Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Otupělá bolest

25.12.2010 (15:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2686×

Písnička, která mi dělala kulisu po celou dobu, co jsem ji psala. =*.

Otupělá bolest

Život není spravedlivý. Chová se ke každému sobecky a neumí ocenit naši snahu. V podstatě není nic fér. Každému něco chybí, aby jeho život byl dokonalý, bez jediné chybičky. Máš milující rodinu, přítele, miminko na cestě a peníze, ale kde je zdraví? Pokud máš zdraví, peníze, miminko na cestě, ale ne přítele ani milující rodinu, nač ti je takový přepych?

S čistým svědomím bych mohla prohlásit, že jsem nikdy k nikomu nebyla hrubá, drzá. Chovala jsem se slušně, podle zásad mých rodičů, kteří mě později vykopli jen kvůli tomu, že jsem se svým přítelem počala dítě. Ale život nemám vůbec takový, jaký bych si přála. Nic mě v něm nedělá šťastnou, jen moje boubelka – Mandy.

Byla jsem mladá, nevzdělaná, nezkušená. Čerstvě dospělá a nechala jsem se obalamutit. Chtěla jsem pocítit vlnu rozkoše, pocity této vášně. Ale moje uspokojení se mi stalo osudným. Hned po prvním pohlavním styku jsem otěhotněla. Rodiče byli pro potrat anebo pro adopci, ale neměla jsem to srdce, abych ho zabila, nebo poslala někam do druhého kouta světa. Nejsem tyran jako moje matka. Nemilosrdně mě vyhodila na Štědrý večer ven v té zimě. Jen v pouhých šatičkách. Nekoukala na malé nemluvně, které se pomalinku dralo na svět. Dala mi na výběr život s rodiči, studium nebo dítě a žít na ulici.

Vybrala jsem si dítě. Byla jsem přesvědčená, že by mě Diego nenechal na holičkách. Vždy mi tvrdil, že mě miluje, snesl by mi modré z nebe, jen abych měla na tváři úsměv. Jeho slova byla vždy tak přesvědčivá, nebylo pochyb o jejich pravdivosti. Já naivní blbka.

Nic jiného neudělal, jen mě využil a odhodil jako použité zboží. Po vyřčených slovech o mém těhotenství, která se mísila s pláčem, mě chytl pod krkem a přirazil ke zdi. V zádech jsem se prohnula a zasyčela bolestí. Jeho stisk byl tak tvrdý. Jeho zlaté oči se změnily v tvrdý černý uhel. Semknul k sobě rty a drtil můj krk.

Mohla jsem naříkat, plakat, řvát, ale s ním a hlavně jeho city to ani nehnulo.

„Děvko,“ plivl mi do obličeje, „jak se opovažuješ přijít do mého domu a tvrdit mi, že jsem otcem toho parchanta, kterého nosíš pod srdcem? Myslíš si, že jsem blbej?“

„Diego, prosím tě, pusť mě,“ snažila jsem se mluvit normálním hlasem, ale přeskakoval.

„Ne,“ zasyčel, „nepustím tě, dokud mi to vše nevysvětlíš.“ Tvrdě mi pohlédl do očí.

„Proboha, co chceš vysvětlovat? Že jsem s tebou spala a otěhotněla jsem? Co je na tom nepochopitelného? S nikým jiným jsem nespala, jsi jediný muž, kterého jsem kdy měla a milovala ho.“ Po obličeji se mi řinuly slzy velké jako hrách.

„Nejsem otec. Nemůžu být. Sakra, Alice. Jsem upír, jsem přežívající kamenná socha, která si jen užívá. Nic víc. Nemohu zplodit dítě. Vím o tom své. Pokud ano, tak bych jich měl na světě jako písku. Nezahrávej si se mnou, nejsem tu pro srandu králíkům.“ Ze sekundy na sekundu se mi hnusil.

Lásku, která mě oslepila, dávala mi falešné naděje, se měnila v nenávist. Nemohla jsem tu s ním vydržet v jedné místnosti. Urážet mě a nadávat hněvivě na malé škvrně, které ještě ani nespatřilo světlo světa.

Uvolnil svou ruku a nechal mě volně dopadnout na zem. Měla jsem bezvládné nohy, klesla jsem na dřevěnou podlahu, která se dotkla mého obličeje. Diego začal přecházet po místnosti a mnul si ruce. Po očku jsem se dívala na jeho gesta, na jeho obličej, jenž byl zkřivený do grimasy, kterou jsem u něho nikdy neviděla. Jeho pohled byl zlověstný. I když byl upír, byl na mě vždy milý, ohleduplný a ne zlý. Byl to můj upír, kterého jsem milovala celým svým srdcem a nikdy bych nedovolila, abych pomyslela na myšlenku, že by mi chtěl ublížit. Neznala jsem jiného člověka, konkrétně chlapa, který by byl laskavý, krásný a nesobecký. Hloupě jsem byla zamilovaná a nevšimla si jeho prostořekosti.

Konečně jsem se trochu zotavila a posadila se. Pořád si pohrával s rukama a koukal do všech koutů, až spočinul pohledem na mně. Začal se klepat. Celý se chvěl, jako by měl třesavku. Věděla jsem, co mu je. Záchvat. Už dlouho si nepíchnul dávku, která mu dodávala energii. Byl to jeho koníček, neviděl v tom nic nezákonného.

I když jsem měla plno možností říct policii, co tu provádí, neudělala jsem to. Nepřežila bych, kdyby mi ho policie odvezla. Vím, dokázal by během minuty zmasakrovat celou policejní stanici, ale jen pomyšlení, že on, dokonalý, božský pán, by seděl za těmi špinavými mřížemi, mi naháněla husí kůži.

Během sekundy se přemístil ke mně a zvedal mě ze země. Oprášil mi prach na zádech, břichu, obličeji a podal mi kabát. Nic neříkající pohled mě děsil, ale nestála jsem znovu o tvrdý náraz, který by podruhé nemusel být bez příčiny.

Jeho ruce se klepaly, nemohl mi zapnout knoflík. Raději jsem ustoupila o krok dozadu a nechala jej stát v pozadí. Popadla jsem kabelku a měla se na odchodu, ale nemohla jsem si odpustit jednu otázku, která mě v této situaci tížila.

„Diego, bude mít nějaké následky to dítě?“ Kouknul na mě vražedným pohledem.

„To embryo? Z heroinu? Prosím tě, pokud by bylo moje, tak možná, ale silně o tom pochybuji. Možná, že by mohlo mít problémy s vyvinutím, ale co mně je do toho, ať třeba chcípne,“ odplivl si na zem. Naposledy jsem se nalepila na jeho tělo, koukla vzpřímeně do jeho očí a s nenávistí vyřkla.

„Hajzle. Jak tohle můžeš říct? Jsi nelidská zrůda, která se zajímá jen o jedno – drogy. Hnusíš se mi. Jen tvůj obličej je mi nepříjemný. Zamysli se nad sebou, nejsi takový, jsi jiný a vnitru duše dobrý.“ Hodila jsem k jeho nohám prstýnek ze zlata, který mi dal na důkaz lásky, ale pro mě v této době nic neznamenal.

„Alice, to nemůžeš, je tvůj, nech si ho,“ strčil mi ho opět ho ruky.

„Ne,“ zahalekala jsem, „ten prsten byl z lásky, ale k čemu mi teď bude, když k tobě chovám pouhou nenávist? Zradil jsi mě.“ Sklopila jsem hlavu, aby neviděl, že se slzy draly na povrch. Chytla jsem se za břicho, a odešla se sklopenou hlavou. Prsten zůstal někde na skříňce a s ním i moje věčná láska k Diegovi.

To bylo naposledy, co jsem Diega viděla. Od té doby nic nevím. Prý odjel ze Států a nikdo neví, kde se zabydlel. Zůstala mi po něm jen nenávist a malá boubelka, moje dcera Mandy. Na porod bych si vzpomněla kdykoli, i kdybych měla o paměť přijít, nikdy bych nezapomněla na okamžik, kdy se moje zlatíčko dostalo na svět.

***

Zrovna jsem čistila okna, utírala prach na římse krbu a snažila se zdobit stromeček. Blížily se Vánoce a já neměla nic připravené. Ono s břichem jako jaderná bomba, to opravdu nebylo lehké. Nevěděla jsem, kdy by mi mohla prasknout plodová voda. Byla jsem na pochybách celé své těhotenství.

Natáhla jsem se na pravou stranu okna, abych utřela šmouhu, ale noha se mi zvrtla a já padala na zem. Zakřičela jsem a instinktivně jsem si přiložila ruku pod břicho. Cítila jsem mokro, lepkavou tekutinu. Oči se mi zalily slzami a nebyla schopná vnímat okolí.

Po deseti minutách, když jsem ucítila prudký pohyb, ohnula jsem se a nemohla přestat plakat bolestí. Pánev mě tak bolela. Nepopsatelná bolest. Pod sedačkou jsem nahmatala mobil a vytáčela číslo nemocnice. Zvonilo to snad celou věčnost, už jsem i vzdychala do sluchátka.

„Prosím, nemocnice U Pěti křížů,“ oznámila recepční.

„Rychle doktora, prosím, rodím.“ Víc jsem ze sebe nedostala, upadla jsem do temnoty, kde jsem neslyšela nic, jen vnímala ostré bolesti v oblasti břicha.

***

Byl to nepopsatelný zážitek. Když jsem poprvé do svých rozklepaných rukou dostala andělíčka se zakrveným obličejem a malými nožkami. Její kouzelné zelené oči mě upoutaly natolik, že jsem bezmyšlenkovitě vyřkla její jméno.

I když jsem byla šťastná, že držím v rukou uzlíček lásky, zpráva o zdraví mé holčičky mě dostala na kolena. Jen, co jsem si ji podržela, hned mi ji vzali a odnesli do inkubačního centra. Byla napojená na přístroje. Její plíce nebyly natolik vyvinuté, aby sama mohla dýchat. Podle slov doktorů, jsem měla obrovské štěstí, jinak by to Mandy nepřežila, porodila jsem ji předčasně.

Tušila jsem z čeho to je, a potvrdilo se to. Požívání drogových látek. Z hloubi duše jsem Diega proklínala a přála si, aby skončil v horoucím pekle. Za tohle může jen on. Byla mu tak podobná, nebyl pochyb, že je celý on.

Mandy všechnu svou nemoc pojala statečně. Pravidelně jsme chodily každý půl rok na operace a já se modlila, aby jí neselhalo srdíčko - či cokoli jiného. Pomyšlení, na to, že bych měla pohřbít svou dceru, byla ukrutné. Žádná matka si nepřeje, aby pohřbívala své dítě. Je to jako bodec do srdce, který tam navždy zůstane a nikdy se nevyndá.

Seděla jsem u postýlky a hladila Mandy po hlavičce. Její blonďaté kadeře splývaly po obličeji a sladce oddechovala. Musela jsem dávat pozor, abych nezavadila o hadičky, které měla napojené na těle. Nezatlačila jsem slzu, která se rvala na světlo, nešlo to. Vidět svoje zlatíčko napojené na přístroj a vědět, že bez něj by tu nebylo. To je to nejhorší, co se kdy může stát. Nepřála bych to nikomu.

Zazvonil mi mobil. Musela jsem odejít z pokoje, abych Mandy neprobudila. V kuchyni bylo malé světlo, neváhala jsem a zamířila tam. Byla to jen zpráva, ale i ta mi dokázala zvednout žluč.

Vím, kde jsi. I když se odstěhuješ, nezbavíš se mě. Slyšel jsem, že jsi porodila. Jak vypadá Mandy? Alice, pokud má nějaké potíže, omlouvám se ti, neměl jsem to v úmyslu, prosím, odpusť mi. Píšu ti naposledy, abys věděla, že jsem tě vždy miloval, nikdy se to nezměnilo. Trpím víc, než si myslíš. Nevidět Mandy je utrpení, chtěl bych spatřit její oči, nos, ústa… Ještě jednou promiň a vzpomínej na mě v dobrém. S láskou Diego.

Vzpomínej? On odchází? Proboha, co to mělo znamenat?

Nestihla jsem o tom přemýšlet, z pokoje se vydral zvuk, jako by se něco dusilo. Pustila jsem mobil na zem a utíkala do pokojíčku. Mandy držela v ruce jednu hadičku a měnila barvy. Její obličej byl nateklý a očka vylézala z důlků. Dusila se.

Hned jsem k ní přiskočila a začala jí foukat do pusy. Nic. Její plíce byly bez kyslíku a ona mi umírala pod rukama. Popadla jsem bílou deku, která ležela na postýlce a zabalila do ní Mandy. Na hlavičku jsem jí dala čepičku. Ze zásuvky jsem vyndala přístroj na dýchání. Z krabičky vedla trubička, kterou jsem jí musela zavést do krku. Mandy plakala, snažila se nasát co nejvíce vzduchu, ale já musela. Kdybych jí nedala přístroj, tak by mi umřela, to nedopustím. Sice fungoval jen na pár hodinek, ale získám pro ni alespoň trochu času.  Musela jsem co nejrychleji do nemocnice. Nesmí mi umřít. Ne!

Neměla jsem při ruce auto, zrovna včera jsem ho dala do opravy. Musela jsem přidat a rychle doběhnout do nemocnice. Je odtud jen kilometr. Rychle jsem si nazula boty a vyběhla ven. Ještě, že bylo léto, kdyby byla zima, asi bych se zhroutila. Ne! Nemysli na to, musíš být silná, Mandy tě potřebuje!

Rychle jsem Mandy schovala hlavinku a pospíchala k nemocnici. Už trochu mohla popadnout dech, ale její krk byl nateklý. Slzy mě pálily v očích, ale kašlala jsem na ně.

Jednou nohou jsem byla na silnici, ani jsem se nerozhlédla doprava, doleva a šla dál. Vyřítilo se na mě auto. Jen tak deset centimetrů ode mě zastavilo. Srdce mi poskočilo, měla jsem ho v krku. Ošila jsem sebou a rychle hnala dál. Slyšela jsem za sebou něčí kroky. Otočila jsem se a nestačila zírat.

Přede mnou stál anděl se světle hnědými vlasy. Po obličeji měl pár jizev, ale na jeho kráse to neubralo nic. Koukala jsem do jeho zlatých očí a nemohla jsem se na něj vynadívat. V náruči mi zakašlala Mandy, vrátila jsem se do reality.

„Slečno, kam to pospícháte s tím dítětem?“

„Promiňte, já… pospíchám. Moje dítě se dusí a já,“ začala jsem vzlykat. Přistoupil ke mně a vzal mě do náruče i s malou. Otevřel nám dveře a posadil mě na zadní sedadlo. Opatrně mě pohladil po rameni a už seděl u volantu.

Zatímco jsem se otřásala v návalu vzlyků, onen anděl zastavil před nemocnicí. Než jsem stačila otevřít dveře, už mě držel v náruči a nesl dovnitř. Byla jsem mu za vše vděčná, ale nedokázala jsem projevit žádný dík. Kolem mě se rozhostilo ticho a já jsem se mohla zbláznit. Naklonila jsem ucho k Mandy a ucítila slabý tep.

„Dýchá, ale je to s ní opravdu vážné,“ promluvil anděl. Vypadal jako by zatínal čelist.

Hned k nám přiběhl doktor a vzal si ode mě Mandy. „Co se stalo, Jaspere?“ tázal se další anděl s bílými vlasy. Že bych byla v nebi?

„Našel jsem je na ulici, asi mířily do nemocnice,“ prohodil.

„Aha. Rychle připravit sál, je to důležité,“ nakázal doktor. „Je s ní něco?“ ukázal na mě.

„Ne, jen je v šoku.“

„Jaspere, postarej se o ni, já musím na sál,“ pohladil mě po čele a odešel i s mojí dcerou. Jasper mě položil na lavičku a objal mě. Už jsem nedokázala držet všechnu úzkost v sobě. Musela jsem se někomu svěřit, bolelo to.

„Já… moc vám děkuji,“ zaškobrtala jsem.

„Není za co, uklidněte se.“ To u mě vyvolalo ještě více vzlyků. Otřásala jsem sebou. Jasper se mě letmo dotkl a pohlédl mi do obličeje. Přes slzy jsem nebyla schopná koukat do jeho jantarových očí. Nechala jsem jej, ať se mě dotýká, potřebovala jsem morální podporu.

Vzal mě do své náruče a přesunul na svůj klín. „Neplač, bude to dobré,“ konejšil mě. Jen jsem zakroutila hlavou a položila si hlavu na jeho hruď. Byla tak ledová a tvrdá. Připomnělo mi to Diega. Ztuhla jsem. Když jsem si v hlavě projela jeho sms, tak mě ovládl strach.

„Alice, měla by ses uvolnit, prosím. Bude to dobré.“

„Odkud znáš moje jméno?“ tázala jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo. Ucítila jsem vlnu klidu a upadala do spánku, kterého jsem poslední tři roky neměla nadbytek.

Procházela jsem se po nějaké měkké půdě, kde se mi bořily boty do hlíny. Cítila jsem hnilobný zápach, který mě štípal do nosu. Snažila jsem se zorientovat, ale přes hustou mlhu jsem neviděla nic. Začala jsem máchat rukama a křičet. Ale ani hláska mi z hrdla nevyšla.

Přede mnou se postavila vysoká, svalnatá osoba. Ukázala mi prstem na mramorovou desku. Nejdříve jsem viděla rozmazaně, ale když jsem prohlédla úplně, spatřila jsem jméno hrobu. Mandy Stewart. Narozena 24. 12. 2007, datum úmrtí 24. 8. 2010. Dech se mi zastavil. Chtěla jsem plakat, ale neuronila jsem ani slzu. Dotyčná osoba mě chytla okolo ramen. „Vítám tě ve světě mrtvých, Alice.“ Jeho hlas se mi prodral do morků kostí.

„Ne!“ zařvala jsem.

„Alice, ticho, uklidni se, jsem tady. To jsem já, Jasper,“ hladil mě na ruce.

„Bojím se, bojím se o ni,“ řekla jsem.

„Tšš, Carlisle je dobrý doktor, on to zvládne.“ Jak tak povídal, proti nám si to štrádoval doktor, který mi mou maličkost vzal. Když pomalým krokem ‚plul‘ po chodbě, zachvátila mě panika. Jeho obličej byl pochmurný, snažil se zamaskovat zklamání, seč mu síly stačily, ale já to vycítila.

Postavil se přede mne. „Slečno Stewart, vaše dcera byla vážně nemocná. Její stav nebyl nijak zvlášť dobrý. Když jí dneska selhaly plíce, nezmohla byste nic, ani já. Přísun kyslíku byl omezen a ona nám umřela na sále. Je nám to velice líto.“ Ozvěna v mých uších z jeho hlasu se násobila a na slovech ‚ona nám umřela‘. Zhroutila jsem se. Neměla jsem sílu na to, abych něco řekla. Jen jsem zarytě mlčela a plakala. Plakala, až mě srdce bolelo, duši jsem ztratila, všechno, co jsem měla, jsem ztratila.

Nemohla jsem nic dělat, ona mi utekla. Vzala nožky na ramena a odplula do nebes. „Alice, to, že opustila náš svět, je hrozné, ale zkus se vžít do její situace. Ona byla loutka, na které se dělaly operace pokus - omyl. Ona se osvobodila z tohoto světa. Tam nahoře je jí dobře.“

„Snad máte pravdu.“ Doufala jsem v to. Doufala jsem, že moje srdce se našlo v nebíčku a tam na mě kouká a usmívá se bez přístrojů.

Po roce:

Od té doby jsem se upjala na Jaspera. On byl pro mě oporou, kterou jsem potřebovala. Dokázal mě částečně vytáhnout z té propasti. Nikdy z ní nebudu celá venku, ale jsem napolovic šťastná. Ztratila jsem moji jedinou lásku, ale Jasper mi ji vynahradil. Jeho doteky, polibky, slůvka lásky mi to vynahrazují. Miluji ho celý svým srdcem.

Když jsem naposledy byla v našem bývalém domě, kde jsem strávila čtyři roky s mojí beruškou, ať odpočívá v pokoji. Zavřela jsem oči a snažila jsem si vzpomenout na šťastné chvíle. Rozprostřela se přede mnou modrá plocha s mraky. Vykouklo na mě jedno zelené očko a malinký ďolíček. „Maminko, jsem ráda, že ses tu objevila. Neměla jsem šanci ti cokoli říct, když jsem ve světě smrtelníků, ale můžu tě ujistit, že je mi tady lépe. Mám na tebe rozhled a kochám se tvým štěstím. Osvobodila jsem tě,“ poslala mi polibek a opět mi zmizela.

Osvobodila mě? Od čeho? Od koho? „Alice, měli bychom jít,“ vyrušil mě.

„Jo, jasně. Jaspere, nemohli bychom na hřbitov?“

„Za Mandy?“ usmál se. Přikývla jsem.

„Alice, ty se nemusíš ptát, jen to rozkaž a já ti vyhovím,“ políbil mě na rty. „Děkuji.“

Vzala jsem ho za ruku a už nasedala do auta. Stačila jsem si udělat řidičák – další změna. Popravdě se toho událo víc. Byla jsem jiná. Už jsem to nebyla já, ta stará Alice. Byla jsem bledší, hezčí, kamenná a nehorázně zamilovaná. Byla jsem upír. Jasper mě proměnil asi půl rok po smrti Mandy. Požádala jsem ho o to. Nejdříve se zdráhal, ale když mu Carlisle řekl, že by mě mohl ztratit, neváhal.

Dojela jsem na hřbitov a hleděla na mramorovou bránu. Jasper mi otevřel a nabídl rámě. Krok po kroku jsme šli k hrobu, kde stálo Mandy Stewart. Narozena 24. 12. 2007, datum úmrtí 24. 8. 2010.

Bylo to stejné jako v tom snu, ale tentokrát to bylo jiné. Okolo pasu mě držel Jasper. Pohladila jsem pomník a bez slz zavzlykala.

„Lásko, nebreč. Mandy je teď šťastná. Kouká na nás a usmívá se s námi. Jednou s ní možná budeme také sedět na obláčku a koukat na lidi tady dole…“

Miluji tě, Mandy.

Do Vánoc nic už nepřidám. Zaprvé mám angínu, takže je štígro, že jsem vylezla z postele a za druhé Vánoce. Jinak všem přeji Veselé Vánoce, popřípadě šťastný nový rok. ;-). KQC.

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Otupělá bolest :