Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Oheň a led - coby kdyby II. část

22.09.2010 (13:45) • zuzka88 • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 3773×

HUDBA

Ed mírně zaváhal, prolustroval moji tvář a asi našel, co hledal, protože odstranil zbývající milimetry a políbil mě.

Nebylo to, jako když jsem ho líbala poprvé. Tenkrát to byl polibek z mojí iniciativy, dnes se zapojil i on. Něžně se otíral o mé rty, laskal mi je jazykem, až jsem je pootevřela. Chtěla jsem víc. Prsty jsem mu zajela do vlasů a přitiskla se na jeho kamennou hruď. On mě objal v pase a polibek prohloubil.

Ale jsem jen člověk a brzy mi došel dech. Ed opustil moje rty a opřel si moje čelo o své.

Zhluboka jsem do plic nasávala chladný, noční vzduch. Ale ten vzduch mě probral z obluzení.

Co to dělám? Tohle nesmím. Ed je kamarád, přítel mé sestry. Dobrá, byl jím, ale jejich láska byla velká. Nemůžu, tohle nejde.

„Promiň,“ vyhrkla jsem. „Promiň.“ Utekla jsem do domu jako děcko, které něco provedlo a bojí se rodiče.

Prosvištěla jsem obývákem, nevšímala si překvapených pohledů rodiny a zapadla do pokoje k Edovi.

„Alice.“ V tu ránu byla vedle mě. V ruce držela moji tašku, kterou jsem předtím nechala v autě.
„Díky.“ Vzala jsem si ji, dala si sprchu a zalezla do postele.

„Nechceš mi říct, co se stalo?“ Alice si sedla na postel a upřela na mě své velké zlaté oči.
„Ty to stejně víš,“ vzdychla jsem.
„Vím, ale ráda bych to slyšela od tebe.“
„Políbila jsem Eda,“ řekla jsem zničeně.
„No to je paráda,“ jásala, jakoby to pro ni byla nějaká novinka. „Kde je háček?“
„Copak to nevidíš?“
„Co?“ nechápala.
„On… on,“ nedokázala jsem se vymáčknout.
„On co?“
„On patří k Belle. Vždycky patřil a bude,“ vysvětlila jsem.
„Ale Bella už tu není, a pokud to tak cítíte, tak proč by to nešlo?“ nerozuměla mi.
„Připadám si, jako bych podváděla sestru. Brala jí jejího přítele. A navíc Ed je kamarád.“ Zoufale jsem se na ni podívala.
„Je opravdu jen kamarád?“
„Já nevím, Alice. Nevím, co mám dělat,“ vzlykla jsem.
„To se vyřeší, uvidíš. Promluvíš si s ním a bude to v pořádku,“ utěšovala mě a objímala kolem ramen. „Teď bys měla spát. Dobrou.“
„Díky.“ Slabě jsem se na ni usmála a dívala se, jak odchází.

Převalovala jsem se na posteli a nemohla zabrat. Zrak mi padl na sako přehozené přes křeslo. Neváhala jsem a došla pro něj. V posteli jsem do něj zabořila obličej a užívala si tu nádhernou vůni.

Když už jsem tu nemohla mít majitele té vůně, můžu mít aspoň náhražku.

Co to dneska bylo? Co to do mě vjelo? Nikdy jsem nad Edem nepřemýšlela jako nad klukem. Brala jsem ho jako kamaráda, sice hodně blízkého, ale jen kamaráda. Pamatuju si ty moje prvotní pokusy hned po tom, co jsme s Bellou přijely do Forks. Balila jsem ho jak divá a on se nedal. Tehdy jsem si uvědomila, že v tom není žádný cit. Ale je to tak i teď?

Je možné, že jsem zamilovaná do Edwarda Cullena? Za posledních pár měsíců se mi stal tak blízkým, že jsem si bez něj nedovedla život představit. On mě uzdravil, oživil, když jsem byla skoro mrtvá.

Vybavila jsem si jeho tvář, pravidelné rysy, hranatou čelist, rovný nos, zlatavé, vřelé a něžné oči, hedvábné vlasy. Tu tvář jsem milovala, Eda jsem milovala, jeho úžasnou povahu, neustálou péči, kterou mi věnoval, jeho humor. Cože jsi to řekla? Zarazila jsem se v duchu.

Miluju ho. Ty ho miluješ?! No teda.

Byla jsem sama ze sebe překvapená, ale zároveň se mi ulevilo, protože jsem to konečně věděla. V tu chvíli se mi jako na povel zavřela víčka a já usnula.

Někdy v noci mě něco zastudilo na tváři, chtěla jsem se podívat, co to je, ale nedokázala jsem rozlepit oči, tak jsem něco zamumlala, otočila se na druhý bok a znovu upadla do hlubokého spánku.

Ráno, nebo spíš v poledne, kdy jsem se probudila, jsem si už byla ve svých citech naprosto jistá. Jenže tu bylo několik ale, která jsem nemohla ignorovat.

Za prvé Bella, stále mi připadalo, že zrázím vlastní sestru, za druhé Ed, je do mě taky zamilovaný, nebo to bylo jen chvilkové pomatení smyslů? Za třetí opět Ed, nevidí ve mně jen náhražku za Bellu a ne mě samotnou?

Byla jsem z toho lehce zmatená a bála se sejít dolů a postavit se tomu čelem. Vůbec jsem nevěděla, co dělat.

Edward

Viděl jsem, jak El vyklouzla na zahradu, chtěl jsem jí nechat soukromí, ale něco mě za ní táhlo. Tiše jsem šel za ní. Vůbec nepostřehla, že jsem tam taky. Připadal jsem si hloupě, že ji poslouchám, ale nemohl si pomoct.

Mluvila k Belle a plakala. Už tak dlouho jsem ji neviděl brečet. Nelíbilo se mi to. Chtěl jsem, aby byla veselá a šťastná. Udělal bych proto cokoliv.

Když rozbalila můj dárek a rozzářily se jí oči, zahřálo mě to někde uvnitř. To slunce symbolizovalo všechno, co pro mě znamenala. Ona byla novým světlem mého života. Dala mé existenci nový smysl.

Bála se, že je špatné, když je šťastná, myslel jsem, že jsme tohle období už překonali, ale evidentně jsem se mýlil.

Už jsem to nevydržel a promluvil. Zrovna padala hvězda. Nebyl jsem nijak pověrčivý, ale i tak mi hlavou problesklo přání. Nevím, jestli reálné, ale podvědomě jsem si přál…

El se pokoušela setřít slzy, ale naprosto bezvýznamně. Celá se třásla zimou, tak jsem jí půjčil své sako, já ho vážně nepotřeboval.

Pohodlně se o mě opřela. Její vlasy se mi otíraly o obličej. Byly jemnější než to nejlepší hedvábí. Pak ke mně zvedla svůj pohled plný zmatenosti a všech možných pocitů. Cítil jsem se stejně. Nevěděl jsem, co dělám, ale ta touha byla silnější. Přemýšlel jsem, jestli o to taky stojí. Ale odpor nekladla, tak jsem ji políbil.

Bylo to jiné než s Bellou. To bylo první, co mě napadlo. Její ústa byla něžná a přitom divoká zároveň, byla hladká a taková hořko sladká, vábivá.

Moc se mi to líbilo. Věděl jsem, že El musí dýchat, tak jsem jí dal možnost.

Opřel jsem své čelo o její a pozoroval ji. Měla zavřené oči, zhluboka se nadechovala a zase vydechovala. Jak rád bych věděl, co si myslí. Ale měl jsem smůlu. Chtěl jsem jí znovu políbit. Zjistit, jestli se mi to nezdálo a její polibky jsou opravdu tak opojné, ale El se najednou odtáhla a s omluvami utekla.

Byl jsem zmatený. Co se stalo, co jsem udělal špatně? Vypadala, že taky chce. Možná nechtěla a já si její pohled špatně vyložil.

Bouchl jsem pěstí do lavičky, až se jí kousek odlomil. Na nic jsem nečekal a šel do domu, abych se El omluvil.

„Šla si lehnout,“ oznámila mi Esmé, jen co jsem věšel do dveří. Chtěl jsem jít za ní, ale Rose mě zastavila.
„Vypadala nějak smutně, možná bys ji měl nechat.“
„Edwarde, ne, že za ní teď půjdeš.“ Alice scházela ze schodů a lehce se usmívala.
„Ale já s ní musím mluvit, měl bych jí…“ Ani mě to nenechala doříct, ta malá mrška.
„Já vím, už jsem s ní mluvila.“ Okamžitě jsem jí začal projíždět myslí, ale nic neobjevil. Dobře se přede mnou chrání. „Nejdřív se uklidni a pak se uvidí,“ nakázala mi.

Neměl jsem chuť se s ní hádat a přetahovat, tak jsem se odporoučel na lov, tam třeba přijdu na jiné myšlenky.

„Budu tě sledovat,“ řekla Alice, než jsem zmizel.

Ležel jsem na trávě a koukal na nebe. Nevyznal jsem se sám v sobě. Proč jsem to udělal? Z náhlého popudu, nebo v tom bylo něco víc? Když jsem si tu chvíli vybavil. Viděl jsem jen Eliny oči, které ke mně s důvěrou vzhlížely. A pak prostě cvak a chtěl jsem to. Toužil jsem po tom ochutnat její rty. Ale byla to chyba. Nechal jsem se ovládnout touhou a takhle to dopadlo. Ohrozil jsem tím naše přátelství.

Zavřel jsem oči a v duchu si nadával. Přemýšlel jsem, co mám říct El. Vypadala z toho dost vyděšeně. Jen bylo záhadou, proč se omlouvala ona mně. To já jsem byl viníkem.

Vrátil jsem se domů a svalil se na gauč, ale po chvíli, když jsem si uvědomil, že mi nikdo nevěnuje pozornost - měli na práci příjemnější věci –, jsem šel za El. Asi bude spát, ale nemohl jsem odolat.

A taky, že ano. Vlasy rozhozené po polštáři, některé uprchlé prameny přes tvář. Obličej uvolněný. Vypadala nádherně. Potichu jsem přešel k posteli a chvíli ji pozoroval. Pak jsem opět neodolal a pohladil ji prstem po tváři. Při mém dotyku trochu nakrčila čelo, zabrblala a otočila se na druhý bok.

Rozlil se mi příjemný pocit v hrudi. Takový teplý. Už jsem to jednou zažil, jen to bylo s někým jiným. Přesně tyhle pocity ve mně vyvolávala Bella. Jen myšlenka na ni, mě zahřála u mrtvého srdce. Nemohl jsem ji dostat z hlavy. Chtěl jsem být s ní. A přesně totéž jsem teď prožíval s El.

Proč jsem si to neuvědomil dřív? Možná jsem nechtěl. Nechtěl jsem si připustit, že bych byl do El zamilovaný. Po takové době našeho přátelství. Je to vůbec možné?

Ale pohled na Elinu spící tvář mi to potvrdil. Je to možné a opravdu se to stalo.

Překvapilo mě to, ne však nepříjemně.

Sedl jsem si do křesla a byl tam až do rána. Musel jsem se s tím vším vyrovnat a vymyslet, jak to říct El, možná ani neříct, protože ona tyhle pocity zřejmě nesdílí.

HUDBA

Elizabeth

Ráno jsem se trochu pozastavila nad svým nočním zjištěním. Nikdy mě nenapadlo nad něčím takovým přemýšlet.

Od té chvíle, co se to stalo Belle, se mi stal nejbližším člověkem, to ano. Ale pořád jsem ho brala jako přítele, nejlepšího přítele, kterému se můžu svěřit, když mě něco trápí, který mi pomůže a podpoří, když to potřebuju.

Povzdychla jsem si. Mění to, co cítím něco? Pořád to bude přítel mé sestry. Milovali se. Nikdy jsem tak velkou lásku neviděla. Jak bych mohla nastoupit na její místo. Není to zvrácené?

Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Napadlo mě taky, jak k tomu přistupuje Ed. Stojí o mě vůbec, nebo jsem ho včera prostě zaskočila?

Ale jak se mám chovat, až ho potkám. Mám dělat, že se nic nestalo? Vysypat ze sebe své city?

Nevěděla jsem, po dlouhé době jsem byla bezbranná. Napadlo mě jediné, doufat, že se to nějak vyřeší za mě.

S trochu rozklepanými koleny jsem sešla dolů, kde na mě v kuchyni čekala snídaně. Nikoho jsem neviděla, což bylo divné. Normálně v tuhle dobu, devět hodin, žili všichni svým obvyklým lidským životem.

Dojedla jsem, umyla talíř a šla si sednout k televizi. Však oni se ukážou.

No, ukázal se Ed. Srdce se mi okamžitě rozeběhlo kupředu a nešlo zastavit. Dlaně se mi zpotily a krk stáhnul. Ať už jsem chtěla, nebo spíš nechtěla říct cokoliv, nemohla jsem.

Posadil se vedle mě a přejel mě pohledem. Nebylo to jen krátké, prolustroval mou tvář, až jsem se ošila.

Co teď? Mám něco říct, nebo počkat, co řekne on?

Seděla jsem tam, ruce si mačkala v klíně a pohled nevidomě upírala na televizi. Nevím, co dávali, byla jsem schopná vnímat jen Edwarda, který na mě nepřestával civět.

„El,“ řekl tiše, ale mě to znělo jako výbuch bomby. Bojácně jsem se na něj podívala.
„El, ať už jsem včera udělal cokoliv, omlouvám se. Je mi to líto. Nechci, aby ses trápila.“ Jeho oči byly plné smutku, omluv a… a lásky? Ne, to není možné. Vidím tam jen, co sama chci.

Zarazila jsem ho zdvihnutou rukou.

„Nic neříkej. Omlouvám se, neměla jsem…“
„Co jsi neměla?“ přerušil mě.
„No, to, co se včera stalo.“
„Ale ty za to nemůžeš, to já,“ obviňoval sebe.
„Ne ty, já,“ stála jsem si na svém.

Ed se začal smát.
„Co je?“ nechápala jsem.
„Slyšíš nás?“ Zamyslela jsem se nad naším hovorem. Bylo to absurdní. Znělo to spíš, jako bychom bojovali o to, kdo má větší vinu. Hloupost. Nic to neznamenalo. Tedy pro něj. Moje srdce při všech těch pronesených slovech krvácelo, ale udělám cokoliv, abychom mohli zůstat aspoň přáteli. Nechci o Eda přijít.
„Mohli bychom na to zapomenout?“ požádala jsem ho. Ale ty na to nechceš zapomenout, křičelo moje já. Jenže musíš, řekla jsem mu.
„Už se stalo,“ ujistil mě.
„Pořád kamarádi?“ Já nechci být kamarádka.
„O tom žádná,“ usmál se a objal mě. Tváří jsem se mu opřela o rameno a zhluboka se nadechovala jeho jedinečné vůně. V jeho objetí mi nic nechybělo.

---

Čas plynul. Všechno se zdálo být v pořádku. Když nepočítám to, že mám naprosto šílené sny o Edovi a vždycky, když se probudím do reality, jsem zklamaná. Alice nás probodává pohledy a vypadá, že nad něčím usilovně přemýšlí, a všichni ostatní sourozenci kolem nás chodí taky po špičkách. I ten věčně veselý a ukecaný Emmett byl jako vyměněný.

Takže bylo vlastně všechno na ruby.

K Edovi jsem se snažila chovat co možná nejnormálněji, ale copak to šlo? Těžko. I tak jsem si neodpustila letmé dotyky a objetí, samozřejmě v mezích přátelství, aby nepojal sebemenší podezření.

Napadl první sníh, děti stavěly sněhuláky a já nemohla zůstat pozadu. Za Edovy asistence jsem postavila sněhuláka s mrkví místo nosu a starým hrncem na hlavě. Byla jsem na sebe pyšná, ještě pár let a bude ze mě profík. Byl rozhodně lepší než loňský.

Au, loni jsem ho stavěla s Bellou. Jak jen mi chyběla. Tím vším jsem si přivodila i výčitky svědomí. I když jsem byla do Eda zamilovaná tajně, měla jsem pocit, že sestru podvádím. Že jí beru přítele. Ty myšlenky mi zkazily celý den. Nedaly mi pokoj, ať už jsem se snažila jakkoliv.

Šli jsme s Edem k nám. Běžela jsem se převléct do suchého a on mi vařil horkou čokoládu. Táta byl ještě v práci, poslední dobou tam trávil víc a víc času.

V pohodlných teplácích a triku s dlouhým rukávem jsem se usadila na gauči, Ed mi podal čokoládu, párkrát jsem foukla a napila se. Byla výborná, takovou uměl jen on. On a Bella, pravděpodobně má ten recept od ní. S touto úvahou mě plně zasáhla skutečnost, že já na Eda nemám žádný nárok. On prostě patřil Belle a bude její navždy. Já nakonec umřu a on tu bude dál. Třeba se za pár let narodí další Bella, kterou bude moc milovat.

Ta představa mi vehnala slzy do očí. Pokoušela jsem je mrkáním zahnat, ale nešlo mi to. Bez dovolení vyklouzly na mé tváře. Rukou jsem je setřela a dál se věnovala čokoládě, ale tekly další a další.

„El, co se děje?“ ptal se Ed starostlivě. Jak mu mám říct, co se děje? To mu říct nemůžu.
„No tak, holčičko, proč pláčeš? Řekni mi to,“ přemlouval mě. Jeho něžné oslovení ve mně vyvolalo ještě větší smutek a beznaděj.
„Já už nemůžu. Jsem unavená,“ popotáhla jsem.
„Copak se stalo?“ On byl na mě tak hodný a já…
„Už jsem unavená z toho předstírání.“
„El, no tak.“ Chytil mě za ramena a lehce se mnou zatřásl. V tu chvíli jsem byla tak zoufalá, že bych mu vyklopila cokoliv a taky se stalo.
„Já tě miluju,“ dostala jsem ze sebe mezi vzlyky.
„Cože?“
„Miluju tě,“ slzela jsem dál. Ed jen seděl a nehýbal se. Tak a teď mám, co jsem chtěla. Dalo se to čekat. Proč jsem to vlastně říkala, jako bych to ani nebyla já.
„Já tě taky miluju.“ Teď jsem ztuhla pro změnu já. Slyšela jsem dobře. Svým brekem jsem dělala takový hluk, že jsem si nemohla být jistá. Otřela jsem si oči do rukávů a konečně se na něj podívala. Jeho tvář odrážela všechny emoce, které se v něm svářely. Radost, štěstí, něha, láska. Samé krásné pocity. Nikde nebylo pohrdání, výsměch.
„Miluju tě,“ zopakoval. Nové slzy.
„Doufám, že jsou to slzy radosti,“ strachoval se. Nevěděla jsem. „El, prosím, řekni něco, nebo se z toho zblázním.“
„Bella,“ pípla jsem.
„Zlato,“ chytil mě za ruku a propletl naše prsty, „Bella zemřela. Už se to stalo. Moc mě to bolí, je mi to líto, ale musíme jít dál.“
„Ale ty a ona…“ začala jsem.
„Už není ona a já. A nikdy nebude. Ona se našeho vztahu vzdala, nic jí nevyčítám, pro rodinu bych udělal to samé, jenže ona tu teď není, ale my dva ano. A jsem si jistý, že by si přála, abys byla šťastná. Abychom byli šťastní,“ dodal.
„Vážně?“
„Určitě.“ Natáhla jsem se k němu a nechala se obejmout. Říkal to tak jistě, že bych mu měla věřit, stále jsem však měla pochybnosti. Ale možná měl pravdu. Mohli bychom to aspoň vyzkoušet. Ano, za zkoušku nic nedáme. A třeba mi to sestra odpustí. S novým odhodláním jsem se posadila a podívala se na něj. Už jsem nebrečela.

Dívala jsem se přímo do jeho zlatavých studánek, pak sjela na jeho rty a zase zpět. Ani jsem se nestačila nadechnout a svíral mě ve svých pažích. Svými rty snadno vyhledal ty moje a spojil je v nádherném, sladkém polibku.

„Miluju tě,“ zašeptal, když jsme se od sebe po nějaké době odtrhli.
„Já tebe.“

---

HUDBA

Od té doby bylo všechno jiné. Přišlo mi, jako by byl svět barevnější, živější, krásnější. Byla jsem šťastná, i když mě občas přepadl pocit viny, ale v blízkosti Eda jsem na všechno nepříjemné zapomínala.

Náš vztah byl… pro mě to bylo něco úplně nového. Chodila jsem s pár kluky, ale většinou to bylo na truc, nikdy to nebyla láska. Až teď.

Občas mě napadlo, že takovéhle štěstí nemůže dlouho vydržet a zaručeně přijde nějaká rána, která všechno zničí, ale – musím zaklepat – zatím je všechno v nejlepším pořádku.

Začaly vánoční prázdniny, takže jsme na sebe měli spoustu času. Ve škole jsme se stále tvářili jako kamarádi, nechtěla jsem vířit vodu. Teď jsme si však užívali společné chvilky, chodili jsme do lesa, trávili dny v teple Edwardova pokoje, povídali si, líbali se.

„Miluju tě,“ šeptal mi do ouška a rukama hladil po celém těle. Ležela jsem pod ním uvězněná na posteli a Ed mě líbal na obličeji, krku, vlastně veškeré odhalené kůži. Pozornost věnoval taky mým dlaním a prstům. Vzdychala jsem blahem a natahovala se pro další polibky.

Byli jsme v domě sami. Ostatní si odskočili na „vánoční" lov. Byl tu krásný klid, nehrozilo, že sem někdo vrazí, jako se to v uplynulých dnech párkrát stalo.

Ed mi zajel chladnými dlaněmi pod tričko. Naskočila mi husí kůže po celém těle. Nevím, jestli to bylo zimou nebo vzrušením, ale nepříjemné to rozhodně nebylo. Postupně mi tričko vyhrnoval, až mi ho sundal přes hlavu. Políbil mě do odhaleného výstřihu a rty vytvářel cestičku až dolů k mému pupíku.

Přitáhla jsem si ho zpět k sobě a nedočkavě vyhledala jeho rty. Roztřesenými prsty jsem rozepínala knoflíčky jeho košile.

„B… El,“ vydechl. Trochu jsem se zarazila. Zdálo se mi to, nebo chtěl říct Bello. Hned mi za zavřenými víčky vyvstanul obraz mé mrtvé sestry.

Ed pokračoval v laskání, ale já se odtáhla. Tohle nešlo.
„Lásko, co se děje?“
„Nejde to, já nemůžu, promiň,“ omluvila jsem se.
„To nevadí, počkáme,“ chápavě přikývl. Zapnul si košili a já si zatím natáhla triko. Sedla jsem si na kraj postele a objala si rukama kolena.

Proč nemůžeme být jako normální pár. Vážně mě chtěl oslovit Belliným jménem? Znovu mě napadlo, že mě možná miluje jen proto, že ve mně vidí Bellu. Při té myšlence jsem se otřásla. Nechtěla jsem být jen náhradník.

„El, je ti zima?“ staral se. Vždycky měl péči, aby mi nebyla zima, nebo naopak teplo. Abych měla pohodlí a byla spokojená. S ním mi nikdy nic nechybělo. Ale cítil on to samé se mnou?

„Chtěl jsi mi říct Bello?“ zeptala jsem se a v hlase mi zaznívala jasná obava z jeho odpovědi. Přála jsem si, aby se mi to zdálo, nebo aby klidně lhal a řekl, že ne. Ale Ed byl někdy až příliš čestný a pravdomluvný.

„Ano,“ vydechl zdrceně.
„Aha.“ Co jsem na to měla říct.
„Omlouvám se. Nikdy se to nemělo stát, byl to omyl. Vůbec jsem nemyslel. Promiň.“ Dá se za omyl považovat, když vám kluk v tak krásné chvíli, kdy všechno ostatní zmizí a on je střed vašeho vesmíru, řekne jménem své bývalé přítelkyně a ještě ke všemu vaší sestry? Ať už je mrtvá, nebo živá, bolí to. Když člověk nemyslí, říká většinou pravdu.

Ed se ke mně opatrně přiblížil a chtěl mě obejmout, ale nedovolila jsem mu to.

„Miláčku, promiň mi to. Bylo to nedorozumění,“ snažil se mě přesvědčit, ale já věděla svoje. Beze slova jsem si obula boty, z gauče vzala bundu a vydala se domů.

Zrovna jsem otevírala domovní dveře, když se vedle mě objevil Ed.

„El, prosím. Odpusť mi to,“ žadonil.
„Vždycky jsem to věděla, víš? Uvnitř, ale nechtěla jsem si to připustit. Možná mě máš rád, ale Bella stále bude na prvním místě a díky mé podobně s ní…“
„Ne, to není pravda. Miluju tě,“ skočil mi do řeči.
„Chci domů.“
„Odvezu tě,“ nabídl, ale odmítla jsem. Musela jsem si všechno utřídit v hlavě a jeho společnost by mi rozhodně nepomohla.
„Půjdu pěšky,“ oznámila jsem mu.
„Ale El, je tam zima a za chvíli bude tma. Není vhodná doba na hrdinství.“
„Půjdu pěšky,“ zopakovala jsem tónem, který odmítal veškeré námitky.

Trochu mě překvapilo, že mě nechal vážně jít. Čekala jsem, že mě bude přemlouvat a do auta nacpe třeba násilím, ale nestalo se.

Naštěstí byla cesta vedoucí k jejich domu projetá, tak se po ní dalo docela dobře jít. Došla jsem na silnici a pokračovala směr Forks. Po pár metrech u mě zastavilo auto a z okénka se na mě zubila Alice.

„Naskoč si.“ Poslechla jsem ji a nasedla do vyhřátého auta. Alice se beze slova rozjela. Ticho mi naprosto vyhovovalo, ale po chvíli to začalo být divné. Alice nikdy nebývala ticho. I v těch sebe nevhodnějších situacích nedokázala udržet pusu zavřenou.

„Ani se nezeptáš, co se stalo?“
„Já to vím,“ řekla.
„Jo, jasně, já zapomněla. A nic na to neřekneš?“ zajímala jsem se.
„Ne, tohle si musíte vyřešit sami. Nebudu se do toho montovat.“ Nevěřícně jsem se na ni podívala. Takovou Alici neznám, nevyměnili ji náhodou?
„Ani nebudeš hájit Eda?“ Vždycky se ho zastávala.
„Ne, tohle si musí vyžehlit sám.“

Vysadila mě u nás před domem a s přáním dobré noci odjela.

Táta se díval na nějaký zápas a u toho jedl pizzu. Nabídl mi taky, ale neměla jsem hlad. Zavřela jsem se u sebe v pokoji a na posteli se stočila do klubíčka. A teprve tam se mi spustily slzy. Tiše mi tekly po tvářích.

Co jsem si do háje myslela? Že si přijdu a budu s Edem? Jak jsem byla naivní. On bude vždycky s Bellou. Patří jí, vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Ať budu dělat cokoliv, nikdy ho nezískám. Možná tak jeho tělo, ale srdce nikdy.

Zabořila jsem obličej do polštáře, abych mohla brečet hlasitě a přitom tím nepřivolala tátu. Najednou mi bylo tak smutno. Byla jsem sama a už to tak navždy zůstane. S Edem to nemá budoucnost. Můžu ho milovat sebevíc, ale ani to někdy nestačí. Nakonec mě pláč uspal.

HUDBA

Ráno nebylo o moc lepší. Spíš naopak. Ed se v noci neukázal. Vždycky za mnou chodíval. Ač jsem si řekla, že to s ním končí, mrzelo mě to a znovu mě to rozbrečelo.

Táta už byl v práci, hlad jsem neměla, tak jsem zůstala v posteli. Utápěla jsem se ve svém žalu. V ruce fotku, kde se objímám s Edem, a bulela jak želva.

Dole někdo zaklepal. Nereagovala jsem, ať je to kdokoliv, nechci ho vidět. Klepání se ozvalo znovu, tentokrát hlasitěji, bylo to spíš bouchání. Trhněte si nohou, pomyslela jsem si.

V tu chvíli mi zavrněl mobil. Byla to SMS od Alice.

Mohla bys laskavě otevřít ty dveře? Zvládla bych to i bez tvé pomoci, ale Charlie by se asi divil, kdyby tam odpoledne nebyly.

Bylo mi jasné, že pokud neotevřu já, poradí si sama a to by nebylo dobré. Zvedla jsem se z postele a cestou si otírala oči.

„No ty vypadáš,“ přivítala mě.
„Děkuju,“ kuňkla jsem.
„Podívej, co nesu.“ Podala mi papírový pytlík, ve kterém byl Hříšný tanec, Pretty woman a kýbl zmrzliny. Vděčně jsem se na ni usmála. To je přesně to, co potřebuju.

Pustily jsme si filmy a já u toho dlabala zmrzku. Snědla jsem ji celou a hned bylo všechno lepší. Filmy mě vytrhly z reality. Alice odcházela, až když se vrátil táta a já mě docela dobrou náladu, v rámci možností. Prostě jsem se snažila na všechno zapomenout.

Udělala jsem večeři, kterou jsme s tátou společně snědli, a pak šla do svého pokoje. Hmm, to nebyl nejlepší nápad. Všechno tam na mě padlo, ale udržela jsem se a neuronila ani slzu.

Četla jsem si knížku, i když ji moc nevnímala, myšlenky mi utíkaly různými směry, hlavně k Edovi. Copak asi dělá? Bezmyšlenkovitě jsem otočila stránku a vzdychla. Pak mi někdo zaťukal na okno. V tom tichu to bylo jako výstřel z pistole. Vyskočila jsem a upustila knihu.

Někdo znovu zaklepal. Přešla jsem k oknu a odhrnula záclonu. Překvapeně jsem se dívala do Edova obličeje. Otevřela jsem okno a ustoupila, aby mohl dovnitř.

„Ahoj,“ pozdravil opatrně. Přemýšlela jsem, co tu asi chce. Nejspíš to celé uzavře a každý si půjdeme vlastní cestou. A já tím přijdu i o nejlepšího kamaráda. V krku se mi utvořil knedlík.

„Ahoj,“ vydala jsem ze sebe. Koukali jsme na sebe. Chtěla jsem ho obejmout. Chtěla jsem, aby mi řekl, že bude všechno v pořádku, ale to se nestane.

Abych něco dělala, sedla jsem si na postel a mačkala si v klíně prsty. Ed mlčel a jen mě sledoval. Jeho dlouhé pohledy mě vždycky znervózňovaly. Nevěděla jsem, co si myslí. Už jsem to napětí nevydržela a promluvila.

„Proč jsi přišel?“
„Chtěl jsem s tebou mluvit,“ řekl.
„Poslouchám,“ zašeptala jsem a nejraději bych si zakryla uši.
„El, moc mě mrzí, to, co se stalo. Udělal jsem velkou chybu.“
„Bude lepší, když to už necháme. Ty patříš k Belle. Já byla jen náhradnice. Osoba, která vypadá stejně a mohla ti ji nahradit. Jenže o to já nestojím. Nechci být ta druhá. Nestačí mi to.“ Zase se mi slzy rozutekly po tvářích. „Miluješ Bellu. A já už ti nebudu zasahovat do života.“
„El, to ne, lásko. Přeci se nerozejdeme. Miluju tě, jen tebe a strašně moc. Miluju tebe, ne tvou sestru. Je pravda, že si na ni občas vzpomenu, ale ne tak jako na tebe. Ty vyplňuješ každou myšlenku mého dne. Ty a nic jiného. Jsi teď moje všechno. Ty jsi dala nový smysl mému životu. Bez tebe bych nedokázal jít dál. Pamatuješ, jak jsem ti dal k narozeninám to slunce?“ Rukou jsem zajela ke krku, kde se zmiňovaný předmět nacházel. „To slunce jsi ty pro mě. Znovu jsi rozsvítila můj život.“ Klekl si naproti mně, vzal mě za ledové ruce a díval se mi zpříma do očí. Stejně jako včera jsem věděla, že to myslí upřímně. „Prosím tě, nezahazuj to všechno. Už se to nikdy nestane. Jsi jen ty, věř mi. Miluju tě.“

A já mu to věřila, všechno, každé slovíčko, každé písmenko. Sice jsem i tak mírně váhala, ale moje láska byla silnější než všechno ostatní, co jsem v tu chvíli cítila.

Usmála jsem se. „Miluju tě.“

Edovi se po tváři rozlil zářivý úsměv, takový, jaký má jen on. Pevně mě objal a líbal do vlasů. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Cítila jsem, že takhle je to správně, takhle to má být. Políbili jsme se, jako bychom se neviděli několik let a ne jen jeden den.

Když jsme si s Edem všechno vyříkali, myslela jsem, že už bude všechno v pořádku. Co jiného nás mohlo potkat. Pevně jsem věřila tomu, že budeme konečně šťastní.

To jsem si myslela, než začala škola. Nechtěla jsem se schovávat, tak jsme s Edem vystoupili poprvé na takhle veřejném místě jako pár.

Spolužáci z toho byli poněkud paf. Všichni na nás zírali a šuškali si. Ignorovala jsem to a dělala to co vždycky. Cesty z hodiny na hodinu, nudné povídání učitelů, oběd s Cullenovými a konečně poslední dvě hodiny. S Edem jsem se měla sejít u auta, kam jsem chtěla běžet hned po tom, co si dám věci do skříňky.

Škola se pomalu vyprazdňovala, tak jsem si ještě odskočila, domů bych to taky nemusela vydržet. Zavřela jsem se zrovna v kabince, když se otevřely dveře a zaslechla jsem hlasy.

„Vidělas, jak se na něj lepí?“ promluvil dívčí hlas.
„Jo, je jak liána. Copak neví, že ji má jen jako náhradu. Ta holka je úplně mimo. Copak by si Cullen mohl začít s ní, takovou courou po tom, co chodil s Isabellou? Vždyť to byla její sestra.“ Ani nemusela vyslovit Bellino jméno a věděla jsem, o kom je řeč.
„Buď je totálně naivní, anebo naopak vypočítavá. Co myslíš ty?“ zeptala se své kolegyně. Ani jsem se nehnula a snažila se dýchat co nejtišeji, i když jejich slova mi nebyla zrovna nejpříjemnější.
„Já si myslím, že to první. Se na ni podívej, chodí tady jako královna a přitom na ní nic není. Je to jen levná kopie své sestry, ta měla aspoň úroveň.“
„Máš pravdu. Půjč mi rtěnku, tu svoji jsem někam zahrabala. Nemáš malinový odstín?“
„Ne, ještě tu mám višeň,“ nabídla jí.
„Ta je super.“ Chvíli se tam o něčem bavily a pak za stálého kvokání vypadly.

V očích mě začalo pálit. V hlavě mi rezonovala dvě slova. Levná kopie. Jsem opravdu tak špatná? Coura, jak řekla ta jedna? Holka bez úrovně?

Sedla jsem si na zem a rozbrečela jsem. Proč se do všeho plete Bella. Nechci ji z ničeho obviňovat, byla to moje sestra a já ji mám ráda, jen… Kdykoliv se semele něco kolem mého vztahu s Edem, je to kvůli ní. Ač přímo ona sama za to nemůže.

Ed mi řekl, co ke mně cítí, ale co když měly ty dvě krůty pravdu a jsem jen ta náhražka. Vymlouval mi to, ale co když lhal. Byla jsem zmatená a nevyznala se sama v sobě. Přeci Edovi věřím, tak proč mě dokážou zviklat dvě káči.

Dveře se znovu otevřely. Snažila jsem se ztišit na minimum, ale vzlyky se mi draly samy z hrdla a já je nedokázala ovládnout.

„Už je to dobrý, jsem tady.“ Ed mě objímal a tisknul na svou hruď. Vzal mě do náruče a odnesl do auta. Tam jsem se trochu uklidnila, ale stále mi ten „zážitek" nešel z hlavy.

Ed mě zase vzal do rukou a nesl k domu. To už jsem se začala bránit, že můžu jít sama, ale nebylo mi to nic platné. Složil mě až na mé posteli, sedl se vedle mě a znovu mě uvěznil v mých pažích.

„Tys to slyšel?“ Musela jsem se zeptat.
„Jejich myšlenky to přímo křičely. Je mi to líto,“ zamumlal a pohladil mě po vlasech.
„Je možné, že mají pravdu?“
„Jak tě to vůbec mohlo napadnout. Samozřejmě, že ne. Jen závidí. Jsou to husy. Zapomeň na to,“ uklidňoval mě.
„Ale já nemůžu. Opravdu se chovám jako coura? A jsem jen blbá Bellina kopie. Narodila jsem se až jako druhá.“ Vzdychla jsem. „Měla tu zůstat ona a ne já. Je to úplně špatně.“
„El, to jsou naprosté hlouposti. Už jsme to několikrát probírali. Zůstala jsi tu ty, protože to tak mělo být. Nejsi žádná kopie, jsi svá, originál, a proto tě miluju a už vůbec nejsi coura. Jsi milá, zábavná, skvělá a úžasná žena. A je pro mě obrovskou ctí, že jsi se mnou. Kašli na to, co říkají ostatní. Nemají pravdu. Věř mi to. Do háje,“ rozčílil se. „Je hrozné, že ti to vůbec musím říkat. Měla bys to vědět sama.“
„Dobře,“ pípla jsem.
„Žádné pochybnosti?“ ujišťoval se.
„Žádné,“ přikývla jsem.

---

HUDBA

Hned druhý den, když Ed odešel po škole na lov, jsem odchytla Alici. Musela jsem udělat jednu věc. Pochybnosti, nepochybnosti. Tohle jsem dělala hlavně kvůli sobě, potřebovala jsem to.

Když jsem zmínila kadeřníka, Alice nadšeně souhlasila.

Jely jsme do Port Angels, kde měla Alice nějakého známého, který je prý, podle jejích vlastních slov, génius.

„Stefane,“ zvolala, když jsme vešly do moderního salónu.
„Drahá, kde ty se tu bereš?“ přišel k nám, Alici políbil na obě tváře a mě si zvědavě prohlížel.
„Tady El by ráda změnu, tak jsem si vzpomněla na starého přítele,“ zachichotala se Alice.
„Tak starý zase nejsem. Já jsem Stefan, a ať už vám o mně napovídala cokoliv, určitě to není pravda.“ Natáhl ke mně ruku s upravenými nehty. Alice ho laškovně bouchla do ramene.
„El. A nebojte, Alici neposlouchám, dělám si vlastní úsudek,“ mrkla jsem na něj.
„Tak to si budeme rozumět.“

Dovedl mě k velkému zrcadlu a usadil do pohodlného křesla.

„Co to bude?“ zeptal se, ale než jsem stihla otevřít pusu, vtrhla do toho Alice.
„Já si myslím, že by to chtělo zkrátit, tady prostříhat, určitě změnit barvu, nějak to zesvětlit, co myslíš?“ Otázka nepatřila mně, ale Stefanovi.
„Vždycky jsem obdivoval tvůj vkus. Ještě bych udělal…“ A pak jsem je neposlouchala. Věděla jsem, že Alici můžu věřit, takže jsem vypnula a nechala je, ať si dělají, co chtějí.

A výsledek? Sama jsem se skoro nepoznala. Vlasy jsem měla kousek pod ramena. Byly sestříhané tak, že působily mírně rozcuchaným dojmem, a barva byla světle hnědá s lehce měděnými odlesky a světlými prameny. Bylo to dokonalé.

Stefan byl ze své práce nadšený a donutil nás s Alicí jít ještě na kosmetiku, abych byla celá nová.

Měl pravdu, cítila jsem se jako znovuzrozená. Byla jsem najednou někdo jiný. Žila jsem sama za sebe. Ten pocit byl ulehčující.

Edovi spadla brada, když mě viděl. Celý večer mi pak opakoval, jak strašně mi to sluší. Ten den jako by začala nová etapa mého života. Všechno, co bylo, bylo zapomenuto a já vykročila do budoucnosti s čistým štítem po Edově boku.

---

HUDBA

Byl to přesně rok od onoho osudného dne. Dne, který změnil naše životy. Životy všech, hlavně můj. Za ten rok jsem se dost změnila. Ta tam byla nezodpovědná El. Teď jsem byla konečně dospělá se vším, co k tomu patří. Čekal mě poslední ročník střední školy, uvažovala jsem o vysoké a o budoucnosti vůbec. V tomhle směru jsem měla absolutně jasno, jen to ještě říct Edovi.

Naposledy jsem se podívala do zrcadla a šla dolů. Už na mě čekal. Pomalu jsem sešla schody a hned pod nimi se mu vhrla do náruče. Byla jsem tak ráda, že ho mám.

Na hřbitov jsme šli pěšky, bylo celkem slušné počasí. Ed nesl kytici bílých růží od Esmé ze zahrady. Byla jsem si trochu nejistá, přeci jen jsem za Bellou dlouho nebyla.

Došli jsme k náhrobku, který byl obsypán květinami, asi jsme nebyli sami, kdo si vzpomněl. Naaranžovala jsem tam tu naši a pak jsme mlčky stáli. Dívala jsem se na fotku Belly a přemýšlela, jak se asi má. Jestli se setkala se všemi, kteří jí za života chyběli.

„Nechám tě tu, ano?“ Přikývla jsem. Sehnul se, krátce mě líbnul na rty a odešel.

Klekla jsem si a pohladila fotku jedním prstem.

„Ahoj, sestřičko. Doufám, že tam netropíš neplechy.“ Pousmála jsem se. „I když to ty ne. Moc mi tu chybíš. Alice s Rose se mi tě snaží všemožně vynahradit, nejde to. Ty jsi byla jen jedna. Byla jsi lepší část mého já. Možná, že proto přišel Ed, aby mi ukázal, že to se mnou není ještě tak hrozné. Snad ti nevadí, že jsem mu dala svou lásku. Miluju ho jako nikoho v životě. Všechno je s ním, jiné, jednodušší, lepší… No uznej, mohl dopadnout hůř,“ usmála jsem se sama sobě. „Mám tě moc ráda. Vím, že jsem to občas nedávala najevo, ale to jsem prostě já. Pozdravuj tam nahoře.“ Postavila jsem se. „Zase přijdu. Měj se krásně.“

Z oka se mi skutálela jedna zbloudilá slza. Setřela jsem ji a zamířila k východu.

---

„Ede?“ začala jsem opatrně. Na tohle se musí pomalu.
„Copak?“ něžně se na mě usmál a líbnul mě na nos.
„Víš, přemýšlela jsem…“ Nechala jsem větu vyznít do ztracena, abych si získala jeho plnou pozornost.
„O čem?“ zeptal se přesně, jak jsem očekávala.
„O sobě, o tobě, o nás, budoucnosti.“
„Hmm, a cos vymyslela?“ ptal se a líně mi jezdil nosem po tváři, krku a znovu na tvář. Musela jsem vynaložit veškeré sebeovládání, kterého jsem byla schopna, abych mohla mluvit dál.
„Chtěla bych být jako ty.“ A je to venku. Ed se zarazil a konečně se na mě pořádně podíval.
„Cože?“
„Chci být upír,“ zopakovala jsem.
„Ale vždyť jsi to nechtěla. Raději jsi chtěla zemřít,“ nechápal mé rozhodnutí.
„Jenže to byla jiná situace. Změnila jsem se, tys mě změnil a já změnila svůj názor.“ Upřeně jsem se dívala do těch krásných, v tuto chvíli překvapených, zlatohnědých očí.
„Vážně bys to chtěla?“
„Ano,“ odpověděla jsem pevným hlasem.
„Dobře.“
„Dobře?“ nechápala jsem.
„Ano, uděláme to, ale až dokončíš střední. Souhlasíš?“ stanovil si podmínku. Vrhla jsem se mu kolem krku.
„Děkuju, děkuju.“
„Ty sis myslela, že nebudu souhlasit?“ zajímal se.
„No, asi jo,“ přiznala jsem.
„Lásko, já bych o tebe nedokázal přijít. Znovu už ne,“ zašeptal a políbil mě. Nejdřív lehce otřel své rty o mé, pak znovu, pokračoval na jednu tvář, na druhou, na čelo a znovu na ústa. To už jsem se neudržela a uvěznila jeho rty svými. Polibek se prohloubil. Pohladila jsem Edovu kamennou hruď schovanou pod tričkem. To tričko se mi nelíbilo. Stáhla jsem mu ho a konečně se ho mohla pořádně dotknout.

Ed nezůstával pozadu. Ani nevím jak, ale najednou jsem neměla tričko, ani kalhoty. Vzájemně jsme se dotýkali, ale pořád mi to bylo málo, chtěla jsem víc. A taky to dostala. Jeden výlet do sedmého nebe pro dva, prosím.

Bylo to dokonalé splynutí dvou těl. Ač to pro mě bylo poprvé, byla jsem ráda, že jsem si tuto chvíli uchránila pro Eda. Byl ohleduplný, něžný a vášnivý zároveň. Nedovedu si představit něco krásnějšího.

---

To jsem si myslela tenkrát. Bylo i něco krásnějšího a to chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Na něco jako antikoncepce jsme samozřejmě ani nepomysleli. Kdo by se tím taky zabýval, když spí s upírem.

Všichni byli ohromení a zároveň nadšení. To se však nedá srovnat s Edem, který mě div neuctíval. Nikdy jsem neviděla jeho tvář tak rozzářenou, blaženou, spokojenou. Vypadal jako reklama na štěstí. Celou noc mi pak ukazoval, co opravdu cítí.

Za dva měsíce se konala svatba, kterou nám zařídila Alice. Vzali bychom se mnohem dřív, ale Alice měla spoustu námitek, že to nestihne připravit, že neseženeme vhodné šaty a tak dále.

Moje těhotenství naštěstí probíhalo normálně, takže jsem neměla problém s nějakým extrémně velkým bříškem. Byla jsem v půlce čtvrtého měsíce. S Alicí jsme vybraly šaty podpásané pod prsy, takže nebylo nic vidět.

Kráčela jsem uličkou směrem k Edovi. Nemohla jsem z něho spustit oči. On byl všechno, co jsem si kdy přála. Byl klidný přístav, kde jsem zakotvila a nehodlala jsem nikdy odplout. Byl stálicí v mém životě. Hvězda, která září na mém soukromém nebi.

Bez něho by můj život skončil po smrti sestry, ale on to nedovolil, jen díky němu jsem si připadala znovu celá a on mohl za to, že jsem dokázala jít dál. A za to mu budu vděčná celou naši společnou věčnost.

HUDBA

Edward

Podíval jsem se z okna a zahřálo mě u srdce. Na trávníku před domem pobíhala naše malá holčička Isabella a její matka se ji snažila chytit.

Bella byla nejkrásnější dítě na světě, ale to si o svém potomkovi myslí asi většina rodičů. Byla celá po El, až na ty oči. Ty měla zelené. Dlouhé hnědé vlásky se jí vlnily po zádíčkách, a jak utíkala, skákaly jí jednotlivé lokýnky do rytmu běhu.

Byly jí dva roky a všechny si omotala kolem svého malého prstíčku. Nebyla ničím zvláštní od normálních dětí. Za to jsme byli moc rádi, jen nás trápilo její stárnutí, jestlipak bude za pár desítek let vypadat jako naše matka. To nikdo nevěděl, a tak jsme museli čekat. Ale rozhodli jsme si nedělat vrásky dřív, než to bude nutné.

Uslyšel jsem zapištění následované veselým smíchem. El chytila Bellu a točila se s ní dokola.

El byla dokonalá. Jako upírka ještě zkrásněla. Její tvář měla elegantní rysy, každý její pohyb byl neuvěřitelně ladný. Dovolil bych si říct, že je nyní nejkrásnější v rodině, ale před Rosalií jsem to nemohl prezentovat nahlas.

Pokaždé, když malá usnula, leželi jsme v naší ložnici v objetí a třeba jen mlčeli. Stačila nám vzájemná blízkost. Nevydrželi jsme bez toho druhého příliš dlouho. Jako by se naše láska ještě víc prohlubovala.

Často jsem přemýšlel nad tím, jaká by byla moje budoucnost, kdyby se to s Bellou nestalo. Pravděpodobně bychom byli taky šťastní a spolu. Ale pak mi přišlo na mysl, co udělala. Sama se vrhla do náruče smrti. Nemyslela na mě a moji lásku. Myslela na sestru, kterou chtěla zachránit, a to se jí povedlo. Možná to tak mělo být. Bella byla ta první, která mi ukázala, co je to milovat. Ukázala mi, jak vypadá láska, jenže zřejmě nebyla ta pravá. Tou byla El. Žena mého života. Jen ona mi zabránila udělat tu největší hloupost, jakou jsem mohl, a dala nový smysl mému nesmrtelnému životu. A na konec… na konec mi dala to nejcennější, co mohla. Naši dceru. Holčičku, která úplně změnila význam mého života. Jak dokáže jeden člověk všechno obrátit vzhůru nohama. Naštěstí pro mě se to stalo a já budu za tenhle dar navždy vděčný.

Otevřel jsem dveře a šel za svými princeznami.

„Tatí,“ vykřikla malá a hnala se ke mně. Krátké baculaté nožičky jí kmitaly ve stéblech trávy, vypadaly trochu vratké, ale zvládla to bez nehody. Chytil jsem ji a vyhodil do vzduchu. Odměnou mi byly radostné výkřiky, které se nedaly ničím vyvážit ani nahradit.

KONEC

Tímto povídka definitivně končí. Doufám, že jsem Vás tím nezklamala a třeba i potěšila.

U předchozího dílu hodně z Vás psalo, že Vám to přijde jako zrada. Že Edward Bellu miloval a tak. Snad Vám tahle část objasnila všechno, co bylo nutné k tomu, abyste to pochopili.

Byla bych moc ráda, kdybyste mi zanechali komentář, jestli se to líbilo, nebo naopak nelíbilo a proč. Případně cokoliv jiného, budu ráda za jakýkoliv názor.:)

I. část SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - coby kdyby II. část: