Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Moje krásná otrokyně - II. část


Moje krásná otrokyně - II. část

Soutěžní povídka v soutěži Zamilovaný červen.

Vladimir se vrátil ze schůzky s Arem, ale moc se u domácího krbu neohřeje, obrazně řečeno. Jak to bude se Sulpicií? A co se mezi nimi vlastně děje?

Úsměv na tváři mi ztuhnul a postupně mizel. Jí taktéž. Sulpicia se ke mně začala přibližovat a mhouřit oči. Já jsem, instinktivně, udělal to samé. Tím pomaloučkým, stejným tempem jako předtím se naše rty blížily k sobě. Nevěděl jsem, jak to bylo u ní, ale moje rty mě začaly pálit, byly vyprahlé, ale netoužily ani po vodě, ani po krvi. Jediné, po čem toužily, jediné, co je mohlo zachránit, byl dotek těch jejích rtů. Jediný by stačil. Jediný by stačil, aby si jej zapamatovaly navždy.

Stále jsme se k sobě blížili a naše rty byly najednou od sebe daleko jen pár milimetrů.

Příjemné čtení.

Otevřel jsem dveře a vešel do konferenční místnosti. Dracula seděl, přirozeně, na svém trůně. Když jsem vešel, zvedl se a podíval se na mě s tázavým pohledem. Zavřel jsem za sebou dveře a přešel k němu – upíří rychlostí, jak jinak.

„Aro stále trvá na těch svých nesmyslných podmínkách ohledně utajování,“ zavrčel jsem kysele. „Zdržoval mě celý den tím, že mi ukazoval klady i protiklady. Nechápu, jak jsem tam mohl vydržet!“

„A?“ pobídl mě Dracula k pokračování.

„Překvapilo mě, že ke konci to vzdal,“ řekl jsem, stále tím nakyslým tónem. „Až moc rychle, když vezmeme v úvahu, jak moc mě přesvědčoval o své pravdě. Celý den nejevil ani známku nerozhodnosti, ale pak, při jednom doteku toho druhého, Marca, okamžitě změnil názor a řekl, že je vlastně lepší, když o nás celý svět ví. Až moc rychle.“

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Dracula zamyšleně. Nejspíš si chtěl ověřit, jestli si on myslí dobře. Upřímně – mezi námi dvěma jsem já byl ten chytřejší.

„Myslím, že něco chystají,“ řekl jsem, v mém hlase byla stále stopa kyselosti, ale byla tak nepatrná, že ji člověk v podstatě ani nepozná. „Řekli mi sice, že odjíždějí do té své země, ale nevěřím jim. Podle mě plánují bitvu. Nejspíš zůstanou v Bukovině, budou čekat na příležitost.“

„Jistě,“ kývl Dracula se skelným pohledem. „Mám stejný názor. Ale myslím, že by bylo dobré mít nějaké ponětí o tom, co chtějí udělat. Dotknul se tě?“

„To bych nedovolil,“ řekl jsem naštvaně, kyselost se mi plně vrátila do hlasu, po chvíli ticha. „Abych mu vyzradil všechny své myšlenky?“ Samozřejmě že po světě putovala zpráva, že tento slavný Aro Volturi je nějakým způsobem nadaný. Ne fyzicky, má psychický dar – dotykem čte všechny vaše myšlenky. Ovšem, psychické dary jsou celkem k ničemu. K čemu vám v boji bude taková schopnost? V samotném boji bude k ničemu. V boji potřebujete sílu, ne nějakou schopnost číst myšlenky dotykem.

„Jen se ujišťuji,“ bránil se Dracula a zahleděl se na mě. „Obávám se, že jsi sem jel zbytečně.“

„Proč?“ zeptal jsem se podezřívavě. Přece mě nebude posílat zpět?!

„Aro má něco za lubem,“ vysvětloval Dracula pomalu. „Zůstává v Bukovině, nejspíš. Potřebuju někoho, na koho se mohu spolehnout, kdo by mi přinášel zprávy. Nenápadně je pozoroval, a až by se chystali k útoku… Budeme pak připraveni.“

„Takže se tam mám vrátit?“ funěl jsem. Dracula pokrčil rameny.

„Ale je dobře, že ses vrátil,“ zastavil mě, když jsem se chystal vyběhnout ven. Chytnul mě za paži a já se mu už nijak nevzpíral. Nemělo to cenu. „Vezmi si otrokyni.“

„Proč bych to dělal?“ zeptal jsem se ho, jako kdyby to byl člověk, který se uhodil do hlavy. My, upíři, otroky vlastně nepotřebovali. Bylo to jen rozptýlení pro naše družky. Otroci jim neustále běhali pro nové šaty, látky, šperky a bavily je. Někdy si družky udělaly soutěž, kdo má nejodolnější otroky – pověřovaly otroky úkoly a sledovaly se smíchem, jak se lidé snaží plnit nemožné – ze strachu. A když odmítnou, udělají si z nich večeři – viz případ Angely, jedné z mých předchozích otrokyň, která skončila tragicky.

Nicméně, nenapadl mě ani jeden důvod, proč bych si měl vzít do Bukoviny otrokyni já.

„Nechci, aby na tebe Aro přišel,“ vysvětloval Dracula a díval se mi zpříma do očí vážným pohledem. „Budeš potřebovat někoho, kdo bude posílat vzkazy. Budeš se chovat jako člověk a vycházet jen v noci. Lovit budeš decentně, prostě na sebe nebudeš přitahovat pozornost. Valeria to tu chvíli bez služky zvládne.“

Silně jsem trhnul rukou a vyprostil se z Draculova sevření. Nechtělo se mi ho poslouchat, ale vzít Sulpicii s sebou byl dobrý nápad. Ne kvůli všem těm věcem, které vyjmenoval Dracula, ale jednoduše jsem měl strach, že by se Valeria neudržela a Sulpicii zabila. Vyběhl jsem po schodech do jedné z dvanácti nejvyšších věží, kde sídlily naše družky. Já konkrétně mířil za Valerií. Zaprvé – bylo by dobré se s ní rozloučit a zadruhé – nechtěl jsem Sulpicii shánět po všech čertech. Pokud někdo ví, kde Sulpicia je, tak ona. Otevřel jsem dveře a vešel do našeho pokoje.

Naše věž měla kruhový tvar a nebyla nijak moc velká. Byla tu jedna dřevěná, vlastně nepoužitá postel s nebesy, přesně naproti jedinému velkému oknu ve tvaru čtverce. V nohách postele byla truhla plná šperků, šatů, drahých látek a jiných artefaktů, které Valeria sbírala. Na zemi byl velmi drahý koberec, tuším, že z Perské říše. Jeho barvy byly sladěné do krvavé, bílé a černé, byly na něm různé ornamenty. Kolem okna byly nějaké látky jako záclonky, které vlály dovnitř. Překvapilo mě ale, že tam není Valeria. Místo mé plavovlasé družky tam totiž byla jiná žena.

Ta žena byla jednoduše krásná. Stála u okna, v jasném slunečním svitu. Její bledá kůže v tom světle zářila a její vlasy měly podivný odstín. Normálně vypadaly černě, ale v jasném slunečním světle měnily barvu na modrou, až inkoustovou barvu. Její průzračně modré oči byly šokované, schované pod neskutečně dlouhými řasami. V hrudi jí zpívalo srdce, až příliš rychlým tempem. Její šaty byly jednoduché. Bylo vidět, že to není nijak drahá látka. Ale i tak byly ty šaty tak krásné, že kdybych byl člověk, vyrazily by mi dech. Měly sněhobílou barvu, ramínka byla vyrobená tak, že je prostě někdo sepnul nějakou sponkou, ačkoli tady to spíš vypadalo, jako kdyby to sepnula zapilovaným kouskem železa. Ženský pas obepínaly přesně, jako kdyby to nebyla látka, nýbrž jen další tenká vrstva kůže. Šaty byly dlouhé až téměř ke kotníkům, pod nimi byly vidět bosé nohy.

Bylo to jednoduché, ale v jednoduchosti je pravá krása.

Teda, pomyslel jsem si. Jestli se takhle změnila Valeria přes noc, snad se i pokusím být jí dobrým druhem.

Dívka několikrát zamrkala a pak se na mě zadívala.

„Omlouvám se,“ vydechla tiše. Její hlas jsem poznal. „Vaše družka šla lovit a mne napadlo, že se tu trochu porozhlédnu.“ Moje otrokyně…

„Sulpicie?“ zeptal jsem se, tišeji než vánek. Sulpicia kývla – divil jsem se, že mě vůbec slyšela. Kdo by si pomyslel, že ta žena, která se tam v konferenční místnosti stáčela na podlaze, ta, která měla být odsouzená, je ve skutečnosti tak krásná. Pokud jsem předtím řekl, že i Valeria byla milionkrát krásnější jako člověk, okamžitě jsem to bral zpátky, protože jsem byl neskutečně slepý. Ani Valeria se, se svou upíří dokonalostí, nemohla měřit s touto kráskou.

Sulpicia sklonila hlavu a chystala se projít kolem mě. Já ji ale chytil za paži a přitáhl ji zpátky. Její paže mě hřála, příjemně pálila na mé ledové kůži. Sulpicia, příliš slabá na upíra, se ani nebránila. Byla mi velmi blízko, cítil jsem teplo, které sálá z jejího těla. Napětí mezi námi bylo tak veliké, že by dokázalo bořit hrady. Sulpiciino srdce se rozběhlo, běželo jako s větrem o závod, až jsem se bál, aby nepřestalo tou námahou tlouct úplně. Avšak odtáhnout jsem se nedokázal.

Absolutně jsem ztratil sebekontrolu. Ne v tom smyslu, že bych se jí vrhnul po krku. Právě jsem zažíval docela jinou touhu, neméně silnou.

Pomalu, pomalounku jsem se k ní přiblížil a naklonil hlavu na stranu. Sulpicia, hypnotizovaná mým pohledem se neodtahovala, naopak se stejným tempem blížila ke mně. Naše rty byly od sebe maximálně jeden centimetr, když se najednou otevřely dveře.

Odletěl jsem rychlostí blesku. Najednou jsem stál u zdi a doufal, že mě příchozí neviděl. Sulpicia zmateně zamrkala a podívala se na dveře. Já její pohled následoval a ztuhnul. Nebyl tam totiž nikdo jiný než Valeria.

Ano, Valeria… Dřív jsem si myslel, že je to ta nejhezčí dívka na světě. Nejen kvůli tomu, že byla upírsky dokonalá, ale i kvůli tomu, že taková byla jako člověk. Ovšem, byla krásná, ale nebyla nikdy ničím zajímavá. Žádný velký charakter. Žádný zajímavý odstín vlasů. Žádný zajímavý, melodicky sametový hlas. Valeria byla opakem tohoto všeho. Její charakter se neustále přizpůsoboval ostatním – běhala za nadřízenými jako pes. I za Draculou, který ji nakonec proměnil a dal mi ji jako družku s tím, že se časem možná zamiluji. Za pár staletí, tisíciletí… Kdo ví? Valeriiny vlasy měly blond plavou barvu – což byla barva naprosto běžná. Žádný odstín na slunci, pořád to samé. Její hlas byl sice sametový a melodický, ale tím upířím způsobem. Byl krásný, ale jako upír si na krásné hlasy zvyknete. A musí to být opravdu nádherný hlas, aby vás překvapil. Valeria byla přesným opakem Sulpicie.

„Ach,“ usmála se. Naštěstí nic nenasvědčovalo tomu, že by viděla něco z mé a Sulpiciiny intimní chvilky. „To jsi ty, Miere. Divím se, že ses ukázal. Ale jsem ráda.“ Kývl jsem. Moje myšlenky se stočily k Sulpicii. Co si asi myslí?

„Vůbec na mě nemáš čas,“ stěžovala si Valeria, ale přestože jsem na ni hleděl, věnoval jsem jí jen minimum pozornosti. Zbytek jsem věnoval Sulpicii.

„To je mi líto,“ řekl jsem, ale neznělo to, jako kdyby mi to bylo líto. Stále jsem měl nutkání dýchat rychleji vinou předchozího vzrušení. Ví Sulpicia, že jí to dnes vážně sluší?

„Tak můžeme podniknout něco dneska? Spolu?“ navrhla Valeria nadějně. Kde vzala Sulpicia ty šaty? Pochybuji, že by je dostala někde tady…

„To nevyjde, Valerie,“ zavrtěl jsem hlavou, ale stále jsem jí nevěnoval dost pozornosti. Zajímalo by mě, jestli jsou ty černomodré vlasy skutečně její, nebo jestli se v její zemi vlasy nějakým způsobem barví… Lze to vůbec? Barvit vlasy?

„Proč ne?“ zeptala se Valeria zklamaně.

„Dracula mě posílá do Bukoviny,“ vysvětlil jsem bezvýrazně. „A co Dracula řekne, to já udělám.“ Někdy, dodal jsem v duchu. Vrátil jsem se k Sulpicii. Co si myslí o mně?

„Aha,“ zarazila se Valeria. „Tak to je… škoda. No nic. Alespoň jsi mi konečně sehnal otrokyni. Budu se tu aspoň nějak bavit.“

„To taky nepůjde, Valerie,“ zakroutil jsem hlavou. Jakmile mluvila o Sulpicii, získala si mou pozornost. Vnímal jsem Sulpicii každým milimetrem mého těla. Přesunula se ke zdi a opřela se o ni. Jen nás tiše pozorovala a přemýšlela.

„Proč ne?“ zeptala se Valeria, tentokrát podrážděně, a založila si ruce na prsou. Už několikrát jsem jí dělal přednášku o tom, že takhle mučit sluhy není dobré. Že je to hloupé a dětinské. Nejspíš čekala, že i teď jí hodlám takovou přednášku dát.

„Protože mi Dracula řekl, že si ji mám vzít s sebou,“ vysvětlil jsem, i trochu naštvaně. Ona chtěla Sulpicii zabít?!

„Ale já nikoho nemám!“ naříkala Valeria. „Chtěly jsme si s ostatními udělat hry, šampionát. Sofia se mi pořád směje, že nemám otrokyni! A když ji konečně mám, ty mi ji sebereš!“

„Kdo je Sofia?“ zeptal jsem se zmateně.

„Deziderova družka,“ odpověděla Valeria a já krátce kývl. To odpovídá. Sofia byla stejná jako Dezider. Impulsivní a blbá. „Tak mi dej aspoň pusu.“

Zaváhal jsem. Samozřejmě, někdy jsem ji i políbil, ale nechtěl jsem ji líbat tady, před Sulpicií. Nakonec jsem ale přešel k Valerii a krátce ji políbil na ústa, ale nebyla z toho cítit žádná láska, žádná vášeň. Byla to jen pusa, polibek z donucení. Pak jsem se vypravil k Sulpicii.

„Je mi to líto, ale musíme vyrazit hned. Je to důležité.“ Můj hlas byl nesmlouvavý, takže si Valeria jen povzdechla a šla si asi stěžovat za nějakou jinou družkou. Já se po chvíli otočil k Sulpicii.

„Jdeme?“ zeptal jsem se. Sulpicia si chvíli kousala ret, jak přemýšlela.

„Nebudu vás zdržovat?“ zeptala se žertovně. Usmál jsem se.

„To zařídíme,“ blýsknul jsem po ní zuby. Ona mě napodobila – vůbec se těch ostrých zubů nebála. Vzal jsem ji do náručí a vyskočil z okna. Přistáli jsme ve stínu pod věží. Sulpicia sebou sice vyděšeně trhla, ale nevykřikla. Jen se na mě tázavě a trochu vystrašeně dívala.

„Ponesu tě,“ zašeptal jsem jí. Přehodil jsem si ji přes rameno a rozběhl se.

Les byl tmavý a temný. Byly tu jehličnaté stromy, které byly domovem mnoha a mnoha zvířat. Ta se mi ihned klidila z cesty. Už na dálku mě cítila a jejich instinkty jim říkaly, že by bylo dobré utéct.

Běžel jsem lesem velmi opatrně. Dával jsem si pozor, aby mi Sulpicia neuletěla. Ta zatínala nehty do mého pláště a čekala, až zastavím. Čas od času na mne zasvítilo slunce mezi stromy a moje kůže se na něm zatřpytila. V mé mysli začaly zmateně vířit myšlenky.

Co jsem to udělal? přemýšlel jsem. Proč jsem to udělal? Proč jsem po ní tak toužil? Ani nevím, odkud je, kdo je, proč vlastně přišla… Zamyslel jsem se nad svými otázkami a vybral tu nejpalčivější, aspoň pro mě. Kdo vlastně Sulpicia je?

Za pár minut jsme dorazili do Bukoviny.

Postavil jsem Sulpicii opatrně na zem a usmál se na ni. Byli jsme na kraji lesa, u opuštěného statku. Byla to obyčejná chatka ze dřeva a kamene, bokem od civilizace. Mezi lesem a chatkou byla rozlehlá pastvina, ohraničená několika narychlo stlučenými ploty. Už tu nějakou dobu nikdo nebydlel, přesunuli se blíž k městu. Pokývnul jsem Sulpicii, aby se tam vydala. Na můj povel vyšla, ale po chvíli se otočila a pohledem mě vyzvala, abych šel za ní. Nejspíš ji zajímalo, jestli se na slunci spálím, jak tvrdily některé zdroje. Když upír na slunci září, trochu to totiž vypadá, jako kdyby hořel, takže ti, kteří neměli tu čest nás tak dobře poznat, tvrdili, že shoříme. Povzdechl jsem si a vyšel do zářivého, slunečního světla.

Sulpicia se zhluboka nadechla a přiložila si ruku na srdce, které teď bilo jako splašené. Byla překvapená. Usmál jsem se a světlo se mi ještě víc odráželo od zubů. Sulpicia zamrkala, ale otočila se a vešla do opuštěné budovy. Já ji tiše následoval.

Sulpicia si začala prohlížet všechny místnosti. Nemluvila, jen chodila sem a tam. Já tiše čekal v kuchyni. Byla tu jednoduchá kamenná pec, jeden dřevěný obdélníkový stůl plný třísek, u kterého byly dvě lavice dřevěné lavice podél nejdelších stran, také se spoustou třísek. Na stole stála váza a v ní byla již dávno zvadlá, spíše uschlá kytice lučních květů. Sulpicia se za chvíli vrátila z venku s nakousnutým červeným jablkem v levé ruce.

„Je to tu krásné,“ řekla a ukousla si jablka. Usmál jsem se.

„Pokud budeš chtít, večer zajdeme do města,“ navrhl jsem.

„Proč až večer?“ zeptala se a posadila se na lavici. Zvláštně zkroutila nohy, zkřížila je a seděla na chodidlech. Pousmál jsem se.

„Viděla jsi mě?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Myslíš, že bych takhle nepřitahoval pozornost?“

„Pozornosti přitahujete až moc, když jsem se o vás dozvěděla i já,“ zamumlala Sulpicia. Připomněla mi tak jednu z nejpalčivějších myšlenek, které jsem měl.

„Kdo vlastně jsi, Sulpicie?“ zeptal jsem se a posadil se vedle ní. Sulpicia se zamyslela. Zřejmě nechtěla odpovídat. Tak radši seskočila z lavice a utíkala ven. Ale proti mně neměla. Venku jsem ji dohonil a zadíval se jí do očí.

„Prosím?“ zašeptal jsem. Sulpicia se posadila do stejného podivného sedu jako předtím. Také jsem se posadil, jiskřil jsem přitom jako drahokam, světlo, které se od mé kůže odráželo, vytvářelo osmibarevné odlesky na Sulpiciině tváři a v jejích vlasech. Sulpicia chvíli přemýšlela, než začala mluvit:

„Narodila jsem se v bohaté rodině, v Athénách.“

„Kde jsou Athény?“ zeptal jsem se. Vzpomněl jsem si, jak jsem se nad tím zamýšlel, když jsem ji viděl poprvé…

„Odtud trochu k západu,“ vysvětlila stručně. „Je to takové město, nebo spíš stát. Volíme tam lidi, kteří jej budou řídit – říkáme tomu, že je to hlas lidu. Stavíme tam z kamene a mramoru. Některé rodiny jsou předurčeny k tomu, aby sloužily, ale některé, například ta moje, byly předurčeny k tomu, aby vládly.

Ale já vládnout nechtěla. Chtěla jsem jen obyčejný život. Ale potom mi rodina zemřela. Všichni mí sourozenci, rodiče… Byl to velký masakr. Někdo je zavraždil – bodnul je do krku a oni vykrváceli, nejspíš někde jinde než doma – krev zmizela… Byla jsem nešťastná z toho, že se vrah už asi nikdy nenajde.

Ale lidé kolem začali říkat, že mou rodinu vlastně zabili upíří – zlí duchové, neboli démoni. Že jsou silní, rychlí a že pijí krev. Začala jsem shánět informace, šlo to ale těžko. Dozvěděla jsem se jen, že žijete zde. Tak jsem se vydala do této země a sháněla další informace. Šířila jsem svoje učení dál, připadala jsem si jako hrdinka. Ale pak to zaslechl ten hnusný a smradlavý sedlák. Zmlátil mě a řekl, že umřu takovou strašnou smrtí, že na ni nikdy nezapomenu, ani po smrti. A odvedl mě k vám.“ Sulpicia se odmlčela. Napjatě si prohrábla rukou vlasy, které se modře zatřpytily.

„Proto jsi přijela?“ zeptal jsem se zaraženě. „Abys pomstila svou rodinu?“ Kývla.

Čekal jsem, že to všechno dělala jen kvůli tomu, že ze sebe chtěla udělat hrdinku, zabíječku upírů. Vstoupit do dějin. Ale nenapadlo mě, že by se mohla chtít mstít. Na mstu byla příliš mladá a příliš krásná.

„Proč si na mě už nebrousíš dřevěný kůl?“ zeptal jsem se pobaveně. Nijak by jí to totiž nepomohlo. Má kůže byla příliš tvrdá. Máloco ji dokázalo poškodit. Většinou jen další upíři.

Sulpicia se krátce zasmála.

„Nemám důvod,“ řekla upřímně. „Zabíjím jen zlé upíry.“

„Já nejsem zlý?“ zeptal jsem se zvědavě a naklonil hlavu na stranu.

„Ne,“ řekla okamžitě, bez přemýšlení. Její hlas byl pevný a silný. „Ty nejsi jako ostatní. Možná chceš, aby si to mysleli, ale ty jsi vlastně jiný. Kdybys byl zlý, nechal bys… Jak se jmenuje? Dracula? Nechal bys Draculu, aby mě zabil. Ale tys mě zachránil. Navíc na mě působíš jinak než ostatní jako ty.“ Zamrkala a usmála se.

„Jak jinak?“ podivil jsem se.

„Například Valeria,“ vybrala Sulpicia jako příklad mou družku. „Když se na ni podívám, je mi špatně! Mám pocit, že to ona zabila moje rodiče, protože je tak… krutá… a nesympatická. Ale ty jsi naopak sympatický, hezký, milý, milosrdný…“ začala odpočítávat na prstech moje vlastnosti a pátrala v paměti po správných slovech. Usmál jsem se. Vypadala při tom tak legračně… „A ani nejsi tak děsivý jako Valeria nebo třeba Dracula. Až na ty oči. Ty mě fakt děsí.“ Sulpicia přimhouřila oči a zachvěla se. To už jsem nedokázal. Hlasitě a naprosto nevhodně jsem se rozesmál. Ani jsem se nedivil, že se po mně Sulpicia zběsile ohnala. Abych jí udělal radost, poddal jsem se. Nebolelo mě to, ale lehnul jsem si do měkké trávy, aby to aspoň vypadalo, že jsem dostal ránu. Sulpicia se se smíchem naklonila nade mě.

Chvíli jsem se jen tak spolu smáli v jasném slunci, já zářil, všude okolo voněla tráva, někde v dáli štěbetali ptáčci. Ta chvíle byla dokonalá. Ale najednou jsem pocítil stejné napětí jako předtím, když jsem si ji přitáhnul k sobě. Jen s tím rozdílem, že to bylo znásobeno sluncem a že její vlasy mě jemně lechtaly na tváři. Dohánělo mě to k šílenství.

Úsměv na tváři mi ztuhnul a postupně mizel. Jí taktéž. Sulpicia se ke mně začala přibližovat a mhouřit oči. Já jsem, instinktivně, udělal to samé. Tím pomaloučkým stejným tempem jako předtím se naše rty blížily k sobě. Nevěděl jsem, jak to bylo u ní, ale moje rty mě začaly pálit, byly vyprahlé, ale netoužily ani po vodě, ani po krvi. Jediné, po čem toužily, jediné, co je mohlo zachránit, byl dotek těch jejích rtů. Jediný by stačil. Jediný by stačil, aby si jej zapamatovaly navždy.

Stále jsme se k sobě blížili a naše rty byly najednou od sebe daleko jen pár milimetrů.

Oba jsme zrychleně dýchali, její teplý dech mě šimral na tváři a hlavně na rtech. Provokoval je, jako kdyby je lákal, aby se zrychlily v přibližování, ale ony, příliš nesmělé, radši stále pokračovaly v tom pomalém tempu a snášely utrpění, které jim její dech připravil, jen čekaly, až je její rty osvobodí.

Někde blízko pronikavě zakrákal havran. Sulpicia se polekala a přetočila se na zem vedle mě. Ochable, když mě už její vůně a její dech nehypnotizoval, jsem klesl do měkké trávy. Chvíli jsem jen ležel a snažil se zklidnit moje dýchání. Zběsile jsem lapal po dechu, ačkoli jsem ho nijak nepotřeboval. To bylo zvláštní…

Dumnezeule! lapal jsem i v myšlenkách po dechu. Zdálo se mi to, nebo mě právě políbila? Nebo jsem já málem políbil ji? Na co asi myslí? Bere to jako chybu nebo je naštvaná, že to nevyšlo?

Potřeboval jsem zklidnit svoje myšlenky, takže když jsem zase mohl klidně dýchat, natočil jsem hlavu, abych jí viděl do tváře. Zírala někam na oblohu a zhluboka dýchala, jak se snažila zklidnit tep. V tom slunci tak krásně voněla, že se mi začaly sbíhat sliny. Voněla jako tulipány… nebo to snad byly růže? Obojí? No, nějaká květinová vůně.

„Promiň,“ omluvila se, aniž by se na mě podívala. „Zase jsem to udělala. Promiň mi to.“

„Není co,“ připomněl jsem jí. Na rozdíl od jejího vážného hlasu, ten můj byl lehce pobavený. „Nesu stejnou vinu jako ty. Koneckonců – poprvé jsem to zapříčinil já.“

Sulpicia otočila hlavu na stranu, tak abych ji neviděl. Protočil jsem oči a neslyšně, pro její oči příliš rychle, jsem přeskočil na druhou stranu a lehnul si do stejné polohy. Všechno jsem to stihl v jejím jediném mrknutí. Na malou chvíli, než si Sulpicia uvědomila, že jsem tam, jsem si všiml strašné bolesti v jejích modrých očích. Sulpicia se hned poté, co mě uviděla, chystala přetočit na druhou stranu, ale já ji zadržel.

„Ne,“ řekl jsem jemně. „Ne.“ Prosím, ne. „Dívej se na mě.“

„Proč?“ zeptala se stejně jemným, medovým tónem jako já. Ale ta bolest v těch očích stále byla.

„Když se na mě díváš ty, můžu se dívat já na tebe,“ řekl jsem s úsměvem. Sulpicia se upřímně, krátce zasmála, přidušeně, ale aspoň jí to z očí vyhnalo tu bolest.

Leželi jsme tam takhle dlouho, až se setmělo. Sulpicia se potom posadila a podívala se na mě s úsměvem.

„Neslíbils mi návštěvu města?“ zeptala se žertovně a zasmála se. Taky jsem se zasmál.

„Nejsi ospalá?“ zeptal jsem se. Musel jsem neustále myslet na to, že se bavím s osobou, která potřebuje spát, pít a jíst.

„Tohle si nenechám ujít,“ ujistila mě a postavila se. Postavil jsem se taky a usmál se.

„Takže jdeme do města?“ ujistil jsem se. Sulpicia se zamyslela a pak kývla.

„Nikdy předtím jsem tu nebyla a musím říct, že mě Transylvánie uchvátila,“ usmála se. „Chci toho tady poznat co nejvíc.“

„Dobře,“ usmál jsem se. „Ale jestli mi usneš po cestě…“

„Tak co?“ škádlila mě drzým tónem. Trošku se ke mně naklonila a zašklebila se. Usmál jsem se více zeširoka.

„Radši pojďme,“ řekl jsem a bez varování ji popadl. Přehodil jsem si ji přes rameno a vydal se směrem k centru. Sulpicia se opět šokovaně zaryla do mého pláště.

Už byla vážně tma, slunce zapadlo za horizont. U města jsem byl během minuty. Postavil jsem Sulpicii na zem, ale musel jsem ji chytit, protože málem spadla na zem. Zpanikařil jsem.

Co se to stalo? ptal jsem se sám sebe. Ona omdlela? Nebo usnula? Mám zajít pro doktora? Začal jsem se rozhlížet okolo, jestli je k mání nějaký doktor, jenže nebyl. Znovu jsem se starostlivě podíval na Sulpicii, ale všiml jsem si změny v jejím obličeji. Ona se usmívala. Ne, smála se mi, protože jsem hned začal panikařit.

„No, tak když spí, můžu si udělat svačinku,“ zamumlal jsem a sklonil rty k jejímu krku. Její vůně zde byla neuvěřitelná, její tepna mě hypnotizovala, ale já se držel. Nebyl jsem nijak žíznivý a neodpustil bych si, kdybych jí ublížil. Sulpicia ožila, okamžitě se vzpírala, ale po chvíli si uvědomila, že jsem se tam jen dotknul rty a teď se směju já jí. Po chvilce jsem ji pustil.

„To nebylo vtipné,“ řekla nasupeně. Zase jsem se zasmál.

„Bylo, a ty to víš,“ smál jsem se jí. „Ten tvůj výraz musel stát za to.“

„Jsi strašný!“ obvinila mě. Navíc jsem si všiml, že mi začala tykat. To se mi líbilo. Už to nebylo všechno tak oficiální. Teď jsme byli prostě přátelé.

„Vždyť jsem démon,“ citoval jsem ji ironicky a při slově démon dramaticky roztáhnul ruce. Sulpicia se znovu zasmála svým zvonivým smíchem.

„Asi bychom měli jít, ne?“ navrhla potom, pokusila se tvářit a mluvit kysele. Zase jsem se zasmál. Chytnul jsem ji spontánně za ruku a táhl ji dovnitř. Absolutně jsem ztrácel kontrolu nad svými činy, když jsem byl s ní. Už jsem nebyl ten antizábavný, věčně vážný upír, teď jsem to byl prostě já. Jako kdyby ve mně Sulpicia znovu vzkřísila člověka.

Sulpicia za mnou pomalu šla a já jí čas od času ukazoval místa, ke kterým se pojil nějaký příběh. Příběhy jsem jí šeptal do ucha a ona je hltala, jako kdyby jí po měsíci hladovění dali suchý chléb. Drželi jsme se ve tmě a bylo nám prostě strašně fajn.

Když pak začala zívat, bez optání jsem ji vzal do náruče a i přes její protesty ji odnesl na opuštěný statek. I když mě ujišťovala, že se chce ještě procházet, nebral jsem ji na vědomí, prostě jsem ji hodil do postele.

Seděl jsem tam, dokud neusnula a přemýšlel. Možná bych měl odejít, uvažoval jsem. Stále tu je riziko, že bych jí mohl ublížit… Dracula by ji neproměnil a já si nejsem jistý, jestli bych jí neublížil.

Zavrtěl jsem hlavou. Prozatím se máme dobře, a kdyby to zašlo moc daleko, jednoduše odejdu.

Zaposlouchal jsem se do jejího tepu, abych poznal, jestli už usnula. Spala. Vyběhl jsem ven a nadechl se. Zachytil jsem slabou známku pachu, který jsem hledal, a rozběhl se za ním. Jak pach intenzivněl, zpomaloval jsem, abych byl tišší. Pak jsem uslyšel pronikavý hlas Ara Volturi.

„Takže kdy?“ ptal se nadšeně. Zastavil jsem a poslouchal.

„Ještě je brzy,“ řekl jiný hlas. Marcus, uvědomil jsem si. „Musíme se rozhodnout až pak. Musí být překvapení.“

„Aha,“ přitakal Aro. „Máš pravdu. Teď by to bylo moc nápadné. Musíme počkat.“

Takže to byla pravda – plánují bitvu… Přemýšlel jsem, jestli je potřeba o tomhle informovat Draculu – o tomhle jsme věděli. Důležité bude jejich rozhodnutí o přesném časovém určení.

Ale důvod, který byl pro mě nejdůležitější, byl jen jeden…

Nenechám tu Sulpicii samotnou.

To jsem nesměl dopustit. Tato země byla plná upírů. Nesměl jsem připustit, aby byla Sulpicia v nebezpečí. Otočil jsem se a běžel zpět ke statku. Rovnou jsem zamířil do ložnice.

Stejně jako zbytek domu byla i ložnice velmi obyčejná. Žádné drahé koberce, jen nějaký kus látky a žádné drahé postele s nebesy, nýbrž obyčejná postel, těžko velká pro jednoho, s pruhovaným polštářem a peřinou vycpanými prachovým peřím. Vedle postele bylo křeslo potaženo stejným vzorem jako peřina a polštář. To byl můj cíl.

Sedl jsem si do křesla vedle postele, kde Sulpicia tiše oddychovala, a pozoroval ji. Její tvář byla uvolněná, její vlasy byly rozprostřené na polštáři a její ústa se jemně usmívala. Byla krásná a dokonalá. Víc než kterákoli upírka. A nejenže byla krásná navenek, byla krásná i zevnitř. Přemýšlel jsem o tom. Já takto všestranně dokonalý určitě nebyl. Proč bych si ji tedy měl zasloužit? Proč by mě ona mohla chtít? Viděl jsem dnes odpoledne tu bolest v jejích očích. Tu bolest, kterou jsem si neuměl vysvětlit. Proč byla tak ublížená? Měl jsem pocit, že za to nesu vinu já. Možná ta bolest byla proto, že nechtěla, aby byla se mnou. Možná všechno jen hraje, možná chce zjistit co nejvíce o upírech a pak zaútočit. Je možné, že to hraje s Volturiovými…

Ne, to asi ne. A pokud se mě pokusí zabít… Bude mi ctí, že mě zabila právě ona, ta nejkrásnější žena na světě, ta nejdokonalejší bytost, kterou jsem měl čest poznat. A pokud mě nechce zabít, je i docela možné, že prohrajeme s Volturiovými. A pokud se má stát tohle, bude mi zase ctí, že jsem své poslední chvilky prožil s ní…

Přešel jsem k oknu a podíval se za tlustou, nepropustnou záclonu. Krajina se zbarvila do oranžové vinou vycházejícího slunce. Obloha byla jemně sladěná do světle růžové a modré. Slunce se třpytilo a moje kůže taktéž. Chvíli jsem to jen pozoroval a myslel na to, co budu dneska dělat. Zajímalo by mě, co si myslí Dracula, že dělám… Možná si myslí, že pořád sleduju Ara, dvacet čtyři hodin denně. To se ale opravdu mýlí.

Někdo mi položil ruku na rameno. Teplou ruku. Otočil jsem se a viděl ji, jak se usmívá.

„Ahoj,“ hlesl jsem. „Už jsi vzhůru?“

„Nepotřebuji moc spánku,“ řekla tichým hlasem a následovala můj pohled. „To je nádhera.“

„Ano, to je,“ přitakal jsem. Pak jsem se na ni s úsměvem otočil. „Co bys chtěla dneska dělat?“

„Nejdřív bych chtěla jíst,“ pokrčila rameny. Jak jsem mohl zapomenout, že potřebuje jíst? Včera nejedla vlastně celý den… „A pak bych chtěla, abys mi řekl něco o sobě?“ Položila to jako otázku, takže počítala s tím, že bych mohl říct ne. Ale já neměl důvod to říct.

„Dobře,“ usmál jsem se. „Co chceš jíst?“ Sulpicia si kousala ret.

„Nemáme tu žádné suroviny,“ povzdechla si. Jistě, včera jsem mohl něco donést…

„Všechno seženu,“ upozornil jsem ji. Zavrtěla hlavou.

„Nemyslím vaše suroviny,“ opravila se. „Neumím z nich vařit. Jen z těch našich.“

Vašich?“ zeptal jsem se překvapeně. Přikývla.

„U nás, to znamená tam, kde jsem se narodila, rostou jiné suroviny,“ začala vysvětlovat. „Hodně jiného ovoce a zeleniny. Nejvíce asi olivy.“

„Olivy?“ opakoval jsem. Bylo to všechno tak jiné a tak zajímavé…

„Ano, děláme z toho třeba olej, nebo to jíme jen tak,“ usmála se Sulpicia. „Ale to je jedno. I vaše ovoce je dobré, zajdu si pro nějaké ven.“ Sulpicia se začala otáčet, ale já ji zadržel.

„Zajdu tam.“ Nebyla to otázka. Já s ní nesmlouval. Ne teď.

„Ne, protože tam jdu já,“ hádala se, ale nemohla se z mého jemného, avšak ocelového sevření vymanit.

„Nejdeš,“ zopakoval jsem. Ve vteřině jsem byl pryč, vyběhl jsem ven a utrhl pár jablek, pár hrušek a pár přezrálých švestek. Vrátil jsem se a cestou položil ovoce na stůl v jídelně. Sulpicia se ani nestihla zorientovat. Usmál jsem se. Rád jsem ji ohromoval.

„Snídaně je na stole,“ informoval jsem ji a pokynul rukou k vedlejší místnosti. Sulpicia si povzdechla a vešla tam. Lidskou rychlostí jsem ji následoval.

Sulpicia si sedla do toho svého podivného sedu a natáhla se pro hrušku. Ukousla si a podívala se na mě.

„Není to nepříjemné?“ zeptala se. „Jen tam tak stát? Mě by už bolely nohy.“

„Popravdě,“ zamyslel jsem se a usmál se, „upírům je fyzicky příjemně i tehdy, když jsou zavěšení hlavou dolů na větvi jako netopýři.“

„Tak proč ta honosná sídla?“ zarazila se Sulpicia a svraštila obočí. Zase jsem se usmál.

„Taky máme psychiku,“ informoval jsem ji. „Taky ti bude pohodlně v jeskyni na kůži, ale psychicky ti bude pohodlněji v domě.“ Sulpicia chápavě přikývla, ale mlčela. Jen si dál ukusovala z hrušky a zamyšleně na mě hleděla.

„Žádné další otázky?“ zeptal jsem se pobaveně.

„Asi jen dalších pět set,“ žertovala Sulpicia s vážnou tváří. Zasmál jsem se.

„Do toho,“ pobídnul jsem ji.

Sulpicia polkla a znovu si kousla hrušky. Chvíli přemýšlela a vypadala, jako kdyby vybírala otázky a slova.

„Jako upír jsi rychlý?“ zeptala se.

„Velmi,“ kývnul jsem. Uvolněně jsem se posadil naproti ní. „A taky silný.“ Kývla, asi si jen potvrdila to, co zpozorovala.

„Kde jsi spal?“ zeptala se a znovu si kousla. Z její hrušky už byl skoro jen ohryzek.

„No já, ehm…“ zaváhal jsem. „Já nespím.“

„Jako vůbec nikdy?“ zeptala se, značně překvapená. Zavrtěl jsem hlavou.

„Proč jsme tady?“ zeptala se. Teď jsem se zamračil.

„Na tuhle otázku bych radši neodpovídal.“ Nepotřebuje vědět, že je tu upír, který se chce skrývat. Ona si povzdechla.

„Tak třeba…“ zamyslela se. Její hruška už byla úplně okousaná, tak ji položila na stůl a vzala si švestku.

„Nesměj se,“ upozornila mě. „Jaký je tvůj názor na česnek?“

I přes její varování jsem se rozesmál.

„Hej!“ okřikla mě. Polkl jsem a dusil smích kašlem.

„No,“ začal jsem, ačkoli jsem se snažil, pořád jsem se jí posmíval. „Ne že by mi nějak extra vadil. Nebudu před tebou couvat, když si ten česnek k sobě vezmeš.“

„Na slunci se nepálíš,“ konstatovala. „Očividně.“ Pokrčil jsem rameny. „Pojďme ven, chci si užít sluníčka.“ Nečekala na mou odpověď, pobrala do rukou ovoce a vydala se k vchodovým dveřím. S úsměvem jsem ji pozoroval. Když byla venku, vyběhl jsem za ní.

Slunce už vyšlo, moje kůže se opět rozzářila. Sulpicia už seděla v měkké trávě a ukusovala jablko. Posadil jsem se vedle ní a zadíval se na ni.

„Další otázky?“ zeptal jsem se a blýsknul po ní úsměvem. Sulpicia si prohrábla své modré vlasy.

„Vy, jako že upíři, vždycky žijete ve smečkách? Jako je ta vaše?“ zeptala se a v očích se jí mihl fascinovaný pohled. Nějakým způsobem ji zřejmě fascinoval můj druh. Neubránil jsem se pousmání.

„Ne, to jen my. Většinou jsme po dvou, maximálně po třech. Ale nás spojuje něco většího.“ Odmlčel jsem se.

„Co většího?“ naléhala Sulpicia, z očí jí jakoby šlehaly plameny. Zaváhal jsem. Měl bych jí to říct?

„Touha po moci.“ Následovalo tíživé ticho. Bylo přerušováno jen zběsilým tlukotem srdce, příliš rychlým dýcháním a zpěvem ptáků.

„Spojuje to i tebe?“ zeptala se. Zarazil jsem se. O tomhle jsem nikdy nepřemýšlel. Jistě, všichni chtěli moc. Ale já osobně, toužil jsem po moci tak chorobně, jako třeba Dracula? To asi ne.

„Ani nevím,“ přiznal jsem. „Prostě se mám s nimi dobře. Tečka. Vyhovuje to všem.“ Sulpicia odhodila ohryzek někam za sebe do trávy.

„Teoreticky,“ usmála se nesměle. „Kdybys mě kousl…“ Nechala myšlenku nedokončenou, abych ji rozvinul.

„Asi bych se nedokázal kontrolovat a zabil bych tě,“ řekl jsem pomalu. Musela vědět, do čeho jde. „Málokdo se dokáže kontrolovat. A kdybych to nějakým způsobem dokázal, nezabít tě, začala by ses měnit.“

„V upíra?“ vydechla napjatě. Přikývl jsem s kamennou tváří. „Jaké to je? Měnit se v upíra?“

„Bolestivé,“ odpověděl jsem stručně. Ačkoli už to bylo nějaký ten čas, přeměna byla nejsilnější vzpomínka, kterou jsem si pamatoval. Nechtěl jsem ji křísit. Ale Sulpicia mi nevyhověla.

„Jak bolestivé?“ přisunula se ke mně blíž a položila mi dlaň na ruku. Usmál jsem se – bylo to víc než příjemné.

„Jako kdybys hořela,“ popisoval jsem. Můj hlas byl nabitý emocemi, které jsem tehdy prožíval. „Mnohdy absolutně nevíš, co se děje. Mnohdy si přeješ, abys zemřela, protože smrt tolik nebolí. Není to, jako kdybys hořela – zvenku. Je to, jako kdybys hořela zevnitř, každý nerv ve tvém těle.“ Sulpicia se zachvěla. Asi si to dokázala velmi dobře představit.

„Jak zabiju upíra?“ zeptala se. Čekal jsem, kdy mi tuhle otázku položí. A já na ni nechtěl odpovídat.

„Co tam máš dál?“

Sulpicia se chvíli kousala do rtu.

„Proč sis vybral Valerii… za svou družku?“ zeptala se a sklonila pohled. Všiml jsem si té staré bolesti, nebo jsem si ji jen představoval?

„Já si ji nevybral,“ vážil jsem slova. Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak, že jsem Valerii nenáviděl. Ani jsem ji moc neznal. Nikdy pro mě nebyla ničím víc než figurkou na pozadí, dáma, věčně skrytá a nijak moc důležitá. „To Dracula. Hodilo se mu přeměnit ji, a protože jsem byl jediný, kdo neměl družku, dal ji mně. Časem si prý zvykneme, nalezneme v sobě zalíbení… Ale nestalo se. Jsme spolu už dosti dlouho a nic se nezměnilo. Necítím k ní vlastně nic – nic podstatného. Takže…“ Odmlčel jsem se. Sulpicia vzhlédla, bolest v očích byla pryč.

„Ty ji nemiluješ?“ zeptala se zvláštním, skoro až nadějným tónem.

„Ne,“ sklonil jsem zrak. Cítil jsem se provinile. Valeria tam někde na mě čeká, zbožňuje mě a já se tady přiznám své otrokyni, že k ní vlastně nic necítím.

Ani jsem si nestihl uvědomit, jak se to stalo, ale najednou jsem byl v Sulpiciině objetí. Sulpicia mě objímala a zabořovala mi hlavu do vlasů. Tiše vdechovala mou vůni a dýchala mi do vlasů tu svou. Její vlasy mě hladily po tváři, cítil jsem jejich sametově hladkou, měkkou, hebkou texturu. Krásně voněly, asi po jahodách a jiné, pro mě naprosto nové svěží vůni, která se nádherně mísila s její květinovou. Spontánně jsem ji objal a jemně ji svíral v mém náručí. Neustále jsem si opakoval, že musím být opatrný – jako člověk byla Sulpicia strašně moc rozbitná. Po chvíli jsem se vymanil z jejího sevření a lehnul si na zem.

„Máš další otázky?“ zeptal jsem se a zíral na oblohu. Sulpicia se váhavě pomalu naklonila nade mě.

„Proč jsi mě tehdy zachránil?“ šeptla a blížila se opatrně ke mně. Rozrušovalo mě to, takže jsem jí bez okolků vyhrkl pravdu.

„Vlastně ani nevím,“ řekl jsem jednoduše, stejně hlasitě jako ona. „Nelíbilo se mi, jak se s tebou zacházelo. Musel jsem zasáhnout. Nemohl jsem dopustit, abys trpěla, když jsem tomu mohl zabránit.“

„Byla jistě spousta jiných žen, které šly na smrt, ale jim jsi nepomohl,“ připomněla mi, stále se pomalu blížila. „Proč jsi pomohl mně?“

„Věřila bys mi, že to byl asi osud?“ řekl jsem a pořád jen ztuhle čekal. Asi jsem předpokládal, že se zase hned odtáhne s tou bolestí v očích, ale ona se jen stále blížila, naše rty stále blíž. Cítil jsem teplo, které z nich vyzařovalo.

„Asi budu muset,“ řekla a přiblížila se tak moc, že se mi rty otírala o ty mé. Zrovna když jsem se chystal podlehnout této chvíli, uslyšel jsem díky svým smyslům zběsilé výkřiky z města. Bylo to několik hlasů, některé s jiným přízvukem, v jiném jazyce, ale zde přesto hojně používaná. Ty hlasy křičely jeden přes druhý.

Naklonil jsem hlavu na stranu, obrátil jsem se od toho polibku.

„Počkej,“ zašeptal jsem. „Něco se děje.“ Zaposlouchal jsem se.

„Vlkolak!“ křičel někdo.

„Vrolok!“ křičela skupina ženských hlasů, jedna přes druhou.

„Vampir,“ ječelo několik lidí v různých intervalech, někdy vyděšeně a hystericky, jindy jen vystrašeně a šokovaně.

„Ale no tak,“ uklidňoval někoho ten pronikavý, sametový hlas. „Jen se potřebujeme posilnit. Jdeme na zcela přátelskou návštěvu k našim starým známým.“

„Nu, te rog,“ naříkal dívčí hlas tiše. „Te rog, te rog, nu, nu, nu…“

„Nehraj si s jídlem, Aro,“ povzdechl si Marcus a pak se ozval pronikavý vzlyk naříkající dívky.

Zorničky se mi rozšířily. Sulpicia se na mě dívala s obavami v očích.

„Co se děje, Vladimire?“ Bylo to poprvé, co vyslovila moje jméno, ale já si tu chvíli nedokázal dostatečně užít. Byl jsem zkrátka šokovaný, že se to událo tak brzy.

„Už to začíná,“ vydechl jsem.

„Co už začíná?“ rozhlížela se Sulpicia zmateně kolem sebe.

„Bitva,“ řekl jsem, stále omámený. „Bitva s Volturiovými právě začíná.“


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Moje krásná otrokyně - II. část:

 1
01.07.2014 [16:40]

JohnnaPřežila jsem!!! Emoticon Emoticon Emoticon Má lenost překonala tisíce hor, řek i slov. Emoticon Ale stálo to za to! Je to skvělé,. Bohužel lidé nedokáží ocenit nic jiného než Eda a Bellinku... Povedené, zajímavé a poutavé, jak jinak. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. :D
22.06.2014 [12:51]

no, tak to je teda něco Emoticon zajímavé, čtivé a napínavé Emoticon Emoticon Emoticon škoda že to asi skončí špatně Emoticon Emoticon

19.06.2014 [17:19]

LiviaCullenPáni, ty si sa mi ale rozpísala!! To je ale nádhera a myslím to skutočne vážne, len v tom najlepšom zmysle. Lívinka je rada keď môže veľa čítať a tu si teda riadne počítala.

Chválim tvoje zlepšenie v gramatike, sama som si toho všimla, že už v tom nemáš chaos a tie tvoje preklepy čo ma tak hnevali sa vytratili do večných lovíšť (bodaj by to tak bolo aj u sestier). Ako vidíš sama to nedodržiavam aleak niečo čítam tak som na to strašný pedant. Našťastie ty už si to všetko odstránila a poviedka je po gramatickej stránke tip-top (aspoň podľa mňa)

Veľmi som spokojná s tvojím výberom postáv a prostredím, že si si nevybrala klasiku ako je Bella a Edward alebo ako si asi polovica tvojej konkurencie vybrala niekoho z vlkolakov. Podľa mňa je veľmi málo poviedok o rumunoch a ešte menej dobrých poviedok o rumunoch a táto tvoja je naozaj dobrá :D.

Som rada ako si zapracovala na opisoch, či už prostredia, myšlienok a nakoniec všetkého. Možno som ti to už spomínala ale toto tu je úplne nový level tvojho písania..

Páči sa mi ako to "pomaličky" vrie medzi Vladimírkom a Sulpíciou (Šuplíkom :D). Aj keď som toho doteraz veľa s ňou neprečítala nikdy som ju veľmi nemala v láske a mala som ju zaškatuľkovanú a ty si ju práve teraz podala v inej podobe ako milú a nežnú ale zároveň aj vytrvalú, bojovnú a poriadnú ženu, ktorá si ide za svojím a nerada sa pred nikým skláňa ale ak je to nutné spraví pre svoj cieľ všetko..
A Vladimír? Príde mi taký rozkošný, ako skrýva tu svoju zamilovanosť a ten svoj záujem o Sulpíciu. Tie jeho vystarašené, zmätené myšlienkové pochody sú také rozkošné že som sa pri tej scéne musela usmievať ako slniečko na hnoji :D.

Ak som ale pri minulej kapitole tvrdila, že viem uhádnuť ako to bude poviedka nasledovať, teraz nemám ani najmenšie tušenie čo plánuješ. Ako myslím že chápem správne keď si myslím že táto vojna buďa tá vojna ktorá zpríčini nevraživosť medzi Volturiovcami a Rumúnmi ale čo bude ďalej medzi našími hrdličkami tak to nemám potuchy. Všetci predsa poznáme Sulpísiu ako manželku náš vládcu Ara ale toto nevizerá že by si Ara rada vzala za muža. Neviem prečo ale toto vyzerá na SE. A preto ťa chcem veľmi poprosiť o jednu maličkosť: doteraz som plakala len u jednej jedinej knihy a naozaj chcem aby to tak ja zostalo naďalej.

Musím to už ukončiť, teto svoj mega dlhý komentár lebo ja v poslednej chvíli viem písať len také. Moc ti chcem poďakovať za to že som dostala príležitosť si toto tvoje dielo prečítať. Teším sa na ďalší a zároveň posledný diel poviedky..

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!