Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Oči barvy skořice

25.03.2011 (16:00) • SmoulaXX • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1865×

Oči barvy skořice

Sledovala jsem davy lidí proudící po ulicích, lidi procházející se po křivolakých cestičkách v parku, kluky na skateboardech a kolech, děti pobíhající na dětském hřišti, několik párů, které seděly v parku na trávě, jeden starší pár sedící na lavičce, spoustu rodin se svými dětmi. Poslouchala jsem jejich smích, pláč, křik, jejich slova, kterými si vyznávali lásku. A mezi tím vším mi v uších znělo šveholení ptáků, rámus aut ze silnice, hlučení řeky v dálce a šum, který byl v pozadí celé scény.

Tak nádherný letní den, jako byl dnes, jsem nezažila už příliš dlouho. Dokonce jsem se chvíli divila, kolik toho mohu vnímat kolem sebe. Pořád jsem tím byla trochu ohromená, nepamatovala jsem si, že tu bylo vždycky tolik lidí. A nepamatovala jsem si, jak je tu krásně.

Ale… jak dlouho jsem byla pryč?

Uběhlo už mnoho dní ode dne, kdy jsem se vrátila domů z toho proklatého místa. A dnes poprvé jsem pocítila, že jsem byla dlouhou dobu pryč. Tak, jako nikdy předtím jsem se cítila jiná a zoufale sama. Byla jsem obklopená stovkou lidí, a přesto jsem tam stála jediná. Když jsem si to uvědomila, sevřel se mi žaludek.

Už jsem sem nepatřila a nikdy patřit nebudu.

Pak jsem mezi tisícem zvuků uslyšela jeden naprosto jedinečný. Analyzovala jsem ho hned, jak jsem ho poprvé zaslechla. Tiché, silné, ale jemné předení motoru. Aston Martin Vanquish, takový zvuk se vám vryje do paměti. Hned jsem otočila hlavu, abych se pokochala jeho vzhledem. Ááách - stříbrný. Dokonalost na čtyřech kolech.

Jenže řidič žádný klenot nebyl; nejenže jel nejmíň stovkou, ale ještě zaparkoval přes dvě místa pro invalidy. Hm, určitě to bude mladý kluk, tak šestnáct nebo sedmnáct, kterému dali jeho rodiče k narozeninám drahé auto, a tak si myslí, že může dělat ramena a klidně někoho srazit. Oběť sem, oběť tam. Autonehoda je nic pro někoho, kdo si může tohle auto dovolit.

Povzdechla jsem si nahlas, ale oči jsem z auta nespouštěla. Schválně, jestli byl můj odhad na vlastníka správný… Ani zdaleka ne!

Z auta vystoupil vysoký, tmavý chlapec s černými vlasy v džínových kraťasech. Ze zadu bych mu hádala pětadvacet, jenže pak se otočil a já rázem sledovala asi šestnáctiletého kluka se smutným obličejem. Vypadal, jakoby mu někdo ublížil, ovšem s jeho postavou a výškou se to zdálo nepravděpodobné. Byla to bolest, která není vidět. Možná o někoho přišel, možná mu nějaká dívka zlomila srdce. Bylo tolik možností.

Kluk se po chvíli ztratil v davu a už jsem ho nezahlédla. Jeho auto ale stálo na místě a já se mohla těšit jeho vzhledem dál. Ten kluk rozhodně nevypadal na to, že je auto jeho. Byl hezký, sportovec s vypracovanou postavou, ale ve tváři neměl ten správný nadutý výraz.

Napadlo mě, že to auto šlohnul. No, blbost by to nebyla, ale ani na zloděje aut nevypadal. Připadal mi… ztracený. Jako by mu už nic nezbylo a on tomhle světě zůstal sám a sám.

To byla hloupost, jen jsem hledala podobnosti se mnou. Protože já sama jsem. Měla jsem všechno, to se změnilo a zbyla jsem jen já. Jediná, nechráněná a smutná holka sedící na zídce v parku.

Seděla jsem tam asi několik hodin, nevím přesně, čas jsem nesledovala. Každou chvíli jsem mrkla po autě a jinak jsem pořád sledovala. Přišlo mi to zajímavé, zvláštní a zároveň mi to dodávalo pocit bezpečí. Být mezi tolika lidmi.

Jen chvíli jsem se zaobírala vzpomínkami na můj život před pár měsíci, a pak jsem uviděla toho snědého kluka znova. Zamířil k autu a tvářil ještě hůř, než když odcházel. Byl zklamaný, něco ho bolelo a tady útěchu nenašel.

Zvláštní charakteristika na kluka v šestnácti, který by měl hýřit vtipy, energií a splašenými hormony. Neviděla jsem tu dnes žádný podobný obličej. Ten jeho mě uchvátil stejně jako jeho krásné auto. Měl hluboké, hnědé oči přetékající žalem, hezkou pleť bez jediné stopy akné, krásné rty, ale na bradě bylo vidět, že býval cvalík. Trochu jsem se usmála, byl totiž vážně hezký. Ale chování měl divné a parkování hrozné.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem toužila po tom, aby se mnou mluvil. A tak jsem křikla: „Hele, je ti něco? Hej! Ty s tím ukradeným autem!“ No, jinak jsem konverzovat nemohla, neslyšel by mě a i tak se ohlédnul až po chvíli. Mávla jsem na něj a seskočila ze zídky. Já už si ho neprohlížela, on mě ale ano.

„Jestli máš takové výčitky, že jsi štípnul to auto,“ zasmála jsem se a došla k němu, normálním hlasem pokračovala: „Můžeš se jít udat,“ culila jsem se na něj jako pitomec. Jo, Lizzie, fakt chytrý.

Kluk se zamračil a odsekl: „Je půjčený, ne kradený.“ Zněl trochu přidušeně a v hlase byl znát… pláč? Ne, to se mi určitě jen zdálo. Vypadal utrápeně, ale tolik?

„Jasně, to ti soudce zbaští,“ zatrylkovala jsem vesele.

Zarazil se. „Chceš něco?“ zeptal se mě trochu nejistě.

Chvíli jsem přemýšlela, co mu povím. Nemohla jsem mu říct, že mě zaujal a líbí se mi. „Ani ne,“ koktla jsem. „S tím autem jsem si dělala legraci. Já jen že… vypadáš vážně dost naštvaně. Jo, mimochodem, já jsem Lizzie, “ představila jsem se a natáhla jsem k němu ruku. Kluk se na mě zadíval jako na blázna. No, evidentně mu podání ruky nic moc neříká.

Rozpačitě jsem ruku spustila podél těla. „No nic,“ špitla jsem rychle. „Jenom jsem si myslela, jestli nechceš pomoct. Vypadalo to, že tu někoho hledáš,“ vysvětlila jsem mu svou ochotu a zadívala se do parku stejně jako on, když přijel. Pořád to bylo stejné - hromada lidí, které neznám.

„Jo,“ zamumlal. Otočila jsem hlavu zpátky k němu a pátravě mu prohlédla tvář, trochu se ošil, a tak jsem pohledem hned zas uhnula. Pak uvolnil napjatá ramena. „Nepotřebuju pomoc, ona tu stejně není,“ vzdych zklamaně a prohlížel si moje boty. Je něco zajímavého na hnědých balerínách s kytičkami? Mě by totiž fakticky zajímalo co.

„Aha,“ kuňkla jsem. „To je mi líto.“ Tohle byla možná menší lež, ale to nevadí. Nemohla jsem být úplně nesoucitná. Jenže… on byl vážně zatraceně zvláštní. A nebudu si nic nalhávat - byl to kus.

„To mně taky,“ zabručel nespokojeně. Pak se na mě zase podíval, ale já už mu nevěnovala pozornost. Pohledem jsem zbloudila k tomu autu. Je vážně úžasný. Trochu jsem od něj poodešla a prohlížela si ho zepředu.

„Máš krásné auto,“ prohodila jsem jakoby nic. Kluk naklonil hlavu, že by ho zajímalo, co si myslím o tom autě? „Je vážně škoda, že už je nedělají. Teda, Vantage má taky úžasný tvar, ale ten Vanquish má v sobě něco podmanivého. Hned zaujme, navíc jsem četla o jeho jízdních vlastnostech, je to prý skvělé auto,“ domluvila jsem a podívala se na jeho tvář. Přemýšlel, civěl na mě a přemýšlel. Trochu jsem zrudla a vybafla první, co mě napadlo: „Jak se s tím jezdí?“

„Neskutečně,“ odvětil nepřítomně a pořád mě zkoumal s takovou chutí, že jsem se málem zeptala, jestli nechce půjčit lupu. To bych si teda pomohla, pomyslela jsem si kysele. Ale usmála jsem se na něj, nedalo mi to. Vážně jsem se usmívala od srdce. A on povytáhl koutek úst, náznak úsměvu. Zašklebila jsem se ještě víc.

Po chvíli znovu promluvil. „Asi pojedu vrátit to auto klukovi, od kterýho jsem si ho půjčil,“ zahučel a trochu se u toho zamračil. Za to já jsem byla zklamaná, že odjede. Nevím, proč mi to tolik vadilo, ale jedna část mě byla jako na vodě. Toho kluka s vypůjčeným autem vidí sice poprvé, ale taky naposledy.

„Ráda slyším, že jedeš rovnou tam,“ zalhala jsem s hraným úsměvem a doufala, že mi dá aspoň číslo anebo si řekne o to moje. Nebo vůbec nikam nepojede. Ale… bylo by mi to k něčemu? Bylo by? Vždyť mám jen jeden jediný den. Víc už mě nečeká.

Kluk se trošku pousmál. „Jo, přesvědčila jsi mě.“ Nasedl do auta a nastartoval. Vypadal… prostě byl jiný. Asi jsem měla strach, že už ho neuvidím. Líbil se mi a byl docela milý. Měl taky moc krásný úsměv.

Zkroušeně jsem sledovala, jak ujíždí z parku pryč. Zamávala jsem mu, když nic víc. Jakmile auto zmizelo za zatáčkou, zmocnil se mě stesk. Je to divné, že se mi stýskalo po někom, koho vůbec neznám? Asi ano, je. Jenže já měla dnes jeden den, který si mohu prožít po svém. A tak jsem chtěla prožít alespoň jednu lidskou emoci.

S těžkým srdcem jsem se ploužila směrem do parku, až tam, kde nikdo nebyl a park se měnil v neprostupný les. Neměla jsem strach, necítila jsem vztek. Byla jsem duchem nepřítomná a moje hlava byla plná indiánského kluka s Astonem Martinem. Bylo by hezké, kdyby tu zůstal a já měla čas žít.

Pravda ale zněla jinak. Hořce a bolestivě.

Došla jsem až na samý konec pěšinky a tam se zastavila, protože tady končí můj den. A moje zrzavé pihy.

Z lesa se vynořily čtyři stíny. Jeden z nich promluvil zpěvným, hlubokým hlasem, který vás ubíjel a zároveň hladil. „Užila sis den, Lizzie?“ zaznělo do ticha.

Sklopenou hlavu jsem narovnala a celé mé tělo se napjalo. „A-ano, pane. Byl krásný, děkuji,“ hlesla jsem roztřeseně.

„Ale krátký, že ano?“ Jiný, zcela odlišný hlas, který pocházel z úst nejmenší osoby, dívky, prořízl vzduch. Zněl nádherně, ale smrtelně chladně. Asi jako rampouch zaražený do srdce.

„Byl přesně takový, jaký jsem ho chtěla, paní,“ odpověděla jsem poslušně, neboť jsem věděla, co mě čeká.

„A splnila jsi, oč jsem tě žádal, Lizzie?“ zasyčel pronikavě ten první.

Zaťala jsem pěsti. „Já jsem…“ Ne, když řeknu, že se svým darem neumím pracovat, budou to považovat za slabost. Já jsem člověk, ale svůj dar plně ovládám. Ovšem ten hoch… „Ano.“

„Ano?“ opakovala nespokojeně malá osoba. „Není to poněkud málo informací?“ vztekala se, ale pořád byla stejně děsivá. A to jsem jí ani neviděla do tváře.

„On, nebyl to jeden z nich. Nepatří ke klanu, ale spolupracuje s ním. Ta dívka, ta lidská dívka je skutečně těhotná,“ vyklopila jsem jim a vyčkávala na odpověď. Ale všechny postavy se otřásly.

„Odporné.“

„Děsivé.“

„Zavrženíhodné.“

Zněly jejich reakce. A pak ke mně muž, který mluvil jako první, natáhl ruku a temně se zasmál: „Tohle jsou skvělé zprávy, Lizzie. Teď už potřebujeme jen obětního beránka. Víš?“

„Ano, o jednom bych věděla,“ souhlasila jsem šeptem. „Jmenuje se Irina, víc toho nevím, ale jejich klan zabil jejího druha. Ona je velmi rozzuřená, mohla by je zradit."

„Výtečně, broučku,“ pochválila mě ta malá mrazivě.

„Až budeš jednou z nás a tvůj dar dosáhne dokonalosti, tak si s ní promluvíš.“

„Ovlivním její mysl?“ zeptala jsem se plaše.

Pak mě ovál chladný vzduch a jeho ruka se mi zaryla do paže. „A ještě mnohem víc,“ zašeptal mi mrtvolný hlas do ucha a mým tělem projela horká jehla. Začínalo mi teplo a slabo.

A teplota stále stoupala…

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Oči barvy skořice: