Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Paprsky slunce mezi mraky

Paprsky slunce mezi mraky

Děj se odehrává asi 20 let po Rozbřesku. Všichni tam tehdy zemřeli, kromě dvou lidí. Kromě Jacoba a Nessie. Jak to spolu vlastně zvládají? Zapomněla Nessie na svou rodinu, nebo je pořád postrádá? A jak dopadnou jejich dvacáté Vánoce, kdy budou sami? Nezávazné pokračování povídky Síly Samoty.

Přeji příjemné čtení, Kacennnka.

„Běž!“ zakřičela Bella a já se rozeběhl pryč. Renesmé mi pevně svírala chlupy na zátylku. Z dálky za námi jsem slyšel skřípání a trhání. Boj začal.

Náhle jsem probudil. Zpocený a vyděšený. Už je to skoro dvacet let, ale noční můry mě stále neopustily. Cítil jsem se strašně provinile za to, co se tehdy stalo na louce - a to kvůli mému otisku. S Renesmé mohl utéct kdokoliv, ale byl jsem to já - jenom kvůli tomu, že to byla Bellina dcera a já se do ní otiskl. Všichni zemřeli, jen já ne. Nejraději bych zapomněl na svou vlčí podstatu a přestal se přeměňovat. Ale mohl jsem snad, když je tu Renesmé?

Nessie se nesouhlasně zavrtěla v posteli, ale neotevřela oči.

„Spi,“ pošeptal jsem jí do ucha a políbil ji na čelo. Zvedl jsem se a šel si do kuchyně pro sklenici vody. Můj pohled zůstal viset na ledničce. Z prostředka ledničky na mě z fotky vykukovalo několik obličejů. Byla to smečka. Byli jsme tam všichni, dokonce i Leah a Emily. Stáli jsme na útesech a usmívali se objektivu. Ve starých legendách se píše, že vlkovi stačí ke štěstí jen jeho otisk. Není to pravda! K čemu je vlkovi otisk, když je posledním vlkem? Bez smečky, bez všech...

Na další fotce byla celá rodina Cullenových i s Renesmé. Všichni na té fotce vypadají šťastní. A na poslední, třetí fotce, jsem já s Renesmé. Stojíme na břehu Atlantského oceánu a tváříme se předstíraně šťastně. Sice nevidím Nessie do hlavy, ale i po těch všech letech nezapomněla na své rodiče. Její růst šel tak rychle, že nedokázala zapomenout.

„Zase špatné sny?“ ptala se tiše Nessie, když přišla za mnou. Přikývl jsem a objal ji.

„Ty za to nemůžeš,“ šeptala, „za to můžu já. Kdybych tady nebyla, tak...“

Skočil jsem jí do řeči. „To neříkej,“ opravil jsem ji tiše. „To já tam s tebou tehdy byl na té louce, když tě viděla Irina.“

Měli jsme jen jeden druhého. Neměli jsme přátele, ani rodinu. Byli jsme vlk a poloupír samotáři.

***

Čas se vlekl šnečím tempem a na dveře klepaly naše dvacáté Vánoce, kdy budeme sami. Sice jsme si už před lety řekli, že je slavit nebudeme, ale každý jsme vždy tomu druhému koupili nějaký dárek. Loni to byli náušnice, předloni prstýnek. Letos jsem ale ani za boha nemohl vymyslet, co jí koupit. Už po několikáté  jsem obcházel nákupní centrum, kde jsme se s Nessie rozešli, abychom mohli něco koupit, a zrovna jsem procházel okolo cestovní kanceláře. Zběžně jsem četl nápisy na plakátech, které byly pověšené na skle výlohy. Fantastická dovolená v Řecku. Washington DC čeká jen na Vás. Neváhejte a vydejte se na dobrodružství po deštném pralese. Četl jsem nápisy na různobarevných plakátech. Pak na jednom začal viset můj pohled - Navštivte maličké městečko Forks ve státě Washington. Na pár vteřin jsem zaváhal, a pak nejistě vešel dovnitř.

Za stolem seděla drobná žena, které mohlo být něco málo přes padesát. Hnědé vlasy, protkané šedinami, měla stočené do vysokého drdolu a na jantarových očích se jí leskly vínové brýle, které jí ladily s kostýmkem, který měla na sobě. Jakmile slyšela kroky, zvedla ke mně hlavu.

„Jaké máte přání?“ zeptala se příjemným hlasem. Zaváhal jsem. Opravdu je to dobrý nápad? Není to nebezpečné? „Jestli potřebujete pomoct s výběrem, jsem tu jen pro vás,“ usmála se na mě.

„Ehm... Chtěl bych zájezd pro dva lidi do Forks,“ řekl jsem jí nervózně. Na tváři se objevilo překvapení, které pak okamžitě skryla.

„Zajisté, na kdy si to přejete?“ ptala se a začala něco hledat v počítači.

„Na svátky.“ Jenom přikývla. Prsty se jí začaly komíhat na klávesnici. Vyčkával jsem. Po několika málo minutách mi oznámila, že se odlétá pozítří. Přikývl jsem a z kanceláře jsem odcházel se dvěma letenkami. Když jsem vyšel, zhluboka jsem se nadechl a zašel do papírnictví pro obálku a mašli. Musím jí to dát ještě dnes.

„Děje se něco?“ ptala se starostlivě Nessie, když jsme jeli domů. Nervózně jsem poklepával prsty do volantu a celou cestu mlčel. Opravdu je to dobrý nápad? ptal jsem se sám sebe.

„Nic se neděje,“ usmál jsem se na ni.

„Vypadáš, jako by tě něco trápilo,“ opáčila a zkoumavě se na mě podívala. Zkontroloval jsem všechna zrcátka a zajel ke krajnici. Nechápavě se na mě dívala.

„Vím, že jsou Vánoce až za několik dnů, ale svůj dárek ti musím dát už teď,“ vysvětlil jsem jí a z kapsy jsem vyndal obálku a podal jí ji. Skoro až vyděšeně se na mě dívala a nevěděla, jestli si tu obálku má vzít. Nechal jsem ji. Po několika málo vteřinách si ji vzala a opatrně rozlepila kraj obálky. Vytáhla dvě letenky. Překvapeně se na mě podívala, a pak se jí rty roztáhly do širokého úsměvu, který jsem u ní neviděl věky. Okamžitě mě objala.

„Děkuju, děkuju, děkuju,“ opakovala pořád do kola.

„Nevěděl jsem, jestli bys měla radost,“ zašeptal jsem jí do vlasů, protože jsem ji pořád pevně objímal.

Odtáhla se a vážně se mi podívala do očí. „Strašně se podceňuješ, Jaku,“ řekla, jako by jí to vadilo, ale radost v jejím obličeji udělala své. Usmál jsem se na ni a jemně ji políbil.

Jen, co jsme přijeli domů, začala balit. Sice jsem jí dlouho vysvětloval, že se odlétá až za nějakou dobu, ale ona říkala, že je to jedno. Dlouho do noci okolo mě pobíhala a házela různé věci do kufru. Dalšího dne jsem i já usoudil, že by nebylo od věci, si také něco sbalit. Za posledních dvacet let jsem Nessie ještě neviděl takhle šťastnou. Třetího dne jsme brzy ráno vyjeli na letiště. Zájezd byl jenom na víkend a my jsme chtěli obejít tolik míst, na které máme tolik vzpomínek.

Nessie nervózně přecházela po letištní hale. Se zájmem jsem ji pozoroval.

„Nesnáším, když mě takhle pozoruješ,“ stěžovala si.

„Nevěřila bys mi, jak jsi zajímavý objekt k pozorování,“ mrkl jsem na ni. Usmála se a sedla si vedle mě. O hodinu později nám oznámili, že náš let je připraven k odbavení. O dvacet minut později jsme seděli v letadle. Čekalo nás několik hodin letu ve druhé třídě - protože jsme neměli tolik peněz jako Cullenovi a také proto, že první třída byla plná -, a tak nás nenapadlo nic lepšího, než se alespoň vyspat.

***

Víkend utekl jako voda a já jsem se rozhodl splnit Nessie její poslední přání - podívat se na hřbitov. Byli jsme úplně všude, kam jsme chtěli jít. Byli jsme navštívit Charlieho, který nás skoro ani nepoznal, prošli jsme se po La Push, navštívili Sue a Billyho, kteří nám nic nevyčítali - jen byli rádi, že nás zase vidí, prošli se First Beach a byli na útesech. Dokonce jsme se jeli podívat i na Forskou střední, kterou zná Nessie z ročenky Cullenových. Proto jsem neviděl žádný důvod, proč jí nevyhovět.

Většinu času jsme se pohybovali nenápadně s kapucemi a slunečními brýlemi, aby nás nikdo nepoznal, protože mě si asi pamatuje hodně bývalých spolužáků Belly a lidé z La Push určitě také. Proč si asi myslí, že jsem zmizel?

Před námi se objevila obrovská železná brána označující hřbitov. Nessie hlasitě polkla a prošla jí. Bellin bylo docela těžké najít, ale nakonec se nám to podařilo. A tak mě vlastně napadlo, kam jsou pohřbeni Cullenovi? Její hrob byl jednoduchý, ale díky jejímu jménu, které do něj bylo vytesané a zlatě vepsané, nabýval na kráse. Já vím, je divné obdivovat hrob, ale nic jiného jsem pro ni udělat nemohl.

Nessie se rozhlédla po okolí, a když nikoho neviděla, shodila kapuci a sluneční brýle si sundala z očí, které měla červené od slz, které se jí kutálely po tváři. Zezadu jsem ji pevně objal a musím uznat, že nejedna slza mi také ukápla a ztratila se v bronzových vlasech Nessie. Nessie se mi vytrhla z objetí, sklonila se nad hrobem, ze kterého smetla listí, které sem nafoukal vítr, a zapálila svíci. Vedle svíce jsem položil květinu. Nessie se na mě smutně usmála a vzala mě za ruku.

„Stýská se mi,“ zašeptala skoro neslyšitelně.

„Já vím, mně také,“ zašeptal jsem. Byl čas odejít.

Když jsme odcházeli, naposledy jsem se ohlédl. Měl jsem pocit, že jsem v dálce zahlédl postavu. Měla bílé šaty a hnědé vlasy. Oči jsem sice moc dobře neviděl, že přísahal bych, že byly jantarové. Bella? prolétlo mi hlavou její jméno. Pro sebe jsem se usmál a zakroutil hlavou. Duchové přeci neexistují, řekl jsem si.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Paprsky slunce mezi mraky:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!