Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osud nezměníš

25.05.2010 (15:45) • Nikol18 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4990×

Chtěla bych tuto povídku věnovat autorce Nytte, díky níž by nikdy nevznikla (Má prababička Isabella, byla velmi podnětná). Dále pro Adis, která si nárokuje práva na její název (je přece z tvé hlavy) a také Kecce, za pomoc při hledání toho správného obrázku.
Přeji příjemné čtení a budu ráda za komentáře.
Vaše Nikol18 ;) 

Osud nezměníš

Opět pršelo. Tak jako po většinu dnů roku v této oblasti států. Všechno vypadalo tak příjemně a přátelsky. Hlavně lesy v okolí městečka, které mělo sotva tři a půl tisíce obyvatel. Stačilo se podívat na stromy a hned Vás napadlo, že tam vtrhla školka a děti, které vytrhaly všechen mech a lišejník, co tam našly, naházely do korun stromů. Jenže takto to nebylo. Stromy takto vypadaly pořád, protože díky stálému dešti a vlhkému podnebí se přírodě dařilo a dávala to pečlivě znát. Když jsem bývala malá, pokaždé jsem vyběhla z našeho domu do lesa, co byl jen pár kroků. Dokázala jsem zde být celý den a nikdo o mně nevěděl, ani rodiče ne. Dokonale jsem si užívala toho klidu, ale bohužel ten klid skončil, když jsem se s mojí maminkou odstěhovala do Phoenixu. Moc mě mrzelo, že se rodiče takto rozešli, ale později mi došlo, že to nešlo jinak. Máma se potřebovala rozvíjet. Byla vždy velmi zvláštní, ztřeštěná, ale milovala mne a já ji. Prostě René.

Ve Phoenixu poznala svého budoucího manžela Phila, který se sportovně věnoval basetballu. René s ním často jezdívala na zápasy. Prostě s ním byla ráda a já věděla, že ho miluje. A když mi jednoho dne oznámila, že se budeme stěhovat do Jacksonvillu na Floridě, nabídla jsem jí, že se odstěhuji za otcem do Forks, kde jsem trávila až do svých 14. narozenin, každé léto. Věděla jsem, že bych jim tam překážela, ale o tom René nechtěla ani slyšet. Dlouho jí trvalo, než mě přemluvila a já svolila se s nimi do Jacksonvillu přestěhuji. Bylo mi táty trochu líto. Ani jsem za ním nejezdila, protože jsem se studovala na střední škole Robert E. Leeho v Jacksenvillu, abych odmaturovala a dostala se na Floridskou státní školu, katedru Obrazových umění, divadla a tance, kde jsem studovala balet, který jsem jako malá naprosto milovala a jeho vášeň mi zůstala po celý život. Právě tady jsem poznala svého manžela Petera Steinmana, který studoval na Vysoké škole práva.

Byla to láska na první pohled. Dokonale jsme se doplňovali. Já tancovala v divadle a on měl soukromou právnickou kancelář, kterou si otevřel po dokončení vysoké. Jen rok po vysoké jsme se vzali a přestěhovali se do Orlanda, které nebylo tak daleko od Jacksonvillu. Rok po svatbě, jsem musela skončit s tancem. Čekala jsem naši první dceru. Moji milovanou Amber, která se narodila přesně na druhé výročí našeho manželství. V té době jsem si myslela, že nic tak úžasného mě již nemůže potkat. Peter se mě často ptával, jestli mne nemrzí, že jsem musela skončit s tancem. Pokaždé jsem mu vysvětlovala, že ne. Dala jsem si dvě a dvě dohromady, že bych to stejně nemohla dělat dlouho. Užila jsem si chvilkové slávy během studia a po škole. Utěšovala jsem se tím, že bych si časem mohla otevřít svoje baletní studio. Přesně takové, do jakého jsem chodila ve Phoenixu, když jsem byla malá.

Krátce před Ambřinými třetími narozeninami mě dostihlo neštěstí, které se pečlivě ukrývalo, aby přišlo ve chvíli, kdy jsem se cítila nejvíce šťastná. V době, kdy jsem se dozvěděla, že čekám naše druhé dítě. Shodou okolností jsem se to již nikdy nedověděla, co jsem čekala a ani můj Peter.

Jeli jsme tenkrát na výlet, ale byla šílená průtrž mračen, která napomohla mému neštěstí. Muž, který brzdil na křižovatce, přes kterou jsme přejížděli, to neubrzdil a v plné rychlosti nás naboural. Peter to nepřežil a já přišla o naše dítě a díky té nehodě, jsem již žádné další nemohla mít. Byla to ta nejhorší věc v mém životě. Jediné co mi zůstalo, byla moje milovaná Amber, která vyvázla naštěstí bez vážnějšího zranění.

Dlouhou dobu jsem byla na dně a nedokázala se vzchopit, že v tak krátké chvíli jsem přišla o tolik. Musela jsem se přestěhovat k René, protože jsem nevěděla jak dál, jen díky Amber jsem musela žít dál. Trvalo mi to dlouho dobu, ale nakonec jsem se vzchopila a začala zase žít. Nikdy jsem se však už nevdala, vzala jsem si zpět své dívčí příjmení. Ctila jsem Peterovu památku. Možná to nebylo správné vůči Amber, která i když byla v době nehody malá, si na otce velmi dobře pamatovala. Stále vzpomínám na chvíle, kdy ti dva byli spolu. Dokázali spolu vyvádět celé hodiny a ani jednoho to neomrzelo.

Myslela jsem si, že by bylo lepší, kdyby měla Amber mužský vzor, ale příliš po otci truchlila a já nechtěla, aby si musela na někoho nového zvykat. Tak jako já.

Poté můj život nabral konečně nějaký směr. Našla jsem si práci. Byla jsem učitelka v mateřské školce. Cítila jsem v sobě silný mateřský pud, který jsem již nemohla ukojit. A nechtěla jsem Amber příliš přesycovat. Vlastně se jí to líbilo. Čím byla starší, tím více díky mé práci tíhla k dětem. Věděla jsem, že bude skvělá máma.

Léta ubíhala a já sledovala jak má dcera prošla základní a střední školou. Byla něco neuvěřitelného sledovat jak mi život utíkal mezi prsty. Tolikrát jsem si přála, aby to šlo pomaleji, ale čas byl neúprosný. Ukrajoval z našich životů neuvěřitelnou rychlostí.

A když má dcera nastoupila na vysokou, zdálo se mi, že čas nasadil daleko větší tempo. Než jsem se nadála. Amber se šťastně prodala za toho nejúžasnějšího muže, který byl naprosto skvělý zeť. Miloval moji dceru a ona jeho. Cítila jsem se šťastná, že alespoň jí se v životě něco podařilo a o to víc mě mrzelo, když se společně odstěhovali do mého druhého rodiště do Phoenixu, kde si Amber splnila sen a otevřela si malou taneční školu. Často mi volala, že bych mohla také učit malé holčičky balet, její škola byla zaměřená na všechny druhy tanců, protože byla neuvěřitelný talent, ale už mě to k tanci netáhlo. Měla jsem ho až příliš spojený s Peterem.

Vytlačovala jsem tyto myšlenky, hlavně v době, kdy se konal pohřeb Charlieho, mého táty, na který jsme všichni jeli do Forks. Do mého rodného města, ale shodou okolností jsem se tam nedostala, protože mě po cestě stihnul drobný infarkt. Netušila jsem, že v devětačtyřiceti mě něco takového mohlo postihnout, ale stalo se.

Od té doby jsem se musela šetřit, ale osud mi zase moc nepřál. Musela jsem opět oplakávat dalšího člena mé rodiny. René zemřela rok po Charliem. Už jsem si říkala, že mne osud zase chce zkoušet, ale díky Amber se to změnilo. Nedlouho potom se jí narodil synek Connor, díky kterému jsem se přestěhovala z Jacksonvillu do Phoenixu, abych byla své rodině blíže.

Čas letěl neúprosně vpřed a v den Connorových jedenadvacátých narozenin, jsem se rozhodla, že je načase se odstěhovat. Rodina mne přemlouvala, ale cítila jsem se příliš slabá, i přes svoje taneční mládí.

Zvolila jsem si nové bydliště. Chtěla jsem se před koncem života vrátit do svého rodného městečka. Do Forks, kde byl velmi solidní domov důchodců, který se jmenoval Zapadající slunce. Moc jsem si to tam oblíbila, ale netušila jsem, že můj dosavadní život nebyl život, ale jenom přežívání, že největší dobrodružství mne teprve čekalo na sklonku života. Zde jsou moje poslední okamžiky života, o nichž jsem si myslela, že se odehrávají jen ve filmu nebo v knihách.

***

Pokaždé mě to uklidnilo, když jsem se dívala z okna svého pokoje do nedalekého lesa. Připomínalo mi to mládí. Nic bych na svém životě neměnila. Život tady v domově, byl skvělý. Vše se tu dělo společně a Vy jste měli pocit, že to utíká rychle. Zase. Jako celý můj život, ale všechno se změnilo toho dne, kdy nastoupil nový doktor. Sestřička mi prozradila, že je to velmi mladý doktor, který se sem do Forks přestěhoval před nedávnem s celou svou rodinou. Ženou a pěti adoptovanými dětmi. Zamrzelo mě, že na nic takového jsem nepřišla.

„Paní Swanová, vedu Vám sem toho nového doktora,“ oznámila mi sestřička. Těšila jsem se. Už dlouhou dobu do domova nepřibyl někdo nový a tohle jsem jenom uvítala.

„Já jsem doktor Cullen.“ Představil se mi vysoký blonďatý doktor s velmi mladistvým vzhledem. Naprosto mě upoutala ta jeho bledá kůže, která byla ještě bledší než ta moje. A to jsem byla na půl albína po matce.

Rysy měl ostře řezané, jakoby ho někdo vytesal z kusu skály. „Velmi mě těší pane doktore.“ Pomalu jsem se zvednula ze svého křesla. Během toho sestřička zmizela a než jsem stačila dojít si podat ruku na pozdrav, doktor Cullen mi ještě někoho představil. Tísnil se za ním.

„Ještě bych Vám chtěl představit svého syna Edwarda. Bude mi tu vypomáhat.“ Mladík se objevil hned vedle otce a mě se zatajil dech. Ještě v celém svém dlouhém životě jsem nikoho tak krásného neviděla. Nemohl se vyrovnat svému otci. Byl naprosto jiný, ale shodoval se pouze s ním svojí bledostí a řezanými rysy. To dalš,í co mě upoutalo, byly jeho oči. Naprosto zvláštní oči, které jsem nikdy neviděla. Byla zlatavé, jako tekuté zlato, ale zároveň mi říkaly, že jsou nebezpečné, že majitel těchto očí je nebezpečný, ale nechtěla jsem tomu věřit.

„O…“ neubránila jsem se povzdechu. Prostě to nešlo. Stála jsem na místě jako Tvrdé Y. Bylo to celkem úsměvné. Nakonec jsem udělala poslední krok a natáhla před doktora Cullena ruku. Edwardovi oči, mě nepřestaly sledovat. Při pohledu na něj jsem cítila jak se mi dívá přímo do duše. Obvykle by mi bylo nepříjemné, kdyby se na mě někdo takto díval, ale u něj to bylo jiné. Nevadilo to.

Stisknula jsem doktorovi ruku. Byla studená, stejně tak Edwardova. Snažila jsem se na to nemyslet, ale nešlo to. Zdálo se to divné, protože tu topili docela dost. Staříci, jak jsem tajně říkala všem tady v domově, byli náchylní na nachlazení. Mohlo to být pro ně životu nebezpečné.

„Moc mě těší pane doktore, Edwarde.“ Chlapec kývnul a stále ze mne nespouštěl oči.

„Edwarde, nechceš paní Swanové změřit tlak a puls? Abych tě tu trochu zaměstnal? Rád bych si prošel i ostatní pokoje.“ Krátce se na sebe podívali.

„Samozřejmě, kde najdu tlakoměr?“

„Na sesterně.“

„Hned jsem zpátky.“ A zmizel mi z očí.

„Moc mě těšilo, paní Swanová. Můžete si zase sednout. Obejdu další pokoje.“ Přikývla jsem a odešel. Vrátila jsem se pomalu na své křeslo. Byla jsem nejmladší v domově. Stále jsem chodila sama a bez opory. Díkybohu jsem chodila jako tanečnice. Zůstalo mi to z mládí.

„Tančila jste?“ Překvapeně jsem zvedla hlavu. Edward stál již v pokoji s tlakoměrem v ruce.

„Ano, zašeptala jsem překvapeně. „Jak jsi to poznal?“ Byla to hloupá otázka, ale jak by mohl takový mladík vědět, že jsem tancovala. Možná podle chůze, ale to pozná jen zasvěcený.

„Víte, Váš krok. Je takový lehký. Podle chůze poznáte, co člověk v životě dělala. A tanečníci ze nezapřou. Stále chodí lehce, jakoby se vznášeli.“ Nepatrně jsem se usmála.

„Jsi velmi vnímavý mladík, Edwarde.“

„Děkuji, paní Swanová. Rád si všímám lidí. Někdy s nimi ani nemusíte mluvit, aby jste se o nich něco dozvěděli.“ Začínal se mi líbit. Podíval jsem se mu do očí a okamžitě jsem se v nich začala utápět. Takový zvláštní pocit jsem ještě nepocítila. Byli to snad motýlci v břiše? V mém věku. To je bláznovství! Mohla bych být jeho prababička. Musím si ty myšlenky vyhodit z hlavy.

„Děje se něco, paní Swanová?“ Podíval se na mne.

„Ne nic.“ Zatřásla jsem hlavou, abych ty myšlenky zapudila.

„Dobře, změřím vám tlak.“ Nasadil mi na ruku manžetu, která vedle k tlakometru s digitálním displejem. Zmáčknul tlačítko. Manžeta se začala nafukovat, za chvíli přístroj začal pípat a naměřil mi hodnotu 150/95 mmHg – „torrů“ (milimetrů rtuťového sloupce) a puls 99. Edward se trochu zamračil. Udělala se mu vráska uprostřed čela.

„Copak? Něco špatně?“

„Ne jen máte vyšší krevní tlak a srdce Vám bije jako splašené. Musíte být v klidu.“ Podíval se na mne starostlivým pohledem.

„Jen klid. Mám hypertenzi už pár let a v devětačtyřiceti jsem prodělala menší infarkt.“ Stále se mračil. „Nemusíš se bát. To je u mě normální v těchto letech. Hlavně to bývá, když už člověk cítí, že přichází jeho konec.“ Pohladila jsem ho po vlasech. Ale při mém dotyku se zachvěl a bleskově se postavil. Bylo to na moje staré oči hodně rychlé.

„Tohle není fér.“ Pevně stisknul rty a sundal mi manžetu.

„Život není fér chlapče. Každý tam jednou musíme. Vlastně jsem už delší dobu s tím smířená, že to přijde. Už se těším. Konečně se setkám se svým mužem, který zemřel před mnoha lety.“ Při té vzpomínce mi po tváři stekla jedna slza, kterou Edward zachytil na prst. Opět tak rychle, že jsem ani nepostřehla chlad jeho prstu.

„Tohle mne vždy fascinovalo. Slzy. Tak často bych chtěl plakat. Cítit jak mi slzy zase stékají po tváři, opět plakat, abych mohl, vyjádřit svoji lítost, protože vzlyky nejsou to pravé. Jenom slzy zobrazují pravý smutek.“ Zamýšlela jsem se nad jeho slovy. Trochu mi nedávaly smysl, ale věděla jsem co tím myslí. Jen jsem nechápala, proč nemůže plakat. Muži nepláčou. Jenže u něj to vyznělo, že ani plakat nemůže.

„Edwarde?“ Zkusila jsem to opatrně.

„Už musím jít, paní Swanová. Možná se zítra zastavím.“ Rychle odcházel z mého pokoje.

„Bello.“

„Cože?“ Rychle se otočil.

„Říkej mi Bello. Paní Swanová je takové formální.“ Usmála jsem se na něj, ale úsměv mi neoplatil. Jenom přikývnul.

„Samozřejmě, Bello. Budu se těšit na naše další setkání.“ Zavřel za sebou dveře. Hlasitě jsem si oddychla. Toto setkání bylo tak zvláštní. Skoro jako z nějaké knihy nebo filmu. Namlouvala jsem si, že to bude v pořádku, že to je jen takové poblouznění. Hlavně v mém věku, ale hluboko v sobě jsem cítila zvláštní věc. Věděla jsem, že toto přijde, že se to mělo stát. Bylo to zvláštní, ale zároveň neuvěřitelné.

Od toho dne jsem se těšila na každičkou Edwardovu návštěvu. Chodil za mnou denně. Dlouho jsme si spolu povídali o všem možném. O životě, o věcech kolem a hlavně o lidech. Nemohla jsem uvěřit, že takový mladík tolik věděl o lidech. O tom jací jsou, co cítí, o čem přemýšlejí, proč jednají tak jak jednají. Naprosto jsem hltala každé slovo, co řekl. Doslova jsem mu vysela na rtech. Připadala jsem si jako malá puberťačka, která poslouchá svého idola o tolik starší než ona samotná.

Opravdu, chvílemi jsem přemýšlela, jestli není starší, to jak mluvil, jak se vyjadřoval, se naprosto neslučovalo s jeho věkem. Čím více jsme byli spolu, tím více jsem měla dojem, že něco tají. Něco velkého, co by mi možná způsobilo menší mrtvici, ale byla jsem ochotná to zjistit. Jednoho dne jsem se prostě zeptala.

„Co jsi zač, Edwarde? Tobě ani tvému otci nemůže být tolik, na kolik vypadáte. Tvoje vyjadřování je naprosto gentlemanské, jakoby jsi vyrostl dávno před tím, než jsem se já narodila. A já jsem už hodně stará pomatená ženská, ale stále mi to ještě myslí, abych si to dala dohromady. Víš toho o lidech tolik. Jakobys jim četl v myslích. Řekni mi co jsi zač.“ Jakmile jsem tohle ze sebe vychrlila, bylo mi lépe a čekala jsem odpověď.

„Víte, proč se mi s Vámi tak skvěle povídá Bello?“ Zakroutila jsem hlavou. „Ještě jsem nikdy nepotkal člověka, který by byl pro mne takovým tajemstvím jako Vy. Všechny lidi hned přečtu, ale Vás ne. U Vás nevím na čem jsem. O čem přemýšlíte, co řeknete. Prostě to nevím.“

„A to je špatně, Edwarde? Bráni to nějak v tom jak si rozumíme?“

„Ne, právě že ne. Proto mě to k Vám táhne, chtěl bych zjistit, proč Vám nemohu přečíst myšlenky.“ Zarazil se a podíval se mi do očí.

„Já něco takového tušila. Bylo jasné, že jsi výjimečný.“

„V tom se pletete, Bello. Vůbec nejsem výjimečný, jsem zrůda.“ Pak řekl všechno o sobě, že on a jeho rodina jsou upíři, ale ti hodní, že pijí pouze krev zvířat. Naprosto mě jeho vyprávění fascinovalo. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale všimla jsem si, že občas měl oči o něco tmavější než na počátku. Bál se, že ho po tomto odvrhnu, že si již s ním nebudu chtít povídat, ale díky tomu jsem si s ním chtěla povídat více.

Od té chvíle jsem s ním byla ještě častěji. Chodili jsme spolu ven a já se ho ptala na upíří život, jaké to je, co se změní od obyčejného života, jak se cítí, jaké to je vypít člověka a jestli je rozdíl mezi zvířecí a lidskou krví. Pečlivě jsem mu naslouchala a nestačila se divit.

„Jaká je, ale věčnost bez toho koho miluješ?“ zeptala jsem se ho jednoho dne, kdy jsme spolu byli zase venku. Pomohl mi posadit se, protože poslední dobou jsem si s chůzí příliš nerozuměla a i dýchání nebylo takové jako dřív. Cítila jsem blížící se konec a tušila jsem, že i Edward s otcem to tuší, o to víc se mi věnoval.

„Strašná Bello, ani si nedokážete představit, jaké to je dívat se každý den na rodiče a sourozence, jak tráví věčnost spolu, že se milují a že mají jeden druhého. Je to nesmírně ubíjející.“ Smutně sklopil hlavu.

„Nikdy jsi se do někoho nezamiloval, Edwarde? Neříkej mi, že tak pohledný mladík jako ty, sice upír, si nenajde nějaké děvče, hlavně když se dokážeš tak skvěle ovládat.“ Položila jsem mu ruku na rameno a druhou zvedla bradu, abych se mu mohla podívat do zlatavých očí, byl na lovu.

„Protože nechci té dívce vzít život, nechci, aby žila věčně bez toho, aniž by se rozhodnula sama. Já tu možnost neměl, ale nebýt Carlisleho, tak bychom si tu spolu nepovídali, Bello.“

„Věřím, Edwarde, že by nějaká taková dívka existovala, ale ty jsi nehledal. Zbytečně se tu se mnou zdržuješ. Měl bys vyrazit a najít si někoho, s kým budeš žít ve své věčnosti.“ Zatřásl hlavou.

„Bello, já jsem tu s Vámi rád. Díky Vám opět žiji, pokud se tomu dá tak říct. Cítím se s Vámi velmi dobře. Nikdy jsem neměl pravého přítele a vy jste moje přítelkyně, která mi přirostla k mému mrtvému srdci. Přátelství dokáže nahradit lásku.“ Stisknul mi lehce ruce. Zastudilo to. Hned mě pustil.

„Edwarde, já tu nebudu věčně. Mé poslední dny nadcházejí. Cítím, že už je můj čas. Měl by sis někoho najít. Zasloužíš si to, přeju ti to a vlastně je to moje poslední přání. Nechtěla bych, abys strávil věčnost sám.“ Okamžitě se zamračil a prudce vstal. Věděla jsem, že se zlobí. Opět jsem se cítila jako malá holka, která řekla něco neuváženého.

„Bello, neříkejte pořád, že umřete. Neuvěřitelně mě tu frustruje. Není fér, aby takoví skvělí lidé, jako jste Vy, umírali.“ Vztekle kopnul do kamenu, který letěl hodně rychle a daleko. Bolelo mě, když jsem ho viděla smutného. Vstala jsem a chtěla ho utěšit, ale zatočila se mi hrozně hlava a cítila jsem, jak mě objala ledová náruč. Jako by už po mne sáhnula smrt. Byl to sice jenom Edward, ale já věděla, že to jsou moje poslední okamžiky.

Odnesl mne do mého pokoje, kde mne lehce uložil na postel. Velmi těžce se mi dýchalo a tak zavolal otce, který zakroutil hlavou, jenom potvrdil to co se mělo stát, ale Edward to nechtěl pochopit. Vzal mne za ruku a začal tiše vzlykat. Nemohl plakat, o to víc se rozvzlykal.

„Bello, mohu Vám pomoci. Mohu Vám dát věčný život. Můžete u nás zůstat. Být s námi. Neopouštějte mne, ne teď. Bez Vás bych nevěděl, co je to skutečný život. Ukázala jste mi cestu.“ Sklopil zdrceně hlavu.

„Tak po té cestě jdi chlapče.“ Dostala jsem ze sebe stěží.

„Půjdu po ní, Bello, ale bez Vás to nemá smysl. Jste moje přítelkyně. Jste jak moje druhá matka. Moc by jste mi chyběla. Svolte k přeměně. Moc Vás o to prosím.“

„Edwarde, chlapče. Ty to zvládneš i beze mne. A nevěřím tomu, že by jed působil i na takovou starou bábu, jako jsem já.“ Nepatrně se pousmál.

„Stále vtipná.“

„I se smrtí na jazyku.“ Tiše zavrčel. „To je koloběh života. Jen ty jej dokážeš obelstít.“

„Bello, prosím. Dovolte mi to.“ Zaprosil.

„Edwarde…“ nevěděla jsem, co na to říct. Byl pro mne jako syn, kterého jsem nikdy neměla. Manžel mé holčičky Ambry, byl skvělý, ale ne tak jako Edward. Ten mi naprosto nahradil syna a zaplnil prázdné místo po Peterovi.

„Prosím, moc prosím. Jenom to zkusíme.“ Nikdy jsem ho tak zdrceného neviděla. Hodně mu na mě záleželo. To mě udivovalo.

„Chlapče…“

„Musím zjistit, proč Vám nemohu číst myšlenky.“ To se, ale už nedozvíš. Věděla jsem, že ani jeho jed nedokáže smrt zastavit. Rozhodla jsem se.

„Zkus to, ale netrap se, pokud to nevyjde.“ Pomalu přikývnul. Natočila jsem krk, ale zavrtěl hlavou. Otočil moji ruku, kterou držel ve své, dlaní nahoru. Vysíleně jsem přivřela víčka a dala mu svolení. Ucítila jsem jak jeho ostré zuby prořízly moji kůži na zápěstí. Pálení se začalo řítit mou rukou, ale nebylo intenzivní. Ne tak jako to popisoval Edward. Věděla jsem, že to nezabere, že stejně zemřu. Jed se stejně šířil k mému srdci a jakmile tam byl, naposledy jsem vydechla, uslyšela naposledy tlukot svého srdce. Vše rázem utichlo.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osud nezměníš: