Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nevydařená loupež

18.02.2012 (18:00) • KateSwan • FanFiction jednodílné • komentováno 29× • zobrazeno 2970×

Skrčená podél zdi jsem sledovala, jak se tři luxusní auta s rozsvícenými světlomety vzdalují od ještě luxusnější vily, u které jsem se právě schovávala.

Jakmile se auta ztratila za horizontem, tiše jsem vystartovala z místa a neslyšně přiklusala k domovním dveřím. Byly z pevného, tvrdého dřeva, do kterého byly vyřezané různé reliéfy. Mosazná klika držela pevně na místě a nechtěla mě pustit ani o píď dopředu.

Vynaložila jsem trochu síly a trhla dveřmi, které pod takovým tlakem ustoupily. Naštěstí nevrzaly, takže mě nikdo nemohl slyšet. Divila jsem se ale, že nikde nemají alarm nebo poplašné zařízení – asi si mysleli, že k nim se nikdo nevloupe. Hlupáci.

Naskytl se mi nádherný pohled. Ode dveří se roztahoval koberec, už od pohledu jemňoučký, a vedl až do obývacího pokoje, kde se nacházela velká plazmová televize zavěšená na zdi. U zdi byla přiražena pohovka alespoň pro osm osob a na konferenčním stolku leželo pár rozházených papírů. Všude viselo plno obrazů – určitě od předních umělců – a na každém stolku či skřínce bylo něco cenného nebo nějaké tretky.

Prošla jsem kolem skleněné vitríny s drahým porcelánem a stanula v moderní, prvotřídní kuchyni. Byla tak čistá, jako kdyby ji nikdo ještě nepoužil.

V tom jsem něco ucítila. Takový nasládlý pach, který se mi nesměle vtíral do nosu. Upír! Tu vůni jsem neznala, takže muselo jít o někoho cizího. Ale co tady proboha dělá? Vloupala jsem se snad do jeho sídla? Počkat – upíři přece nikde nežijí, jen přežívají, nikde se nezabydlují. Co to tedy ale je?

Postavila jsem se do obranné pozice a opatrně vykoukla z kuchyně zpět do obýváku. Nikde nikdo. Zašilhala jsem po pánvi, která visela vedle mě na zdi. Kdyby šlo o upíra, moc by mi asi nepomohla. Ale lepší mít aspoň něco než nic.

S pánví napřaženou k ráně jsem se vydala po temném domě. Naslouchala jsem i těm nejtišším zvukům a čekala na další upozornění, že se tu skrývá další upír.

Skříp! Nahoře se otevřela skříň! Na chvíli jsem se zastavila a stála tam jak solný sloup. Nevěděla jsem, jestli mám utéct nebo se jít podívat nahoru. Pokud by to byl opravdu upír, neměla bych se s ním dostat do rozmíšky. Ale pokud jde jen o člověka, můžu ho hned zneškodnit…

Rozhodla jsem se pro druhou možnost. Opatrně jsem vyšla schody do prvního patra a oči měla na stopkách.

Vrz! Je v tom pokoji hned vedle! Vší silou jsem rozrazila dveře do pokoje, které třískly o zeď, a rozhlížela se, kde toho narušitele uvidím. Nikde nikdo. Zmateně jsem se podívala pod postel i za skříně, ale nic.

Už začínám bláznit. Nikdo tu určitě není a já se jen zdržuju od práce.

Otočila jsem se k odchodu a chtěla za sebou zavřít dveře, když v tom – „Áááaaa!“ vykřikla jsem, co mi síly stačily.

Naproti mně stál chlap, oblečený celý v černém a v ruce svíral lampičku. Jakmile jsem vykřikla, trhl sebou.

Uvědomila jsem si, že stále držím pánvičku v ruce a napřáhla se s ní. Čekala jsem, že na mě začne útočit, ale právě že ne. Místo toho jsme tam stáli jak tvrdé Y a jeden druhého si měřili pohledem.

V tom jsem znovu ucítila tu vůni. Vytřeštila jsem oči a narovnala se, ale pořád připravená k boji.

„Ty jsi upír?“ promluvila jsem jako první.

„A ty taky,“ pronesl, neustále držíc lampičku v rukou.

„Nechci se prát, ale… já tady byla první.“ To by mi tak ještě scházelo, porvat se s upírem, který má určitě větší sílu než já. Jen ty svaly to dokazovaly za něj. Ale prostě byla jsem tu první, tak ať se klidí.

„Taky se nechci prát, ale musím tě zklamat, protože já tu byl první, takže kdybys mohla odejít…“ ukázal rukou dolů k vchodovým dveřím. Tak panáček si myslí, že si může jen tak vyskakovat?

„Ani omylem! Byla jsem tu prostě dřív, takže se kliď ty. Na rozdíl od tebe já ty peníze potřebuju víc.“ A to byla pravda.

„Opravdu? Nemyslím si. Byla bys tak laskavá a už konečně odešla?“ Hlas mu trochu zhrubl. Já taky nebyla zrovna dvakrát ráda. Ale já ty peníze opravdu potřebovala!

„Myslíš, že kdybych nebyla v takový nouzi, tak bych kradla? Já je fakt potřebuju! Je to moje poslední záchrana!“ skoro jsem křičela.

„Tak to jsme dva,“ procedil skrz zuby. Cítila jsem, že se přestává ovládat a co nevidět po mně vystartuje. Už už se chtěl napřáhnout lampičkou, ale já ho rychle zastavila.

„A co kompromis? Je to tu dost velký,“ rozpřáhla jsem ruce a rozhlédla se okolo, „takže si každý může nahrabat, kolik chce a nebudeme si lézt do zelí. Co ty na to?“

Vypadalo to, že o tom přemýšlí. Nakonec přikývl hlavou a já si mohla oddychnout. Nebyla jsem z toho moc nadšená, ale co se dalo dělat.

„Beru si všechny místnosti dole,“ řekla jsem a spěchala dolů.

„Kdepak!“ zasmál se. „Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Kdo si co vezme, toho to bude.“

Chtěla jsem něco namítat, ale jakmile jsem viděla, že se žene do obývacího pokoje a chystá se sebrat to obrovské domácí kino, okamžitě jsem k němu přiběhla a začala ládovat do pytle, který jsem si schovala do kapsy od mikiny, všechno, co mi přišlo pod ruku.

Najednou se rozsvítila světla.

„Co to děláš?“ vyštěkla jsem na něj. „To rovnou můžeš na dům vyvěsit neonový nápis Tady se krade.“

„Přijedou až k ránu a v okolí nikdo není, takže není důvod k obavě,“ vysvětlil mi. Zlostně jsem na něj pohlédla a v tom jsem se zarazila.

Viděla jsem ho poprvé v životě. V té tmě, co tu dosud panovala, jsem viděla jen obrysy, ale teď jsem si ho mohla prohlédnout celého. Byl to ještě kluk, asi tak stejně starý jako já. Bronzové vlasy měl rozházené do všech směrů, takže to vypadalo, jako by se ráno zapomněl učesat. Byl bledý jako stěna – ostatně, to je každý upír – takže mu vynikaly lícní kosti. Pod očima se rýsovaly tmavé kruhy od toho, jak dlouho nebyl na lovu. A ty jeho oči – uhrančivě červená barva, jako tekoucí krev a okraje duhovek už se zbarvovaly do tmavě černé.

Nechápala jsem, co takovýhle kluk, jako je on, pohledává tady, v luxusní vile a krade. Vypadal jak anděl – měl pomáhat, ne loupit.

On se na mě taky díval, jako by mě viděl poprvé – což je vlastně pravda. Trochu mě to rozhodilo, a tak jsem si odkašlala a odvrátila se od něj.

Přistoupila jsem k vitríně s porcelánem a začala ho opatrně vyndávat. Hrníčky, talířky, misky, skleničky… bylo mi líto té rodiny, které jsem to kradla – bude to pro ně nepříjemné překvapení, až se vrátí. Ale opravdu jsem neměla jinou možnost.

Jakmile byla vitrína prázdná, vyšla jsem po schodech nahoru. Zjistila jsem, že už je tam i ten kluk. Nechtěla jsem ho rušit a chtěla si najít něco jiného, ale on na mě zavolal.

„Klidně pojď sem – moc toho tady sice není, ale tak co.“ Jeho hlas zněl jako zvonkohra. Úplně mě omamoval, jako by to bylo nějaké kouzlo. Poslechla jsem ho a dřepla si na bobek vedle něho.

„Asi se to moc nehodí, ale já jsem Edward,“ představil se a natáhl ke mně ruku. Jo, opravdu se to nehodilo – představovat se, když krademe ve vile, a navíc když mě ještě před chvílí chtěl udeřit lampičkou.

„A já Bella,“ prozradila jsem mu moje jméno a potřásla si s ním. Cítila jsem, když jsem se ho dotkla, jak mezi námi přeskočila jiskra – jako elektrický náboj.

„Ehm,“ uhnula jsem očima někam jinam, jak mi to bylo nepříjemné a příjemné zároveň, „opravdu toho tady asi moc není, co?“ ukázala jsem na skříň s oblečením, ve které se ještě před chvílí Edward přehraboval.

„Ne, ale člověk nikdy neví, na co narazí. Už jsem zažil, jak si lidé schovávají mezi šaty různé cennosti,“ pokrčil rameny. To mě přimělo k další otázce.

„Proč vlastně kradeš? Někdo jako ty to přece nepotřebuje, ne?“ Raději jsem vynechala důvody – vysvětlovat mu, jak je úžasný, bych si ráda nechala pro sebe.

„To bych se měl spíš ptát já tebe, ne?“ zasmál se a strčil ruku do kapsy od bundy, které visela na ramínku.

„Nechce se mi zabíjet lidi. Proto kradu,“ vysvětlila jsem a sama se divila, proč mu to vůbec vykládám – měla bych co nejrychleji všechno nahrabat a zmizet. Ale něco mě na něm přitahovalo.

Zkrabatil obočí, ale dál šacoval oblečení. „To nechápu.“

„Nechci lidem brát život pro nic za nic. Je to… divné, i když jsem upír. Zabíjet kvůli tomu, abych se nasytila – vím, že když jsem byla člověk, tak jsem jedla normálně maso, ale tohle prostě není to samé… a tak jsem našla jinou alternativu – chodím do krevní banky. Samozřejmě, že nikomu jen tak nedají lidskou krev, ale mám už tam nějaké lidi, kteří se nechají podplatit, a nějaký ten sáček se jim může ztratit.“

„Takže piješ lidskou krev, ale přitom nezabíjíš. To je dobré,“ zamručel na souhlas.

„A co ty? Proč kradeš?“ zeptala jsem se a přitom sáhla na dno skříně pro krabici.

„No… bude to asi znít hloupě,“ povzdechl si, „ale… nemám moc dobré sebeovládání. Musím se hodně snažit, abych lidi nevysál – možná že přejdu na tvou alternativu. Ale proč kradu – když někoho zabiju, vždycky to zničí jeho rodinu. Oplakávají ho po měsíce i roky a já se na to nemůžu dívat. A tak se je snažím uchlácholit – a beru to i jako takovou malou omluvu – že jim dám peníze. Nechám je přede dveřmi nebo za oknem, v pokoji – prostě kdekoliv. Vím, že něčí smrt se nedá splatit penězi, ale snažím se…“

Údivem jsem otevřela pusu. Já kradla kvůli sobě, protože jsem to prostě potřebovala, ale on… chtěl s tím splatit svůj dluh. „To je… šlechetné,“ nevěděla jsem, co říct.

Otevřela jsem krabici a nemohla uvěřit svým očím. Všude bylo samé zlato, stříbro, diamanty, křišťály, barevné kameny… a vystlané na novinách.

„Páni!“ obdivně hvízdl Edward. „To je hodně bohatá rodina. Ale schovávat to v krabici od bot – to by mě nenapadlo!“

Dívali jsme se na ty krásné šperky a přemýšleli, co s nimi. Našla jsem je já, takže bych si je měla vzít… ale potom, co mi Edward vypověděl svůj příběh, mi připadalo, že si je nezasloužím.

„Vezmi si je ty,“ postrčila jsem krabici k němu. „Měl jsi pravdu, potřebuješ je víc.“

„Ne, ty si je našla, domluvili jsme se přece, že –“

„Říkám, vezmi si je,“ přerušila jsem ho. Už se nadechoval, že se začne hádat, když v tom někdo zaklepal na dveře. Oba dva jsme ztuhli na místě. Kmitla jsem pohledem k Edwardovi, který se tvářil stejně vystrašeně jako já.

Opatrně došel až k vypínači a zhasl světlo. Potom po tmě došel až ke skříni, kde jsme se oba dva schovali a já za námi tiše zavřela dveře.

Seděli jsme tam mezi oblečením a krabicemi a ani nedutali. Dole znovu někdo zaklepal.

„Myslela jsem, že mají přijet až ráno,“ šeptem jsem narážela na informaci, kterou mi sdělil asi před čtvrt hodinou.

„Taky že mají,“ odpověděl mi stejně potichu. „Musí to být nějaký soused nebo tulák.“

„Nikdo v okolí tady nebydlí – sousedy můžeme vyškrtnout,“ udělala jsem kyselý obličej a protočila oči. To se může stát jenom mně!

„Haló! Jste tam?“ volal nějaký mužský hlas.

Málem jsem vyjekla, nebýt Edwardovy ruky, která mi zakryla ústa.

„Co je?“ zašeptal.

„Přišla jsem dveřmi. Musí vidět, že nejsou normálně odemčené,“ vyděšeně jsem kňukla a v duchu si nadávala.

„To jsi nemohla přijít třeba oknem?“ Protočil oči pro změnu on.

„Jak jsem asi měla vědět, že někdo přijde?“ zabručela jsem a ohrnula spodní ret na znamení, jak jsem naštvaná.

„Je tu někdo?“ ozval se hlas, tentokrát blíž.

„Je na schodech!“ přidušeně jsem vykřikla a víc se přimkla k Edwardovi. Opravdu jsem nechtěla, aby nás tu takhle našli – aby nás vůbec našli.

„Třeba se nepodívá do skříně,“ uklidňoval mě, ale sám tomu moc nevěřil a radši mě objal okolo ramen, jako by naše vzájemná blízkost mohla způsobit, že ten muž odejde.

Dveře zavrzaly a do pokoje přišel muž. Moc toho asi neviděl, protože byla tma jak v pytli.

Ještě víc jsem se k Edwardovi přitiskla a vší silou mu stiskla ruku.

Mezi dveřmi od skříně byla malá škvírka, takže jsem aspoň něco viděla z pokoje. Edward si toho všiml taky a nahnul se, takže jsme se obličeji dotýkali, jen abychom něco viděli.

„Haló?“ znovu to zkusil ten muž a přitom si svítil mobilem po celém pokoji. Pak ale pokrčil rameny a odešel pryč.

„Uf!“ vydechla jsem hlasitě asi po deseti minutách a svezla se hlavou na Edwardovo rameno. „To bylo o fous. Teď ale musíme rychle vypadnout, než zavolá policii.“

„Souhlasím,“ přikývl, ale neměl se k odchodu. Podívala jsem se na něj a zjistila, že mi pohled opětuje. Obličeje jsme měli blízko sebe, jen pár milimetrů a dotýkali bychom se.

„No…“ ztratila jsem nit, když jsem se mu podívala do očí. Nevím, jak dlouho jsme se tak pozorovali, když v tom se Edward nahnul blíž ke mně a překročil tak těch několik milimetrů, které nás oddělovaly. Byl to jen letmý polibek, takový jemný, ale vyjadřoval toho tolik…

„Promiň,“ odtrhl se a sklopil oči, jako by se styděl za to, co udělal. Cítila jsem ale, že ten polibek pro něj znamenal tolik co pro mě.

Vzala jsem ho i za tu druhou ruku a donutila ho, aby se mi podíval do očí. Pak jsem sklouzla pohledem k jeho rtům a víc se neovládla. Přitáhla jsem si ho k sobě s obrovskou vervou a chtěla od něj víc a víc. Cítila jsem po celém těle mravenčení – procházelo mi od konečků prstů až po kořínky vlasů. Objala jsem ho okolo krku a on mě okolo pasu. Svezli jsme se po zdi skříně a leželi na jejím dnu mezi krabicemi a bylo nám jedno, že je tak nenávratně zničíme.

Začala jsem zkoumat jeho tělo – zajela jsem mu rukama do vlasů, sklouzla jsem mu rukama ze zad na boky…

„Moje šaty! Zničíte mi moje šaty!“ začal někdo křičet. Okamžitě jsme se od sebe odtrhli a mžourali po pokoji, co se děje.

Asi jsme byli hodně mimo, protože obyvatelé vily už stihli přijet. Ve dveřích stálo pět osob a ležérně se usmívali, zatímco jedna žena stála přímo nad námi a vypadala, že by s námi nejradši zametla podlahu.

„P-pardon,“ vykoktala jsem a roztřeseně se postavila na nohy vedle Edwarda, který dělal to samé. A pak jsem zachytila vůni – nevtíravá, sladká. Upíři. Takže jsme se opravdu vloupali k upírům? To je špatný vtip! Pohlédli jsme na sebe s hrůzou a čekali, co přijde.

„Jsou celé pomačkané! Budu si muset koupit nový šatník! To jste si Valentýna nemohli jít užívat aspoň do ložnice nebo obýváku?“ vrčela.

„Ale no tak, Alice,“ chlácholil ji nějaký muž. „Aspoň máš nějakou záminku jít nakupovat.“

„To je pravda,“ vyhrkla Alice a i v té tmě jsem zahlédla, jak se jí zaleskly oči. „V tom případě se válejte dál, jen co hrdlo ráčí, my vás necháme.“ Mávla rukou a začala odcházet z pokoje.

„Nejdřív bych měl ale otázku,“ přerušil ji další muž, podle hlasu dospělejší. „Viděl jsem dole totiž nějaké pytle a rozházené věci… vy jste sem přišli krást?“ Říkal to takovým klidným hlasem, jako by mluvil o počasí.

„Ne!“ vyhrkli jsme jednohlasně s Edwardem, takže všem musela dojít pravda. Sklopila jsem pohled, a kdybych mohla, byla bych celá červená studem.

„Omlouvám se, nevěděli jsme, že tu bydlí upíři, jinak bychom…“

„Šli loupit do jiného domu?“ dokončil za Edwarda ten muž s úsměvem. „Správně byste neměli loupit vůbec. Ale jak vás tak pozoruju… našli jste si zřejmě jinou zábavu.“ Zase ten shovívavý úsměv.

Potom někoho napadlo rozsvítit a celou místnost ozářilo světlo. Vypadalo to, že ve dveřích stála celá upíří rodinka. A k tomu všichni měli zlaté – opravdu, zlaté! – oči.

Jakmile ale spatřily ty naše, strnuli a úsměv je přešel.

„Kočovní upíři,“ zašeptal někdo z nich. Téměř okamžitě se dva muži odlepili od svých poloviček a zaujali obranný postoj. Byli svalnatí a vypadali, že se s námi hravě poradí.

„Ne! Nebo vlastně ano, ale chceme se změnit! Víte, proto jsme kradli…“ Vyložili jsme jim celý příběh, proč jsme se vůbec ocitli v jejich domě a jak jsme se tady s Edwardem potkali – chvíli jsme se hádali, kdo tu byl první, než nás přerušili, aby se dozvěděli i konec příběhu. Když jsme všechno vysvětlili, na tvářích se jim znovu usadil úsměv.

„Tak si říkám,“ promluvil blonďák – zřejmě hlava rodiny, „nechcete se k nám přidat a naučit se naší stravě?“

Původně jsem tuhle povídku napsala do Valentýnské rychlosoutěže, ale kvůli přesažení počtu slov ji dávám až teď - doufám, že se vám líbila a zanecháte nějaký komentrář :)

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nevydařená loupež: