Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Můžu žít ve snech...

20.09.2011 (18:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 17× • zobrazeno 2461×

Můžu žít ve snech…

Pro lepší romantické vcítění.

Prošli jsme pod římsou květin a na mou hlavu dopadaly okvětní plátky šeříku. Do nosu se mi drala okolní vůně levné kolínské a mnohých parfému, na sobě a na důvodu mého bytí tkvěly pohledy zvědavých spolužáků a na svých pažích jsem cítil těžko postřehnutelnou váhu drobného tělíčka. Podpíral jsem ji svou a tiskl ji k sobě, abych měl pocit, že je stále se mnou.

Když jsme se společně zastavili před Erikem, který nás blýsknul fotoaparátem, usmál jsem se do objektu a najednou jsem cítil ten slastný nával štěstí, kdy máte vše, po čem toužíte. A hlavním důvodem toho všeho byla právě ona. Opřela se o mé rameno a tlak její maličké ruky se ocitl na mé hrudi.

„Držím tě,“ šeptl jsem sotva slyšitelně k jejímu oušku. Bella nepatrně přikývla a ještě jednou se ujistila, že ji podpírám. S křečovitým úsměvem na tváři se pozdravila se zvědavou Jessicou a závistivým Mikem. Byl jsem sice neživý kámen, který neměl cítit žádné city, ale vzedmula se ve mně vlna žárlivosti a nutkání ukázat světu, že ona je jen a jen má. Nikoho jiného.

Stisk kolem jejího pasu zesílil a Bella se s nimi jako na povel rozloučila.

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem směrem k ní, zatímco jsme se brodili davem ke stolu s punčem. Spíše před námi dělali uličku a uvolňovali nám cestu. Na kratičkou chvíli jsem se zamyslel, když jsem na zemi spatřil kvítí. Před očima se m objevila scéna ze svatebního pochodu. Bylo absurdní, jak jsem zatoužil stát na druhém konci uličky s květinou v ruce a dívat se, jak ke mně po krůčcích cupitá. Ale i ta pouhá představa ve mně probudila dosud neznámé, lidské city.

„Není důvod k omluvě, Edwarde…“ Při vyslovení mého jména se jí zachvěl hlas a její srdce se vydalo na nekonečný maratón. Ten lahodný zvuk mi zpíval, vábil mě a já byl otrokem její moci. Propletl jsem naše ruce v jedny a společně jsme došli ke stolu, kde se na mě už z dálky usmívala Alice. V jejích myšlenkách jsem viděl, jak se spolu neseme přes plac a každý před námi ustupuje stranou.

Moc vám to sluší, poslala mi v myšlenkách Rosalie a já se na ni překvapeně podíval. Neopětovala mi pohled z očí do očí. Sklopila jej na Emmettovo rameno a nechala se vést po parketě jeho pažemi. Ačkoli jsem věděl, že je Rosalie zahleděná do sebe a do své krásy, přeci jenom v ní byla špetka dobrého upíra. Věděla, že láska je všemocná, ale podle ní v našem případě bylo všemocné to lidství, které se mezi nás vetřelo.

Já tomu věřit nechtěl.

„Edwarde?“ špitla. Provrtával jsem ji svým pohledem a shledal jsem na jejích tvářích roztomilý ruměnec. „Ráda bych šla na terasu, trochu volného vzduchu bych uvítala,“ přiznala zahanbeně a já jí samozřejmě rád vyhověl. Vyšli jsme na terasu zdobenou kvítím a zamířili rovnou k zdobenému altánku, jehož sloupy vypadaly ještě z antické doby. Kolem nich se pnuly větve břečťanu a vně tančily páry.

Pomohl jsem Belle vystoupat tři schůdky a samovolně se mé paže omotaly kolem jejích zad. Střelila po mně pohledem, ve kterém byl strach, překvapení a hlavně překypující láska s něhou.

„Smím tě poprosit o tanec?“ Díval jsem se jí stále do očí a snažil se zachytit každou změnu jejího výrazu. Musel jsem si vystačit alespoň s tímhle, když ne s jejími myšlenkami, které mi nebyly k dispozici. Byla na rozpacích. Pootevřela rty a nevyšla z nich ani hláska. Pak je znovu zavřela a zhluboka se nadechla.

„Neumím tančit,“ vyšlo z ní. Pro sebe jsem se usmál a přitáhl si ji k sobě. Snažila se pomoc, stále sebou šila, aby mezi námi byla nějaká škvírka vzduchu, ale nenechal jsem ji. Naše těla jsem spojil k sobě, jako bychom byli jeden. Cítil jsem každý její záchvěv, přerývaný dech a také splašené srdce kolibříka. Vysadil jsem si ji tak vysoko, až naše rty byly skoro ve stejné úrovni. Začervenala se a sklopila pohled k zemi.

Zkoumala krajku svého svetříku, zatímco já jsem si prohlížel její vlasy, vystouplé čelo, dlouhé řasy, skrz které na mě koukaly vševědoucí oči, které jsem tolik zbožňoval, a v neposlední řadě to byly její rty. Plné, svěží, červenající se… Jak jsme tak spolu stáli, změnily se tóny hudby. Z reproduktorů se linula velmi pomalá, líná a přesto romantická hudba. Chopil jsem se šance všema deseti a začal se pomalými pohyby pohybovat po parketě.

Byla vyděšená. Cítil jsem třes v jejích rukou, ale stále se dívala dolů a snažila se korigovat svůj dech. Zbytečně. Vše jsem cítil. Dvěma prsty jsem ji uchopil za bradu, a tak ji přiměl, aby se na mě podívala. Cítil jsem v jejím pohybu nesouhlas, ale přesto jsem se díval do záplavy čokoládové laviny, která mě s sebou trhla.

Okolní páry na nás hleděly s překvapením a zaujetím. Bylo to pro ně příliš něžné a sladké a právě proto tak pozoruhodné. Nevnímal jsem jejich myšlenky, plně jsem se soustředil na Bellu a nechal se vést. Za chvíli jsme v altánku byli sami a nad námi se nesla clona nepřekonatelné lásky. Cítil jsem, jak každá má částečka těla touží po tom být stále s ní, a jakmile jsem si vzpomněl na ten obraz, kdy ležela v nemocnici a bojovala o život, zachvěl jsem se. Celý svět by se mi zbořil a já už bych jej nikdy nepostavil.

„Vidíš, tančíš,“ povzbudil jsem ji. Nepatně povytáhla koutky, ale stále se hlídala, aby náhodou nešlápla vedle. Mohl jsem mezi námi vytvořit odstup, jen ji podpírat a vést ji, naučit ji tančit, ale já nechtěl. Chtěl jsem ji držet v náruči jako malé dítě, tančit s ní, hýčkat ji a slýchat její přerývaný dech, který pro mě mnoho znamenal. Otáčel jsem se s ní v kole, ukazoval jí celý altánek z různých pohledů úhlů, usmíval se na ni, až jsme stanuli vprostřed. Přesně v začarovaném kruhu.

Její stisk byl najedno naléhavější. „Udělej to,“ vydala ze sebe. Nejdříve jsem se na ni zmateně podíval, ale pak mi to došlo. „Prosím,“ šeptala prosebněji, když jsem ztuhnul. Moje tajné přání, pomyslel jsem si.

„Chtěla bys?“ zeptal jsem se koktavě. Ona jen přikývla. Nebezpečně rychle jsem se přibližoval k jejímu hrdlu a zastavil se pár centimetrů od tak křehké kůže. Tváří se mi mihlo tolika mně neznámých výrazů – strach, překvapení, chápavost, sebeúcta a hlavně pokrytectví. Já sám jsem na malou chvíli zatoužil, aby byla jako já. Chtěl jsem ji vídat celou věčnost, nechtěl jsem nikdo dopustit, aby mi mizela před očima, i když vím, že bych s tím mohl něco dělat. Ovšem byla tu ta drahá stránka… její lidství je až moc drahé na to, aby jej obětovala za mě. Za nic neříkajícího upíra, který tak neurvale vtrhl do jejího života.

Udeřila mě sladká dávka krve. Čím blíže jsem byl jejímu hrdlu, tím více jsem slýchal splašený tlukot srdce, lahodné tóny její krve a také tu horkost těla. Byla celá rozpálená. Zkrabatilo se mi čelo, když jsem si připustil, že bych se o tuhle možnost ochudil. Nemohl bych slyšet srdce, jehož splašené údery mi vábí sluch. Nemohl bych cítit vůni krve, jež mě volá i na kilometry daleko a způsobuje, že se mi zbíhají sliny. Už nikdy víc necítit horkost jejího těla, nevědět, kdy je rozpálená, a nespatřit nachový ruměnec na tvářích. Nemluvě o jejích rtech – už by nebyly červené, plné života, nebyla by to ona.

Nesmím to udělat! křičel jsem na sebe. A bylo to těžké v tak rozporuplné situaci, kdy jsem nevěděl co dělat.

Místo dvou vpichů, které se tam měly objevit, jsem přiložil své studené rty na její hrdlo a vášnivě se o něj otřel. S křečovitě sevřenýma očima jsem tam držel, zkoušel jsem se vpít do její kůže a cítit krev na svých rtech, její krev. Jak jí kolovala v žilách.

„Ach…“ vydechla. Mým snem bylo kráčet zasněženou uličkou ruku v ruce se ženou mého života, jíž byla právě Bella. Představoval jsem si, jak se naše bledé údy proplétají před oltářem a naše chladné rty se dotýkají, ale to byly mé sny. Mé nevyplnitelné představy o tom, jak bych chtěl v budoucnu žít. Miluju ji natolik, abych se vzdal své ideální budoucnosti jen proto, aby ona byla šťastná. Já si můžu vytvářet iluze, ale ona své sny musí prožít a já budu ten, kdo jí k tomu bude dopomáhat, dokud ona bude chtít.

„Chci tě takovou, jaká jsi.“

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Můžu žít ve snech... :