Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Padající hvězda 2. část

29.12.2010 (21:30) • Petronela • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2534×

„Půjdeš se mnou do toho, nebo ne?“ zeptala se a měřila si mě odhodlaným pohledem.

„Nevím, co bych ti na tohle měl říct,“ odpověděl jsem nejistě.

„Já bych řekla, že je to docela jednoduché, buď ano, nebo ne. Teď mě ale omluv, musím se vrátit do města, večer se tu můžeme sejít,“ navrhla a já na ni omámeně hleděl. Byla tak rozhodná ve svých činech, okouzlující ve své kráse, zranitelná a zároveň unavená, dodal jsem ve výpočtu jejích předností, když samou únavou zívla. Copak ona nespí v noci?

Potom mě však napadlo, že je to vlastně hvězda a ta v noci září a ve dne spí.

Neměl jsem nad čím přemýšlet, všechno bylo jasné už ve chvíli, kdy jsem ji uviděl. Rozhodně ji nemůžu nechat jenom tak odejít. To prostě nejde. A pokud mě dokonce i hvězdy požádaly o to, abych ji hlídal, tak to musím udělat. Musím jí být nablízku a případně jí i pomoct vrátit se zpátky na nebe, pokud to tedy bude možné.

Ač se tohle zdálo jako nesobecké rozhodnutí, stále jsem musel přemýšlet nad tím, jak by to šlo zařídit, abych si přání splnil i já sám. Kdyby se totiž ten stařík pletl a byla by i jiná možnost než ta, kterou mi předestřel, rozhodně bych ji využil, ale nejdřív bych na ni musel přijít.

Možná, kdybych se zeptal Belly, ta by o nějaké možnosti mohla vědět. Tedy, měla by vědět o tom, co dokáže a co bych musel udělat, aby se mé přání splnilo.

Jen co Bella tedy došla až k branám města, vydal jsem se za ní. Nesmím ji ztratit z dohledu. Přestože se mi tomu nechtělo věřit, mohla to být jenom léčka, jak by se mě zbavila, a sama potom zmizela. Třeba na mě skutečně viděla, když byla na tom nebi a viděla, jak moc si přeji uskutečnit své přání a teď se mi jenom zdařile vyhýbala. Ale ať tomu bylo jakkoliv, jednou mě hvězdy požádaly o to, abych ji chránil, tak bych to měl přece jenom udělat. Třeba je opravdu v nebezpečí.

Ale to by ji nejdřív musel někdo poznat, nikdo neví, že Hvězda, která skutečně plní přání, vypadá jako obyčejná dívka. To by ji taky mohlo ochránit, ale jenom do doby než by začala zářit, to bych ji asi nechránil ani já sám, pokud by někdo zatoužil po tom splnit si přání - ať by bylo jakékoliv.

Ze stínů domů jsem sledoval dům, do kterého Bella vešla. Byla to jenom malá chaloupka, ale asi jí to stačilo. Musela být unavená, pokud byla celou noc, stejně jako její sestry, vzhůru.

Stál jsem tam, a opět přemýšlel. Stařík mě varoval před vyplněním přání, že to navždy všechny ovlivní a to vždy jenom špatné, měl o mě strach, ale… skutečně by mě ještě jedna smrt způsobená z mých rukou zničila? Splnilo by se mé přání a konečně bych mohl začít žít - i když by to bylo na úkor někoho jiného. Ona se stejně na nebe nemůže dostat zpátky! Je to nesmysl, aby se padlá hvězda mohla jenom tak vrátit na nebe. Proč by taky padala? Vždyť k tomu neměla žádný důvod. Mohla si tam klidně zůstat, dál sledovat nás, lidi na zemi, jak se plahočíme za svými sny a nic nedělat. Mohla tak strávit celou svou věčnost - vždyť hvězdy jsou nesmrtelné, stejně jako já!

Kvůli mému tajemství, které jak se zdá Bella ještě neodhalila, jsem jí mohl dopřát celý den ke spánku.  Sám jsem procházel myšlenky lidí v jejím okolí, zda si něčeho nevšimli, přestože byla Bella zatím nenápadná - nemohl jsem si teď být ničím jistý.

Dokonce mi to moje podezřívání všech a všeho připomínalo Harpagona a jeho až chorobnou lakomost a podezřívavost. Pro jeden zlaťák by si nechal koleno vrtat a střežil své bohatství jako oko v hlavě - ba snad ještě mnohem víc. Já teď měl podobným způsobem střežit Hvězdu. Zatím to bude jednoduché, ale věděl jsem, že čím víc na ní půjde poznat, že je Hvězda, tak se moje práce bude stěžovat.

Když se začalo stmívat, zvuky v domě mi napověděly, že i Bella je už vzhůru, a než jsem se nadál, stála ve dveřích směřujících na ulici a na tváři lehký úsměv. Jenže to nebylo všechno. Chvíle, které jsem se obával, se velmi blížila, protože na malý okamžik jsem si všiml záře, která se jí vytvořila kolem vlasů jako nějaká svatozář.

„Ah… ty jsi tady? Sledoval jsi mě?“ zeptala se překvapeně, když jsem vyšel ze stínu a ona mě konečně uviděla. Svatozář kolem její hlavy v ten moment, kdy se lekla, hned zmizela.

„Ehm jo, jsem tady a tak trochu jsem tě skutečně sledoval, ale pokud uvážíš to, že na tebe mám dávat pozor, tak by ses zlobit neměla,“ upozornil jsem ji hned, než by mi začala vykládat něco v tom smyslu, jaký jsem nezdvořák a tak podobně.

„Takže… potom je to tedy v pořádku… asi,“ usoudila zamyšleně.

„Ano, všechno je v pořádku, teď bychom se ale měli vydat na cestu, neměli bychom se tu nějak zbytečně zdržovat. Pokud ti hrozí nějaké nebezpečí, tak otálením jeho možnost jenom zvětšujeme,“ poznamenal jsem.

„Máš pravdu, měli bychom se vydat na cestu,“ souhlasila se mnou a došla až ke mně. Společně jsme se vydali mlčky z města. Neměli jsme se o čem bavit, přestože mě zajímalo docela dost věcí. Kolikrát se taky můžete setkat se skutečnou hvězdou, že? Byla ještě vzácnější než celebrity, které skutečně něco umí. Bylo tedy pochopitelné, že jsem měl spoustu otázek. Každý na mém místě by je měl.

Jenže to bylo hloupé. Všechno to kolem bylo hloupé. A přesto všechno jsem tomu jako hlupák věřil. Neměl jsem sice promyšlené, co bude dál, ale věřil jsem v to, že nakonec všechno dopadne dobře, já si splním přání, Bella si ho splní taky a bude klid. Jenže… to prostě nejde, přání si bude moct splnit jenom jeden z nás, ten druhý přijde prostě zkrátka.

„Kam vlastně jdeme?“ zeptala se po značné chvíli chůze.

„Nemám nejmenší tušení. Neznám nikoho, kdo by měl o hvězdách - a zvlášť takových, jako jsi ty - nějaké vědomosti. Mohli bychom zkusit zajít na nějakou hvězdárnu, nebo nevím… nic mě nenapadá,“ navrhl jsem jedno řešení.

„To nebude ono. Hvězdáři o nás nic neví. Chtělo by to něco jiného třeba, hmm, nějakou čarodějku nebo tak, prostě takového člověka, co je víc spojen s přírodou,“ namítla a hned navrhla další řešení, které se rozhodně zdálo schůdnější než to moje původní. Ani já jsem na hvězdáře moc nesázel, ale zároveň jsem aspoň věděl, kde je hledat, zatímco takhle to bude jako hledat jehlu v kupce sena.

„Asi máš pravdu, jenomže tohle bude trvat moc dlouho, a pokud se nemýlím, ani ty nebudeš moct dlouho v pátrání pokračovat, aniž bys byla nějak nápadná,“ připomněl jsem jí.

„Nad tím jsem neuvažovala,“ odvětila mi a já si všimla, jak její tváře lehce zrůžověly. Asi se zastyděla, že na takovou věc zapomněla. Bylo to pro ni životně důležité a ona prostě zapomněla, ale nemohl jsem jí to nijak vyčítat, prostě se jenom moc toužila vrátit domů.

„Co tedy budeme dělat?“ zeptal jsem se vyčkávavě.

„Začneme s tím hledáním, co jiného mi - nám - zbývá. Nebude to jednoduché, ale snad budu moct nějak ovládat to kolem mě, aby to nebylo nápadné,“ navrhla řešení, se kterým jsem musel souhlasit. Bude to chtít hodně ovládání, stejně jako se musím ovládat i já. Budeme opravdu skvělá dvojka, nakonec se budeme moct předhánět v tom, kdo z nás dvou se líp ovládá v lidské přítomnosti.

Opět jsme se tedy vydali na cestu do neznáma. Tentokrát s jasným cílem. Najít někoho, kdo by toho o hvězdách věděl víc než samotná Hvězda.

„Edwarde?“ oslovila mě, když jsme chvíli před východem slunce vycházeli z lesa na mýtinu.

„Ano?“ vyzval jsem ji.

„Povíš mi něco o sobě? Víš, když jsme se prve potkali, říkal jsi něco o tom, že jsi mě hledal ještě před tím, než jsi slyšel mé sestry… ty máš nějaké přání, které bys chtěl splnit?“ zeptala se a zvědavě na mě pohlédla svýma bystrýma očima.

„No, víš, jedno přání bych měl, ale i když jsi zrovna ty Hvězda, která přání plní, nechal bych si ho zatím pro sebe.“ Dokud neměla podezření, s kým to vlastně cestuje, bylo to lepší.

„Jak myslíš, třeba bych ti ho dokázala splnit… teď ale bychom si mohli trochu odpočinout, jsem unavená,“ podotkla a opět si zívla. Na nohou se už držela jenom silou vůle a každou chvíli hrozila spadnutím do měkké lesní hlíny.

„Klidně, nic proti odpočinku nemám, klidně spi, budu hlídat,“ souhlasil jsem.

„Dobře, ale někdy kolem poledne mě vzbuď, ať se můžeme vystřídat a ty ses taky aspoň trochu vyspal,“ dodala dobrosrdečně a lehce se na mě usmála, až jí zrůžověly tváře a kolem hlavy jsem opět zahlédl tu světlou záři.

Ač jsem neměl v plánu ji budit - vypadala opravdu rozkošně, když se ve spánku lehce usmívala - nedokázal jsem zabránit tomu, aby se sama probudila. Jako by to měla nějak načasované, se někdy po poledni, kdy slunce stálo poměrně vysoko na nebi, začala její víčka lehce pohybovat, až je otevřela a já opět uviděl ty hluboké čokoládové oči.

Na malý okamžik se zamračila, až se jí na čele objevila drobná vráska, ale pak se její obličej opět vyjasnil, ona se posadila na trávě a začala po něčem pátrat pohledem.

A asi to něco našla, když spatřila mě, jak sedím ve stínu vysoké jedle, protože se nádherně usmála. Úsměv jsem jí lehce oplatil a dál si ji prohlížel, protože vypadala opravdu krásně. Slunce jí ve vlasech vytvářelo nazlátlé odlesky, světlá - až skoro mléčná - pokožka tak ostře kontrastovala s jejími vlasy, ale o to víc byly uhrančivé a pozoruhodné její oči.

Nedalo se pochybovat o tom, že je to skutečná hvězda, vždyť tak i vypadala. Byla dokonalá. A když se k tomu všemu připočítala i červeň v jejích tvářích, která se tam po mém dlouhém civění na ni, objevila, byla naprosto neodolatelná.

„Stalo se něco? Mám trávu ve vlasech, nebo proč na mě tak koukáš?“ zeptala se, a tak mě donutila přestat na ni tak omámeně zírat.

„Ne, nic se nestalo, ani nemáš nic ve vlasech. Já jenom… ono není zrovna obvyklé vidět hvězdu během dne, a tak jsem si tě jenom chtěl prohlédnout,“ vymýšlel jsem si výmluvu a ona se hned znovu začervenala.

„Aha… no, tak já jsem už vyspaná a můžu teď hlídat já. Můžeš se tedy vyspat,“ podotkla.

A je to tu, buď budu neuvěřitelně dlouhou dobu kvůli ní předstírat, že spím a samozřejmě i dýchám nebo jí řeknu pravdu o tom, co jsem, a nechám ji opět spát. Samozřejmě pokud by potom usnula a nerozhodla se pokračovat na cestě beze mě.

„Já nejsem vůbec unavený,“ namítl jsem po chvíli uvažování. Bude lepší jít s pravdou ven, vždyť i já o ní vím všechno, tak proč by se to neměla dozvědět ona. Není to člověk, a tak se na ni moje tajemství nevztahuje.

„Jen se nedělej, celou noc jsme byli na cestě a teď jsi tu ještě hlídal,“ odporovala.

„Já opravdu nejsem unavený,“ nesouhlasil jsem s ní a stoupl si. Nějak jsem se neměl k tomu, abych vyslovil ten ortel. Abych ze sebe dostal to, co jsem, a tak jsem prostě šel jenom k ní blíž, což samozřejmě znamenalo vyjít na slunce, jehož paprsky se okamžitě začaly odrážet na mých rukou a tváři.

Mě to nijak nepřekvapilo, byl jsem zvyklý na to, jak vypadám za sluneční záře, ale Bella byla překvapená. Slyšel jsem tlukot jejího srdce a taky zalapání po dechu, když uviděla mou zářící pokožku. Prostě to nečekala a to dokazovaly i dlaně přitisknuté v ohromení na její tvář. Tentokrát si ona prohlížela mě - možná se stejným zaujetím jako před chvílí já ji.

„Kdo jsi, Edwarde?“ zeptala se ohromeně a natáhla ke mně ruku, aby se mohla dotknout té mé třpytící se kůže. „Jak je možné, že se tak třpytíš? Jsi taky padlá hvězda a takhle záříš?“ dotazovala se dál, aniž by mi dala šanci odpověď na některou její otázku. Ale její úvaha nad tím, že bych mohl být padlá hvězda, mě opravdu pobavila, až jsem se musel usmát.

„Ne, nejsem padlá hvězda a docela mě překvapuje, že o mně nic nevíš, přestože jsem stejný tvor noci, jako jsi ty,“ formuloval jsem své myšlenky, které mi už jednou proběhly hlavou, do srozumitelné věty.

„Když tedy nejsi hvězda tak… co tedy jsi?“ zeptala se a hlas se jí trochu zachvěl, ale ani tak nestáhla ruku, kterou měla položenou na té mé.

„Neboj se, ale jsem… upír,“ zaváhal jsem, ale nakonec to vyslovil. Asi má právo o mně něco vědět, a pokud bych tajil svou podstatu, asi bych jí nakonec nemohl říct vůbec nic. Teď jsem však mohl jenom čekat, jak na má slova zareaguje.

„Upír? Proto se třpytíš jako hvězda?“ Nezdála se vystrašená, když mluvila, jenom asi překvapená a… zvědavá. Ano, jako by ji zajímalo, co jsem a možná i co ode mě může očekávat, ale to jsem nevěděl ani já sám. Měl jsem sice už dost času se poznávat, zjistit, nakolik se dokážu ovládat, ale i tak to bylo neskutečně těžké, jelikož moje instinkty byly v rozporu s tím, jak jsem chtěl žít.

„Ano, proto se tak třpytím, a pokud tě to nějak nevyděsilo a chceš i nadále se mnou pokračovat v cestě, tak by ses teď měla prospat. Já spát nepotřebuju,“ zarazil jsem ji, když jsem viděl, jak se snaží něco namítnout.

„Tak tedy dobře, věřím ti,“ usmála se na mě a znovu se uložila do trávy, ruce složené za hlavou a já se přesunul opět do stínu jedle. Překvapovalo mě, jak na skutečnost, že jsem upír, reagovala. Vůbec se nebála, dokonce byla ještě zvědavá. Třeba - to všechno mohla mít na svědomí její nesmrtelnost - věděla o ní a teď se nebála, že bych jí mohl ublížit. Ano, to by mohla být odpověď.

Dál jsem tedy seděl ve stínu a přemýšlel nad naším cílem cesty. Nebude to vůbec jednoduché, ale Bella je odhodlána někoho takového, kdo by věděl o hvězdách víc, najít a požádat ho o pomoc. Stále mi však nešlo z mysli mé přání a vlastně i důvod, který mě k Belle přivedl. Měl bych se jí na to zeptat, až se probudí, přece musí vědět, jak funguje to plnění přání. Ona to dokáže, takže by o tom měla něco vědět. Pokud tedy mám nějakou naději.

Ještě než se znovu probudila, mě napadlo, jestli když normálně dýchá a bije jí srdce musí i jíst. Bylo by to logické, jestliže se má chovat jako člověk a snažit se mezi ně zapadnout, aby byla nenápadná, co jen to půjde. Rozhodně by tedy měla jíst.

Zkontroloval jsem tedy, jestli ještě spí, a pak jsem se vydal hloub do lesa, odkud jsem cítil vůni malin a jiných lesních plodů. Pro mě to zrovna lákavé aroma nebylo, ale lidé se po tom můžou utlouct, a pokud tu tedy není jiná možnost, jak se nasytit, bude to muset Belle stačit, pomyslel jsem si a začal sbírat ty drobné plody, které mi ruce zbarvovaly do červena, jako by byly potřísněny lidskou krví.

Zpátky k Belle jsem se vrátil, až když už byla vzhůru, stála na nohou a s trochou strachu se rozhlížela kolem sebe.

„Neboj se, nikdo tu není,“ promluvil jsem na ni a Bella úlekem nadskočila. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvil jsem se jí hned. „Tady máš nějaké jídlo, není to nic moc, ale musí ti to vystačit, než se dostaneme někam mezi lidi,“ podotkl jsem a natáhl k ní ruku plnou malin.

„Já-já myslela jsem si, že jsi odešel, že sis to rozmyslel a nebudeš mě dál doprovázet a… za ty maliny děkuju,“ usmála se na mě klidněji a já jí přesypal maliny do natažené ruky a usmál se na ni. Takže ona hledala mě a bála se, že tu zůstala sama? To bych nemohl udělat. Ač jsem měl jenom malou naději na splnění mého přání, něco mě nutilo s ní být, být jí nablízku a nebylo to jenom přání hvězd, co mě k tomu nutilo. Cítil jsem to.

„Ne, zůstal jsem a teď se najez, ať můžeme pokračovat v cestě,“ vybídl jsem jí, když držela jednu malinu kousek od pusy a neměla se k tomu, aby ji snědla. Po mých slovech si to asi uvědomila a rychle si ji dala do pusy. Potom už to netrvalo dlouho a měla je snězené všechny. Ruce měla stejně jako já červené od jejich šťávy.

„A jak dlouho jsi už upírem?“ vyptávala se mě zvědavě, když už jsme byli na cestě. Počet jejich otázek byl snad nekonečný, ale někdy mě ty dotazy i pobavily.

„Je to už dlouho, tedy pro lidi,“ odpověděl jsem jí, ale jak se zdálo, má odpověď jí nestačila.

„Jak dlouho je dlouho?“ zeptala se jako malé dítě a přitom mě rozesmála a ona se zamračila.

„Promiň, nechtěl jsem se smát,“ omluvil jsem se jí hned, jak mě pohled na její zamračenou tvář donutil přestat se smát. Začal jsem se opět tvářit vážně. „Dobrá, je to osmdesát let, co jsem upírem,“ odpověděl jsem jí popravdě a ona vykulila oči.

„To je opravdu dlouho,“ souhlasila se mnou, ač věčnost je mnohem delší. „A co jsi celou tu dobu dělal?“ vyzvídala dál a já neměl na její otázky dostatečné odpovědi. Nechtěl jsem ji vyděsit, nevěděl jsem, jak by reagovala na některé stránky mé osobnosti, a tak jsem obvykle přešel podobné otázky zavrtěním hlavy. Což u ní nevyvolalo pramalé nadšení, ale dál se neptala.

Ještě než se noc proměnila v den, došli jsme k malému městu. Pro Bellu to byla dobrá zpráva, mohla pátrat i mezi lidmi, jestli nenajde někoho, kdo by jí pomohl a zároveň se mohla i najíst. Prve jsem jí však musel sehnat nějaké ubytování, aby se mohla po cestě prospat. Opět byla unavená, jako snad všechny hvězdy, které musí v noci zářit. Nejednou jsem během té naší pouti uvažoval nad tím, že bych ji prostě vzal do náruče a vydal se na cestu svou přirozenou rychlostí. Netrvalo by nám to moc dlouho a zároveň bychom došli mnohem dál než obyčejnou lidskou chůzí. Avšak z neznámých důvodů jsem to neudělal. Chtěl jsem jí být na blízku, ale nemohl jsem si dovolit ji sevřít v náručí.

Nevěděl jsem proč, a proto mě to děsilo.

Zaplatil jsem jí tedy dnešní ubytování a doporučil jí, aby si odpočinula, že se rozhlédnu po městě sám. Díky mému daru číst lidské myšlenky jsem se nemusel zdržovat vyptáváním a mohl jsem tak pátrat mnohem rychleji.

Slunce dneska zakrývalo množství mraků, a tak jsem se nemusel obávat prozrazení. Ale i přesto jsem si dával pozor a jenom nerad jsem se vzdaloval od Belly na příliš velkou vzdálenost. Její záře začínala být patrná, a pokud jsem si toho všiml už i já, nebude trvat dlouho a nakonec si toho všimnou i ostatní. Potom už nebude v bezpečí nikde.

Ačkoliv ani se mnou nebyla zrovna ve velkém bezpečí, ale možná ve větším, než kdyby se pohybovala sama ve světě, jako je tenhle. Ve světě krutém, sobeckém a ctižádostivém, kde každý touží jenom po vlastním úspěchu a je ochoten proto udělat úplně všechno, aniž by se ohlížel na následky. Stejně jako to dělal ten stařík, kterého jsem před časem potkal a který tak před padesáti lety učinil. Až teď toho litoval.

„Pane, nechcete koupit květiny?“ otázala se mě nějaká dívka, která stála venku před svým krámkem, kde do vázy rovnala čerstvé květy. Myšlenkami však byla úplně jinde než zde.

„Ne, děkuju,“ odmítl jsem a vydal se dál. Město ožívalo svým poklidným venkovským způsobem, jak se tu všichni se všemi znali, a já procházel uličkami a pátral po nějaké čarodějce, cikánce nebo někom, kdo by nám pomohl.

„Mládenče, zastav se, prosím,“ požádala mě z ničeho nic nějaká postarší žena, když jsem kolem ní procházel k posledním domům tohoto městečka, které mi připadalo až skoro středověké. Skoro všude samé dřevěnice, malované okenice a jen poskromnu aut a jiných moderních vynálezů.

Nevěděl jsem, co by po mně mohla chtít, ale rozhodl jsem se její žádosti vyhovět.

„Vím, co tě trápí,“ promluvila záhadně a přilákala tak mou pozornost. Rozhodně byla člověk a byl jsem si víc než jistý, že neumí číst myšlenky, aby si to mohla v mé mysli přečíst, a proto mě zaujala. Možná jsem konečně našel někoho, kdo by mně a Belle mohl pomoct.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se, když jsem si ji zvědavě prohlížel. Vypadala docela obyčejně.

„Někdo, kdo ti možná dokáže pomoct,“ odpověděla rychle a uhladila si dlouhou sukni. Kolem ramen měla přehozený pletený šál a černé vlasy, značně prokvetlé stříbrem, stažené do drdolu na temeni. Nijak se svým zjevem nelišila od ostatních místních obyvatel, ale v něčem byla jiná, jenom jsem hned teď nemohl přijít na to, co je na ní jiného.

„Jak bys mi mohla pomoct?“ Ač jsem se snažil sebevíc, nedůvěřoval jsem jí.

„Jednoduše, není na tom nic složitého, jenom mě k ní musíš dovést,“ odpověděla mi a najednou zněl její hlas chraplavě a zesláble.

„Nevím, ke komu bych tě měl dovést,“ dělal jsem hloupého. Nějak mě její slova znepokojovala, věděla totiž o Belle a to nebylo dobré. Nebo snad ano? Byl jsem na vážkách s tím jí říct všechno, ale zároveň bych toho mohl litovat.

„Moc dobře to víš, a pokud tak neučiníš, budeš toho navždy litovat. Ona není v bezpečí a ty to víš, přesto tady se mnou teď ztrácíš čas,“ mluvila dál a já se hned otočil k odchodu a návratu za Bellou, ale její ruka na mé paži mě zastavila.

„Pusť, musím jít za ní,“ vytrhl jsem jí svou ruku a vydal jsem se rychlým krokem zpět k hostinci, kde jsem Bellu před několika hodinami zanechal. Slova té ženštiny ve mně vyvolala zvláštní pocity. Měl jsem najednou strach, že by se Belle mohlo stát něco hrozného, něco, čemu bych nedokázal zabránit.

Přidal jsem do kroku. Cestou jsem si vyčítal, že jsem ji nechal samotnou a odešel jsem od ní.

Nesplnil jsem přání hvězd, abych ji ochránil. Jestli se jí něco stane, nezasloužím si, aby kdy bylo mé přání vyplněno. Ta ženská nesmí mít pravdu! křičelo mé já, a aniž bych to nějak vnímal, přidával jsem až nebezpečně do kroku. Moc lidí venku nebylo, ale i tak jsem mohl odhalit mé tajemství obyčejným smrtelníkům.

Ale co by to znamenalo? Jenom mou smrt a tím pádem i vysvobození. Teď na to však nesmím myslet, musím se soustředit jenom na Bellu!

V těchto myšlenkách jsem doběhl až k hostinci. Všude bylo až moc velké ticho na to, aby tu někdo byl. Vůbec se mi to ticho nelíbilo. Předznamenávalo by to totiž něco špatného. Byl by to důkaz toho, že jsem přišel pozdě a neuchránil jsem Bellu před někým, o kom jsem neměl ani potuchy. Nevěděl jsem, proti komu stojím a čemu budu muset čelit, ale zrovna v tuhle chvíli mi to bylo docela jedno.

Vyběhl jsem po schodech až do patra, kde jsme měli zaplacený pokoj a kde na mě měla Bella počkat. Aniž bych klepal, rozrazil jsem dveře a vešel do prázdného pokoje, kde jsem se okamžitě začal rozhlížet, ale jak opuštěný se pokoj zdál při mém příchodu, takový byl i při hlubším prozkoumání.

Nikde nebylo ani živáčka a po Belle jako by se slehla zem.

„Né!“ vykřikl jsem. Konečně jsem měl Hvězdu na dosah a jenom kvůli mé neopatrnosti jsem o ni teď přišel. Tohle nemůže být pravda. „Bello!“ začal jsem ji volat, ale její hlas mi neodpovídal.

Vrátil jsem se tedy do přízemí, kde jsem se chtěl zeptat na recepci, kdo tu v posledních chvíli byl a s kým Bella odešla, ale nikde jsem nenašel ani jednoho z personálu hotelu. Opět jsem měl takový pocit, že tu něco nehraje a vydal jsem se je hledat, přestože jsem tak ztrácel drahocenný čas, který bych měl využít nějak jinak.

Možná bych se tak ale mohl dozvědět něco o tom neznámém, který o Hvězdě věděl a který se nezdráhal ji jenom tak ukradnout. Kde asi tak jsou? Nemohli přece jenom tak zmizet, ani kdyby Bellu unesli hned po mém odchodu, nemohli odejít daleko. Jen co se něco dozvím od místních, vydám se je hledat. Budu ji muset najít. Slíbil jsem jim to.

Slíbil jsem to!

Musím slib dodržet, ať mě to stojí cokoliv. Belle se nesmí nic stát! To bych nesnesl.

Zaměstnance hotelu jsem přece jenom nakonec našel. Byli pouze tři, kuchařka, uklizečka a recepční. Teď mi však nebyli vůbec k ničemu, protože byli všichni mrtví. Leželi v kuchyni na podlaze a život z nich už dávno vyprchal.

Nebylo to sice nutné, jelikož mi sluch napovídal, že jim srdce už nebijí, sklonil jsem se nad nimi, abych aspoň zjistil, jak zemřeli. To co jsem však zjistil, mě vůbec neuklidnilo, dva z nich měli zlomený vaz ale třetí… teď jsem měl konečně představu, proti komu stojím a vůbec se mi to nelíbilo. Dívka pracující v kuchyni totiž byla bez krve, někdo ji vysál až do poslední kapičky a vůbec se nesnažil maskovat svůj zrůdný čin.

„Najdu tě, Isabello,“ promluvil jsem do ticha kuchyně a odešel. Neměl jsem však nejmenší tušení, kam bych se měl vydat. Pachy v pokoji byly dokonale maskované a kromě Belliny příjemné vůně jsem nic jiného necítil.

Venku před hotelem bylo všechno tak, jak mělo, ale pochyboval jsem, že by se chovali tak, aby na sebe upozornili a pokud se mi to nezdálo, tak Bella s nimi musela jít dobrovolně, ač jsem nechápal, proč by to dělala, když jsem jí řekl, že pro ni přijdu.

Potom mě naštěstí napadlo jedno řešení. Rozběhl jsem se lidským tempem opět ke kraji města, kde jsem se potkal s tou ženou, která mě varovala a tvrdila, že mi může pomoct. Tentokrát jí budu důvěřovat, a pokud mi pomůže, tak jí budu neskutečně vděčný. Jenom aby si svou pomoc teď nerozmyslela, když nevím, kde Hvězdu hledat.

„Ženská, kde jste?!“ volal jsem ji, když nebyla na místě, kde jsem ji nechal.

„Hledáš mě?“ ozval se její hlas, když vyšla z domu, naproti kterému jsem stál. Šál teď měla přehozený přes vlasy a belhavým krokem se ke mně blížila. „Proč bys to dělal?“ zeptala se, když došla k brance.

„Měla jste pravdu. Někdo unesl Bellu a já ji musím najít.“

„Stále nevím, co po mně asi chceš,“ odpověděla nechápavě a zdržovala mě. Copak nebylo ani trochu jasné, co bych po ní mohl chtít, že mi pokládala tak hloupou a zbytečnou otázku?

„Věděla jsi, že je Hvězda v nebezpečí, věděla jsi vlastně i to, že je se mnou. Musíš mi ji tedy pomoct najít.“ Jasně jsem slyšel netrpělivost ve svém hlase a doufal jsem, že ji to přiměje nějak jednat, ať už by to bylo jakkoliv.

„Jak ale víš, že vím kde je?“ začala opět zdržovat svými otázkami, které byly opravdu k ničemu. To, že jsem ji vyhledal, byla jenom náhoda, ale třeba zrovna tahle náhoda mi ji postavila dneska do cesty, aby mi pomohla Bellu najít a potom třeba vymyslet způsob jak ji dostat zpátky na nebe. Nevěděl jsem, co by to mohlo znamenat, ale neměl jsem čas nad tím přemýšlet.

„Pokud to nevíš, tak to řekni rovnou, ať s tebou neztrácím čas,“ upozornil jsem ji a chystal se při jejím dalším slově vyrazit hledat Bellu sám.

„Možná vím, možná ne. Ale půjdu s tebou,“ souhlasila, a tak jsem se s ní hodlal vydat na cestu, ale to by nesměla být stará, protože její rychlost byla opravdu pomalá a tím mě zdržovala snad ještě víc než mluvením s ní.

„Tak si pospěš, máme před sebou zdá se dlouhou cestu,“ napomenul jsem ji a hodlal se rozběhnout… ale kam? Nevěděl jsem to, a tak jsem se obrátil k té ženě, ale ta už seděla v autě, které tu muselo být velkou vzácností, a vyjížděla ze dvora. Prve jsem si vůbec nevšiml, že by tu nějaké bylo.

„Nastup si,“ přikázala mi a po krátkém zaváhání jsem tak i učinil a my se vydali směrem z města. Ona rozhodně věděla, kam máme jet, přestože se snažila to nedat nijak najevo.

Bello, vydrž, už pro tebe jedeme, pomyslel jsem si a dál sledoval netrpělivě cestu.

ω 3. část ω

ω Shrnutí mých povídek ω

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Padající hvězda 2. část: