Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » My dva, navždy - Zatmění

13.08.2009 (09:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2487×

Usmál se. „Tak zatím, Bells.“ „Ty odcházíš?“ „Čeká, až odejdu. Slyším ho venku.“ „Aha.“ „Půjdu zadem,“ řekl a pak se zastavil. „Vydrž vteř– hele, myslíš, že by ses mohla v úterý dostat do La Push?“

Tomu jsem se usmála. „Musím do školy, Jaku.“ „Škola může počkat,“ odfrkl. Udělala jsem na něj tázavý obličej. Pochopil. „No, vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že Emily a Sam jsou zasnoubený? Ve středu je svatba. Takže jsem si říkal, jestli bys nechtěla přijít, Emily tě určitě ráda uvidí…“ Po tváři se mi rozlehl úsměv. Na takové události bych opravdu chtěla být. A pak jsem si vzdychla. „Moc jim to přeji, Jacobe, ale…“ „No tak, Bells, vlkodlačí svatba, to nevidíš každý den,“ nervózně mě vpadl do řeči. Přeměřila jsem si ho skeptickým pohledem. „No, Jaku, já nevím. Víš, zrovna teď je to trochu napjaté…“

„No tak, myslíš, že by se někdo mohl dostat přes – přes nás šest?“

Než dokončil otázku, udělal pomlku a zajíkl se. Přemítala jsem, jestli mu dělá potíže říkat slovo vlkodlak nahlas, jako mně nešlo z pusy slovo upír.

Jeho tmavé oči byly plné neskrývané prosebnosti. „Zeptám se,“ řekla jsem pochybovačně.

Zavrčel. „On je teď taky tvůj dozorce? Víš, minulý týden jsem viděl ve zprávách reportáž o tom, jak je těžké chodit s někým, kdo tě chce jenom ovládat a zneužívá –“ „Dobře!“ utnula jsem ho a strčila do něj. „Je čas, aby vlkodlak vypadl!“

Zakřenil se. „Tak čau, Bells. Nezapomeň si vyjednat propustku!“ Sklonil se a vyšel zadními dveřmi, než jsem našla něco, co bych po něm hodila. Nesouvisle jsem zabručela do prázdné místnosti.

Pár vteřin po jeho odchodu pomalu vstoupil do kuchyně Edward, v bronzových vlasech mu zářily dešťové kapky jako diamanty. Jeho oči byly ustarané.

„Pohádali jste se?“ zeptal se. „Edwarde!“ zazpívala jsem a vrhla se k němu. „Ahoj.“ Zasmál se a objal mě. „Snažíš se odvést mou pozornost? Funguje to.“ „Ne, nepohádali jsme se. Nijak zvlášť. Proč?“ „Jenom jsem si říkal, proč jsi ho bodla. Ne že bych proti tomu něco namítal.“ Bradou pokynul k noži na lince. „Zatraceně! Myslela jsem, že jsem uklidila všechno!“

Odtáhla jsem se od něj a běžela jsem hodit nůž do dřezu. Okamžitě jsem ho zalila dezinfekcí. „Nebodla jsem ho,“ vysvětlovala jsem přitom. „Zapomněl, že má v ruce nůž.“ Edward se uchichtl. „To není ani zdaleka tak legrační, jak jsem si to představoval.“ „Buď hodný.“

Nastala chvíle ticha. Nakonec ji Edward prolomil. „Chceš na tu svatbu jít?“ Už jsem ho chtěla symbolicky plácnout, že zase poslouchal za dveřmi, ale nedokázala jsem to. Ne proto, že bych se spíš poranila já o něj, ale pro ten výraz v jeho obličeji. Jeho oči zářily smutkem a já moc dobře věděla, že by mě měl nejradši u sebe, minimálně po dobu, než bude Victoria mrtvá.

Objala jsem ho a on mě jemně poklinkával v náručí. „Nemusím tam jít, jestli nechceš,“ zamumlala jsem mu přes rameno. Povzdechl si a jemně mě odtáhl od sebe.

„Ne, Bello, klidně běž, víš, že jsem ti řekl, že mi to nebude vadit. A je to jen jeden den.“ Tentokrát jsem si povzdychla já. Proč musel být tak nesobecký?

„Vážně ti to nebude vadit?“ zeptala jsem se ho s obavou. Zavrtěl hlavou a vykouzlil na tváři nádherný úsměv, kvůli kterému mi do dneška začínalo bít srdce o poznání rychleji.

„Pro tebe všechno, Bellinko,“ zašeptal mi do ucha. Znovu jsem si povzdechla. Náhle jsem dostala nápad. I když odpověď na svou otázku jsem znala dřív, než jsem ji ještě stačila vyslovit. „Nechceš tam jít se mnou?“ Zahleděla jsem se mu hluboko do očí, což jsem neměla dělat, jelikož mě okamžitě pohltily.

Jeho slova mě vytrhly ze zasnění, přesto jsem musela párkrát zamrkat. Když viděl můj výraz, jemně se uchichtl. „Víš moc dobře jako já, že upíra tam asi chtít nebudou,“ usmál se mým oblíbeným pokřiveným úsměvem.

„Za pokus to stálo,“ zamumlala jsem.

***

Netrpělivě jsem postávala v kuchyni a sledovala hodiny na zdi. Bylo právě za pět devět – Jacob by mě měl vyzvednout během pěti minut.

Ještě nervózněji jsem pohlédla na svůj odraz v podlouhlém zrcadle, které vyselo z druhé strany rohu u kuchyňské linky. Absolutně jsem nevěděla, co si mám vzít na sebe. Nikde bych nenašla žádnou knížku s názvem podobným jako „Co si obléct na vlkodlačí indiánskou svatbu“, natož vědět, jaký svatební dar dát Samovi a Emily.

Jacob mě včera po telefonu urputně vsugerovával, mezitím mi řekl, kdy se pro mě dneska staví, že si nemám děla starosti, že stejně ať budu mít na sobě cokoliv, pochybuje, že se to bude natolik hodit. Tím tě teda zrovna náladu nezvedl. Jen mi řekl, že si nemám brát nic moc slavnostního, spíš něco přírodního, a s dárkem ať si nedělám starosti, že rozhodně ode mě nic nečekají. Prý by se to ani neslušelo.

S porážkou v žaludku jsem musela nakonec zavolat Alice, aby mi mohla vybrat něco vhodného na sebe. Když se k nám přiřítila domů s kupou oblečení v náručí, skákala málem radostí až do stropu.

Po hóódně dlouhém trápení, kdy se Alice stále něco nezdálo, se nakonec rozhodla pro krátkou khaki sukni z přírodní bavlny, lehounce béžového svetříku z jemné vlny a k tomu tmavě hnědé balerínky z kůže. Nejprve jsem se té kombinace děsila, ale když jsem to na sebe všechno navlíkla, musela jsem uznat, že mi to fakt sluší. Naštěstí jsem ale přesvědčila Alice, že účes i namalovat už zvládnu dneska sama. Ona by byla klidně ochotná přijet ve čtyři ráno, jen aby mě mohla namalovat. Při té představě jsem se trochu otřásla.

Radši jsem se vyhnula dalšímu pohledu do zrcadla a soustavně jsem pozorovala hodiny na zdi. Z jedné strany jsem byla opravdu na tu svatbu zvědavá. Jenže z té druhé jsem měla trochu trému. Dokázala jsem si představit všechny ty pohledy ostatních, proč jsem tam přišla…

Slyšela jsem, jak před dům přijíždí auto, tak jsem popadla klíče, hodila je do malé kabelky a už jsem běžela ze dveří.

Jacob zrovna vystoupil, a když jsme se potkaly pohledem, na tváři se mu objevil ironický úšklebek. „Proč jsi tak nervózní?“ To na mě bylo tak vidět? Skousla jsem si ret a jen něco nesrozumitelného zamumlala, přičemž jsem do toho zakomponovala i pozdrav.

Cesta do La Push se odehrála docela v tichu. Trochu škodolibě jsem si pomyslela, že tu asi nejsem jediná nervózní. „Kde se vlastně bude svatba konat?“ prolomila jsem to ticho. Periferním pohledem jsem viděla, jak Jake zakoulel očima. „Hmm, myslím, že to uvidíš sama.“ Pobaveně se uchechtl. Trochu jsem uraženě našpulila rty – proč mi to nemůže říct?

„Jo, mimochodem, Bello, nebude ti vadit, že nebudu moct být při obřadu s tebou?“ Podíval se na mě se starostlivýma očima. Měla jsem sto chutí ho okřiknout, ať se dívá na silnici, ale radši jsem to neudělala. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se nechápavě.

„No,“ začal Jacob trochu protáhlým hlasem, jako by se styděl za to, co mi teď chce říct, „víš, Sam mě požádal, no… prostě, jestli bych… jestli bych mu nešel za svědka,“ poslední část věty ze sebe doslova vypálil. Pobaveně jsem se uchichtla. „Věděl jsem, že se budeš smát,“ zamručel Jake. „Ale ne, Jaku, opravdu mi to nevadí, já se jen směji tomu, co z toho děláš za šílenou vědu, vždyť je to naprosto běžný, ne?“ pobaveně jsem podotkla. Jake jen zamumlal něco jako: „Potom změníš názor.“

Po zbytek cesty už jsme zase mlčeli. Najednou se začaly kolem nás objevovat domy a já poznala, že už jsme v La Push. Jake zabočil a po chvíli jsme před sebou spatřily dům Sama a Emily.

Před domem tu a tam postávaly hloučky lidí. Žádná z těch tváří mi nebyla povědomá. Už jsem chtěla otevřít dveře od auta, když mě najednou chytil Jake za loket, čímž mě zabránil vystoupit.

„Jakobe?“ nechápavě jsem se na něj podívala. „Počkej, Bells, ještě než se zapojíš do toho chumraje, potřebuji tě na něco upozornit. Já jenom, abys nebyla překvapená, tohle je trochu jiná svatba než znáš. Víš, že jsme vlastně indiáni, že?“ Pokývala jsem stále nechápavě hlavou. „No, víš, svatba je v podstatě to jediné, co se tu udržuje v rámci možností podle tradice. Takže… se zkrátka potom nediv,“ dokončil svou řeč. Trochu jsem přemýšlela o tom, jak teda ta svatba bude vypadat. V hlavě jsem původně měla obrázek Emily v dlouhým bílých šatech, rozevlátých jako vodní hladina kolem ní. Jenže tento obrázek zmizel a já ho nedokázala žádným jiným nahradit.

„Jasně, to je v pohodě, Jaku,“ odvětila jsem jen.

Vystoupili jsme z auta a zamířili do domu. Jen, co jsem vstoupila do dveří, ovanula mě vůně masa, které se peklo v troubě. Nikde jsem neviděla ani Sama ani Emily. U stolu seděl Embry s Quilem, kteří si mě okamžitě všimli.

Nejdříve jsem se pozastavila nad tím, že Quil se už zřejmě taky přidal ke smečce… pocítila jsem osten lítosti, ale rychle jsem ho zahnala.

„Ahoj, Bello, tebe jsem neviděl od doby, co…“ začal Quil, ale pak se zarazil. Bylo mi jasné, na jakou dobu přesně si vzpomíná, bylo to ještě když jsem ani já nevěděla o vlkodlacích. Ani on. „No prostě je to dlouho,“ vyhrkl a pak mě znenadání objal. Byla jsem trochu zaskočená, i když na to, že moji „chlupatí“ přátelé mají teplotu těla přes čtyřicet stupňů, jsem si už zvykla. „Taky jsem ráda, že tě vidím,“ oplatila jsem mu to. „Ahoj, Embry,“ pozdravila jsem ještě toho druhého. „Ahoj, Bell,“ odpověděl mi, i když to nebylo s takovým nadšením, jak u Quila.

Bylo mi jasné, že i když jsem se včera snažila ze sebe smýt „upíří pach“, jejich vlčí nosy to pořád dráždí.

„Tak kdy to začne?“ zvolala jsem vesele. „A kde jsou vlastně Sam s Emily?“ Moje oči probodávaly okno až na zahradu, kde se pohybovala spousta lidí z La Push, ale nikde mezi nimi jsem ty dva nespatřila.

„Ehm, chystají se. No, já bych asi taky měl jít, tak zatím, Bells,“ odvětil Jacob a zmizel nahoře v domě.

„Pojď s námi,“ navrhl mi Quil, „mělo by to začít každou chvílí. Vsadím se, že nic podobnýho jsi v životě neviděla.“ Skepticky jsem si ho prohlédla. „To mi Jake říkal taky, ale aby mi to někdo pořádně vysvětlil, to ne,“ zabrblala jsem. Quil s Embrym se zachechtali a odvedli mě na zahradu mezi ostatní houfec lidí.

Ještě štěstí, že mají tak velkou zahradu, pomyslela jsem si. Muselo tu být snad celé La Push. Přes všechny ty lidi jsem pořádně neviděla, ale Quil s Embrym se začali cpát jedním určitým směrem, tak jsem šla za nimi.

Když se konečně zastavili a já spatřila, co stálo přede mnou, vydechla jsem úžasem.

Přímo uprostřed zahrady byla vytvořená malá kulatá loučka (to pomyšlení mi na okamžik připomnělo Edwardovu louku), ve které byla postavena kulatá dřevěná pergola. Ta byla všude ověšena zdobenými kousky kůže, a posetá korálky přírodních barev odshora až dolů. Kolem celé pergoly se válely stovky květin nejrůznějších druhů a barev. Až teď jsem si všimla, že prostředkem celého toho davu vede úzká hliněná pěšinka orámovaná naplavenými kameny z moře. Kolem pergoly kolem dokola byla spousta dřevěných lavic v mnoha řadách za sebou.

Už mi bylo trochu jasné, jak to myslel Jacob s tou tradicí. Protože to, co jsem viděla, opravdu vypadalo jak z nějaké indiánské vesnice. A bylo to nádherné.

Náhle odněkud začaly znít indiánské flétny. Byl to tak nádherný a čistý zvuk, že mi to na tváři vyvodilo samovolný úsměv. Ta hudba dočista uklidňovala, ale i rozveselovala duši. Viděla jsem, jak se všichni začínají trousit na místa, tak jsem radši neotálela a šla si sednout za Quilem, který seděl hned v druhé řadě. Myslela jsem, že vedle uvidím sedět všechny ostatní vlkodlaky, ale byl tam jenom Quil, Embry a Billy, který mi vesele zamával na uvítanou.

„Kde jsou Jared s Paulem?“ sykla jsem na Quila. Ten se musel dost naklonit, aby mi mohl pošeptat: „Jdou za svědky Samovi.“ „Ale já myslela, že Jake - “ „V našich obřadech má každá strana čtyři svědky, Bello,“ vysvětlil mi.

„Kdo je ten čtvrtý?“ zeptala jsem se zvědavě. „Seth,“ ledabyle odvětil. „Seth Clearwater?“ podivila jsem se. Pak mi něco docvaklo. Co měli ti tři společného? Je možné, že už i Seth…

„Seth už je taky - “ nedokončila jsem větu, ale upřela pohled na Quila. Jeho výraz v obličeji mi okamžitě dal odpověď i beze slov. „Jo, už se taky přeměnil,“ odpověděl mi smutně. Takže už jich je sedm…

Moje myšlenky ale byli náhle ukončeny zvukem pronikavého gongu. Všichni utichli a obrátili své tváře ke dveřím domu. Jen nepatrně jsem si ještě stačila všimnout, že kolem celé cestičky teď plápolaly malé ohně a pergola byla celá pokrytá hořícími pochodněmi.

A pak můj zrak spočinul na Emily.

Nikdy bych neřekla, že člověk, který má půlku obličeje znetvořenou, může být tak krásný. Ale možná, že to nedělala ta líčidla a nádherné volně rozpuštěné vlnité vlasy až k pasu. Možná to bylo tím, že v jejím obličeji se skrývalo nekonečné štěstí. V jejích očích plápolaly malé plamínky lásky. Byl to nádherný pohled.

Jen o vteřinku později jsem si uvědomila, co má na sobě. Nebyli to žádné bílé svatební šaty. Ani náhodou. I když byli stejně, či možná ještě víc, krásnější. Náhle jsem si připadala jako v indiánské pohádce. Emily měla na sobě hnědé šaty sešité z kousků různobarevné kůže, ovšem do takového tvaru, že se ta krása nedala popsat. Sukně byla mohutná a v jejím útlém pase se zúžila a pak pokračovala v nádherný korzet. Neměla ani závoj, ani žádné rukavičky. Dokonce byla i bosá. Ale za to byly její šaty pošité hromady korálek, které se třpytily na slunci. Ve vlasech měla vpletenou korálkovou čelenku, která jen podtrhla všechen půvab.

Když všichni Emily uviděli, jak vychází ze dveří, začaly tleskat. Dokonce jsem uslyšela, jak někde začaly bouchat bubny do pomalého tempa. Zvuk fléten se zvýšil.

Emily však udělala jen pár drobných kroků ze dveří, když ji náhle předešly Jacob, Paul, Jared a Seth. Jake nesl něco jako velkou desku ozdobnou podle indiánského stylu. Ale ještě něčeho jsem si všimla. Všichni čtyři měli na sobě takové to typické indiánské oblečení, které vidíte třeba ve filmech. Usmála jsem se, když jsem si uvědomila, že za tohle se Jacob tolik styděl.

Ale mě to nepřišlo vůbec vtipné, naopak, byla to nádhera pozorovat, že někde se zachovávají takové tradice.

Jacob položil desku na zem a Emily na ni slavnostně nacupitala a pak si sedla tak, že všude kolem ní vlála její mohutná sukně. Čtveřice zvedla desku do výšky a pomalu ji nesla k pergole.

Neubránila jsem se úsměvu, když jsem si uvědomila, že pro kohokoliv z těch čtyř by byla hračka zvednout Emily úplně sám, ale na veřejnosti, kde všichni neví o vlkodlačím tajemství by to asi nebylo to správné.

Když procházeli kolem naší lavice, Jacob po mě vrhl úsměv a já mu ho s radostí oplatila. Položili desku s Emily před pergolu a stoupli si na opačnou stranu než Emily. Podívala jsem se po člověku, který je bude oddávat, ale byla jsem zklamaná, když jsem zjistila, že je to někdo, koho vůbec neznám.

Náhle se ozval vzrušený šepot, když z domu vytančily čtyři družičky v plátěných šatech, které byli dost střihem podobné těm Emily, ale nebyly tak krásné. Přesto bylo u všech poznat, že jsou jako vystřižené z Vinnetoua.

Tančily do všech směrů a všude rozhazovaly hliněné korálky, které se odrážely od všeho, do čeho narazily. V jedné z družiček jsem poznala Leah. Vzpomněla jsem si na to, co mi říkal Jacob a pocítila jsem, že je mi ji opravdu líto. Trochu jsem ji obdivovala, že dokáže být na svatbě člověka, kterého milovala z celého srdce.

Představu, že bych šla jako družička na svatbu Edwarda a Tanyi, jsem okamžitě vytlačila z hlavy. Nechtěla jsem si v tento krásný okamžik něčím takovým mást myšlenky.

Leah se ale držela statečně, dokonce na všechny rozdávala úsměvy, i když bylo vidět, že jsou o dost smutnější, než ostatních družiček.

Náhle se ve dveřích objevil Sam. Jako Emily byl bosý a měl na sobě kalhoty sešité z kůže a plátěnou tuniku pošitou korálky a pomalovanou symboly, které, jak jsem si domyslela, měly asi značit mužskou sílu.

Pomalu, ale vzpřímeně kráčel k pergole, k Emily. Ti dva měli oči jen pro sebe. Kdyby se teď někdo postavil mezi jejich dva obličeje, nejspíš by ho jejich pohledy propálily. Přemýšlela jsem nad tím, jestli se i my s Edwardem takhle na sebe díváme…

Když Sam došel k Emily, klekl si k ní a vzal její ruku do dlaní tak lehce, jako by v ní dřímal lilii. Pak hřbet její ruky políbil. Ona si klekla naproti jemu a chytili se navzájem za obě ruce. Atmosféra lásky byla tak hutná, že podle mého názoru musela doléhat až k moři.

Čtyři vlkodlaci se postavili za Sama a čtyři družičky za Emily.

Nevěděla jsem sice, kdo je oddává, ale z toho starého muže jsem cítila respekt a autoritu. A ten najednou promluvil.

„Sešli jsme se tu dnes, abychom přivítali do svátku manželského tohoto chlapce a dívku. Protože láska zaslepí vše kolem sebe, že ani člověk sám promluviti nemůže, ptám se tedy: Kdo přichází, aby mluvil za tohoto chlapce?“ Najednou všichni čtyři vlkodlaci poklekli a Jacob promluvil. „To my přicházíme,“ slavnostně pronesl.

Muž jemně pokynul hlavou a ptal se dál: „Kdo přichází, aby mluvil za tuto dívku?“ Následovně všechny družičky poklekli z druhé strany a Leah pronesla větu: „To my přicházíme.“

„Tedy táži se vás, přísaháte, že tito dva mladí lidé se budou navždy milovat, ctít a jejich soužití rozdělí až smrt?“ „Ano,“ pronesli všichni sborově – několik hlubokých a vysokých hlasů.

„Přísaháte, že jejich rodiny a přátelé nikdy neskolí svár, že jejich láska nebude nikdy rušena vlivy zvenčí?“ „Ano.“

„Přísaháte, že vy samy je budete bránit a ochraňovat vlastními těly, aby jeden o druhého nepřišel a nebyla tím jejich láska zarmoucena?“ „Ano.“

Starý muž se opět obrátil k Samovi a Emily a řekl: „Vaši svědkové promluvili za vaši věrnou lásku, souhlasíte s tím, jak vyjednávali vaším jménem?“ „Ano,“ pronesl hlubokým hlasem Sam, hned na to ho následovalo melodické špitnutí: „Ano,“ od Emily.

„Tedy táži se ještě tebe zvlášť, Same Uleyi, přísaháš, že budeš věrný svou láskou k této dívce, dokud vás smrt nerozdělí?“ „Ano,“ řekl Sam a znělo to vítězně.

„Tedy táži se ještě tebe zvlášť, Emily Youngová, přísaháš, že budeš věrná svou láskou k tomuto chlapci, dokud vás smrt nerozdělí?“ „Ano,“ špitla láskyplně Emily.

„Pak tedy povstaňte, ať svět vás vidí a vaši lásku též,“ řekl muž. Na to se Sam s Emily oba zvedli ze země, pořád si vzájemně dívali do očí.

V tu chvíli jsem si uvědomila něco podstatného. Představila jsem si totiž, jak takhle stojím já a Edward. Jak mají být naše dvě lásky spojené v jednu společnou. Já a on. My dva. Uvědomila jsem si, že přes všechny předsudky, co jsem k svatbě měla, ji teď moc chci. Co záleží na tom, co řekne Renée? Co záleží na tom, co si budou myslet spolužáci? Co záleží na tom, co si bude myslet celé Forks? Záleží jen na jednom a to jsme my dva. A svatba je jen zpečetěním toho všeho, tak proč se jí bránit? S velkým úsměvem jsem se vrátila opět do reality.

„Z moci mě svěřené vás oficiálně prohlašuji za muže a ženu, Same a Emily Uleyovi,“ pronesl oddávající a svázal jejich spojené ruce úzkým koženým řemínkem. Sam s Emily se otočili k davu lidí a vítězně zvedli své svázané ruce nad hlavu. A pak… se dlouze políbili.

Najednou nastala taková vřava, jak všichni začali hlasitě burácet, tleskat a nadšeně pískat a volat.

Dalo to práce, ale nakonec jsem se k nim taky protlačila, abych jim mohla pogratulovat. Objala jsem nadšeně Emily, které už štěstím tekly slzy.

„Blahopřeji,“ přeřvávala jsem dav. „Ať vás provází štěstí,“ doplnila jsem. Najednou se Emily otočila s podivným výrazem ve tváři k Samovi, přičemž si jemně přejela rukou přes břicho. Pak se otočila zase ke mně. „Nás už to největší štěstí zasáhlo,“ usmála se.

Zalapala jsem po dechu. Úplně mě to zaskočilo. „Ty jsi těhotná?!“ vykřikla jsem. „Psst, zatím je to tajemství,“ šibalsky zašeptala.

Odpoledne v La Push uběhlo možná až příliš rychle. Asi to bylo tím jak moc dobře jsem se bavila. Proto taky, když jsem dojela domů, jsem byla absolutně utahaná. Odpověděla jsem Charliemu jen pár zdvořilých frází a vyšla do svého pokoje, kde na mě čekala útulná postel.

Ale ještě něco tam bylo. Někdo.

Edward si mě přivinul k sobě a pak jsme se dlouze políbili. „Jak si se měla, lásko?“ zašeptal mi do ucha. Položila jsem mu prst na rty.

„Edwarde, musím ti něco říct,“ řekla jsem pomalu. Strnul a sledoval mě ostražitým pohledem.

Pak jsem se usmála, co to šlo. „Víš, dneska jsem přišla na to, že to vlastně tak chci, tu svatbu. Když jsem viděla Sama a Emily, řekla jsem si, že tohle je opravdu to správné. Nezáleží na ničem jiném, jen na nás.“ Pozorně jsem sledovala jeho výraz, ale nemohla jsem ho rozluštit.

„Ty sis to rozmyslel?“ zeptala jsem se ho napůl překvapeně a napůl zklamaně.

Edward se do mě vpil pohledem a pak mě políbil do vlasů. Odtáhl se ode mě. „Bello, ani nevíš, co pro mě tvoje slova znamenají, dnešek je nejlepším dnem v mé existenci.“

Ta slova mi vyrazila dech. Ale on věděl co udělat. Přitáhl se ke mně blíž a pak mě začal líbat.

My dva. Navždy.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek My dva, navždy - Zatmění: