Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Moje rozhodnutí

27.05.2014 (20:45) • Kala • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 2134×

Alice

Poprvé ve své věčnosti jsem litovala, že mám svůj dar. Viděla jsem ji, jak od nás utíká jen s tím nejnutnějším a v očích má hrozný strach. Všechno o nás věděla. Na ruce měla Edwardův zásnubní prsten, o kterém ani na okamžik neuvažovala, že by jej sundala. Byla Cullenová. Stále mého bratra velmi milovala, a přesto utíkala před námi všemi někam do pustiny. Tajila jsem tu vizi před jejím mužem tak dlouho, až bylo příliš pozdě. Věděla jsem, proč utíká, a hrůza plnila mé srdce.

Věděla jsem to, ale nedokázala jsem ji zastavit. Ležela jsem předtím zhroucená na posteli v objetí Jaspera a usedavě plakala neznajíc, jaké mé rozhodnutí by bylo to správné. Nedokázala jsem se rozhodnout. Nechala jsem tu volbu na ní. Bylo to příliš těžké, ale já nenašla tu odvahu stát se vrahem a jí tak upřít to právo volby. Prchala od nás a uvnitř sebe ukrývala zázrak. Byla to ona a už to nebyla ona. Naše láska k ní a naše snaha ochránit její lidský život za každou cenu nás všechny postavila proti ní.

Jediné, co jsem se pro ni odvážila udělat, bylo těch několik sáčků s lidskou krví, které jsem tajně dala do její sbalené tašky. Krev, která ji mohla dělit od tenké hranice života nebo smrti.

Svíralo se ve mně úplně všechno, když Edward v dešti odešel na dvoudenní lov a ona jela na návštěvu ke svému otci. Nejela a já jediná to věděla… Krátký pohled do mých očí ji utvrdil v tom, že já to vím. „Děkuju, Alice.“

V očích se jí zaleskly slzy a její objetí bylo na obyčejného člověka až příliš silné. Loučila se, ale já doufala, že nám bude ještě dopřáno vzájemně se znovu obejmout. Vtiskla jsem jí do ruky náhradní baterky do mobilu. Tam, kam šla, elektřina asi nebyla, a já tolik chtěla, aby nám zavolala, až přijde její čas. Kývla hlavou a teď jsem já zašeptala své i na upíra tiché: „Děkuji.“

Z garáže se ozval hluk motoru, aby jej po chvilce doplnily zvuky dešťových kapek dopadajících na karosérii auta. Hustý déšť pečlivě smýval její pach, který by mohl kdokoli z nás později následovat. Až se její manžel vrátí domů, bude jen stát ve dveřích garáže, bez možnosti určit směr její cesty.

Bella

Vraceli jsme se z naší svatební cesty. Byla jsem Cullenová. Byla jsem ženou muže, kterého jsem milovala a chtěla jej následovat. Kamkoli. V té době jsem si myslela, že budu vždy ctít jeho rozhodnutí a stanu se mu dobrou ženou. Domnívala jsem se, že v mém životě nikdy nebude nic, pro co bych jej byla ochotná opustit, že nemůže existovat láska větší, než kterou jsem já cítila k němu.

Hluboce jsem se mýlila. Přišla ta chvíle, kdy jsem jen s pár věcmi utíkala od svého muže, kterého jsem milovala stále stejně. Opouštěla jsem jen jej pro lásku ještě větší. Našla jsem v životě ženy lásku silnější, než byla ta, kterou jsem cítila k muži.

Milovala jsem nenarozené dítě ve svém lůně. Bylo mojí součástí, stejně jako tou jeho. To maličké jsem nedokázala obětovat kvůli ničemu. Ani kvůli němu. Ani kvůli naší lásce. Za jeho život s největší pravděpodobností zaplatit tím svým a Edward se z mé ztráty možná zcela nevzpamatuje nikdy.

Všechno jsem to věděla. Přesto jsem tomu malému tvorečku uvnitř mě nechtěla ublížit. Doufala jsem, že Edward i po mé smrti přijme své dítě a postará se o ně. Když ne on, tak jeho rodina. Carlisle s Esme. Rosalie určitě! Věděla jsem, že minimálně ona mé rozhodnutí zcela chápe. Stále jsem byla vděčná Alici, že mi pomohla. Esme to měla horší, ta milovala i svého syna Edwarda a tušila, jak silná bude jeho bolest z mé případné ztráty. Na to jsem teď ale myslet vůbec nechtěla. Rozhodla jsem já. Jen já, za nás za všechny, a doufala, že mi to jednou odpustí.

Byla jsem teď sama. Ne, nebyla. Byla jsem samodruhá. Uvnitř mě rostl život. Položila jsem ruku na své stále se zvětšující břicho a proti mé ruce se vědomě opřela ruka mého dítěte. Nebylo lidské a já to věděla. Až příliš bolestně jsem si uvědomovala jeho nelidskou sílu, se kterou se otáčelo v mém břiše, nebo se pokoušelo se protáhnout. Velmi se snažilo mi neubližovat. Bylo to od něho tak milé a laskavé, ale stále to nestačilo. Jeho údery lámaly má žebra a bránily mi v dýchání. Už jsem ani nepočítala, kolikrát jsem se po jeho přímém zásahu prostě počůrala. Dřív bych se možná hanbou propadla. Dnes jsem se jen usmála a pohladila si bříško. Dítě sílilo a rostlo a já se z toho těšila. Občas jsem i udělala nějakou fotku. Pro ně. Pro Alici, které jsem stále byla hodně vděčná za to, co pro mě udělala. Tolik jsem jí chtěla zavolat, nebo napsat, že jsem došla, kam jsem chtěla a jsem relativně v pořádku. Poděkovat jí za krev, kterou mi přibalila. Nemohla jsem. Věděla jsem, že Jasper nečeká na nic jiného, než na přihlášení mého mobilu do sítě operátora. Čeká a lokalizuje mou polohu s přesností několika desítek kilometrů. Věděla jsem, že tu všichni budou do patnácti minut a nemusím ani vytočit ničí telefonní číslo. 

Čas ubíhal a mé břicho bylo čím dál větší. Pak už jsem nemohla ani chodit a ani necítila nohy. Když se ten tvoreček uvnitř mě začal hýbat víc než kdy dřív a projela mnou ostrá bolest, zapnula jsem svůj telefon. Pro jistotu jsem odeslala Carlisleovi SMS se souřadnicemi své polohy. Přišlo zrovna potvrzení o doručení zprávy, když mě pohltila další vlna bolesti. Přicházející hovor už jsem nezvládla přijmout. Pohladila jsem jen naposled své břicho a doufala, že mé dítě udělá, co musí.

Edward

Ležela tam v krvi s vyhaslým pohledem upřeným ke dveřím. V příliš vyhublé ruce svírala svůj malý telefon. Věděl jsem, komu poslednímu volala. Carlisleovi a to jen proto, aby se postaral o dítě. Ona však měla děti dvě. Drobná holčička se chvěla stočená u jejího boku a hlavičku s bronzovými vlásky měla položenou na jejím tichém hrudníku.  Malý chlapec stále svými zoubky kousal do mrtvého těla své matky.  V první chvíli jsem se domníval, že jej žene žízeň, ale když jsem uslyšel zlobné zavrčení, uvědomil jsem si, o co se zoufale snaží. To už mě doběhl i Carlisle a stál vedle mě.

Zatímco já se nechal pohltit svým žalem a ztrátou, on jednal jako lékař. S malým kufříkem se pokoušel dostat k ní. Narazil však na něco průhledného a velice pevného. Ani jako upír se nemohl přiblížit blíže než na metr. Otočil své dlaně vzhůru ve smířlivém gestu.

„Chci jí pomoci. My všichni. Jsme rodina. Jsme přátelé…“ Ten malý chlapec jakoby neslyšel, ale dívka upřela na Carlislea své zelené oči protkané zlatými žilkami. To ona držela ten štít.

„Maminka neměla přátele. Byla tu sama. Nikdo jí nepomohl, když to potřebovala.“ V hlavičce té malé běhaly vzpomínky, jak strašně na tom Bella byla. Poslední dny se nemohla ani pohnout pila jen vodu, kterou si před tím sama připravila. Jídlo už jí dávno došlo a pro další neměla sílu si dojít. Přesto nám nezavolala… 

Bolestně jsem sevřel víčka a ten malý chlapec na svou sestru zavrčel.

„Netrap ho, mamka to nechce.“ S údivem jsem pozvedl obočí a zahleděl se na toho chlapce. Opětoval mi pohled. Měl její oči s rudými žilkami a já věděl, že ví. Měli těla malých dětí, ale rozumově byli daleko vyspělejší.

Hleděl jsem do očí svého syna a mezi námi proběhla tichá konverzace.

