Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pamatuji si vás...

Pamatuji si vás...Bella žije ve Volteře už dlouhou dobu. Co se stane, když se tam jednoho dne objeví Cullenovi?

Na prvním místě pro mě byla vždy rodina, ale časy se mění. Lidé se mění, ať už svými vlastnostmi, tak svým původem. A zrovna tak jsem se změnila i já. Ještě před pár lety byste si řekli, že já, mladá dívka, nemohu být vražedkyně. Ale opak je pravdou, protože jsem to nejhorší, co vás kdy potkalo. Jsem stvoření noci, které se ničeho a nikoho nebojí. Nikdy jsem neměla ráda krev, ale přesto ji teď miluji. Nikdy jsem nesnesla pohled na někoho zraněného, ani na mrtvého, to bylo to nejhorší, co jsem kdy vidět mohla. Jenže teď si to spíš užívám... Užívám si ten pohled na zmučené tělo, které bezvládně padá k zemi a nemůže se ani hnout, protože jeho srdce už nemá co čerpat. Všechna krev je v „bezpečí“ v mém těle bez tlukotu srdce. A co vlastně jsem? Zabiják? Možná... Zrůda? To už je přesnější... Ale pravdou je, že jsem upír. Masochistický upír, který se nebojí smrti a nejraději všechny zabíjí.

„Isino, kde zase vězíš?!“ ozval se hradem pánův hlas, až jsem sebou trhla. Během okamžiku jsem byla v hlavní síni a čekala, co se bude dít. „Isino“ mi říkal jen v případě, že měl opravdu špatnou náladu. A teď jsem z toho moc šťastná nebyla, to musím přiznat.

„Ano, pane?“ ozvala jsem se tiše a vyčkávala s hlavou sklopenou k zemi. Cítila jsem na sobě pohled Aleca, ale nedokázala jsem se na něj podívat. Nevím, co se to se mnou poslední dobou děje... Jako bych znovu nabírala lidské vlastnosti.

„Jistě víš, že zanedlouho by sem měli přijet naši známí z Ameriky,“ začal a pomalu ke mně přecházel, „a já mám na tebe malinkou prosbu,“ dokončil a prstem mi pozvedl bradu, abych se mu podívala do očí.

„Ano, pane?“ odpověděla jsem znovu a sledovala jeho rudé oči, které se do mě vpíjely.

„Zůstaneš hezky u sebe v pokoji a nebudeš vycházet. Když už budeš muset jít z pokoje, budeš mít na sobě kápi, aby tě nikdo, upozorňuji nikdo, neviděl. Je ti to jasné?“ zeptal se jasně a očekával jen kladnou odpověď. Neměla jsem nic proti, takže jsem m na to hrdě přikývla a na jeho pokynutí se vrátila zpátky do svého pokoje.

Nedávalo mi smysl, proč bych se musela schovávat před těmi Culleny, které jsem nikdy ve svém životě, ať už lidském, nebo upírském, neviděla. Takže by to neměl být žádný problém, ne? Ale i přesto jsem musela uposlechnout Arův rozkaz, tak to tady chodilo. Kdo neuposlechl, čekala ho smrt. Tentokrát už opravdová smrt, která je už navždy.

„Iss?“ uslyšela jsem šepot ve vedlejším pokoji. Nemohla jsem si vzpomenout, kdo tam zrovna je, tak jsem se pořádně zaposlouchala.

„Potřeboval bych s tebou mluvit, hned teď,“ pokračoval dál ten hlas a doufala jsem, že ještě něco dodá, ale byl už klid.

„Fajn, v zahradě, za minutu,“ odpověděla jsem onomu příteli a vyrazila do volterské zahrady a sedla si na lavičku, kterou jsem si tak moc oblíbila. Když jsem neměla co dělat, šla jsem sem, do volterské zahrady, kde jsem jen tak odpočívala.

***

„Iss?“ probudil mě z myšlenek hebký hlas a jemný dotyk na tváři. Otevřela jsem oči, a jakmile jsem spatřila ten úžasný obličej, vytvořila jsem ten nejlepší úsměv, jaký jsem dokázala.

„Co jsi potřeboval?“ zeptala jsem se Aleca stále s úsměvem a poklepala rukou vedle sebe, aby si vedle mě sednul. Chvíli stál přede mnou, ale poté se posadil a otočil směrem ke mně.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit o té návštěvě,“ začal a upřeně sledoval každý můj pohyb, každé mrknutí oka. „Určitě už ti Aro říkal, abys zůstala ve svém pokoji a nevylézala z něj po dobu návštěvy,“ pokračoval dál, tak jsem jenom přikývla a dál poslouchala ten jeho hebký hlas. „Přemýšlel jsem... Víš... Totiž... Nechtěla by sis během té doby někam vyjít?“ vykoktal rozpačitě a svůj pohled přesunul na mé ruce. Nemohla jsem tomu uvěřit... On mě zve na rande?

„Já...“ Rozpačitě jsem se na něj usmála, a kdybych mohla, mé tváře by byly totálně rudé. „Určitě bych byla moc ráda,“ dokončila jsem, chytla ho za ruku a povzbudivě se na něj usmála. Pozvedl svou hlavu a ještě se na mě zakřenil.

