala ten zvuk, kterým jsme se v této podobě běžně domlouvali. Podívala jsem se z kopce dolů na malou vesničku, která oplývala pohodlím a blahobytem, ačkoli se tak nemuselo na první pohled zdát. Ucítila jsem však blízko sebe něčí přítomnost. Rozhlédla jsem se na obě strany, nejspíš se mi to jen zdálo.

Jakmile se moje mohutné zvířecí tělo přiblížilo k rodinám, s nimiž jsem žila, skočila jsem kousek dál za stromy a změnila svou podobu. Jako když se z kukly vyloupne krásný motýl. Novorozený. Takový přesně je to pokaždé pocit. Srst byla najednou pryč, místo ní se objevila jemná a bledá kůže. Oči mi znovu zhnědly z té zvláštní okrové barvy, jakou jsem nevlastnila ve své lidské podobě. Drobné rty se mi pootevřely, aby nabraly dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Měly barvu zralých malin. Rukou jsem si zběžně prohrábla svoje ohnivě rudé vlasy. Postávala jsem nahá mezi stromy. Zafoukal vítr a já si začala třít paže, protože mi začínalo být trochu chladno. Bradavky mi lehce ztvrdly a místa, kde jsem pociťovala největší zimu, pokryla husí kůže. Pohledem jsem hledala nějaké oblečení. Rukou jsem šátrala za dalšími věcmi, které se skrývaly v mé blízkosti. Až jsem nalezla, co jsem hledala a oblékla se. Přitom mi pořád v mysli bloudil pocit, že mne někdo pozoruje. Jenže nikoho si moje hnědé oči nevšimly a já se snažila zůstat klidná a šťastná.

Vzápětí jsem odkráčela do kruhu rodinného oblečená do vybledlého tílka a pruhovaných šortek. Na nohou se mi pohupovaly sandály barvy lesních jahod. Všichni příbuzní seděli shluklí do velkého kruhu a já nechápala, proč tomu tak je. Dělo se to jen při zvláštních událostech či schůzích rady, těch se moje maličkost nemohla účastnit. Na něco zírali s velkým zájmem a fascinací. Pozorovali cosi, na co jsem nedokázala prozatím pořádně dohlédnout. Marně jsem se pokoušela vměstnat mezi přimáčknutá těla svých pokrevně příbuzných. Nikdo se neosmělil a neuhnul mi z cesty. Taková drzost.

„Podívej se na dnešní úlovek, maličká!“

Stařec mi pokynul k volnému místu, jež uvolnil jen pro mne. Jeden z rady starších vlkodlaků. Nejlepší přítel mého – již mrtvého – otce. Vždycky mi přezdíval maličká. Nikdy mi neřekl jménem, ale mně se to líbilo, bylo na tom něco zvláštního a známého. Jako chvíle, kdy se z dlouhé cesty vrátíte domů a vše je na svém místě a najednou se ozve euforie štěstí, že jste zase tam, kde to bezpečně znáte a kde se cítíte doma. Konečně jsem i já uviděla úlovek, o němž se tu jistě mluvilo už nějakou dobu.

Byl to upír!

Nesmírně bledý – až mrtvolně, vyvádělo mne to z míry. Celý oblečený do černé barvy, tradiční pro upíry a jiné temné bytosti. Vyprahlé rty. Oči zavřené, pod víčky tmavě fialové kruhy, ani řasy by je skrýt nemohly. Byl z něj cítit chlad. V ústech měl schované ostré špičáky, jimiž saje krev nevinným lidem. Vyzařovalo z něj cosi nadpřirozeného a zároveň lidského.

Jistěže nebyl mrtvý – jestli se dá tedy vůbec o něm říct, že je živý. Nedýchal, ale to oni přece nemusí – nejsou stejní jako my. Můj kmen byl odpůrcem těchto bytostí – hodlal je zlikvidovat všechny do jednoho. Nikdo z nás nevěří, že existuje dobrý upír. A ani já tomu nevěřím. Co je mi po nějaké pijavici? Zrovna v tu chvíli pootevřel oči. Měl modré oči. Takové jsem doposud neviděla. Byl nádherný jako socha od nejlepšího umělce. Ušklíbl se, odhalil ostré zuby a znovu zavřel oči. Vypadalo to, jako kdyby se ponořil do hlubokého spánku.

 

Když konečně všichni odešli spát, zvědavě jsem se vrátila k tomu upírovi, který byl připoután silnými řetězy. Pozorně jsem si ho prohlédla a zkoumala jeho tělo i rysy jeho obličeje. Vypadal stále jako ve spánku, přitom jsem tušila, že doopravdy nespí. Nemohl – vždyť upíři přece nikdy nespí. Vtom jeho víčka ukázala znovu jeho barevné duhovky. Vítězoslavně se usmál.

„Bylo naprosto jasné, že přijdeš. Jen otázka času.“

Ztuhla jsem uprostřed pohybu – napůl natažená ruka mi zůstala viset ve vzduchu, raději jsem ji svěsila. Toužila jsem zakusit, jaká je jeho kůže na dotek, jestli je ledově chladná, jak se o ní proslýchá. Jestli je jemná a zároveň tvrdá. Zajímalo mne, zda na slunci jejich dokonalá kůže hoří na popel. A taky rozsah jejich síly a rychlosti a dovedností, o nichž jsem věděla jen opravdu málo. V podstatě jsem se o nich doslechla jen z vyprávění a příběhů, které mi ani jedno nedalo tak pravdivý odraz upíra, který jsem nyní měla před sebou.

„Jak bys mohl něco takového vědět?“

„Jsem na světě už moc dlouho a vyznám se v mysli… kohokoli. Byla to jistá intuice.“

„O tom silně pochybuju. Co tu vůbec pohledáváš?“

„Právě jsem připoutaný ke stromu silnými řetězy, znemožňují mi pohyb, sice jsem dost silný, jenže něčemu prostě nedokážu tak snadno odolat.“

Bůhví proč jsem se musela zasmát. Něco na tom způsobu, jakým to řekl, mi přišlo legrační. Vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem se zasmála. Bylo to spontánní gesto, jež jsem provedla, aniž bych to nějak zvažovala. Ani jsem nad tím krátce nezauvažovala.

„Víš přece, jak to myslím. Co si dělal tady – v těchto končinách? Nepotuluješ se snad po temných uličkách velkoměsta, kde číháš na svou oběť, které vysaješ krev?“

„No, popravdě jsem byl na lovu a narazil jsem na vás. Docela mne zaujalo, že jsem byl svědkem kmene vlkodlaků po tak dlouhé době a…“

„A?“

„A dál už nic.“

Podíval se podivným způsobem – jako kdyby něco zatajoval a odmítal to prozradit. Přešla jsem to tedy jen mávnutím ruky. Nehodlala jsem přemýšlet nad každou myšlenkou toho krvežíznivého tvora.

„Neřekneš mi taky pijavice?“

„Proč bych ti tak měla říkat? Žádáš to snad po mně?“

Možná jí jsem.“

„Popravdě – já opravdu nenávidím upíry. A ty nejsi žádnou výjimkou. Vždycky je budu nenávidět za jejich činy a nepřestanu, dokud nebudou všichni mrtví.“

„Trochu kruté vůči mně – nemyslíš?“

Přistoupila jsem blíž k němu a nesměle se dotkla jeho tváře. Pohladila jsem jeho bledou kůži, tak moc jsem toužila se jí dotknout. Byla chladná přesně tak, jak se o ní vyprávělo. Jako led, na který narazíte v zimě. Možná ještě studenější. Byla tak jemná a hladká, že mne lehce šimrala na dlani. A přitom tak pevná a silná, až jsem žasla údivem a bylo mi to jistě znát na očích.

„Jsi opravdu chladný.“

„Říká se to o nás.“

Naše pohledy se najednou setkaly a mezi námi proběhlo viditelné napětí. Skoro jsem viděla ty jiskřivé záblesky vzrušení a náruživé přitažlivosti. Téměř jsme se vzájemně třeli obličeji. Obklopovala nás čirá touha. Touha po vášni a ani jeden z nás se jí nedokázal – nechtěl – bránit. Naše rty se střetly v polibku tak vášnivém, že bych to do sebe v životě neřekla. Objímala jsem přitom celé jeho tělo a tiskla se k němu co nejblíže. Otírala jsem se o něj a tulila se mu do improvizované náruče.

Najednou jsem se probudila. Celé to líbání byl jen sen, který vyvolal ten neznámý upír na naší půdě. Nemohla jsem uvěřit, že je vůbec něco takového možné. Jak by se mi mohlo zdát o někom, ke komu chovám hluboký odpor a neúctu? Sice ho vlastně ani neznám, netuším, jaký je. Ale možná je to jedno, možná jsou všichni upíři stejní. Jen lační po krvi a svém vlastním pohodlí. Přesto jsem se rozhodla, že si prozkoumám upíra i doopravdy – ne jen ve snu. Musím zjistit, jaký je a proč tu je.

Pomalu jsem se zvedla z postele a přes noční košilku jsem si přehodila kabátek. Taky jsem si rozčesala vlasy kartáčem, který mi ležel ledabyle na stolku. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Odraz mi prozradil, že nevypadám špatně. Vydala jsem se tedy v botách přímo k tomu po krvi lačnícímu upírovi. Když jsem došla dovnitř, nikdo tam nebyl. Řetězy volně visely na místě a nikoho nesvíraly v bolestech. Chtěla jsem utéct a varovat ostatní, jenže někdo mi přiložil dlaň na ústa.

„Ať tě to ani nenapadne, maličká. Pokud nebudu muset, neublížím ti.“

Otočila jsem k němu obličej, stál naproti mně a usmíval se tak potměšile, že jsem přemýšlela, na co asi zrovna myslí. Vůbec jsem se nevyznala v jeho myšlenkových pochodech. Ale asi to bylo dobře. Vyznat se v něčí mysli je někdy až moc nebezpečné. Prý existují upíři, kteří to dovedou. A někteří tvrdí, že to do jisté míry dovede každý upír. Ale netuším, co je na tom vlastně pravdy.

„Věděl jsem, že přijdeš.“

Řekl to podobně jako v mém snu a mně se najednou divoce rozbušilo srdce. Ustupovala jsem před ním nenápadně dozadu. Nechtěla jsem to, co se stalo v mém snu. On samozřejmě nenaznačil, že něco takového požaduje, ale já se bála také toho, že by mi nějak ublížil. Přece jen má určitě neskutečnou sílu a mohl by mě přelomit vedví, aniž bych stihla mrknout.

„Není v mém zájmu ti ublížit. Vlastně je to jen tvoje vina. Tohle všecko.“

„Jak to myslíš?“

„No… neměl bych to říkat, ale opravdu jsi mne zaujala. Viděl jsem tě, jak ses přeměnila v tak krásnou dívku, jakou jsi. Byl jsem nedaleko tebe na lovu a ucítil tě. Voněla jsi tak smyslně a svůdně, neodolal jsem a musel tě vidět. Musel jsem tě najít a zjistit, kdo jsi. A nikdy bych ti to nepřiznal, kdybych ti nenahlédl do snů. Je to můj dar, pokud chci, můžu zjistit, o čem určitá osoba sní či snila. Je to někdy docela výhodné.“

Přistoupil blíž. Objal mne okolo ramen. Neposlušný pramen vlasů mi zasunul za ucho. Díval se mi do očí. Díval se zvědavě a očekával něco, po čem jsme oba toužili.

„Tohle nemůžu. Nemůžeme.“

„Nenávist mezi našimi rody by snad měla být překážkou? Nevěřím, že dívka jako ty by se nechala snadno zastrašit.“

„Znám tě chvíli, ale cítím tvé nitro, cítím tvou duši.“

„Nápodobně.“

„Odejdi.“

„Proč bych to dělal?“

„Nechci, aby ti ublížili. Oni nevědí, jak jsi silný.“

„Neodejdu. Nejsem tvůj otrok, abych tě poslouchal. Chci být tvůj přítel.“

Políbili jsme se v tu chvíli tak něžně a vášnivě, že to snad mohlo být napsané jen v románech. Pohádkový polibek nemohlo nic pokazit. Jemně mi přejížděl rukou po stehně nahoru - až mu ruka zajela pod kabátek, kde nahmatal košilku. Dotýkal se mne jen přes ni, ale i to stačilo k tomu, aby mi jeho prsty přejely po náhle ztvrdlých bradavkách. V ústech se mezitím špičkami jemně mazlily naše jazyky. A proplétaly se jak hadi. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo. A ještě víc, aby si to samé přál i on.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Patříme k sobě - 1. část:

 1
14.06.2014 [22:35]

JohnnaKrása. Emoticon Sice si myslím, že to bylo až moc rychlé (ne uspěchaný děj, jen to zamilování), ale i tak mě to bavilo. Vždycky píšeš pěkně, tohle nebyla výjimka. Emoticon Těším se na další. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!