Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Padající hvězda 1. část

28.12.2010 (20:00) • Petronela • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3237×

Jeden filozof se kdysi ptal: „Jsme lidé, protože pozorujeme hvězdy, nebo pozorujeme hvězdy, protože jsme lidé?“

Nesmysl. Ale dívají se hvězdy na nás? To je správná otázka, ale bohužel na ni nikdo nezná správnou odpověď. Nebo snad ano? Mohou nám hvězdy oplácet náš pohled na ně? A co vidí, když se podívají z tmavomodré nebeské báně dolů, na lidský svět?

Nedokázal jsem na to odpovědět, přestože jsem noční oblohu sledoval snad každý den svého života. Možná bych dokonce mohl říct své věčnosti. Sledoval jsem hvězdy, které plály svým oslnivým svitem na noční obloze a přemýšlel nad touto i mnoha jinými otázkami. Jedna noc míjela druhou a já stále zamyšleně sledoval nebe.

Jako chlapec jsem věřil na zázraky. Věřil jsem na to, že když padá hvězda a vy si budete něco přát, tak že se přání vyplní. Často jsem tedy v duchu vyslovoval své nejtajnější přání, když jsem zahlédl, jak jeden z těch malých diamantů padá k zemi a za sebou nechává ledovou čáru a prázdné místo na nebesích.

Teď jsem ale vyrostl. Kde kdo by mohl říct, kdyby mě uviděl, že o životě nevím vůbec nic, ale jak by se chudák pletl. Věděl jsem víc, než bych si kdy od života přál. Jako kluk jsem měl skromná přání a zatím se žádné nevyplnilo. Nyní jsem měl jenom dvě přání a doufal jsem ve vyplnění aspoň jednoho.

Přání by se neměla vyslovovat nahlas, a tak vám ani já teď nemohu prozradit, v co doufám a kajícně si přeji, jinak by se to nemuselo nikdy vyplnit. A pokud tvrdím nikdy, tak tím myslím celou věčnost - tolik času bych mohl klidně čekat na vyplnění mých přání, aniž bych se musel obávat smrti.

To mě také přivádí na otázku, jestli jsem se někdy vůbec smrti bál. Když se nad tím zamyslím, tak ano. Ve svých sedmnácti jsem se na malý okamžik bál umřít, připadal jsem si hrozně mladý na to, abych opustil tento svět a všechny jeho krásy. Chtěl jsem toho tolik poznat a jako výsměchem osudu, teď se smrti bát nemusím a cestovat můžu všude, kam se mi zachce, jenom si musím dávat velký pozor.

A na co pozor? Strážím velké tajemství, které se nesmí nikdo dozvědět. Musím si tedy dávat pozor před lidmi. Skrývat se, když venku noční oblohu vystřídá sluneční jas. Stranit se lidem, když nejsem dost silný, abych jim neublížil. A musím věřit. Věřit v padající hvězdu. Protože kdybych v ní nevěřil, neviděl jsem v tomhle světě žádnou naději - naději pro mě.

Padající hvězda byla mou naději na zlomení prokletí, které mě udržuje na živu, nezranitelného, neodolatelného, nestárnoucího ale nebezpečného. Už před několika desetiletími jsem se stal stejným tvorem noci jako ony hvězdy. Všichni to tvrdí - upír je pro všechny symbolem noci, smrti a nevím, čeho ještě víc.

Právě jsem však prozradil ono tajemství, které jsem měl držet pod pokličkou, jak nejdéle by to šlo. Tohle tajemství stálo mnoho lidí život. Nikdo nesmí mít nejmenší podezření, že upíři skutečně existují. Je to příliš nebezpečné - pro všechny.

Dny pomalu ubíhaly a já se nadále schovával. Ač to bylo nemožné, schovával jsem se před sebou samotným. Chtěl jsem utéct od toho, co jsem, pokaždé když mi něčí tělo zůstalo ležet bez jediné známky života v náruči, chtěl jsem si to místo vyměnit. Chtěl jsem na tom místě ležet já, ale to nešlo.

Jediným svědkem těchto mých činů a myšlenek byly opět hvězdy. Dohlížely na mě a já hleděl vždy na ně. Ony viděly všechnu tu krev, kterou jsem za celou svou nesmrtelnou existenci prolil lidem, kteří si to vůbec nezasloužili. Lidem, kteří jistě měli někoho, pro koho žili, anebo možná žili jako já jenom kvůli přání, v jehož vyplnění doufali. Ale díky mě doufat přestali, já však doufal nadále a pevně věřil v tu jedinou možnost, kterou jsem měl.

Bylo to hodně těžké chodit po tomhle světě, vnímat všechny a všechno až do posledního detailu. Dokonce vnímat i myšlenky všech. Bzučely mi v hlavě jako roj včel v úlu a já je nedokázal zahnat. Někdy jsem se však z těchto myšlenek dozvěděl i zajímavé věci - například to o Hvězdě.

Padající hvězda plní přání. To ví každé malé dítě a já to teď věděl taky.

Znovu jsem se podíval na oblohu posetou těmi zářícími kamínky a čekal. Ve městě moc hvězdy vidět nejsou, ale teď jsem byl na jeho kraji, kde byl vzduch čistější a nebe jasnější. Všude kolem mě bylo ticho, žádné cizí myšlenky mi netížily hlavu a já si mohl oddechnout.

Opřel jsem se o roh domu a bez jediného mrknutí hleděl na nebe.

Co tady tak pozdě dělá? vyrušily mě však po chvíli myšlenky blížící se postavy. Napřímil jsem se a snažil zahnat ten melancholický výraz, který se mi vždy objevil na tváři, když jsem hleděl na hvězdy, vzpomínal a přemýšlel.

„Pane? Hej, co tady děláte tak pozdě?“ promluvil muž, který došel pomalu až ke mně.

„Pozoruju hvězdy,“ odpověděl jsem mu popravdě, přestože jsem mu žádné vysvětlení mého počínání nedlužil.

„Tak to jsi skutečně na správném místě, odtud jsou vidět snad nejlépe,“ poznamenal a přitáhl si až ke mně malou stoličku, na kterou si sedl, a přitáhl si kabát těsněji k tělu. Já se však zaměřil na jeho myšlenky, které mi však nic nenapověděly o jeho osobě ani jeho počínání. „Taky se sem na ně chodím koukat,“ dodal, když si všiml mého zkoumavého pohledu.

„Proč?“ nedalo mi to a musel jsem se zeptat.

„Skrývají tajemství nás všech. Naše přání. A padající hvězda nám je plní, kdo by tedy netoužil po tom uvidět padající hvězdu, aby se mu splnila všechna přání?“ odpověděl jakoby z cesty, ale trochu mě překvapila jeho zmínka o padající hvězdě.

„Co o ní víte?“ optal jsem se ho zvědavě.

„To co každý, hochu. Stačí si něco přát, když vidíš padat hvězdu, a ono se to stane,“ odpověděl.

„Ne, to jsem nemyslel - chci vědět, co doopravdy víte o padající hvězdě,“ odporoval jsem mu a všiml si, jak se stařík vedle mě na stoličce napřímil a i jeho myšlenky se zasekly na jednom bodě. Obrátil ke mně svou vrásčitou tvář a vážné oči si mě začaly nedůvěřivě prohlížet.

„Nevím, co tím myslíš,“ odpověděl po chvíli, ale cítil jsem v jeho hlase jasné zaváhání.

„Ale vy to víte naprosto jasně. Víte, co moje otázka znamenala. Co víte o padající hvězdě jiného, než normálně lidé vědí?“ vyptával jsem se ho a snažil se zachovat trpělivý a příjemný hlas.

„Hvězda…,“ začal, ale poté opět zaváhal. Znovu se na mě podíval a já doufal, že v mé tváři spatří to, co uvidět chce, aby pokračoval. Jeho myšlenky jako by totiž odrážely to, co on sám říkal. Nikdy neprozradily nic, co by si stařík nepřál.

„Klidně mluv, u mě je to tajemství v bezpečí,“ ujistil jsem ho.

„Ano, to vím. Sám strážíš jistě hodně tajemství, ale nejsem si jistý, jestli je před tebou v bezpečí Hvězda. Je moc vzácná, mnoho lidí po ní touží, chce ji získat pro sebe. Ale Hvězda je moc důležitá, není pro každého,“ dodal si trochu odvahy a začal mluvit.

Poslouchal jsem ho a přišlo mi, jako by spíš mluvil o nějaké osobě, než o hvězdě spadlé z nebe. O kousku kamene. Také mě napadlo, jestli už třeba není jenom senilní a nemluví hlouposti, když i v myšlenkách vidím krásnou mladou dívku a ne jenom kámen. On si hvězdu představuje jako živou bytost, jako ženu.

„Ty jsi Hvězdu viděl? Splnila ti přání?“ zeptal jsem se ho, když se zadíval na nebe.

„Jednou a… ano, přání mi splnila, jenomže já toho nebyl hoden, chápeš? Nebyl jsem hoden toho, co potom následovalo,“ zamumlal do ticha letní noci a v tu chvíli se mi otevřela i jeho mysl. Jako by se konečně rozhodl mi ukázat všechno, co ví. Sledoval jsem tedy všechny ty události, které se mu v životě udály od chvíle, kdy se dozvěděl o padající hvězdě až po dobu, kdy ji našel.

Nemohl jsem tomu uvěřit, ale to, co následovalo v jeho životě, to jasně potvrdilo. Jeho přání se vyplnilo. Ale jeho to navždy poznamenalo. Už nikdy nebyl jako dřív, pokaždé když slavil nějaký úspěch, musel myslet na to, co musel udělat, aby se ke svému snu jenom přiblížil.

„Tys ji skutečně viděl,“ zamumlal jsem si ohromeně pro sebe.

„Ta skutečná hvězda, co plní přání - Hvězda - padá jenom jednou za padesát let a najde ji jenom skutečný šťastlivec. Potom jenom musí počkat, než Hvězda získá svou moc, o kterou částečně při pádu přišla… Hvězda musí opět zářit, aby přání skutečně vyplnila,“ mluvil si jakoby sám pro sebe, jako by nevnímal, že vedle něho je ještě někdo další. „Kdo není Hvězdy hoden, pozná, jak těžké je žít po vyplnění jeho přání,“ dodal jako varování.

„Jak dlouho to je, co naposledy Hvězda spadla?“ zeptal jsem se netrpělivě.

„Jdeš na to moc zhurta, chlapče. Je to sice už přes devětačtyřicet let, ale…“

„To nevadí, řekněte mi, kde jste Hvězdu našel. Tu další musím najít já,“ řekl jsem zoufale. Ani to všechno, co jsem si přečetl v jeho mysli, mě nedokázalo odradit od splnění mého toužebného přání. Musím hvězdu najít.

„Není jednoduché hvězdu najít. Klidně ji můžeš minout i na ulici, a pokud nebude zrovna zářit, tak ji nepoznáš,“ varoval mě.

„Ani to mi nevadí, řekněte mi, kde bych ji měl hledat,“ požádal jsem ho. Konečně mi svitla naděje na lepší budoucnost. Na budoucnost bez tohoto všeho.

„Pokud za ní skutečně půjdeš, musíš jít za svým srdcem, jestli je tvé přání skutečně ryzí, tak tě k Hvězdě dovede. Jenom si musíš dát pozor, rozhodně nebudeš jediný, kdo se bude snažit Hvězdu získat pro sebe,“ opět mě varoval. Snažil se mi svými slovy nenápadně rozmluvit mou pouť za Hvězdou, nechtěl, abych zažil podobný osud jako on. Ale on nevěděl, co jsem zažil už já, čím vším jsem si během té doby, co chodím po této zemi, musel projít.

Hvězdu musím najít! Umanul jsem si. „Hvězdu najdu,“ zašeptal jsem směrem k němu a odešel. Možná až trochu rychle, než jsem měl pro zachování našeho tajemství, ale také si mohl stařec myslet, že jsem byl jenom jeho pouhý přelud, se kterým si celý večer povídal.

Během následujícího dne jsem si rekapituloval staříkova slova. Hvězda, ta pravá Hvězda, která plní přání, padá jenom jednou za padesát let. Podle něj by se tak mělo stát ve velmi blízké době a potom už bude stačit, až ji jenom najdu a… a počkám, až začne zářit. Zatím jsem si nechtěl připouštět tu krajní možnost. Třeba se starý pán jenom pletl.

S každým dalším dnem, který uběhl, jsem byl netrpělivější, každou noc jsem vyhlížel onu Hvězdu a přemýšlel, která to tak může být. Třeba mě sleduje i ona a vidí, jak horoucně ji vyhlížím.

Ve městě jsem už dál nezůstával, přesunul jsem se víc do ústraní a trpělivě jsem čekal na správný den, respektive noc, kdy spadne z nebe moje naděje. Během celé té doby jsem viděl spadnout hned několik hvězd, pokaždé jsem je sledoval, jak padají z noční klenby, ale ani na malý okamžik mě nenapadlo, že je to ta správná, čekal jsem, že to nějak poznám.

Uplynulo ještě sedm dlouhých nocí, během kterých jsem viděl spadnout snad desítku hvězd, než jsem pocítil, že se k Zemi blíží ta má. Cítil jsem mráz na zádech, když jsem sledoval tu hvězdu, jak se rychle blíží k Zemi, jak proplouvá po tmavomodrém letním nebi, jak si probíjí cestu mezi svými společnicemi na jinak tak prázdném nebi a jak dopadá.

Nevěděl jsem, kam přesně dopadla, mohlo to být klidně za sousedním kopcem nebo třeba na druhé straně světa. Mohl jsem k ní cestovat několik minut nebo i dní, ale jasně jsem cítil, že je to konečně ona, že nadešla ta správná chvíle a já už musím jenom tu Hvězdu najít.

Vstal jsem ze země a vydal jsem se směrem, kterým padala. Nebyl to zrovna nejspolehlivější kompas, ale bylo to aspoň něco, co mě k ní mohlo nějak dovést. Na nebi místo Hvězdy zůstalo prázdné tmavé místo, ale směrem, kterým padala, byly patrné stopy, které mě k ní teď mohly dovést - a doufal jsem, že mě k ní dovedou co nejdříve. Nikdo ji nesmí získat dřív než já!

Putoval jsem po zemi už třetí den a Hvězda nikde, přesto jsem se nevzdával své naděje, že ji přece jenom najdu. Nehodlal jsem v hledání polevit, každá minuta pro mě byla neskutečně drahá, ale od chvíle, kdy jsem mluvil s tím stařešinou, jsem neuhasil ani jednou svou žízeň. Musel jsem se tedy na své pouti za Hvězdou zastavit.

Procházel jsem zrovna malou vesnicí a blížila se půlnoc, venku nebyl skoro nikdo, až na několik mladých a podnapilých lidí. Alkohol z nich byl cítit na míle daleko a hrozně kazil chuť jejich krve, ale já musel svou žízeň uhasit hned, nemohl jsem se vydat hledat lepší potravu, než byli zrovna ti pijani.

Oba kamarády jsem nalákal do temné uličky a potom už to bylo jenom otázkou několika vteřin, než jsem se přisál ke krku jednoho z nich a okusil jeho krev, kterou však zápach alkoholu opravdu hodně poškozoval. Když jsem poté skočil i s kamarádem toho prvního, přemýšlel jsem, že bych měl jejich těla někam ukrýt, ale zároveň mě neskutečně tlačil čas. Neměl jsem ani chvíli na to, abych zinscenoval nějakou nehodu, při které oba mladící přišli o život, na mě teď čekala Hvězda.

Hodil jsem si je tedy přes rameno a vydal jsem se znovu na cestu, při nejbližší příležitosti jsem je hodlal odhodit někde hluboko v lese, kde by se o ně postarala divá zvěř a mně tak usnadnila práci.

Stále jsem šel směrem, který značila hvězda, ale připadalo mi to marné. Nevzdával jsem se svým pocitům, ale už nejednou mě napadlo, že asi nebudu první, kdo Hvězdu objeví. Několikrát jsem se dokonce po cestě zeptal i lidí, zda neviděli padat hvězdu. Pokaždé mi to sice všichni odkývali, ale nikdy mi nedokázala říct něco víc. Tajemství té pravé padající Hvězdy znalo jenom několik málo lidí na celé zemi, mezi které jsem se zrovna teď řadil i já.

Musíš ji najít, ale nejsi jediný, dej si pozor. Šel jsem zrovna lesem, lístky mírně povlávaly v nočním vánku a já měl pocit, jako bych zaslechl nějaký šepot. Zastavil jsem se tedy v půli kroku a pozorně se zaposlouchal do ticha kolem mě. Nikde jsem však neslyšel něčí přítomnost.

„Možná se mi to jenom zdálo,“ usoudil jsem a vydal jsem se znovu na cestu. Dokonce jsem přidal do kroku, abych les překonal rychleji a dostal se během noci dál, než jsem mohl cestovat během dne.

Dej pozor na naši sestřičku, moc tě prosíme. Zaslechl jsem opět nějaký tichý šepot, ale když jsem se rozhlédl, tak kde nikdo tu nikdo. Poté jsem však z nepochopitelných důvodů zvedl hlavu k nočnímu nebi. Mezi listy stromů na mě shlíželo několik hvězd, které jenom zářivě svítily.

„Tak tohle je opravdu divné, ještě si připustím, že se mnou mluví hvězdy a v historii budu prvním šíleným upírem,“ poznamenal jsem do ticha lesa. Přesto jsem dál nedůvěřivě hleděl na hvězdy. Neměl jsem žádné logické vysvětlení pro ten tichý šepot, a pokud padající Hvězda skutečně plní přání, tak proč by nemohly ostatní hvězdy promlouvat k lidem?

Byla to pěkná hloupost, ale jinak jsem si nedokázal objasnit ten divný šepot. Rozhodl jsem se to proto vyzkoušet - nebyl tu nikdo, kdo by mohl někomu vyprávět, že jsem si mluvil sám se sebou.

„Vaše sestra je Hvězda? Jestli ano, kudy potom mám jít?“ zeptal jsem se a pohled směřoval na hvězdné nebe. Čekal jsem odpověď, ale najednou bylo jenom ticho. Hlas opět umlknul a já se mohl vydat na cestu doprovázen jenom zvuky nočního lesa, které stejně zněly trochu vzdáleně, když jsem přemýšlel nad hlasem, slovy, které mi říkal, staříkem, jeho osudem a svým přáním. Už jsem v duchu viděl sám sebe, jak jsem našel Hvězdu a vyslovil své přání.

Splnilo se. Bylo to jako zázrak, ale byl to fakt.

Teď jsem však zatím mohl jenom snít. Všechno mělo svůj čas a já Hvězdu rozhodně najdu.

Za tu noc jsem ušel pořádný kus cesty. Po Hvězdě však nebyla nikde ani stopa a ten neznámý hlas mlčel. Možná to hvězdy skutečně mluvily, ale rozhodně mi nechtěly cestu usnadnit a pomoct mi. Třeba si to nakonec rozmyslely a rozhodly se mi nedůvěřovat, nebo jenom zavrhly mou pomoc.

Stejně bych jim asi nebyl moc platný, když vezmu v úvahu všechno, co bude následovat, až Hvězdu najdu. Nakonec by toho mohly ještě litovat a to si mohly zrovna teď uvědomit, a proto mi neodpověděly.

Díky rychlosti, kterou jsem během noci vynaložil, jsem se nad ránem ocitl před trochu větší loukou. Ze tří stran byla obehnána lesem, ale jedna strana toho porostu se v polomu kácela k zemi. Trochu to nasvědčovalo nějaké větší bouřce, ale jelikož jsem se v okolí pohyboval už nějaký ten čas, věděl jsem, že už dlouho nepršelo.

Vydal jsem se skrz poslední keříky na louku a prohlížel jsem si tu spoušť. Stromy byly v polovině zlomené, jako by se tudy prohnala fujavice. Listy ze vzdálených listnáčů ležely až na druhé straně louky a ani tráva nevypadala nedotčeně.

Něco tu nehrálo.

Jen co mě tohle napadlo, vydal jsem se otevřenou stranou louky pryč a… daleko jsem nedošel. Nebylo to tím, že by nebylo kam jít, ale bylo to tím, co jsem uviděl. Nevěřil jsem vlastním očím, že jsem konečně našel stopu, kterou jsem potřeboval.

Louka přece jenom nebyla tak malá, jak jsem si na první pohled myslel. Byla velká, ale skoro polovina její plochy byla teď zničena a místo ní tam zel v zemi obrovský černý kráter. Do jeho středu se svažovaly šikmé stěny a na jeho dně bylo snad kus ledu, nebo něčeho jiného.

Aniž bych se nějak víc rozmýšlel, seběhl jsem tu příkrou stěnu do kráteru a došel až k té lesklé části v jejím středu. A skutečně, byl to jenom kus obyčejného ledu, který se leskl, jak na něj dopadaly první sluneční paprsky. Stál jsem u toho ledu a rozhlížel jsem se, nikde tu nebyla jiná známka o přítomnosti Hvězdy. Jenom tenhle jediný kráter.

S povzdechem jsem se vydal na druhou stranu kráteru, abych ho nemusel nijak obcházet a začal jsem šplhat po jeho stěnách nahoru. Avšak, někde uprostřed mého horolezeckého výkonu jsem se zastavil. Zrovna jsem se chystal položit nohu na jeden z výmolů, když jsem si všiml drobné stopy na jeho povrchu. Byla to lidská stopa.

Stopa Hvězdy.

Konečně jsem našel nějakou stopu, která mě k ní dovede. Nadechl jsem se a doufal, že zachytím nějakou jinou vůni než jenom tu, která na louku patří, ale nebylo to nic přesného. Rozhodl jsem se tedy ztratit ještě pár minut a seběhl jsem opět do středu kráteru, kde jsem se stoupl k tomu kusu ledu a znovu jsem se nadechl. Tady už byla totiž vůně, kterou jsem ucítil u stěny kráteru mnohem silnější. Byla to hodně krásná vůně, taková, jakou jsem nikdy v životě snad necítil.

Podle téhle vůně najdu Hvězdu za chvíli. Pomyslel jsem si a konečně jsem vylezl z kráteru. Díky té jedné stopě, která se obtiskla do měkčího povrchu kráteru, jsem měl teď aspoň představu, kde Hvězdu hledat.

Vůně nebyla zrovna nejsilnější. Jenom na několika málo místech, zřejmě kde se Hvězda zastavila, byla trochu intenzivnější, ale jinak byla stejně slabá jako na kraji kráteru. Ale aspoň to byla stopa, v nic většího jsem nemohl doufat.

Do večera jsem dorazil k větší vesnici, možná k menšímu městu a vůně se mi ztratila. Začala se mísit s mnoha dalšími vůněmi, které se tu vyskytovaly až po té její. Opět mi zbývalo jenom doufat, že se rozhodla ve městě zdržet a neodešla někam dál. Musel bych totiž začít pěkně od začátku a tentokrát bez nějaké stopy, která by mě k ní dovedla.

Toulal jsem se celou noc po ulicích toho městečka a doufal, že narazím někde na tu její ojedinělou vůni, ale kde nic tu nic. Sklesle jsem si na kraji města sedl na zem, opřel jsem se o strom a hleděl na nebe s hvězdami. Jejich záře pomalu bledla a i tmavé nebe světlalo. Blížilo se opět ráno - další den mého bezvýsledného pátrání po Hvězdě.

S povzdechem jsem se zvedl na nohy, abych se mohl někde mimo město schovat, dokud nevyjde i slunce, které by mě značně ohrozilo. Po ušlapané cestě jsem se vydal pryč od města a cestou jsem minul jenom jednu vesnickou dívku, která šla opačným směrem, vracela se do města, ze kterého jsem já odcházel.

Nevšímal jsem si jí, ale… najednou jsem se zarazil. Opět jsem zůstal stát v půli kroku, po několika sekundách jsem se vzpamatoval a otočil jsem se k dívce, které během té chvíle ušla několik drobných kroků.

„Hej, jak se jmenuješ?“ zavolal jsem za ní. Dívka se zarazila a po chvíli zaváhání se ke mně otočila a zůstala na mě hledět čokoládovýma očima.

Dlouhé hnědé vlasy jí spadaly kolem drobného obličeje a v jemných lokýnkách se stáčely až k jejím bokům. Upřeně a zároveň zvědavě na mě hleděla a čekala. Neodpovídala, ale jenom díky té její vůni, která prosakovala z její pokožky, jsem ji poznal. Je to ona! Konečně jsem našel Hvězdu.

„Podle toho, kdo se ptá,“ odpověděla najednou chytře a její jemný hlas se nesl kolem mě.

„Někdo, kdo tě dlouho hledá,“ řekl jsem jenom tak sám pro sebe. „Jsem Edward a…“

„Těší mě, Edwarde, já jsem Bella,“ usmála se na mě a dál si mě prohlížela.

No, a já si prohlížel ji. Tak tohle byla Hvězda. Ta Hvězda, kterou jsem už pět dní hledal, na kterou jsem víc jak osmdesát let čekal. Byla drobné postavy, zdála se velmi křehká - ale zároveň dokonalá. Měla světlou pleť jako nějaká rokoková panenka, dlouhé řasy, které když mrkla, vrhaly stín na její tvář a rty barvy zralých malin.

Skutečná hvězda.

„Ehm… musím už jít,“ vyhrkla najednou a trochu zčervenala.

Ne! Teď nesmí odejít, když jsem ji konečně našel. Celou dobu jsem si představoval, jak to bude jednoduché, až ji najdu, ale teď jsem nevěděl, jak se k ní mám vůbec chovat. Byla člověk a o to to bylo těžší. Nebyla kus něčeho, co bych vzal do ruky a odešel, byla to dívka - moc hezká dívka.

Než jsem si stačil v myšlenkách urovnat, co vlastně chci, nebo jak bych se měl zachovat, obrátila se ke mně zády a odcházela pryč. Hleděl jsem za ní a stále v hlavě slyšel ten hlas, jak mi říká, že nesmím dopustit, aby odešla, když jsem ji konečně našel. Ale nevěděl jsem, co bych měl udělat, neznala mě, nešla by se mnou jenom proto, že bych ji o to požádal.

Bylo to dilema, ale potom se mi vybavila slova, která jsem slyšel onehdy v lese. Mám na ni dát pozor, někdo jí chce ublížit. Pokud to tedy všechno říkaly hvězdy, tak bych se o ni měl přece jenom postarat a nenechat ji napospas někomu jinému. Navíc… mé přání.

„Počkej!“ zavolal jsem za ní.

Hvězda - Bella - se zastavila a znovu se ke mně otočila.

„Stalo se něco?“ zeptala se nevinně a upírala přitom na mě své hnědé oči.

„Ne, tedy nic se nestalo já jenom… vím, kdo jsi a někdo mě požádal, abych na tebe dával pozor,“ vyšel jsem tak trochu s pravdou na světlo.

„Někdo?“ dotázala se podezřívavě.

„Nevím kdo, možná tvoje sestry, nevím! Připadalo mi to šílené, ale… nevím. Hledal jsem tě už nějakou dobu, když jsem je zaslechl. Bylo to minulou noc, prosily mě o pomoc, takže…,“ nějak jsem nevěděl jak pokračovat.

„Tys slyšel mluvit hvězdy?“ vykulila na mě svoje oči a já jenom přikývl. „Nikdy mě nenapadlo, že by to bylo možné, tohle přece nikdy nešlo, tak jak je možné, že tys je slyšel? Co ti všechno říkaly, povídej?“ mluvila neuvěřitelně rychle a došla během toho až ke mně. Zdála se rozrušená ze skutečnosti, že jsem mluvil s hvězdami.

„Chtěly jenom, abych na tebe dal pozor, nic víc. Prý ti chce někdo ublížit,“ tlumočil jsem jí slova, která jsem slyšel.

„To znamená, že tě za mnou moje sestřičky poslaly, je to tak? Pomůžeš mi?“ zeptala se mě s nadějí v hlase, jenže já nevěděl, s čím bych jí asi tak mohl pomoct. Vždyť je to Hvězda, dokáže plnit přání a chce, abych jí pomohl? Neuvěřitelné.

„Ale… ale vždyť jsi Hvězda… co bych já mohl pro tebe udělat?“ nechápal jsem.

„Dostat mě na nebe? Zpátky k mé rodině?“ zeptala se a dál na mě s němou prosbou v očích hleděla. Připadalo mi to, jako bych koukal do štěněčích očí, v těch jejích se zračila ta prosba a přitom to já jsem ji chtěl o něco poprosit, nebyl jsem tu kvůli tomu, abych pomáhal jí, ale proto, aby ona pomohla mně!

„To je nesmysl. Jak bych tě měl dostat na nebe? Vždyť jsi jednou spadla, tak tě tam nemůžu jenom tak vrátit!“ odporoval jsem jí a viděl to zklamání v jejích očích. Vypadala tak nešťastně, ale já jsem neměl nejmenší ponětí, jak bych jí mohl pomoct. Nikdy jsem ještě neslyšel o tom, že by se padlá hvězda vrátila zpět na nebe.

Její přání jsem chápal, ona sem nepatřila, nikoho tu neznala. Byla osamocená v cizím světě, který někdy viděla jenom z té výšky. Rozhodně to bylo jiné, než ji moct poznat z této blízkosti. Z blízka, jako někdo žijící, cítit pod nohami zem, dýchat vzduch, vidět v noci hvězdy na nebi a během dne slunce.

„Já se tam nějak dostanu, mám na to celý... život vymyslet, jak se tam vrátit. Ať už s tvou pomocí nebo ne,“ odpověděla mi a bojovně vztyčila hlavu. V těch hnědých očích jsem viděl jasné odhodlání vyřčená slova splnit.

„Je to bláznivý nápad,“ podotkl jsem. Dostat hvězdu - zvlášť takovou, která padá jenom jednou za padesát let - zpátky na nebe a přitom nebýt ani trochu sobecký, nepomyslet na své vlastní přání. Dokázal bych vůbec vydržet čekat dalších padesát let na nějakou další Hvězdu, která by mi přání vyplnila? A co kdyby se chtěla taky vrátit?

To přece nejde! Hvězdy jsou tu od toho, aby nám plnily přání a ne my jim.

„Půjdeš se mnou do toho, nebo ne?“ zeptala se a měřila si mě odhodlaným pohledem.

ω 2. část ω

ω Shrnutí mých povídek ω

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Padající hvězda 1. část: