Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nepotopitelná loď

stmivani26


Nepotopitelná loď15. dubna 2012 to již je 100 let, co šel ke dnu v té době největší osobní parník Titanic.

V této jednorázovce se vrátíme na jeho palubu a vžijeme se do příběhu dvou mladých lidí v pozadí celosvětové tragédie. Mladinká Bella cestuje se svými rodiči do Ameriky a náhodou narazí na okouzlujícího Edwarda Cullena... Přeskočí jiskra? A dokáže Edward zabránit blížící se katastrofě?
Příjemné čtení přeje Veubella.

10. dubna 1912 18:20

Milý deníčku,

dnešní den byl opravdu výjimečný. Nikdy jsem nedoufala, že by se můj největší sen mohl splnit. Ale je to tak – Titanic dnes odrazil od skalnatých břehů Británie a já jsem na jeho palubě. Opravdu jsem se ocitla na nepotopitelné lodi… Je to úžasné! Jako sen! Doposud jsem neviděla větší loď a takový přepych jsem zažila jen z vyprávění mých sestřenek. Ony se provdaly do zámožných rodin, a tak z této lodi nebyly u vytržení jako já. Byly na to, co je čeká, připravené. Ne, že já bych byla nějaký póvl. Můj otec vlastnil velkou továrnu na bavlnu a peněz jsme tedy vždy měli dostatek. Ale přesto naše rodina vždy žila ve skromnosti. Nikdy jsme jen tak nevyhazovali peníze za zbytečné věci. Také díky tomu jsme si teď mohli dovolit tento luxus. První třída byla totiž opravdu drahá.

Stále nemůžu uvěřit tomu, že jsem tu. Ale stačí, když se podívám z okna, a vidím ty černé vody Atlantiku, hned si uvědomím, že toto je opravdu skutečnost. Přesto mi dnešní den splývá do změti obrazů a hlasů. Můj první dojem, když jsem Titanic spatřila, bylo obrovské ohromení. Jak může někdo něco takového umět navrhnout a pak i sestrojit? Loď byla ohromná a majestátní. Opravdu mě nikdy nenapadlo, že by tato loď mohla klesnout ke dnu. Byla to na první pohled nepotopitelná loď…

Po vyplutí jsem se šla projít na horní palubu a obdivovala lesknoucí se vody. Pak jsem si na lehátku četla své oblíbené knihy, které jsem si na cestu do Ameriky s sebou sbalila. Když se slunce pomalu začínalo naklánět nad obzor, nastala slavnostní večeře. Oblékla jsem si své nové hedvábné šaty, které mi na tuto plavbu nechala matka speciálně ušít. Byly nádherné a já si v nich připadala jako opravdová dáma. Navzdory tomu, že mi bylo sedmnáct a měla jsem tedy už věk na vdávání, stále jsem si připadala jako mladá a světu neznalá holka. A slovo láska jsem si spojovala jen s červenou knihovnou. Nikdy jsem nebyla zamilovaná, a tak jsem přeci jenom byl představou manželství trochu vyděšená. Proto jsem vlastně já, matka a otec cestovali do Ameriky. Za cílem najít mi manžela…

Napadlo mě, že by se vhodný nápadník mohl nacházet už na této lodi. U slavnostní tabule jsem proto přes černý závoj řas nenápadně pomrkávala po mladých mužích kolem nás. Žádný z nich mě ale nezaujal. Nezbývalo mi tedy nic jiného než doufat, že v Americe na mě čeká nějaký, kterého bych mohla doopravdy milovat…

Teď nastává západ slunce a já ho chci jít sledovat z přídě lodi. Doufám, že matinka hned nezačne vyšilovat, když mě nenajde ve své kajutě.

Proto se s tebou pro dnešek loučím, můj věrný příteli…

Isabella Swan, 10. dubna 1912, Titanic

 

Když jsem zaklapla desky deníku a zastrčila ho do malé knihovničky, naplnilo mě nadšení. Při vzpomínce na vlahý větřík a šplouchání vod jsem se zatetelila blahem. Moře jsem vždycky milovala. Rychle jsem popadla krémový šál a svižným krokem vyrazila z kajuty. Už jsem se nemohla dočkat, až opět uvidím oceán.

Usmívala jsem se na své boty a skoro běžela. Možná díky tomu jsem si nevšimla osoby, která šla naproti mně. Prudký náraz do něčího těla mě okamžitě probral z mého zamyšlení. Hned jsem chtěla vychrlit několik rychlých omluv a co nejrychleji se vytratit, ale když jsem se na tu osobu podívala, zadrhla se mi všechna slova v hrdle.

Byl to muž. Spíš bych měla říci kluk, protože jeho rozpustilý úsměv a hladká tvář moc nedokazovaly, že by byl mužem. Byl moc dobře oblečený, a tak jsem hned odhadla, že bude také z první třídy. Můj pohled ulpěl na jeho oříškových očích a bronzových vlasech. Byl tak krásný, až se mi podlamovala kolena. Dost nestoudně jsem si ho prohlížela, ale jemu to očividně nevadilo. Pozoroval mě totiž se stejným zájmem. Pod jeho pohledem jsem se začervenala a z hrudi se mi ozval zvuk podobný vypísknutí myšky. To bylo vše, co jsem dokázala v jeho přítomnosti vypravit.

On se bujaře rozesmál a pak konečně promluvil.

„Moc se omlouvám, že jsem do vás vrazil, byl jsem plně zaujat čtením,“ zvedl ruku, ve které měl malou knížečku, „už se to víckrát nebude opakovat… Mimochodem, jsem Edward Cullen…“ řekl a blýskl po mně svým oslnivým úsměvem. V očích mu pohrávaly jiskřičky. Nejprve jsem mu chtěla říct, že jsem ve skutečnosti do něho vrazila já, ale nedokázala jsem říct ani slovo. Nakonec jsem dvakrát polkla a snažila se uvolnit své stažené hrdlo. Natáhla jsem k němu ruku a doufala, že ne moc roztřeseným hlasem pronesla: „Isabella Swan…“

Znovu se na mě oslnivě usmál a přijal mou nataženou ruku. Zhrozila jsem se, když jsem si uvědomila, že nemám rukavičky. Pak jsem na své kůži pocítila jeho dotyk. Kůži měl jemnou, ale připadala mi hrozně chladná. To jsem si snažila odůvodnit tím, že začíná foukat severní vítr a slunce už pomalu mizí za obzorem. Jako na můj souhlas se do mě opřel tak silný poryv větru, až jsem se nechtěně zachvěla. Edward si toho všiml a natáhl ke mně ruku.

„Dělá se chladno, nepřesuneme se dovnitř?“

Jeho slova mě opět překvapila jako vše, co doposud řekl a udělal. On si se mnou chce povídat? Vždyť teď jsem se mu předvedla jako hodně nevychovaná dáma, když jediné, co jsem řekla na to, že jsem do něj vrazila, bylo moje jméno.

Nezmohla jsem se na nic jiného než na malé kývnutí hlavou. Rukou, za kterou mě sevřel, mi projelo neznámé chvění. Pomalu jsem cupitala za ním a snažila se zhluboka dýchat. Ještě nikdy jsem nemluvila sama s mužem, natož s tak okouzlujícím…

Ani nevím jak, ale najednou jsme se ocitli v prostorném, ale útulném salonku. Edward mě přivedl k béžové pohovce se zlatem vyšívaným vzorem a pokynul mi, ať se posadím. Sám došel k velké knihovně a něco vzal do ruky. Pokojem se rozeznělo zacinkání malého zvonečku. Vteřinu nato dovnitř vešel sloužící oblečený do bělostné uniformy.

„Johne, přines nám, prosím, dva šálky zeleného čaje,“ odmlčel se a zadíval se na mě, „nebo by si tady dáma přála kávu?“ zeptal se. Snažila jsem se uklidnit své rychle sprintující srdce a nakonec ze sebe roztřeseně dostala: „Ne, díky, čaj…“

Pak Edward pokýval na sloužícího, a ten se s malou úklonou odporoučel z místnosti. Osaměli jsme a mně se udělalo zase špatně. Všechno, co jsem doposud řekla, bylo naprosto nevhodné. Ani jsem pořádně neuměla zformulovat větu… Cítila jsem, že mi po páteři stéká pramínek potu.

„Takže, Isabello, jste Angličanka?“ zeptal se mě po chvíli ticha. Sedl si naproti mně do vyšívaného křesla se stejným vzorem, jaký měla pohovka, a zahleděl se mi do očí. Tón, jakým pronesl mé jméno, mě zahřál u srdce a rozechvěl mi tělo.

„Ano a vy jste Američan…“ řekla jsem už trochu pevnějším hlasem a obdařila ho svým úsměvem, který prý každému vzal dech. Jemu ale očividně ne. Jen mi přišlo, jako by mi zíral na krk. Nebo na ňadra? Bože! Ještě jsem se ocitla sama s nevychovancem…

„Ano, jsem Američan, jak jste to poznala?“ zeptal se a zahleděl se mi zvláštním způsobem do očí. Já mu také hleděla do očí a nemohla se zbavit zvláštního pocitu. Jeho barva očí mě překvapila. Měl je přeci hnědé, ne? Proč mi teď přišly černé? Musela jsem samu sebe přesvědčovat, že to bylo tím světlem venku.

„Místy se chováte stejně nevychovaně jako spousta Američanů…“ řekla jsem a ušklíbla se. Konečně ze mě spadla ta hrozná nervozita a já mu mohla ukázat svou pravou britskou osobnost…

Když jsem poté asi o hodinu později vcházela do své kajuty, nemohla jsem se zbavit představy jeho zvláštních očí a rudých rtů. Pořád jsem na něj a na náš dlouhý rozhovor musela myslet.

10. dubna 1912 22:48

Milý deníčku,

myslela jsem, že už dnes nebudu nic psát, ale události, které se před pár hodinami odehrály, mi pozměnily názor. Bude ti to připadat směšné a unáhlené, ale myslím, že jsem se zamilovala.

Když jsem šla navečer na horní palubu pokochat se západem slunce, vrazila jsem do člověka. (On sice neustále tvrdí, že vrazil do mě, ale já vím, kde je pravda…) Je to okouzlující mladík s ještě okouzlujícím jménem. Edward Cullen… Pozval mě k sobě do salónku a asi hodinu jsme si spolu povídali. O samotě! To je nevídané. Navíc jsem si ještě nikdy takhle s nikým nerozuměla. Ani na okamžik nenastalo trapné ticho a mně připadalo, že se známe léta. Dozvěděla jsem se, že se svými rodiči a sourozenci byl na návštěvě starého přítele v Londýně, a teď se konečně vracejí domů. Prý se mu Londýn a celá Anglie moc líbily! Bože, můj věrný příteli, poraď, co mám dělat… Bojím se, že on mě bere jen jako svou přítelkyni a ne jako ženu. Z celého svého srdce doufám, že ho ještě během plavby uvidím…

Isabella Swan, 10. dubna 1912, Titanic

 

11. dubna 1912 9:37

Seděla jsem v matčině pokoji se svými dvěma sestřenicemi a mlčky vyšívala. V salonku bylo ticho, které mně přišlo opravdu trapné. Ostatním to tak nepřišlo? Nechápu to… Ale aspoň jsem se mohla plně věnovat svými myšlenkami na Edwarda Cullena. Snažila jsem se přijít na nějakou výmluvu, díky které bych se dokázala dostat z této místnosti. Atmosféra tu byla doopravdy dusná…

Vtom mi to došlo. To je ono! zaradovala jsem se v duchu.

„Matko, je tu příšerné dusno, mohla bych jít na horní palubu? Potřebuji na vzduch,“ řekla jsem co nejvíce nevinným hlasem a obdařila matku ztrápeným výrazem. Věděla jsem, že to na ni zafunguje.

„Jistě, holčičko, ale vezmi si klobouk, ať nedostaneš úpal, a moc se nenakláněj nad vodu, ať nechytíš mořskou nemoc…“ usmála se na mě a pak už se opět věnovala své výšivce. Měla jsem sto chutí vyskočit a rychle běžet z pokoje, ale nakonec jsem se přeci jen ovládla. Určitě by to přitáhlo pozornost a já si zatím chtěla Edwarda ponechat jako své malé tajemství.

Pomalu jsem vstala a odešla přes spojovací dveře do svého pokoje. Tam jsem si vzala svůj bílý klobouk a v zrcadle zkontrolovala své vlasy svázané do elegantního uzlu. Pak jsem se na sebe uličnicky usmála a rychlým krokem vyrazila ven.

Celou cestu jsem se nemohla přestat usmívat. Spěchala jsem a modlila se k bohu, aby tam Edward byl. Prošla jsem dveřmi a tvář mi oslnilo stoupající slunce. Párkrát jsem zamrkala, ale pak už jsem zamířila na příď lodi, kde, jak jsem očekávala, bude Edward. Úsměv mi však hned zmizel z tváře. Nikdo tu nebyl. Proč jsem si namlouvala, že tu bude? Že tu bude na mě čekat? Jak dlouho jsme se ve skutečnosti znali? Bože, byla jsem doopravdy husa…

Přistoupila jsem k zábradlí a najednou mě napadlo, že bych mohla skočit. Všechno by se tím vyřešilo. Silně jsem se chytla zábradlí a postavila se na spodní příčku. Připadalo mi to, jako bych letěla. Pohlédla jsem dolů, do temných vln, a snažila se vytěsnit z hlavy myšlenky na Edwarda. Najednou jsem ucítila na tváři vlhko. Nenapadlo by mě, že budu plakat kvůli muži, kterého jsem viděla jednou v životě. Bohužel to byla pravda…

Vtom jsem za sebou uslyšela kroky. Nechtěla jsem, aby tady byl někdo další. Chtěla jsem být sama – až do konce života… Snažila jsem se zahnat další slzy, ale ty jako na povel začaly téct víc.

Pak se ale stalo něco, díky čemu jsem až vypískla překvapením. Kolem mého pasu se totiž obtočily chladné ruce, které jsem okamžitě poznala. Do tváře mi vstoupila červeň.

„Isabello, snad se nechystáte spáchat sebevraždu… Světu byste hodně chyběla…“ zašeptal mi laškovně do ucha a přitiskl se více ke mně. Doufala jsem, že nás nikdo nevidí. Měla bych z toho rozhodně průšvih. Ale nechtěla jsem, aby se odtáhl. Tělem mi pulsovalo zvláštní teplo a byla jsem celá napnutá. Zadržovala jsem dech a čekala, co bude dál. Ale nic se nedělo. Jen tam se mnou takhle stál a pozoroval vody oceánu jako já. Pak mě napadlo, že mi vlastně něco říkal, a já bych mu mohla odpovědět. Znovu jsem si v duchu zanadávala za svou rozechvělost. Už zase se nechovám ani z daleka slušně. Ale je to v tuto chvíli důležité? Vždyť se tu ke mně tiskne skoro neznámý muž… Myslím, že to, že jsem mu neodpověděla na otázku, je jen maličkost a on mi to promine…

Napadla mě ale jiná věc, kterou jsem mu chtěla říci.

„Čekala jsem tu na vás…“ zašeptala jsem a doufala, že se nečervenám.

„To proto ty slzy?“ zeptal se mírně a při těch slovech jsem ucítila jeho dech na svém odhaleném krku. Zachvěla jsem se. Sice jsem se mu nechtěla přiznat, že jsem kvůli němu plakala, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Budu k němu ve všem upřímná. Doufala jsem, že on se ke mně chová stejně.

„Ano.“

„Ale, lásko, kvůli mně nemusíte plakat, omlouvám se, že jsem přišel později, ale měl jsem důležitou obchodní schůzku…“

Když mě oslovil „lásko“, myslela jsem, že vybuchnu štěstím.  Bylo mi tak krásně, s ním v objetí… Napadlo mě, že bych mohla něco zkusit.

„Neomlouvej se, Edwarde…“ přešla jsem do tykání a čekala, co on na to.

Edward se nepatrně napjal, ale pak mě silně chytil za boky, až jsem pocítila horkost, a otočil si mě k sobě čelem. Až doposud jsem k němu stála zády. Očividně se mu to nelíbilo a asi mi chtěl něco důležitého říct do očí. Rozbušilo se mi srdce.

Pohlédla jsem mu do očí a ztratila se. Už nebylo důležité, že pluji na největší osobní lodi světa, ale to, že jsem s ním…

„Isabello, já… myslím, že jsem se zamiloval…“ řekl pomalu a nepřestával se mi vpíjet do očí. Dech se mi zadrhl v hrdle a srdce se mi rozbušilo tak, že jsem si na chvíli pomyslela, že mi vyskočí z hrudi. Jeho oči mě hypnotizovaly a v hlavě se mi zatemnilo, když jsem si všimla, že se ke mně pomalu naklání.

Pak se naše rty setkaly. Ještě nikdy mě žádný muž nepolíbil, ale pochybovala jsem, že by to bylo s jiným mužem tak dokonalé. Edwardovy rty byly měkké a teplé a náš polibek byl lehký jako motýlek a tak sladký a něžný… Hned se ode mě odtáhl na délku paže a hleděl mi láskyplně do očí. Nevinně jsem se na něj usmála a pak ho sama znovu políbila. Napadlo mě, že bych se s ním mohla líbat do skonání světa a nic jiného bych nepotřebovala…

14. dubna 1912 21:54

Milý deníčku,

Chtěla bych se ti omluvit, že jsem tři dny nic nenapsala. Můj život se od základu změnil…

Stále nemůžu uvěřit, že to jsou pouhé čtyři dny, co znám Edwarda. Přijde mi, jako bych ho znala celou věčnost. Vím o něm snad všechno. Například to, že jí nerad skopové a jako malý spadl do řeky. Pokaždé, když si povídáme, mám hroznou chuť ho políbit, ale on se vždy jen zasměje a řekne mi nějakou další zajímavost o jeho životě. Kdybych nevěděla, že mě miluje, myslela bych si, že o mě nestojí. Takhle ale nechápu, proč to dělá. Nechce porušovat pravidla? Je tak staromódní, že čeká na svatbu? Někdy se v něm nevyznám…

Ale přesto každá chvíle strávená s ním je jako ráj. Deníčku, já ho opravdu miluju! A on mě! No, není to jako pohádka? Při pomyšlení na něj se vždy usmívám a už jsem o něm řekla i matce. Zítra by měl k nám přijít na večeři a oficiálně se s nimi seznámit. Je dost možné, že pak otce požádá o mou ruku.

Ale teď se musím soustředit na dnešek – ten bude rozhodně výjimečný. Edward má pro mě překvapení. Za pár minut se s ním mám sejít na přídi lodi. Hrozně moc se těším a jsem napnutá, co se bude dít. Možná ti ještě dneska napíšu, co se dělo, ale nevím to jistě… Třeba tam strávíme celou noc – spolu… Nejsem nervózní, protože Edwardovi důvěřuji naprosto ve všem. Věřím, že tento večer bude opravdu výjimečný. Zapíše se do naší společné historie…

Isabella Swan, 14. dubna 1912, Titanic

 

Deník jsem zaklapla, až se jeho křehká vazba zachvěla. Jen tak jsem ho nechala ležet na stolku a vyběhla ven z kajuty. Přece nenechám Edwarda čekat…

Dnešní večer byl obzvlášť chladný. Od úst mi stoupaly bílé obláčky. Ale hned, jak jsem se ocitla v Edwardově náruči, začalo mi být příjemné teplo. Edward na přídi lodi připravil pravý americký piknik – jak tomu s oblibou říkával. Seděla jsem mu na klíně a jedla jahody. On mě hladil ve vlasech a já se z jeho dotyků ocitala v sedmém nebi. Už mi nebyla vůbec zima. Jemu ale možná ano, měl totiž hrozně ledové ruce. Vzala jsem je do svých a dýchala na ně. Edward se na mě s láskou díval a mému počínání se zvesela zasmál.

„Bello, to je zbytečné… Já mám vždy ledové ruce,“ řekl po chvíli a vtisk mi polibek do vlasů.

„Ale je to divné, že máš pořád tak chladnou pokožku,“ řekla jsem a až pak si uvědomila, co mi to vlastně vylétlo z pusy. Musela jsem se začervenat. Edward si toho všiml a pohladil mě po rudé líci. Jako při každém jeho dotyku, i teď se mi hlasitě rozbušilo srdce.

„Miluju tě, Bello…“ zašeptal a sehnul se k mým rtům. Pomalu jsme se políbili a já si každý jeho dotek vychutnávala plnými doušky.

„Já tebe taky,“ řekla jsem pak, když jsme se od sebe odtáhli. Zrychleně jsem dýchala a celá hořela. Jemu dýchání očividně nedělalo žádné problémy. Vpíjela jsem se do jeho očí a on zase do mých. Přišlo mi, že tu takhle sedíme věky – jen se letmo dotýkáme a povídáme si o všem možném. Už muselo být něco k půlnoci, když jsem pocítila únavu. Edward si toho samozřejmě všiml, jako čehokoli jiného, a lehl si na deku, kterou přinesl. Natáhl ke mně ruku ve vybízejícím gestu a já si lehla k němu. Položila jsem mu tvář na hruď a chtěla se zaposlouchat do bušení jeho srdce. Ale nic jsem neslyšela… Napadlo mě, že je tu hluk, nebo co, ale bylo tu ticho – až moc velké ticho. Začalo mi docházet, že je tu něco dost divného, a najednou jsem celá znervózněla.

„Edwarde, tvoje…“ Chtěla jsem to doříct – chtěla jsem mu říct, že jeho srdce nebije, i když mi to přišlo jako šílenost, ale přerušil mě poplašný zvon. Pak se všechno seběhlo moc rychle. Nechápala jsem vlastně, co se stalo. V jednu chvíli jsme spolu s Edwardem leželi na dece a najednou jsme stáli o tři metry dál. Zmateně jsem se rozhlížela. Jak jsme se sem dostali? Pak se ale ozvala příšerná rána a vzápětí se celá paluba otřásla – až jsem myslela, že spadneme.

Na naší dece, kde jsme před patnácti sekundami seděli, přistál asi metrový kus ledu. Ledovce…

Poplašné zvony bily jako o závod a Edward mě svíral takovou silou, že mi přišlo, že mi každou chvílí rozdrtí kosti. Všude jsem slyšela skřípění a hromové rány. Paluba se pořád otřásala a dopadaly na ni kousky ledu. Někde uvnitř lodi jsem uslyšela výkřik. Až po chvíli jsem vlastně pochopila, co se stalo…

My jsme narazili… do ledovce.

Edward pustil můj pas a pevně mě chytil za ruku. Pak mě táhnul dovnitř. Hrozně jsem se třásla – jak zimou, tak zděšením. Uvnitř lodi byl klid – vzhledem k tomu, co se stalo venku, mi to přišlo divné. Jen pár lidí vykukovalo ze svých kabin a ptalo se ostatních, co to bylo za hluk. Nikdo zatím neviděl, jak to vypadalo venku. Nikdo nepropadal panice, všichni to brali jako něco nevýznamného. Jsme přeci na Titanicu, ten nemůže jít ke dnu… Ale musím upřímně říct, že ani já v tu chvíli pořád nevěřila, že by se mohl Titanic potopit. Přeci tu byla ještě naděje, že jsme se jen tak o ten ledovec otřeli.

Edward mě dotáhl až k mé kajutě. Tam jsme se zastavili a on mi vzal hlavu do dlaní.

„Bello, běž dovnitř a zůstaň tam, já jdu za rodiči, přijdu pro tebe! Prosím, nikam nechoď!“ řekl a políbil mě na čelo. Pak otevřel dveře a strčil mě dovnitř. Jeho hlas byl tak naléhavý, že jsem se mu nepokoušela vzdorovat. Chtěla jsem mu něco říct. Chtěla jsem se ho zeptat, co se doopravdy děje. Chtěla jsem se ho zeptat, proč mu netluče srdce… Ale když jsem vykoukla na chodbu, už tam nikdo nebyl. Přeci by nemohl tak rychle odejít…

Zavřela jsem za sebou dveře a sedla si na pohovku. Dala jsem si hlavu do dlaní a napadlo mě, že bych měla jít do postele. Ale Edward říkal… A byl tak vyděšený a… rozčílený…? Bála jsem se, že je to něco vážného. Rozhodla jsem se tedy, že se převleču. Vzala jsem si na sebe teplejší šaty a vlněný kabát. Pak mi pohled padl na deník na stolku. Napadlo mě, že bych si mohla něco zapsat, abych se aspoň trochu uklidnila, ale byla jsem tak roztřesená, že bych v ruce neudržela pero.

Asi po půl hodině, kdy jsem byla tak vyděšená, že jsem chodila po místnosti do kolečka, se konečně otevřely dveře a dovnitř neslyšně vklouzl Edward. Tvář měl strhanou a v očích zármutek. Ale také odhodlání… Bože, co se stalo?!

„Bello, ihned si zabal nějaké věci a dojdi za rodiči, ať se také sbalí. Musíme pryč…“ řekl, a když si všiml mého vyděšeného výrazu, zmlkl. Pomalu ke mně přistoupil a vzal mi hlavu do dlaní. Pohlédl mi do očí a pak promluvil.

„Dostanu tě odsud…“ Pak mě políbil na čelo a otočil se k odchodu. „Budeme vás čekat za půl hodiny v otcově kajutě.“

„Edwarde…“ vydechla jsem zděšeně a přiběhla k němu. Rychle jsem ho sevřela za ruku. Nechtěla jsem ho pustit, ať už se chystal jít kamkoli.

„Co se děje?!“ zeptala jsem se naléhavě. Bála jsem se odpovědi, kterou jsem si už mohla sama domyslet, ale potřebovala jsem jistotu.

„Titanic jde ke dnu… Musíme do záchranných člunů…“ řekl a pak odešel. Zhroutila jsem se na postel. Tady byla krutá pravda. Musíme opustit loď nebo nepřežijeme. Napadlo mě, kolik tady mají člunů a pro kolik lidí to bude stačit. Bylo mi jasné, že pro všechny ne…

Znovu mi padl pohled na deník. Musela jsem…

Milý deníčku,

myslela jsem, že dnešní večer bude pro mě výjimečný – jen pro mě a Edwarda. Ale ukázalo se, že bude výjimečný pro nás všechny. Bůh nám zamíchal krutě kartami. Titanic – nepotopitelná loď teď jde ke dnu… Nevím, co ti říci… Možná to, že mám strašný strach, a nevím, co dělat. Celý dnešní večer se změnil v noční můru. Stále mi v uších zní to skřípění. Narazili jsme do ledovce a teď se potápíme. Odvodila jsem si tedy, že je v lodi díra – obrovská díra. Nevím, kolik máme času, ale musím rychle za rodiči a pak za Edwardem. Slíbil, že nás z toho dostane. Věřím mu a doufám za nás všechny, že tuto noc přežijeme…

Loučím se s tebou a doufám, že to není naposled. Nechci totiž dnes zemřít. Dnes ne… Chci prožít krásný dlouhý život s Edwardem a mít spoustu dětí a vnoučat. Ne to skončit dnes v ledových vodách Atlantiku…

Isabella Swan, 15. dubna 1912 0:30, Titanic

 

Rychle jsem deník zaklapla a snažila se udržet slzy. Měla jsem takový strach. Ale musela jsem být odvážná. Proto jsem vstala z postele a do malé kabelky strčila deník, pár rodinných fotek a dopisů. Pak jsem se rychle a naposled rozhlédla po kajutě, která bude asi za pár hodin už pod vodou, a zamířila do pokojů mých rodičů.

Vysvětlit jim, že se Titanic potápí, nebylo snadné. Nechtěli tomu uvěřit a mysleli si, že blouzním. Až po tom, co na chvíli pohlédli na chodbu, kde pobíhali zmatení a vyděšení lidé, konečně uvěřili. Matka byla bledá a křečovitě se držela na prsou. Musel to pro ni být šok. Otec hned začal balit nějaké dokumenty. Podívala jsem se na kapesní hodinky a zjistila, že už máme pouhých pět minut. Nakonec jsme v přesný čas dorazili za Edwardem. Jeho otec, Carlisle Cullen, byl uctivě vyhlížející muž. Vypadal tak mladě a byl bledý a krásný stejně jako Edward. Teď jsem ale nemohla řešit jejich podivnosti. Teď jsme se museli všichni zachránit.

Nebyl čas na nějaké předlouhé představování a zdvořilosti. Carlisle přešel rovnou k věci.

„Už spouští záchranné čluny. Je jich ale moc málo… Naštěstí mají přednost ženy a děti, také první třída… Musíme se tam dostat,“ řekl velice autorativním hlasem. Nikdo mu nehodlal odporovat. Pak jsme společně vyšli z kajuty. Na chodbách a v jídelnách – všude, kam jsem se podívala, byl zmatek a chaos. Pár číšníků tu roznášelo záchranné vesty. Za okamžik mi Edward také jednu podával. Chtěla jsem mu říct, ať si také jednu vezme, ale nakonec jsem mlčela.

Vyšli jsme ven. Hned se do mě dala strašná zima a s politováním jsem zjistila, že jsem venkovní teplotu dost podcenila. Vidina malého záchranného člunu, který se houpá na vlnách, mi navodila husí kůži. Edward s Carlislem šli vpředu a já se svými rodiči hned za nimi. Za námi šli Edwardovi sourozenci a jeho matka. Zděšeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Všude kolem nás byli stejně zděšení lidé jako já. Zahlédla jsem pár člunů a u nich těsnící se davy lidí. Doufala jsem, že je ještě nějaký volný.

Nakonec jsme takový opravdu objevili. Stál stranou a byl z poloviny zaplněný ženami a dětmi první třídy, které jsem párkrát viděla na molu. Kolem postávali muži v černých kvádrech. Tento člun byl vyhrazen zámožným lidem. Nechápala jsem, jak je možné, že se tam nehrnou další lidé, ale pak jsem si uvědomila, že ti pánové svými těly člun perfektně zakryli. Pak jsem si také všimla, jak Edward dává jednomu z nich velký balíček bankovek. Vykulila jsem oči. Tento člun měl očividně svou cenu – dost vysokou.

Vtom se na mě Edward otočil. Pohlédla jsem mu do očí a pocítila závan klidu. Usmál se na mě a podal mi ruku. Přistoupila jsem k němu blíž a pak jsem se mu svévolně vrhla do náruče. Zabořila jsem mu tvář do černého saka a smáčela ho slzami. Měla jsem o něj strach. Co když se odsud nedostane?

„Bello… Nastup do toho člunu se svými rodiči… Já se dostanu do jiného – neměj strach, prosím, nastup si…“ šeptal mi od ucha uklidňujícím hlasem. A co on? Co jeho matka? Co jeho sestry? Ony nenastoupí? Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale nenechal mě mluvit. Hned potom, co mi tohle řekl, přitiskl své rty na ty mé. Do toho polibku jsem vložila všechno. Celou svou duši a srdce. Přišlo mi, že on taky. Byl tohle konec? Já se zachráním a on zemře? Nebo zemřeme oba...?

Chtěla jsem mu začít odporovat, když jsme se od sebe odtrhli, ale nemohla jsem, protože jsem lapala po dechu, neboť mě ještě nikdy takovýmhle stylem nepolíbil. Také jsem uslyšela řev a když jsem se ohlédla, spatřila jsem rozhořčený dav lidí, jak se k nám ženou. Očividně spatřili člun, a tím pádem i šanci na záchranu.

Edward do mě něžně strčil a násilím mě donutil vlézt do člunu vedle mých rodičů. Cítila jsem na tvářích slzy a nechtěla jsem se Edwarda pustit. Držela jsem se ho jako klíště a zarývala mu prsty do ruky. Nic neřekl, ale pak mi jednou pohlédl do očí, až se mi z toho pohledu málem zlomilo srdce, jak byl plný lásky, a sama jsem ho pustila. Vděčně se na mě usmál.

„Miluju tě, Edwarde…“ zašeptala jsem ještě jednou a po tváři mi stekla osamělá slza.

„Já tě taky miluju, Bello, navždy…“

Pak člun začal klesat a já přes vodopád slz už Edwardovu tvář neviděla. Byla tu i možnost, že tam už ani nestál.

Slyšela jsem ryk a řev. Pak jsem si všimla postav jen pár kroků od nás. Člun klesal moc pomalu. Lidé, kteří byli strašně vyděšení, brali jako jedinou záchranu tento člun – napadlo mě, že je možná už poslední, a začali k nám slézat. Zatím mi to ani moc nevadilo – tak jako ostatním. Chápala jsem je. Sice to vypadalo, že jsou z třetí třídy a budou mít plno vší, ale byli to lidé stejně jako já a měli stejné právo na záchranu jako lidé z první třídy. A náš člun nebyl tak plný… Ale brzy tam začalo být moc těsno. Byla jsem přimáčklá ke kraji a špatně se mi dýchalo. Poposunula jsem se kousek dál a nadzvedla se, aby mi okraj člunu silně netlačil na žebra. To byla ale chyba… Někdo do mě strčil, myslím, že to bylo omylem… ale na tom už nezáleželo.

V tu chvíli jsem už marně natahovala ruce po okraji člunu. Moje prsty hmataly do prázdna. Padala jsem a padala…

Připadalo mi to jako věčnost, než jsem dopadla do ledové vody. Ale když jsem zahučela do vod Atlantiku, které mohly mít pár stupňů pod nulou, přála jsem si, aby let trval o dost déle. Voda byla strašně ledová a řezala jako žiletky. Když jsem se vynořila nad hladinu, vykašlávala jsem mrazící vodu z plic a snažila se udržet na hladině. Vlny tu skoro žádné nebyly a já uměla dobře plavat. Nejhorší tedy byla opravdu teplota vody. Myslela jsem, že zmrznu hned, jaká mi byla zima. Nohy jsem už skoro necítila. Musela jsem tedy vynaložit spoustu energie na to, abych se udržela na hladině. Vypadalo to, že si z našeho člunu mého pádu nikdo nevšiml. Z toho mě zamrazilo – tedy jestli to nedělala ta ledová voda. Hrozilo totiž, že než člun klesne na vodu, já se buďto utopím, nebo někam uplavu, anebo zmrznu. V duchu jsem děkovala Edwardovi za záchrannou vestu a přemýšlela, kde je. Rozhlížela jsem se kolem sebe a marně hledala další člun, který by si mě všiml a zachránil mě. Nemělo cenu křičet, můj hlas se vytratil po větru a přes hrozný křik na palubě by mě stejně nikdo neslyšel.

Nohy mi začínaly ochabovat. Mrazivý vzduch mě studil v plicích a měla jsem pocit, že místo nohou mám už jen kusy ledu. Mozek se mi zamlžoval a já pravidelně po pár minutách upadala na pár chvilek do bezvědomí. Napadalo mě, že tohle je opravdu konec. Já tady zemřu…

Už jsem skoro necítila chlad. Už mě nic nebolelo. Můj dech se zpomaloval. Přicházelo něco, co jsem nedokázala pojmenovat, ale přála jsem si, aby to bylo rychlejší. Abych to všechno už měla za sebou. Abych zapomněla… na Edwarda… Edward! Ano! Edward! Nesmím zemřít! Kvůli němu! Slíbila jsem mu to! Znovu jsem v nohou pocítila náznak spolupráce a do žil se mi vlil adrenalin. Já musím žít, kvůli němu! Přežiju!

Chtěla jsem zavolat jeho jméno. Chtěla jsem mu dát vědět, že jsem tady. Že mě má zachránit…

Edwarde! Můj hlas mi zněl naprázdno. Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani jednu hlásku. Musela jsem to zkusit znovu.

„Edwarde…“ zašeptala jsem tak potichu, že můj hlas splynul s malou vlnkou, která do mě vrazila. Bylo to k ničemu. On mě neslyší. On nepřijde…

Chtělo se mi brečet. Tohle je tedy konec. Měla jsem pravdu, když mě napadlo, že mě vlny odnesou dál od místa mého pádu. Byla jsem daleko. Nikdo z člunu mě nehledal. Rodiče mě nehledali. Nikdo mě nehledal. Nikomu jsem nechyběla…

Znovu jsem pocítila otupění. Prosím… Ať to už skončí… Ch-ci z-zemřít…

Najednou jsem uslyšela stříkat vodu. Někdo skočil do vody? Asi plno lidí… Titanic jde ke dnu, lidé skáčou do ledové vody dobrovolně, ne jako já…

„Bello!“

Mám halucinace? Asi ano, nikdo mě nevolá… Nikdo mě nepotřebuje… To nemůže být Edward…

„Bello!“

Pocítila jsem chladný dotyk. Zmohla jsem se na chvíli otevřít oči. Edward. Mám halucinace, to je jasné… On tu být nemůže… Nemohl mě zaslechnout, když jsem ho volala. Žádný člověk by to nezaslechl… Ale on… Myslím, že jestli je skutečný, znamená to, že není člověk…

„Edwarde…“ zašeptala jsem šťastným hlasem a pokusila se mu stisknout ruku. Pohled na mou modrou ruku mě vyděsil. Tohle nedopadne dobře. Nedokáže mě zachránit. Není tady už žádný člun. Je to konec a on teď zemře taky… Nebo nemůže zemřít? Chtěla jsem být jako on…

„Bello! Já tě zachráním! Slyšíš?! Tohle přežiješ! Nemůžeš umřít! Přiměj svoje srdce bít!“ křičel na mě Edward.

„Edwarde, je moc pozdě, já to nedokážu…“ zašeptala jsem zlomeně a pocítila na tváři jednu osamělou slzu. Chtěla jsem ho naposledy políbit, ale oči se mi už zavíraly a únava přemohla mou touhu žít. Chtěla jsem spát…

„Ne, není, Bello…“ slyšela jsem z dálky Edwardovo zašeptání a pak jsem na krku ucítila novou bolest. 


 

Tuto povídku jsem napsala ke stému výročí potopení zaoceánského parníku RMS Titanicu. Snad se mi povedlo navodit tu správnou atmosféru světové tragédie. Protože potopení Titaniku jí bylo…

Doufám, že se vám to aspoň trochu líbilo a zanecháte mi nějaký komentář.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nepotopitelná loď:

 1 2 3 4 5   Další »
48. Dominika cullen
08.08.2015 [10:05]

Takze edward ji promnenil v upirku to potrebuje pokracovani jinak to nepreziju ze co je dal eichle pls pokracku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.03.2013 [11:27]

barcinaNádhera. Nejlepší povídka, co jsem zatím četla. Emoticon Emoticon Emoticon Absolutně dokonalé. Emoticon

46. sara98
19.05.2012 [21:48]

Nej!Krása! A ten konec nezapomenutelnej! Slzy mi tkly na konci! Respekt!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.04.2012 [12:11]

BellaBarcaCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Nádhera..!! I přes šťastný konec to mé oči nevydržely a slzy se mi draly ven z očí.. Emoticon Emoticon Emoticon Krása. Emoticon Emoticon

44. Kika
29.04.2012 [5:04]

Wow, úplne super, dokonalé. :) Máš krásny štýl písania, len tak ďalej. ;)

43. Martík
28.04.2012 [16:56]

Moc pěkné :)

42. alex
26.04.2012 [18:41]

nádherné Emoticon vystihla jsi to úžasně!

24.04.2012 [6:19]

Emoticon

23.04.2012 [22:37]

Emoticon

23.04.2012 [20:12]

BrigitaMoonnikdy jsem nic lepšího nečetla. za to by se nemusel stidět ani profesionální spisovatel Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4 5   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!