Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osudu neujdeš 1. část

Osudu neujdeš 1. částIsabella se cítí opuštěná a nemilovaná. Její matka, vždy měla radši její sestru Kiru a otec jí dost jasně dal najevo, že do jeho nové rodiny ona nepatří. Bella se s tím ale vyrovnává po svém a opouští svůj starý život, který nenávidí. Odjede daleko, kde na ně chce zapomenout, jenže do cesty se jí postaví Volturiovi. Povídka vás přenese do tajů volterských chodeb a života po boku nejvyššího vládce, ale kdo ve skutečnosti jím bude? A co se stane, pokud Marcus s Caiem budou chtít zabít Edwarda a Alici? Jak se Isabella zachová?

Osudu neujdeš

1. část

Před půl rokem

Na posteli ležela dívka stočená do klubíčka s hnědými dlouhými vlasy po pas, které měla ledabyle přehozené přes obličej. Hlavu měla v dlaních a mlčky vzlykala. Po tváři jí tekly slzy, které se rozpíjely na polštáři. Několik dní se utápěla v žalu a její bolest byla cítit z každé části těla, které měla ukryté pod peřinou.

Chybělo jí to nejdůležitější. Láska. Láska, která by ji hřála u srdce. Láska, která by ji naplňovala štěstím.

Vždy se cítila odstrčená a nemilovaná, ale myslela si, že je to pouhý klam, který jí zakalil mysl. Přeháňka, která přejde.

S bolestí v očích vzpomínala na den, který jí změnil náhled na celý její dosavadní život.

Byla to oslava padesátých narozenin rodinné přítelkyně Elin. Matka Belly, Renée, byla zrovna na dovolené v Řecku, takže na oslavě kromě samotné oslavenkyně byla pouze Isabella, její otec Charlie, Elinin syn a jeho přítelkyně. Všichni byli už mírně přiopilí, a jelikož se Isabelle z alkoholu rozvázal jazyk, sebrala odvahu říct otci, co ji ve skrytu duše nejvíce tíží.

„Tati, ja… delší dobu cítím, že už mě nemáš rád. Mám pocit, že náš vztah přerostl spíše v pracovní, než mezi dcerou a jejím otcem,” řekla nesměle a čekala na otcovu reakci.

„Bello, vždyť jsi dospělá. Víš sama, že mám novou rodinu a novou možnost být tátou. Tvoji sourozenci mě potřebují více než-li ty. Mám tě rád, ale tu lásku chci projevovat jim. Jsou malí a ty jsi už velká a samostatná,” odpověděl otec klidně a vyrovnaně.

Od té doby se její myšlenky stáčely k její rodině. Začala si uvědomovat věci, které dříve přehlížela, nebo si je nechtěla pouze připustit. Cítila se odstrčená.

Od narození vyrůstala s nevlastní sestrou z mámina prvního manželství. Kira byla o čtyři roky starší a její pravý otec o ni přestal mít z ničeho nic zájem. Nebyly si vůbec podobné. Byly jako den a noc. Jako světlo a tma. Bella byla hubená hnědovláska, zatímco Kira byla oplácanější blondýnka. Její sestra se vždy učila lépe než Bella a matka jí Kiru ráda předhazovala jako studijní vzor. Renée byla vždy přátelská k Belle, ale nemohla být ve společnosti Kiry, kterou upřednostňovala.

Její rodiče se rozvedli, když bylo Belle dvanáct let. O tři roky později si Charlie našel mladou přítelkyni jménem Mia. Do roka otěhotněla a chystala se svatba. Na Silvestra se narodil Bellin první bratr a o šest let později druhý. Postupem času Charlie začal zapomínat na Belliny narozeniny, svátky, den dětí… Neobtěžoval se s vybíráním dárků a vždy jí podstrčil obálku s penězi. Už nebyla jeho malá holčička, jak vždy říkával, ale někdo cizí. Někdo, kdo neměl nárok být součástí rodiny.

Nic ji doma nedrželo. Neměla přátele, chlapce, ani lásku rodičů. Nejhorší bylo, že je nadmíru milovala. Celá léta žila pouze pro svou rodinu a nedokázala si představit je opustit, ale teď chtěla utéct. Někam daleko, kde by ji nikdo neznal a kde by začala od začátku. Časem by snad zapomněla na svoje rodiče, kteří jí nedokázali dát tolik lásky, kterou chtěla.

Vzdorovitě si setřela slzy z očí a odkryla peřinu. Zapnula si počítač. Připojila se k internetu a vyhledala stránky aerolinek. Za čtyři hodiny odlétalo letadlo do Itálie. Zarezervovala si letenku a vyndala ze skříně kufr. Zabalila si vše potřebné a zavolala si taxi.

Byla pevně rozhodnutá opustit starý život a vrhnout se vstříc svému osudu. Měla ušetřené nějaké peníze, které jí hravě vystačily jak na letenku, tak na nějaké skromné ubytování v Itálii. Po čase si najde práci a začne žít svým vlastním životem.

Po deseti minutách, kdy Bella netrpělivě přecházela po pokoji, dorazil její odvoz na letiště. Vzala kufry do rukou a bez jediného ohlédnutí nasedla do auta. Taxikář jí dal zavazadla do kufru a vyjeli.

Cestou si naposledy prohlédla její rodné město, které nadobro opouštěla. Vše jí tady připadalo tmavé a špinavé. Na ulicích se válely odpadky a nedopalky z cigaret. V tmavých koutech se krčili bezdomovci, kteří se ukrývali před světem. Na nebi byl tmavý mrak, z kterého začalo pršet. Kapky bubnovaly na karoserii automobilu a ona se cítila šťastná, že to všechno opouští.

Asi po třiceti minutách konečně dorazili na letiště. Zdvořile poděkovala taxikáři a předala mu sumu peněz. Vzala si svá zavazadla a zamířila k přepážce.

„Dobrý den. Měla bych tu mít zablokovanou letenku do Itálie na jméno Isabella Swanová,” řekla sebejistě a šťastně.

„Jistě, slečno. Tady ji máte. Je to nástupiště B,” odpověděla paní s úsměvem, podávajíc jí letenku.

Celý pobyt na letišti trval asi hodinu a půl, než s povzdechem usedla do sedadla v letadle. Měla místo u okénka, takže než vzlétli, pozorovala děj venku. Oči se jí klížily únavou, a než se nadála, hlavu si opřela o zeď letadla a usnula.

Vzbudil ji až hlas v rozhlase, že se mají připoutat, protože budou přistávat. Zmateně zamrkala víčky, než si uvědomila, kde je a co tam dělá. Vzhlédla z okénka a do očí ji praštila sluneční zář. Skrz ni viděla zelené pláně, které se rozprostíraly, kam oko dohlédlo.

Tvrdě ale plynule přistáli na zem. Ještě chvíli jeli po rovině, než se konečně mohli všichni odpoutat. Vzala si své příruční zavazadlo a připravila se k východu.

Její obličej byl rozzářený a její ústa nebyla stáhnutá do úzké linky jako obvykle, ale naopak se usmívala vřelým dojmem. Natěšená opouštěla letadlo. Vzala své kufry do rukou a vyšla ven, kde si vzala první taxi, které viděla. Zavazadla společně s taxikářem naložili do auta a nasedli.

„Tak kam to bude, slečno?” zeptal se postarší muž s našedivělými vlasy.

„Volterra. Prosím,” odpověděla s úsměvem na rtech.

≈≈

 

Isabella byla celá rozčarovaná z tohoto města, a proto si vzala kabelku a vyběhla z penzionu, ve kterém se prozatím ubytovala. Procházela úzkými uličkami a obdivovala krásu Volterry. Sluneční paprsky jí hladily tvář. Větřík jí pročesával vlasy a konečky prstů se dotýkala zdi domu, dokud nepřišla na náměstí. V čele se tyčila vysoká budova hradu s hodinami a uprostřed byla kašna. Pomalým krokem se blížila ke kašně, když se ztratila v davu cizinců. Všichni měli na sobě fotoaparáty a většina z nich hledala něco na mapě, když ke skupince cizinců zamířila mladá žena. I když stála ve stínu, její bělostná pleť kontrastovala s tmavě hnědými vlasy, které se jí vlnily okolo ramen. Oblečena byla do zářivě červených šatů, které jí obepínaly její štíhlé tělo. Přistoupila ke skupince cizinců a poprvé promluvila svým melodickým hlasem.

„Dobrý den. Jmenuji se Heidi, a pokud budete chtít, ráda vás provedu katakombami tohoto hradu,” řekla autoritativně s úsměvem na rtech a ukázala na vysokou budovu s hodinami.

Dav cizinců k ní vzhlížel jako k bohyni, kterou museli následovat. Její kouzlo osobnosti zapůsobilo a ona vedla do podzemí potravu pro své vládce. Bohužel se nechala hezkými slovy zlákat i dvacetiletá hnědovlasá dívka jménem Isabella.

