Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nekončící samota

15.04.2014 (15:00) • KateDenali11 • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1349×

Seděla jsem na zemi, kolena přitáhnutá k bradě. Poslouchala jsem, poslouchala jsem pořád. Schválně mě dali do cely, která nebyla odzvučněná. A tak jsem slyšela všechno. Úplně všechno... Ale bylo mi to jedno, nezajímaly mě politické problémy ani tlachání nad zbytečnostmi.

Nikdy bych nevěřila, že mě to napadne, ale stalo se. Teď bych chtěla být člověkem. V mé cele nebylo okno ani lampa, tudíž bych byla po tmě. Nemusela bych sledovat dva pářící se brouky na stěně. Záviděla jsem jim. Ano, opravdu jsem jim záviděla, jelikož měli jeden druhého a mohli se spolehnout na to, že ten druhý je stále vedle něho a živý.

Ale ne na dlouho, pomyslela jsem si.

Postavila jsem se na nohy a vykopla nohu jejich směrem. V tu ránu byli oba dva mrtví, možná zůstali přilepení na mé botě... Kdo ví. To mi bylo jedno.

„Tak... A máte po ptákách,” zašeptala jsem se zlomyslným úsměvem na bledé tváři.

„Slyšíš to? Už zase jí šplouchá na maják,” uslyšela jsem zasmát se Felixe na druhé straně zdi.

„A dívíš se jí? Vždyť už je tu zavřená roky... Tobě by začalo hrabat už dávno,” odpověděl mu pobaveně upír, jehož jsem neznala.

Odfrkla jsem si.

Roky... Neměla jsem nejmenší tušení, jak dlouho jsem tu už byla zavřená. Oni tvrdí, že roky... Mně to připadá jako jeden nekončící den. Samozřejmě, pro upíra je čas jeden nekončící den, ale teď jsem to myslela jinak. A přece... Přece jen jsem se nezbláznila. Jasně... Mluvit s brouky, o nichž ani nevím, jak se sem dostali, není normální, ale občas promluvit musím, abych se skutečně nezbláznila. A mluvit s těmi poskoky, co si hrdě hrají na stráže a ničím jiným ani nejsou, jsem nechtěla. Stejně by mě pouze uráželi, anebo se mi vysmívali. Kdyby mohli, zajisté by mi flusli do obličeje. Ale to nešlo. Měla jsem zakázané návštěvy. I když jsem všechno slyšela a mohla jsem si s kýmkoliv na hradě povídat, nesměla jsem nikoho vidět. Byl to zvláštní trest, ale budiž...

A proč tu vlastně jsem? Zkazila jsem Arovi jeho plány. Chtěl tu nánu pitomou proměnit na upírku, prý měla nějaký dar už jako člověk... Pak by se mu hodil i Edward, který měl podobnou vlastnost jako on sám. A samozřejmě pak Alice. Ta malá mrška... Zaťala jsem ruce v pěsti.

Když jsme na Cullenovy narazili, všimla jsem si záblesku v jeho očích. Pověděl mi, že ji chtěl dostat ještě před tím, než se stala nesmrtelnou. A tak se rozhodl, že zabije tu lidskou holku, pak i Alice. Nesouhlasila jsem, bylo mi jasné, že s jejich převahou to bude složité, ale tolik jsem ho milovala... miluju, že jsem se nechala přemluvit a šla do toho. A jak to dopadlo. James... Ach, James skončil jako prach a Laurenta rozsápali vlci. Sice se mi podařilo Bellu zabít, ale za jakou cenu... Raději bych měla Jamese po svém boku a ji živou někde na paloučku s baseballovou pálkou v ruce.

Povzdechla jsem si. Kéž by Volturiovi nepřišli včas a Cullenovi mě zabili. Všechno by pak bylo jednodušší. Neseděla bych ve vězení a vždycky, když bych zavřela oči, bych v mysli neviděla Jamesovu tvář. Alespoň jsem zničila Cullenovic... no fuj... rodinu. Edward raději spáchal sebevraždu, než aby musel žít bez ní. Což jsem chápala, taky bych to nejraději udělala, ale nemohla jsem... Alice se zase zbláznila, odmítala se podívat do budoucnosti i kvůli počasí, jelikož se bála, že spatří smrt někoho blízkého. Já být v její kůži, dívala bych se tam pořád, abych tomu právě mohla předejít... Ale ona byla divná a samozřejmě, v tomhle stavu o ni Aro ztratil zájem. Ten pokousaný trpěl s ní a zbytek rodiny zničil žal.

Zasmála jsem se - hlasitě a ostře.

Felix zase pronesl nějakou chytrou poznámku mířenou na mou osobu, ale úspěšně jsem ho ignorovala. Lehla jsem si na zem a usnula.

Ve skutečnosti jsem nespala, to nebylo u upírů možné, jen jsem si našla způsob, jak na chvíli uniknout realitě. Zacpala jsem si uši a přestala dýchat, pevně jsem zavřela oči a pustila svou mysl na volno... Utíkala si, kam chtěla a kudy chtěla, ale stejně vždycky skončila u něj. U Jamese. To se neměnilo. Nikdy... Vzpomínala jsem na naše společné chvilky, na jeho škodolibý smích a na strach kořisti, kterou jsme spolu získali. Jak radostné to byly časy... Nevím, jak dlouho to trvalo, ale začal se na mě snášet prach, a to byl pokaždé tvrdý návrat do reality.

Najednou jsem uslyšela, jak se rychle otevírají dveře. Všechny mé instinkty mi velely, abych se rozběhla a utekla pryč, ale já věděla, že je to zbytečné. Stejně by mě chytili, a kdyby ne, neměla jsem kam utéct. Neměla jsem nic.... V tu samou chvíli mě někdo pevně chytil a zavázal mi oči šátkem tak pevně, že jsem je musela mít zavřené. Tomu se mé tělo taky chtělo bránit, přesto jsem však zůstala bezmocná.

Odvedli mě do jiné místnosti, cítila jsem, jak po mém těle putují malé studené ruce a sundávají mi oblečení, poté mi navlékají honosné šaty. Nevěděla jsem, proč to dělají, ale Aro byl zvrhlík, takže jsem mohla očekávat naprosto cokoliv.

„Hodně štěstí, Victorie,” pošeptal mi do ucha Aro, sundal mi šátek z očí a byl pryč.

Aha, takže ty ruce patřily jemu, já myslela, že nějaké upírce... Jistě, poznala bych ho podle pachu, ale já se zapomněla zase nadechnout. Jenže to nebylo to zvláštní. Divné bylo to, že mě oslovil jménem. Nikdo to totiž neudělal, ani když si o mně povídali. Divím se, že jsem ho ještě nezapomněla... Victoria. Hm.

Otevřela jsem oči a okamžitě jsem měla pocit, že je zase musím zavřít. Místnost totiž byla osvícená. Kolem dokola byla zrcadla na stěnách, úplně všude. A já se viděla... Poprvé za několik let jsem viděla něčí tvář, a to tu svou. A hnusila se mi. Tak strašně moc se mi hnusila, že jsem odvrátila pohled, jenže tam bylo další zrcadlo.

Ty šaty byly honosné, bílé a překrásné, zdobené, ale ne přeplácané. Ramena jsem měla odhalená, byla bledá skoro jako ty šaty. Ve vlasech jsem měla prach, spoustu prachu. Ach jo... Kdy vlastně ztratily podobnost s plameny?

Ale co mě zaujalo nejvíc, byl vysoký podstavec uprostřed místnosti. Na podstavci byl položený polštářek potažený červeným sametem a na něm... Ach bože! Má záchrana, má jediná naděje...

Zapalovač.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nekončící samota: