Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » On čte myšlenky!

09.08.2011 (20:00) • Kika57 • FanFiction jednodílné • komentováno 26× • zobrazeno 3086×

Dnes je den, kdy se musím přestěhovat ke svému otci Charliemu. Hurá! Z krásného a hlavně slunečného Phoenixu do zeleného a deštivého Forks. Stěhování jsem navrhla mamce před dvěma týdny, protože…

Chtěla jsem sejít po schodech dolů do kuchyně, protože dnes byla řada s vařením na mně. Na prvním schodě jsem se zarazila a rychle se schovala.

„Ty už zase někam jedeš?“ Hlas patřil mamce. Nekřičela, ale přesto byla v hlase slyšet autorita a ráznost. Mrzelo ji, když Phil někam odjel. Ona zůstávala se mnou doma, i když s ním chtěla moc být. Kolikrát jsem jí nabízela, aby odjela. Brzy mi bude osmnáct. Jsem dost velká, abych se o sebe dva týdny postarala, ale mateřská láska je silnější než touha po objetí. Pokaždé mi to připomínala.

„Ano. Nemůžu za to! Je to má práce a ty to víš. Věděla jsi, že kvůli práci musím často cestovat, když sis mě brala,“ vrátil jí Phil poněkud ostřeji. I on maminku velmi miloval, a proto na mě velmi žárlil. Často domů nosí květiny, aby upoutal její pozornost a měl ji pro sebe. Nikdy jsem na tu jeho hru nepřistoupila a ani ji nechápala.

„Před dvěma dny jsi přijel…“

„Tak pojeď se mnou! Bude to krásný. Večer půjdeme prozkoumat město a zakotvíme v nějaké krásné restauraci. Renée, prosím…“ Vzal obě její ruce do těch svých a vpíjel se jí do očí. Viděla jsem na mamce, že by nejraději jela. Utekla ode všeho a byla s ním, ale měla jeden závazek… Mě…

Moc věcí jsem si s sebou nebrala, takže se mi vše vešlo do jedné tašky a malého zavazadla. Přemýšlela jsem o tom, zda se ve Forks něco změnilo. Byla jsem tam naposledy, když jsem měla čtyři roky. Teď můžu říct, že začíná můj život znovu. Nové prostředí, noví kamarádi, jiný rodič. Zvláštní, jak se život dokáže otočit naruby.

Tolik jsem se zabrala myšlenkami, že jsem pomalu ani nezbystřila, že už přistáváme. Vystoupila jsem z letadla, počkala na svoji tašku a čekala na Charlieho, až mě vyzvedne. Jediné pozitivum bylo, že pro mě nejspíš nepojede policejním autem. Nedávno mi psal, že koupil nové auto…

„Bello!“ Otočila jsem se za hlasem volající mé jméno. Rychlým krokem se za mnou řítil asi čtyřicetiletý, docela zarostlý muž. Mé podvědomí mi říkalo, abych se rychle otočila a utíkala, ale rozhodla jsem se to risknout.

„Vítej, Bello! Ani nevíš, jak moc jsem se na tebe těšil.“

„Tati?“ oslovila jsem toho muže. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli je to opravdu on…

„Kdo jiný,“ zasmál se, jako bych řekla nějaký dobrý vtip.

Popadl mou tašku a vedl mě z letiště. Když jsme se konečně dostali na parkoviště, tak mě tam čekalo nepříjemné překvapení – táta přijel ve svém autě. Pomalu se do mě vkrádala panika. Na rukou jsem měla husí kůži, jen co jsem spatřila světle modré, naleštěné auto s nápisem Forks police. S nechutí jsem do něj nastoupila. Je nepříjemné sedět v policejním, když jste nic neudělali.

„Mám zapnout sirény? Když jsi byla malá, tak se ti to moc líbilo,“ pokusil se mi udělat radost. S úsměvem jsem odmítla. Měla jsem radost. Bála jsem se, že jsme se až moc odcizili, ale vypadá to, že to tu nebude až tak hrozné.

Cestou jsem se rozhlížela. Celou cestu jsem viděla pouze stromy. Všude kolem nás byla samá zelená.

„V pondělí nastupuješ do místní střední školy. Už jsem tě přihlásil… Doufám, že ti to nevadí.“ Byla jsem mile překvapená jeho zájmem, i když to znamenalo, že v pondělí musím jít do nové školy, kde nikoho neznám…

„Ne… V pohodě,“ odpověděla jsem mu. „Díky.“

Zbytek cesty proběhl potichu. Když jsme dojeli, tak jsem zjistila, že jeho nové auto je vlastně mé nové auto. Koupil mi novou dodávku. Je pravda, že je starší, ale mně to vůbec nevadí. Je úžasná!

Ještě ten den jsem se zabydlela. Vybalila jsem si svůj skromný šatník, dala si nějaké věci do jediné, tudíž společné koupelny a omrkla kuchyň, ve které budu nejspíš pánem já. Zbytek víkendu utekl jako voda a já jsem v neděli večer se strachem z nového špatně usínala. Podařilo se mi to až něco málo po půlnoci…

Cink! Cink! Cink!

Budík drnčel na nočním stolku vedle postele. Nenávistně jsem do něj uhodila, ale nejspíš jsem to trochu přehnala… Ozvala se rána a slyšela jsem, jak se ten starý krám rozletěl na několik kousků. Opět jsem s povzdechem padla do peřin s odhodláním vstát. To se mi povedlo až za několik málo minut. Šla jsem do koupelny provést ranní hygienu a poté do kuchyně si dát něco malého k snídani.

„Dobré, Bello. Jak se těšíš?“ mrkl na mě Charlie. Byl rád, že už není sám a bylo to na něm opravdu vidět. Když mohl, tak mi čímkoli pomohl a často se ptal, jestli mi něco nechybí. Dokonce i dnes, můj první školní den, na mě čekala snídaně v podobě topinek.

„Dobré, tati. Nemáš už být v práci?“ Škodolibě jsem se zakřenila a sledovala, jak utíká k autu.

Snědla jsem vše, co jsem měla na talíři. Ten jsem hned umyla a vyrazila. S očekáváním jsem startovala náklaďáček, který se okamžitě s rachotem rozjel. Jela jsem pomalu, ale přesto jsem byla brzy na místě.

Vjížděla jsem bránou na místní parkoviště a hledala volné místo. Zaparkovala jsem kousek od nablýskaného stříbrného Volva, které vyčnívalo z ojetin, které stály na parkovišti. Hned po vystoupení jsem si to namířila do kanceláře. Všechny pohledy na parkovišti se stočily na mě, že jsem měla co dělat, abych nezačala utíkat… Utíkali by za mnou?

V kanceláři jsem dostala nějaký papír, kam se mi mají podepsat učitelé, plánek školy a rozvrh hodin. Zamířila jsem na první hodinu a hned se na mě sesypalo několik lidí. Mluvili jeden přes druhého. Pochytila jsem pouze jména Mike, Jess, Erik, Tayler a Angela. S Angelou jsem měla první hodinu. Byla jsem za ni ráda, protože ona se mě na nic neptala… Byla docela tichá.

Hodiny se neskutečně vlekly a já byla ráda, že byl konečně oběd. Jess mě pozvala ke stolu, kde s námi sedělo ještě několik lidí, včetně Mika, Taylera, Erika, Lauren a Angely. Všichni se náramně bavili, ale přesto jsem si připadala, že tam jsem navíc.

Do jídelny vcházela pětice lidí, kteří hned upoutali mou pozornost. Jess se ujala slova. Během chvilky jsem o nich toho věděla dost a hlavně o Edwardovi. Má mnohem jemnější rysy, než jeho bratři. Z ničeho nic se jeho pohled stočil na mě. Ihned jsem sklopila oči, ale stále jsem cítila jeho pohled. Krev se mi nevyhnutelně hrnula do tváří a já doufala, že si toho nikdo nevšimne… A když jo, tak to nebude komentovat!

Biologie… Jeden z mých nejoblíbenějších předmětů. Do třídy jsem vcházela s úsměvem na tváři, ale ten zmizel během okamžiku. Ve třídě bylo pouze jediné volné místo, a to vedle Edwarda Cullena!

Pomalinku jsem kráčela k lavici. Nervózně jsem dosedla a rozhodla se představit.

„Ahoj, já jsem Bella. Ty jsi Edward?“ Můj hlas zněl mnohem hůř, než jsem chtěla.

„Jo to jsem.“ Překvapivě odpověděl mile. Že by přeci jenom nebyl takový, jak ho Jessica popisovala? Je opravdu krásný… Měla bych u něj šanci?

„Nemyslím si,“ řekl a poté se zarazil. Co si nemyslí? Řekla jsem něco špatně?

„Pche…“ odfrkl si a otočil se ke mně zády.

No jasně… Že já neposlechla Jessicu a nedala si pokoj! Byla jsem naštvaná. Nic jsem mu neudělala, a přesto se ke mně choval hnusně. Netušila jsem, jak rychle se dokáže vytvořit odpor k někomu, koho vlastně ani neznám, ale teď to vím. Během představování! S očekáváním jsem čekala na zvonek, který mě měl vysvobodit, ale přišlo mi, že nefunguje. Pořád jsem sledovala hodiny a snažila se popostrčit ručičky…

Konečně se místností začal rozeznívat onen uši rvoucí zvuk. Všichni se začali s nadšením balit. Já jsem pouze popadla své věci, hodila batoh na jedno rameno a utíkala ze třídy, jenže jsem nebyla jediná. Mezi dveřmi jsem narazila na Cullena, který se pokoušel odejít dřív než já. Nehodlala jsem se vzdát, a přeci jenom jsem se procpala první.

Dnes už jsem žádnou hodinu neměla, tak jsem se pomalu sunula k náklaďáčku. Pořád jsem musela přemýšlet, proč je na mě Edward hnusný.

Na kapotu auta jsem si položila batoh a přehrabovala jsem se v něm. Hledala jsem proklaté klíče, když se ozval nepříjemný skřípot. Prudce jsem se otočila a spatřila dodávku, která se řítila přímo na mě. Řítila se takovou rychlostí, že jsem věděla, že po srážce s ní nemám žádnou šanci na přežití. Ještě nechci umřít! Téměř okamžitě mi v hlavě probleskla myšlenka.

Pevně jsem sevřela oči k sobě, zaťala pěsti a čekala na náraz. Ani jsem se nenadála a opravdu se tak stalo. Cítila jsem, jak se ledové tělo… Tělo! Otevřela jsem oči a spatřila Edwarda, jak se mě snaží zachránit. Natáhl svou bledou ruku proti autu, které se o jeho ruku zastavilo. Jako opařená jsem koukala na to, co se před chvilkou stalo. On zastavil dodávku jednou rukou? Je to vůbec normální? Je člověk?

„Nikomu to neříkej!“ řekl přísně.

Nechápala jsem to. To jako, že nemám nikomu říkat, že mi zachránil život? Nebo to, že zastavil dodávku jednou rukou?

„To druhé… Do háje!“ Naštvaně se snažil vymotat z davu. Já tam stála jako opařená… To druhé… Ale to by znamenalo, že on… On čte myšlenky!

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek On čte myšlenky! :