Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Okouzlený pohled II

Okouzlený pohled IITak, máme tady další pokračování soutěžní povídky. Ed a Bella se přátelí, ale Bella tuší nějaké tajemství. A Ed není jediný, kdo něco zatajuje. Snad se vám to bude alespoň trochu líbit. vecernice

(pohled Edwarda)

Při poslední větě se usmála a celá moje existence se upnula na to, abych ten úsměv na její tváři zachoval.

 


 

Z okouzlení mě vytrhl líbezný hlas. Jak je možné, že jsem si té zvonkohry nevšiml už dříve? Nebyla stejná, jako když mluví upír, ale neměla k tomu daleko.

„Takže, Edwarde, ještě jsi mi nic o sobě nepověděl. Co tvoje rodina? Máš nějaké sourozence? Bav mě hovorem, než dojedeme k vám.“

„Mám čtyři sourozence. Dneska nebyli ve škole, ale zítra jistě přijdou, takže pokud bys měla zájem, můžu tě s nimi seznámit. Nejsme pokrevní sourozenci, jen nevlastní. Moje matka Esme nemohla mít děti, takže se spolu s Carlislem rozhodli, že si nějaké adoptují. Do rodiny jsem jako první přicestoval já. Potom Jasper s Rosalií a nakonec Alice a Emmett.“

Jo, kdyby jen tak věděla, jak to s tou adopcí doopravdy je. Pousmál jsem se. Alice a Jasper si vlastně adoptovali nás a ne my je.

„Máš je rád, viď?“

„Ano, mám. Někdy pochybuju, že jsme vůbec adoptovaní.“

Limuzínu naplnil líbezný smích.

„Pověz mi o nich něco.“

„No, Alice je nakupovací maniak. Věřím, že kdyby měly obchody s oblečením otevřeno nonstop, byla by schopna tam zůstat i několik dní v kuse.“

„To znám, Kristy je to samé. Když jsme byly doma na zámku, nikdy nemohla jít sama nakupovat ale pouze s dozorem paní Beattynové. To je naše vychovatelka. Kristy se mohla pominout, ale co neschválila paní Beattynová, tak se koupit nemohlo. Ale byla na nás vždycky hodná. Tajně nám nosila do postele sušenky. Zvláště když byly bouřky a my s Kristy se tiskly k sobě v jedné posteli. Ty blesky a hromy mě vždycky vyděsí.“

Jako na zavolanou se ozval hrom. Bella doslova nadskočila, jak se lekla, potom si uvědomila, co udělala, a lehce zčervenala.

„Promiň. Ještě jsem se toho nezbavila. Prosím, pokračuj o svých sourozencích. Skončili jsme u Alice.“

Měl jsi jí nabídnout, že ji utěšíš. Vlastně ani ptát ses neměl. Krásná dívka s tebou sedí v autě a bojí se bouřky, co jiného bys chtěl dělat?

Umlčel jsem onen protivný hlas mé mysli.

„Dále je tady Jasper. Je velice tichý a dost se klidí stranou od ostatních lidí. Nemá rád, když je kolem něj hodně lidí. A chodí s Alice. Než něco řekneš, jsme nevlastní sourozenci a kromě toho se k nám zbytek přidal docela nedávno.“

Všimla si mého zkoumavého pohledu. Zajímalo by mě, co se jí honí hlavou.

„Čekáš nějakou znechucenou reakci? Ne, nevidím v tom nic špatného, jen...“

„Slečno, blížíme se ke konci města, potřeboval bych vědět kam dál,“ ozval se milý hlas řidiče.

Bella stáhla okýnko a pokynula mi, abych promluvil s řidičem.

„Máme dům v lese, stačí, když zastavíte u silnice a já ten kousek dojdu.“

Podíval se po Belle a ta přikývla. Hierarchie tady byla více než znatelná. Z okna jsem zahlídl povědomou zatáčku.

„Tady prosím zastavte.“

Než vystoupil, aby otevřel dveře, tak si prvně pohledem získal svolení. Náhle se mi myšlenka na to, že ji musím opustit zaryla hluboko do srdce.

„Nechceš se přidat? Moje rodina by tě určitě ráda poznala.“

„Ne dnes, ale děkuji. Je nezdvořilé takhle vpadnout někomu do domu bez předchozího ohlášení. Měj se a pozdravuj rodinu. Uvidíme se zítra.“

„Tak zítra.“

Neochotně jsem popadl batoh a lidskou chůzí se vydal domů. Tímhle tempem by to trvalo zbytečně dlouho, takže hned poté, co auto zajelo do slepého bodu, jsem zrychlil na svou přirozenou rychlost a v pár sekundách jsem stál v obývacím pokoji. Jen jsem zahlédl šmouhu, jak se ke mně řítí.

„Tak co? Povídej, přeháněj! No tak, Edí, chceme znát nějaké detaily.“

„O čem to mluvíš, Alice?“ tak z tohohle se tak snadno nevyvlíknu.

„No o čem jiném než o Isabelle a Kristen. Nástupkyně trůnu a její sestra ve Forks. Už se ti to v té hlavě secvaklo, nebo jsi stále ještě omámený tou vůní, kterou jsi stihl i načichnout?“

„Nástupkyní trůnu je Isabella, i když vypadá jako tichá myška.“

„A to je všechno? Co jste teda probírali celou cestu?“

„No, ptala se na vás. Tak různě. Myslím, že by sis padla do noty s Kristy. Zbožňuje nakupování. A teď mě omluv, jdu na lov.“

Musím se uklidnit. V pokoji jsem shodil bundu a vyběhl jen v košili. Cestou jsem skolil pár pum. Nevnímal jsem směr, čas a vlastně ani prostor. Proto potom, co jsem se zastavil nastal jeden z mála okamžiků, kdy mě něco překvapilo. Stál jsem před malou vilkou, trochu podobnou té, co máme my. Nadechl jsem se a dostal tím pachem ránu do břicha. Isabella.

 

Kam jsem se to pro všechny svaté dostal? No, když už jsem tady, tak alespoň nakouknu, co dělá.

Okolo domu bylo více stráží, než kolik se sletí včel k sklenici medu. Ovšem jejich zbraně vypadaly poněkud hrozivěji než žihadlo včelky.  Naštěstí jsou to pouze lidé, takže by nebyl problém kolem nich proklouznout. Zahlídl jsem pěknou větev, ze které byl dobrý výhled přímo do obývacího pokoje. Scenérie, na kterou se mi naskytl pohled, mě poněkud udivila.

Bella v nadýchaných krémových šatech a Kristy v podobných akorát v bledě modrých se ukláněly další ženě. Viděl jsem ji jenom zezadu, ale podle jejích kvalitních, a na první pohled drahých šatů, jsem usoudil, že přijela jejich matka na návštěvu. Ouha, to by vysvětlovalo množství stráží. Už chápu, proč tak urputně odmítala k nám jít.

Přerušil jsem svoje úvahy a zaměřil pozornost na dění v místnosti.

„Isabello, takhle se vítá matka?“

„Promiňte,“ řekla a udělala lehké pukrle. Přistoupila blíž k oné ženě a vtiskla jí lehký polibek na tvář.

„Kristen,“ zopakovala stejným káravým tónem královna. A ona zopakovala stejný uvítací rituál jako její sestra.

„Tak,“ řekla spokojeně, „teď, když jsem vám připomněla základní pravidla etikety, bychom si měly promluvit o mém náhlém příjezdu. Následujte mě do salónku.“

Přemístily se a já si hledal vhodnější větev. Naštěstí to byl salónek s balkonem, takže jsem měl přímý výhled.

„Kristen, tohle se tě netýká, odejdi.“

„Ano, matko.“

Usadily se a osaměly.

„Copak jsi mi chtěla, matko?“

„Nepřijela jsem bez důvodu. Tvůj otec onemocněl. Nepotrvá to dlouho a bude zcela slepý. Jistě chápeš, že i přes to, že vláda nespočívá na parlamentu, nedovolí, aby jeden z vládců nebyl schopen se o své povinnosti postarat. Již brzy nás vystřídáš na trůnu. Ty a tvůj manžel.“

„Matko?“

„Netvař se tak překvapeně, Isabello. Od mala jsme ti přece vysvětlovali, že až se budeš vdávat, bude to pro dobro země, ne tvoje. Víš to, tak si nechej ty svoje obličeje pro sebe. Již jsem poslala několik oznámení k ostatním dvorům. Do měsíce tě očekávám zpět doma. A abys neřekla, jaká jsem to matka, vyřadím nevhodné kandidáty a nechám tě vybrat. Většího ústupku se nedočkáš.“

„Dobře,“ zašeptala skrz slzy.

Tak to ne. To se nesmí stát! Bella je moje! Když jsem konečně našel svoji druhou polovinu, nenechám ji odejít! To nesmí!

Téměř jsem se neovládl a proskočil oknem, ale zarazila mě ruka na rameni. Otočil jsem se a chytil osobu pod krkem. Instinkt chránit se před nebezpečím zvítězil nad touhou zjistit, co se bude dál dít v pekelném salónku.

Pustil jsem Emmetta a oddechl si.

„Co tady děláš?“

„Na to jsem se chtěl zeptat já, brácho. Ale že jsi to ty, tak ti odpovím první. Chtěl jsem vidět tu královskou kočku, co ti zamotala hlavu.“

„Nezamotala.“ Ano, zamotala, ale jemu to doopravdy říkat nebudu.

„Ale no tak, nelži mi. Co se tady vůbec odehrává?“

„No, přijela její matka a oznámila jí, že za měsíc se bude vdávat.“

„To není tak super, jak jsem si představoval. A za koho?“

„Nějakého vhodného a s titulem.“

„Super, tak se jí běž ukázat, vyceň na ni svůj oslnivý chrup a je to. S Belčou se vezmete a všichni budou spokojeni.“

„Emmette, tak hloupý nápad jsem v životě neslyšel.“

„A to už je co říct vzhledem k tomu, jak dlouho už otravuješ matičku zemi. No tak, já za ní zajdu. Představím se, že jsem tvůj bratr, a dohodnu to s ní.“

„Je to královna, než by ses k ní přiblížil, ochranka by se tě pokusila prostřílet. A i kdyby bys byl schopen nafingovat smrtelný pád, nevím, jak bys tak rychle narafičil vytékající krev z tvého mramorového těla.“

„To je fakt. Pošleme jí dopis.“

 

(Pár dní před Isabelliným odjezdem. Pohled Belly)

 

Ach jo. Za tak krátkou dobu se mi stal nejlepším přítelem, věděl o mně všechno. Bylo úžasné s ním trávit volný čas a prostě si užívat jako normální člověk. Je krásný, nikdy bych to nepřiznala, ale opravdu se mi líbí. A myslím, že je to vzájemné. Škoda jen, že to nejde napořád.

Psychicky jsem se připravovala na to, když mu řeknu, že odjíždím. Nechtěla jsem. Ale matka měla pravdu. Vím o tom už hodně dlouho. Je to cena za privilegia.

„Belli, vnímáš?“ a zatřásl mi ramenem.

To mě vrátilo zpět do reality. Byli jsme na louce, slunce nesvítilo na nás, ale hezky ozařovalo okraj lesa.

„Víš, Edwarde, já budu muset za pár dní odjet.“

„Dobře, a kdy se vracíš?“

Tvářil se u toho tak bezelstně a mile, až mi to trhalo srdce říct mu to.

„No, to je to. Už se nevrátím. Odjedu zpátky do paláce. Matka brzy odstoupí a já se musím vdát.“

Zasmál se. Asi mu to ještě nedochází. A nebo, že by mu to bylo jedno?

„A tímhle velice zajímavým a jistě originálním způsobem požádat o ruku? No, nikdy jsem si nemyslel, že je v našem přátelství něco víc, ale pokud se rozhodneš, tvou nabídku rozhodně neodmítnu,“ zažertoval.

„Klidně z toho měj srandu, ale já budu tak do měsíce vdaná a na trůnu.“

„Počkat, to jako vážně?“ zvážněl.

„Myslíš, že bych vážně žertovala o své nedobrovolné svatbě? To těžko.“

„Pojď.“

Zvedl mě ze země a táhl mě směrem, kudy se jde k jejich vilce.

„Co to děláš?“

„No, co by, vždycky jsi chtěla vědět, co je to se mnou. Jdem k nám, tam ti to vysvětlím.“

Po deseti minutách mého neobratného klopýtání jsme se konečně ocitli pře jejich vilkou. Vtáhl mě dovnitř, kde už čekala Alice a cpala mi k obličeji růže.

„Alice, co to je?“

„No, co by to bylo. Kytice.“

„To vidím.“

„Tak proč se ptáš?“

Zavrtěla jsem hlavou. Tohle nemá cenu. Ta když se rozhodne, že nic neřekne....

„Co tady vlastně děláte?“

„No, Ed mi chtěl něco říct.“

Povzbudivě se na mě usmála.

„Tak to nebudu rušit.“

Edward šel nahoru do svého pokoje, tak jsem ho následovala. Už jsem tu byla mockrát, ale stále mi nejde do hlavy, proč má v pokoji pouze gauč.

„Tak, co jsi mi to chtěl říct?“

„Neutečeš?“

„No, těžko říct, pokud mi plánuješ říct, že jsi kanibal, tak o útěku rozhodně uvažovat budu.“

„Ne, nejsem kanibal.“

„To je dobře. Honem, mluv.“

Sedla jsem si do tureckého sedu a pozorně se na něj zadívala.

„No, vím, že sis všimla pár věcí. Že se mi mění barva očí, nejím, nechodím na slunce a tak. No, a protože odjíždíš, myslím, že si zasloužíš to vědět.“

Odmlčel se.

„Já i celá moje rodina jsme upíři.“

Tak a volejte mi hodné pány v bílých pláštích.

„Jakže prosím?“

„Upíři. Ale prosím tě, nestresuj. Neživíme se lidskou krví a taky ti nikdo z nás neublíží.“

„Dobře. Nebojím se.“

Jen jsem blázen, nic víc. A on očividně taky.

„Asi bych měla jít.“

Vrhl se mi po ruce. Očividně mě to dost sebralo, protože jsem se mu ani nepokusila vytrhnout.

„Neodcházej. Ne takhle.“

„Tak jak bych měla odejít? V rakvi?“

Zatvářil se ublíženě.

„Ale no tak, víš, že bych ti nikdy neublížil. Jen chci, abys věděla ještě jednu věc, než mi nadobro zmizíš ze života. Mám tě rád. A to ne jako sestru nebo kamarádku. Jako krásnou mladou slečnu. Dívka s korunou na hlavě, co mi ukradla srdce.“

Dejte mi kapesníky, budu brečet.

„Prosím, neříkej to. Nedělej mi ten odchod ještě těžší.“


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Okouzlený pohled II:

 1
30.06.2014 [16:23]

BlotikAhoj,
kapitolu jsem ti opravila, ale pozor na některé chyby.
* Čárky.
* Překlepy.
Příště na to pozor.

Děkuju. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!