Okouzleně kráčela chodbou katakomb dál do podzemí. Tmu rozsvítily louče, které plály u kamenných zdí. Cítila zvláštní atmosféru, která jejím tělem prostupovala. Neměla strach, jak by se od ní očekávalo, protože čím více se blížila skupinka cizinců k hlavnímu sálu, tím více byli nervóznější a nervóznější.

Najednou se před nimi objevila velká místnost s vysokým stropem, kde se tyčil velký lustr se skleněnými krystaly. V místnosti bylo několik dveří, ale upírka je vedla k těm nejširším. Byly z mahagonového dřeva s ručně kovanými částmi. Už na pohled byly několik stovek let staré.

Dveře se otevřely a skupinka vešla do místnosti. Prohlíželi si vzácné obrazy na zdech, truhly a tři trůny, které byly v čele místnosti. Všichni byli tak zaujati výzdobou, že si nevšimli zavřených dveří a další skupinky upírů, kteří si je mlsně prohlíželi. Jedna slečna si jich najednou všimla a začala kvílet strachy. Rozeběhla se ke dveřím a v tu dobu začal jejich lov.

Isabella necítila strach. Stála vyrovnaně s bradou vztyčenou a čekala na smrt. Byla si jistá, že teď přijde, a byla s tím smířená. Ona neměla co ztratit. Neměla nic, co by jí vzali.

Aro, samotný vládce, si jí všiml a pomalým krokem k ní přicházel přes mrtvoly žen, mužů a dětí. Krev tekla po podlaze tenkými linkami a vytvářela kaluže. Když od ní stál na dosah, zastavil se. Prohlížel si ji zaujatým dojmem. To bylo poprvé, co se jich někdo nebál. Bylo to poprvé, co někdo před nimi stál smířený se svým osudem. Opatrně a pomalu vzal její křehkou ručku do svých a čekal na obrazy, které se mu ukážou v mysli.

Viděl důvod návštěvy Volterry. Viděl její utrpení, když pochopila, že ztratila to jediné, na čem jí záleželo. Rodinu. Jenže najednou obrazy zmizely a on se nemohl dostat více do jejího nitra. Poprvé za svoji celou věčnost chtěl dát někomu druhou šanci. Cítil, že bude mít velký dar, který viděl jen jednou za svou existenci, ale jen proto ji nechtěl. Ve skrytu duše cítil, že jí může dát to, co jí tolik chybí. Lásku. Otcovskou lásku.

Otevřel oči a pohlédl jí do těch jejích tmavě hnědých. Byl unešený z toho nápadu a věděl, že ona ho nikdy nezradí, tak jako on ji.

„Pojď se mnou do pracovny, prosím,” řekl klidným hlasem plným nadšení a s úsměvem na rtech.

Vedl ji dveřmi do menší místnosti, kde okolo stěn byly police s knihami a veprostřed byl velký dřevěný stůl ze čtrnáctého století. Zavřel za nimi dveře a přistoupil k Isabelle.

„Jak se jmenuješ, dítě?” zeptal se.

I když věděl její jméno, chtěl ho slyšet z jejích úst. Bylo tak překrásné jako pro královnu.

„Isabella,” řekla klidně a vyrovnaně.

„Hezké jméno. Isabella. Chtěl bych ti udělat jistou nabídku. Mohl bych ti dát to, po čem tolik toužíš. Můžu ti nabídnout nový život, bohatství a především lásku. Byla bys jako moje dcera. Jediná dcera. Respektoval bych tvé názory a nikdy bych tě nezradil. Jsem vládce a ty bys byla mojí rádkyní,” ukončil svůj projev Aro a netrpělivě čekal na její reakci.

Neměla nad čím uvažovat. Věděla, že pokud nepřijme jeho nabídku, zemře. Toužila po tom všem, o čem hovořil. Toužila po novém životě a po lásce. Už byla rozhodnutá.

„Dobře. Tvou nabídku přijímám,” řekla s úsměvem na rtech.

„Výborně,” řekl nadšeně a tleskal si.

 

Současnost

 

Jak Aro sliboval, Isabella žila už půl roku novým životem jako upírka. Dopřával jí to, co slíbil. Lásku. Aro ji miloval jako dceru a vždy respektoval její názory. Byla jeho rádkyní a pomocnicí. Přenechával jí důležitá rozhodnutí a radil se s ní jako s nikým jiným.

Byla okouzlující. Měla hebkou a bílou pokožku, oči červené jako ta nejlahodnější krev a vlasy o odstín světlejší hnědé, které se jí vlnily k pasu. Jediná škoda byla, že svoji krásu ukrývala pod nejčernějším pláštěm s kapucí, přes který nebyl vidět ani její obličej.

Jako každý den její věčnosti ukrytá před světlem studovala a čím dál lépe ovládala svůj dar. Nebyl to jen tak ledajaký dar. Neměl jediný účel, jako tomu bylo vždy. Měla štít. Ovládala vzduchoprázdnou bariéru, která ho tvořila. Uměla ji v sobě skrýt, tak aby na ni neúčinkovaly žádné dary. Uměla díky ní odhodit protivníka do vzdálenosti, jakou potřebovala. Uměla se nadnášet. A nakonec ji uměla usměrnit kolem duše druhého člověka nebo upíra a zjistit jeho podstatu, která se v něm skrývala.

Byla v pracovně Ara a četla si, když zaťukal Felix.

„Dobrý večer. Máte jít ihned do velkého sálu,” řekl a vzápětí se vytratil.

Jako každý tady pod zemí nevěděl, co si myslet. Nikdo nevěděl, kdo to je, a nikdo nikdy neviděl její tvář. Jediné, co věděli, bylo, že je velice mocná a stála vždy při svém vládci, kterého nazývala otcem.

Zahalená černým pláštěm odložila knihu na stůl a vznesla se deset centimetrů nad zemí. Vstoupila do sálu zadními dveřmi za trůny a v jejich stínů si stoupla za Ara. Svou ruku mu položila do té jeho, kterou měl připravenou u svého ramene. Takto se mohli vždy bez problému dorozumívat. Aro se po boku Isabelly zdál klidnější a vyrovnanější.

„Přiveďte je,” zvolal do šera místnosti, kde stál Demetri.

Byl černovlasý s nakrátko střiženými vlasy. Jeho výška kontrastovala se svalnatým tělem, které měl.

Do hlavního sálu vstoupila malá, černovlasá, nakrátko střižená upírka podobná elfovi a mladík s bronzovými vlasy rozčepýřenými do všech stran. Zastavili se asi deset kroků před trůnem a tiše vyčkávali. Hleděli před sebe a napjatě čekali na vyjádření, proč jsou zde a co od nich chtějí.

Isabella byla zvědavá, a tak hlavu, kterou do teď měla skloněnou, narovnala. Nebála se, že by uviděli její tvář, protože přes nos a ústa měla černý šátek, který byl součástí kápě. Byly vidět jen její červené oči, které vzhlížely jejich směrem. Prohlížela si je. Na první pohled byli hezcí, ale nejvíce ji zaujal on. Byl nádherný. Zlaté oči, které na ni hleděly se zájmem. Rty stvořené k polibku a ta postava… Uhnula pohledem, aby zahnala myšlenky.

„Můžete mluvit, bratři. Proč jste je sem nechali svolat?” řekl Aro klidně s úsměvem.

„Ujmu se slova, bratře,” začal Marcus. „Jak asi tušíte, jste tu kvůli tomu jedinému, co po vás chceme. Rozhodli jsme se s bratrem vás svolat, abychom vám nabídli dvě možnosti. Buď vstoupíte do naší gardy, nebo zemřete!” řekl klidně Marcus a Caius se vítězně usmál.

„Ale vždyť nám nedáváte na výběr?!” protestovala malá upírka.

„Ale dáváme, buď anebo,“ odpověděl Marcus a dál se usmíval.

Isabella tohle nemohla dopustit. Věděla, že do gardy nechtějí a že radši zemřou, ale to ona nechtěla. Z nějakého nepochopitelného důvodu to nechtěla nechat zajít tak daleko. Stáhla ze sebe štít a bariéru vytvořila okolo Arových myšlenek, aby jí mohl číst myšlenky a ona jemu. Poslala mu, ať bratry zastaví, že se potřebuje dozvědět o nich něco víc. Aro pochopil a na oplátku jí řekl, ať dává pozor, protože Edward čte myšlenky, a vše, co Arovi říká, slyší.

 

 


Ahojky.

Určitě se ptáte, co vás čeká v druhém díle?

Edward s Alice odejdou bez jediné úhony a Isabella bude řešit svůj největší problém.

Jenže co když se naskytne víc problémů, než-li jeden, které ji budou trápit?

Setká se znovu s Edwardem? A je ten nepochopitelný důvod, proč je chtěla zachránit, láska?

A co když Edward na první pohled není takový, jaký se zdá?

Máte se na co těšit. Vaše Baroslava.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Osudu neujdeš 1. část:

2. Jana
18.12.2012 [16:02]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. BabčaS
18.12.2012 [15:26]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!