„Takže za hodinku?“ zeptal se nakonec, když už jsme se loučili.

„Za hodinku? Až zítra, ne?“ zmateně jsem se zeptala a zapojovala mozek, co nejvíc to šlo.

„Ne, Cullenovi přijedou asi za půl hodiny. Vlastně...“ zaposlouchal se a zamžoural do tmy, „už jsou tady,“ dořekl a rychle se ke mně otočil. „Musím už jít. Uvidíme se za hodinu?“ zeptal se ještě narychlo a po mém přikývnutí zmizel v hradě.

Jako zhypnotizovaná jsem se vydala do svého pokoje, abych se mohla nachystat a v hlavě jsem měla jedinou myšlenku... Alec mě pozval na rande!

S potrhlým úsměvem jsem ze své obrovské skříně vytáhla několikery šaty a přemýšlela, které si mám dneska obléct. Hlavně, aby mi to slušelo, to je to hlavní. Po chvíli, když jsem se podívala na postel, jsem viděla patery šaty. Jedny kanárkově žluté s červenou mašlí okolo pasu, další tyrkysové po stehna, třetí šaty se mi líbily asi nejvíc, byly čistě bílé jako na svatbu, ale i přesto takové obyčejné. Předposlední byly na můj vkus moc krátké, sice nádherné zelené, ale moc krátké. A ty poslední šaty... Nemohla jsem se na ně vynadívat... Byly světle červené se žlutými proužky.

Byla jsem stále tak omámená, že jsem si nemohla žádné vybrat. Jenže nějaké šaty jsem si vzít prostě musela. Co teď? Nakonec jsem si vzala své červené šaty se žlutými pruhy. Jakmile jsem si šaty oblékla, musela jsem jít do koupelny, abych se mohla ještě správně upravit a vytvořit si nějaký účes.

Po dlouhém přemáhání jsem se konečně podívala do zrcadla a musela uznat, že mi to opravdu sluší. Rudé šaty pasovaly akorát na mou postavu a účes, který vypadal jako z módních časopisů, byl opravdu krásný. Ač jsem nechtěla, musela jsem odejít do svého pokoje, abych ještě našla tu pravou věc, která by to vše doladila...

Červenou růži jsem si připnula do vlasů, teprve teď to bylo dokonalé. U zrcadla jsem si ještě přejela leskem přes rty a nakonec s úsměvem na rtech vyšla ze svého pokoje na chodbu, kde se rozléhaly různé hlasy... Podezřele známé...

Otočila jsem se ke středu dění a uviděla šest postav, čtyři přibližně stejného věku. Když jsem zavřela dveře, ten starší pár ke mně otočil své pohledy. Jakmile se naše oči setkaly, věděla jsem, že ty oči odněkud znám. A pak ten mladík... Bronzové vlasy, vytvarovaná postava... Věděla jsem, že ho také znám, ale nemohla jsem si prostě na nic vzpomenout. Jako bych měla vymazané myšlenky.

„Jdeme, Iss?“ zeptal se mě Alec, který se najednou objevil přede mnou. Přesunula jsem pohled na něj, s úsměvem přikývla a bez protestů s ním šla přesně na druhou stranu, než byla ta upíří rodina, kterou jsem určitě znala.

„Bello?“ ozvalo se sborově od té rodiny. Zarazilo mě, jak mi to řekli, proto jsem se prudce otočila. Všech šest párů očí mě jasně sledovalo. Očekávala jsem, co se bude dít dál, a hlavně mě zajímalo, proč mi řekli „Bello“. Tak mi ještě nikdo nikdy neřekl... Jen v lidském životě mi tak stále někdo říkal. Ale to už je strašně dávno.

„Iss, jdeme,“ upozornil mě Alec, tak jsem se otočila zpátky k němu a společně jsme vyrazili do večerní Itálie.

***

„Děkuji za nádherný večer,“ zašeptala jsem směrem k Alecovi, kdy už jsme asi o tři hodiny později stáli u dveří mého pokoje. Moc jsem si tenhle večer užila, lepší jsem snad ještě nezažila. Byli jsme snad všude, kde jsem  ještě nebyla... A to je co říct, protože zde už žiji necelých pět let. Sice to není tak dlouho, ale za tu dobu jsem už snad mohla znát celé město.

„To já ti děkuji,“ odpověděl s úsměvem a poté se ke mně začal pomalu naklánět. Byla jsem vyděšená... Co teď? Už dlouho jsem to chtěla, už dlouho jsem toužila po tom políbit Aleca. Ale teď se najednou všechen ten chtíč vypařil neznámo kam. Jako bych to už nebyla já, jako bych nikdy nemilovala Aleca. Vnitřní hlas mi říkal, ať ho políbím, ať už déle neváhám, ale srdce bylo opačného názoru. Najednou po několika letech se probudilo a tvrdilo, že ho nemůžu políbit, že má láska na mě čeká někde jinde. Co jsem měla dělat? Sledovala jsem, jak se přibližuje čím dál víc, až mezi námi byla malá mezírka. Měla jsem to udělat? Zavřela jsem oči a vzápětí jsem na svých rtech ucítila ty jeho. Byl to jen tak slabý polibek, takový přátelský. Ale přesto jsem věděla, že se mi splnil můj sen.

„Krásnou noc,“ zaslechla jsem Alecův hlas a následně jsem uviděla jen jeho záda. Zmateně jsem otevřela dveře do svého pokoje, zapadla dovnitř a sundala ze sebe ty šaty. Během celé té doby jsem se cítila provinile. Věděla jsem, že tohle bylo správné, že takhle jsem to vždy chtěla. Jenže byl tu ten problém se srdcem... Srdce si to tak nepřálo, nechtělo, abych byla s Alecem. Jenže s kým?!

Z mého přemýšlení mě probudilo lehké zaťukání na dveře, takže jsem se posadila na posteli a pozvala dotyčného dovnitř. Překvapení mě čekalo, když se ve dveřích objevil ten mladík s bronzovými vlasy. Zdálo se mi, jako by se mé srdce rozběhlo prudkou rychlostí a nechtělo zastavit. Zaraženě jsem si chytla na místo, kde by se mělo přibližně nacházet, ale nic jsem necítila. Prostě nic.

„Já... Omlouvám se, ale myslím, že vás znám,“ začal sametovým hlasem a svýma očima se vpíjel do mých. Začala jsem se v nich topit a byla bych schopná mu odpovědět na vše, co by chtěl vědět.

„Já taky,“ odpověděla jsem omámeně, ale vzápětí jsem si uvědomila, co jsem řekla, a zatřepala hlavou. „Promiňte, asi jste se musel v něčem splést. Žiju zde už pět let, určitě si mě s někým pletete,“ vyvracela jsem mu to, ale zároveň jsem přesvědčovala i sama sebe. Srdce mi napovídalo, že ho znám, že ho nesmím nechat odejít. Že on je součást mého života.

„Jsem si jistý, že se nepletu, Bells,“ zašeptal mé jméno tak jemně, že jsem si myslela, že je to jen sen.

„Já nejsem žádná Bells,“ odpověděla jsem mu stručně a dál se s ním už nechtěla bavit, ale on byl jiného názoru. Rychle ke mně přistoupil a lehce mě políbil. Vytrhla jsem se mu a uštědřila mu pořádnou facku, kterou si bude pamatovat hodně dlouho.

„Tohle už si nikdy nedovoluj!“ zavrčela jsem na něj vztekle a snažila se to všechno vydýchat.

„Dřív jsi mi to dovolila kdykoliv... Ty si mě nepamatuješ?“ zašeptal zmateně a doufal v přesný opak. Zavrtěla jsem záporně hlavou a sledovala jeho oči, které najednou pohasly. Všechny jeho naděje, že bych byla někdo, koho si přál, jsem právě vymazala. Ale pak se v jeho očích objevila špetka naděje.

„Ani svou dceru? Renesmé? Svou matku, otce, kamarády,“ pokračoval, ale pokaždé jsem jen záporně zavrtěla hlavou. S povzdychem se mi omluvil, že nechtěl rušit a poté odešel z mého pokoje pryč. Kdybys jen věděl, pomyslela jsem si, a kdybych mohla, rozbrečela bych se.

„Všechny si vás pamatuji... Navždy,“ zašeptala jsem do ticha pokoje a přála jsem si už jen jediné. Být zpátky u své rodiny...

 


Tuto jednorázovku bych chtěla věnovat mé milé KatariEsmeCullen - Slíbila jsem ti to, tak tady to máš... =)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pamatuji si vás...:

 1 2   Další »
25.09.2013 [21:30]

LisbethKrásne. Emoticon Lahučko sa to čítalo, rozhodne by to chcelo pokracovanie! Emoticon

16. kate
16.10.2012 [20:31]

ooooooou to bylo hezoučky

05.01.2012 [16:58]

AndilleqMoc krásné, ale ten konec se mi zdál moc uspěchaný, nápad hodně dobrý Emoticon

23.12.2011 [14:47]

patulka13Všem bych Vám chtěla moc poděkovat za komentáře... Moc mě potěšily... Jste zlatíčka. Emoticon
A k tomu pokráčku... Nebojte, bude, ale nevím kdy přesně, jelikož jsou zítra Vánoce... Ale pokusím se to napsat co nejdřív. Speciálně pro Vás. Emoticon
Ještě jednou Vám tedy strašně moc děkuju! Emoticon Emoticon Emoticon

13. Elena
22.12.2011 [23:23]

Je to super! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Prosím, čo najrýchlejšie pokračovanie. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. DAlice
20.12.2011 [18:13]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. schuchinka
16.12.2011 [9:46]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. lucka2010
15.12.2011 [19:03]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.12.2011 [21:22]

AnneRosePáni! Tak to je nádherný! Rychle pokračování! Chci vědět jak to skončí! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Michelle
13.12.2011 [15:51]

Rychle pokráčko... Emoticon úžasně napsaný Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!