Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Oheň slzy neosuší - Zatmění

22.08.2009 (09:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3243×

Venku se ozvalo bolestivé vytí. Prudce jsem se posadila, ale zapomněla jsem, že je kolem mě omotaný ten spacák takže to mnou trhlo zpátky. Počítala jsme s tím, že se zase pořádně praštím o zem do hlavy… Jenže nic. Dopadla jsem měkce do horké náruče. Do náručí mého soukromého ohřívače. Jacob se tlumeně zasmál. Přímo do mých vlasů. Až na krku jsem cítila jeho horký dech. Jak to bylo dlouho co jsem tohle pocítila. Teplé objetí beze strachu, že mě někdo rozmačká, možná i polibky, které nestudí, jenom příjemně hřejí.

Na co to myslím? Podívala jsem se na Jaka. Měl v očích snad milion nevyřčených otázek, ale nevěděl jak je správně zformulovat. Čí spíše je nechtěl vyslovit nahlas. Stačil, že je mohl slyšet Edward. Ten seděl venku před stanem a já ho naprosto jasně slyšela vrčet. Jacob se znovu uchechtl. Ponořila jsem se do těch jeho hnědých očí, které mě najednou lákaly víc než ty zlato-hnědé co měl díky pití zvířecí krve Edward.

Možná to byla hloupost, ale Jacob mě přitahoval čím dál tím víc. Jeho oči, jeho rty, které se lehce otevíraly, aby se mohl nadechnout, protože dýchat nosem mu v mé přítomnosti dělalo posledních pár chvil problémy. I ty rysy, byly jinačí než měl Edward, ten je měl ostře řezané, jenže Jacobova tvář byla hladká, horká a do písmene V. Stačil jeden jeho pohled seshora a já málem přestala dýchat. Snědá pleť tolik odlišující se od upírské nepřirozeně bledé. Cítila jsem se čím dál více nesvá. Srdce mi tlouklo o sto šest. Všimli si toho oba. Jenže Jacob se pousmál a já se mohla rozplynout blahem. Jak dlouho jsem mohla přehlížet takový dokonalý úsměv, který nebyl jenom přátelský. Cítila jsem z něj něco víc. Mohla to být láska?

Edward výhružně zavrčel, když jsme položila Jakovi ruku na srdce a ono začalo tlouci ještě rychleji. Díval se na mě, vzájemně jsme se vpíjeli do očí toho druhého. Možná jsem byla blázen, ale začala jsem si něco uvědomovat. Něco co asi nebylo zrovna normální, když před stanem sedí Váš přítel. Co je shodou náhod upír.

Byla jsem z toho zmatená, ale Jacobovi oči mi prostě říkali, že chápou co teď cítím. Co cítí moje srdce, které začínalo pomalu mrznout pod náporem Edwarda, ale to jsem nechtěla. Moje srdce musí být stále tlukoucí. Nechci být stále mladá a vyčítat si něco co jsem neudělala. Stále se tím trápit a vyčítat si to a přemýšlet nad tím co by se stalo, kdybych se rozhodla jinak.

Udělám to! Prostě to řeknu, ať to Edward slyší, ať si klidně zuří, ale jsem rozhodnutá. Chci zestárnout po boku toho koho skutečně miluji a s kým si přeji mít děti. Děti to je něco co mi Edward jako upír nemůže dát, ale Jacob ano. Ten mi může dát všechno. Dokonce i normální život bez stálého skrývání a utajování skutečné podstaty sama sebe. Já chci rozdávat lásku do všech stran a ne jen na jednu. Na stranu mrtvé skály. Chci někoho kdo dýchá stejný vzduch jako já a může jíst, může spát. Má stejné touhy a tužby. Neohrožuje nás nějaká banda novorozených jen kvůli vůni krve. Chci klidný život bez upírů. Bez stálého strachu jestli náhodou se někdo z rodiny neudrží a nevysaje mě. Věděla jsem, že mi Jacob nikdy neublíží ani kdyby byl proměněný. Prostě ne. Řeknu mu to!

„Miluju tě Jacobe!“ držela jsem svoje oči stále ve stejné rovině s těmi jeho. Zalapal po dechu, ale nic neřekl. Jen usilovně přemýšlel. Vrčení se zhoršovalo. Nabývalo na nebezpečnosti, ale teď mi to bylo všechno jedno. Byla jsem tu jen já a Jacob. A čekala jsem na jeho vyjádření. Pokud řekne ne, můj život skončil a raději se vydám Viktorii sama, než žít bez něho, protože ho opravdu a hluboce miluju.

„Bello,“ přitáhl si mě k sobě blíž tak, aby mi mohl šeptat přímo do ucha. „Miluju tě víc než si dokážeš představit a nevíš jak dlouho jsem na tuhle dobu čekal.“ Políbil mě na lícní kost. Ještě nic tak horkého jsme na svém obličeji necítila. Tak horký polibek jsem v životě nedostanu. Byl daleko lepší než Edwardův ledový, který drtil moje rty. Tohle bylo jiné. Měkké. To co chci, to co opravdu chci.

Jeho letmé, horké polibky dopadali na mou tvář jako vlahý letní deštík. Od lícní kosti se přemisťovali pomalu k mým rtům, které na to přímo čekali. Lehce jsem pootevřela ústa, ale ve chvíli kdy se měli naše rty setkat mě něco popadlo za kotník a prudce vytáhlo ze stanu.

Edward!

Pevně mě sevřel do náručí a násilím mi vnutil svůj ledový, odporně drtivý polibek. Přeběhl mi po zádech mráz. Pevně mě k sobě tisknul. Nemohla jsem dýchat. Chvíli jsem s ním zápasila mlčky, ale nešlo to.

„Okamžitě mě pusť Edwarde!“ bylo to však ještě horší. Pomalu mi docházel vzduch. Edward mi lehce naklonil hlavu a odhalil mi tím krk. Vše bylo tak rychlé, než jsem se vůbec stačila vzpamatovat skočil té pijavici na záda rudohnědý vlk. Jacob!

Edward mě okamžitě pustil a začal bojovat a mým Jacobem. Ubližoval mu, ošklivě se na něj sápal. Jacob po něm chňapal ostrými zuby, které se zabořili do jeho pravé paže, a pak začal prudce tahat a kroutit. Nakonec mu ji vytrhnul a odhodil pryč. Edwardovi se objevilo v očích šílenství. Znovu se do sebe pustili, vypadalo to, že Edward má nad Jacobem navrch, ale to se brzy změnilo. Můj vlkodlak se bil ze všech sil.

„Nikdy nebude tvoje, je moje.“ Ostře vykřikl Edward a marně se dál vrhal na Jacoba, který byl čím dál tím zběsilejší. Nevěděla jsem co mu na to odpovídá, ale jeho monolog, mě opravdu děsil.

„Vážně? Myslíš, že by byla raději s tebou, s nějakým zablešencem, který nic neumí?“ Edwardova slova byla ostrá a mě bodala přímo do srdce, tak tohle je pravý Edward ve skutečném světle. Jen kus studené skály, která si mě tady přivlastňuje, aniž by věděl co cítím.

Další Jacobův výpad, který slavil částečným úspěchem. Edward se bez rukou ještě více rozzlobil, ale nebylo to nic proti tomu co se objevilo pár metrů od nás.

Viktorie!

Věděla jsem, že dřív nebo později mě najde, ale musím přeci ochránit Jacoba. Nedovolím, aby mu kdokoliv ublížil. Rychle jsem se rozběhla směrem k rusovlasé upírce, ale něco studeného mě strhnulo na stranu a prudce jsme dopadli na zasněženou zem. Překvapeně jsem hleděla na Alici.

„Zůstaň tady a nepřibližuj se blíž!“ Její hlas jsem nepoznávala, byl ostrý a hrubý. Trpěli tím co viděla před sebou i já jsem najednou byla v šoku. Jacob stála notný kus od Edwarda, který se snažil nějak bojovat se třemi novorozenými, které s sebou přivedla Viktorie. Alice se mezi ně vrhla a pomáhala bratrovy ze všech sil, ale ani ona nestačila na novorozené.

Ten pohled byl tak žalostný, ale najednou jsem ucítila oheň. Někdo tu zapálil hranici, od níž se nesl ďábelský smích. To Viktorie, chtěla jsem se zvednout, ale neuvěřitelně mě zabolelo pod srdcem. Bolest mě ochromovala, nemohla jsem se pohnout ani vykřiknout bolestí. Nemohla jsem dýchat. To mohlo znamenat jediné. Alice mi omylem zlomila žebro.

Zbylo mi jediné. Zůstat ležet na ledové zemi a hledět na ten nevyrovnaný boj. Oheň šlehal do výšky. Drali se mi do očí slzy, které mě na tváři v chladu nepříjemně studili. Jacob se vrhnul na trojici novorozených bojujících s Edwardem a Alicí. Stále to však bylo málo. Jeden upír prudce táhnul Edwarda k hranici. Chtěla jsem zakřičet. Nešlo to, moc to bolelo, ale pokusila jsem se plazit. Jenže po dvou metrech byla bolest tak neskutečná, že jsem konečně vykřikla a dostala ze sebe část té bolesti.

To připoutalo Viktorii, pomalu se ke mně blížila. Věděla, že jí neuteču. Zahlédla jsem jak Edwardovi ruce již hoří v ohni za nimi následovali i nohy. Sice jsem ho podvědomě nenáviděla, ale tohle si vážně nezaslouží.

„Edwarde ne!“ bolestí jsem se raději kousla do rtu z něhož mi okamžitě začala téct krev. Novorození zpozorněli a odhodili zbytek Edwardova trupu do ohně. Nemohla jsem ani vzlykat. Bolest byla neúprosná. Probralo mě však bolestivé zavytí Jacoba. Jeden z nohsledů Viktorie ho prudce nakopl a on letěl nějakou dobu než dopadl do čerstvě napadaného sněhu. To bylo opravdu hodně pro moje srdce a duši.

„Neee!!!“ zařvala jsem z posledních sil a padla tváří do sněhu. Slyšela jsem tiché kroky jak se ke mně blíží, když mě k sobě ten dotyčný zvedal ani jsem se nebránila. Síla mi vymizela s posledním pohledem na Edwardovo hořící tělo na hranici a bezvládně ležícího Jacoba ve sněhu.

„Naše slečinka bez ochrany, jak smutné a ještě raněná.“ Zasmála se mi Viktorie přímo do ucha. Zvedla mi hlavu, abych viděla jak dva novorození právě trhají Alici na kusy a házejí ji do ohně za Edwardem. Bolest už nebyla jenom fyzická, ale i psychická. Nic takového jsem ještě necítila a ještě horší bylo hledět na Jacoba bezvládně ležícího ve sněhu.

„Ale copak copak? To byla tvoje ochrana?“ opět se zasmála. „Tak to je mi líto. Teď si s tebou vyřídím svoje nevyřízené účty. Takže to bychom měli nastejno, naši osudoví muži jsou mrtví. Jenže co teď s tebou.“ Vzala mě do náručí jak hadrovou panenku. Cítila moje zlomené žebro, stiskla mě víc. Naprosto jasně jsem slyšela křupnou další dvě. Zasténala jsem bolestí. Měla jsem před očima černo.

Ozvalo se sborové zavytí, které ohlašovalo příchod smečky. Viktorie mě stále tiskla na hrudníku. Tlak byl neskutečný. Už jsem chtěla být mrtvá, chtěla jsem být tam kde je teď můj Jacob. Podívala jsem se na místo kde ležel, ale on tam už neležel!

„Jacobe.“ Zašeptala jsem z posledních sil. Opět mi zachránil život. Dopadla jsem tvrdě do sněhu. Bolest byla snad ještě horší než když mě před rokem kousnul James. Viktorie zlostně zavrčela, ale to se na ni už vrhnul rudohnědý a černý vlk a trhali ji na kusy neměla šanci a ani ostatní, které s sebou přivedla. Všichni skončili v ohni, roztrhaní na kusy od smečky a zbytku Cullenů.

Při vzpomínce na Alici a trošičku Edwarda se mi z oka vydrala jediná slza. Krvavá slza, která si razila cestu po mé, bolestí stažené tváři. Okamžitě mě ze země zvedli silné horké ruce.

„To bude dobré lásko.“ Zašeptal mi do ucha Jacob. Ach můj Jacob. Milovala jsem Edwarda, ale Jacoba miluju ještě víc. Víc než si dokáže představit. Vidět ležet ho tam na zemi bez hnutí bylo jako, když mi někdo vrazí dýku do srdce, ale já ještě žiju a on s ní kývá ze strany na stranu.

„Miluju tě Jacobe.“ Zašeptala jsem než mě pohltila temnota.

***

Když jsem se probudila, čekal mě ten nejhezčí pohled, který mě mohl čekat. U mojí zřejmě nemocniční postele stál Jacob a držel mě za ruku. Díval se na mě těma svýma hnědýma očima. Hned jak jsem otevřela oči, posadil se na kraj postele. Stále mě držel a usmíval se.

„Jsem tak rád, že jsi konečně vzhůru. Moc jsem se o tebe bál.“ Přitáhl si moji ruku a lehce ji políbil. Při vzpomínce co se stalo mi znovu do očí hrkly slzy.

„Lásko to ne, prosím. Neplakej. To bude dobré.“ Sklonil se, aby mě políbil. Bezděky jsem přijala ten polibek, ale cítila jsem se strašně provinile. Zradila jsem Cullenovi, zradila jsem všechny. Oni mě za to budou nenávidět.

„Alice? Edward?“ ochraptěle jsem se zeptala. Bolest na hrudi byla sotva poznatelná, ale stále to bylo citlivé. Jacob se na mě smutně podíval.

„Je mi to líto Bello, zvoral jsem to.“ Smutně hleděl z okna.

„Ne Jacobe, snažil jsi se, to já za tohle všechno můžu. Je to jenom moje chyba.“ Opravdu jsem se rozplakala. Jacob si mě okamžitě vzal do náručí, ale opatrně, aby mi nezpůsobil větší bolest než kterou jsem cítila uvnitř.

„Miluju tě Jacobe. A budu navždy.“ Zašeptala jsem. Stále jsem si však vyčítala, že za jejich smrt můžu já. Kdybych řekla na rovinu: ,nemiluju tě´. Možná by vše dopadlo jinak. Třeba by ještě žila Alice.

„Kdybych mu to řekla, že je konec…“

„Bello, přestaň si to vyčítat. Já jsem po Edwardovi skočil.“

„Jenže jsi mě jenom bránil.“ Přivinul si mě k sobě a lehce kolíbal. Byla jsem si jistá láskou k němu, ale ten pocit viny byl tak příšerný.

Za týden mě pustili z nemocnice. Carlisle už tam nebyl, odstěhoval se ještě před tím, než jsem se probudila. V bezvědomí jsem byla měsíc. Dlouhá doba.

Vystoupila jsem z auta. Jacob mě vzal do náruči a zeptal se: „Jsi si jistá, že tam chceš jít?“ odhodlaně jsem přikývla. Donesl mě na tu mýtinu, tam kde to všechno skončilo. Skočil tam pro mě život s upíry, ale začal život s vlkodlaky. Toužila jsem mít klidný život, ale teď když tu už nejsou upíři a můj skoro vrah je mrtvý, snad se dočkám klidu po boku mé lásky. Mého Jacoba.

Na místě kde hořel ten oheň, co pohltil moji kamarádku a bývalého přítele, stáli dva mramorové náhrobky.

Mary Alice Brandon Cullen

* 1901 – † 2009

Milovaná dcera, sestra, manželka a skvělá přítelkyně.

„I spatřila jsem svoji zhoubu.“

Edward Anthony Masen Cullen

* 1901 – † 2009

Nás milovaný syn a bratr.

„A tak se lev zamiloval do jehňátka.“

Ze zadu mě objaly silné a teplé paže. Byla jsem na jednu stranu šťastná, že jsem s Jacobem, ale vyčítala jsem si co se stalo. Už nikdy nespatřím Alici a ten její úsměv, když vyrazila nakupovat.

Ani nespatřím Edwarda. Jenže mu také nezapomenu to jak mě tak surově vytáhl ze stanu a donutil mě k tomu poslednímu polibku.

„Mám do konce života o čem přemýšlet.“ Došla jsem k náhrobkům u kterých hořeli věčné ohně. „Ani oheň slzy neosuší.“ Zašeptala jsem a položila ruku na Alicin náhrobek. „Je mi to tak líto. Měla jsem být na vašem místě já.“

„Bello to ne.“ Řekl Jacob a vzal mě znovu do náručí, protože jsem se roztřásla zimou. „Prostě to tak mělo být.“ Zašeptal mi do vlasů.

„Co by se stalo, kdybych se rozhodla jinak? Co?“

„To už se nikdy nedozvíme Bello.“ Pomalu mě odnášel do auta. Od té chvíli nastali pro mě trochu šťastné časy. I když jsem truchlila Jake mi vlil do žil novou krev. Nový život, který jsem chtěla žít.

Žít pro naše děti. Edwarda Carlislea a Alici Esme. Pro naše dvojčátka, která tolik s Jacobem milujeme a budeme je milovat do skonání světa, i když zemřeme a naše těla shoří nebo si je vezme země.

Ani oheň slzy neosuší, když to nedokáže on tak kdo?

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň slzy neosuší - Zatmění: