Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Neměla jsi zemřít!

19.03.2011 (18:45) • AlliceVolturiCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1539×

Neměla jsi zemřít…

Mladý chlapec, možná mu nemohlo být více než 17 let, kráčel setmělými uličkami Londýna. Procházel mlhou, chladem. Mlha, která zahalovala řeku, zahalovala nyní i jej. Byl chladný večer. Byla noc. Ve tmavých uličkách nebyl v tu dobu nikdo. Ani živáčka. I tak se tu a tam ozývaly lidské hlasy z okolních domů. Avšak chlapec nic nevnímal. Pro něj svět utichl.

Důvod bytí a všeho okolo něj, pro co díky ní žil, byl mrtev na věky věků. Nezachránilo ji již nic. Byla mrtvá, pár, pro chlapce bolestivých, dní. Byla zavražděna pro tak bezvýznamnou věc jako je briliantová dýka. Šperk z rodu anglické šlechty. I dívka, jež byla chlapcovou nejdražší, byla téhož rodu. Chlapec věděl, že by jeho víla tu dýku ráda vydala jako výkupné za svůj život. Oni jí nedali příležitost.

Chlapec s překrásným jménem: Edward Cullen miloval tu ubohou dívku s neméně překrásným a líbezným jménem, jako bylo to jeho. Se jménem Isabella Swanová. Nechávala si říkat Bella. Jen Bella.

Chlapec necítil ani chlad mlhy, ba ani kapičky dopadající mu na tvář. Ledový déšť se pomalu mísil s jeho slanými slzami. Nestudilo ho nic, jen příšerné prázdno v jeho srdci. Místo, ve kterém bývala ještě před několika dny ona. A pravě ona byla jediná, která znala tajemství jeho rodiny.

Bella milovala Edwarda i přesto, že byl poloupír. Členové Edwardovi rodiny byli oproti tomu upíři. Ani to ji neodradilo.

Chlapec kráčel tak tiše, až jeho kroky byly neslyšnější než kapky dopadající na střechy, na domy, na vše okolo něj. Bylo pošetilé chodit v takovou dobu v této části Londýna. On se nebál. Byl připraven uvítat smrt s otevřenou náručí, tak jako dříve vítal Isabellu.

Kráčel mlhou, tmou, stínem a deštěm. Chůze byla pomalá a plynulá, jakoby si naposledy užíval života. Asi potřetí sebou chlapec trhl. Možná se mu zdálo, že zahlédl v mlze její tvář. Věděl však, že jsou to přeludy. V očích měl bolest a lítost nad Bellinou smrtí, takovou že by sklátila i nejkrvežíznivějšího z krvežíznivých. Ze zeleného oka opět vyplula jak lodička slaná slza. Miloval tu dívku nade svůj život a byl pro ni ochoten i zemřít.

Vzpomínal na její překrásný smích, kterým se smávala pokaždé, když se v létě, zimě, na jaře i na podzim procházeli okolo řeky. Vzpomínal na její krásu. Vzpomínal na jaro, když jí vítr zahnal do vlasů kvítky, tak i když se okolo ní honily listy, padaly jí do obličeje kapičky vody, a když ji osvětlovalo sluníčko nebo na vlasy padali vločky, které halili Londýn v zimě. A také na to… Když mu řekli tu hroznou zprávu…

Jak procházel temnými uličkami, zlou čtvrtí ve které bydlel, vzpomínal na ty dny, když tudy procházel s ní. Dostal se do té lepší čtvrti, ve které dříve bydlela ona. Jediné myšlenky, které se mu v tu chvíli honily v hlavě, byly: Je mrtvá… je mrtvá a bude to tak navždy… Neměla zemřít… Proč? Měl jsem zemřít raději já!

Nedokázal myslet na nic jiného než na ztrátu své nejbližší. Ona byla vším. Ona byla jeho životem. Smutek mu halil rozum. Myšlenkám na ni se neubránil.

Nikdy by nepomyslel na pomstu. On takový nebyl. Nechtěl být jako oni. Vrah bez srdce. To nebyla jeho parketa. Nikdy by nezabil, a to jen kvůli Bell.

Když dorazil k jejímu domu, jeho tvář začaly halit slzy ještě víc. S klidným obličejem hleděl na dům hrůzy, ve kterém Bellu zabili. Ovšem jen s klidným obličejem. Jeho duše i srdce nebyly klidné. Ty svírala bolest taková, že se jí nemohlo rovnat naprosto nic.

Pomalu, zlehka otevřel dveře a začal vystupovat po schodech. Dotýkal se spousty míst, jakoby doufal, že dokáže uchopit něco z ní, co se kdysi stejných míst dotýkalo. Když došel ke dveřím jejího bytečku, rozplakal se ustavičným pláčem. Slzy smutku, zoufalosti a nenávisti k vrahům z něj v jeho slzách vytékala, však ne všechna bolest odplula. Většina v něm přebývala dál. Stále vzlykaje uchopil kliku a prošel dveřmi. Dřív neprocházel sám. Míval společnost. Dívku s očima hnědýma, hlubokýma. Stejnou barvu mahagonu měly i její nádherné vlasy. Jen ona a chlapec věděli, kde je briliantová dýka ukryta a k té právě chlapec mířil. Ne s úmyslem ochránit ji, ale poskvrnit ji svou krví. Přecházel po bytečku a vzpomínal na romantické chvilky, které spolu zažili.

Nakonec vzal dýku z pečlivé skrýše a prohlížel si ji očima, ze kterých stále vytékaly slzy zoufalství.

„Neměla jsi zemřít,“ zašeptal plačtivým tónem. „Ne ty. Měl jsem to být já.“

Uchopil dýku, připraven si ji vrazit do srdce, ale nakonec ji zastavil se slovy:

„Ty bys to tak nechtěla, chtěla bys, abych žil, a já nemohu udělat něco, co ty nechceš. Opět se jednou setkáme, lásko,“ zašeptal a dodal:

„Já ochráním tu dýku, kvůli které tě zabili, nedovolím, aby ji někdy získali!“ S těmito slovy chlapec vstal.

Myslel na to, jaké by to bylo pro jeho sestřičku Alici a ostatní z jeho rodiny. Ani jim nechtěl přivodit větší bolest, než jakou trpěli z Belliny smrti. Edwardovo rozhodnutí bylo jasné: Žít! Ona by to chtěla…