„Kdo jste a co chcete?“

„Já jsem Edward a tohle je Carlisle…“ Další informace jsem podal ve formě vzpomínek na náš společný život s Bellou. Na to, jak se smála a jak byla šťastná… On se na mě chvíli mračil a pak vzpomínal, jak si Bella s láskou hladila své obrovské břicho poryté jen tenoučkou vrstvou zcela rozpraskané kůže. Jak se se sestrou snažili jí pohyby neubližovat, ale stejně jí zlámali žebra a ke konci i pánev. Přesto je milovala a stále jim vyprávěla příběhy o nás, Cullenových, o rodině, která si pro ně přijde a bude je mít určitě ráda. O tom, že odešla jen proto, že jsme ji příliš milovali. Příliš, než abychom jí dovolili riskovat život a že to ona se rozhodla a odešla, že nesmí vinit z jejího odchodu nikoho jiného…

Ten malý chlapec to chápal a respektoval. Nicméně s tím bytostně nesouhlasil. Podle jeho názoru jsem s ní měl být. Být jí oprou a držet ji za ruku a hladit po vlasech. Stírat slzy bolesti, které jí stékaly po tvářích. Měl jsem ji hledat a měl jsem ji najít…

„Hledal jsem ji. Všichni jsme ji hledali…“ Hleděl mi do očí a zvažoval, zda mi má věřit. Nakonec lehce kývl hlavou. Otočil se na svou sestru. 

„Mary, pusť je.“ Ta malá se na něho však stále mračila a tak pokračoval: „To jsou Cullenovi. Naše rodina.“ Zlobně si nás měřila, ale nakonec kývla hlavou. Carlisle se konečně dostal k Belle. Mary byla stále nedůvěřivá a lehce vrčela na bratra: „Tony, jsi si jistý…“ a on jen kývl.

Carlisle kontroloval její stav. Podle jeho bylo pozdě a řekl to i nahlas. V ten okamžik jej neviditelná síla odhodila na protější stěnu místnosti a Mary tiše výhružně vrčela. Nevěděl jsem co říct. Chtěl jsem obejmout její tělo, ale tušil jsem, že mi to nebude dovoleno.

Překvapily mě myšlenky toho chlapce. 

„Ještě neodešla. Ještě je tady. Já ji stále slyším.“

„Já ne…“ vrátil jsem mu v myšlenkách a on se nepatrně usmál.

„Tys ji přeci neslyšel nikdy…“ Měl pravdu. Kdybych ji slyšel, nikdy by se jí nepodařilo nám utéct a oni by se nenarodili… Omluvně jsem se na ně zahleděl. Byly to mé děti a já je měl rád. Obě měly něco z mojí Belly. Z ženy, kterou jsem tolik miloval…

„Odpustil jsem ti. Maminka mi to vysvětlila. Ty jsi miloval ji, ale ona stejně velkou láskou milovala nás. Nemohla se nás vzdát…“

A pak se na mě podíval znovu s nadějí s příkazem s prosbou: „Kousni ji! Můj jed možná nestačí.“

„Je pozdě, netluče jí srdce.“ Smutek, který jsem uviděl v jeho tváři, byl odrazem toho mého.

„Ale zkusit to můžu…“ V očích se mu mihla naděje. 

„Mary, pusť ho. To je táta.“ Mary jen zamrkala řasami a měl jsem volnou cestu. Snažil jsem se vytěsnit z hlavy myšlenku, že to dělám jen proto, aby měly mé děti klid, že bylo uděláno vše, co uděláno být mohlo.

Myslel jsem na to, jak rád bych s Bellou strávil věčnost po jejím boku. Jak moc bych chtěl být s ní. Čím vším pro mě je. Vpustil jsem do jejího těla velké množství svého jedu a pak začal stlačovat v pravidelných intervalech její hrudník.

Nic se nedělo a já chtěl přestat. Pochvalné vrčení mého syna a pokřivený úsměv na jeho rtech mi to ale nedovolili. Tony měl stejný úsměv jako já a já mu nedokázal vzít tu naději.

A pak jsem uslyšel ten tichoučký šepot v jeho hlavě i já.

„Jsi v pořádku, broučku? Nikam nechoď, oni pro tebe přijdou.“ 

„Už přišli, mami, jsou tu s námi. Táta je tady, budeš v pořádku.“ Svou malou ručkou hladil tu její kostnatou a Mary se jemně dotýkala jejích propadlých tváří a já to nemohl vzdát. Další dlouhé minuty jsem se snažil rozehnat svůj jed jejím tělem. Odměnou mi byl slabý tlukot srdce, které právě začalo znovu bít. Tlukot srdce mojí ženy. Carlisle to slyšel taky. Tři srdce. Stále seděl opřený o stěnu a s úžasem sledoval, jak se její rány začínají pomalu ale jistě zcelovat.

Ty tři dny se nekonečně vlekly. Stále jsem ostražitě poslouchal její příliš tiché srdce. Ty dny jsem strávil s celou rodinou v té maličké chatce hluboko v lesích. Nikdo z nás se neodvážil pohnout s jejím tělem a Mary by to asi ani nedovolila. Dětem Emmett donesl medvědí krev a Tony mu za to poděkoval. Měl můj dar a věděl stejně jako já, o jakou pochoutku se s ním jeho strýček rozdělil. Nebylo třeba dlouhého vysvětlování. Tony si sám bral z našich hlav, co potřeboval vědět. Na jeho tváři se po několika hodinách objevil úsměv a jeho tělíčko se uvolnilo. Mary stále ostražitě vrčela, ale věřila svému bratrovi.

Byl jsem šťastný, když ke mně Tony druhý den ve smířlivém gestu vztáhnul svou malou ručku k potřesení.

„Jsem Antony Cullen a toto je má sestra Marie Cullen. Jména nám vybrala maminka, ale musíš prý souhlasit, tati.“ V očích mě neskutečně pálilo.

„Nevybral bych vám lepší jména, Tony.“ Můj hlas byl tak zvláštně zhrublý, jako ještě nikdy. Na jeho rtech se objevil nádherný úsměv. Mary se posadila a natáhla ke mně své ručičky. Chtěla pochovat a obejmout. Měl jsem svou rodinu. Bella mi dala dvě nádherné děti, které jsem si vůbec nezasloužil.

Carlisle

Ona to dokázala. Věděla, že bychom ji jen tak nedovolili riskovat život, a doslova od nás utekla. Naše námitky, že v jejím těle roste krvelačné monstrum, striktně odmítla. Vnímala to jako dar a požehnání, kterého se jejímu svazku s Edwardem dostalo. Byla ochotna zaplatit jakoukoli cenu. Než jsem ji stihl ubezpečit, že ji jako lékař podpořím v jakémkoli jejím rozhodnutí, tiše zmizela z našeho domu. Teď jsem seděl opřený o zeď chatky, kam mě odhodila její novorozená dcera a sledoval zcela ohromen ten obraz před sebou.

Bella dokázala dát život dvěma naprosto výjimečným dětem a její lidské srdce znovu slabě bilo, aby tělo mohlo projít přeměnou. Stal se zázrak, který by se jistě stal legendou, kdyby pro ně nebylo bezpečnější zůstat v ústraní. Tony měl dar jako jeho otec a Mary měla fyzický štít. Bella bude mít svůj psychický. Až dospějí, nebude v našem světě silnější rodina, než je ta naše. Vzpomínal jsem na svou pouť v novém životě. Jak jsem se pokoušel zabít, abych nemusel pít lidskou krev, jak jsem se poprvé zakousl do krku zvířete. Jak jsem odsoudil k věčnosti Edwarda a svojí Esme. Neměnil bych.

Pohled, který mi věnoval Tony, mě ubezpečil v tom, že rozumí mým myšlenkám. Usmál jsem se na něho a on lehce kývl hlavou.

„Rád tě poznávám, dědo.“ Jeho hlásek se nesl místností a byl následován hlasitým smíchem Emmetta.

„Dědo…“ Emmett nebyl schopen utlumit svůj záchvat smíchu.

 Byl jsem si vědom, že nevypadám víc jak na třicet let.    

Bella

Mé srdce slabě bilo a já vnímala každý jeho úder. Celé tělo mě bolelo, ale já si už za ty předchozí týdny zvykla. Trpělivě jsem čekala, co přijde. Když mé srdce přestalo bít a já si uvědomila přítomnost dvou pomalu bijících srdcí, otevřela jsem své oči.

Byli tu všichni, celá má rodina. Esme držela v náručí malou holčičku a Rosalie chlapce s hnědými vlásky. Nejblíže mi byl Edward. Bála jsem se jeho vyčítavého pohledu, ale v jeho očích nebylo nic jiného než láska. Vztáhla jsem k němu nejistě svou ruku, na které byl stále můj snubní prsten, který mi dal. V zápětí jsem skončila v jeho těsném objetí. Už mě nechladil. Jeho tělo mělo stejnou teplotu jako moje.

 „Miluji Vás, paní Cullenová…“ Jeho tichý hlas se chvěl.

„I já Vás, pane Cullene…“

„My jsme tady!“ ozvaly se dva dětské hlásky.

Autor: Kala (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Moje rozhodnutí: